15. ročník - 31. března 2015


Výsledková listina
Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka 2015


kategorie POVÍDKA

1. místo:

2. místo: 3. místo:


kategorie BÁSEŇ

1. místo:

2. místo: 3. místo:


kategorie ESEJ A NOVINOVÝ ČLÁNEK

1. místo:

2. místo: 3. místo:


Povídka


Jméno: Martin MATĚJKA
Adresa školy: Gymnázium Jaroslava Heyrovského, Mezi Školami 2475, 155 00 Praha 13
Zařazení do kategorie: povídka – 1. místo


Římská paralela

          On, jakožto velitel městské stráže by nikdy na útěk nepomyslel, ba i nyní se mu jeho konání doslova hnusilo. Měl přece chránit lid Říma, ty, kteří v něj vložili svou důvěru. Svět se ale změnil a Flavius cítil, že se stává dinosaurem v nové době. Již nebylo koho chránit. Dneškem se římský lid, jeho majestát, sláva i význam staly oficiálně novou kapitolou historie. Velitel císařské stráže, Germán Odoakar svrhl muže, jehož měl chránit, a s ním padl i celý stát. Právě dnes vzniká nový svět, ve kterém už centurion římského vojska nemá své místo. Oblékl si náprsní krunýř a helmu, opásl se svým mečem a vyšel ze svého příbytku na ulici. Jemu samému bylo jisté, že mezi dnešním římským lidem vypadá již jen jako oživlá část dějin. Jak málo zbylo z civilizace, pro kterou jeho druhové umírali. On si nyní připadal jako cizinec, přistěhovalec ve vlastní zemi. Jen desetina obyvatel dnes ještě zná latinu, minimum z nich pochází z vyspělých poměrů. Většinou Flavius ani slova nerozezná, když se tito lidé spolu dohadují. Jejich vzhled ani zdaleka nepřipomíná to, co si pamatujeme ze svého mládí, kdy říše ještě měla alespoň nějakou moc. Jsou stejní jako svět, který do města přinesli – primitivní, brutální a dekadentní. Řím se nyní už skoro neliší od kteréhokoli jiného barbarského sídla. Již dlouho nad městem nevlají rudé praporce, už si nikdo nepamatuje poslední zápasy v kolbišti, životodárné akvadukty vyschly navždy. V ulicích panuje násilí a právo silnějšího má větší význam než kterýkoliv jiný zákon.

          Když Flavius poprvé viděl Germány přicházet do města, byl nadšen. Tito lidé mohou být spásou říše, myslel si kdysi. Jsou silní, mnoho z nich jsou skvělými válečníky, nebojí se smrti, zvyklí na život v drsných podmínkách, znovu nám pomohou obnovit naši slávu. Budou jako nová krev do žil starého těla, které svou energií znovu rozpohybuje zkostnatělý organismus. Zprvu se zdálo, že vše vychází podle císařových představ. Barbaři, významně pojmenovaní federati, se usadili na darované půdě, přestali obtěžovat říši svými nájezdy a sami bránili hranice proti nájezdům. Avšak ti, kteří stále zůstávali za limitem, neustále zintenzivňovali tlak na obranné výspy říše. Císař si uvědomoval, že římští občané až příliš navykli svým výsadám a pohodlnému životnímu stylu, přece jen v Itálii se od pádu Kartága prakticky nebojovalo. Proto jediné řešení viděl v pozvání dalších barbarských kmenů do svých služeb. Ani Flavius neprotestoval, říše potřebovala vojáky a barbaři byli v umění víc než dobří. Nicméně čím více Vizigótů, Svébů, Lombardů a mnohých dalších přicházelo do říše na její obranu, tím více se začal vytrácet smysl slova „římská“. Jak plynul čas Germáni začali požadovat stále větší vliv na vnitřní stav říše. Tu požadovali novou zemi, jindy zase úpravu části práva tak, aby jim vyhovovalo. Také se stávalo, že občas někomu vypálili dům, ukradli majetek nebo znásilnili manželku. Flavius, ve světle těchto zločinů požadoval u císaře rázné zakročení vůči barbarům. Císař však měl jiný názor. „Flavie Lepide, musíte pochopit, že nemůžeme kvůli přestupkům několik zločinců odsoudit celou jejich společnost. Doba se nyní změnila víte, že na tom Řím není úplně dobře. Musíme proto v tomto stavu nouze, vykonat určité ústupky vůči našim novým občanům. Přece jen oni hledají v první řadě bezpečí, my si z naší pozice civilizace nedokážeme představit jaké to je žít za hranicí. Není tedy dobře, že ostatní lidé hledají u nás přístřešek? Nemůžeme je prostě jen tak vyhodit, já osobně věřím, že i oni jsou schopni přijmout naši vyspělost a začlenit se. Vaše starost je obrana říše, tak bojujte a chraňte naši civilizaci. Vnitřní problémy tohoto rázu ale nechte na nás“, odpovídal mu císař na jeho žádosti. „Jsem rád, že jste již mrtev, Vaše výsosti, z tohoto pohledu byste radost neměl, již nemá smysl cokoliv bránit, Itálie už se neliší od toho, proti čemu jsme bojovali“, pomyslel si Flavius prodírající se davy na ulici.

          Když míjel městskou bránu, nyní tedy spíše zeď s dírou uprostřed, všiml si štítu opřeného o zeď poblíž hlavního průchodu. Byl rudý a nepoškozený. Byl vyroben pro ochranu říše, patřil zřejmě římskému legionáři, než ho však stačil voják použít, Řím přestal existovat. Nyní zde stál odhozen, ponechán svému osudu. Flavius si nikdy nepomyslel, že armáda, pro kterou bojoval, skončí takhle. Samozřejmě, i on si byl vědom toho, že císařovo panství je rok od roku menší a limit se začíná čím dál tím víc přibližovat hlavnímu městu. Byl proto připraven padnout pro ideály, na kterých byla civilizace postavena. Ty se již ale dlouho před jeho nástupem do legií začaly rozplývat ve vlně divochů mířících do říše. Nyní je i poslední z nich pouhou vzpomínkou. V minulých měsících se už porážka zdála jasná, ale takhle to být prostě nemělo. Takhle konec vypadat neměl. Představoval si obranu městských hradeb, boj o římské fórum, o budovu senátu. Myšlenky římské říše měly padnout s výdechem posledního legionáře. To by byl konec, na který by Flavius vzpomínal s hrdostí. Nyní se civilizace rozpadla, aniž by se jí někdo pokusil bránit. Flaviovi se do hlavy vkrádala myšlenka, že ona sama je původcem vlastního úpadku. Odcházel z města a za chvíli se ocitl na prašné cestě. Večer již začal přikrývat krajinu svým tmavě modrým pláštěm. Lehký vánek ovinul jeho tvář. Teplé vzdušné počasí je vše, co v této divoké době zůstávalo nepozměněné. Měl v plánu jít na jih, tak by snad mohl najít uplatnění u Řeků. Ještě naposledy se otočil. Z Říma k obloze zářilo světlo. Cítil však, že světu je tato záře černější než temná noc. Rychle se dal opět do pohybu a po jeho unavené tváři válečníka stékala jediná slza.

