18. ročník - 18. března 2019


Výsledková listina
Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka 2019


kategorie POVÍDKA

1. místo:

1. místo: 2. místo: 3. místo: 3. místo: Zvláštní cena:


kategorie BÁSEŇ

1. místo:

2. místo: 2. místo: 3. místo: 3. místo:


kategorie ESEJ A NOVINOVÝ ČLÁNEK

1. místo:

1. místo: 2. místo: 3. místo:


Povídka


Jméno: Kateřina Balcarová
Adresa školy: Gymnázium Třinec, Komenského 713, 739 61 Třinec
Zařazení do kategorie: povídka – 1. místo


Edvardovy pochybnosti


          „Tak daleko ještě nejsme, aby ulice rozhodovala o tom, zda já jako prezident mám, nebo nemám přijmout demisi." Slova, která mi v posledních dnech rezonují v hlavě. Co jsem to jen před svým odjezdem do Lánů vyřknul? V neděli jsem cestou do Prahy uvažoval, zda a co vzkázat mému národu. Chtěl jsem ještě promluvit do pondělního rozhlasu. Nakonec jsem však od tohoto úmyslu upustil. Mám pocit, že mi vypršel čas na rozmyšlenou. Stojím před důležitým rozhodnutím. Zase. Najednou se cítím na všechno tak sám. Jsem slabý, zlomený. Cítím se zranitelný. Ale nesmím to vzdát. Nejde o mě, jde o daleko více. Vždyť tolik bohatýrů československého národa bojovalo za stejnou věc! Ale kde jsou dnes?


          V mládí jsem byl pevně rozhodnut bojovat za vymanění z nadvlády dvouhlavého císařského orla. Už tehdy, když jsem se plížíval po pražských ulicích s velezrádnými dokumenty, jsem musel dělat rychlá rozhodnutí. Nakonec jsem musel doslova v hodině dvanácté utéct přes hranice k legionářům. Horlivě jsem se o naši vysněnou zemičku, po boku mého obdivovaného přítele Masaryka, staral. Bylo nás hodně. A všichni jsme měli jediný cíl – zhmotnit sen několika generací našich předků, našich otců a matek, jejich otců a matek a dalších a dalších generací. Podařilo se nám to. Mám takový pocit, že v tom roce osudném 1918, kdy se blížily Vánoce, se stal malý zázrak. Jak nadšení jsme byli z toho, že končí válka. To zlo, které nám tak ublížilo! Ale to zlo nám dalo i šanci – a my jsme byli připraveni. Celá naše generace byla připravena. S nadšením jsme budovali naše Československo. A i když to bylo těžké, drželi jsme se našich idejí. Učil jsem se od Masaryka a věděl jsem, že je to škola nejlepší. S vírou v demokracii jsme se neohlíželi na vlastní pohodlí a podařilo se. Dnes to již vím, byl jsem tak šťastný. Ale osud si se mnou krutě zahrál a hned dalšího roku mi dal políček – má žena Hana potratila. Měli jsme mít dcerku. Jako by mi osud řekl – nic není zadarmo. Za vše v životě zaplatíš.


          Obětoval jsem tedy celý život našemu Československu. Opravdu jsem to cítil jako můj úkol tady na Zemi. Úkol tak velký, že jsem často pochyboval o tom, jsem-li tohoto úkolu hoden. Práce, pochyby a velká rozhodnutí. Když v prosinci 1935 abdikoval Masaryk ze zdravotních důvodů, pochybovali jsme všichni. Kdo na jeho místo? Němci na nás pokřikovali přes hranici a čeští Němci nám škodili dokonce v naší společné vlasti. Masaryk ve mě věřil, ale já jsem si nevěřil vůbec. Jsem prezidentského postu vůbec hoden?


          Důvěra mnohých mě překvapila. Důvěra je věc, které je vždy málo. A když ji dostanete, tak si ji velmi považujte. Je to závazek, slib, nesmíte zklamat. Zvláště, když Masaryk umírá a německé hákové kříže chřestí tak hlasitě, že začíná mít strach nejen celé Československo, ale celá Evropa. Copak s tím asi svedu? Co mohu udělat? Jsem vyučený diplomat, a tak dělám svoji práci. Setkávám se s těmi, kteří otáčejí kormidlem dějin. Respektive si to myslí, že s tím kormidlem otáčejí. Kormidlem totiž otáčejí jiní…


          Mnichov 1938. Taková potupa. Na stole leží papír, pero. Nikdo se nás na nic neptá. Podepiš a zachráníš alespoň část, torzo toho, v co tak věříš, za co bys položil život. Nebo naslouchej všem těm, kteří ti důvěřují a bojují. Nesmyslný boj, který určitě prohraješ a přijdeš o hodně. Myslel jsem si tehdy, že hůře být nemůže. Do poslední sekundy jsem se snažil svou rolí diplomata mocnosti přesvědčit. Od mocností jsem ale obdržel nesnesitelný úder, který jsem přijal. Direkt, který mě skoro navždy uspal. Ale boxer se musí zvednout a do ringu jít znovu. Ne hned. Musí potrénovat. Musel jsem abdikovat a přenechat místo nevyhnutelnému politickému vývoji. Nechyběla mi síla odporu, ale to, co mě tehdy dostalo na kolena, byla představa sic hrdinského, ale osamoceného boje. Stejně jako jsem si myslel, že jediná šance, jak zachovat evropský mír, je nechat se podmanit. Nebyl jsem ale natolik naivní, abych si myslel, že Hitlerovi Československo postačí. S jídlem roste chuť. A tak jsem s velkými obavami očekával, co bude dál.


          S těžkým srdcem odlétávám do Londýna a opět pochybuji, co tam vlastně budu dělat? Proč opouštím Československo? Naštěstí čas ukázal, že to bylo dobré rozhodnutí. Dobré rozhodnutí pro mou zemi. Umožní nám znovu existovat.


          Válka vzala všem spoustu sil. I mně. Moje zdraví mě zkouší. Ale jak se blíží mír, opět cítím ten těžko popsatelný pocit. Vrací se mi rok 1918, to nadšení. A konečně. Když jsem se po sedmi letech vrátil z exilu, nečekal jsem, že se vrátím jako nezpochybnitelný prezident obnoveného Československa. Když jsem vystoupil z vlaku v Košicích, cítil jsem se na chvíli jako vítěz. To je to nepopsatelné štěstí. Stálo to za to. Všichni kolem se těšíme na zítřek. Opět jsme plni sil. Chceme budovat. Ale musíme i uklízet. Musíme se naučit vyrovnat se s tím, co válka napáchala. Dodnes mám černou můru z mého nejrozporuplnějšího rozhodnutí. Ano, týká se toho, co uděláme s Němci. Našimi Němci. Rozum a srdce se zase poněkolikáté bijí. Atmosféra ve společnosti je krvelačná. Oni jsou zlo a musíme je potrestat. Jakou asi mají budoucnost? Jak se dokážeme smířit? Existuje nějaké jednoduché řešení? A zase je všechno na mně. Opět mám na stole papíry, se kterými se srdce neztotožní. Tentokráte jsou to dekrety. Prý Benešovy dekrety… Kdybyste jen tušili, jak se mi příčí, že jsou nazvány po mně. Prostě jen vybírám menší zlo. Dodnes nevím, zda jsem udělal správně. Možná za pár let někdo mé rozhodnutí ocení, možná naopak odsoudí. Já se musím ale rozhodnout teď. V těchto podmínkách. Proč zrovna já?


          Nadšení z roku 1945, nabytého míru, či nálady budovat znovu naše Československo, se neztrácí ani dnes. Jen nějak mění formu. Ó jak jsem byl bláhový! Jak jsem před pár dny řekl v jednom rozhovoru: „Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky. Kdo je komunista, je lhář – je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v r. 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mě i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem“. Cítím, že se blíží můj skon. Ještě v květnu jsem se snažil jim vzepřít. Ale zase jsem zůstal sám. Nemám již sil. Migrény se mi vracejí se železnou pravidelností. Jsem jen stínem toho bojovníka z roku 1918. A tak jsem 7. června abdikoval. Vzpomněl jsem na Masaryka. Když abdikoval, mohl věřit, že náš národ československý bude stát při sobě. Měli jsme vnějšího nepřítele. Teď jsme ale uvnitř rozděleni. Stojíme jedni proti druhým. Navzájem. Nechci už to vidět. Jsem zklamaný. Prožil jsem toho hodně. První i druhou světovou válku. Prohry i vítězství. Těžká rozhodnutí, pochyby. Boj rozumu a srdce. Boj svědomí. Ale více toho již nevybojuji. Odcházím a cítím, že odcházím včas. Začne nová doba a tady již nepatřím.



Jméno: Anna Jurišičová
Adresa školy: Biskupské gymnázium v Ostravě, Karla Pokorného 1284/2, 708 00 Ostrava
Zařazení do kategorie: povídka – 1. místo


První dáma
aneb 8 hodinek ze života Charlotte Garrigue Masarykové


„Je mnohem lepší žít bez štěstí než bez lásky.“ William Shakespeare


Je 21. prosinec 1918. Alice Masaryková kráčí zasněženou ulicí směrem k Veleslavínu. Už z dálky slyší Lisztovo Liebesträum. „Že by po dlouhé době dobrý den?“ pomyslí si. Vchází do domu a všechny sestřičky ji s úsměvem vítají. „Už se nemůže dočkat. Moc ji manžel…teda chci říct pan prezident, chybí,“ oznamuje jí jedna z nich s rozpačitým ruměncem ve tvářích. „ Nemusíte mu tak říkat,“ opraví ji Alice. „Vždyť víte, že si nikdo z nás na žádné formality nepotrpí.“ Vchází do velkého salónu a s radostí, z tak výrazně zlepšeného stavu své matky, pozoruje její procítěnou hru. Zasněná ve svých vzpomínkách pohybuje prsty s takovou lehkostí, jakou u ní její dcera už dlouho neviděla. Konečně dohrává, chvíli nechává melodii doznít a pak se obrací ke své milované dceři: „Alice, drahoušku, ráda tě vidím. Byla jsi v Praze? Mluvila jsi s otcem? Kdy přijede?“ „Ještě musel vyřídit pár záležitostí, ale brzy už přijede. Neboj,“ uklidňuje ji. „Určitě ho moc potěší tvůj zlepšený stav.“
„Ano cítím se dnes mnohem lépe. Tak dobře jsem si nezahrála….už dlouho.“ Posadí se do křesla a opět se vrátí do své říše vzpomínek….


Hodinka první (květen 1856)
„Maminko, maminko, složila jsem ti skladbu.“ pyšně oznamuje svůj první hudební úspěch malá Charlotte Garrigue. „Vážně Charlie? Tak to si ji budeme muset poslechnout.“ Paní Garrigue se posadí do křesla a pozoruje svou malou holčičku, která se v té chvíli přestává zdát tak malou. Noblesně usedá na stoličku k pianu. Napodobuje procítěné pohyby opravdových klavíristek tak precizně, že to působí nesmírně komicky.  Hraje jednoduchou, přesto chytlavou a líbeznou melodii. Matka v ní objeví skutečný talent. „Výborně drahá. Jak se ta skladba bude jmenovat?“
„Přece Pro maminku.“ odpoví s dětskou samozřejmostí. „Jak jinak.“usměje se paní Garrigue. „Tak ji hlavně nezapomeň. Ať ji pak můžeš zahrát svému učiteli.“
„Jakému učiteli?“ diví se nechápavá Charlotte. „Přece tomu, který tě naučí hrát. Nemůžeme nechat takový talent promarněný. To dá rozum, ne?“ pohladí svou dcerušku po tváři a odejde domlouvat výuku klavíru.


„Víš, že jsem kdysi chtěla být klavíristkou?“
„Ano maminko. Tatínek nám to vyprávěl. Milovala jsi hudbu, a tak ses jí vydala studovat do Lipska. K rodině Göringových. A tam jste se seznámili.“
„Tak snadné to úplně nebylo,“ oponuje s úsměvem. „Když jsem přijela do Lipska poprvé, poranila jsem si ruku. Brala jsem to jako obrovskou tragédii, zničené sny. Až časem člověk pochopí, jak moc byly určité okamžiky v životě důležité. Že bez některých obětí by nestál tam, kde stojí... Víš...kdybych se skutečně stala klavíristkou, nikdo z nás by tu teď nejspíš nestál.“ Zase se krátce zamyslí a pokračuje ve vyprávění: „Musela jsem se vrátit domů a krátkou dobu jsem hru na klavír jen učila. A do Lipska jsem se už vracela jen na návštěvy. Teprve při jedné takové návštěvě jsem tatínka potkala…“


Hodinkadruhá (červenec 1877)
„Udělám to, Josefe,“ řekne rozhodně Masaryk svému nejlepšímu příteli. „Vyznám ji svou lásku. Dneska během té projížďky do Konnewitzu. “
„Ale vždyť ji znáš sotva měsíc. Není to příliš ukvapené rozhodnutí?“ namítá Josef. „Ona je to, o čem jsem vždy snil,“ povzdechnesi Masaryk. „Nevšední jasnost myšlenek, prostota mravů, jemnost chování se ve společnosti a praktičnost v každém oboru, zápal pro umění a vědu, cit pro dobro a krásno … Nikoho si nedokážu představit lépe po svém boku, nežli ji.“
„Jsi blázen,“ oponuje s posměchem Josef. „Možná,“ směje se Masaryk. „Nebo jen konečně šťastný.“ A odchází na smluvenou schůzku k potoku. Počasí jim přeje. Je jasné červencové odpoledne. Dámy už na něj čekají. Paní Göringová se svou dcerou Hedvikou už nastupují do loďky. „Smím vám pomoci?“ obrací se Masaryk na Charlotte. Její krása ho nepřestává …….z úžasu. „Když budete tak laskav?“ nabídne mu svou něžnou ručku Charlotte. Chvíli plují klidnou hladinou. Diskutují o právě rozečtené knize. Je fascinován každou její myšlenkou. Čím déle plují, tím jistější je ve svém názoru, že si již nedokáže představit život bez ní. Když už se téměř odhodlá, vyslovit vše, co mu už tak dlouho nedá spát, uslyší zpoza loďky křik: „Maminka. Spadla do vody. No tak. Rychle! Dělejte někdo něco!“ Všichni jen strnule pozorují hladinu neschopní činu. Masaryk ucítí příležitost dokázat své hrdinství a bez okolku skočí po hlavě za svou bytnou. Vede těžký zápas. Jak s tonoucí, tak s krutou vodní hladinou. Začínají mu docházet síly. Pomalu se loučí se životem. Smířen s osudem zahynout hrdinským činem vzpomíná na všechny své drahé. Po dvou minutách však z posledních sil vytáhne nebohou ženu zpět na člun. Sám však prochladlý a vysílený nakonec omdlí. „No konečně ty náš hrdino. Už jsme si mysleli, že se nikdy neprobereš,“ usmívá se na něj Josef. Masaryk matně vzpomíná na předešlé události. „To tě tak tvrdě odmítla, že jsi radši nechtěl dál žít?“
„Vidíš. Ani jsem se ji nestihl zeptat,“ povzdechne si smutně Masaryk. „No ale už žádná voda. Radši jí napiš dopis. Podruhé už bys takové štěstí mít nemusel,“ směje se mu Josef. „To bude asi nejlepší,“ souhlasí s ním Masaryk a únavou opět usíná.


