16. ročník - 22. března 2017


Výsledková listina
Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka 2017


kategorie POVÍDKA

1. místo:

2. místo: 2. místo:


kategorie BÁSEŇ

1. místo:

2. místo: 2. místo:


kategorie ESEJ A NOVINOVÝ ČLÁNEK

1. místo:

2. místo: 2. místo:


Povídka


Jméno: Veronika Dočekalová
Adresa školy: Gymnázium Děčín, Komenského nám. 4, 405 02 Děčín
Zařazení do kategorie: povídka – 1. místo


Tajemství na papíře


          Dveře pokoje se otevřely a dovnitř vešla malá postava. Byla to dívka, ne starší než čtrnáct let, s dlouhými černými vlasy a pronikavýma hnědýma očima působícíma na člověka jako rentgen do duše. Rozhlédla se po pokoji. Stěny pokrývaly staré fotografie ze všech koutů věta. Zahlédla tam rozlehlou poušť, zelený prales i pochmurnou severskou tajgu.

          Světlo do pokoje pronikalo skrz velké okno s nádherným výhledem a pod oknem stál psací stůl. A na něm… psací stroj? Ano! Už ho dříve viděla v učebnici dějepisu, ale nikdy ne na vlastní oči. Všimla si, že vedle stroje leží nakupená hromádka popsaných papírů a na nich obálka. Povzdychla si a zavřela dveře a posadila se na prázdnou postel u stolu.

          Pochmurná atmosféra pokoje na ni hned dolehla. Věděla, že tento den jednou přijde, ale stejně tomu nemohla pomoci. Její babička byla vždy uzavřenější před společností, ale pro ni byla ta nejlepší na světě. Vyprávěla jí příběhy z cest. Byla úžasná umělkyně. Ale co jí na ní přišlo zvláštní, byla nedůvěra k moderním technologiím. Nikdy ji neviděla s něčím takovým jako notebook nebo mobil, s věcmi, které byly zdokonaleny v době babiččina dětství a ke kterým by měla mít tedy dobrý vztah. Měla-li něco napsat nebo poslat, psala dopis nebo prostě psala do zápisníku. Místo hudby z mobilu poslouchala gramodesky starší než ona sama a místo moderních čteček četla staré zaprášené knihy, které teď zaplňovaly jejich půdu. Babička sice byla trochu výstřední, ale i přesto jí bude chybět.

          Z myšlenek ji vytrhlo pravidelné bubnování kapek o okno. ,No do háje!‘ pomyslela si. Jako by tento den nemohl být víc depresivní.‘ Pohled jí padl na obálku ležící na stole a až teprve v  ten moment si všimla nápisu drobnou kurzívou Mé rodině. Na chvilku zaváhala, ale pak se pro obálku natáhla a už ji držela v rukou. Zhluboka se nadechla, pomalu otevřela a jen taktak stihla chytit dopis, který z ní vypadl. Odložila obálku vedle sebe a začala číst sice krátký, ale úhledně napsaný text.

Mé rodině, jestli tento dopis čtete, už nejsem dále mezi vámi. Nebrečte. Je to koloběh života. Nevím, co bych vám ze svého starého majetku dala, když podle vás jsou mé věci zastaralé. Jednu věc ale vím. Své drahé vnučce svěřuji svůj fotoaparát, který viděl celý svět, a své spisy, které jí snad pomohou na cestě životem.

S láskou

Vaše babička

          Pohled jí sklouzl z dopisu na spisy srovnané na stole. Dopis brzy následoval obálku a spisy nahradily jeho místo. Tedy, nebyly to až tak úplně spisy. Bylo to několik papírů, každý nadepsaný jinak. Dětství. Škola. Cestování. Dospívání. Až poslední nadpis zachytil její pozornost. Kyberšikana. Znamenalo to snad, že její babička o to něco věděla? Lehce zažloutlý a ohmataný papír zůstal jako jediný v jejich rukou. Vzhledově vypadal, jako by ho babička napsala několik let zpátky. Zběžně ho přehlédla pohledem, jako by sbírala odvahu, ale pak začala číst.

 

Kyberšikana

          Poprvé jsem se setkala s kyberšikanou v roce 2016. Bylo mi tehdy šestnáct let a nastoupila jsem do nové školy. Byla to má velká změna. Nové město, nové prostředí, nová škola, noví lidé.

           Tehdy byly moderní sociální sítě jako Facebook, Twitter nebo Instagram a pakl aplikace jako WhatsApp nebo Tumblr. Nevím, jestli existují ještě teď, ale v té době byly hodně populární, všichni je měli rádi. A já nebyla výjimkou. Byla jsem na nich každý den, aspoň tak pár hodin. Nemohla jsem se odtrhnout. Tolik nových věcí jen na dosah ruky. Stejně jako ty sítě, jsem i já byla docela populární. Měla jsem okolo tisíc přátel na Facebooku, většinu z nich jsem ani neznala, a si osm set lidí, co mě sledovali na Twitteru a Instagramu díky mým názorům a fotkám. Stejně tak na Tumblr, díky krátkým příběhům, co jsem čas od času psala.

           Ve virtuálním světě jsem byla oblíbená. Po příchodu do nové školy jsem byla outsider. Třída už byla rozdělená do různých skupinek, které se mezi sebou znaly odjakživa. Byla jsem vetřelec, který ji m narušoval jejich prostředí. Prvních pár dní jsem byla šedá myška v zadní řadě, která na sebe neupozorňovala. Bylo to pár krušných dní. Pak nevím, co se stalo, ale najednou se mnou pár lidí ve třídě začalo mluvit. Byli to lidé z té populárnější skupiny. Trvalo jen pár týdnů, než jsem si začala konečně myslet, že zapadám. Konečně jsem měla přátele. Měla jsem přátele mimo virtuální svět.

           Vím určitě, že každý zná ten pocit, kdy si myslí, že je všechno tak skvělé a nic se nemůže pokazit, ale pořád cítí, jako by to nemělo trvat věčně.

