17. ročník - 21. března 2018


Výsledková listina
Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka 2014


kategorie POVÍDKA

1. místo:

2. místo: 3. místo:


kategorie BÁSEŇ

1. místo:

2. místo: 3. místo:


kategorie ESEJ A NOVINOVÝ ČLÁNEK

1. místo:

2. místo: 3. místo:


ZVLÁŠTNÍ CENY


Povídka


Jméno: Adéla Stříteská
Adresa školy: Gymnázium Jana Amose Komenského, Komenského nám. 209, Nové Strašecí
Zařazení do kategorie: povídka – 1. místo


Přátelství, to je někdy víc než láska

          Tomáš byl už od mala nadšeným sportovcem. Už v útlém věku zkoušel atletiku a také závodní plavání, ale srdce to táhlo na svah. S rodiči se do hor dostal, když mu bylo asi pět let. Když se prvně postavil na lyže, úplně se do nich zamiloval. I přesto, že měl na začátku trošku strach, počátečních nezdarů se nezalekl a zkoušel to pořád znovu a znovu. Byl neúnavný, když spadl, zvedl se, oklepal a zkoušel to nanovo. Netrvalo dlouho a cítil se na lyžích jako ryba ve vodě. Jeho rodiče věděli, že tohle bude jednou jeho láska a životní náplň.

          Už v osmi letech ho rodiče přihlásili do lyžařského oddílu, kde začal pilně trénovat. V očích svých trenérů četl velký obdiv. Tvrdili, že je Tomáš velký talent. Jednou také řekli: „Myslím, že se probojuje i do reprezentace.“ A to byla věta hodnota proroka. Nebál se žádného úkolu, protože lyžování nade vše miloval. Účastnil se nemalého počtu závodů, kde téměř vždy zabodoval. Tím si získal pozornost mnoha lidí, kteří se lyžováním zabývali.
A právě na jednom závodu, kde za svůj skvělý výkon a osobní rekord získal první místo, ho oslovil trenér české reprezentace: „Co takhle zkusit trénink s naším reprezentačním týmem?“ Tomáš ani chvilku neváhal a bez přemýšlení odpověděl: „Ano, rád!“ 

          Další rok velmi tvrdě trénoval, protože mu šlo o mnohem víc než kdy jindy. Dostal příležitost reprezentovat svoji vlast na olympiádě, a právě to ho hnalo stále kupředu. V týmu si našel spoustu nových přátel, s kterými si rozuměl, protože jejich vášní bylo také lyžování. Věděl, že oni budou jeho parťáci až za hrob.

          Rok utekl jako voda a Tomáš stál na startu svého nejdůležitějšího sjezdu v životě. Veškerá jeho soustředěnost byla zaměřena jenom a pouze na svah. Za svými zády zaslechl povzbuzující výkřiky svých trenérů a kamarádů: „Tome, pojď! To dáš! Jsi nejlepší!“ A do toho všeho hluku se ozýval hlas moderátora z reproduktorů: „Nyní se nám představí nejmladší účastník Tomáš Koutný, kterému je pouhých dvaadvacet let.“ Tomáš cítil jistou nervozitu, ale snažil se ji potlačit. Najednou zazněl silný pronikavý zvuk, branka se otevřela a Tomáš vystartoval jako šelma po své kořisti. Když dojel dolů, podíval se na velkou tabuli, kde byly zaznamenány časy všech soutěžících. Byl na průběžném čtvrtém místě. Jeho čas vůbec nebyl špatný, ale on sám věděl, že dokáže mnohem víc. Čekal ho tedy ještě druhý pokus. Musel pár minut vydržet, než všichni závodníci projedou prvně trať. Ale Tom si nestačil ani pořádně promyslet svoji taktiku a už stál znovu na startu. Za svými zády zase slyšel povzbuzující pokřiky, které ale vnímal jenom minimálně. Z reproduktorů se ozvalo: „A druhý pokus Tomáše Koutného.“ Branka se otevřela a Tomáš znovu vystřelil jako šíp. Všechno probíhalo skvěle. Minul první tyčku, druhou, třetí ... Už byl v polovině trati, když najednou se mu smekla hrana lyže, a aniž by Tomáš stačil nějak zareagovat, svalil se na bok a asi třicet metrů se valil ze svahu dolů. Diváci jakoby strnuli. Nastalo ohlušující ticho, které přerostlo v paniku. Za chvíli se na svah seběhlo několik záchranářů, kteří se snažili Tomášovi pomoci. Jenže Tomáš nereagoval na žádné oslovení, byl v bezvědomí. Urychleně zavolali vrtulník, který Tomáše převezl do nejbližší nemocnice. Jeho stav byl opravdu velmi vážný, Atmosféra v týmu byla najednou úplně jiná. Bojovnost byla rázem pryč a myšlenky směřovaly jen k tomu, aby byl Tomáš zase v pořádku.
Po téměř tříhodinové operaci Tomáše převezli na pokoj JIP. Operace byla velmi náročná, a proto byl v umělém spánku. Ani druhý den ho z umělého spánku lékaři neprobudili. Jeho kamarádi tam byli každý den. Pořád u něho někdo byl, držel ho za ruku, vyprávěl mu, co se dělo nového. Nikdy nebyl sám a všichni věřili, že Tomáš to všechno vnímá. Až další den se Tomáš probudil. Otevřel oči a zprvu nevěděl, co se stalo. Viděl pouze světla nad sebou. Trošku se polekal, ale to už mu ruku stiskl Adam, který si všiml, že otevírá oči. Tom se na něj otočil a nechápavě se podíval. „Měl jsi nehodu, sekla se ti hrana lyže. Pamatuješ si?“ zeptal se ho s chvějícím se hlasem Adam. „Ano, něco si vybavuju,“ řekl Tomáš velmi pomalu
a potichu, protože byl velmi vyčerpaný. „Neboj se, všechno bude dobré, teď se musíš pořádně prospat, abys zase nabral sílu!“ ujišťoval ho Adam. Po pár vteřinách Tomáš usnul. Další den, když se probudil a otevřel oči, uviděl všechny své kamarády z týmu a také trenéry a hned
u jeho postele seděli máma s tátou, kteří ho drželi za ruku. Tomáš se chtěl pořádně posadit, aby na všechny viděl, ale jeho tělo jako by nebylo jeho. Vzepřel se na rukou, ale jeho nohy ho neposlouchaly. Všichni ho uklidňovali, že je to pouze únava. Ale Tomáš tušil, že se něco děje. Asi po dvou týdnech, které byly velmi náročné, lékaři Tomášovi sdělili asi tu nejtragičtější zprávu v jeho životě.  Prognóza zněla jasně: ochrnutí spodní části těla. Tomáš se neubránil náhlému návalu slz, které vytryskly z jeho očí jako vodopád.

          Najednou nevěděl, co bude dělat, tvrdil, že jeho život nemá smysl. Jeho jediná vášeň
a láska se najednou rozplynula a jeho život je nyní přikovaný k vozíku na kolečkách. Nedokázal se s tím vnitřně smířit. I přes to, že kolem sebe měl stále rodinu a skvělé kamarády, on smysl ve svém životě ztratil. Jeho kamarádi věděli, že se trápí, ale netušili, jak mu v této chvíli pomoci. Za pár týdnů Tomáš odjel na léčebný pobyt do Kladrub, kde měl navštěvovat rehabilitace. Byla to velká šance a naděje, že se jeho stav může alespoň
o malinko zlepšit. Dostal opravdu tu nejlepší zdravotní péči, jakou mohl mít. Avšak v duši byl stále smutný.

          Za tu dobu, co byl Tomáš v Kladrubech, se snažili ostatní přijít na to, jak mu zlepšit náladu. Vymysleli tedy skvělý plán. Zařídili prodloužený víkend na horách, kde pro Tomáše bude připravený speciální vozík, který mu umožní lyžovat na svahu. Pozvali také instruktora, jenž mu všechno potřebné vysvětlí a pomůže mu. Doufali, že tohle bude ten zázračný plán, ale stejně se báli, aby to Tomáše ještě více neranilo. Když jeho pobyt v Kladrubech skončil, přijel pro něj Adam. Prý se rodičům rozbilo auto, a tak jej poprosili, zda by pro něj nezajel. Tomáš samozřejmě netušil, co se na něj chystá. V autě si spolu skvěle popovídali a Adam věděl, že plán vyjde. Když už Tomáš začal tušit, že cesta, kterou jedou, nevede domů, začal se vyptávat, kam vlastně směřují. „Ale ... to se za chvíli dozvíš,  jen vydrž!“ odpověděl Adam s úsměvem na tváři. Když dojeli na místo, Tomáš uviděl z okénka všechny své kamarády, kteří stáli u svahu, mávali mu a na tvářích měli veliké úsměvy. Všichni ho přivítali s velkým nadšením a prozradili mu, co si pro něj nachystali. V Tomášových očích byla vidět lehká obava, která se zvláštně snoubila s nadšením. Když všichni spatřili jeho úsměv a první slzu, která stékala po jeho tváři, věděli, že je to ten starý dobrý Tomáše, který se nikdy nevzdává.