„Dlouho jsem si náš sňatek rozmýšlela. Opravdu dlouho. Znamenalo to pro mě odevzdat se mu úplně a beze zbytku. Opustit svou rodnou zemi. Stát se součástí nové, cizí. Navíc jako svobodomyslná Američanka uprostřed konzervativní vídeňské společnosti. Nakonec jsem však jeho šarmu podlehla,“ usměje se. Alice pozorně naslouchá. Netušila, jak moc příběh svých rodičů vlastně nezná. „Byl velice okouzlující, laskavý a tak vzdělaný. Kladl velký důraz na rozum. Vždy stál na straně pravdy. Možná proto si mě nakonec získal. Pravdu jsem vždycky považovala za nejvyšší životní hodnotu.“
„Ano já vím, mami. Jako děti jsme vyváděli všelijaké skopičiny, ale zalhat jsme si nikdy nesměli dovolit.“ Charlotte ji s úsměvem pohladí po tváři. Krátce se zamyslí a začne se opatrně zvedat z křesla. „Něco jsem ti tu přichystala...“
„Ne maminko. Já nic nepotřebuju.“
„Ale neboj. Je to jen taková knížka. Od Johna Milla. Tvůj tatínek nám ji předčítal v Lipsku. Vždycky ho zajímalo postavení žen ve společnosti. Přál si, aby si byli všichni rovni… Někde bych ji tu měla mít… Je velice zajímavá. Bude se ti líbit,“ a pomalým krokem odbelhá do své ložnice. „Ne maminko. Mám svého čtení dost. V dnešní společnosti už je díky tobě rovnost zachována. Nemusíš mít strach.“
„Ale zákony do soukromí nemohou zasahovat drahoušku. Stejně si ji vezmi. Já už ji číst nebudu,“ pousměje se. „Velice nás s tatínkem ovlivnila. Žili jsme spolu šťastně v rovnosti muže i ženy. Ve všem…“


Hodinka třetí (září 1892)
„Na dnešek jsem pozvala pár známých. Pan Machar říkal, že si připravil úvahu o současné ženské literatuře,“oznamuje Charlotte svému muži. „To zní opravdu zajímavě. Pár studentů mi taky slíbilo, že přijdou. Nejprve však musíme poslat děti na kutě. Pojď, Olinko. Jdeme číst pohádku na dobrou noc.“ Přibíhá malá holčička v noční košilce a hledá oblíbenou knížku. „To bys byl opravdu hodný. Potřebuju ještě nachystat jídlo.“ Charlotte pohlédne s vděčností na svého muže a spěchá do kuchyně. „Pak ti přijdu pomoct. Jen co těm rošťákům povyprávím o perníkové chaloupce,“ říká Masaryk a odchází do dětského pokojíku.

„Někde bych tu měla mít i fotky. Mohla by ses prosím podívat do támhle toho šuplíku drahá?“ „Kterého?“
„Toho nalevo. Ano přesně tam. Jsou tam fotky z Vídně i Prahy.“ Alice ji podává krabici od bot plnou černobílých fotografií. „Ano to je ono drahá. Tady je fotka ještě z Vídně, když se nám narodil Herbert. Nevím proč, ale Vídeň mi nikdy nepřirostla k srdci. Ale Prahu mám ráda. Zažili jsme v ní...veselejší časy. Alespoň co se soukromého života týče. Společnost nás vždycky odsuzovala. Jak ve Vídni, tak v Praze…“


Hodinka čtvrtá (listopad 1899)
Charlotte kráčí ulicí s nákupem směrem domů. Lidé před ní přechází na druhou stranu, odvrací pohledy, šuškají si, mumlají si pro sebe kdejaké urážky. Snaží si toho nevšímat, neslyšet, co za pomluvy se kde šíří. Je to silná žena. Ale čeho je moc, toho je příliš. Dá ji opravdu velkou práci, aby se udržela a vůči žádné z nich neosočila. V tom domů přibíhají Jeník s Olgou s brekem ze školy: „Mamíí, Honza se popral!“ křičí Olga. „Říkali o tatínkovi ošklivé věci. Nikdo se s námi nechtěl bavit…“ brání se hned Jan. „Bylo to hrozné. Křičeli, že jsme židi a vrazi. A taky něco o houpačce. Proč by se měl tatínek houpat?“ ptá se nechápavě Olga. „Oni to mysleli jako šibenici, ty hloupá,“ Vysvětlí hned Jan své sestřičce. „Copak tatínka pověsí?“ zděsí se Olga a znovu se dá do neutuchajícího breku. „Nikoho nepověsí. Neboj. A už nebreč,“ utěšuje Charlotte svou dceru. „To koleno budeme muset vyčistit, Jane. Zajdi pro obvaz a dezinfekci.“ Poslušný syn hned odběhne pro lékárničku. „Zítra s Vámi do školy půjde Herbert. Aby se vám už nic nestalo. Víc asi zatím nezmůžeme. Musíme počkat, než ten proces skončí. Snad to pak opadne,“ povzdechne si.


„Ale nebyli všichni jen proti nám. Našli jsme si i dobré a věrné přátele. Čech bývá skvělý přítel. O to horším však dokáže být nepřítelem. Vážně jsme tehdy uvažovali o emigraci. Mohla jsem žít ve své rodné zemi, se svou rodinou. Ale tak nějak jsem cítila, že tu máme určité poslání. Že tuto krásnou zemi nemůžeme jen tak opustit. Věděla jsem již od zásnub, že ve mně Tomáš bude hledat životní oporu. A tou jsem se pak celý život snažila být.“


Hodinka pátá (prosinec 1914)
Ještě je čas si to rozmyslet. Nemusím nikam jet, pokud si to nepřeješ…“
„Ale ne. Jak jsi říkal. Je to jedinečná příležitost. Národ tě potřebuje. Využij svého postavení v jejich prospěch. Je to tvé poslání.“ Manželský pár stojí na zápraží svého bytu v Praze. Masaryk si moc dobře uvědomuje svou příležitost v boji o samostatný stát. A jeho žena mu jako vždy rozumí. „Brzy se vrátím. Neboj. Odjedeme teď do…“
„Ne neříkej mi to drahý,“ skáče mu do řeči Charlotte. „Nechci to vědět.“ Masaryk by jí tak rád vyvrátil všechny obavy. Z výslechů, policie, obvinění z vlastizrady. Jenže ví, jak moc nesnese lži. Ani ty milosrdné. Jen se na ní lítostivě podívá a řekne: „Pokud to opravdu zvládneš…“
„Neboj se o mě. Mé zdraví na tom ještě není tak zle. A v nejhorším se o mne postará Alice s Herbertem,“ uklidňuje ho. I když ne s tak přesvědčivým výrazem, jaký by si přála. „Dobrá tedy. Tak s Bohem má drahá Charlie. A brzy na shledanou.“ Po krátkém objetí zvedá své kufry a s dcerou Olgou opouští byt. Charlotte je sleduje zpoza okna, dokud jí úplně nezmizí z dohledu.


Alice s pochopením naslouchá své matce. V tom jejich důvěrný rozhovor naruší sestra: „Omlouvám se za vyrušení. Za chvíli už bude hotová večeře. Na dnešní výjimečný den máme přichystáno...“ a s potutelným úsměvem odchází. „Nemůžou se dočkat skoro víc než já,“ reaguje Charlotte na pobavený výraz své dcery. „Však samozřejmě,“ odpovídá Alice. „Taková příležitost se nepoštěstí jen tak někomu. Potkat prezidenta republiky hned druhý den po jeho příjezdu do země. Budou žádanými hosty všech salonů nejmíň po celý měsíc. Jen aby vyprávěly o tom muži, kterého všichni dávno znali. Jenže který pro ně teprve teď nabyl významu.“  A se sarkastickým úšklebkem sbírá věci ze stolu. „Pozdrav tatínka. Už budu muset jít,“zvedá se Alice k odchodu. Na Charlotte je vidět smutek z loučení. „Slíbila jsem švagrové, že jí přijdu pomoct. Bez Herberta to má teď těžké. Chudák zase sama vdova se čtyřmi dětmi.“ vysvětluje Alice důvod svého brzkého odchodu. Už vychází ze dveří, když v tom si vzpomene: „ Málem bych zapomněla. Anička ti posílá obrázek. Říká, že až vyroste, tak bude taky taková malířka jako tatínek,“ a podá jí kresbu jejich zahrady v Praze. „Ach ty moje sluníčka,“ povzdechne si hrdá babička „ty se ve světě určitě jen tak neztratí…“


Hodinka šestá (březen 1915)
 „Nakreslila jsem tatínkovi obrázek.“
„A já mu natrhala kytičku.“
„Cože?“ probere se najednou Charlotte. Nedokáže si pomoct. Musí neustále utíkat myšlenkami jinam. „Teď už je v nebíčku, že babi?“
„Ano drahoušku. Určitě je v nebi a bedlivě nás odtamtud pozoruje,“ utěšuje své drahé vnučky. I když sama by potřebovala velkou útěchu. Postupně ji opouští celá rodina. Krutost války se začíná podepisovat i na jejím zdravím. Nejen fyzickém, ale především i na tom psychickém. Kráčí rozkvetlou ulicí společně. Ve vzájemné podpoře. Všechny v černém. Vchází do kostela. Z kúru je slyšet žalm 23, Hospodin je můj pastýř. Kolem rakve spousta kytic. A lidí. Známých i neznámých. Ale ten, koho by v této chvíli potřebovala nejvíce, tu není. Přichází k rakvi. Pozoruje své nejmilejší dítě, jak klidně leží věčným spánkem…a pláče. Nedokáže přestat.


Charlotte přichází do jídelny. Maso voní po celé budově. Vydatná strava jí jen prospěje. I když nervozitou nedokáže sníst tolik, kolik by nejspíš měla. Přisedne si k ní jedna z pacientek. Není to nic neobvyklého. Už si zvykla na rychle nabytou popularitu. I když ji skromnost nedovolí přiznat si, že by se nic z toho nestalo i díky její zásluze. „Nemůžete se dočkat viďte,“ dá se žena ihned bez ostychu do řeči. „Když mi měl přijet manžel z fronty, dva dny jsem nejedla a na nic jiného nemyslela.“
„Ty, žes nic nejedla?“ připojuje se hned do rozhovoru další žena. „To se mi nechce věřit. Ty, která jsi ani za války nikdy nepohrdla jakýmkoliv jídlem v jakékoli podobě, mi chceš tvrdit, že jsi dva dny nejedla?“ vysměje se jí. „Nech si ty řeči Gréto,“ urazí se první žena. „I kdyby to byla pravda, tak to tady naší první dámě stejně nijak nepomůže.“ A přátelsky se usměje na Charlotte. „Tak nám o něm vyprávějte. Co všechno musel náš prezident prožít, aby prosadil tu naší drahou republiku?“ zeptá se první žena a obě dychtivě očekávají barvité vyprávění (, které by pak samozřejmě mohly předat dál všem svým známým). „To vám bohužel nemůžu říct,“ odpoví Charlotte. „Ale proč? Je to snad státní tajemství?“ reaguje ihned překvapená Gréta s vidinou ještě pikantnější historky. „Ne nejde o žádné tajemství,“ usměje se Charlotte. „Nemůžu vám to říct…protože to nevím.“
„Jak nevíte?“ téměř vykřiknou obě ženy zároveň. „Je to přece váš manžel. Nemůžete nevědět, co dělá.“
„No evidentně můžu,“ odpovídá Charlotte pobavená jejich zděšením. „Jsem zásadovým odpůrcem lží. Věděla jsem, že mě budou vyslýchat. A tak jsem si radši zacpávala uši, než abych slyšela, jak se daří mému muži. Vždy jsem se jen ptala, jestli je zdráv a jestli to dopadne dobře. Víc jsem vědět nepotřebovala.“


Hodinka sedmá (říjen 1915)
„A jak se daří panu manželi, paní Masaryková?“ zeptá se komisař přísným tónem. Každý výslech je stejný. Stejné otázky. Stejně nedostačující odpovědi a stejné znepokojení hlavního komisaře, který i přes to všechno neztrácí odhodlání vypáčit z té stařeny alespoň jednu zajímavou informaci. Výslechová místnost působí chladně. Přesto je to pro Charlotte už dávno známé prostředí, a tak ji nic nevyvádí z klidu. „Prý ho chytla lehká rýma. Víc se ke mně nedoneslo,“ odpoví prostě. „Jistě, jistě. Jak jinak…“utrousí ironicky komisař. „To tu posloucháme každý den.“
„Vím, co chcete slyšet, ale já vám nepomohu,“ pohlédne na něj laskavě: „Od jeho emigrace jsem neslyšela jedinou zprávu o jeho práci či současném bydlišti. Je mi líto, pane komisaři.“ Komisař se na ni podezíravě podívá a pak dá mrzutě pokyn k propuštění. Ve dveřích ji ještě zastaví jeden z policistů: „Příště už sem nechoďte. I kdyby vám chodily obsílky. Nemusíte se tak trmácet přes celé město. Víme, že už vám zdraví tolik neslouží…“


„A nebylo to nesnesitelné? Nic nevědět. Jen čekat.“ ptá se zvědavá Gréta. „Nic, co by se nedalo zvládnout,“ usměje se Charlotte. „Neste své nesnáze jako svůj zevnějšek - jako svůj oděv, bezstarostně. To je citát Shakespeara. Mého oblíbeného autora. Ze začátku jsem byla v klidu. Měla jsem u sebe Alici. Ale když policie objevila Tomášovy písemnosti, zavřeli ji za velezradu.“

Hodinka osmá (leden 1916)
„KLEP, KLEP“ Charlotte pomalým krokem přichází ke dveřím. Nejistě otvírá dveře s obavou, kdo stojí za nimi. „Dobrý den paní Masaryková. Další list od Vaší dcery. Dneska máme ale krásné počasí, viďte?“
„To ano. Děkuji, Eduarde.“ Pohledné s úlevou na veselého listonoše. Jeho návštěvy jsou často tím nejhezčím, co ji za den potká. Hned jak dostane dopis do rukou, trhá obálku. Srdce ji buší jak o závod. Nemůže si pomoct, ale každý list otvírá s obavou toho nejhoršího. „Jak se Alici vede? Už se jí zlepšil ten kašel?“
„Ano, ano. Má se dobře. Bohu díky,“ oddechne si. „Léky ji zabraly. Dokonce jí prý prohlídl doktor. Vypadá to, že se brzy uzdraví.“ říká Charlotte s obrovskou úlevou. Dokonce s dávno ztracenou nadějí v lepší zítřky.
„Tak to mě těší, paní Masaryková. Už aby ji taky pustili, viďte?“
„Kéž by…“povzdechne si.


„Psala jsem jí každý den. Dodávala jí odvahu. Ale časem se na mě samota podepsala. Ztrácela jsem naději, že ještě kdy někoho ze své rodiny uvidím. Zdraví se mi zhoršovalo. Manžel se bál, že se konce války nedožiju. A teď jsem tady,“ usměje se pro odlehčení situace. Je to pro ty prosté ženy moc silné kafe. Žena, která celý život obětovala pro tento okamžik. Vznik státu pro národ, k němuž nepatřila. Pro který se vzdala toho svého, pokrokového. Svému muži obětovala všechno. Včetně svého zdraví. A ten muž, láska jejího života, si ji právě jede vyzvednout. Shledání po čtyřech letech, třech dnech a pěti hodinách mučivého odloučení. „Už jede!“ ozývá se ze salonu. Všichni běží k oknu, aby ho také spatřili. Hrdinu svého národa. Vzor celé republiky. Charlotte pomalu vstává ze židle a vyrovnaně, s obrovskou radostí schází ke dveřím. Nemá dost sil, aby mohla jít sama. I přes to, že má dobrý den, je velice vyčerpaná a sestřičky jí musí pomáhat. „Nechcete raději zůstat vevnitř? Je tam velká zima,“ ptá se jedna z ošetřovatelek. „Ne, to nevadí. To zvládnu,“ odpoví rozhodně. A sestřičky ví, že jí to mohou věřit. Protože ona má vždycky pravdu. Stojí na zápraží a snaží se co nejlépe rozeznat obrys jeho postavy. Přijíždí jako rytíř na svém oři. Aby vysvobodil svou princeznu ze spárů strašlivého draka - deprese, bolesti a beznaděje. Konečně se po letech zase střetnou pohledy. Naplní je pocit absolutního štěstí, ve které už skoro přestali doufat. Není to jen zamilovanost, kterou zažívali během svého mládí. Je to ta opravdová láska. Kdy se člověk tomu druhému odevzdá do posledního haléře a nic nečeká nazpět. Tomáše naplní výčitky, že tu kdy svou paní nechal samotnou. Její zdravotní stav je viditelně hodně špatný. Pohlédne na ni s lítostí a zároveň vděčností a obdivem, že byla ochotná se takto obětovat: „Kde je ta moje bílá růže, má duchaplná krásná paní?“



Jméno: Michal Kovařík
Adresa školy: ADRESA ŠKOLY
Zařazení do kategorie: povídka – 2. místo


Magické osmičky
Marcoing

Najednou jsem se ocitl uprostřed bitvy. Nevěděl jsem, kde jsem, co tu dělám ani jak jsem se sem dostal. Všude kolem mě bláto, ponurá krajina, polorozbořené domy, poničené bezlisté stromy se stopami po kulkách, z některých zůstaly jen ohořelé pahýly, na zemi krátery po granátech, pohozené součásti výzbroje a výstroje a těla mrtvých vojáků.