          Přesně to se ukázalo být pravdou, zhruba měsíc po tom, co jsem začala být šťastná. Na můj Messenger, aplikaci pro komunikaci na Facebooku mimo domov, a Whatsapp začaly chodit posměšné i výhružné zprávy pod neznámým profilem. Zprávy typu: „Nikdo tě nemá rád!“, „Zmiz tam, odkud jsi přišla!“, nebo „Jestli o tomhle někomu řekneš, vyřídím si to s tebou osobně.“ Snažila jsem se je ignorovat, ale stále jich přibývalo. Už to nebyly jen zprávy, ale i hnusné komentáře pod mými fotkami na Instagramu, pomluvy o mně, které kolovaly po Facebooku, nebo náhodné fotografie, které mě zachycovaly v těch nejtrapnějších situacích. Kdyby to byla jen slova nebo fotky od náhodného anonyma, který za vším stál, neranilo by mě to až tak moc. Postupem času se k němu ale přidávali další a další lidé, moji noví přátelé se mi smáli do očí i za mými zády. Pod fotkami se začaly objevovat i komentáře v cizích jazycích. Už jsem nevěděla, co dělat dál. Oči mi zbyly jen pro pláč. Byla jsem bez přátel, lidé se mi smáli na každém kroku bez toho, aby mě kdy předtím viděli. Pomluvy se šířily rychlostí požáru. Už jsem nevěděla jak dál.

           Moji rodiče o ničem nevěděli. Mysleli si, že jsem pořád ta jejich šťastná, oblíbená, věčně rozesmátá holčička. Realita je dohnala a šokovala jako kyblík s ledovou vodou, poté co mě hospitalizovali v nemocnici kvůli mému pokusu o sebevraždu. Vzpomínám si, že jsme brečeli všichni tři. Rodiče proto, že se jejich jediné dítě pokusilo vzít si život a zároveň štěstím proto, že jsem to přežila. Já kvůli tomu, že se mi to nepovedlo…

           Po několika sezeních s psychologem, kterého moji rodiče sehnali, jsem konečně řekla pravdu. Znovu jsme se přestěhovali a já měla domácí výuku, dokud fotky a pomluvy na internetu nevystřídaly nové trendy a drby. Ani potom jsem se už však na svůj mobil ani notebook nemohla podívat. Zrušila jsem na nich všechny svoje účty a prodala je. Za peníze jsem se rozhodla koupit si knížky o věcech, které mne zajímaly. Staré gramodesky, které byly pořád lepší než nějaká nahraná verze na internetu. S také svůj fotoaparát, přes jehož objektiv jsem dostala šanci vidět celý svět jinak. Nově i staře.

          Po tomto zážitku, který nebyl nijak hezký, jsem si dvakrát rozmyslela, než jsem začala někomu důvěřovat.

          Najednou jsem si uvědomila, že některé body, které byly na papíře zmíněny, jí jsou až podezřele povědomé. Vytáhla svůj mobil, který byl do té doby zastrčený v její zadní kapse, a odložila papír k ostatním. Zadala heslo, které mobil chránilo, a přešla do aplikace WhatsApp. Ano, pořád existovala, ale byla to mnohem modernější verze, než ta, kterou její babička mohla používat. Rozklikla jeden z kontaktů, který používala celkem často, ale ne poroto, že by to byl někdo z jejích přátel. Psala anonymně jedné dívce ze třídy, která jí „ukradla“ nejlepší kamarádku a ona chtěla pomstu. Jednalo se o podobné zprávy, jaké její babička popisovala. Vše jí došlo. Toto už nebyla jen pomsta, ale kyberšikana, která naštěstí nezašla tak daleko. Začala psát: Prosím, odpusť mi. Nevím, co to do mě vjelo. Nechápu, jak jsem ti něco takového někdy mohla napsat. Byla jsem naštvaná, zaslepená. Moc se omlouvám, hlavně nedělej nic hloupého. To já jsem ta hloupá.

          Kdyby její babička věděla, že ona, vnučka, byla kyberagresor, nikdy by jí neodpustila. Ani si neuvědomila, co kyberšikana vlastně je, dokud si nepřečetla, co babička napsala. Myslela si, že je to jen neškodná legrace.

          Vypnula svůj mobil, položila ho na stůl vedle psacího stroje a vstala. Možná by měla udělat to, co její babička. Dát si na chvilku pokoj od moderního světa a zkusit se na něj podívat jinak. Staře i nově. A v tom jí může pomoci jen jedna věc. Starý foťák ležící u ní v pokoji na psacím stole.

          Vzala do rukou spisy, co ležely na posteli, přešla místnost a znovu otevřela dveře. Naposledy se rozhlédla po pokoji. Už na ni nepůsobil tak chmurně. Konečně rozuměla, proč byl takový, jaký byl. Lehce se pousmála, ale ještě než vyšla ven, zašeptala tiché: „Děkuji babi.“



Jméno: Ondřej Svoboda
Adresa školy: Škola ekonomiky a cestovního ruchu Jihlava, Rantířovská 9, 586 01 Jihlava
Zařazení do kategorie: povídka – 2. místo


JÁ vs. JÁ

 

           Místnost byla sněhobílá a čistá. Zářivky na stropě problikávaly ve stejných intervalech, vždy po pár minutách. Nepůsobilo to nijak neklidně, spíše naopak. Mám rád stereotypy, lépe se mi v nich žije. Nejsem člověk, který by holdoval adrenalinu za každou cenu, nejsem ani ten typ člověka, co by se šel opít do němoty, vlastně nikdy jsem ještě nepil a ani mě to nijak neláká, nejsem ani člověk, který by miloval společnost. Jsem spíše introvert a utíkám do svého vlastního světa, kde je mi nejlépe, kde všechno funguje tak, jak má. Nic se nezpožďuje, nic neběží napřed.

          Mříže na oknech působily zvláště studeně a přísně, snad říkaly, že se odsud už nikdy nedostanu. Místy byly zrezlé a místy vyviklané, důkaz toho, že se už někdo pokusil o útěk. Já sám bych to neučinil, nemám na to dostatek sil a nikdy by mě nenapadlo odejít z tohoto ráje, kde je klid a nikdo mě neruší. Možná nebudu nejvzdělanější, ale v tuto chvíli mě to netrápí.

          Mými jedinými přáteli teď jsou čtyři bílé zdi a to jen kvůli tomu, že jsem neustál tlak, který byl na mě vyvíjen, a skončil jsem tady. Zhroutil jsem se. Nezvládal jsem nic, byli proti mně úplně všichni, nikdo se mě nezastal, i když celé okolí muselo vidět, že jsem trpěl. Mám pocit, že každá doba má svá negativa – v těch dřívějších to byly nemoci, vleklé války, ale v té dnešní převládá hlavně ponižování, vzájemné ubližování si po psychické stránce. A pokud vezmete něčí slabou duši a rozlomíte ji, je konec…


AGRESOR

 

          Nemám důvod něčeho litovat. Ten parchant si to přece zasloužil. Žijeme v době, kdy musí přežít vždy ti nejsilnější. Společnost nepotřebuje slabé články, jen ty silné. On je slabej, a já silnej. Jednoduchý. Nechápu lidi, co se zabývaj těmahle slabochama, nedokážu si ani představit, že bych mezi nima byl. Táta by mě určitě zmlátil.