          Tomáš se nechtěl příliš zdržovat a už chtěl na svah. Instruktor ho tedy posadil do speciálního vozíčku, připoutal ho a začal mu vysvětlovat všechno podstatné. Netrvalo dlouho a vyjeli na kopec, aby to mohl vyzkoušet. Spustil se dolů, ale napoprvé se převalil na bok. Všichni trošku strnuli, ale Tomáš se zapřel rukama a zvedl se. Zamával dolů a volal: „Jsem v pohodě, nemějte strach!“ Všem spadl kámen ze srdce, protože doufali, že tohle byla ta nejlepší věc, jakou pro něho mohli udělat. Viděli zase tu jiskru v jeho očích, jakou tam měl dřív. Druhý den už Tomáš jezdil skoro jako profesionál. Svah dokázal sjet i bez pomoci instruktora a náležitě si to užíval. Bohužel se ale jeho pobyt na horách blížil ke konci. Druhý den ráno už musel odjet domů, kam se mu vlastně vůbec nechtělo,

          Po pár měsících Tomáš usoudil, že jeho život má smysl pouze tehdy, když je na horách. Jeho život jsou lyže a jeho láskou sníh. Nedokázal si představit, co by bez toho všeho dělal. Rozhodl se tedy, že se přestěhuje do hor, kde bude šťastný a sám sebou. Za pomoci svých přátel se ještě ten měsíc přestěhoval. Postupně si přizpůsoboval dům svým potřebám. Velkou výhodou bylo, že bydlel hned vedle svahu, dá se říci přímo u vleku. Tady velmi tvrdě trénoval a zlepšoval se v lyžování na speciálním vozíčku. Po půl roce si získal práci jako instruktor lyžování pro postižené děti, které se chtějí věnovat tomuto sportu.

          Díky svým kamarádům se Tomáš mohl znovu zvednout z úplného dna a dělat zase to, co ho naplňuje a baví. Nebýt takto skvělých přátel, možná by už Tomáš nebyl nikdy tak šťastný, jako je nyní. I přes všechny překážky se mohl vrátit ke své lásce, a to jen díky nim. Někdy prostě přátelství je mnohem, ale mnohem víc než láska. 



Jméno: Tereza Havlová
Adresa školy: Gymnázium Blovice, Družstevní 650, Blovice
Zařazení do kategorie: povídka – 2. místo


Můra                                  

          Když je kolečko ze čtyř stran obklopený křížkama, musí přece vyhrát. Ale když nakreslím křížek sem ...

          Jak hluboko jsem klesl?  Dřív jsem si krátil čas cvičením. Nebo jsem kreslil křížky na mříže. Nebylo na nich jediný volný místo, dokud nepřišel ten generálův patolízal Smith
a s výrazem nejhoršího hráče pokeru světa je nesmazal. Přes noc jsem je vždycky dokreslil znova. A on je ráno zase smazal. Takhle to šlo docela dlouho, dokud to jednoho z nás nepřestalo bavit a ten vlezdoprdelka nešel otravovat zbídačenej život jiný můře chycený do  pavučiny spravedlnosti. Jako křiklavě zbarvenej motýl ji pošťuchuje a dává najevo, že on je volnej a jakožto generálův miláček si může dovolit, co se mu zamane. Všude se chvástá se svýma vojenskýma metálama, na kterých je údajně napsáno „za chrabrost“, jenže tenhle zfamfrněnej klučina mohl prokázat chrabrost leda při našívání hodnostních hvězdiček na uniformy (určitě si u toho ještě popíchal prstíček jehlou ...). A ten jeho vysokoškolskej diplom z ichtiologie (až tady jsem zjistil, že je to věda o rybách) je určitě jenom přestrojená doktorská zpráva o tom, že je to čistokrejnej ichtyl.

          Teď hraju piškvorky. Sám se sebou. Což není nijak zvlášť naplňující činnost už jen proto, že ta omítka na zdi je snad starší než ta zamračená kudrnatá uklízečka se zástěrou s kočičkama, takže po každým silnějším tahu křídou se kus rozsype a můžu začít znova. Na potvrzení mých myšlenek se ozval zvuk drolení a nárazy vápenitých hrudek o dlažbu podlahy. Vztekle jsem rozdrtil poslední křídu, kterou mi byl strážník ochotnej přinést a hodil sebou na svoji postel, teda spíš na to, co by se mělo posteli podobat.

          „Hej, kámo, co tě furt tak prudí?“ Boha jeho, to je zas ten Frank ’N’Stein. Kouká na mě z mřížovýho okýnka naproti posteli a šklebí se. Má tři zuby vyražený a nadvakrát zlomenej nos. Celkově je to docela zjev. Kolik může bejt v Atlantě věznic?! Zemák mi nikdy nešel, ale předpokládám, že dost, a zrovna já musím mít celu vedle týhle biologický mutace!  Příroda ho nejspíš vytvořila jen proto, že se prostě nudila a chtěla se pobavit, protože s inteligencí to u něj taky není slavný. Vedle toho maníka prožívám každodenní rutinu můry v pavučině už bezmála tři roky a furt mě to nutí přemejšlet – je to vězení nebo sanatorium?!

          „Nechceš si zahrát radši slovní fotbal?“ Sanatorium. Rozhodně. Takže když mě sem posílali, muselo evidentně dojít k nějaký chybě v papírech, protože na to, abych musel trávit dvacet čtyři hodin denně v obklopení opic po nepovedený transplantaci mozku, se cítím poměrně oduševněle! „Ten talián odnaproti tu má zase tu svoji seňoritu. Jak to, že za tebou nikdy nikdo nepřišel?“ Přetočil jsem se na druhej bok a počítal do deseti. Chtěl jsem vyskočit, vyrazit mu další zub a zpřelámat znova ten jeho frňák, aby mi dal konečně pokoj! Nakonec jsem ale usoudil, že bude nejlepší vůbec se k němu nepřibližovat – čert ví, kde všude se válel. A už vůbec jsem neměl náladu mu vysvětlovat, že slovo „seňorita“ se v Itálii nepoužívá. Přiznávám ale, že mě taky udivovalo, jak často je ta italská holubička u svýho marihuanovýho krále pečená vařená. Za mnou třeba manželka nikdy nepřišla, heh, žádnou totiž nemám. A to jsem si vždycky myslel, jak nejsou drogoví dealeři u ženských žádaný. Holt, jinej kraj, jinej mrav. Pche, stejně si ho takhle hejčká jenom proto, že mu tráva vydělává slušný prachy. Láska je prakticky jenom jiný vyjádření pro animální přitažlivost mezi dvěma jedincema, která, která rychle přijde a zase rychle odejde jen proto, aby měli muzikanti o čem psát.
A z toho jejich cukrování se mi chce zvracet.

          „Hele, a co takhle nějaký kamarádi? Nejsou?“ Bože,  Kriste, proč zrovna teď nechce nad Atlantou vybuchnout strategickej bombardér a spadnout přímo na hlavu tomu živoucímu Frankovi?! Jen jsem se zavrtal hlouběji do svý molama proděravělý přikrývky a dál ho okázale ignoroval. On ale pořád strkal svůj ohyzdnej ksicht skrz mříže a neuvěřitelně falešně a provokativně si prozpěvoval: „Přátelství, to je někdy  víc než láska...“

          Pche, přátelství, kamarádi ... Nic takovýho není! Na city jsem si nikdy nepotrpěl, ani kamarády neměl ...

          Najednou mě polilo horko, zorničky se mi musely rozšířit až k okraji duhovky a krk jako by mi stáhlo režný lano. Kamarád ... Že neměl? Vlastně ... vlastně možná ...  

          S Patrickem jsem chodil už na základku. Nikdy jsme se nijak zvlášť nebavili, ale ani jsme si nikdy nedělali žádný extra problémy. Když pominu to, jak jsem mu v šestý třídě strčil hlavu do záchodový mísy, tak jsem ho dokonce ani nešikanoval, což byla jinak moje oblíbená každodenní zábava. Štvalo mě ale, jak se na mě pořád věšel, já jsem šel pomalovat vlak, on šel taky, já jsem vykrad všechny cigára z trafiky, on mě chtěl napodobit. Nechápu, proč si bral příklad zrovna ze mě. Mohl mít lepší život, kdyby chtěl.

          Moje pěstounská „rodina“ mě jakožto „hulváta zralýho pro kriminál“ vykopla hned po mých osmnáctinách a já skončil pod mostem. Po čase jsem se přidal k pouličnímu gangu, kterej pašoval různý drogy. Nikdy jsem si nic nedal, neměl jsem potřebu, ale za dobrej matroš se dobře platí, a tak jsem neremcal a dělal. Náš gang byl pořád větší a proslulejší a já měl na rozdíl od jinejch, vyfetovanejch hlav mozek. Byl jsem dobrej diplomat a vždycky jsem dostal, co jsem chtěl. Zanedlouho jsem se stal známým drogovým dealerem.