          Vtom náhle uviděl před sebou na cestě ženu. Vypadala, jako by za jediný den zdolala pouť z Germanie do Itálie. Byla špinavá a unavená, její šat nesl známky toho, že jej již dlouho nevyměnila. Ihned mu bylo jasné, že není římského původu, neboť její pravou rukou zdobilo tetování. To značilo příslušnost k vyšší vrstvě barbarského kmene, nejspíše ke Germánům. Flavius si byl jist, že je to uprchlice, která hledá útočiště v Římě. Žena se znenadání zastavila a promluvila na něj udýchaným hlasem. Jazyk zněl drsně a Flavius nerozuměl ani slovo. Najednou strašná zloba zachvátila jeho mysl. Barbaři volně přicházejí do Itálie, šeptal mu hlas v hlavě. Připadalo mu, jakoby ona zpustošila Řím, svrhla císaře, zničila jeho vlast. Byla přece imigrant a s jejich příchodem vše začalo. Tasil meč. Římská ocel možná nyní udeří naposled, ale alespoň na místo, které měla zničit již dávno. Žena nerozuměla, nevěděla, proč voják stojící před ní chce její život. Nepochopení a úděs byly ty poslední myšlenky trápící její hlavu. Flavius jí meč zarazil hluboko do hrudi. S každým prasklým žebrem pociťoval zadostiučinění. Za svoji vlast, za císaře, za sebe.



Jméno: Filip ČERMÁK
Adresa školy: Gymnázium Christiana Dopplera, Zborovská 45, 150 00 Praha 5
Zařazení do kategorie: povídka – 2. místo


Neviditelní

          Dotěrné šťourání do ramene mě vytrhává z hlubokého spánku. Cosi s kruhovým vrcholem se co chviličku provrtává mými zády. Samozřejmě bych mohl otevřít oči a zjistit, co je zač ten záhadný předmět a otrava, který jej ovládá. Jenže to je asi ta poslední věc, která by se mi chtěla momentálně učinit. Včerejší noc byl divoká a teď nadešel čas zúčtování. Mám pocit, jako by se uvnitř mé hlavy nacházelo muzeum porcelánu po zemětřesení a já cítil každičký střep rozbitých exponátů.


          Šli jsme totiž s Davidem a Cyrilem otestovat noční život Algeciras, přístavního měst na vrchním cípu Gibraltarského průlivu. Trávíme zde dovolenou ve stylu pánské jízdy. Vybavuji si různá místa, bary, kluby. Taky hlasitou muziku, smích, tančící Španělky sršící temperamentem, spousty nových přátel na jedno použití a hlavně moc pití. Jenže s každou další hodinou ranní a narůstajícími promile v krvi jsou vzpomínky mlhavější a mlhavější. Vybavuji si jen jejich nezřetelné obrysy, až nakonec přecházejí v bílou tmu.


          Dle velice nekomfortního podloží pode mnou soudím, že jsem musel usnout v hotelové koupelně, zatímco jsem se jako obvykle po příchodu z flámu „mazlil“ se záchodem. Teď nade mnou určitě stojí jeden z mých kamarádů, pravděpodobně Cyril, našel jakýsi nástroj fascinující jeho infantilní mysl a snaží se mě s ním probudit. Stejně odmítám otevřít oči, vlastně nechci jakoukoli konfrontaci s okolním světem.


          Neznámý předmět ale napadá moje záda stále intenzivněji, a jelikož bych místo nich jen nerad měl kaši, silně se oháním levou paží s cílem záškodníka zneškodnit Máchnutí jsem doprovodil výhružným zahučením. Zvuk připomínal spíše rozbitý soustruh než člověka. Kocovino, jsi mocnější čarodějka než mýtický Merlin. Trefil jsem ale pouze vzduchoprázdno.


          Otevírám oči naplno, vidím a jsem v šoku. Přede mnou nestojí David – nýbrž stařík kakaové pleti s výhružně vztyčenou holí (kterou do mě ještě před chvílí píchal) a já nejsem v koupelně našeho hotelového pokoje – ležím na velkém schodě obklopujícím vstup do mešity. Za rozzlobeným dědou stojí hlouček muslimů, každý jeho člen vydává značné úsilí, by mě probodal pohledem skrz naskrz. Pravděpodobně jim moje spící existence nepřipadala hodna místa, které si pod vlivem vybrala na spaní. Mobilizuji síly, vstávám, rychle unikám pryč, slyším pokřikování ve španělštině – nerozumím mu.


          Nic nechápu.


          Sedím na okraji chodníku, nešťastná hlava složená v dlaních. Hned po zbabělém úprku jsem zjistil, že telefon a peněženka padly za oběť včerejšímu dovádění. Košile rovněž někde zmizela. Zbyly mi v podstatě jen kraťasy. Jsou ovšem „vylepšené“ kamuflážovým vzorem ze zvratků (doufám, že alespoň mých vlastních) a dávají o sobě vědět intenzivním zápachem. Potom mám ještě na nohách žabky. Poutko té levé je ale bohužel roztržené, což docela znemožňuje normální chůzi. Pár věcí mi ale i přibylo. Na hrudníku a na rukou se vyjímají modřiny, pohmožděniny a špína. Evidentně jsem se včera stihl i poprat. Co se ale stalo doopravdy, netuším. Čím úporněji se snažím oživit paměť, tím více se uzavírá.