          Kde vůbec je?

          Mělo by mě to zajímat?

          Je mi jedno, kde je. Hlavně, že už není v mojí blízkosti. Nesnášel jsem ho, ale docela dobře se umím přetvařovat. Jo, přiznávám, hrál jsem si na jeho nejlepšího kámoše, a přitom jsem ho šikanoval. Chtěl jsem se jenom zabavit. Stačilo najít nějaký fotky mrtvý holky na netu, vytvořit si falešném účet, začít ho bombardovat zprávami, občas nějaký to vydíráním, a bylo to.

          Klidně vám ukážu kousek konverzace…


Klikni pro plnou velikost


Vidíte? Normální člověk by na to přece přišel, on ne. Zoufalec!


OBĚŤ

 

          Nemůžu spát. Je skoro půlnoc. Jak to vidí? Nevím, jen hádám. Takhle to bude fungovat pořád? Jsem tu sotva pár dní a už to tu nesnáším. Ty zdi jsou až moc bílé, mříže moc zrezlé, dny a noci stejné. Uvědomuji si, že takhle se nedá žít. Ale copak já ještě umím žít normálně? Asi bych měl uvést věci na pravou míru. Chodil jsem do školy a přitom jsem to tam nesnášel, protože jsem se stal obětí ponižování, a to i ze strany učitelů. Pořvávali na mě, shazovali mi věci, tím mám na mysli spolužáky. Omlouvám se, jestli jsou mé úvahy trochu zmatené, ale myšlenky mi v hlavě létají ze strany na stranu.

          Všechno tohle hnusné, ale dalo by se to zvládnout. Doma jsem se cítil nejlíp. Jenže jednou přišla ta zpráva a všechno se sesypalo. Pak mi začaly chodit fotky tý mrtvý holky, za chvilku se naše konverzace objevily na Facebooku a tehdy mi nikdo neřekl jinak než Nekrofil. Možná to zní jako blbost a spousta lidí by nad tím prostě mávla rukou, ale já už jsem prostě nemohl.

          Pokusil jsem se zabít. Vzal jsem žiletku a přeřízl si žíly na ruce, na zápěstí. Neuvěřitelně to bolelo a všude bylo moc krve. Neumřel jsem, ale bylo mi tak strašně špatně, že jsem omdlel, a probudila mě až světla v nemocnici, kde u postele seděla moje máma, s hlavou v dlaních a se slzami v očích. Nejhorší bylo to vědomí, že jsem ji zklamal…


AGRESOR

 

          Občas si na něj vzpomenu, ale nijak si ho nepřipomínám. Žiju přítomností a ne minulostí. Co se stalo, stalo se a mně je to jedno. Neměl se narodit. To není můj problém. Nechápu, proč se to furt řeší. Chcete ve mně probudit výčitky? Za nic se nestydím. A… a i kdyby, pomohl jsem mu do tohohle světa, kterej prostě nebyl pro něj. A za to jsem teď já ten špatnej? Pěkná nespravedlnost…

 

OBĚŤ

 

          Dneska mě tu byla navštívit máma. Vlastně jsme si neměli co říct. Jen jsme na sebe koukali. Ona se občas na něco zeptala a já jí stroje odpověděl. Žiju ve výčitkách. Zklamal jsem ji, protože tohle si pro mě rozhodně nepřála. Představovala si, že budu mít normální život, normální školu, práci rodinu, a to, že budu normální, i když „být normální“ je relativní pojem. Každý tento stav vnímá jinak. Nepřijde mi, že bych byl nějak nenormální. Ve společnosti, ve které se teď nacházím, jsem mezi normálními lidmi a ti ostatní jsou zase pro naši komunitu nenormální. Jen je tu problém, že tam venku jich je víc než nás.

          Před pár dny jsem se musel zúčastnit pohovoru s lékařem Freiem. Je to hodný pán, ale abych přiznal, moc mi nepomáhá. Neustále se na něco vyptává. Hlavně na školu a bývalé spolužáky. Neříkám mu nic podstatného. Jeho první otázka, když jsme se poprvé viděli, byla tato: „Víš co je to kyberšikana?“

          Ten muž si evidentně nezjistil nic o mém stavu, právě tento druh ponížení mě dostal sem. Mám pocit, že on je blázen, ale já jsem stále normální a nic se nezměnilo. Absolutně NIC.

 

AGERESOR

 

          Já už opravdu nevím, co mám říct. Možná, že toho lituju, ale to jen možná. Nejsem žádnej srab, ale… ale…co vlastně chcete slyšet?! Jak dlouho tu ještě budu sedět a muset vám vykládat, tak jsem zničil život… ne, já ho vlastně nezničil, přece jsem mu pomohl. Nechte mě už být. Mám jiný starosti. A ten kluk, co tam skončil, už mě nezajímá, tak mi ho už nepřipomínejte. Je tak zdeptanej, že nebude trvat dlouho a zabije se. Říkám vám to na rovinu, prostě umře. Stejně umřeme všichni, tak proč to řešit? Je to o ničem, tahle debata, a já končím. Nemůžete mě nutit tu být, existuje Listina základních práv a svobod…

 

OBĚŤ

 

          Nevím, co mám dělat. V hlavě mi hučí, nejspíše mám horečku a pohrávám si s myšlenkou, že bych to vše ukončil. V noci se mi zdá noční můra. Znovu jsem prožil ten bolestivý zážitek. Svůj sen bych vylíčil nějak takto: Vstoupil jsem do třídy, kde jsem se usadil na své lavici, v poklidu se díval na bílou tabuli a na načmárané, na první pohled nesmyslné znaky. Čáry, kruhy, čmáranice se začaly spojovat do jednoho souvislého obrázku. Na tabuli se objevila moje fotografie, jak sedím v lavici, a někdo se mě pokouší praštit. Ucítil jsem velkou ránu. Dostal jsem facku. Začala mě silně bolet hlava, ale i přesto jsem dál seděl a ani nedutal. Přišla mi zpráva na mobil, znovu ta stejná konverzace – Ahoj, jsem tvůj nový přítel! Nemusí ti být trapně! Nevadí, že jsi jinej! Nevadí, že tě všichni šikanujou! Můžeš se přece zabít! Ihned po tomhle jsem se probudil a zhluboka dýchal, byl jsem zpocený a vyčerpaný. Nedokázal jsem ani mluvit. Stydím se za to, že jsem začal plakat. Už nemůžu dál. Snad mi pomůže Frei.