          K převážení čím dál většího zboží bylo potřeba čím dál víc lidí a já přijímal nový členy. Mezi nima byl i Pratick. Řekl mi, že nemá ani práci, ani kam jít, že je učenlivej a bude plnit vše, co mu řeknu. Nevím proč, asi se do mě v tu chvíli zabodl trn lítosti, takže jsem ho vzal. A Patrick byl vážně dobrej. Byl moje pravá ruka. Bavil jsem se s ním i mimo pracovní záležitosti a po zjištění, že je dobrej parťák, jsem ho bral na všechny tripy s sebou. Už jen proto, že mi vždycky kryl záda. Na týpka co pašuje drogy, byl neobyčejně čestnej a obětavej. I proto jsem ho měl radši než ostatní „kolegy“. Někdy jsme se inkognito dostali na baseballovej zápas, dali si pivo a byli na chvíli normální pětadvacetiletlý kluci bez starostí. Někdy jsme provokovali protější gangy. Jindy jsme si jen dali cigárko, vzpomínali na léta ve škole, pokaždý si připomněli historku „Kterak se Patrick blíže seznámil se záchodovou mísou“ a smáli se tomu. Bylo to super. Vlastně ... Poprvý v životě jsem měl pocit, že někoho mám.

          A pak přišel ten den. Když mě sem strčili, když mě – můru – zamotali do pavučiny, zařekl jsem se, že na to zapomenu. A taky zapomněl. Ale teď to začalo znova nanovo vyvěrat na povrch. Znova jako by se po laně spustil pavouk, zabodl se do mě a začal mě rozkládat. Jako by na mě padla zimnice. Otřásal jsem se a zuby mi jektaly o sebe. V tichu cely to znělo až moc hlasitě. Pamatuju si to. Naprosto přesně se mu to teď vybavilo. Jako film ...

          Měli jsme z Birminghamu do Atlanty převézt dávku. Jenom malou. Nevypadalo to jako nějaká zvlášť nebezpečná akce. Všechno šlo podle plánu. Ale ukázalo se, že v gangu byl špeh. Už jsme byli v Atlantě. Projížděli jsme uličkou, kterou zná jen spodina města, vyvrženci společnosti. Najednou se ozvaly výstřely. Křik. Dusot. Obklíčili nás nýmandi v terplákovkách s řetězama kolem pasu a bouchačkama v rukou. Ty zjizvený škleby jsem znal dost dobře, byli to chlapi od slizskýho červa Dickinsona, kterej si myslí, že mi může konkurovat. Ach, kolikrát už jsme s těma oháknutýma  maškarama vytřeli asfaltovku ... Vzpomínky jsou sice sladký, ale mně se teď ten ohavnej hmyz snažil zakousnout do krku! Byli všude, a tak jsem prostě šlápnul na plyn. Kola zabědovaly a kapota si prorazila cestu mezi lidským štítem. Skoro jsem slyšel, jak to pod kolama křupe a ... nechutný. Patrick se na mě nikdy nedíval pohoršeněji, ale teď nám šlo o kejhák. Stejně si nic jinýho nezasloužili ...

          Bylo jich pořád víc a víc, nechápu, kde ten červ vzal najednou tolik tupých ovcí. Byli
i na lešení nad námi, jednomu z nich se dokonce nějak záhadně podařilo uchytit na střeše auta. Dostal jsem aspoň příležitost vytáhnout se nejšílenějšíma řidičskýma manévrama, jaký jsem se kdy naučil. Poletuchu jsem úspěšně setřásl ... a neúspěšně to narval přímo do lešení, který se zčistajasna objevilo přede mnou. Auto chcíplo a lešení se začalo třást. Padalo. Jediný pohled na sebe stačil. Vyskočili jsme rychle z auta a ani nevím, jak unikli řinčení kovu, tupým ranám dřeva a odletující rzi. Část Dickinsonovy ambasády zůstala pohřebná pod troskama bývalého ghetta, ale pár rychlonožek to stihlo. Naneštěstí zrovna těch pár líp zajištěných se zbraněmi. Když jste největší drogový dealer v okolí, musíte kromě vypočítavosti, logiky, neústupnosti a dalších nezbytných dovedností ovládat i pár jiných věcí, například ... Zdrhat.

          Dostali jsme se do slepý uličky, kterou jsem kupodivu znal, dala se přelézt po lešení, ale zabralo to hodně času. I tak jsem to ale risknul. Patrick mě za chvíli dohnal a lezl vedle mě, přibližně ve stejný výšce. Den předtím docela vydatně pršelo a lešení bylo mokrý, špatně se lezlo. Možná to byl důvod, proč jsme to nestihli včas. Možná, že kdyby bylo suchý, mohl bych teď dál pašovat drogy, chodit s Pattrickem na baseball a smát se historce o záchodový míse a ne ležet v cele atlantský věznice a nechat se drtit vzpomínkama. Možná bych nikdy nemusel být můra v pavučině.

          A pak ... Stalo se to ve zlomku vteřiny. Už jsme byly skoro nahoře. Zrezlej kov klouzal, kusy ztrouchnivělýho dřeva se odlamovaly. Už chyběl jen kousek a překupili bysme se přes ten záchranej horizont. Tu hranici mezi pavučinou a volným vzduchem. Najednou se ale Patrick chytil stejného kusu lešení jako já a zakryl mě celým tělem. Ve stejnou chvíli se ozval výstřel. Kus zdi přede mnou se obarvil do červena. Když jsem se otočil, viděl jsem jen, jak s prostřelenou hlavou padá jako ve zpomaleném závěru dolů. Bylo to nekonečný. Nemohl jsem se nadechnout. Přestával jsem vidět, protože mi oči zvodnatěly slzama. Bylo mi teď jasno, že ti bastardi tam dole furt jsou a já jsem nahranej, že jsem totálně na vodpis. Já přišel
o Patricka! O jedinýho parťáka, kterej za něco stál.

          Dlouho jsem se ani nepohnul. Teď vím, že tohle byl nejhorší zážitek v mým životě můry. Nikdy, nikdy nezapomenu na ten prázdnej, mrtvej výraz v očích, překrývaných krví slepenejma vlasama. Tohle si nezasloužil. Byl můj poskok, byl ve všem stejně vinně jako já, ale nebyl z těch, který by si to zasloužili.

          Nevím už, jak jsem se dostal dolů. Pamatuju si jen, že jsem zaslechl houkačky
a oslepila mě záře policejních blikaček, ten randál je  přilákal. Moje další vzpomínky už mám jenom na dobu, kdy se mi podařilo vyrvat ze svý mysli, zašlapat do země. Teď to ale bylo zpátky, pavouk mě uvnitř rozložil svým jedem. Udělalo se mi zle – tentokrát doopravdy. Točila se mi hlava. Už jsem se necítil jako můra v pavučině. Už jsem byl jen suchá schránka.

          Nepokoušel jsem se zastavit slzy. Nepokoušel jsem se bejt potichu. Nevydržel jsem to a pozvracel se. Díval jsem se na tu hromadu smradlavýho hnusu vedle postele. Tak tohle jsi ty. Celej tvůj život. Natrávenej blevajz, fuj! Aspoň, žes to ze sebe dostal. Nic se nemá držet v sobě. Ani tohle ne. Třeba to teď bude lepší ... Nebude. Už nikdy to lepší nebude!

Otočil jsem se na záda a zhluboka dýchal. Obličej jsem měl od slz a pusu od slin, ale nevšímal jsem si toho. Nesnažil jsem se tyhle dvě tělní tekutiny setřít, nechal jsem to tak, stejně po nich zbyde stopa. Tak jako po zoufalství a odporu k sobě samému, který budu mít jako závaží a pověšený na nohou po zbytek svýho života můry.  Bude mě vždycky tahat dolů, nikdy už nedolítnu ke světlu. Jediný, co jsem si z tohohle života odnes, je, že některý věci, totiž, ať už je necháte pohřebený v podsvětí svých útrob nebo je necháte tryskat ven a sžírat vás jako kyselinu, některý věci se s váma potáhnou už navždycky. Jako váš stín.

          Nechápal jsem city. Nikdy. Ani to, že přátelství může být silnější než láska Ani jedno jsem nechápal, ani na jedno jsem nevěřil. Ale tohle bylo přátelství! A až teď jsem si příliš pozdě uvědomil, jak moc jsem za něj byl tehdy rád. Kruci, já byl tak rád!