          Snažím se zjistit, jak daleko jsem se v našem španělském letovisku zatoulal. Podle všeho do nějaké arabské čtvrti. Chci co nejrychleji najít náš hotel a pořádně se dospat. Jižní slunce pomalu stoupá na obzor a neúprosně mě bičuje svými paprsky. Vyměnil bych korunovační klenoty za sklenici vody a Ibalgin.


          Ocitám se na velkém náměstí. Ze tří stran ho tvoří domovní zástavba a ze čtvrté malý přístav. Další místo, které nepoznávám. V mém těle pomalu a jistě vítězí zoufalství nad „chladnou hlavou“. Spatřil jsem informační tabuli pro turisty s mapkou. Jsem spasen! „Mapa města Ceuta“, čtu anglický překlad nacházející se pod španělským názvem. Ceuta… Ceuta… Ceuta, no jistě! V hlavě mi naskočil věta, kterou jsem o ni četl v průvodci: „Ceuta je španělská přístavní enkláva v africkém Maroku, která se vyznačuje velkou mírou multikulturnosti.“ Proboha! Od mých přátel mě nedělí pár ulic, jak jsem si myslel, nýbrž tak 30 kilometrů mořské hladiny a jeden kontinent.


          Zoufalství vyhrálo.


          Kdyby se mi podařilo získat obnos potřebný k cestě přes průliv nazpět, určitě bych si vysloužil zářez v žebrácké knize rekordů, pokud nějaká existuje. Já se dnes ale necítím v nejlepší formě. Takže si jednoduše od nějaké dobré duše půjčím telefon, zavolám kamarádům, oni už mě odsud určitě dostanou.


          Vyhlédl jsem si nóbl pár ve středním věku sedící na zahrádce jedné z kaváren. Šourám se k nim, při každém kroku proklínám na střídačku roztrhnutou žabku a dnešní den. Můj obličej se prezentuje nefalšovaným výrazem neštěstí. Slyším, jak z jejich úst vychází anglická slova. Paráda, po tolika letech, co jsem se tento jazyk učil ve všech různých školách, je to pro mne téměř druhá mateřština.

          Svým: „Pardon, že vás obtěžuji,“ řečeným stylem nejkonzervativnějšího britského lorda, jsem si získal pozornost obou dvou hlav, které odvrátily zrak od své četby. Začaly sledovat mě. Bohužel skrz prsty, respektive skrz temná skla svých luxusních slunečních brýlí. Ve dvou rozvitých větách jsem ve zkratce shrnul vše, co se mi dnes přihodilo, a přidal prosbu
o bleskurychlé zavolání z jejich telefonu. Oba obličeje strnuly ve výrazu, kterému chyběl už jen velký otazník s vykřičníkem nad hlavou a byl by jako vystřižený z animovaného filmu.

          „Chlapče, rád bych ti pomohl, ale působíš na mě jako ukázkový bezdomovec, který by s mým telefonem upaloval do první zastavárny“, řekl odtažitým tónem muž. To mě rozhněvalo.

          „Pane, já mám do ukázkového bezdomovce na míle daleko, již tři roky pracuji pro českou pobočku Microsoft na takovém postu, o kterém se většině mých vrstevníků ani nezdá! Dal bych vám vizitku, ale mám ji ve své ztracené peněžence…“

          „Jo tak, Microsoft! A nemáš náhodou taky jachtu zaparkovanou v Monte Carlu? Běž, prosím tě, dělat pitomce z někoho jiného“, jízlivě prohlásila dáma.

          „Leží vám na stole chytrý telefon, tak si do vyhledávače zadejte mé jméno a uvidíte, že vám nelžu.“

          „Vypadni, ty pohádkáři!“ prohlásil rozhořčeně muž a ukázal rukou směrem od sebe.


          U obchodu o kousek dál si mladá dívka prohlíží zboží ve výloze knihkupectví. Z pod svítící blond hřívy jí vylézají obroučky kostnatých brýlí, poznávací znamení intelektuálů. Na batohu se vyjímá nášivka s vlajkou Tibetu a heslem nárokujícím si jeho svobodu. Nevypadá jako místní a já nepochybuji o její znalosti angličtiny. Končím fázi prohlížení a vydávám se k ní – stále si prohlíží vystavené knížky. Lehoučce ji poklepu na rameno a spustím opět nóbl angličtinou.

          „Slečno, máte ráda hádanky?“ Natočila ke mně obličej a vyjeveně si mě přeměřila pohledem. Rychle pokračuji.

          „Jednu pro vás mám. Kdo z nás dvou je nebesky krásný a trápí ho nesvoboda Tibeťanů a kdo je v prekérní situaci a potřebuje půjčit telefon? Víte?“ Bez jakékoli reakce se otáčí
a odchází. Jak při odchodu hodila hlavou, všiml jsem si, že má v uších zaražená sluchátka. Bojuje za svobodu téměř tří milionů pro ni zcela jistě abstraktních Tibeťanů, ale když se naskytne příležitost pomoci jednomu konkrétnímu nebožákovi, nestojí jí ani za to, aby na chvíli přestala poslouchat svou hitparádu.


          Copak lidstvo už nefunguje na bázi jedné velké smečky? Kdyby člověk hrál vždy jen sám za sebe, nikdy by naše rasa nevytáhla paty ani z pravěku! Tak, kde je všechna ta ztracená sounáležitost a empatie, když ji člověk nutně potřebuje? Vyprchala snad vlivem globálního oteplování? Je to ohrožený druh zapsaný na červeném seznamu spolu s tygrem sumaterským
a okapi? Společnost sobců myslících jen na vlastní dobro jede dvoustovkou na dálnici vedoucí do pekla.


          Na okraji přístavu je zaparkovaný vozíčkář. Pořád mě sleduje, tak ho na oplátku také zkoumám. Pohupuje svou jedinou nohou, na které má místo boty potrhanou ponožku. Porost na jeho obličeji podléhá volnému rozvoji jako rostliny v Boubínském pralese. Na zadních držadlech svého umolousaného jezdícího křesla má dvě igelitky napakované věcmi. Není na něj pěkný pohled. Kdyby přišla módní policie kontrolující co nejkonkrétnější bezdomoveckou image, určitě by mě porazil. V ruce má kelímek, do kterého sbírá příspěvky kolemjdoucích na jeho nicotnou existenci. Na žebrání se ale nesoustředí. Kouká stále mým směrem a šklebí se.