Náhle se blízko mě ozvala střelba, rychle jsem se snažil dostat do bezpečí. Plížil jsem se co nejvíce přikrčený k zemi k jednomu ze zákopů, hned jak jsem se do něj skutálel, všiml si mě jeden voják, podle uniformy a přilby jsem poznal, že jde o Brita a já jsem se ocitl v 1. světové válce.  Hned se mě začal vyptávat, kdo jsem, co to mám na sobě a kde mám zbraň. Chtěl jsem mu říct, že na frontě nemám co dělat, že jsem tu omylem, ale on na mou odpověď nečekal a hned mi řekl, ať ho následuju do tábora jeho jednotky. Museli jsme se opatrně plížit zákopem, aby si nás nepřítel nevšiml, hlavu mít pořád ukrytou v zákopu, neboť jak mi voják řekl – nepřátelští odstřelovači jsou pořád v pohotovosti. Mě plížení moc nešlo, jeden Němec mě měl už na mušce, naštěstí mě Henry, tak se voják jmenoval, zachránil. Prudce mě strhl na dno zákopu, sice jsem byl od bláta od hlavy až k patě, ale živ a zdráv. Nakonec se nám se štěstím podařilo dojít k táboru 5. pluku, jehož byl můj zachránce členem. Zamířili jsme ke skladu zbraní a uniforem, tam jsem dostal britskou uniformu, helmu, pušku Lee-Enfield s bajonetem a vojenskou lopatku a nezbytnou plynovou masku.


Už se schylovalo k večeru, tak mi Henry řekl, že je nepravděpodobné, že by dnes už boje pokračovaly, což mě na chvíli uklidnilo, ale jak dodal, během chvíle se na frontě může vše změnit. Válka je nevyzpytatelná. Jen jsem doufal, že má Henry pravdu a dnes už bude opravdu klid.


Ale pořád jsem měl spoustu nezodpovězených otázek, v tu chvíli jsem byl rád za svou poměrně slušnou angličtinu. Řekl jsem si, že se na ně Henryho musím zeptat, zítra už bych tu možnost mít nemusel. Začal jsem s tím nejdůležitějším – kde a kdy jsem. Samozřejmě jsem se nemohl zeptat přímo, tak jsem se pouze optal na datum. Henry mi odpověděl, že dnes je přeci 27. září 1918. Celkem mě to vyděsilo, pokud nenajdu způsob jak se odsud dostat, tak budu muset vydržet téměř 2 měsíce na frontě, protože jak jsem se v dějepise naučil, válka skončila v listopadu. Bylo mi jasné, že kluk bez výcviku jako já nemůže tak dlouhou dobu přežít. Potom se zeptal Henry mě – kde jsem vzal to oblečení ve kterém mě našel, odkud jsem a co jsem vlastně zač? Chvíli jsem nevěděl, co myslí, ale pak jsem na to přišel, jsem přece v roce 1918 a měl jsem na sobě oblečení, které se nosí v mé současnosti.


Věděl jsem, že když řeknu pravdu, stejně mi ji neuvěří, tak jsem doufal, že nikdy nebyl v Česku, tehdy vlastně ještě v Rakousku-Uhersku, řekl jsem mu, že u nás je to běžné oblečení. Chvíli se divil, ale pak se jen pousmál a divil se nad tím, co se to v tom Rakousku nosí. Pak jsem mu pověděl, že jsem od Brna, což je město na Moravě a já jsem utekl před službou v Rakousko-Uherské armádě a vydal se na západ bojovat se spojenci proti Rakousku. O Českých legionářích na západě i v Rusku, kteří bojují za nezávislost své země už naštěstí slyšel a nepovažoval mě tak za špiona. Když jsem se mu konečně představil, tak se mé jméno nesnažil ani vyslovit, jednoduše mi začal říkat Miku, protože mé příjmení pro něj bylo jazykolam.


Teď už zbývalo se jen zeptat, kde to vlastně jsem. Odpovědí mi bylo Marcoing. Tento název jsem nikdy neslyšel, ale podle Henryho pokusu o správnou výslovnost jsem usoudil, že jsem pravděpodobně někde ve Francii.


To už bylo ale vážně pozdě a tak mě Henry zavedl do podzemního bunkru, kde vojáci běžně přespávali. Patrové palandy stlučené z prken, na každé jen trocha slámy. Neztěžoval jsem si, věděl jsem, že musím být rád, za to, že si můžu vůbec kam lehnout, ve válce spoustu lidí nemělo kde spát, jejich domy byly úplně zničené. Celou noc jsem probděl, vůbec jsem nemohl usnout, bál jsem se, že v noci může přijít útok, bál jsem se, co bude další den, jestli se mi vůbec z minulosti podaří dostat zpět do mé doby. Říkal jsem si, co dělají moji rodiče, určitě mě všude hledají, ale pořád jsem nevěděl, jak jsem se do Marcoingu dostal a proč jsem tu.


Druhý den, 28. září, rychle jsme museli všichni sebrat zbraně a plynové masky. Dostali do ešusu trošku řídké polévky a neslazený čaj – polní snídaně. Hned potom všichni běželi směrem k zákopům, připravovat se na další útok, ale mě vzal Henry stranou. Odvedl mě o pár zákopů dál do zázemí, abych mu ukázal, že se umím bránit. Problém nastal hned při nabíjení pušky. Vůbec jsem neměl tušení, jak to funguje. Henry se divil, jak může někdo, kdo neumí ani nabít zbraň chtít na frontu. Ale naštěstí zůstal trpělivý a vše mi ukázal, za pár hodin už jsem uměl celkem obstojně střílet, používat bajonet a správně si nasadit plynovou masku, což bylo v roce 1918 velmi důležité, protože se v bojích používaly jedovaté plyny jako třeba Yperit.


Nebyl jsem sice připraven na 100%, ale to ve válce není nikdo, byl jsem Henrymu vděčný, že mě naučil tolik důležitých věcí nutných k přežití. Z tréninku nás ale vyrušila silná dělostřelecká palba. Bylo to tady, Němci na nás zaútočili, znamenalo to jediné, musel jsem se pokusit zúročit to, co mě Henry uplynulé 2 hodiny učil, a jak je známo, za 2 hodiny ze studenta hotelové školy vojáka neuděláte. Byl jsem příšerně vystrašený a nervózní, myslel jsem, že jsem zapomněl vše, co mi Henry řekl. Okamžitě jsem se musel připravit a vyrazit s ostatními z pluku do boje…


Všichni jsme se ukrývali v zákopech. Nepřátelé po nás neustále stříleli, my jsme však palbu opětovali. Mnoho vojáků umíralo na obou stranách, taková jatka jsem v životě neviděl, při pohledu na mrtvoly se mi dělalo zle, ale musel jsem zůstat ve střehu. Nakonec se nám podařilo zahnat Němce na útěk.


Náhle se přímo Henrym objevil jeden voják, tak říkajíc dokonalý cíl. Byl to mladý muž kolem pětadvaceti. Měl na sobě německou uniformu, helmu ztratil, asi v tom zmatku když se se svým plukem pokoušel o ústup. Byl ale postřelen, pušku měl sice u sebe, ale neměl sílu ji zvednout a znovu nabít. Chvíli se s Henrym na sebe dívali, Henry byl připraven vystřelit. To co přišlo pak, mě velmi překvapilo. Henry svou zbraň sklonil a posunky ukázal vojákovi, ať rychle zmizí. Voják přikývl, jakoby Henrymu poděkoval. Jsem si jistý, že kdyby si Němce všiml jakýkoli jiný voják, určitě by jej bez milosti zastřelil. Potom spustili nepřátelé další palbu. Zvířil se prach, nic jsem neviděl, jen jsem slyšel střelbu a výbuchy plynových granátů, pak jsem pocítil strašnou bolest…

…v tom jsem se probudil. Strašně jsem se lekl, chvíli jsem nevěděl co se děje, rychle jsem se šel podívat na kalendář. Bylo 28. září, ale ne 1918, ale 2018, podíval jsem se na hodiny, právě odbyla osmá. Chvíli jsem se snažil vzpamatovat a všechno si v hlavě poskládat. Všiml jsem si knížky vedle postele, musela mi spadnout, když jsem usnul. Byla to kniha o 1. světové válce. Byl jsem neskutečně rád, v tu chvíli jsem si totiž uvědomil, že to celé byl jen sen… nebo snad ne? Byl jsem zvědavý, tak jsem si hned po snídani sedl k počítači a snažil se na internetu najít něco, co by připomínalo můj sen.


Skutečně jsem našel skutečnou událost, ze které mi až zamrazilo. Dne 28, září 1918 u francouzské vesnice Marcoing skutečně došlo ke střetu 5. pluku vévody z Wellingtonu a německých vojsk. Na straně spojenců stál i nejúspěšnější britský voják 1. světové války – vojín Henry Tandey, který za účast v této bitvě dostal dokonce Viktoriin kříž za statečnost.


Na tom by nebylo zas tak nic moc divného, to, že se jméno a název města shoduje, může být přece jen náhoda. Četl jsem ale dál a dozvěděl jsem se, jak moc pravdivý můj sen byl. Tandey skutečně toho dne ušetřil život jednoho vojáka z německých řad.


Zraněný muž, kterého jsem ve snu viděl, pocházel z rakouského Braunau, v té době mu bylo dvacet devět let a později se stal jedním z nejznámějších Rakušanů. Bohužel v tom špatném. Ten muž se jmenoval Adolf Hitler…


Co by se asi stalo, kdyby Henry skutečně Hitlera v ten den zabil? S největší pravděpodobností by tím zachránil miliony životů, ale v ten okamžik se Tandey rozhodl ušetřit život mladého zraněného vojáka, který mu v roce 1938 po tehdejším britském premiérovi Nevillu Chamberlainovi poděkoval za záchranu.


Henry Tandey zemřel 20. prosince 1977 ve věku 86 let. Nikdy si neodpustil, že Hitlera nezastřelil, když měl tu příležitost. Jeho slova, která řekl jednomu novináři v roce 1940 poté, co Luftwaffe zničila bombovým útokem na Coventry i jeho dům mluví za vše:

„Když jsem viděl všechny lidi a ženy a děti, které zabil a zranil se omlouvám Bohu, že jsem ho nechal jít."

 

Henry Tandey, muž, který nedorazil Hitlera

Henry Tandey

(30.8. 1891 – 20.12. 1977)

 

Obraz, na kterém Hitler poznal vojáka, který ho ušetřil

 

Obraz, na kterém Hitler poznal svého zachránce Tandeyho, oba si zapamatovali den, kdy se na frontě událo toto osudové setkání.

 

 



Jméno: Daniela Krásenská
Adresa školy: Gymnázium Brno, Třída kpt. Jaroše 1829/17, 658 70 Brno
Zařazení do kategorie: povídka – 3. místo


Spravedlnost


          Celá chalupa tvrdě spala, když se ozvalo prudké zabušení na domovní dveře a psi se rozštěkali. Mladá dívka, sotva dvacetiletá, se trhnutím probudila a bosýma nohama po špičkách přeběhla po studené zemi. Byl leden a zima toho roku byla extrémně mrazivá.


          „Kdo je tam?“ zeptala se nedůvěřivě a hlas jí maličko přeskočil, protože údery na dveře neustávaly.


          „Státní bezpečnost. Otevřete!“ Mezi dveřmi se objevila uzounká škvírka a děvče bázlivě nakouklo. Za dveřmi stáli dva muži v uniformách a kožešinových čepicích.


          „Jak se jmenuješ?“ zeptal se první, od pohledu starší z dvojice.


          „Dorota,“ odpověděla a uhnula pohledem. Z dvojice před ní šel strach.


          „A dál?“


„T- Toufarová. Dorota Toufarová,“ vykoktala. Tazatel se zatvářil vítězoslavně a otočil se na svého mladšího společníka. Ten však zůstal s pusou mírně pootevřenou zírat na děvče, které bosé stálo před ním. Tenká noční košile jí končila nad koleny a odhalovala tak pěkná lýtka. Prameny rozpuštěných plavých vlasů jí lemovaly hezkou tvář.


          „Soudruhu?!“ první muž pozvedl obočí a druhý sebou trhnul a spěšně odvrátil oči.


          „Bydlí zde váš strýc, farář Josef Toufar?“ zeptal se ve snaze udržet si autoritativní tón. Jeho dětská tvář mu však příliš autority nedodávala.  Měl slizký pohled a hlas se mu nepříjemně táhl. Než stačila odpovědět, ze světnice ozval jiný hlas.


          „Copak se děje, Dorotko?“ ke dveřím přistoupil muž v pyžamu, přes které měl přehozený teplý svrchník. Kolem očí se mu začínaly rojit vrásky, ale jeho pohled pořád působil mladým dojmem. Na krku mu visel růženec.


          „Když dovolíte, slečno,“ starší muž z příchozí dvojice vycenil zuby, v očích se mu nebezpečně blýsklo a udělal krok vpřed, „váš strýc je stíhán z  důvodu protistátní činnosti.“


          Nechápala, co se děje a následující události jí splynuly v rozmazanou šmouhu. Husí kůže, dotyk chladného kovu, křik a štěkot psů. Chalupa zůstala tichá.


          Strýce státní bezpečnost odvedla a dlouhé dny o něm nic nevěděli. Dorotka chodila roztržitá a každou volnou chvíli chodila do malého kostelíčka, který zel prázdnotou. Ovšem ze dnů se stávaly týdny a strýci Josefovi žádné modlitby nepomohly. Napsala desítky dopisů, kdy se snažila zjistit, kde její strýc je. Na žádný z nich nedostala odpověď.


          „Přece musí existovat nějaká spravedlnost!“ plakala zoufale, když ji na několikátém úřadu odbyli s tím, že tento případ nespadá do jejich kompetence.


          Byly dva roky po komunistickém převratu a pro Dorotku i strýce to byly těžké časy. Sotva se země začala vzpamatovávat z války, ve které i rodina Toufarova přišla o většinu svých členů, přišla nová moc, nová pravidla a nové zákazy. Duchovní nesměli kázat a lidé chodit do kostelů. Ale strýc Josef vždycky říkal, že kdo jiný by měl dodávat lidem sílu v to si udržet víru než duchovní. Říkával, že člověku mohou vzít vše, jen víru ne.  A tak kázal dál, a když byl z „politických důvodů“ vyloučen z farnosti v Zahrádce u Ledče nad Sázavou, kázal v maličké Číhošti. Nikdy nepochyboval o správnosti a smyslu svého kázání a vždycky říkal, že věci dobře dopadnou. Dorotka vzpomínala na takové dny a ze všech sil se snažila věřit, že věci dopadnou dobře i tentokrát.


           Nevěděla, že byl obžalován za ovlivňování nebohých občanů mladé socialistické republiky. Nevěděla, kolikrát se snažil vysvětlit, že nikoho nemanipuloval a že jeho víra neměla nic společného s bojem proti komunismu. A nevěděla, jak byl mučen a surově týrán, aby se doznal k provinění, které nespáchal.


          Byl obžalován a odsouzen, bez jakékoliv možnosti se bránit. Páter Toufar se však nebránil, ani nevolal o pomoc. Věděl, že by se žádné nedovolal. Myslel na Boha. A nepřestával věřit, že boží spravedlnost existuje.


          Zkouška jeho víry byla náročná. Po týdnech mučení při jednom z výslechů ztratil vědomí a následně byl převezen do nemocnice. Po týdnech v místnosti bez oken ho bílé nemocniční světlo oslepovalo. Již necítil rány na svém těle. Cítil Boha, že je zase s ním.


          Po čtyřech letech od odvedení pátera Toufara přišel do schránky chalupy v Číhošti dopis. Na nadvakrát přeloženém průklepovém papíře stálo pár holých vět. Na několika řádcích bylo stručně sděleno, že Josef Toufar, narozen 14. července 1902 v Arnolci, zemřel v únoru roku 1950 v Praze, na následky prasklého vředu. Tehdy se psal rok 1954.


          Velitel skupiny vyšetřovatelů, Ladislav Mácha, který se neštítil nejodpornějšího týrání, na jehož následky farář Toufar zemřel, dostal jako jediný trest důtku. V roce 1968 byl kvůli vyšetřování číhošťského případu zatknut, ale po čtrnácti dnech strávených ve vazbě byl případ klasifikován jako promlčený. K soudu se vrátil až v roce 1998, kdy byl odsouzen k pěti letům vězení. Mácha se však skryl a na trest odmítl nastoupit.


          Spravedlnost jako kdyby skutečně neexistovala. Ladislav Mácha si za celý svůj život odseděl směšný jeden rok. Svůj život dožil, zajištěn vysokým důchodem, v Českých Budějovicích a o své minulosti se vyjádřil následovně: „Řídil jsem se rozkazy svého velitele a soudruha prezidenta Gottwalda a mým úkolem bylo ochraňovat socialistickou společnost od nekalých živlů.“


          Nepopíral svůj čin, ale svou vinu. Své přesvědčení, že vykonal správnou věc, nikdy neskrýval a dokonce se vyjádřil, že se cítí nevinný. Zemřel 30. září 2018, ve věku devadesáti pěti let.