Jméno: Jana Chlupová
Adresa školy: SOŠ podnikání a obchodu, Rejskova 4, Prostějov
Zařazení do kategorie: povídka – 3. místo


Přátelství, to je někdy víc než láska

          Někdy máte pocit, že celý svět stojí proti vám. Občas se zdá, jako by vám nikdo nerozuměl a život byl jedna velká černá díra, která pohlcuje energii a veškerý elán. Nechává vás s pocitem prázdnoty hledat ten zářný cíl, jež by vám dodal nějakou naději. Jenže, co když to sami nezvládnete? Ten pocit moc dobře znám. Nezoufejte však, někdy je pomoc blíž, než by si jeden myslel. Teď se ale vrátím zpátky na začátek…

 

01.09. - pátek

          Už je to zase tady. Ruce se mi klepou a snažím se ignorovat srdce, které se mi v hrudi třepotá jako kolibřík v pozlacené kleci. Zírám na budovu, před níž se shromáždil zástup studentů. Ze zdi se loupe omítka, okna jsou zaprášená, barva na dveřích už má ty nejlepší léta za sebou a zoufale prahne po čerstvém nátěru. Co jiného bych ale mohla čekat od školy ve městě s populací sotva šesti tisíc lidí? Vzhledem k tomu, že jsem se přistěhovala
z velkoměsta, mi to tady přijde jako zapadákov na konci světa. Nejhorší ale je pozornost ostatních. Upírají na mě pátravé a všetečné pohledy, když procházím kolem nich. Pozvednu bradu v tvrdošíjném gestu. Je to póza, kterou jsem se naučila nosit jako brnění. Pokud se dokážu tvářit, že je všechno v pořádku, třeba si ničeho nevšimnou. Ale přesto je ve mně malá dušička při představě, že někdo zjistí, jak moc divná ve skutečnosti jsem. Je to jako prokletí, které nade mnou visí, kamkoliv se hnu. Hafefobie, chorobný strach z dotyků. Je jedno, jak to budete nazývat, protože vám to tak i tak udělá ze života noční můru. 

   

09. 09. – sobota

          Jedno se mi musí nechat. Přetvařování je moje druhé jméno. Jsem dokonalým příkladem toho, že pokud jste dostatečně hezcí a hrajete si na arogantní mrchu, lidé vám odtažitost mnohem spíše akceptují. Sedím v lavici s Lenkou. Je to malá hnědovláska podle mě až s příliš odvážným stylem oblékání, nulovou tolerancí a vzhledem hollywoodské filmové hvězdy.
V překladu je to nyní moje „nejlepší kamarádka“. Z nějakého důvodu mě vzala pod ochranná křídla. Díky tomu jsem teď třetí členkou její party. Poslední článek tvoří Veronika, nejnaivnější stvoření, které jsem kdy potkala. Není divu, že si ji Lenka drží. Ta ostýchavá holka jí zobe z ruky.  Hnusí se mi to, ale právě díky nim jsem oblíbená. Takhle jsem
v bezpečí, přestože svíravý pocit na hrudi nikdy úplně nevymizí. Stačí cuknutí ruky, náznak toho, že se mě někdo cíleně dotkne, a musím bojovat s reflexivním ztuhnutím. Světlým bodem mého utrpení je Adam z vyššího ročníku. Je naprosto perfektní, i když je o hlavu a půl vyšší než já, a to přitom měřím přes sto sedmdesát centimetrů. Adam má vlasy barvy černé smůly a oči jako hlubiny Středozemního moře. Znervózním pokaždé, když se na mě jen podívá. „Zase na něj zíráš,“ obviní mě Lenka a já vím, že má pravdu. ALE ON ZÍRÁ TAKY! Vím to, pokaždé, když zachytím jeho pohled, mi tváře hoří nachovou červení.
Moje pověstná smůla se tento týden projevuje ve velkém. Problémem je především Adrian, můj spolužák. Vždy jsem si myslela, že se v lidech vyznám, ale on je mi obrovskou neznámou. Pokaždé poví svůj názor, nikdy nehledí na ostatní a jako jediný má stejně dobré studijní výsledky jako já, přestože ke vzdělání zaujímá laxní přístup. Jenže je drzý, nezdvořilý a nehorázně mě rozčiluje. A mate. Včera jsem zakopla o vlastní nohy, což se mi bohužel stává často.
Učebnice se mi vysypají. Je to jako ta trapná scéna z filmu. Rychle se je snažím posbírat, když mi pohled padne na pár černých adidasek. Zastaví se u mě a já k němu vzhlédnu. Adrian. Beze slova mi začne pomáhat. Dávám si záležet, abych se ho nedotkla, když si je přebírám, přesto mi i tak vyrazí studený pot na čele. „Děkuji,“ pípnu tiše. „Není zač,“ odpoví nonšalantně a opře se o zábradlí, aby si vytáhl cigaretu a zapálil si. Nevěřícně na něj zírám. „Víš, že v areálu školy je zakázáno kouřit?“
„Neopodstatněné pravidlo posiluje nanejvýš výjimku,“ podotkne a ušklíbne se. V tu chvíli mi obočí vyletí téměř až k linii plavých vlasů. „Prométheus se obětoval, abychom si mohli
v klidu zapalovat cigarety,“ odpovím odměřeně. Užívám si pocit vítězoslávy, zatímco Adrian ztuhne v pohybu se zapálenou cigaretou těsně u úst a hledí na mě s nevěřícím pohledem. „Ty znáš Butulesca?“ zeptá se a zazubí se. Z nějakého důvodu mě to gesto rozhodí. „Jo, no a?
A taky vím, kde je ředitelna, takže tu cigaretu típni. Nehodlám to dýchat!“ odseknu mu
a semknu rty, když se začne smát: „Jsi vždycky takhle útlocitná?“ To mě urazí. Odfrknu si
a zavrtím hlavou. „Ne, jen mám ráda své plíce, udržují mě totiž naživu,“ podotknu a bez ohlédnutí odcházím pryč. Z nějakého důvodu se nemůžu zbavit neochotného úsměvu.

29. 09. – pátek

          Měsíc školy. Tak dlouho trvá, než si přiznám, že jsem se do Adama bláznivě zakoukala. Většina poznámek mých „kamarádek“ zní asi takto: „Teče ti slina, Terezo! Proč ho prostě někam nepozveš?“ Těžko bych jim mohla vysvětlit, že bych ho nedokázala ani vzít za ruku beztoho, aniž bych musela bojovat marnou vojnu se svým tělem, které doteky odmítá.
Z nějakého důvodu jsem si na holky zvykla. Mají své chyby, ale kupodivu s nimi dokážu vycházet bez větší míry využívání svých hereckých schopností. V hodině literatury polovinu času soupeřím s Adrianem v neoficiální vědomostní přetahované. Je to nanejvýš osobní. „Jaký je váš názor na poselství Romea a Julie?“ položí učitelka jednu ze svých otázek
a očekává bouřlivou diskusi. Netřeba zmiňovat, že se jí nikdy nedočká. Dnes však zvednu ruku. „Dle mého je to naprosto jasné. Příběh má být symbolem lásky, která překoná všechny překážky a nerozdělí ji ani smrt. Proto je dodnes tolik populární, dává lidem naději,“ uzavřu to spokojená se svým výstupem. Tedy dokud se z přední lavice neozve tlumený smích. Šlehnu pohledem po Adrianovi. „Přijde ti něco vtipné?“ zeptá se učitelka a pro jednou chci znát tuhle odpověď i já. „To ne, pouze nesouhlasím s názorem Terky,“ řekne již klidně. Jen já poznám, že se mu v hlase odráží pobavení. „A jaký je tedy váš názor na nejznámější Shakespearovo dílo?“ ptá se učitelka. „Je to fraška. Vždyť je jasné, že si Shakespeare z lásky střílí. Vezměte si, že Romeo je nejdříve celý žhavý do Rosaliny. A pak uvidí Julii a bum! Miluje ji! Vždyť takhle láska nefunguje. Šlo jen o naivní povrchní pobláznění. A celá ta tragédie kolem je zbytečná. Vůbec nemuseli umřít. Všechno to jen upozorňuje na lidskou hloupost,“ dopoví svou myšlenku a já zůstávám zírat. Tolik slov jsem od něj ještě neslyšela, pokud nepočítám sarkastické komentáře, které si vyměňuje pokaždé, když se spolu dáme do řeči. Učitelka poděkuje za názor a pokračuje v hodině. Střetnu se s Adrianovým pohledem. Mrkne na mě
a já uraženě sešpulím rty. Už jen vidím, jak se odvrací a ramena se mu otřásají další vlnou tlumeného smíchu. Úplně zesměšnil moji řeč! Doopravdy mě občas dokáže vytočit. Na druhou stranu se musím nad jeho slovy zamyslet, zatímco si nesoustředěně čmárám do sešitu. „Hele, ty s Adrianem kamarádíš?“ zeptá se mě znenadání Lenka. „Co? Uhm, no, asi ne, spíš určitě ne,“ pokrčím rameny. „To je dobře, je divnej.“ Odvrátím od Lenky pohled a zamračím se Adrianovi do zad. Správně bych měla souhlasit. Ale neudělám to. Popravdě začínám mít toho kluka ráda. Je sám sebou. Závidím mu.