 

AGRESOR

 

           Co? Setkat se s ním? Proč? K čemu by to bylo? Je to na nic. Už mu nepomůžu. Je mi to prostě fuk. A budu si tím jistej do konce života…

          Myšlenky se mi pletou dohromady. Jednou se na sebe nemůžu ani podívat, a pak jsem na sebe tak moc pyšnej.

          Pomalu si začínám uvědomovat, co se stalo. Přece nejsem špatnej člověk. Jen kvůli tomu, že jsem jednou šlápl vedle a trochu to přehnal, mě společnost odsoudí? Mám pocit, že člověk se nikdy nikomu nezavděčí. Dělal jsem to přece jen pro srandu. Pochopte mě!

 

OBĚŤ

 

          Spoléhal jsem na Freie, ale ani ten mi nepomohl. Neustále se jen vyptával a psal si poznámky do malého notesu, na jehož přebalu byla vyobrazena mapa Evropy. Neuvěřitelně mě to znervózňovalo. Své otázky pokládal dokola pořád to samé. A jak tě šikanovali? A popiš své pocity. A jaký to byl pocit, když sis prořezával žíly? Podle mého názoru, lékař, jenž vystudoval psychologii, musí být ve svém nitru tak trochu blázen, aby dokázal pochopit své pacienty. Frei je evidentně realista a to se nezmění.

          Mám pocit, že přicházím o rozum. Dnes v noci jsem viděl postavu v bílém s dlouhými vlasy, jak mi ukazuje, že mám jít k oknu a zadívat se ven. Neposlechl jsem, a tak tam stála celou noc. Nezamhouřil jsem oči. Jsem vyčerpaný, hladový a nemilovaný. Vlastní rodina se mě zřekla, i máma sem odmítá chodit.

          Navíc jsem se dozvěděl, že za mnou má přijít ten, co to všechno způsobil. Nechci ho vidět, nechci! Radši umřu!

 

AGRESOR

 

Dostavil jsem se na místo, kam jste mě poslal. Jsem připraven se s ním setkat. Mám dnes dobrou náladu a nějakej petard mi ji nezničí…


OBĚŤ


          Jeden uzel, druhý uzel, třetí uzel. Zatáhnu. Drží jako přibité k sobě. Perfektní. Mám aspoň jistotu… Je mi nějak dobře, nejlíp za posledních pár dnů…


AGRESOR


          Mám vejit? Je to vhodný? Neměl byste dřív vy? NE! Nejsem srab!


OBĚŤ

 

          Bože! Vidím ho ve dveřích. Mám pocit, že mu chci odpustit. Ne, to ne. Podklouzává mi noha. Stůl je moc nestabilní! Ne, já si to rozmyslel. Smiluj se někdo nade mnou. Nechci umřít. Nechci si brát život. Hej, pomozte mi! Hej, pomozte mi, Hej, pomozte mi, Hej, pomozte mi!

 

AGRESOR

 

          Viděli jste to? On se oběsil! Je mrtvej a může za to já?!



Jméno: Richard Motl
Adresa školy: Vyšší odborná škola a Střední průmyslová škola, Gen. Krátkého 1, Šumperk
Zařazení do kategorie: povídka – 2. místo


Bílý Havran


           Sedím v jeskyni, v mysli mi běhá jako ostré břitvy otázka smyslu života. Zdravím, jsem havran. Narodil jsem se však jako albín. Bílej pták, řekl by si někdo a myslel si, jak úžasné to je. Opak je však krutou realitou, jako drápy, které se do mě zarývají každým dnem hlouběji.

          Když jsem se narodil, rodiče mě ve skořápce skoro ani nenašli. Doteď si říkám, že jsem tam měl radši zůstat, umřít hlady a nikdy nežít tento bídný život. Se mnou se totiž vylíhlo pět mých sourozenců, krásně černých bratrů se zobáky lesklými jako křišťálová koule v honosném paláci. Můj život byl už od začátku těžký. Kdyby jen bratři, ale posmívali se mi i rodiče. Třeba červů jsem dostával mnohem méně a nechyběly ani poznámky typu „To je jen z lítosti, bílé jsme opravdu nenašli.“

          Ha-ha. Vtipné to nebylo a ani nebude. Neumíte si to představit, jak jsem se cítil. Jako stará dřevěná loďka na širém oceánu. Naprosto osamocená. Jediný můj společník je bouřkový mrak, do loďky mi teče a já si přeji, aby to všechno už skončilo. Ale aby toho nebylo málo, pár desátek metrů ode mě pluje luxusní jachta se vším všudy, hraje tam hudba a mí bratři tančí do rytmu, až jim pírka létají do všech stran. Sem tam na mě taky posvítí obrovským reflektorem, doufajíce, že prkna mého vzdoru vzplanou.

          Jak jsme ale dospívali, stalo se ještě mnohem více strašných věcí. Vzpomínám si, když jsem byl několik dní o hladu nebo když mě chtěli použít jako návnadu pro zvěř pod naším hnízdem. Jsem a budu k ničemu, hříčka přírody, kterou nikdo nemá rád. Je to opravdu můj osud?

Jednoho dne ty všechny události zavalila obrovská lavina, která předčila všechny ostatní. Jen pár dní před ní všichni dostali nové mobily. Ano, zase jenom oni, ale i na mě se usmálo štěstí, matce se ten její vůbec nelíbil, jakožto nová vymoženost, dala ho proto mně. Byl jsem šťastný, konečně máme něco společného, nejsem v něčem pozadu. Radši bych ale byl.

          Bratři si pod křídly ustavičně něco psali na CrowBeaku, nejpopulárnější sociální síti, na níž jsem si vytvořil profil i já. Byli nonstop online, slyšel jsem jen zvuky příchozích zpráv. Přešli na pomlouvání na síti. Za chvíli se začaly objevovat mé fotky, jak spím nebo něco dělám. Často na nich bylo něco, co by nemělo být odhaleno. Hrůza. Zvířata z lesa mě měly za zrůdu, psaly ošklivé komentáře a nadávaly mi.

           Po večerech jsem pak jen mohl sledovat, jak se mi smějí v liště na upozornění. Co jsem mohl dělat? Nic. Byl jsem slabý, omotávala se okolo mě úzkost. Cítil jsem, jak proti mně stojí celý svět. Jak ho držím jen svými slabými křídly a každou chvíli na mě spadne. Nemůžu, prostě nemůžu nic udělat! Smějí se mi, nadávají, ví to všichni. Ale v areálu hnízda to byl ještě nízkej level…

          Jako by toho nebylo dost, mí bratři (musel jsem je tak nazývat, přece jenom to je zapsané v porodní kůře) mě vyhodili z hnízda. Rodiče leželi v posteli a pomalu se smiřovali se svým stářím, ale stejně vím, že by mi nepomohli. I oni mě na CrowBeaku pomlouvali… myslím si, že to nemůžu vyhledat. Mýlí se, jsou naivní.