          Snažím se ho ignorovat. Vidím rodinku turistů, jak svátečním tempem korzuje podél řady domů vedoucí k přístavu. Prasklou žabku už nesnesu, beru ji do ruky a vydávám se směrem k idylicky působící skupince příbuzných, ze které čiší harmonie na metry daleko. Přiskákal jsem k nim z boku, postavil se do cesty s prosebným úsměvem rtech a spustil. Než jsem však stačil dokončit větu, rodiče popadli oba po jednom dítěti, nasadili zamračený obličej a ve spěchu mě obešli. Narušil jsem snad energetický tok čaker pohánějící dobrou náladu této rodinky? Nezájem okolí mě stále nepřestává udivovat.


          Všiml jsem si, že pojízdnému bezdomovci přibyla společnost. Stojí vedle něj muž, vzhledem podobně nevábný. Jediné, co má oproti němu navíc, je druhá noha. Jeho smrad cítím přes silnici skoro až sem. Oba mě bez ustání sledují. Asi jsem konkurence v jejich žebráckém revíru. Doufám, že jejich vendeta zůstane jen u nevraživých pohledů. Tito lidé nemají co ztratit a může jich objevit ještě víc. Nechci se stát obětí brutálních pouličních praktik. Začíná se mi svírat žaludek.


          Sedím chvíli na lavičce ve stínu a rozdýchávám to nesnesitelné vedro. Už je to lepší. Vstávám a rozhlížím se po dalších kandidátech na pomoc. Otáčím se o sto osmdesát stupňů
a ustrnu leknutím. Přímo přede mnou se objevil vozíčkář i se svým přítelem. Důkladně si mě přeměřují pohledem. Teď se ukáže, jak špatný ještě může dnešek být.

          „Co to tu děláš, příteli?“ ptá se mě vozíčkář poměrně obstojnou angličtinou.

          „Já, já jen potřebuji někomu velice nutně zavolat,“ vysoukal jsem ze sebe. „Jsem ztracený bez jediné mince v cizím městě a potřebuji kontaktovat své přátele, aby mě dostali přes průliv zpět do Evropy,“ dodávám snažím se působit naprosto klidně, ale klidně ale strach v mém hlase by rozeznal i nahluchlý stařec.

          „Nevypadáš, že by sis mohl dovolit hotel,“ poznamenal vesele invalida a jeho smích odhalil ústa, kde by se zuby daly spočítat na prstech jedné ruky. Ve zkratce vysvětluji, co se mi přihodilo.

          „Pojď se mnou!“ prohlásil ten podivuhodný muž, opřel se zuboženýma rukama do kol svého vozíčku a rozjel se směrem ode mě. Druhý muž ho jen mlčky následoval. Nevím, kam mě chce zavést, ale třeba mi i dokáže pomoct. Teď si nemohu dovolit nerisknout to.

          „No tak, jdeme!“ haleká muž.


          Urazili jsme asi dva bloky.

          „Jinak já jsem Ademar a ten ňouma, co jde vedle mě je Kamal. Neumí ani slovo anglicky.“ Muž ale pochopil, že o něm padlo slovo a zazubil se na mě.

          „Já jsem Martin. Kde jste se naučil tak dobře anglicky?“ říkám ve snaze udržet konverzaci.

          „Než mě srazila ta zatracená kára, kvůli který mi fikli nohu, dělal jsem průvodce po městě. Jenže málokdo stojí o průvodce, kterého by musela skupinka tahat na každém chodníku. Takže tím začala moje éra bezdomovectví.“

          „To je mi líto.“

          „Nemusí. Mám alespoň hodně času na přemýšlení.“

          „A co jste vymyslel?“

          „Že kdyby lidi víc mysleli jeden na druhého, nemusel bych dneska spát na lavičce. Navíc s hrůzou, že mi někdo lohne vozejk a já budu městem korzovat po rukou.“


          Naše tříčlenná výprava se zastavila u telefonní budky. Vozíčkář zalovil rukou
a z kelímku, do kterého mu lidé občas hodí nějaké ty drobné, vtáhl dva padesáticenty.

          „Tohle ti stačí na dvě minuty volání, tak žádný zdvořilostní fráze a kecy o počasí!“

          Jsem ohromen.

          „Já vůbec, vůbec nevím, jak bych vám poděkoval!“ Říkám, nevěřím tomu, co se děje. Vytáčím číslo a poslouchám pípání telefonu Plný smíšených pocitů o nás lidech, dochází mi jedna věc. Soucit a empatie nevymizely. Jen není lehké je najít a člověk po nich často pátrá na nesprávných místech.

          „Cyril Mastný u telefonu,“ ozvalo se ze sluchátka.

          Vše kolem mě se najednou začíná pomalu vytrácet.


          Procitám a pomalu otvírám rozespalé oči. Ležím na koberečku v naší hotelové koupelně. Slyším, jak se vedle v místnosti baví David s Cyrilem. Sahám do kapsy kraťasů – telefon i peněženka jsou na svém místě. Opírám se zády o vanu a snažím se vzpamatovat. Stále na mě intenzivně doléhá můj nezvykle skutečný sen. Z mé zadumanosti mě vytrhují rychle se otevírající dveře. Stojí v nich David. Pohled na mě ho evidentně pobavil.

          „Vstávej alkoholiku, jdeme si koupit do centra pořádnej škopek kafe. Všichni tři potřebujeme zvýšit hladinu kofeinu krvi, i když, jak koukám, ty asi nejvíc.

          Oplachuji si obličej studenou vodou,abych se ujistil, že toto je už skutečnost. Opouštíme pokoj. Před hotelem sedí zarostlý bezdomovec s cedulí stručně vystihující jeho nezáviděníhodnou životní situaci. Byl tu i včera, akorát jsem mu nevěnoval větší pozornost. Vytahuji peněženku a házím do čepice, kterou má položenou před sebou, deset Euro.

          „Co blázníš, tolik?! Za to by sis koupil velký Mochaccino s karamelovou příchutí, cookiesku a ještě by ti zbylo na dýško, kterým bys uchvátil tu nádhernou prsatou servírku,“ diví se Cyril.

          „Ale pan Empatie to raději hodí smrdutci z ulice,“ dodává cynicky David.