     11. 10. - středa

          Miluju to tu. V tomhle městě se nachází malý obchůdek, kde prodávají muziku. A tím nemyslím jen klasická cédéčka, ale i staré desky! Občas tu dokážu strávit hodiny přehrabováním se v regálech a nekonečným rozhodováním se nad tím, kterou si vybrat. Zrovna nerozhodně krčím obočí nad dvěma nahrávkami Beatles, když se za mnou ozve povědomý hlas. „Někdy se cítím mizerně, chci vyjít do ulic na nákupy a utápět se ve svých penězích ... A pak mě napadá: Bože, co jsem si to zase koupil? John Lennon.“ Nenechám se nachytat. „To teda ne, tohle řekl Freddie Mercury,“ ušklíbnu se a otočím se čelem k němu. Okamžitě si všímám podmračeného výrazu. „Sakra, už jsem myslel, že jsem tě dostal,“ uleví si a já se rozesměju. Poslední dobou zjišťuju, že v jeho přítomnosti trávím čas čím dál raději. Jejich dům navíc přímo sousedí s tím naším. Občas se večer sejdeme na ploché střeše
a povídáme si. Je zvláštní, že se s ním cítím sama sebou víc než s kýmkoliv jiným. Máme podobný vkus co do hudby, literatury a vždy najdeme téma k hovoru. „Budeš se muset snažit víc. Co tu vůbec děláš, nečekala bych tě tu,“ zeptám se zvědavě. Pravdou je, že Adrian nesdílí moji nedůvěru k moderním technologiím. Veškerou muziku má uloženou v mobilu či počítači. „Co by? Ten kluk za pokladnou je k nakousnutí,“ řekne a rozverně se zazubí. Zrudnu od hlavy až k patě. Vím, že je Adrian gay, nijak moc se tím netají. „Ale no tak. Už zase se červenáš. Vždyť se z tebe stane rajče pokaždé, když někdo naznačí cokoliv ohledně flirtování a laškování. Nedej bože sexu!“ dobírá si mě dál, protože ví, jak to nesnáším. Útrpně si povzdechnu. „Do tohoto, prosím tě, boha netahej,“ řeknu pouze a zamířím si to k pokladně. Při pohledu na zrzavého kluka na pokladně se znovu neubráním smíchu. On jen nechápavě zírá. „Svobodová, kazíš mi flirt!“ zakřičí za mnou Adrian a já si přiložím ruku k puse, abych zamezila těm pisklavým zvukům, které přicházejí, když se nemůžete přestat smát a dochází vám dech. Zrzek mi rychle účtuje desku, přičemž se snaží skrývat rozpaky. Je mi ho vlastně trochu líto…

     27. 10. – pátek

          Na chodbě si mě odchytí Adam. Zastaví těsně u mě a bokem se opře o skříňku, ruce si složí na hrudi a hledí na mě se svůdným úsměvem, ze kterého se mi tají dech. Jenže zároveň se začínám třást. Je blízko. Potlačuji tichý vystrašený hlásek v mé hlavě a nuceně se na něj usměji. „Zítra se u mě koná večírek, naši totiž odjeli na víkend někam do lázní, tak jsem si řekl, jestli bys nechtěla přijít,“ nechodí kolem horké kaše. Skoro bych mu dala sarkastickou odpověď ve stylu: „Páni, taky tě zdravím!“ Ale rozmyslím si to. „To zní… dobře,“ dostanu ze sebe. „Super, takže v osm u mě. Bydlím na Masarykově 9,“ řekne nadšeně a natáhne ruku
k mé tváři. Naprosto ztuhnu. Mám chuť utéct, když mi zastrčí pramen vlasů za ucho. Každá buňka v mém těle se vzpírá, jak setrvává nekonečnou vteřinu prsty na mé lícní kosti. „Budu se těšit.“ V jeho očích je nevyřčený příslib, z něhož mě zamrazí, ale momentálně to nedokážu pořádně rozebírat. Nohy mi vypovídají službu a žaludek dělá kotrmelce. „Já taky,“ odpovím konečně. Zdá se mi to, anebo můj hlas zní přiškrceně? On to naštěstí nezaregistruje a s rozloučením odchází.
Okamžitě zamířím na toalety, jako by mi za patami hořelo. Zastavím u umyvadla a vodou si začnu drhnout tvář. Stačí letmý dotek a mám pocit, že mi na tváři ulpěla usvědčující skvrna. Chce se mi brečet. Do školy chodím dříve, abych se vyhnula tlačenicím u dveří a skříněk, pečlivě se vyhýbám fyzickému kontaktu. Díky tomu jsem téměř získala dojem, že jsem normální. Ale je to pořád tady. Divná, divná, divná... „Ty se bojíš doteků, že ano?“ rozlehne se místností vážný hlas. Můj vyděšený pohled se střetne v zrcadle s ocelově šedýma očima Adriana. „Co tu děláš?“ vypísknu. Ten tón mi trhá uši. Zní v něm panika. „Viděl jsem tě sem utíkat, jako by tě honili všichni čerti. A to jsem myslel, že se ti Adam líbí. Všiml jsem si toho už dřív. Ale je jedno, o koho se jedná, odtahuješ se, pokaždé znervózníš, když se k tobě někdo dostane moc blízko,“ vypráví mi. Netušila jsem, že mě tak moc pozoruje. Zná mě až příliš dobře. Ta bublina, kterou jsem si kolem sebe vytvořila, začíná mít trhliny. Bojím se toho, až úplně praskne. Poté už mě nic chránit nebude. „Jen nechápu, proč to ostatním prostě neřekneš,“ zamračí se na mě. Otočím se na něj s nevěřícím výrazem. „Nepochopili by to! To víš i ty, každý, kdo je jiný, je outsider! Podívej se na sebe!“ okřiknu ho. Jeho rysy ztuhnou, pohled ochladne. Až pozdě mi docvakne, co jsem řekla. „Promiň, to jsem neměla,“ dostanu ze sebe lítostivě, ale on mě utne. „Ani to nezkoušej. Jsi prostě upřímná, takže budu taky. Je mi
z tebe momentálně zle. Ta holka, se kterou se rád kamarádím, má na víc, než se přetvařovat, aby ji ostatní měli rádi. Copak ti za to stojí, když o tobě vůbec nic nevědí?“ ušklíbne se. Pohrdání v jeho slovech mě rozčílí. Vůbec to nechápe! „Tak to ale není! Prostě možná jen nejsem jako ty! Nechci, aby na mě každý koukal skrz prsty nebo mě litoval!“ Vážně na mě pohlédne. „Já tě nikdy nelitoval, neměl jsem proč,“ odmlčí se „nic tak neuzavírá duši jako přetvářka. Upřímnost nelze dělit na kousky. Buď je, nebo není.“ Tentokrát se odmítám zapojit do hry. „Nemám ráda Debussyho,“ povím stroze, oči jako kusy ledu. Trhne sebou. Nezajímám se o to. Projdu kolem něj a ani se neohlédnu, abych zamezila výčitkám, které stojí na prahu a lákají mě zpět. 

     28. 10. – sobota

          Neustále mnou cloumá nervozita, když stojím v rohu obýváku a popíjím kolu. Polovina osazenstva už je „pod obraz“, přestože většina z nich ještě není plnoletých. Je to přesně tak hrozné, jak jsem očekávala. Ve vzduchu visí vůně cigaretového kouře, alkoholu a zpocených těl, která se proplétají na parketu. Některé taneční kreace spíše připomínají sexuální předehru, jiné epileptický záchvat. Netrpím klaustrofobií, ale z tolika lidí mám podobný pocit. Sotva se držím, abych neutekla. Nejhorší je, že si mě Adam skoro nevšímá. Je totiž pravou duší večírku. Všude tam, kde je třeba, aby rozproudil zábavu. Hýří dobrou náladou a flirtuje
s kdejakou holkou. Už dlouho jsem se necítila tak mizerně. Už jen kvůli tomu, jak jsem se včera utrhla na Adriana. Měl pravdu. Já sem nepatřím. V upnutém tílku a skiny džínsech se cítím moc na ráně, když jindy nosím volné oblečení. Na tváři mám minimum líčidel, lesk na rty, stíny a řasenku, abych zvýraznila velké modré oči. Vlasy sčesané do drdolu. Cítím se jako někdo jiný. Někdo, kým jsem nikdy být nechtěla.
Najednou nesnesu tu myšlenku. Rychle doklopýtám do předsíně a podívám se do zrcadla. Tohle nejsem já. Zavřu oči a potlačím zoufalé zasténání. Někdo mě obejme kolem pasu. Pohltí mne hrůza. Prudce oči otevřu a pohlédnu na opilého Adama. Je očividně úplně mimo
a sklání se, aby mě políbil na krku. Neslyším jeho slova, jen hukot krve v uších. Vše se ztratí v záchvatu paniky a zběsilém tlukotu vlastního srdce. „Pust mě!“ zaječím tak hlasitě, že překřičím dokonce i vyřvávající hudbu. Na konci chodby se začnou shromažďovat lidé, ale sotva to vnímám. Jen sebou mrskám v Adamově náruči. „Co vyvád…Au!“ vyjekne, když ho praštím loktem do brady a zběsile vrtím hlavou, zatímco couvám ke zdi. Každý centimetr kůže mě brní, svaly vypovídají službu a do očí se mi nahrnou slzy. I když jsem v bezpečí, děs zklidnit nedokážu. Těžko bych vysvětila ten pocit, ale cítím se poznačená, tentokrát však mnohem hůře než po tom nevinném doteku na tváři ve škole. Z hrdla se mi vydere přidušený vzlyk. Odvrátím pohled od Adama a všimnu si lidí, kteří byli svědkem naší roztržky. Někdo
z nich má v rukou mobil. Zase v hlavě slyším to slovo: Divná. Už to nevydržím, tělo jedná bez rozmyslu, poddává se panice. Beru nohy na ramena. Na ztichlé noční ulici zní můj dech podivně hlasitě, stejně jako pleskot podrážek o betonovou zem. Přehlušují strach. Běžím tak dlouho, dokud mě nepálí lýtka a moje plíce nestíhají přijímat dostatek kyslíku. Potom se zhroutím na obrubník, složím hlavu do dlaní a rozpláču se. 