          Kopli mě přímo do mého bíle okřídleného zadku, div jsem neupustil svůj telefon, a převrhli přes okraj. Dopadl jsem na tvrdou zem hned vedle kořenů stromu. Alespoň ty mi poskytovaly částečnou ochranu před šiškami a větvemi, které po mně z vrcholu házeli. Slyšel jsem jejich smích. Ucítil jsem, jak mě pomyslná černá dýka bodla přímo do srdce. Zlomilo mě to. Neudržel jsem slzy. Tohle není život, který chci. Nesnáší mě všechno, na co se podívám. K čemu to všechno je? Proč to neukončit?

          Když jsem si pod krkem držel kus skla, jenž ležel opodál a po kterém stékaly mé slzy uprostřed bouře větví a šišek za zvuku smíchu, řekl jsem si, že to není cesta. Ti nahoře mě zesměšnili před celým světem. V lesích z celé planety uvidí, co tady žije za obludu. Řeknu vám tajemství, posmívalo se mi už přes milion lidí. Někteří si vůbec neuvědomí, jak se jedna hloupá fotka může dostat třikrát kolem světa a zpátky. Kyberšikana kurva bolí, vážení. Dohnala mě na samé dno. Plakal jsem, užíral se v nekonečných depresích, a když už to bylo lepší, facku mi vlepila další nahrávka z internetu. Bráchové mě vydírali, že prý pokud si profil smažu, zažiji peklo. Nemohl jsem nic dělat, byl jsem bezmocný a nikde nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Moje loď se pomalu potápěla společně s mojí duší. Neměl jsem ani místo, kde bych se mohl pořádně vykrákat. Říct světu, že se chci zabít, co prožívám. Mé tělo se chvěje.

          Internet mě zničil. Srdce mě bolí, zvláštní pocit. Sklo jsem zahodil a dál se už jen plazil. Za mnou byste si mohli všimnout pramínku slz. Musel jsem uniknout celému světu v takovémhle stavu však po zemi, letem raději ne. Les je krásný, paprsky slunce hladí zelenkavé listy, v dálce vidím kolouška u krmelce. Ano, tenhle mi pod fotku napsal, že bych měl spáchat sebevraždu. Nebe se leskne oranžovou barvou, začíná se smrákat a já přemýšlím, jestli neměli pravdu. K čemu jsem? Bílá ovce v černém stádě. Ne, ne, nesmím na to myslet. Když už jsem si však říkal, že jsem se z deprese dostal a bolest přestal vnímat, hned vedle mě dopadla další bomba. Odhodila mě na zem. Bylo to video. Můj pád z hnízda, jeden z nich to celé natočil, mé neohrabané máchání křídly i trapný křik. Během minut se z toho stal virál. U všech lesních bohů, i lední medvěd napsal, že ohavnější stvoření neviděl. Vždyť je sám bílý!

          Video a smích pěti černých havranů mě celou noc bodaly do břicha, dokud jsem neusnul. Sám v jeskyni, kterou jsem po cestě našel. Ještě před usnutím jsem však dostal naději. Jen malou jiskřičku, ale pro mě to v tu chvíli bylo jako druhé Slunce.

          Ano, kyberšikana mě zlomila, zničila a rozdrtila na miliony bílých kousků jako skartovačka zkřížení s buldozerem, nespočetněkrát mi podkopla nožky, zabodla dýku do srdce. Jsem neschopný života, odříznut od společnosti, určen jen ke smrti. Ale já chci, aby pochopili, že se vlastně mýlí. Nebo alespoň něco na ten způsob. V jeskyni jsem totiž našel chuchvalce bílých chlupů. Teď přišel čas na změnu, vyprávění mého slabého já končí, dejme prostor tomu novému.

          Další ráno jsem se probudil v obklíčení bílých stvůr. Promnul jsem si oči, protřepal peří a zjistil, že to jsou bílí vlci. Kožich jako sněhová peřina, jen oči se jim červeně leskly jako rubíny. Byli tři, dva větší, jedno roztomilé vlče. Zvedl jsem se na nohy, zadíval se jim do očí. Proběhla mezi námi zvláštní jiskra pochopení. Jsem jako vy, vyděděnec, nepotřebný jedinec.

          Kdybych mohl, objal bych je. Sám jsem hned pochopil, jak těžké to mají, zvlášť poté, co jsem zpozoroval staré krvavé šrámy na jejich tělech. Během několika minut jsme se poznali. Byli vyhozeni ze smečky stejně, jako já z hnízda. V této jeskyni žijí už několik let, na něco jako mobil nemají ani pomyšlení. Sám jsem se zamyslel. Nebýt chytrých telefonů, tabletů a podobných věcí, ještě bych možná seděl v hnízdě. CrowBeaku ukradl část duše každého bratra. Tu část, která je nutila se mnou žít a jen z malého procenta mě tolerovat. Internet je změnil a oni mě začali ničit.

           Vlkům jsem se se vším postupně svěřoval, někdy to dokonce ani nešlo bez psychického zdeptání a následným vyspáním se ze situace, jen abych před nimi neukázal, jak slabý teď jsem.

           Jednou jsme šli na výpravu, čistě kvůli hledání potravy, když v tom jsme něco zaslechli. Dostali jsme se až na kraj lesa, k silnici, kde jsme zděšením spolkli všechna slova. Na cestě leželo několik aut v podivné formaci, skla vybitá a karoserie zkřivené. Zajímavě to lidské umění. Ostatní vozidla stála v koloně a troubila. Těch pár vraků hořelo, plameny se rozšiřovaly dál po šňůře z benzínu. Malý kus lesa za cestou vzplál, plamene se chytil první strom. Začal ho pohlcovat. Lidé, zděšení, začali vybíhat z aut. V dáli se ozvaly houkačky. Taková malá lesní apokalypsa.