          „Nikdy nevíte, jestli tu náhodou jednoho dne nebudeme sedět s ním, kamarádi,“ odvětím s absolutním klidem v duši.



Jméno: Veronika BUMBOVÁ
Adresa školy: Evropská obchodní akademie, Komenského nám.2, 406 81 Děčín 1
Zařazení do kategorie: povídka – 3. místo


Ahoj,

jmenuji se Kryštof Bumba a je mi jedenáct let. Mám tmavě hnědé oči, jsem poměrně vysoký, krátkovlasý kluk. Zní to, jako bych nebyl ničím odlišný. Jako by na mně nebylo nic zvláštního, ale pravdou je, že jsem jiný, než jsou ostatní kluci v mém věku. Mám poruchu autistického spektra. Přesněji, jsem nízkofunkční autista. Znamená to, že nerozumím svým pocitům, neumím je vyjádřit. Také mi dělají problém některé, jinak běžné věci, například sprchování se. Neumím mluvit, dorozumívám se gesty, piktogramy a řečí těla. Jsem rád sám, samota mě uklidňuje, neumím přemýšlet, proč se ten či onen člověk podíval, usmál nebo zahučel. V klidu si prohlížím časopisy, dívám se z okna, skáču na mé oblíbené trampolíně nebo se dlouze houpu v houpačce, kterou rodiče koupili na zahradu.


          Žiji v domě s lidmi, kteří jsou se mnou od mého narození. Táta je vysoký muž, má vousy, které mě lechtají po tváři, nosí brýle. Maminka je středně vysoká žena, která se moc ráda směje. Také nosí brýle. V domě je s námi i Veronika. Je to moje sestra, skoro pořád nosí v uších nějaké dráty. Když je nosí, vypadá šťastně. Pak mám bratra, Tobiáše. Je mi docela podobný. Rád je s kamarády. Můj další bratr je mladší, než jsem já, jmenuje se Šimon. V rodině je jediný, kdo má blonďaté vlasy. A nakonec mám malou sestru, Emmu. Ta má zase jako jediná zelené oči.


          Každý den jezdím do školy. Je to speciální škola, kam chodí jen děti, které by v klasických školách nebyly šťastné. Jezdí tam se mnou moje, v pořadí už třetí asistentka. Je hubená, vysoká a je na mě hodná. Moje první asistentka se jmenovala Laura, pořád se usmívala. Naučila mě spoustu věcí. Například mě naučila aspoň trochu ovládat svůj vztek z toho, že nemůžu nikomu vysvětlit, jak se celý den cítím. Začala ale chodit na vysokou školu, tak už nemohla dále být se mnou. Mojí druhou asistentkou se stala paní Alena. Ta mě ráda neměla, cítil jsem to, mluvila o mně jako o podvraťákovi. Chtěl jsem to všem říct, ale nevěděl jsem jak, tak jsem pořád křičel. Maminku to mrzelo, a tak jsme se s ní rozloučili. Nakonec jsme našli asistentku Veroniku, se kterou jsem rád. Neměla to se mnou zpočátku jednoduché, nevěřil jsem lidem, a proto jsem se bránil novému člověku zuby nehty. Ale nakonec jsme se sblížili a jsou z nás kamarádi.


          Někdy k nám domů přijde návštěva. Není to často, protože jsem nervózní, když je u nás hodně lidí. Myslím si, že všechny návštěvy, které k nám chodí, jsou ze mne také nervózní. Asi si myslí, že bych jim ublížil. Nechci nikomu ubližovat, tak si radši sednu
a koukám z okna. Uklidňuje mě to.


          Občas dělám věci, které jsou zbytku rodiny nepříjemné. Moc mě baví vypínat sušičku uprostřed procesu, dělám zvuky, které jsou pronikavé. Pořád přepínám programy v televizi, trhám knížky a vylévám šampony. Když se vzbudím uprostřed noci, tak se hlasitě směju, abych tím upozornil všechny členy rodiny, že jsem vzhůru. Myslím, že jsem jediný, kdo se u toho pobaví. I přes všechny věci, které doma dělám, je moje rodina jediné místo, kde mě opravdu tolerují, podporují a milují. Když jedu ze školy domů autobusem, lidé na mě často koukají a myslí si, že jsem nevychovaný. Občas se mnou musí rodiče nebo asistentka z autobusu vystoupit, protože jsou lidé nepříjemní a sprostí.


          Když se něčeho leknu nebo mě něco naštve, tak se dostávám do afektu. Je to chvíle, kdy se neovládám. Křičím, škrábu, koušu a brečím. Snažím se něco vyjádřit, ale nikdo to nechápe. Je to pocit beznaděje a prázdnoty. Všichni se mě snaží uklidnit, většinou se jim to podaří tak po dvaceti minutách. Je to vyčerpávající jak pro mě, tak pro zbytek rodiny.


          Chtěl jsem poukázat na to, že lidé soudí příliš brzy. Je to velká chyba. Společnost má problém s přijímáním odlišností, jinakosti člověka. Místo, aby podali pomocnou ruku, většinou vás donutí si myslet, že mezi „normální“ lidi vůbec nepatříte. Kdo udává, co je normální, jak se vlastně takový člověk pozná? Moje mamka vždycky říká: „Nic není tak, jak na první pohled vypadá!“ a já souhlasím. To, že reaguji na pána s plnovousem útěkem a křikem, je trochu komické, ale kdo vidí, jak tento pán reaguje kupříkladu na zvýšení nájemného v soukromí svého bytu? Třeba bouchá hlavou o stůl jako já, když nedostanu svoji oblíbenou sušenku. Škatulkování bych zakázal, ale vím, že to nezměním. Nejen, že to situaci vůbec nepomůže, ale naopak jí to přitíží. Přemýšlejte, než začnete křičet. Přemýšlejte, jestli děláte dobře, protože pár slov může pro někoho znamenat roky strachu vyjít mezi lidi.



Báseň


Jméno: Tomáš BACHŮREK
Adresa školy: Střední odborná škola pro administrativu Evropské unie Lipí č. 1911, 193 00 Praha 9 – Horní Počernice
Zařazení do kategorie: báseň – 1. místo


Tolerance… v mlze

Stojí v mlze.

Běžným okem nepozorovatelná.

Mnohými opovrhovaná.

 

Tolerance.

 

Doba jí nepřeje.

Doba přeje radikalitě.