     29. 10. – neděle

          Sedím na střeše domu a vzhlížím k obloze. Už je dost zima, ale jsem teple oblečená, zabalená v dece a vedle sebe mám položenou termosku s čajem. Dnes je jasná noc a výhled na nebe naskýtá přímo úchvatnou podívanou, tmavý samet posypaný tisícem drobných diamantů. Ani mě nepřekvapí, když se ozve hluk a otevírání dveří. Na vedlejší střeše se objeví tmavý obrys člověka oproti osvětlenému vchodu. Tyhle domy vedle sebe jsou jako krabice od bot. Když jsem to viděla poprvé, připadaly mi ošklivé a fádní, své výhody to ale jistě má. Mezi domy je jen malá mezera, která se dá snadno překonat skokem. Adrian se usadí vedle mě. Oba mlčíme. „Stavovala se u mě Lenka. Přinesla ti bundu. Zdálo se, že o tebe měla vážně starost,“ začne. Nejistě přikývnu a snažím se poskládat si myšlenky. „Měl jsi pravdu…“ pronesu po další chvíli ticha. Pohlédne na mě, ale já stále upírám zrak nad sebe. „Neustále si hraju na někoho, kým nejsem. Nesnáším tu fobii, ale nemůžu se toho jen tak zbavit. Myslela jsem, že když budu dělat, že ten problém neexistuje, třeba to zmizí, budu to moct ignorovat,“ povzdechnu si, „ale nejde to. Omlouvám se. Za to, co jsem řekla.“ Až teď na něj kajícně pohlédnu. V jeho očích zahlédnu takovou míru pochopení, až mě to zarazí. „To je v pořádku. Bude to chtít větší snahu, abys mě od sebe odehnala. A navíc, moc dobře to chápu. Adam je fakt kus. A to si ho na těláku neviděla bez trička,“ začne a já si připlácnu dlaně na uši. „Přestaň! Ty jsi nenapravitelný!“ zakroutím nevěřícně hlavou a ruce zase svěsím. Jeho smích mi vyvolá spontánní úsměv na tváři. „To jsem. Ale proto mě máš ráda,“ zazubí se na mě. „Nějak si věříš,“ protočím oči v sloup, když odpovím, ale přitom se stále usmívám. Jeho pohled však zvážní. „Nemusíš na to být sama. Měla bys zkusit zajít za psychologem. Něco
s tím dělat. Každý máme nějaké démony, kteří nás pronásledují. Někdy jim ale musíme začít čelit. A pokud o to budeš stát, budu tvůj Dean.“ Jeho slova mě dojmou. Nevím, co na to říct,
s takovými rozhovory nemám moc zkušeností. Nakonec jen posunu ruku k němu. Nedotýkám se ho, ale konečky prstů jsou těsně u sebe. „Takže to znamená, že já jsem Sam? Proč?“ dostanu ze sebe s rádoby nesouhlasným výrazem. „To je jasné. Ty jsi ta chytrá a já jsem ten sexy,“ pronese se smrtelnou vážností. Můj veselý smích zazní nocí. Je to úlevný zvuk. Značí nový začátek.

          …snad nyní již chápete, co jsem se na začátku tak neobratně pokoušela říct. Někdy je třeba nechat tu bublinu kolem vás prasknout. Dovolit lidem, aby vás poznali, riskovat a občas
i něco obětovat, pokud při nás má někdo stát. Přátelství je občas důležitější, než láska, protože je v něm mnohem víc, než jen tento cit. Přátelství je důvěra, soudržnost, podpora, vědomí toho, že když se začne země hroutit pod nohama, vždy tu bude někdo, kdo vás zachytí. Přátelství je mnohem víc, než kdy mohou slova obsáhnout. 

          „Naděje je to s křídly, co hnízdí uvnitř nás a pěje píseň beze slov a stále zvedá hlas.“ - Emily Dickinson



Báseň


Jméno: Marin Vích
Adresa školy: Obchodní akademie, Střední pedagogická škola a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky, Beroun, U Stadionu 486, Beroun
Zařazení do kategorie: báseň – 1. místo


Přátelství, to je někdy víc než láska

 

Kdys dávno v minulosti,
Chci vědět o přátelství,
Jeden malý kluk,
Ptal se starších na klady,
A kolik že má much,

„Přítel ti řekne i to, co nechceš slyšet,“
S podivením přemítal nad odpovědí,
„Jak to asi mohli myslet?“ říkal si,
Netušil, že žádná věda v tom jistě není,

Tak šly roky,
Prosinec, blíží se Vánoce,
Jediné, co v hlavě měl – jeho sloky,
Blázinec, čas rychle krátil se,

Ptal se starší, by mu pomohla,
Neb nechtěl, aby jeho báseň,
byla jedna velká nehoda,
Červivé jablko českého národa,

„Klišé zas a znova,“
Až přiměl jsem profesorku k smíchu,
„Boha běda, škoda slova, pane Víchu,“
Až opustila ji i slušná mluva

Téhož dne ve svém příbytku,
Raněn tím, co měl tak rád,
„Ty literární dobytku,“ říkal sobě,
“Přestaň už ty kýče psát!“

Zničený adolescent pohlcen myšlenkami,
O transcedentním lidském bytí,
Začal doma mlátit žíněnkami,
Řvouc, ať se mu svět z cesty klidí,

Ptal se matky, Boha i samotného Zemana,
proč mu jen ta profesorka,
Lepší zpětnou vazbu nedala,
„S čím teď přijít mám na soutěž pana Venclíka?“ Bědoval,

Tu vzpomněl si na slova stará,
Co slyšel, když byl život ještě hrou,
Když říkala mu jeho máma,
O přátelství větu záhadnou,

„Přítel ti řekne i to, co nechceš slyšet,“
Po chvilce vyskočil o metr výše,
Přestal žíněnkou doma mlátit a hrdě si zazpíval,
„Vždyť ona chtěla se mnou kamarádit!“

Že porotě dech nevyrazím,
Už mi tolik nevadí …
Neboť tam mám kamarádku,
Co mi v nouzi poradí,
A snad vás alespoň na vteřinku,
Moje báseň pobaví



Jméno: Daniela Mičulková
Adresa školy: Gymnázium Hranice, Zborovská 293, Hranice
Zařazení do kategorie: báseň – 2. místo


Ta druhá

Klikni pro plnou velikost

Jméno: Hana Přikrylová
Adresa školy: Střední pedagogická škola Boskovice, Komenského 5, Boskovice
Zařazení do kategorie: báseň – 3. místo


Přátelství, to je někdy víc než láska

 

Jak zpívá i pan Rezek ve své písni,
když ocitneš se v životní tísni,
když bolest tě do srdce bodá,
tak přátelství ti ruku podá.

Pocit štěstí je zas láska,
je však křehká – lehce praská.
Hřejivý pocit býti milován,
díky kterému nebudeš nikdy sám.

Ne vždy je láska vztah pravý,
občas v nejhorším tě zradí.
Pak přátelství může hrát prim
a stane se pro tebe vším.

Přátelství je tak mnohem víc,
bez něj nemáš vůbec nic.
Trable, strach a velké zmatky,
které nejdou vrátit zpátky.

Přátelství je víc než láska,
něžná, sladká, milá kráska.
Nepoleví ani v boji,
často rány v srdci hojí.



Novinový článek a esej


Jméno: Adam Hrdlička
Adresa školy: Gymnázium Jana Amose Komenského, Komenského nám. 209, Nové Strašecí
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 1. místo