Jméno: Petr Sinkevich
Adresa školy: SŠAI, Weilova 4, 102 00 Praha 10 – Hostivař
Zařazení do kategorie: povídka – 3. místo


Rok 1968

Jmenuji se Dimitriy Andrejevič Kiselev. Narodil jsem se v roce 1930. Zítra bude můj radostný den, mám totiž narozeniny.  Za pár hodin je 21. srpna.


Ještě držím sluchátko v ruce, nemůžu uvěřit tomu, co jsem slyšel: „Haló, Dimi, máme se hlásit u útvaru!“ Nemůžu uvěřit tomu, že místo narozeninové oslavy letím brzo ráno bojovat proti kontrarevolucionářům. Neuvidím svou rodinu a neuslyším přání všeho nejlepšího.  Komunistický mír na celém světě je důležitější než moje narozeniny.


A je to tu! Operace „Dunaj“. Podle rozkazu musím plnit příkazy svých nadřízených a nedovolit narušení světového míru. Nikdy jsem zatím na takovou akci nebyl vyslán. Doufám, že nebudeme muset střílet. Nechci se vrátit domů s pocitem, že jsem někoho zabil.


Sedím v letadle a přemýšlím, proč kontrarevolucionáři nechápou smysl komunismu. Konec úvahám. Z myšlenek mě vytrhl povel k výsadku.


Podle plánu, jak jsem pochopil, jsme měli být vysazeni v blízkosti Prahy. Kde to jsme? Zřejmě se nemůžeme řídit podle našich starých vojenských map, vypadá to, že jsme od Prahy příliš daleko. Vůbec se nemůžeme zorientovat,  kde vlastně jsme. Zůstávat na místě nemá smysl. Vpřed! Po krátké době jsme přišli do malého městečka, kde byl obchod. Byl však zavřený. Všimli jsme si, že v patře budovy obchodu se svítí. Zavolal jsem: „Haló! Otevřete nám, prosím!“ Rozuměli mi? Uslyšel jsem nějaké zaklení a najednou před námi stojí prodavač. Výraz jeho tváře nebyl zrovna přívětivý. Byl z naší návštěvy překvapen. „Dobré ráno, pánové… Co se děje? Válka?“ zeptal se.  Můj velitel mě vyzval, abych překládal vše, co prodavač řekne. Umím trochu místní řeč, a proto jsem mu odpověděl: „Žádná válka není, chtěli bychom od vás mapy okolí.“ Prodavač se zarazil: „Jaké mapy? Na co, prosím vás, mapy ve čtyři hodiny ráno?“ Jeho podezření vzrostlo. „Co tu děláte? Proč jste nás v noci přepadli?! Ode mě žádné mapy nečekejte!“ Vidím na svých spolubojovnících, že podle situace pochopili, co se tady děje. Přesto jsem se prodavače zeptal: „Proč nám nechcete pomoci?“ „Protože nechci! A ještě přitom…ehm…žádné mapy nemám! Protože…protože nejsem prodavač map!” Otočil jsem se na svého velitele. Překládat nebylo potřeba. Velitel dal rozkaz, abych počkal s ostatními na ulici. Tušil jsem, že nezabráním tomu, co se teď stane. Pokud nastane situace, že někdo nechce spolupracovat s vojenskými silami USSR, použije se takzvaná alternativa. Podle rozkazu jsme odešli z obchodu ven. Ostatní se tvářili, jako když je vše v pořádku. Po krátké době vyšel z obchodu náš komandér a uviděl jsem, že měl ruce od krve. V rukou držel nové mapy. Je zbytečné se ptát, co se s prodavačem stalo. 


Za hodinu jsme byli na předměstí Prahy. „Vojáci, musíme se dostat k vytčeným cílům!“ zněl hlas velitele. Pohled na město mě okouzlil. Na pozorování krás města však není čas. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna skupina se měla přiblížit k Vltavě a my z druhé skupiny k Václavskému náměstí. Město houstne. Pořad vzpomínám na toho prodavače a bojím se, že na cestě k náměstí budeme mít konflikty s obyčejnými lidmi. Naši skupinu tvoří šest lidí: já – překladatel, vojenský lékař, velitel, radista a dva vojáci. Procházeli jsme pražskými ulicemi, a čím více jsme se blížili k centru, tím více se k nám blížil hluk automobilů a tanků. Když jsme se dostali na dosah ke zdroji zvuků, uviděli jsme několik desítek lidí, stojících na cestě u vojenských vozidel, a nikdo z nich nechtěl nechat projít naše vojáky. Po chvíli někteří začali pomalu odcházet, ale ne všichni!  Někteří ještě pořád drželi barikádu. Odhodlaně postupujeme vpřed. Stojíme před barikádou. Co se stane? Slovo si bere náš velitel. Ani mě nežádá, ať překládám. „Iditě damoj!“ Nikdo se ani nepohne. Někdo dokonce rusky volá, že nikam neodejdou. To ale neznají našeho velitele. Ratatata! Pistole v jeho rukou střílí do zdi budovy po levé straně ulice. „Vraťte se domů a zůstaňte tam. Neprovokujte nás, abychom nemuseli použít zbraň!“ snažím se uklidnit šokované lidi. Náhle jsme zaslechli výstřel! Podvědomě jsem otočil hlavu a zahlédl jsem střelce za oknem jednoho z domů. Zároveň jsem postřehl, že náš velitel je zraněn, neboť mu teče krev z krku. Na smírné vyjednávání není ani pomyšlení na žádné straně. Věž tanku se otočila směrem k domu, odkud vyšla rána, a následovala ohlušující salva. Střelec sice stihl vyběhnout z budovy, ale někdo z naší skupiny ho zasáhl dřív, než se stačil zachránit. Lidé na barikádě viděli, že jde do tuhého, a rozutekli se.


Otáčím se k veliteli, aby rozhodl o dalších krocích. Marně. Střela vykonala své. Velitel je mrtev. Jakýsi vysoký a štíhlý voják prohlásil, že on je teď velitelem. Nikdo proti tomu nic neměl.


Náš nový „velitel“ se mně nelíbí, jeho nadřazené chování se mně nelíbí. Provokuje občany, a ani k nám se nechová dobře. Myslí si, že když je velitelem, pak se k nám může chovat jako car. Takových nadutců jsem už viděl! Je jedním z těch, kteří nic neměli, a když nastala dělnická revoluce, tak znenadání získali hodně pravomocí, tak hodně, že si začali myslet, že je jim vše povoleno.


Opatrně kráčíme městem. Stále jsme se ještě nedostali k určenému cíli, Václavskému náměstí. „Kdy se tam dostaneme?“ zajímá mě. „To tě nemusí zajímat,“ odpovídá samozvaný velitel.  „Ale musí! Dostaneme přísný trest, jestli nepřijdeme v určený čas!“ Rázem bylo po sebejistotě povýšeného velitele. Nést následky za nesplněné úkoly? Ne!  „No, tak to znamená, že já nikám nejdu!“ stačil ještě říci, než zmizel v jedné z bočních ulic. Nikdo nechtěl bojovat, nikdo by nechtěl umřít na bojišti, ale dezerce? Pro vojáka není nic horšího. Bylo nám jasné, jak to skončí, a proto jsme ho pro tuto chvíli nechali být. Už teď jsem měl pocit, jako by náš „velitel“ byl jen duchem, který se snažil vypadat jako živý, ale už je vlastně mrtvý. Dezerce se nepromíjí.


Co teď bude s námi? Vzal jsem si velení, protože nikdo nechtěl mít zodpovědnost za ostatní. Situace se začala zhoršovat. V postranní ulici jsme našli čtyři mrtvoly. Tři vojáky v uniformě, kterou neznám, a jednoho muže v civilu. Vedle něho leží na zemi nějaký průkaz. Snažím se rozluštit, co je tam napsáno: „StB“,  ostatní údaje jsou nečitelné. Všichni byli zastřeleni, je patrné, kudy se zaryly kulky do jejich těl. Obracím zrak k zabitému muži, má podivně otočenou hlavu a v ruce pistoli. Pozoruji, že je to již starší člověk, má na sobě nádherný hnědý oblek, z  jedné kapsy vyčuhuje papír. Beru papír do rukou a čtu: „Ať žije svobodné a nezávislé Československo!“ V hlavě mám zmatek. Nemám čas přijít věcem na kloub. Hlavou mi jen mihne myšlenka: „Mír a pokoj vám, pánové!“


Ale teď honem na Václavské náměstí! Jestli nepřijdeme včas a nevyřešíme, co je třeba, může dojít k nejhoršímu. Spěcháme. Radista dostává zprávu, že jsme měli být na Václavském náměstí před hodinou, druhá skupina už je tam a potřebuje pomoci. Obtížně se prodíráme dál. Názvy ulic se řídit nemůžeme, jsou zabarvené, a proto nevíme, kde se právě nacházíme. Spoléháme, že když se vydáme za zástupem lidí, svůj cíl najdeme. A vskutku! Konečně stojíme na Václavském náměstí! Vidím neuvěřitelný zmatek. Hromadné množství lidí protestuje, vidím mnoho plakátů, na kterých je napsáno: „Jděte domů!“ Naši vojáci nehnutě vyčkávají. Sami jsme zaskočeni. Čekali jsme kontrarevoluci, představoval jsem, že to bude něco jako převrat vlády, ale to je protest proti nám!


Snažím se zorientovat v nastálé situaci a už tu stojí plukovník s výčitkou v hlase: „Kde jste se zdrželi?” Odpovídám: „Za to mužů jenom já. Vzal jsem velení nad skupinou, hlásím, že jsme ztratili dva členy. Jeden byl zastřelen a druhý, … druhý dezertoval.“  „Našli jsme ho. Teď je určitě mrtev,“ řekl plukovník. Mám pocit, že jsem udělal něco špatného, ale nechápu co. Plukovník pokračoval: „Teď vám nařizuji zůstat tady a čekat na další rozkazy.“ Náhle jsem pochopil, proč jsem měl ten zvláštní pocit. Myslel jsem, že jsem přijel pomáhat lidem a bojovat proti kontrarevoluci, ale pochopil jsem, že jsem nikoho nezachránil a jenom jsem dopustil, aby lidé umírali. Události posledních hodin mi víří před očima jako zrychlený film. Jak to bylo s prodavačem? Mohl jsem zastavit velitele a neuposlechnout jeho příkazu, ale neudělal jsem to! Mohl jsem dohonit toho dezertéra a vysvětlit mu, že pokud chce žít, tak musí zůstat s námi, ale zase – neudělal jsem to! Cítím, že moje ruce jsou pokryté krví, i když jsou čisté. To je to, co si zapamatuji z roku 1968, nikdy na to nezapomenu.



Jméno: Barbora Burianová
Adresa školy: Gymnázium Hranice, Zborovská 293, 753 01 Hranice
Zařazení do kategorie: povídka – zvláštní cena


VĚŠTEC


Je leden a mrzne. Bělostný sníh pokrývá zem jako neprodyšná peřina. Oheň v provizorním krbu však naštěstí utěšeně praská, takže vytváří dojem jakési domácí pohody. Natáhnu prokřehlé prsty nad plameny a užívám si teplo, které do nich vstupuje. Kdyby mi neslzely oči od kouře, byl bych vlastně docela spokojený.


Ozve se zaklepání na dveře. Tiše zakleju, protože klepání znamená jediné: je tu návštěvník domáhající se vstupu. A ten zase znamená nepříjemnou povinnost zvednout zadek od ohně, jít otevřít a vpustit do jakž takž vyhřáté místnosti ledový venkovní vzduch. Povzdechnu si, popotáhnu provázkem stažené kalhoty a dojdu k dřevěným dveřím. Po krátkém zaváhání otevřu. Mým chatrným oblečením okamžitě zalomcuje ledový vítr, zaboří své nenechavé prsty do vlasů a prožene se místností až se plameny zamihotají. Přímo přede mnou stojí Karel IV.


„Brýtro…“ zamumlám a ustoupím, aby Jeho veličenstvo mohlo vstoupit.


„Bůh ti žehnej, věštče,“ pozdraví poněkud uhlazeněji panovník.


„Nápodobně.“ Prásknu za ním dveřmi. Příliš velký respekt k němu nemám. Jasně, je to král a vládce a jeden z největších Čechů všech dob, ale upřímně, v době, kdy opravdu žiju, je už 640 let po smrti. Dnes je mu ale nějakých třicet dva let. Cestování časem je matoucí.


Ptáte se, co dělám v roce 1348? Odpověď je celkem jednoduchá: věštce. Stalo se to takto.


Můj otec je profesorem dějepisu na Karlově univerzitě a s několika studenty se rozhodl sestavit stroj času. Nějakým pro mě záhadným způsobem se jim to opravdu povedlo. Potřebovali už jen pokusného králíka, na kterém by experiment ověřili. Los padl na mě, jelikož jsem o celém projektu věděl a bylo mi celkem jedno, jestli na osm měsíců zmizím z povrchu zemského. Školu doženu snadno a kamarády, kteří by se mohli vyptávat, stejně nemám.


První pokusy trvaly krátce. Poslali mě na osm vteřin do roku 1998, ale za tu chvíli jsem se moc porozhlédnout nestihl. Pak už to bylo osm minut v roce 1968, jenže ani tam jsem se nic moc nového nedozvěděl. Otec se pak rozhodl risknout osm hodin v roce 1868, ty jsem však strávil zavřený na půdě jakéhosi domu. Následně jsem se osm dní toulal v roce 1618 po pražských ulicích, ale protože ke Druhé pražské defenestraci ještě nedošlo, byl čas tam strávený celkem k ničemu. Až tentokrát, roku 1348, jsem se dokázal trochu zařadit do společnosti.


Rok 1348 mého otce samozřejmě velmi zajímal. Učí přece na Karlově univerzitě, která byla právě v dubnu toho roku založena. Samozřejmě by mě nejraději poslal na celý rok, ale kdo ví proč stroj funguje jen v případě, že číslo do něj vložené končí osmičkou. Proto všechny ty „osmičkové“ roky i časy. Osmnáct měsíců už se mi zdálo trochu moc, takže jsme se dohodli na osmi. To jsem ještě pořádně nevěděl, do čeho jdu.


Předně jsem se neměl nechat přemístit do doby, kde neexistují splachovací záchody a vodu do vany člověk ohřívá půl dne, jen aby mu za deset minut vychladla. Taky jsem si mohl vybrat nějaké příjemnější povolání, které by nevyžadovalo nošení vybledlé kutny a malý začazený domek. Jenže s mými vědomostmi, které jsem získal studiem dějepisu, je to vlastně nejlogičtější. Vím, co se stane, protože už se to z mého hlediska stalo. Nikdy by mě však nenapadlo, že si ke mně přijde pro radu král. A to ne jednou.


Přemýšlíte, jak to vypadalo v tehdejší společnosti? No, abych pravdu řekl, není to nic moc. Vlastně spíš nic než moc. Všude špína, smrad a nemoci. Vandráci, žebráci, malomocní, zloději a kapsáři jsou na každém rohu. Čisté tu není opravdu nic, snad kromě kříže v kostele, který se naopak blýská zlatem. Modlí se každý a Bůh je nezpochybnitelná autorita. I když musím říct, že většině lidí moc nepomáhá. Mohl bych uvést nespočet příkladů. Dívky z měšťáckých rodin, které kvůli krizi skončily na ulici. Vdovy s malými dětmi žadonící o kousek chleba. Sirotky s pohublými tvářemi, pažemi tenčími než můj palec a zcuchanými vlasy, hledící na mě vykulenýma prázdnýma očima, které se zdají ve špinavém obličeji tak obrovské. Nemocné, o které ani pes nezakopne. A další a další. Pak je tu vládnoucí vrstva, spousta nákladného oblečení, nádherných koní a bohaté hostiny. Král, který se považuje za štědrého, když jednomu žebrákovi hodí minci. Přiznávám, že Hladová zeď (o které teď Karel IV. nejspíš nemá ani ponětí) je celkem dobrý nápad, ale jinak by společnost potřebovala celkovou reformu, na kterou tento panovník ani nepomyslí.


Ale zpět do přítomnosti. Nebo vlastně minulosti. Tyto pojmy jsou u cestování v čase poněkud relativní.