Je to tak, ne jinak!

Zapomeňte vše, čemu jste doposud věřili!

Buď Alláh, nebo Buddha!


Nic mezi!

 

Lidi jsou blázni.

Bojují za své názory.

Umírají za své názory.




Všichni chtějí slyšet zrovna Váš názor.

Zrovna Váš názor může něco změnit.

Váš názor má přece cenu!

Jaká je však praktická hodnota názoru?

0.

 

Tolerantní člověk naslouchá.

Tolerantní člověk Vás nesoudí za Váš názor.

Tolerantní člověk ví.

 

V podstatě mají všichni pravdu a zároveň žijí všichni v hlubokém omylu.


Tolerantní člověk nehledá pravdu ve slovech

Nehledá pravdu v symbolech.

Nehledá pravdu dimenzi, kde ji nelze nalézt.



Pravda je totiž vždy někde uprostřed.

Někde, kde neexistují žádná slova.

Někde mezi řádky.

V tichu.

 

Život je…

… a to je pravda.

 

Nic víc na tom není.

!



Jméno: Eva ŠIŠKOVÁ
Adresa školy: Gymnázium Matyáše Lercha, Žižkova 55, 635 00 Brno
Zařazení do kategorie: báseň – 2. místo


Naše srdce jsou si rovna

Všechny se tu mačkáme,

kousek prostoru kolem nemáme.

Je tu tma,

nic nevidím,

jsem nahá,

přesto se nestydím.

Všichni kolem mě panicky řvou,

jako když odsouzenci na poslední soud jdou.

Náhle začalo něco hučet,

mé srdce divoce tluče.

Panická hrůza mě uvnitř sžírá,

zhluboka dýchám, přec kyslík nepobírám.

Vzduch je zvláště kyselý,

až najednou ženy v mlze zmizely.


A náhle jsem zase dítě,

houpu se na mámině klíně.

Z té výšky vidím matce na místo, kde je srdce,

hvězda se jí na světle zaleskne prudce.


Vracím se do doby, kdy byla jsem dítě,

kdy netušila jsem, že svět zlý je.

Měli jsme snad všechno,

to je teď už jedno.


Pak vidím zase ten hrůzyplný den,

kdy do ticha se ozvou dveře jen.

Vojáci se po nás sápou

a do vozu nás všechny nacpou.

Nevěděla jsem, kam se jede,

nevěděla jsem, co se děje,

matka hrozně plakala,

otcův výraz bez naděje.


Od té doby to bylo jen horší,

když každý den se o vás smrt pokouší.

Vzali nám všechno, nenechali nic

a já chtěla tak strašně moc pryč.

Každý krok nás střežili

i v dýchání nám bránili.

Jednou, když hnali nás ven,

zaslechla jsem výstřel jen.

Žena za mnou se k zemi zhroutila,

kulka do srdce ji o život připravila.

Nezastavovala jsem běžela dál

a muž, jenž na balkoně stál,

znovu na nás zbraní míří,

tetina hlava se k zemi blíží.

Padnu na kolena, chci jí pomoci,

nejhorší je ten pocit bezmoci.

Matka mě ovšem rychle zvedá

a do budovy se mnou spěchá.


Otce jsem víckrát nepotkala,

obětí války jsem se stala.

Jen párkrát jsme se setkali,

obě dvě s matkou jsme plakaly.


Dívka vedle se náhle k zemi snáší,

nade mnou se další vzpomínka hrůzná vznáší.


Nahnaly nás všechny za dům,

ke štěkajícím psům.

Pak si vojáci určité ženy vybrali

a ke zdi je skládali.

Ženy své dcery tělem chránily,

ale výstřelům se neubránily.

Další těla bez života

a to my je budeme zakopávat.


Matka, jež mě za ruku držela,

najednou stisk povolila.

Vedle mne se sune na zem,

mám pocit, že už je ze mne blázen.

Chci ji pomoct a k ní se sklonit,

však nedokážu ani slzu uronit.


Poslední síla mi zůstává,

a tak mě otázka napadá.

Čím jsme Pánu Bohu ublížili,

proč nás jeho paže nechránily?

Kam až lidská nenávist sahá,

proč zrovna já tu teď stojím nahá?

Kde je tolerance nějaká,

vždyť mé srdce stejně jako ostatním skáká.

Co závidí si lidé,

proč srdce, jak kámen je tvrdé?

Měli bychom pomáhat si,

zdravit se všichni ve vsi.

Zkoušet se do druhého vcítit

a vědět, že máme se koho chytit.


Tolerovat druhých víru,

jsem jako loutka z papíru.

Vždyť naše srdce se neliší,

proč Bůh mé prosby neslyší?


Snad tohle všechno jednou skončí,

snad děti od rodičů už neodloučí.

Snad lidé se začnou milovat,

snad odnaučí se lhát a nemožné slibovat.

Snad budou si pomáhat,

snad nebudou po boku násilí postávat.

Snad budou si rovni všichni,

snad sejdou se po době sklizní.

Snad začnou si naslouchat,

snad přestanou zlo omlouvat.

Snad si zase vzpomenou,

že srdce si rovna jsou.


Pak všechno zmizelo ve tmě

a za světlem se deru slepě….



Jméno: Petr JANOTA
Adresa školy: Gymnázium, T. G. Masaryka 106, 562 01 Ústí nad Orlicí
Zařazení do kategorie: báseň – 3. místo


Kronika života

A pak přišla potopa.


Stádo mořských koníků,

jež zpustošilo zem,

jednou provždy rozhodlo,

že hory budou dnem.


Rázem zticha zůstal lid,

sic dříve řval a klel.

Zavládl podmořský klid

v té mase lidských těl.


Ustal vítr, vichřice.

Ptactvo hledá stromy.

Zvěř, ryby i člověk sám

budují své domy.


Celý svět teď vypadá

jako dříve Eden.

Jen mě zrovna napadá,

že ráj byl jen jeden.


A na to se objevil první hřích.


Zprvu krásná idyla,

o to horší konec.

Vysněné utopii

hned zazvonil zvonec.


Závist, pomsta, zlo lež,

prve vymýcení,

zkazily zdejší mládež.

Bůh? Ten, že prý není.


Lidé opět nevěří

na úctu, smír a cit.

Já je ale uchovám,

dokud zde budu žít.