Pomíjivost lásky přilévá vodu na mlýn pro přátelství

          „Láska, jakožto akt vůle, je na úpadku a role přátelství v každodenním životě začíná nabývat na důrazu,“ prohlásil v noci 2. prosince známý sociolog Mgr. Petr Záruba na pražské Kampě před desítkami svých obdivovatelů. Pro dobarvení plamenného projevu začala vzápětí hrát anglická píseň s názvem „The friendship goals“, jež je především známá pod svým českým názvem „Cíle přátelství“. Kromě pozvaných, kteří dorazili s předstihem, aby si s panem Zárubou mohli ještě před začátkem akce podat ruku, byli přítomni i lidé, kteří zde večeřeli nebo se kolem pouze procházeli pod jasnou noční oblohou.
          Naše redakce se o proslovy předních sociologů velice zajímá a ráda je i publikuje, a z toho důvodu jsem mezi posluchači samozřejmě nesměl chybět ani já. V průběhu této akce nesoucí název ,,City v kostce“ jsem využil situace a vyzpovídal hlouček lidí, jenž na mě působil, že je do projevu pana Záruby hluboce zainteresován, a dychtivě poslouchal každé jeho slovo.  Kladl jsem otázky se zaměřením na jejich názor ohledně probírané problematiky, a ačkoli jsem vycházel z názorů skupinky kamarádů, dostal jsem překvapivě několik rozdílných odpovědí.
          Prvním dotázaným byl pan Ing. Radoslav Sadílek, jenž řekl: „Po strastiplném životě plném spousty lží a podrazů od svých přítelkyň se teď přikláním spíše ke svým přátelům než k navazování nových známostí.“ Od názoru pana inženýra se moc neliší ani úsudek slečny Holtýnové, jež několikrát zdůrazňovala: „Láska je to nejhorší, co mě mohlo v životě potkat. Prchavost lásky dává šanci vyniknout přátelství.“
          Dvojici kamarádů doplnili svými postoji k tématu i zbývající členové jejich pětičlenné skupiny. Paní Svatava Drahokoupilová, nadaná bytová architektka, pronesla: „Podle mě přechází po určitém čase láska v přátelství. Nakonec zradí i ti, jež řadíte do nejužšího okruhu přátel. Přátelství se stává stejně pomíjivým jako láska.“ Poté se slova chopil Marek Příhoda a vyřkl: „Přátelství není více než láska, ale bez něj se žije velmi zle.“
          Jako poslední se mi postavil „face to face“ neboli tváří v tvář Lukáš Kučera, jednatel ve společnosti Ambrofor, a přišel s podobným stanoviskem jako pan Příhoda. Prohlásil: „Pro mě je láska opravdu hodně. Znamená to pro mě rodinu, pocit zázemí a sounáležitosti. Jasně, že vás partner může zklamat, ale stejně tak vás může nemile překvapit i ten největší kamarád. Na druhou stranu si nedokážu představit, že bych přišel o svého nejlepšího přítele.“
          Onen hlouček lidí a následné rozhovory pro mě byly inspirací pro vlastní zamyšlení nad otázkou, na niž jsem se několikrát ptal. Dospěl jsem k názoru, že přátelství s láskou nemůžeme tak snadno porovnávat. Obojí má něco do sebe a skutečně nelze určit, co má nosnější hodnotu.
          Lidé, kteří jsou znechuceni z předchozího vztahu, obvykle tvrdí: „Láska nestojí ani za starou bačkoru.“ Naopak lidé zamilovaní si ani v nejmenším nedokážou představit, jak by bez své drahé polovičky mohli dýchat. Ačkoli často slýcháme o pomíjivosti lásky, je to relevantní a záleží na každém z nás. Jestliže je přátelství někdy více než láska, neznamená to, že lásku musíme zatracovat, jako se to v poslední době děje. Naopak, musíme o ni pečovat se stejným úsilím jako o přátelství a ona nám to jednou dozajista vrátí. Jestliže vás zajímají podobná témata a chtěli byste se dozvědět více, není problém si najít na webových stránkách diskusní fórum, které jsme s kolegy speciálně zřídili pro tuto příležitost. Máte jedinečnou možnost se s námi a ostatními podělit o své vlastní postřehy a názory.



Jméno: Tadeáš Štěpán
Adresa školy: Gymnázium ALTIS, Dopplerova 351, Praha
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 2. místo


PŘÁTELSTVÍ JE NĚKDY VÍC NEŽ LÁSKA

          Zamyslet se nad tímto výrokem pro mě vůbec nebylo jednoduché. Kdyby mým úkolem bylo ho jednoduše vyvrátit, nebo naopak podpořit argumenty, začal bych jeho postupnou analýzou a definicemi jednotlivých pojmů. Můžeme ale jen tak definovat lásku? Troufnu si tvrdit, že tato snaha je v lidech zakořeněna od doby, co byl tento cit pojmenován - literatura je toho ostatně důkazem. Ale jak mám pak výslovně říci, jestli je přátelství pro člověka cennější?
          Usoudil jsem tedy, že pokud v podobné snaze selhali i ti největší básníci a myslitelé, bylo by poněkud troufalé předpokládat, že jednoznačné východisko z problému objevím já – sotva dospělý kluk s pouhým zlomkem jejich životních zkušeností. Co ale udělat mohu, je vztáhnout onen výrok na moji osobu a předpokládat, že se s mým postojem alespoň někdo ztotožní.
          Na základě mých zkušeností mohu s jistotou říct, že mezi láskou a přátelstvím často stojí velmi tenká linie. Za určitých okolností může být tato hranice dokonce tak drobná, že ji oba zúčastnění přestanou registrovat a volně přejdou z jednoho území na druhé. V takové situaci se mohou ocitnout třeba dva kamarádi, které přes onu pomyslnou metu přenese společně strávená noc. Nebo naopak stárnoucí pár, jehož láska pod tíhou rutiny a plynoucích let přeroste ve svazek podobnější tomu přátelskému. Všimněme si, že ani jedna ze situací nemá negativní vyznění. V obou dvou případech je totiž přítomné silné pouto mezi dvěma lidmi – mění se pouze jeho projevy.
          A tím se dostávám k mé druhé myšlence. Jak jsem demonstroval na předchozích příkladech, mezi láskou a přátelstvím lze najít spoustu podobností, často do té míry, že je jeden vztah od druhého těžké rozeznat. Současně se však domnívám, že mezi láskou
a přátelstvím existují i zásadní rozdíly. Jako první se přirozeně nabízí tělesná stránka soužití dvou lidí. Ačkoli si sexuální aktivitu spojíme spíše než s dvojicí přátel s mileneckým párem, v dnešní době ani zde nenajdeme pevné mantinely. Za vlastnost, kterou se láska od přátelství liší, považuji určitou exkluzivitu. Bez ohledu na to, že se v tomto ohledu rozcházím s řadou protagonistů literárních děl či filmů, jsem přesvědčený, že skutečně milovat lze jen jednoho člověka v danou chvíli. Naproti tomu přátel může mít člověk více najednou a jednotlivá kamarádství mohou být různě kvalitní a pevná. To u lásky neplatí. Ve srovnání s přátelstvím ji vnímám jako velmi jednoznačný, nedostatky přehlížející cit.
          Ale zpátky k původnímu zadání. Myslím si tedy, že přátelství je víc než láska? Nemyslím. Nezastávám ale ani opačný názor. Láska i přátelství plní v životě člověka naprosto nezastupitelnou roli. Může to být právě láska, která nám pomůže postavit se na nohy ve chvíli, kdy se k nám přátelé otočí zády. Stejně tak nám však právě přátelství může pomoci, když nám zrovna život komplikuje láska.



Jméno: Kryštof Říha
Adresa: Gymnázium Třeboň, Na Sadech 308, Třeboň
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 3. místo


PŘÁTELSTVÍ, TO JE NĚKDY VÍC NEŽ LÁSKA

          Při běžných každodenních situacích, v životních paradigmatech a obdobích relativního klidu a pohody je kamarádství vlastně nadbytečná věc. Je to jen jakýsi institut fungující na základě teorie sociální směny, jeden z příkladů sociálních interakcí, které nám mají přinést co možná největší zisk, definovaný v podobě naplňování a uspokojování našich potřeb, pozitivního emocionálního prožívání a prospěchu, za cenu co možná nejmenších ztrát, definujících se jako míra vynaloženého úsilí, která však, alespoň z dlouhodobého hlediska, nesmí převyšovat interpersonální zisk. Je to tedy vzájemně výhodný vztah, založený na logice a vlastním prospěchu, na rozdíl od lásky, jež je čistě biochemickou záležitostí, založenou na principu intoxikace organismu uvolňováním hormonů a následným pokřivováním reality
a potlačováním kritického úsudku s pomocí zatemňování mysli a působením na emoce.
          V obecném pojetí jsou tedy kamarádi lidé s podobnými zájmy, vlastnostmi a občas
i hodnotami, od kterých očekáváme zaručenou možnost sdílení zážitků, s cílem distrakce od nudy, možnost zvyšování vlastního ega bez nějaké enormní snahy a podobně. Jsou to prostě lidé, se kterými se vídáme ve škole či zaměstnání, se kterými si občas povídáme o nějakých povrchních věcech a se kterými se můžeme společně litovat a říkat si, jak je všechno na “hovno“ a jak nás život “sere“. Každý z nás má tedy spoustu kamarádů, spoustu kamarádů, na které se může spolehnout kdykoli, kdykoli, když nic nepotřebuje.
          Ne každá životní etapa je ale etapou šťastnou a teprve v dobách těžkých životních změn a otřesů se začne ukazovat, kdo z těch spousty kamarádů je opravdový přítel. Začneme sami poznávat, s kým jsme schopni sdílet svoje problémy a komu jsme ochotni svěřovat svoje tajemství, ať jsou jakkoliv trapná. A vzápětí také začneme poznávat, komu můžeme věřit, kdo nás nezklame, kdo nás neodsoudí, kdo nebude zlehčovat naše problémy a nabídne nám pomocnou ruku, i když to pro něj nebude vůbec komfortní.
          Po čase tak začneme zjišťovat, kdo z našich kamarádů chytil barvu a kdo naopak vybledl a postupně, po malých krůčcích, také začneme poznávat, co to ten sociální konstrukt, kterému přezdíváme opravdové přátelství, vlastně znamená. Začneme si tedy s plnou intenzitou uvědomovat, jak vysokou cenu přátelství má a o co jsme celé ty roky zakopávali
a nevěnovali tomu dostatečnou pozornost.
          Pomaličku si také začneme přiznávat, že jsme pro své přátele schopni obětovat víc, než jsme si kdy byli ochotni připustit a že jsme si tyto vztahy pustili tak blízko k tělu, že se začneme cítit zranitelnými. V nějakém nesmyslném afektu pudu sebezáchovy se pak snažíme tyto myšlenky potlačit, abychom si dokázali, jak jsme silní a nezávislí. Po pár chvílích ale prozřeme a pochopíme, že jakýkoli boj je jen nesmyslný boj s vlastním srdcem a že mít někoho rád není slabost, ale obrovská síla.
Pochopíme, že mít přátele, kteří nám dávají svobodu být sami sebou, kteří dokážou nezaujatě ocenit naše kvality a zkritizovat naše nedostatky, kteří jsou schopni se i v nejtěžších situacích vyvarovat milosrdných lží, kteří znají všechny naše nedokonalosti, a přesto nás povrchně nesoudí, kteří nám připomenou naše zásady, když míříme na scestí a kteří zůstanou, když všichni ostatní odejdou, je něco „kurevsky“ nedocenitelného.
Přátelství je tedy normálně naprosto k ničemu a pro náš osobnostní rozvoj je mnohdy velmi pomíjivé, ale zatraceně se vyplatí ho udržovat, protože, až někdy poznáte pocity naprosté beznaděje a prázdnoty a ztratíte se sami v sobě, vaši přátelé budou ti jediní, jež budou mít potenciál vás z těch “sraček“ vytáhnout.
A já sám jsem vážně nesmírně vděčný, že alespoň pár přátel, na které se můžu spolehnout kdykoli, když něco potřebuju a kterým můžu bezmezně a bezpodmínečně věřit, mám.