           Několik metrů vlevo se zavrtěla pneumatika. Odcestovala pryč, asi se na to všechno vykašlala a vyšla si na vandr. Hned nás napadlo, že by mohla nepříjemně narušit klid lesa, ba i něco znehodnotit, proto jsme sledovali její stopy, až jsme našli konec. Ocitli jsme se na krásně vyhřáté a slunečními paprsky zaplavené mýtince u průzračného potůčku. Jenže zrada. Tok byl zastaven, ležel na něm starý, ztrouchnivělý strom, jenž bránil téměř veškerému průtoku, trocha vody však unikala zpod kmenu. Ve vodě zela ona pneumatika. Trčela tam jako trn v oku, černá duše mezi zeleným mechem. Rychle jsem přiletěl blíže. Na jednom místě hořela, nemohl jsem tam však dosáhnout. Zafoukal vítr, trochu sebou cukla a očividně cosi uvolnila. Začaly z ní totiž kapat černé slzy, přímo do průzračné vody. Netrvalo dlouho a voda vypadala jako po ropné havárii. Černá.

           Coby ochránce lesa jsem tomu musel zabránit. Křídlem jsem se pokusil uhasit oheň, stoupl jsem jen na jednu nožku, když v tom přišel pád. Skulil jsem se do vody jako balvan, mávaje křídly, jako když pták spadne do vody a namočí si peří. Ach, počkat, to přesně se ale dělo… Konzistence vody byla podivná, lepkavá, navíc zapáchala. Jako na zavolanou mě však vytáhli vlci, kteří doteď stáli opodál. Když mě dostali na břeh, něco se zdálo býti špatně. Zírali na mě, jako bych byl cizí. Potom jsem za sebou něco zaslechl. Hned u krmelce na světlém paloučku na mě kýval jelen. Přiběhla jeho družka a už na mě zírali oba. Nechápal jsem.

           Aby těch zvířat nebyla málo, z koruny se svěsila veverka, začmuchala, oči se jí rozzářily a zeptala se, odkud mám to peří, ohlodávajíce malou šišku. V tu chvíli jsem se na sebe podíval. Byl jsem celý černý, černý jako normální havran. Cože, co se stalo? Tohle jsem teď já? Krásný, blyštivý, žádný albín? Vypadám jako všichni ostatní, ba i lépe. Nemohl jsem tomu uvěřit, proč se to stalo? Neuběhla ani minuta a už si na mě všichni ukazují. Najednou jsem totiž obyčejný, jsem jako ostatní, nevystupuji z řady, tak tohle se jim líbí! Už to chápu!

          Opouštím vás, sdělil jsem vlkům, vrátím se však. Měl jsem v plánu celému světu ukázat, že i když jsem albín, jsem stejný jako oni, snad to bratři pochopí. Snad to pochopí všichni. Popřáli mi hodně štěstí a poplácali po křídle. Uznávám, nedokáží kontrolovat svoji sílu vůči menším zvířatům. Doletěl jsem k našemu stromu, nahoře se chvělo hnízdo.

          Jen letmo jsem zkouknul mobil. Všiml jsem si, že aktivita mého urážení každým dnem klesala. Že by je to přestávalo bavit? Natáhl jsem křídlo, zapnul přední kameru a fotku přidal na profil. Nastavil jsem však, že fotku může vidět jen těch pět nade mnou. Nechyběl ani hlubokomyslný citát. Stejně tak jsem udělal na InstaKlamu a WingChatu. Na nic jsem nečekal.

           Okamžitě jsem vyletěl nahoru, za nimi. Stáli tam, prohlížejíce moje fotky. Když mě zpozorovali, několikrát tikli na mobil, na mě a zase znova. Potom to přišlo. „Hele, ty seš ten z fotky! Hustý peří, kámo, kdes to sebral?“ Mlčel jsem. „Ale počkat, jak to, že to je na profilu toho ubožáka?“

          „Vy hlupáci, to jsem já, váš bratr!“ Začal jsem třít jedno pírko tak dlouho, dokud černá nezmizela a odhalila bílou. „Copak jste opravdu slepí? Mátě před očima temno jménem internet! Tak podívejte, jsem to já, nikdo jiný!“ Jejich pohledy pohasly. „Cože, ale… bratře,“ začal nejstarší. „Je… je to pravda. Ale, jak? Vždyť jsi byl…“ „Vždyť jsem byl stejný jako vy, ale nedokázali jste to pochopit,“ zabručel jsem. „Barvu jsem změnil jen omylem, ale chtěl jsem vám ukázat, že děláte chybu. Nikdy jsem nebyl nic jiného, než havran, jako vy! Kdybych mohl, hned bych se vrátil na původní bílou. Nehodlám se kvůli vám přetvařovat!“ Bratři se zlomili v kolenou. Najednou stáli okolo mě v jedné formaci, objímali mě. Tolik emocí, tolik slz.

           „Promiň, odpusť nám, pokud můžeš. Až teď jsme pochopili, jak blbí jsme byli. Jsi náš bratr, ať už albín nebo ne, pro všechny lesní bohy, co jsme to udělali? Uráželi jsme tě bezdůvodně na internetu, když jsi ve skutečnosti mnohem lepší havran než my, nedokázali jsme to pochopit.“ Ucítil jsem pocit vítězství. Bylo mi jich však líto. „Bratříčku, nech nás to nějak odčinit. I když je to možná nemnožné…“

           Ani netušíte, čím jsem si prošel. Šikana, potom kyberšikana, vůbec nevíte, jak se havran cítí. Třeba, když vidíte svoji polonahou fotku na netu. Myslíte si, že nemůžete vůbec nic, že vás za každý krok zničí něčím horším. Já si to myslel taky, dokud jste mě nevyhodili a já nepozřel. Poznal jsem tam další albíny, vlky, ale nic jako deprese nebo sebevražedné myšlenky neznali. Neměli totiž přístup k internetu ani mobilu. Nemuseli si s tím lámat hlavu, proto pro ně pojem kyberšikana vůbec neexistoval. Já se to rozhodl změnit sám, pád do černé vody mi pomohl, abych vás na chvíli získal na svoji stranu, protože to všechno začalo u vás, a teď jsem tu. Chápete to už?“ Všichni se na mě podívali se slzami v očích. „Byli jsme hloupí. Nebudeme se divit, když odmítneš, i tak poneseme vinu na srdcích po celý svůj život ale… zase bráchové?

           Moje odpověď zněla ano. Hned poté jsme společně smyli moji nepřirozenou barvu a odhalili všechna bílá pírka. Následovala společná fotka, ve které se bratři hromadně omluvili všem, hlavně mě. Celý svět pochopil, co jsem zažil, já jim to odpustil a nechci, aby se ať už kdekoliv, odehrál stejný případ. Začal jsem s kyberšikanou pomáhat ostatním. Není to totiž nic jiného, než jeden velký nesmysl.