Stejně jako před lety

tu zloba ovládá

všechen ten lid prokletý,

jako to záhada.

A hodnoty společnosti upadaly.


Ta první sestra ze tří,

jež přišla o svou moc,

Tolerancí zvána jest

a prosí o pomoc.


Nikomu už nevadí

zákon porušený.

Každý se však ohradí,

když je odsouzený.


Druhou z grácií má prý

Solidarita být.

Málokdo ji uznává.

„Bez ní můžeme žít!“


Chudého jen odstrčí,

rasismu tleskají,

nad mrtvými nebrečí,

zlá slova padají.


A vše vrcholilo.


Empatie jeví se

jako třetí múza.

Přemohla ji nakonec

závislá lůza.


Sobec váží si sebe,

žal druhých nevidí.

Nahlas proklíná nebe

a jiným závidí.


Myslím si, že nás čeká

zas další očista,

potopa nás zaplaví

a smyje dočista.


Je to vážně jediné

z moudrých řešení?

Bůh nám přeci promine,

když se lidé změní.



Novinový článek a esej


Jméno: Karolína JEŽKOVÁ
Adresa školy: Gymnázium K. V. Raise, Adámkova třída 55, 539 01 Hlinsko
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 1. místo


Tolerance … solidarita … empatie → v mlze

          Co považujeme za tolerantní a co už ne? Znamená solidarita dnes vůbec něco? Kolik z nás se dokáže vcítit do pocitů přítele? Máme pravé přátele? Nepředstavujeme si to všechno pouze tak, jak právě potřebujeme?

          Točí se to kolem postavení ve společnosti. Čím výše se dereme, tím méně si uvědomujeme, co už jsme ztratili. Snažíme se, abychom se právě my stali tím prototypem úspěšného člověka, budujeme svoji kariéru za cenu ničení kariéry druhých nebo kompletního ruinování svého osobního života. Jedna nebo více vysokých škol, radost z prvního zaměstnání, prvního povýšení, následuje další zaměstnání s vyšším platem, koupě vlastního bytu, život plný materiálních úspěchů. Jsme dokonalá mašina perfektně zapadající do společnosti.

          Jsme ale spokojeni? Města plná egoistických loutek ve stresu. Za tmy do práce a za tmy z práce. Co nejde rozumem, musí jít silou. Otcové na sedmi služebních cestách za týden. Dvě chůvy na jedináčka. Děti s plícemi plnými nikotinu. Mafie třináctiletých s budoucností jako jednou velkou neznámou. Všichni jenom hledají, kde by co vzali. Ale jinak se nám žije dobře. Naše kvetoucí zem. Co chceme, máme. Uspokojujeme svá přání hned teď. Nalháváme si, že máme i to, co nemáme, snažíme se zapůsobit na přátele, kteří vůbec našimi přáteli nejsou. Snažíme se vlastně zapůsobit na všechny, i na sebe samé. Na denním pořádku je lhaní a pomluvy. A všem to přijde normální. Co je na tom zvláštního jít s dobou, s davem a se vším, čeho se můžeme vesele chytit, a přestat přemýšlet. Nic. Dnes nic.

          Přejeli jsme výjezd. Přestřelili cíl. Zbořili zábrany. Nedopočítali výpočet. Soustředili se na zlepšení svého života a přitom netušíme, co jsme dělali špatně, co zlepšovat chceme. A pokud změna nastane, máme radost, výborně. Jenže co potom? Chceme další reformy, nic nám není dost. Lidské bytosti bez cíle, ale s výtečným chováním. Alespoň zdánlivě.

          Tolerujeme úspěšnější, než jsme sami, starší, mladší, postižené, imigranty, skupiny s jinými názory i šéfa. V hloubi duše však většina z nás nenávidí a závidí, nikoli toleruje. Všechno je hrané a jen tak na oko. Aby se neřeklo a abychom neměli špatnou pověst. A právě to z nás dělá ty špatné. Společnost to nevidí, je to uvnitř nás. A tím bychom se za sebe měli stydět.

          Jsme solidární. Víme, jaký byl život bezdomovců, než tak skončili, známe se se slabšími. Poznáváme každého předem, než ho zařadíme a začínáme soudit spolu se skupinou. Vím o každém všechno, a proto jsme si stále více jisti, že právě ten náš názor je správný
a můžeme ho křičet na všechny strany.

          Myslíme na druhé. I na třetí a vlastně na všechny. My jsme celkově tak dobří lidé. Ale telefony nebereme, protože nemáme náladu, a domů chodíme cestou o kus delší, protože támhle se můžeme potkat s tímhle a támhle zas s tímhle. Empatie je zastíněna našimi vlastními problémy, za které si nemůžeme, ale máme jich nespočet. Všichni. Tváříme se soustrastně, a za rohem se radujeme, že se nemáme tak úplně špatně a že někdo těch problémů má o trochu víc. Osobní výhra, gratulace sobě samému.

          Všechno je jinak, než vypadá, přetvářka vládne společností. Tolerujeme spíše pár holohlavých chlápků jdoucích Prahou, kteří krmí kolemjdoucí moudry vymyšlenými v hospodě u piva, než přistěhovaleckou skupinu. Na všechno jsme odborníci a naše názory zaslouží uznání. Chápeme všechny, rozumíme všemu, s ničím nemáme problém, ale všechno nám vlastně vadí, protože všechno je špatně.

          Nejdříve bychom se měli zamyslet sami nad sebou. Držet se svého vlastního názoru.
A to zdánlivě přepychové chování s prohnilým jádrem přehodnotit, aby ty tři – tolerance, solidarita a empatie nestály v mlze.



Jméno: Jakub ČERNÝ
Adresa školy: Gymnázium Jana Amose Komenského, Komenského nám. 209, 271 80 Nové Strašecí
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 2. místo


Solidarita nebo z nouze ctnost?

          Začátkem roku 2014 vyslyšelo devatenáct zemí západního světa výzvu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a uvolilo se přijmout obyvatele z boji rozvrácené Sýrie.