          Přátelství, to je vlastně taková láska bez křídel.



Zvláštní ceny


Jméno: Václav Vodvářka
Adresa školy: Gymnázium Jana Amose Komenského, Komenského nám. 209, Nové Strašecí


PŘÍTEL/KYNĚ/

          V nouzi dá ti radu každý dobrý přítel, ale málokterý dá ti mouky pytel. Tohle se tradičně svádí na Havlíčka, ale asi to patří k obecné lidské moudrosti v prostoru a v čase. Ovšem podmět přítel se sem přimotal spíš nedopatřením, v zájmu sdruženého rýmu. Slovo přítel je zde vlastně degradováno, zneváženo, devalvováno.  Všeobecně neurčité zájmeno každý jako by naznačovalo, že dobrých přátel je všude nas…eto. A to samozřejmě není pravda. Dobrých přátel nejenže není třináct do tuctu, ono jich do něj není ani dvanáct, ba ani deset, dobré přátele musí našinec hledat za bílého dne s lucernou. Přátel hodných tohoto označení míváme poskrovnu, leckdy jen jednoho jediného. A zaplať pámbu za něj, neboť leckdo je smolař a nemá žádného.
          V Nezaměňovat přítelekamarádem a vůbec už ne se známým, ba ani s dobrým známým. Těch můžeme mít hafo, po slovensky neúrekom, prostě na každém prstu deset. Zejména jsme-li komunikativní a společenští. Jako onen Kladeňák, co dal před Andělským hradem ve Vatikánu řeč s papežem a jedna Američanka se ptala druhé: „Nevíte, paní, co je to za fláterníka, jak se s ním baví Standa Švestka?“ A když zavítal s jistým etnologem k dosud neznámému domorodému kmeni v rovníkovém pralese, jejich náčelník se mu vrhl kolem krku: „Nazdar Stando!“
          V Kamarádů a známých měl Standa plno na každém kilometru, jakmile se však dostal do potíží, svízelů, nesnází, zádrhelů a trablů, pytel mouky (ani pomyslný) mu žádný z nich nenadělil. Radu, to ano, za ty si dali dobře zaplatit.
          V Kamarád je kolega v zaměstnání, blízký spolužák, dobrý společník, také kumpán, co je s ním kopec srandy a žádný náboženství. Slovo povstalo z latinské cammery, tedy komory. Kamarádi byli spolubydlící na téže komůrce, na téže ubikaci, na téže koleji, na téže cimře, v témž herberku. Ačkoli se říkává, že mívali všechno společné a dělili se rovným dílem, je dost zavádějící a nebezpečné takhle generalizovat. Například Venca Koch řečený Karel pokaždé, když přijel ze zabíjačky, uspořádal velkolepou opulentní žranici pro celou kolej. Nejvíc mu toho vždycky zblajznul Jirka Hrubec, který před námi jindy zakrojoval ze své štangle uheráku a nikdy nenabídl. A cígo neměl Jiří nikdy pro nikoho. Pajsku na konci týdne také ne. Bydlel s námi čtyři roky na jednom pokoji. Legrace s ním byla, to zas ano.
          V Přítel je člověk, který je druhému příznivě nakloněn a dobře si s ním rozumí, má k němu hlubší kladný vztah a přeje mu jen a jen dobro. V pozadí slova přítel slyšíme sloveso přát, všimli jste si? Přítel se s námi dělí napůl, respektive dopřává nám tu větší polovinu.
I s tím pytlem mouky bychom od něj mohli počítat jako s jistotou, poněvadž je ztělesněním přísloví, že v nouzi poznáš přítele. Přátelství je vzájemné sdílení břemen i radostí, aby to první bylo poloviční a to druhé dvojnásobné. Přítel vždycky okamžitě pustí z hlavy, že nám něco dal, ať neví pravice, co dává levice, ale nikdy nezapomene, že od nás něco dostal.
          V V jedné písničce se tvrdí, že přátelství, to je někdy víc než láska. Ano, přátelství v původním významu v sobě neobsahovalo sexuální moment; přítel byl spolehlivý druh,
o nějž bylo možno se opřít. Tečka. Přítelkyně totéž. A všelijak namíchaně genderovým spektrem jakbysmet. Pohlavní přitažlivost a erotika zde nehrály roli, byť přítomny být klidně mohly.
          V V současnosti je velice silně frekventovaným významem slova přítel/kyně/ charakteristika osoby, s níž žijeme v dlouhodobém hlubším kladném vztahu. Automaticky
a zcela samozřejmě se jím veřejně hrdě vyhlašuje, že s dotyčným (s dotyčnou) žijeme
i sexuálně, třebaže s ním nejsme oddáni. Přítel/kyně/ je sexuální partner/ka/, s ní/m/ž sdílíme stůl i lože, ačkoli na to nemáme úřední doklad. (Věci se mění, svět se v prdel obrací: kdyby ve 30. letech 20. století byly takovéto dvě osoby rozdílného pohlaví přistiženy ve společném stanu, musely by zaplatit tučnou pokutu anebo jít na 14 dnů do kriminálu – viz Lex Kubát).  Než to vzali zákonodárci na milost, mívalo takové soužití hanlivé označení žít spolu na psí knížku, žít spolu na hromádce.
          V Relativně donedávna se pak dlouhodobě společně žijícím nesezdaným osobám úředně říkalo druh, družka, jenomže to se týkalo spíš starších lidí a mladým se to nějak nezdálo.
          V Dnešní přítel/kyně/ je synonymum, lépe řečeno eufemismus k amant, nověji milenec, milenka, kterých se jaksi stydíme, že jsou jednak zastaralá, jednak nezakrytě přímočará. Vybavuje se mi prvorepublikový film „Lidé na kře“. Dospělá dcera lékařka představí otci svého stálého partnera a společníka jako přítele a otec ji okřikne: „Člověk, s nímž trávíme noci, je milenec. Nazývej věci pravými jmény, dcero!“
          V Sexuální náboj samozřejmě nemá oslovení přítel mezi členy některých organizací:
A nyní předávám slovo příteli pokladníkovi. Erotiku neobsahuje ani důvěrný vokativ
A nalejme si čistého vína, přátelé. Pohlavní hormonální jiskření mezi sebou patrně nepociťují ani stoupenci a příznivci něčeho, kteří mají své kluby a spolky: přátelé staré Prahy, přátelé školy, přátelé žehu, ba ani přátelé nudismu, … Těm jde primárně o spolkový program.
          V Přítelíček a kamarádíček  znějí sice na poslech lichotivě, ale lásku a nezištnost od nich neočekávejme. Nezávazný a nevázaný sex možná ano. Někdy se jedná jen o společnou flašku fernetu.



Jméno: Kolektiv třídy 7.C
Adresa školy: Gymnázium dr. Emila Holuba, Na Mušce 1110, Holice v Čechách


Klikni pro plnou velikost Klikni pro plnou velikost Klikni pro plnou velikost Klikni pro plnou velikost Klikni pro plnou velikost Klikni pro plnou velikost Klikni pro plnou velikost

© 2005 - 2018 Tomáš Cebula | KONTAKT | návštěv | funkčnost | XHTML 1.0 | CSS 2.1 | Valid RSS 0.91!