          Tím skončila moje etapa kyberšikany. Jak už jsem řekl, osoba si při ní myslí, že jí není pomoci, že si dokáže pomoct sama. Já jsem tak skončil až v jeskyni. Vždy, opravdu vždy se ale někde nachází pomoc. Já poznal vlky, díky nim jsem se dokázal při absenci internetu alespoň trochu zklidnit. Potom jen stačilo pár minut, aby si ostatní uvědomili, že mezi námi není žádný rozdíl. Dělali jen proto, že to napsal někdo jiný, stal se z toho trend. Všichni přece musí být cool a in.

           A vůbec, kdybych si nikdy nezaložil CrowBeaku nebo ho pořád nesledoval, když na něm visely mé fotky či videa, po čase bych si s tím tolik hlavu nedělal. Všechno by jednou skončilo.

          Kyberšikana totiž má své hranice.

          Přestalo by je to bavit…



Báseň


Jméno: Barbora Hoňková
Adresa školy: Slezské gymnázium, Zámecký okruh 29, 746 01 Opava
Zařazení do kategorie: báseň – 1. místo


Sám proti přesile


Je pravé poledne, dopravní špička,

auta se prohání a míjejí v ulicích,

podobají se lidem životy bloudícím,

každý sám za sebe, s cílem i bez cíle,

namísto naslouchání hudba v bubíncích,

mávají svědomí s nohou na plynu,

bojí se vztahů jako vlastních stínů,

neb dnes setkání rovná se nehodě.


Tak také člověk, sám vprostřed davu,

centrum pozornosti snášející lhostejnost,

je jen jeden z mnoha, nestojí za pozornost,

stejně jako rubín je na povrchu hnědý,

teprve v jeho jádru ohnivou najdeš ctnost.


Líný dav, ten ale nedbá krásy uvnitř,

hnědá schránka, hnědý střed,

touží je jehlu do panáka vnořit,

panáka, do kterého vlije svůj hněv,

svou loutku, kterou může srazit k zemi.

Kdo jej ztrestá za Hydeův zjev?


„Chcípni! Zab se! Tlustá bečko!“

Kohoutky na doraz a nenávist se valí.,

„Jsi blbý! Jsi šeredný! Nestojíme o tvé sbohem!“

Ty nejhorší rány se vždy zasazují slovem.


„Jsi k ničemu! Jsi neschopný!“

Vír barev a písmen se internetem točí,

už ani nepomáhá přikrýt dlaní oči,

už není kam utéci co kam se schovat,

toto je překážka, kterou nelze jen ta zdolat.


Notebook bliká, telefon zvoní,

instagram, facebook, messenger,

jen jedna věc všechny tyto věci pojí.

A jizvy po vztazích, ty se nezahojí.


Už nelze spát, už nelze snít,

jen zavře oči a už jej zas honí.

Takhle se nedá dále žít.

A tak zde stojí před námi volba dvojí.

Otázka Hamleta, konečná jistota,

buď zvolí, nebo uvěří,

že je tím, za koho jej mají,

stane se obludou, stane se zvěří.


A zatímco se zde toto dilema řeší,

dav najednou, až uplyne pár chvil,

z nudy vyhledá jiný cíl

a svého starého beránka ponechá osudu,

chladně a bezcitně, otroci svého popudu,

bez odpovědnosti za činy, které spáchali.

„Vždyť jsme si přeci jen legraci dělali!“


Šílenství ve tváři,

klapky na uších, aby neslyšeli,

páska na očích, aby neviděli,

srdce z kamene, aby nevěděli,

že jejich panák je člověk a ten cítí,

že ta loutka má své jméno, jméno Bytí.



Jméno: Magdalena Toužimská
Adresa školy: Gymnázium Jana Amose Komenského, Komenského nám. 209, 271 01 Nové Strašecí
Zařazení do kategorie: báseň – 2. místo


Klikni pro plnou velikost

Jméno: Tadeáš Řáha
Adresa školy: Gymnázium Jana Amose Komenského, Komenského nám. 209, 271 01 Nové Strašecí
Zařazení do kategorie: báseň – 2. místo


Klikni pro plnou velikost

Novinový článek a esej


Jméno: Kristýna Sedláčková
Adresa školy: Gymnázium Jana Amose Komenského, Komenského nám. 209, 271 01 Nové Strašecí
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 1. místo


HROM AŤ DO NICH, ABYCH NEKLEL!


           Být počítačem je velice těžká práce, věřte mi! Když děti přijdou ze školy, otravují vás až do noci, takže nemáte ani chvilku volna. A ještě horší to je, když vašemu majiteli někdo ubližuje a zneužívá k tomu právě vás, aniž byste chtěli, aniž byste k tomu byli určeni a niž byste s tím mohli vy sami cokoli udělat.

          Přistěhovali jsme se sem asi před rokem a moje uživatelka, ještě základní školou povinná, ale už slečna, je tu celých těch tři sta šedesát pět dnů nešťastná.

          Dennodenně, jakmile jí skončí vyučování a dorazí domů, švihne taškou do kouta a honem honem mě běží nastartovat. Jako by potřebovala slyšet názory a postřehy svých spolužáků. Nebo jako by naopak každý den doufala, že tam tentokrát žádný nový vzkaz nenajde.

          Dělal jsem vždycky všechno pro to, aby se k sociálním sítím nedostala. Načítal jsem se naschvál jako zpomalený film, a dokonce jsem se několikrát i úmyslně zasekl.

           Jenže ona byla trpělivá a vždy se metodou pokusu a omylu probojovala tam, kam chtěla. Anebo spíš tam, kam vlastně vůbec nechtěla. Sotvaže tu kterou zprávu otevřela, hned jí oči zalily slzami, jako by jí ten text ubližoval přímo fyzicky.

 

          „Ošklivá!“

           „Tlustá!“

           „Viděli jste, co si na sebe dneska navlíkla?! HNUS!!!“


           My počítače jsme svým způsobem vševědoucí, o parametrech lidské krásy však nemáme ani potuchy; naše hodnota neodvíjí od toho, jací jsme uvnitř a nakolik jsou naše výstupy věcně náležité. Přesto jsem i já začal chápat, že patrně ani grafická stránka nemusí být vždycky zanedbatelná a že za jistých okolností prodává i obal.

          Ta výše citovaná slova by si mojí uživatele nikdo netroufl říct do očí. Jejich pisatelé se schovávají za stroje, jako jsem já. Klávesnice a displeje prý snesou všechno. Jsou anonymní.

          A moje slečna pak brečí a bouchne si. Bohužel jenom do mě, viník zůstává nepotrestán.