Dvaatřicetiletý muž sedí na rozviklané židli a hřeje si prsty nad ohněm přesně tak, jak jsem to ještě před malou chvílí dělal já. Bohatý šat mu splývá na zem a valí se v prachu na podlaze. Králi je to jedno. Zřejmě si oblečení nepere. Přišel sám, což je poněkud neobvyklé. Většinou má s sebou několik vojáků jako osobní stráž.


„Přišli jsme se s tebou poradit, věštče,“ naváže na přeťatý rozhovor. Na jeho panovnický plurál si začínám zvykat.


„Jako vždy,“ podotknu ledabyle. Proč by sem taky jinak chodil? Král mou poněkud nevhodnou poznámku přejde bez mrknutí oka.


„Cítíme, že letošní rok bude něčím výjimečný. Jako by nám Bůh vnuknul myšlenku tvořit, ale nevíme co,“ pokračuje klidně. Jako obvykle Bůh vyslal pocit a věštec jej musí zformulovat do myšlenky. Jenže nemůžu vládci říct: Prostě postav univerzitu. To by nebylo tak úplně korektní. Musím sehrát divadýlko.


Přistoupím k ohni a hodím do něj hrst bylin. Je to směs máty a heřmánku a příjemně voní. Zhluboka se nadechnu a chvíli předstírám, že jsem v jakémsi transu. Ve skutečnosti přemýšlím nad volbou slov. Dlouze vydechnu a zamumlám pár nesmyslných slabik. Vypadá to prý docela efektně. Zabroukám několik tónů písně Can you feel the love tonight ze Lvího krále a otevřu dosud zavřené oči. Vybavil jsem si přesně to, co je třeba. Ještě že mám fotografickou paměť.


Zvednu ze stolu hůlku, kterou používám při složitějších vystoupeních jako estetickou pomůcku (pokaždé si připadám trochu jako kouzelník z Harryho Pottera a není to tak nepříjemný pocit) a kleknu si na zem. Naštěstí už jsem tu dlouho nezametal, takže se dá do prachu krásně malovat. Papír a tužka jsou totiž zcela nedostatkovým zbožím a rozhodně si je nemůžu dovolit.


Kreslím a kreslím, dokud přede mnou není dokonalý nákres Karlovy univerzity. Vstanu a opráším si kolena. Král na můj obrázek dlouze hledí.


„Ale co to je?“ zeptá se nakonec. Musím se držet, abych neprotočil oči. Král samozřejmě vidí jen pěknou budovu. Tedy doufám, protože pokud vidí jen změť čar je to velká rána pro mou pýchu na kreslířské umění.


„Myslím, že Bůh chtěl, abyste mezi lidmi šířil dvě věci: víru a vzdělání,“ nakousnu vážným tónem a vidím, že král pochopil.


„Je to univerzita,“ hlesne tiše.  Neodpovím.


„Opravdu je třeba více vzdělaných lidí. Ale Praha začíná být poněkud přelidněná… Měli bychom založit nové město. Nebo spíš další část Prahy. Ano, tím začneme…“ mumlá si pro sebe. Nechám ho být a naleju si mléko. Musím říct, že mi opravdu citelně chybí čaj. Asi po půl hodině rozjímání se Karel IV. zvedne z mé nedbale stlučené židle.


„Díky ti, věštče. Objasnil jsi nám záměry našeho nejmilostivějšího Pána. Bůh ti žehnej,“ pronese vznešeně.


„Vždy k vašim službám,“ odpovím klidně a protáhnu si záda.


„Tady je tvá odměna.“ Podá mi pár mincí, které mi vystačí na jídlo tak na měsíc. Je od něj milé, že nepředpokládá, že žiju ze vzduchu a modliteb. Přijmu peníze a vyprovodím krále ze dveří. Místností, která se už stihla znova příjemně zahřát, se opět prožene ledový vítr. Jsem tu teprve měsíc a už bych se nejraději vrátil do jednadvacátého století – doby ústředního topení, foukaných izolací a kvalitních dveří, o termo oblečení ani nemluvě. Vědomí, že jsem právě přispěl k založení Karlovy univerzity bych nejspíš bez váhání vyměnil za tabulku čokolády zabalenou v lesklém celofánu. Vím, že to není příliš vlastenecké a možná trochu zbabělé, ale vám se o takových otázkách přemýšlí dobře, když sedíte na polstrované židli ve vyhřáté místnosti a v klidu si pročítáte slohové práce. Myslím, že byste taky mysleli jen na návrat domů, kdybyste se octili v podobné situaci. A bylo by jedno, jak významný rok pro dějiny by zrovna byl.



Báseň


Jméno: Hana Růžičková
Adresa školy: Park Lane International School, Valdštejnská 151/6a, 160 00 Praha 6
Zařazení do kategorie: báseň – 1. místo


1968

Hodiny přestaly
tikat,
když ulicí jely
tanky. 
Lidé stáli u dveří,
tváře bledé.
Nevěří.
Lampy zhasly v
oknech domů, v
očích. V 
každém beze 
sporu
a z naděje 
budoucnosti
zůstaly jen 
střepy
zlosti.
Když ulicí jely
tanky,
ukápla ti z očí
slza. 
Na zemi
se roztříštila
a zrůda 
strachu ožila 
v tobě, ve mě,
v nás.
Před strachem se
neschováš.
Zavři dveře.
Zavři okna.
Hlavu dolů.
Ticho! Šeptat!
Místo hodin
kulomety.
Z lidí jen
marionety.
Žádné světlo.
Tma.
Život krutá
hra.
Když ulicí jely
tanky...



Jméno: Duong Tung Dinh
Adresa školy: Gymnázium Ostrov, Studentská 1205, 363 01 Ostrov
Zařazení do kategorie: báseň – 2. místo


Klikni pro plnou velikost
Klikni pro plnou velikost
Klikni pro plnou velikost
Klikni pro plnou velikost
Klikni pro plnou velikost
Klikni pro plnou velikost
Klikni pro plnou velikost
Klikni pro plnou velikost
Klikni pro plnou velikost
Klikni pro plnou velikost
Klikni pro plnou velikost



Jméno: Eliška Ryklová
Adresa školy: VOŠ, SPŠ a JŠ, Masarykova 197, 284 11 Kutá Hora
Zařazení do kategorie: báseň – 2. místo


Mnichov před a po
aneb
Führerova traumata známá – neznámá

Jsem syn Aloise Hitlera,
Adolf, ten známej mizera.
Dlouhou dobu žil jsem bídně
vychováván uličkami Vídně.
Neštěstí mi spadlo do klína,
(doslova)
za něž své geny proklínám.
Alfa samec každým coulem,
mužný knír, ale žádný koule.
Z nouze ctností je můj nedostatek sexu,
jenž způsobil mi řadu komplexů.
Bojoval jsem bez zahálky,
mám Železný kříž z první války.
Že jsem při tom nezemřel,
svět následně oželel.
Život mi uštědřil pár facek,
stal se ze mě starej nácek.
Píšu Mein Kampf - svoji Bibli.
S noblesou usedám v diktátorskou židli.
Na základě Mnichova
připojím k Říši kousek východa.
Svoji zářnou reputaci
pojistím ještě okupací.
Abych si vynahradil komplexy,
chystám se zbytek mapy překreslit.
Se svými Mloky podkopu
za pár let celou Evropu.
Říši každej Jude
k ničemu bude.
Já vás naženu
do Mauthausenu.
Ten, kdo tohle chápe,
volí NSDAP.
Jal jsem se v program začlenit
veškeré Židy vyplenit!
Rapidně snížím jejich počet,
je jich snad víc než hrůzných koček.
Pár milionů, technicky vzato,
holocaust bude stát za to.
Krev mi v žilách tuhne,
když zřím ty kočky zrůdné.
Kdo pro mě Heil! nevolá,
toho pošlu do
vyhlazovacího tábora.
Fakt neodolám pokušení.
Sorry jako, jsem psychicky narušený.
Když život ztratil smysl, nebyl fajn,
Doktor mi předepsal recept na kokain.
Deutschland, Deutschland über alles,
na samé dno osud mě zanes.
Do hrobu i svou ženu beru,
vysvobodím nás spouští revolveru.



Jméno: Eliška Králová
Adresa školy: Gymnázium Vlašim, Tylova 217, 258 01 Vlašim
Zařazení do kategorie: báseň – 3. místo


Válka vzala jim lásku

Starou fotografii drží v ruce,
Desítky let na ni sedal prach.
Zvláštním pocitem sužuje se srdce,
Třesou se jí prsty, ale nemá strach.

Zavře oči, vzpomíná…
Na ten den a na tu chvíli.
Teď nevidí, neslyší, nic nevnímá,
Jen tu vzpomínku. Těší však nebo bolí?

Ten pocit, pro nějž slova nestačí,
Zvláštní, neosobní, cizí jako host.
I veselá vzpomínka žene slzy do očí,
Už nechce vzpomínat, a přesto nemá dost.

Do té vteřiny se vrací,
Svítilo Slunce nebo všechno přikryl mráz?
Čím blíže je, tím více se ztrácí,
Je to tak dávno, to všechno odnesl čas…

1918, rok jak z jiných časů,
odkládá fotografii, svíci tiše zhasíná…
Spleť tváří a spleť hlasů,
Ano, už si vzpomíná…

 

U okna sama stála,
Hleděla tiše ven.
Možná se nám mylně zdála,
Jen zamyšlená, zamyšlená jen.

Však nebyla zamyšlená, proč taky?
Už dávno neměla o čem přemýšlet…
Hleděla přes sklo na ženoucí se mraky,
Jak pomalu ztmavují už tak temný svět.

Pak tiše odvrátila svoji tvář,
Unavenou, plnou bolesti.
Nespí v noci. Prach sedá na její snář.
Kvůli čemu? Jaké ji stihlo neštěstí?

Tak kráčí, zahalena stínem,
Padá na ni tíha, dálka.
Však kdo je tím vším vinen?
…Válka!

Vzala ji to jediné, co měla,
Vryla ji do srdce hlubokou vrásku.
Minula doba, kdy ještě něco chtěla,
Vždyť válka vzala jí lásku!

 

Zas utíká a utíká a běží…
Honí ho válka, honí ho ta stvůra!
…Udýchaný v posteli své leží,
zas jen ta strašná noční můra.

Ke stropu upírá svůj pohled prázdný,
Už nikdy nechce spát!
V uších zní mu povel rázný:
„Voják se nikdy nesmí bát!“

Lehko se to řekne, ale těžko plní…
Tisíckrát padl a tisíckrát vstal.
Ale ať vám to hezky zní a nebo nezní,
Bát se nikdy nepřestal.

Na světě vidí už jen vady,
Krása, ta se někam skryla.
Bez života a bez nálady
Jde světem. Jen kus těla.

A už ani nevnímá, že svět se stále točí,
Jen leží, obličej tiskne k polštáři.  
Pomalu usíná, zavírá své oči.
Další vzpomínka, bolest se mu zračí ve tváři…

 

Na poli sám tam stál,
Hleděl tiše do dáli.
Odhodlaný se nám mylně zdál…
Ale slzy v jeho očích se nám nezdály.

Tak tohle měla býti jeho daň!
Komu záleží na tom, nebude-li mu to vaditi?
Je tu. A co to má za pasem – zbraň?
Má ten mladý chlapec vražditi?

Přežít den – to jest jeho cíl.
Kus látky mačká na ráně.
Koho zajímá, kde má hranici svých sil?
Že touží po své milé, že pláče po mámě?

 

Snaží se ho zabít, zastřelit.
Ale není třeba – dávno má v srdci kulku.
A koho z toho obvinit?
No jistě…Válku!

Vzala mu to jediné, co měl,
Vryla mu do srdce hlubokou vrásku.
Minula doba, kdy ještě něco chtěl,
Vždyť válka vzala mu lásku!

 

Na zem si sama sedá,
S tužkou, s kusem papíru.
Ta správná slova marně hledá,
Jak přesvědčit ho ve víru?

Barva jí z tváře mizí,
Co mu má vlastně psát?
Vždyť je tak daleko, je tak cizí,
Jak by ho ještě mohla znát?

Pár smutně prázdných vět,
Plané sliby, hloupé věci!
Vše, co je schopna vymyslet,
Však co nepramení v jejím srdci…

Tak musí předstírat, jen hrát,
I když to bolí a slzy máčí jí řasy.
Ale copak se může ptát:
„Lásko, kdo jsi?“

Všechny její dopisy čte v noci, ve světle svíce,
Každý stokrát – řádek po řádku.
Už přečetl všechno – a chce více!
Vždyť připomínaj pohádku!

Zas budou spolu šťastni…
Vždyť nepřestala ho milovat!
„Zhasni to – tak zhasni!
Vždyť zítra jdeme bojovat!“

Uposlechá hlasy cizí,
Svíci tiše zhasíná.
S jejím světlem i jeho láska mizí.
Koho to teď proklíná?

 

Vojenský pošťák vchází do dveří,
Tak bere od něho další obálku.
Neotevře ji však, pohádkám už nevěří –
Kdo by taky věřil, když poznal válku?

 

Je konec – je konec války!
Jaký to zázrak – on dosud dýchá!
Dýchá a vrací se k ní zpátky!
Však hledí z něj jen… Pýcha?

Proč na ni zírá tak prázdně?
Proč ruce má v křeči zaťaté v pěst?
Proč nepochoduje rázně?
Proč se jen nechává vést?

Proč nemluví, proč neříká nic?
Jako by oněměl hrůzou!
Je pro něj jen tělo? – A nebo ještě stále víc?
Vždyť byla mu melodií, byla mu múzou!

Zdá se mu tak krásná, tak čistá…
A jeho ruce – od krve a od hlíny!
Marná byla jeho cesta.
On je vinen, ale ona jest bez viny…

Nedotkne se jí, vždyť nesmí, ještě by ji umazal!
Svým hříchem – vždyť je vrah!
Co ji to vidí v očích, proč to ještě nikdo nijak nenazval?
To není jen obyčejný strach…

Bojí se ho – a i on se bojí…
Ne smrti, ale žití.
Rány v srdci se mu nezahojí,
Ale bohužel ho ani neusmrtí!

Stojí naproti sobě –
Cizí žena a cizí muž –
Neznají se v téhle době,
Jejich pouto přeťal nůž.

Změnil se, změnila se,
To to dlouhé odloučení, to ta dálka!
Žijí, ale neznají se,
Zabila je válka.

Vzala jim to jediné, co měli,
Vryla jim do srdce hlubokou vrásku.
Minula doba, kdy ještě něco chtěli,
Vždyť válka vzala jim lásku!



Jméno: David Neuman
Adresa školy: Gymnázium Matyáše Lercha, Žižkova 55, 616 00 Brno
Zařazení do kategorie: báseň – 3. místo


1968 … a víc už nic

Jednou z rána, v dějepisu, při nezáživném popisu,
oči hledí, tělo sedí, mysl mimo vnímání,
učitelka marně brečí, prosebně před námi klečí,
ruka čmárá, plané řeči, vnímám krásu narcisu.
Sedě v bílé stěnné kleci, teprv příchod svítání,
srdce kvítí jeví světu své vždy barev plné nitro,
vnější volnost utlačuje mé již vnitřně černé nitro.
Lhostejnost a víc už nic.

Téhož dne, jen při večeru, hvězda, luna skrytí v šeru,
odejit já ve své lože, muka tvoří hlavy bol,
kapka potu po mém těle, stéká dolů, padá směle,
pískot propichuje duši, do hlubin se proderu.
Na vrata hned tlapa buší, vstupuje a kráčí kol,
výsost sama, král všech králů, aurou plný majestát,
všechen líc jest jeho sídlem, aurou plný majestát.
Obava a víc už nic.


Odvléká mne v jiné časy, všade tma a žádné hlasy,
procitnuv na druhé věži, pode mnou tok Smetany,
jasný obraz růže rudé, pučíce si v půdě chudé,
lehkým vánkem lístek letí, rozčechrává mé vlasy.
Láskou svou milenci spjatí, poslouchají skřivany,
dlouhé týdny kochají se dováděním vlaštovek,
k životu svět vyzývají sladké hlasy vlaštovek.
Okouzlení, víc už nic.


Lidé šťastněji se tváří, lehký úsměv spousty tváří,
zrnko naděje zaseto, rozkvétá skrz celou vlast,
větřík rozfoukává smítka, všemi směry, ven nezřídka,
volnost slova bez dohledu redaktor si vytváří.
Úžas zakrýt nedovedu, král otázky začne klást,
pohled sklopný, tóny němé, nejsem schopen, neumím,
líce rudé, hanba bledá, nejsem schopen, neumím.
Zklamání a víc už nic.