          Ty razantní údery mi samozřejmě neprospívají, nejsem žádný mechanický psací stroj, nýbrž decentní elektronický gentleman, musí se na mě jemně. Z intenzity majitelčiných bezmocných zoufalých úhozů jsem schopen odhadnout, jak ta kyberšikana, jejímž bývám bezděčným a nevinným nositelem, musí kurva bolet. A to se s ní setkávám jen zprostředkovaně.

           Za tu kurvu se stydím, moc. Podtrhávám ji červenou vlnovkou, že se to slovo nepatří, jsem slušně vychovaný počítač. Jenže na hrubý pytel hrubá záplata. Svůj k svému, ono to výstižněji vyjádřit nejde.





Jméno: Klára Zimová
Adresa školy: Gymnázium Jana Amose Komenského, Komenského nám. 209, 271 01 Nové Strašecí
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 2. místo


Kyberšikana kurva bolí

 

          Musím říct, žer napsat práci na téma kyberšikana, pokud člověk nemá osobní zkušenosti, mi připadá vážně těžké. Pravda, je to pojem, o kterém se v poslední době mluví stále častěji, ale nevím, jestli právě já do debaty dokážu přispět něčím originálním. Nevím, jak kyberšikaně zabránit. Nevím, jak ji spolehlivě odlišit od nevinného škádlení. Nevím, co by měl člověk dělat, když se stane obětí.

          Jsem si jistá jen tím, že kyberšikana v žádném případě v dohledné době nezmizí.

          Když se dívám na filmy natočené před mým narozením, na filmy, které jsou pro mé rodiče aktuální, připadají mi jako z jiného světa. Nedokážu si představit svět bez internetu. Nedokážu si představit, že bych komunikovala s lidmi papírovými dopisy, a když bych chtěla někomu zatelefonovat, musela bych nejdřív mluvit se zaměstnancem pošty. Přiznávám, že posílání dopisů mám ráda, ale jenom poroto, že je to tak nezvyklé. Působí to na mne romanticky, přesto stále nemůže pochopit, jak svět mohl na tak nepraktickém principu fungovat. Těžko uvěřit, že takové to bylo… ještě zcela nedávno. Technologie se v současnosti žene kupředu závratným tempem a i přesto, že jsem se do počítačové doby narodila, sama nestíhám držet se všemi novotami krok. Je mi vážně líto starších lidí, pro které to musí být ještě mnohem horší! Stojíme na prahu další průmyslové revoluce a možná prostě nejsme schopni se s ní vyrovnat.

           Dnešní svět je místo neomezených možností. Pokrok se dostal do fáze, kdy není možné udržet si přehled o všech objevech a vynálezech, které se z širokého technického oceánu vynořují doslova každý den, a není důvodu myslet si, že to v dohledné době bude jiné.

          Než jsem se pustila do psaní tohoto textu, pročítala jsem si na internetu rozhovory s vědci a články na technologicky zaměřených blozích, a i když jsem měla tak zhruba povědomí o věcech, které vědátoři chtějí uvést do našeho života v dalších dvaceti letech, některé mě stejně překvapily. Například Rana El-Kaliouby, žena, jež hraje velkou roli ve vývoji technologií, které jsou schopny rozpoznávat výrazy lidského obličeje, tvrdí, že plánuje do svých chytrých spotřebičů instalovat čipy, jež budou sledovat „svého“ člověka a reagovat na jeho emoce. Když si například jeho chytré zrcadlo „všimne“, že vypadá smutně, „poví“ to hned i jeho autu a hodinkám a tyto přístroje upraví své chování tak, aby se jeho náladě přizpůsobily. Tohle slyším a říkám si v osmdesátých letech ani nebyly mobily. Je to úžasné, ale upřímně, takové věci mě i trochu děsí. Velký Bratr je všude.

          Dokonce i v zrcadle.

          Kyberšikana je nebezpečná věc a jsem si jistá, že bude mnohem nebezpečnější, čím dál po téhle cestě půjdeme. Nechápejte mě špatně, jsem zastánce technologického pokroku. Obzvlášť v medicíně je jeho přínos ohromný, ale všechno má svou stinnou stránku.

          Dřívější šikana vyžadovala mezilidský kontakt. Agresor alespoň musel doopravdy mít v něčem převahu. Ale teď? Nikdy si nemůžete být jistí, kdo je na druhé straně obrazovky. Žijeme ve zvláštním světě, když se můžete podívat na klasickou šikanu, smutně si povzdechnout a přát si, aby se vrátila a zaujala místo současné šikany kybernetické.

          A máme viníka: internet dává lidem moc, o které se jim dřív ani nesnilo.

          Podobným takovým zlomem byl podle mě v dávné minulosti vynález střelných zbraní. Najednou bylo všechno jinak. Zbraně sloužily k lovu, k obraně, k boji za vlast, k ochraně svobody – a k útoku. Člověk držel v ruce život svého bratra, ani se jej nemusel dotknout, nemusel stát vedle něj. Se zbraněmi se prováděly a provádějí příšerné věci, stejně jako dnes s internetem (tedy ne, že by se vražda dala pokaždé srovnávat s kyberšikanou, pochopitelně). Zbraně i internet daly lidem více moci, než na jakou byli do té doby zvyklí.

          Internet může pomáhat lidem nespočetnými způsoby, stejně jako jim může ubližovat.

          Viděla jsem řadu internetových charit, které se uskutečnily jen díky tomu, že je lidé ze sítě podporovali. Tolik projektů, které dostaly šanci jen díky tomu, že je obyčejní lidé na internetu objevili a sponzorovali je. Tolik poraden, které pomáhají lidem na dálku. A samozřejmě nekonečné množství informací, které jen čekají na někoho, kdo je využije.

           Internet dal lidem hlas. Možnost vybrat si. Nemusíme doufat, že televize bude vysílat film podle našeho vkusu, že velké korporace budou náhodou podporovat to, co my. Můžeme sponzorovat umělce, kteří by se nikdy nedostali na výsluní, pořádat charitativní akce a dát o nich lidem vědět.

           Nebo můžeme šikanovat, schovávat se za anonymitu a zjišťovat o lidech ty nejintimnější věci.

           Kyberšikana je vedlejším produkte pokroku.

          Internet dal lidem hlas. Jenže někteří lidé prostě nemají nic hezkého, co by řekli.




Jméno: Tomáš Řezníček
Adresa: Střední škola automobilní a informatiky, Weilova 4, 110 00 Praha 10 - Hostivař
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 2. místo


Klikni pro plnou velikost
Klikni pro plnou velikost

© 2005 - 2017 Tomáš Cebula | KONTAKT | návštěv | funkčnost | XHTML 1.0 | CSS 2.1 | Valid RSS 0.91!