Sedmero dní uplynulo, denní slunce zahynulo,
ptáček z kovu, brouček z kovu, přijeli si v naši zem,
všemi směry od rozhlasu, rozplývá se děs ve hlasu
jedny botky, tisíc botek, zrnko v půdě utnulo.
Smítka schnula, zkázy dotek, větřík nesmí vně ni ven.
Vlaštovečka hrůzou prchá, odváží si svobodu,
skřivánkův hlas uřezali, odstranili svobodu.
Zděšení, a víc už nic.


Úsměv zkřiven nožem v zádech, nový smích má shnilý nádech,
soused blízký s maskou Bruta, dveře nechal dokořán,
ulicemi leze brouček, v pozadí nechává hlouček,
larev, jejíchž zalíbení je v životu ve stádech.
Protestanti odsouzení, nehmyz je hned zbičován,
šokem nejsem hnutí schopen, zmohu se jen na slzu,
jeho výsost trpce hledí, zmohla se jen na slzu.
Utrpení, víc už nic.


Hmyzové letí však výše, oslepeni ve své pýše,
roztahují tlusté klece kolem naši zemičky,
hmyzí král si ladně sedí, spokojeně na vše hledí,
zvrhlá mysl, zvrhlé skutky, přesto trůní nejvýše.
Vyrobil si krásné loutky, hmyz ovládl lidičky,
Král mne lapne, letím zpátky, dlouhou černočernou tmou,
nechává mne samotného, dlouhou černočernou tmou.
Procitnutí, víc už nic.

Tělo mé nestůně dále, v myšlenkách vidina krále,
pravý význam našich dějin, nemám o něm pochyby,
svobodně vlaštovka letí, slavík pěje píseň třetí,
hodnotu mé současnosti uchovávám trvale.
Srdce čisté beze zlosti, plní život bez chyby,
srdce kvítí jeví světu své vždy barev plné nitro,
vnější volnost posiluje mé již vnitřně jasné nitro.
Lhostejnost, ta nikdy víc.


Novinový článek a esej


Jméno: Štěpánka Černá
Adresa školy: Evropská obchodní akademie, Komenského nám. 2, 405 01 Děčín
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 1. místo


1968 – Jak Československo psalo v Mexiku historii


Jak lidé vnímají velké milníky a události dějin, jsou-li jim právě přítomní? Uvědomují si vůbec vážnost okamžiku, který se jim odehrává před očima? Vím to, byla jsem při jednom z nich. A mohu vám říci, že historická událost kolem vás může zcela nepovšimnuta proletět jako chmýří z odkvétající pampelišky.


Ten říjen roku 1968 se u nás nesl ve znamení doznívající hořkosti ze srpnového obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, ve světě byl symbolem pro letní olympijské hry v Mexiku. A šlo o jedny z těch, které neměly být hned tak zapomenuty.


Mexická olympiáda se zapsala do dějin jako jedna z nejdramatičtějších. Při jednom ze studentských protestů bylo v Mexico City postříleno na 300 lidí jen deset dní před zahajovacím ceremoniálem. Padlo celkem 43 světových rekordů, v paměti utkvěly nezapomenutelné momenty  - skok do dálky Boba Beamona či převratný skok vysoký v podání Dicka Fosburyho. Byli jsme svědky jedné z nejznámějších politických demonstrací v historii olympijských her, protestu proti rasismu v podobě zdvižených paží v černých rukavicích medailistů Tommieho Smitha a Johna Carlose, kteří za to byli poté z her vyloučeni.


Celá republika však žila pro 23. říjen. Naše naděje se upínaly k Věře Čáslavské, gymnastce, olympijské medailistce z her v Římě a Tokiu. Seděla jsem večer u televize s rodinou a napjatě sledovala přímý přenos sestav sportovní gymnastiky žen. A nezačalo to moc dobře. I přes celý oceán byla jasně cítit nevraživost panující mezi československými a sovětskými gymnastkami. Naše rozhořčení neznalo mezí, když rozhodčí nespravedlivě přiznali zlatou medaili ruské závodnici Kučinské, a na Věru zbylo jen druhé místo. Jistého zadostiučinění se nám dostalo po vítězství Věry v přeskoku a pádem Kučinské z bradel, kde opět kralovala Věra. Své olympijské vítězství zpečetila zlatem v prostných a ve víceboji. Zpráva o poslední vítězné medaili dorazila až brzy ráno kolem třetí hodiny. Přes tak brzkou hodinu ale nikdo nespal.


Prvotní nadšení bylo zkaleno zprávou, že rozhodčí dodatečně zvýšili body další ze sovětských sportovkyň, Larise Petrikovové, a že tedy i ona získala stejné ocenění jako Věra. To jsme ještě nevěděli, čeho budeme svědky při ceremoniálu udílení medailí. Po československé hymně následovala sovětská. A tehdy Věra odvrátila tvář od rudé vlajky a sklopila hlavu v gestu, které vešlo do dějin jako takzvaný „tichý protest“. Zírala jsem v němém úžasu. Bylo to jako záběr z jiného světa. Jediný okamžik, který z vrcholového sportovce udělal lidskou bytost z masa a kostí. Pro tuto chvíli se stala ikonou českého národa, lidí, kteří nechtěli po sobě nechat jen šlapat.


Doma ji čekal obrovský obdiv obyčejných lidí a naopak nenávist komunistického vedení. Čin protestu jí uzavřel cestu k další československé reprezentaci i vycestování do zahraničí a donutil k předčasnému ukončení kariéry. Zato se však stala ženou obdivovanou nejen pro své úspěchy na sportovním poli, ale člověkem váženým pro politické názory, statečnost a lidskost.



Jméno: Richard Křesina
Adresa školy: Mendlovo gymnázium, Komenského 5, 746 01 Opava
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 1. místo


Rok 1938 – proč není důležité nic, a zároveň úplně všechno

                              Pokud bychom měli být důslední, dojdeme k tomu, že první významnou událostí v dějinách času byl Velký třesk, a druhou první srážka hmoty ve vesmíru. A jak byl důležitý náraz jednoho z tisíců meteoritů do zárodků Země? Který z dinosaurů zanechal největší stopu v běhu času? Co kdyby Napoleon nevytáhl na východ? A co kritici Hitlerova umění? Jak by se změnil osud Československa, Evropy, světa a nakonec nás všech, kdyby aspirujícího malíře přijali na Akademii výtvarných umění ve Vídni? A čím vším bylo ono rozhodnutí zapříčiněno? Rok 1938 bezesporu byl významným. Avšak pokud bychom měli říci „Mnichovská dohoda měla zásadní dopad na osud Československa“, museli bychom stejný dopad, stejnou důležitost přiznat i veškerému dění, které jí předcházelo. To, samozřejmě, není možné, protože nikdo neměl oči vždy, stále a všude. Nelze určit důležitost události, protože každá událost je neodlučitelně spjata s tou předchozí, se všemi předchozími. Z hlediska dějin tedy není okupace Československa, odpolední káva Pátečníků, ani jakákoliv jiná událost důležitá proto, jaká byla, ale proto, že se stala.

                              To, co bylo, má význam. To, co nebylo, jej přirozeně nemá. To, co bude, nevíme, na tom momentálně nezáleží. Co by jednou mohlo být, však pro člověka význam má, jinak by ostatně netrávil tolik zasněného času při pohledu z oken. Jedna ze základních charakteristik, jež člověka odlišuje od ostatních zvířat, je schopnost abstrakce; umí si představit budoucnost, její různé alternativy, a posléze v přítomnosti zvolit jednání, jež povede k té představě budoucnosti, jež se mu zamlouvá. Jinak řečeno, umí snít a plánovat.

                              S tím má historie společných několik věcí. První, banální pravdou je to, že je lepší pohodlně se poučit z minulých chyb někoho jiného, než bolestně a nevratně z chyb vlastních. To, co bylo, nám může pomoci v našich pokusech předpovídat to, co by mohlo být, a rozhodnout se, zda je taková budoucnost žádoucí. K tomuto ‚poučení se z historie‘ mám jisté výhrady. Než se k nim však dostanu, chci se vrátit k samotnému roku 1938 a některým jeho událostem.

                   Již jsem uvedl, že z hlediska celých dějin nelze určit míru důležitosti dané události, neboť jedna nevyhnutelně vede ke druhé. V této pozici má tedy význam úplně všechno: každý padlý strom, každý namalovaný obraz, každý pohled do očí. Zcela bez výčitek by se však z pozice dějin dalo prohlásit, že pokud je všechno stejně významné, může to být i stejně bezvýznamné. Na ničem potom nezáleží. Očividně, tento přístup nejen že člověku v ničem nepomůže, ale může jeho život zásadně zhoršit; byly to právě ideologie ohánějící se ‚historickou nutností‘, jež vedly ke stovkám milionů mrtvých v Rusku, Číně, Německu a nakonec, prostřednictvím válek, po celém světě.

                              Mají-li člověku dějiny nějak pomoci, měl by být jeho přístup opačný, a sice, tvrdě hodnotící to, jaká ona událost byla, ne pouze konstatující, že se stala. A to, jaká ta událost vlastně byla, nelze hodnotit jinak, než na základě nějaké vlastní zkušenosti, svých zásad, své schopnosti empatie a svých vlastních hodnotových soudů – zkrátka, lidsky.

                              S touto obhajobou pak konečně mohu, jakožto občan České republiky, prohlásit, že Mnichovská dohoda a následná okupace Československa jsou pro mě důležitější, než například ve stejnou dobu stále zuřící občanská válka ve Španělsku. Neboť jakkoliv tragická ona občanská válka byla, netýká se mě tak bezprostředně, jako šest let protektorátu v české historii. Význam určitých částí dějin je pro nás tedy takový, jaký mu každý z nás dá. To neříkám pouze proto, abych se odvrátil od nebezpečí historické nutnosti, ale také abych poukázal na to, že ne pro každého je dnes Mnichov tak zásadní, a že v tentýž rok probíhala ve světě spousta jiných událostí, pro jejich účastníky mnohem důležitějších.

                  Rok 1938 byl plný důležitých a zajímavých dění, a nejednalo se pouze o válečné konflikty. Již jsem zmínil probíhající řež republikánů a frankistů ve Španělsku. V Sovětském svazu zatím Stalin dále hubil opozici v rámci toho, co známe jako Moskevské procesy. Naproti tomu, v mladém království Saúdské Arábie objevili ložiska plná ropy, dodnes zajišťující její významnou pozici na mezinárodním trhu i politické scéně. Avšak pro to, aby byl děj významný, nepotřebuje zapojení znepřátelených politických stran či státní mašinerie. I počin jednotlivce může mít velikou hodnotu, ba i vliv na světové dění.

                  Roku 1938 začíná mladý Albert Camus psát Caligulu. Dílo, které je považováno za jeho nejlepší drama, předestírá příběh mladého římského císaře, který si, po smrti své sestry a zároveň milenky, uvědomí, že lidé jsou smrtelní, a že většinu života prožijí v neštěstí. Stává se posedlý smrtí a její nevyhnutelností. Pro všechny v jeho blízkém okolí nastává teror – Caligula je rozmarný, nařizuje trest smrti kvůli maličkostem, uráží a zneužívá lidi kolem sebe. Dává jim tak také pocítit nepředvídatelnost a nevyhnutelnost smrti, stává se jejím pánem (nelze si nevzpomenout na diktátory 20. století). Hra se stává, vedle Camusova románu Cizinec a eseje Mýtus o Sysifovi, součástí takzvaného Cyklu absurdna. Celé dílo francouzského autora se snaží vypořádat s pocitem Absurdna – s pokládáním otázek světu, který nemá odpovědi. Po prožití zrůdné první světové války se s tímto pocitem musely vyrovnat miliony lidí. Francouzský autor tak ve svém díle ukazuje následky toho, co dokáže válečný konflikt a okupace udělat s myslí člověka, a zároveň hledá východisko. Stává se tak jedním z předních představitelů existencialismu a nedílnou součástí vývoje moderní filozofie. Stejně významný může být i pro nás, ostatně, s traumatem jedné okupace se Češi museli vyrovnávat ještě za Camusova života, a druhá okupace na sebe také nenechala dlouho čekat. 

                              Jak vidíme, Československo, navzdory pozdějším pokusům tvrdit opak, tehdy nebylo, a, ani ve své dnešní podobě, není ve středu světových dějin.  Přesto se jedna z posledních událostí, jež zmíním, odehrála na našem území. Mluvím o 12. únoru 1938, o dni, kdy byla v Národním divadle poprvé uvedena Matka. Divadelní hra Karla Čapka, muže, jež by dodnes mohl být a je prototypem veřejného intelektuála. Jedná se o jeden z řady jeho apelů na mír a lidskost, o hru, která je tak výmluvná, až je mi trapné k ní cokoliv dodávat; když člověk Matku přečte, jakoby již vše bylo řečeno. Pro tento text je však hra důležitá i z dalšího důvodu: Teď, když víme, že vzhledem k člověku má historie takový význam, jaký jí sám přizná, a pokusili jsme se vyhnout zavírání očí před světovým děním, můžeme přistoupit k přemýšlení nad historií vlastní.  Má znalost dějin je však k jakémukoli přispění k vyřešení otázky mobilizace, Mnichovské dohody a rychlé kapitulace československé armády v roce 1938 naprosto nedostačující, a ikdyby byla sebelepší, těžko by pomohla, když ani přední historici nenalézají společné stanovisko. Nejsem-li schopen nabídnout odpověď, nezbývá mi, než se dále zamýšlet nad otázkou.  A k tomu mi, spolu s výpověďmi některých historiků, pomůže právě dílo Karla Čapka.

                              Matka je pro mě hra, která představuje jednu z nejzákladnějších otázek, jež si člověk může v průběhu života položit: Existuje něco, pro co stojí za to zemřít? Matka Dolores vychovala pět synů. Její manžel, Richard, zemřel ještě před narozením posledního z nich: zahynul v boji s domorodci v koloniální Africe. Když svému veliteli vymlouval podle něj chybný rozkaz, velitel Richarda nařknul ze zbabělosti.

MATKA:  Richarde! A proto jsi šel — na smrt?
OTEC:      Hlavně proto, dušinko, hlavně proto. Aby náš plukovník viděl, že já jsem měl     
                  pravdu, víš? Takový trouba! Tak naletět domorodcům!
MATKA:  A kvůli němu — kvůli němu —
OTEC:      Tobě se to zdá hloupé, viď? Ale u pluku, holčičko, se tomu říká čest.

                   Matce pěti dětí tak zemřel manžel. Zemřel pro něco, čemu říkal čest. Nejstarší syn, Ondra, se také vydal do Afriky, ovšem proto, aby životy zachraňoval. Při hledání přenašeče smrtelné nemoci je třeba experimentu – a Ondra se nechal bodnout komáry, aby se ujistil o jejím přenašeči.

MATKA: Co sis to vzal do hlavy s tou žlutou zimnicí! Mohl jsi být doma a léčit — nebo
                pomáhat na svět dětem —
ONDRA: Podívej se, mami: na žlutou zimnici umíralo ročně tolik set tisíc lidí — To by přece
                byla hanba, kdyby se proti ní něco nenašlo. To je ... prostě povinnost, ne?
MATKA: Tvá povinnost?
ONDRA: Povinnost vědy. Víš, maminko, byla to moc zlá nemoc; a ti lidé tam dole — kdybys
                je viděla umírat, sama bys řekla: Ondro, nemůžeš je tak nechat! To je těžká věc,  
                mami. Někdo tam musel jít.

                              Po otci a starším bratru je i druhorozený Petr obětí svého přesvědčení. Se zápalem pro letectví a pokrok chce zlomit výškový rekord v letu s vysokou zátěží. Duchu otce vysvětluje, že to může být důležité pro transport pum nebo pro leteckou dopravu – tam nahoře už nemáš bouře a mraky, víš? Dosud známé hranice vzduchu překoná, avšak selže mu motor a řítí se k zemi.

                              Říká se, že nejhorší konflikty jsou ty, které proti sobě postaví bratra s bratrem. Petr a Kornel jsou dvojčata. Jeden je pokrokový, neustále by něco měnil, druhý je spokojen s tím, jak věci jsou, což Čapek ukazuje nanejvýš výmluvně: Na matčinu poznámku „Co vy víte, co je pořádek!“ odpovídá Kornel, že pořádek je „Dát věci tam, kde byly.“ Petr nesouhlasí – je to „Dát věci tam, kde mají být.“ Když vypukne občanská válka, je nakonec Petr vězněn a popraven, jakožto povstalec, anarchista, utopista. Je popraven těmi, na jejichž straně stojí Kornel, těmi, kdo chtějí nechat vše při starém a ‚zabránit zkáze vlasti.‘ Naskýtá se jediná otázka:
TONI (zakrývá si oči a vstává): Kornele, jak se mohou lidé tak strašně nenávidět!
KORNEL: Tomu ty nemůžeš rozumět, chlapče. Ty ses ještě nenaučil strašně věřit.
TONI: V co věřit?
KORNEL: Ve svou pravdu.

                              I Kornel nakonec umírá, v pouličních bojích. Matka tak pro vojenskou čest oplakala manžela, pro vědu a pokrok pochovala dva nejstarší syny, a pro politické přesvědčení se musela rozloučit se dvěma dalšími.

MATKA: Je! Vida, co jste toho na mne vytáhli! Čest! svědomí! přesvědčení! povinnost! A to má být všecko? Víc už nevíte?

                              Může mít taková smrt vůbec smysl? Stojí život člověka za nějakou prchavou myšlenku? Stojí myšlenka za utrpení, které musí podstoupit jeho blízcí?

MATKA: Neříkej, Ondro, to mně neříkejte! Vy vůbec nevíte, co to je mít rád! Vy jste vždycky měli ještě něco jiného, ještě něco bůhvíjak většího než je láska; ale já ne.

Pro matku zní odpověď ne. Tedy, i ona by umírala, ale za svého muže, za svou rodinu. Za nic jiného. Oni mají své veliké věci, ona má lásku a péči.

HLAS V AMPLIONU: — Už ne lidský hlas, ale vlast sama vás volá. Já vlast volám všechny muže. Já matka vlast prosím své syny: braňte mne, braňte mé děti
MATKA (zavírá knoflík radia): Ne, ty nejsi matka! Já jsem matka, já, já, rozumíš? Jaké ty máš právo na mé děti? Kdybys byla matka, nemohla bys je posílat na vojnu! Ukryla bys je jako já, zamkla bys je jako já a křičela bys: nedám, nedám! — Já už nemám, koho dát, abys věděla. Nikdo tu není. Jsem tu jen já, stará, bláznivá ženská. Já už jsem dala všechny syny. Nemám už, nemám —

                   Když je pak země napadena, Dolores odmítá pustit posledního syna, svého Toniho. Čapek si uvědomoval cenu lidského života i to, co obnáší jeho ztráta. A jak víme, stejné otázce pak roku 1938 čelila takřka každá matka.

                              Se svými plány na zničení Rakouska a Československa seznamuje Hitler své velitele již v listopadu 1937. Od té doby pilně pracuje na vytvoření obrazu křivdy a podrobení sudetských Němců vůči Československu. Jsou to, stejně jako Rakušané, Němci, kteří žijí mimo vlast. Nedá se nic dělat, z cizího území si musíme vlast vytvořit, nebo lépe, vzít si ji zpět. 12. března 1938 obsazuje Wehrmacht Rakousko. Koncem měsíce se Konrád Henlein, vůdce Sudetoněmecké strany, setkává s Hitlerem, aby projednali požadavky, které bude strana prosazovat. Stojí za to podotknout, že již roku 1935 vyhrála v Čechách Sudetoněmecká strana volby. S nacismem sympatizující Němci jsou Anschlussem motivováni si vydobýt své – již od léta probíhají přestřelky na hranicích. 12. září dává Führer na sjezdu NSDAP najevo, že ze Sudet chce učinit součást Říše. Němci v pohraničí vyvolávají otevřené povstání. To je do dvou dnů armádou a četnictvem potlačeno, nicméně boje probíhají dále. 15. září se Hitler setkává s Chamberlainem, požaduje připojení českého pohraničí k Německu. Úspěšně. 19. září je československá vláda Anglií a Francií vyzvána k podstoupení oblastí s většinou německého obyvatelstva. Vláda odmítá. 23. září večer je v Československu vyhlášena všeobecná mobilizace. Je však jasné, že v případě války nám spojenecká Francie na pomoc nepřijde. Chamberlain, který se chce stůj co stůj vyhnout válce, poté sděluje Hitlerovi, že může dosáhnout svého i bez otevřeného konfliktu. 28. září již do Mnichova dorazili představitelé evropských mocností – Benito Mussolini za Itálii, Edouard Daladier za Francii, Neville Chamberlain za Británii, Adolf Hitler za Německo. 30. září ráno podepisují dohodu o podstoupení Sudet Německu. Československá vláda ji týž den přijímá. O den později již Německé jednotky pochodují v pohraničí. Prezident Beneš rezignuje 5. října, na konci listopadu je zvolen Emil Hácha. Jak víme, Hitlerovy požadavky rostly přímo úměrně s tím, kolik mu bylo dovoleno, v březnu 1939 je tak vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.

                              Šlo toto dění v nějakou chvíli zvrátit? Ona otázka „Měli jsme se bránit?“ je zajímavá už tím, jak uvádí historik Eduard Stehlík v jednom z pořadů Českého rozhlasu, že na nás de facto nikdo otevřeně nezaútočil; pro dobytí malého státu je nejlepší využít překvapení a napadnout jej dříve, než mobilizuje, což se nestalo, anebo využít zmatku a zasáhnout právě tehdy, když se armáda dává dohromady. To se také nestalo. Stehlík tak vznáší pochybnost, jestli by Hitler vůbec přistoupil k přímému útoku, kdyby se jeho požadavkům nevyhovělo, neboť tak neučinil, když měl nejlepší příležitost. Takovýchto spekulací a námitek se za léta nahromadilo spousty, nicméně tento problém je často shrnut do té otázky, zda vláda měla vydat rozkaz k ústupu, či ne.

                              Otevřený boj znamená mnoho otevřených ran. Povolávací rozkaz pro milion je tak zároveň rozsudkem smrti pro statisíce. Obzvláště pak, když je nepřátelská armáda třikrát tak velká. Pominemeli mnoho okolností, je to vlastně otázka, na kterou si musela odpovědět Dolores, když chtěl Toni do války – je lepší padnout pro myšlenku odvahy a odporu proti svévoli diktátora, nebo zůstat doma a žít?

                              Češi byli podle všeho odhodláni se Wehrmachtu bránit, konečné slovo však měla vláda. Ta musela vzít v potaz všechny okolnosti, vojenské, ekonomické, i politické. Je to však její lidský rozměr, díky němuž nám ona otázka stále leží v hlavě. Jak uvádí spisovatel a nakladatel Jiří Padevět v jedné ze svých esejí: „Největším traumatem roku 1938 a druhé republiky není vyhazování židovských spoluobčanů z profesních organizací, veřejný lynč demokraticky smýšlejících intelektuálů nebo bizarní státní útvar hrající si na něco, co nebyl, ale především kapitulace. Kapitulace, která se stala nejen kapitulací státu, ale především kapitulací svědomí.”

                              Svůj názor na věc podává Padevět jasně. Jakoby člověk poslouchal jednoho ze synů Dolores: „Patřím k té polovině, která zastává názor, že jsme se bránit měli. A to i přesto, že bychom se neubránili. Vzhledem k síle nacistické propagandy bychom dokonce mohli být označeni za strůjce války. Válka by stála mnoho životů, zřejmě i mezi civilisty, země by utrpěla nemalé materiální škody. Nebyla by ale zlomena páteř národa. Nezůstaly by po ní stovky tisíc mužů, jejichž odhodlání postavit se zlu bylo jedním rozkazem smeteno. O ochotu položit život neměl stát zájem.” 

                              Další český historik, Jan Němeček, je toho názoru, že nepřistoupit na Hitlerovy požadavky by Československu ublížilo mnohem více, než zřízení protektorátu. Nejen, že by na naší straně byly tisíce mrtvých. Zároveň bychom, kvůli své neústupnosti, byli označení za viníky války, a to nejen mocnostmi, ale celou Společností národů. Na poválečné obnovení hranic v takové podobě, v jaké se to naší diplomacii nakonec podařilo, bychom neměli naději. Nebojovat tedy bylo správné, v rámci zachování národa. 

                              Hlas matky říká, že život je vším. Že láska je vším. Nechce ztratit své syny, které s péči vychovala. Argument historiků, kteří souhlasí s ústupem Československé armády, je ten, že ústupem jsme si zajistili budoucnost. První stanovisko vede silná emoce. Druhé rozum. Obě mají však stejnou rovinu: život má příliš velkou cenu sám o sobě, aby byl mrhán kvůli hodnotám.

Hlas otce, synů a těch, kteří jsou proti kapitulaci, naopak dává na první místo abstrakci. Cena života je určena hodnotami, za které jsme ochotni jej položit. Nemá cenu zůstávat naživu, pokud jsme nehájili to, co má v životě hodnotu. A ten, kdo zemře při odporu proti bezpráví, nepopírá život, naopak, hájí takový způsob života, jaký mu připadá správný.

            Řekl jsem, že poučování se z dějin shledávám problematickým. Důvodem je právě to, že se na dějiny nelze dívat jinak, než skrze hodnoty, které člověk uznává. Někdo dává na první místo důvody, které vedou k rozhodnutí, někdo zdůrazňuje následky, které z rozhodnutí plynou. Dějin y jsou neúprosné a mají mnoho neznámých: Při nejlepší víře lze pak určit jen bezprostřední příčinu a krátkodobý následek. 

Měli jsme se bránit? Neměli? Každý má svou pravdu. Já věřím tomuto: Tak jako nelze, z pohledu člověka, dávat všem událostem stejnou důležitost a stejnou správnost, tak nelze dávat stejnou hodnotu a stejnou správnost každému životnímu rozhodnutí. Život je jedinečný, má však takovou cenu, jakou mu člověk sám dá. Jak jsem již řekl, pokud všechny události byly stejně významné, byly by zároveň stejně bezvýznamné. Stejně tak, pokud by měl život význam jen proto, že byl, a ne proto, jaký byl, stal by se bezvýznamným. Nezáleželo by pak vůbec na ničem. 

                              A nakonec, ani Dolores nemohla nechat Toniho doma.

ŽENSKÝ HLAS V AMPLIONU: Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k amplionu celý svět! Voláme lidi! Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem... roztrháno.
MATKA: Co říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti?
TONI (hledá na mapě): Kde to je... kde to je ...
MATKA (stoji jako zkamenělá): Děti! Malé, usmrkané děti!
(Ticho.)
MATKA (strhne se stěny pušku a podává ji oběma rukama Tonimu. S velkým gestem): Jdi!



Jméno: Sára Placáková
Adresa školy: Gymnázium pod Svatou Horou, Balbínova 328, 261 01 Příbram
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 2. místo


Můj rodný dům Březnice Lokšany XVIII                      

Zapečetěný čas

Kdykoliv se zamýšlíme nad životy našich babiček, prababiček, jejichž osudy často podobaly se kyvadlu na starých, zrezivělých, ale vytrvale tikajících pendlovkách, toho času, který nikdo nezastaví, nad osudy našich dědů, kteří, v nedozírné nejistotě své vlastní budoucnosti, s hrdostí sobě vlastní a odhodláním vytvářeli nekončící řady vojáků našeho hrdého národa, neustále je neuváženě srovnáváme s dnešní dobou, o nic více chyb znalejší, o nic více chytřejší. Avšak za mohutné pomoci a nezastavitelného rozmachu moderních technologií prohlubujících naši „slepotu“.  Čím dál tím častěji slepě samo v sobě popíráme vidět v naší historii byť sebemenší záblesk pochybnosti i o tom falešném přesvědčení, že by snad každý úspěch, každá chyba našich předků, celá ta dlouhá historie a snaha něčeho dosáhnout měla posloužit tomu jedinému... dovést nás až na pokraj jakési pomyslné evoluční revoluce našeho vývoje, vývoje celé naší společnosti, jejíž fiktivní svoboda zavdala nám, lidem 21. století, důvod k nastolení nové éry, a zanořila své jednotné a jednosměrné novodobé myšlenky, odchylující se od historického základu i zdravého rozumu, hluboko do mysli každého z nás, sotva jsme se narodili, hrotem s čepelemi, aby každý jeho vlastní názor, názor byť jen nepatrně odlišný, zaniknul ve stinných koutech jeho mysli a nerozzářil mdlé pohasínající světlo našeho budoucího umělého jednotvárného světa. Jiskřička naděje, jen nás nenechá zapomenout, že to tak není a nikdy nebylo.

V mnoha ohledech se historie nejeví odlišná a uvažování lidí zůstalo stejné, I dnešní život, naše současnost je pro nás dokladem naší naivity, jelikož, jak by možná řekl starověký učenec, člověk nezasluhuje býti jmenován dvakrát chytrým, ba spíše stále hloupým, jenž vinu za své chyby stále nepoučen, ukazujíc na minulost, převrací pravdu podle svého vlastního uvážení.

Historie je čas. Čas, který byl již zapečetěn, ale dosud poštou neposlán, protože k pravé adrese se nikdo nedostal. A obálky se kupí. Proto se dopouštíme stejných chyb jako ti před námi i ti vedle nás, že žijeme minulostí, ať již v zármutku či šťastně vzpomínáme a v hlavě omíláme kdyby a kdyby, jež bychom tehdy uskutečnili. Žijeme minulostí a nedbáme kyvadla našich vlastních stárnoucích hodin.

A proto i když by minulost měla blednout ve stínu současných výzev a myšlenek každého v nás, ubývá na světle přítomnosti, ve které žijeme. Rok 1918 nebyla fikce, ale je to minulost. Tu můžeme zatracovat nebo slavit, vyprávět, dokonce i nenávidět, ale co bychom nikdy neměli, je pokoušet se jí přetvářet nebo jí žít.

Toto je pravdivý příběh o mé pratetičce, jež žila jako mnozí minulostí a neustále hleděla zpět, připomínajíc si ve svém přikrášleném snění často i strasti jako své radosti, jelikož se nedokázala smířit s dobou, která nenávratně nastoupila po jejím rozzářením dětství, se současností. Je to příběh o dítěti, jež prožilo nádherné dny ve všech uklizených i neuklizených koutech svého domova i své duše. Především je to však zpověď mého dědečka, díky níž mohu nyní povyprávět o osmi různých a tak trochu nevšedních dnech jeho ztřeštěné, avšak milované tetičky.

Za její ztřeštěnost považovali všichni, co jí znali i to, že každý svůj deníček, kterých měla bezpočet, každé své vyprávění začínala vždy úvodem, ve kterém nejprve dopodrobna popsala první setkání svých rodičů a nikdy také přitom neopomněla uvést číslo domu, který měla tolik ráda, ať již se vzpomínky týkaly čehokoli:

Můj tatínek byl narozen v Konětopech č. 35 u Příbramě. Vyučil se pekařem ve svém rodném městě, poté však na prosbu svých rodičů strávil sedm let a šest neděl v Praze. Na Žižkově se tatínek přiučil i cukrářství, což mělo za následek dědečkovo rozhodnutí, koupit v Březnici dům se zavedeným pekařstvím v Židech-Lokšanech č. XVIII. Jednou o posvícení se ve vsi Poříčí seznámil s Annou Chmelíkovou, dcerou Františka Chmelíka, hajného ve Vinici, a s ní se oženil. Jejich manželství zkrášlily tři děti: Marie, brzy po narození moje drahá sestřička zemřela na psotník, proto na ni mnoho nepamatuji, Růžena, později provdaná Placáková, vychodila rodinnou školu v Písku a Anna (samozřejmě rodičům ta nejdražší dcera). Všechny jsme se na svět podívaly poprvé právě v domě č. XVIII.  

Osm nezapomenutelných dnů 20. století:
(převyprávěno z pohledu mé babičky)

  1. Den plný sladkých radostí aneb domov mého života

 

„Náš jednopatrový dům byl prostorný i pro naši rodinu. Já s Růženkou jsme si na pozornost našich zaneprázdněných rodičů velmi potrpěli, avšak naší příjemnou povinností bylo strpět u nás v domě i chasu, která čítala bezmála i šest lidí v krušných časech.

V přízemí našeho domu se vcházelo do krámu, jenž se na noc zavíral dvoukřídlovými dveřmi. Na zdi se trpělivě pnulo zelené psí víno, loubinec, jak říkával tatínek. Pamatuji se, že na pravé polici byly krabice s perníky, polévané bílou polevou, a krabice s máslovými koláčky, jejich vůně se linula ven z krámu a líbezně se dotkla každého, kdo procházel kolem nás.  Dále na velkém pultu se denně sypalo čerstvé pečivo – slané, chrupavé rohlíčky, točené mastné rohlíky a dalamánky. Pod pultem se uschovával balicí papír a nůše na tvrdé pečivo. U dvoukřídlých dveří se za války prodával líh, petrolej a dokonce i oděvy z kopřiv. Na levém pultu se prodával tvaroh, sádlo a povidla. Hokyně paní Zíková z Hlubyně přinášela v nůši hroudy másla. Maminka vždy nožem nejprve ochutnala jakost a teprve poté koupila. U dveří do malé kuchyňky stály lahve s rumem, kmínkou a jiným alkoholem. Zde se nalévalo váženým zákazníkům do štamprlat pro zahřátí, když jsme s Růženkou tiskly prokřehlý nos k zamrzlým okénkům a toužebně hleděly do bílé peřiny před domem. Za krámem se nacházela pekárna s malým zamřížovaným okénkem na západ do zahrad. Jednou jsem prostrčila úzkou mříží hlavu a pak jsem nemohla zpátky. Mermomocí jsem se jí snažila vytáhnout, až jsem měla odřené uši! Po celé levé straně pekárny se rozprostíral široký vál, na kterém se pracovalo. Asi ve dvou třetinách válu byl přerušen strojem na dělání těsta. Nad válem se nacházel maminčin vlastnoruční „telefon“ nahoru do ložnice. Sestával se z plechové roury s nálevkou. V ložnici přes den tatínek spal, a když bylo třeba, maminka mohla odskočit z krámu a zavolat ho. Na severní straně pekárny stála pec a po dvou schůdcích dole byla prohlubeň s velkou nízkou kádí na vodu, které jsme přezdívali leištrok. Zde padaly žhavé oharky při roztápění i vymetání pece. Jako děti jsme si s Růženkou a učedníky rádi hráli         v teplé pekárně. Na vále jsme hráli kuličky nebo po nakloněných prkénkách kutáleli drobné peníze.  

Z chodby v přízemí se vystupovalo do naší svatyně, jež byla místem klidu a odpočinku i pro nás děti. Ložnice byla příjemně slunečná od brzkého rána a hned u dveří stála násypná kamna, která v zimě vyhřála celou místnost,. U stěny vlevo byl umývací stolek s porcelánovým umyvadlem, a za okny jsme každá měla svého stehlíčka.  Pouštěly jsme je volně po pokoji a sedali nám na  chomáče vaty, které jsme držely v ruce.“

  1. Čisté prádlo muselo být

 

„Nepamatuji se,  že by maminka prala velké prádlo. Tuto práci zastávala naše služka nebo paní Petrášková. Prádla bylo vždy mnoho, jelikož se pralo i za chasu. V zimě se topilo v prádelně, vyvařovalo a na valše ručně pralo v neckách. Sušilo se nahoře v prostorné půdě, kde byly stále napnuté šňůry. Tam se také na ručním kolíbacím mandlu rovné kusy mandlovaly. V létě tato procedura probíhala zcela jinak. Po odeprání z namáčení se v nůších zavezlo bílé prádlo na bělidlo. S Růženkou jsme se kolébaly paní Petráškové na klíně, když jsme dodrncaly na porostlý palouk na ostrohu u Zoubků. Dnes se v těchto místech tyčí do výše Zubní zdravotní středisko. Na bělidle pradlena vyčistila trávník od husích brk a po té rozprostřela kusy prádla po celé travnaté ploše, jako sníh pokryje svoji vahou lesík u Březnice. Mezi jednotlivými kusy prádla nechávala mezery, aby se tam mohlo při kropení po špičkách chodit. My děti jsme měly důležitý úkol. Měly jsme prádlo hlídat, avšak při tom jsme se cáraly v řece nebo plavaly dokonce i v neckách, které se často potápěly. Voda bývala studená, ale na duši její dotyk pohladil, ať mi bylo šest nebo osmnáct let. K večeru se pradlena vrátila, aby prádlo v řece vymáchala, složila do nůše a odvezla nás domů, kde se v praní pokračovalo, tedy modřilo a škrobilo. Maminka si potrpěla na prádlo bělejší nežli sníh, však jsme ji také s Růženkou nezklamaly.“

  1. Barevný drak

 

„Na podzim nám vždy k naší radosti Jenda Šmoldas, dělník, udělal krásného malovaného draka. Pouštěli jsme ho na Židy na panském poli. Jendu, pocházejícího z Moravy, jsme považovali téměř jako člena rodiny. Po několika letech již přestal domů jezdit dokonce i na svátky, které s oblibou trávil v okruhu naší rodiny. Vždy jsem obdivovala jeho rukopis. Linka za linkou plynule plula jako hodinové ručičky v předsíni. Byl spolehlivý právě jako čas a nikdy se neopozdil na žádnou významnou slavnost našeho městečka. Vzpomínám, že nás nosil na ramenou jako dvě ztřeštěná pírka a rád s námi trávil dětský čas.“

  1. Bubovák: už umím plavat!

 

„Jednou, za chmurného počasí, jsme šly na Radeňák a jely proti větru až na okraj rybníka. Roztáhly jsme si kabáty jako andělská křídla a jely obrovskou rychlostí přes celý rybník až docela na hráz. Nejvíce jsme skotačily na Bubováku, to je největší rybník v okolí, jenž se táhne až do Bubovic. Již v dětství jsme holdovali plavání. Tatínek uměl plavat, říkal, že v Praze přeplaval Vltavu. Na šachtě – na jatkách u Salátů koupil měchýře, nafoukl a usušil je, spojil vždy dva páskem k sobě a ty nám nahradily korkové pásy. Chodili jsme s tím s tatínkem právě na Bubovák. Na Stráži jsme při každé cestě nezapomněli položit ke křížku kámen, abychom se neutopili. Pamatuji se, že se v našem městě utopilo v Bubováku hned několik lidí. Vzpomínám na třináctiletou Boženku Ježků, dceru z hostince Na Zelené. Boženka chtěla vyzkoušet své nové brusle, ale led na Bubováku byl křehký. Na její smrt však vzpomínám jen velmi nerada.“

  1. Zmrzlá bota

„Jednou z jara, když na řece už nebyl led, vyšly jsme si s dětmi za Balkán ke kapličce. Tam byl v dolíku malý rybníček ještě s ledem. Nikdo to nechtěl zkusit, tak jsem se sama odvážila na led stoupnout. Byl však už křehký a okoupala jsem se až po koleno. Měli jsme s sebou také sáňky. Sedla jsem na ně, zula šněrovací botu, vyždímala teplou punčochu, ale protože mrzlo, nemohla jsem si zmrzlou botu znovu obout., Tak mi nohu strčili do štuclu a nějakého svetru a na saních odvezli domů. Už ani nevím, jak mě doma přivítali“.

  1. Šťastné a veselé!

 

„Největší událostí roku pro mě byly jaksepatří Vánoce. Dlouhou dobu před nimi jsme s Růženkou vymýšlely, jaké dárky rodičům připravíme. Naši rodinnou tradicí bylo vlastnoruční vyrábění dárků. Pro maminku jsme během roku tajně vyšívaly dečky, tatínkovi jsme za pomoci učitelky ušily košili, kterou prý v neděli ze všech nejraději nosil. Růženka si vyškemrala kočárek s černovlasou pannou v bleděmodrých hedvábných šatečkách. Je na jedné fotografii. Teta Ložková z Prahy nám jednou přivezla dvě krásné selky s porcelánovými hlavičkami. K večeru jsme s Růženkou stály u okna v pekárně a vyhlížely první hvězdičku. Tatínek mezitím tajně přinesl z ložnice ustrojený stromek a pod ním dárky. Stromek nám vždycky přinesl dědeček z lesa a tatínek vždy jeho vzhled vylepšil tím, že chybějící větve na té jedné ošuntěné straně do kmínku přidělal. Dědeček by neměl to svědomí uříznout pěkně rostlý stromek. Na stromečku visely barevné skleněné koule, stříbrné šišky, červená jablíčka, lesknoucí se na obdiv svíčkám, jejichž vosk stékal na keramické talířky jako slzy do zamrzlého jezera, ořechy ve staniolu a růžové řetězy, které jsme si samy vyráběly z vlny a slaměných provázků.   

Chasa s námi večeřela. Nejprve byla výborná rybí polévka, pak se podávala ryba na černo s knedlíkem. Každý dostal hluboký talíř s kouskem vařené ryby krásně obložené kolečky mrkve, cibule, celeru, s ořechy, sušenými švestkami, rozinkami a mandlemi. Část té dobroty si každý nechal napotom. Pak byl smažený kapr a bramborový salát. Moučník býval tažený štrůdl a jablky. Pilo se víno, čaj a punč. Během večera přicházel k domu ponocný a troubil na roh.

Po večeři se rozsvítily svíčky a prskavky. Rozkrajovala se jablíčka, lilo olovo, v umyvadle plavaly skořápky se svíčkami, házelo se pantoflem.

Všichni jsme chodily na „půlnoční mši“ do kostela. Ještě teď slyším, jak nám radostně chřupal zamrzlý sníh pod šněrovacími botami s vlněnými punčochami. Slavnostně osvětleným kostelem se nesly sólové písně stejně krásně jako lidové koledy. Na konec chorál „Narodil se Kristus Pán“ dovršil vždy nadšení nás všech. Tatínek však s námi do kostela tak často nechodil, protože v kapli musel sundat klobouk a jelikož měl holou hlavu s velkou pleší, byla mu zima. Častokrát ho na Vánoce moc bolívala hlava a zvláště já jsem to nerada slyšela, protože nás tatínek vždy doprovázel na led o vánočních prázdninách.“

 

  1. Odvod tatínka

 

„Roku 1914 vypukla první světová válka, mnohokrát si na tuto událost již nepamatuji, jelikož mi byly dva roky. Dodnes vlastním ošuntělou fotografii, na které jdou na nádraží muži z města, kteří odjížděli k odvodu do Písku. Tatínek mi poté  vyprávěl, že když při jeho odvodu ho důstojník uznal a řekl: „Taublich“  (schopen), s tatínkem se vše zatočilo, zbledl a div neomdlel. Znovu ho vyšetřili a  naštěstí odveden nebyl. V dalších letech války si vzpomínám, jak u krámu stály fronty na chleba, prodávalo se na lístky, pokud vystačila ta malicherná zásoba mouky. My děti jsme nesměly postávat u dveří krámu,než se otevřel, abychom lidi nedráždily.“

  1. Den D

 

„Nejvíce si vzpomínám na 28. říjen 1918, kdy mi bylo již šest let. V ten den byla vyhlášena  samostatnost – republika. K večeru se celé náměstí zaplnilo lidmi a kolem dokola vlály ve větru červernobílé prapory. V kostele bylo slavnostní osvětlení a konala se velká mše. Na balkóně radnice řečnil starosta města, hudba vesele vyhrávala a Jenda se mnou protančil celé radostné hodiny. Ve škole se poté k naší velké radosti každé ráno nemusela zpívat rakouská hymna: „Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši vlast...“ 

Rub a líc historie

Mnozí se dnes domnívají, že historii tvoří pouze mezníky našeho vývoje, roky a dny spojené s velkými událostmi, jež jsou naší povinností učit se je nazpaměť dle současných norem a politického vývoje. Suché a nic neříkající údaje, pouhé fráze z učebnic. Já bych však namítla, že ty pravé historické odkazy jsou právě ty malé, zdánlivě nedůležité detaily, které uvíznou v paměti malých dětí. Střípky stále živých vzpomínek na jejich radost při skotačení na ledu Bubováku, na stříbrné šišky třpytící se na vánočním stromečku, na vůni maminčiných máslových koláčků nebo na pohádkově osvětlený kostel a vánoční mši. Jsou to ale i střepy, které neustále řežou a řezat nepřestanou. Střepy těch vzpomínek, které, stejně jako tenkrát do domu čísle XVIII  přináší i všude jinde slzy a utrpení a smutek. Neboť všechny tyto vzpomínky se předávají srdcem.

Krása minulosti tkví v nezapomenutelných maličkostech, v úsměvech našich babiček a dědečků ve zkušenostech a práci našich předků, kteří během svého života, ve své době, dokázali zasít semínko krásných odkazů, tu v hudbě, tu divadle, sportu nebo dokonce i v běžných zvycích každodenního života. Stovky a tisíce semínek jejichž poselstvím bylo a je předávání této krásy do naší současnosti, do současnosti dalších a dalších generací, dokud semínko nevzklíčí... Od nás se žádá je jediné. Zalévat ho a zasévat další.



Jméno: Simona Jandová
Adresa: ADRESA ŠKOLY
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 3. místo


Uprchlíkem ve vlastní zemi


Čtvrtek 29. září, 1938, Mnichov


Adolf Hitler, Seville Chamberlain, Eduard Daladier a Benito Mussolini…čtyři mocní muži, čtyři evropské velmoci a jeden stát v samém srdci Evropy – Československo.  Právě tito muži svými podpisy rozhodli o dění několika následujících let a nevědomky tak zpečetili osudy několika milionů lidí. Dohoda o nás bez nás, neboli listina nesoucí název Mnichovská dohoda. Právě ta byla podepsána 29. září v Mnichově a 30. září pak i ve všech jazykových verzích. Obsahuje celkem osm článků a tři dodatky a týká se podmínek postoupení území Sudet právě Německu. Tito čtyři muži se dohodli na podmínkách, aniž by byl přítomen jakýkoli zástupce našeho státu.


První a druhý dodatek pak řešily otázku polských a maďarských menšin, která měla být dohodou vyřešena do tří měsíců od podepsání dohody.


Pátek 30. září, 1938, Praha


Polsko nevyčkalo mírové dohody s Československem o postoupení požadovaného území, tedy Těšínska a vláda našeho státu v tento den od polské obdržela ultimátum o okamžitém vydání požadovaného území.


Sobota 1. října, 1938, Praha


V Praze se na Pražském hradě konala schůze, na níž se vláda dohodla o vyhovění polským požadavkům, neboť nám sousedé hrozili vojenským vpádem.

 
Neděle 2. října 1938, Těšín


Obloha nad městem nabrala barvu šedivé oceli, která korespondovala s náladou části obyvatel města. Její ledový klid však ani trochu neodpovídal dění probíhajícímu hluboko pod ní na zemském povrchu. V půl druhé odpoledne pak do města vtrhlo plně ozbrojené vojsko našich sousedů. Polská část obyvatelstva plně podporující tuto situaci vyzdobila město polskými vlajkami a rozhodně neskrývala své nadšení. Pro české, ale i německé obyvatelstvo však nastalo peklo na zemi.  Obsazování oblasti trvalo celkem devět dlouhých dní, tedy do 11. října. Za tuto dobu byli do celé oblasti dosazeni polští úředníci a jediným úředním jazykem se stala samozřejmě polština.  Mimo to se zrušily české noviny, místní spolky a školy. Docházelo zde k policejní i úřední šikaně. Jsou evidovány případy, kdy polští policisté zabíjeli a krutě bez slitování mučili nepohodlné obyvatele. Bývalí českoslovenští policisté se opakovaně předvolávali na výslechy ohledně blíže nespecifikovaných prohřešků. Většina českého a německého obyvatelstva prchla do vnitrozemí, někteří odvážlivci však zůstali i navzdory otřesným podmínkám. Jako oplátkou však čelili odporné diskriminaci, byli propouštěni ze zaměstnání, zabavovali se jim pozemky a děti neměly možnost chodit do školy. Někteří pamětníci vzpomínají, že se k nim polská policie chovala mnohdy podstatně hůř než později nacisté.  Oblast Těšínska nakonec opustilo celkem 30 000 Čechů a 5000 Němců.


Těšínsko bylo předmětem zdánlivě nekonečných československo-polských sporů celkem 40 let, od roku 1918 do roku 1958. Polští obyvatelé tehdy vnímali obsazení Těšínska jako spravedlivou odplatu za rozhodnutí arbitráže v roce 1920. I oni však brzy po obsazení pocítili zhoršení podmínek k životu a celkové životní úrovně v oblasti.


Podepsání Mnichovské dohody mělo původně zabránit válečnému sporu, nikdo však v té době netušil, že se pravý opak  stane pravdou. Obsazování Těšínska je důkazem, že Německo opravdu nebylo jediným státem, který v období 2. světové války konal křivdy, potlačoval naši kulturu a řeč a páchal nepochopitelná zvěrstva, z kterých nám běhá mráz po zádech. Československo a Polsko se měly dohodnout, ale naši sousedé přistoupili hned k vydírání a svými činy tak připravili o domov tisíce lidí, kteří se stali uprchlíky v rodné zemi…



© 2005 - 2019 Tomáš Cebula | KONTAKT | návštěv | funkčnost | XHTML 1.0 | CSS 2.1 | Valid RSS 0.91!