          Německo, v důsledku tíhy vlastního národního svědomí tradičně jedna z nejotevře-nějších zemí, se dobrovolně otevře pro jedenáct tisíc z nich…

          Naproti tomu Itálie nuceně přijímá tisíce uprchlíků denně. V polovině září 2014 jich pro tento rok bylo již přes sto tisíc…

          Obvykle liberální Švýcaři loni v referendu (k překvapení vlastních politických představitelů) schválili zavedení kvót pro přistěhovalce…

          Nizozemí, příslovečná bašta svobodomyslnosti Evropy, vyřešila problém (?) přistěhovalectví svérázným způsobem v roce 2007: Žadatel o občanství si musí za 50 € koupit a zhlédnout DVD prezentující nizozemskou národní povahu v celé své krajní kráse – od nudismu k marihuaně -, aby takzvaně věděl, do čeho jde. Procento žádostí kleslo až o tři čtvrtiny…

          „Tolik jsme se zajímali o identitu příchozího, že jsme nevěnovali pozornost identitě země, která ho přijímá,“ prohlásil v roce 2011 tehdejší francouzský prezident Sarkozy, ve shodě s britským ministerským předsedou Cameronem, o evropské multikulturní strategii.

          Španělský expremiér Aznar se nebál mluvit o vznikajících „paralelních světech“.

          Jindy umírněná německá kancléřka Merklová neváhala označit tento multikulturní přístup za selhávající.

          Po letech rozdílných, ale velmi liberálních (až libertariánských) přístupů k imigrantům a imigrační politice Evropa svůj postoj pod tlakem skutečností radikálně přehodnocuje. Tedy přinejmenším slovně…

          Jakou identitu chceme bránit? Jak ji chceme bránit? Před kým ji chceme bránit? A je na místě mluvit o obraně?


Evropská identita


          Staří Řekové svoji kulturu definovali na základě odlišnosti od kultur jiných, zvláště těch východních. Paradoxem je, že provedeme-li důkladnou analýzu krepida antického pilíře soudobé západní civilizace, nalezneme podstatné fénické relikty (odkazující dále na východ).

           Vždyť krásná Európé byla dcerou fénického krále a manželkou krétského Minóa.
A z lůna minojské kultury vzešlo antické Řecko. Přestože semínko řecké vzdělanosti počalo klíčit kdesi v Orientu, stalo se právě vymezování vůči Orientu determinantem řecké psyché.

          Pokud prvním pilířem euroatlantické civilizace je antická vzdělanost (paradoxně ve středověku zprostředkovaná orientálními učenci), pak druhým pilířem současného Okcidentu je římské právo, jehož premisy jsou obsaženy v právu evropském dodnes. Ne náhodou se tehdy panevropská Římská říše (přívlastek Svatá je doložen až v listinách Fridricha I. Barbarossy) prohlásila za přímého následovníka (západního) Římského impéria.

          Na podstavci z antické vzdělanosti obložené římským právem ční nejmohutnější sloup z naší trojice – kultura křesťanská. Za hmatatelný předěl mezi antikou a středověkem můžeme označit právě korunovaci francouzského krále Karla Velikého na císaře Římské říše papežem Lvem III. léta páně 800 v Římě. Korunovace provedená papežem symbolizuje akt boží vůle, z níž je smrtelník pověřen vládnout v duchu božích zásad, ale bez dalších božích zásahů skrze svého náměstka na Zemi.

          Ono eklatantní oddělení moci světské od moci církevní je condicio sine dua non naší západní civilizace a staví náš život na diametrálně odlišný základ, než jakým je východní státotvorné pojetí – cézaropapismus (přeneseně zakotvený kupříkladu v islámském dín wa dawla).

***

          Hérodotos vymezuje Řeky na základě jazyka, náboženství, etnické příslušnosti
a způsobu života právě v kontrastu se zeměmi Východu. Dnes je Evropa protkána směsicí jazyků – jen v Evropské unii je možno hovořit čtyřiadvaceti úředními. Stále převládající procento křesťanů se mísí s muslimy, judaisty, hinduisty, vyznavači asijských náboženství… nehledě na samotnou diversifikaci křesťanství.

          Imigrační vlny posledních desetiletí (nejen z bývalých kolonií) spolu s nastupující globalizací značně zamíchaly již tak obtížně definovatelným etnickým pojmem Evropan, proto právě poslední ze jmenovaných determinant - způsobu života – by měla být základní složkou nové evropské identity, jejíž tři pilíře jsme si vytyčili.

          Charta evropské identity z roku 1995, po níž volal i Václav Havel, vykresluje Evropu jako společenství hodnot humanismu, svobody, tolerance, bratrství… Problémem Charty však zůstává její idealismus a nabubřelost, neboť Evropě nárokuje hodnoty, pod jejichž výčet by se rádi podepsali i jiní. Pozitivistický přístup totiž explicitně vyjmenovávat evropské hodnoty – je eo ipso nanejvýš sporný.

          Definice evropské kultury je možná pouze na základě vymezení se vůči kulturám jiným. (Nelze definovat my, neexistuje-li žádné oni.) Toto vymezení nemůže proběhnout na etnickém, náboženském, jazykovém a v konečné fázi ani striktně (!) geografickém základě. Jediným společným jmenovatelem hledané evropské identity by měla být přijatá a pochopená víra v laický právní stát lpící na hodnotách explicitně vyjádřených v Chartě evropské identity, s nezbytností zachovat si povědomí tří pilířů naší societas civilis bez ohledu na původ, náboženství, rasovou příslušnost či politické přesvědčení, ale s nezbytným podřízením (!) těchto druhotných diferenciačních znaků definované evropské identitě v zájmu zachování evropského kontinua.

***

          Znamená to, že se každý imigrant může stát Evropanem, přijme-li za své evropské hodnoty a ztotožní-li se s evropskou identitou? Kolik žije v Evropě Neevropanů? A kolik z nich jsou evropští domorodci? Je Evropou jen Evropská unie nebo i Izrael?



Jméno: Robert GRILL
Adresa: Gymnázium Zikmunda Wintra, náměstí Jana Žižky 186, 261 19 Rakovník
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 3. místo


Když není máslo, mažu Heru

          Někdy se člověk ocitne situaci, kdy ho okolnosti donutí dělat něco, co by jindy neudělal. Prostě se spokojí s tím co má, i když to není to, co chce nebo potřebuje. Zažil jsem to nedávno. V Africe. Tady se jednoduše neřeší, jestli bude po obědě pivo nebo Coca-cola. Jestli je vhodnější kombinací smetanová zmrzlina nebo pařížský dort. Tady není na výběr. A výhrou je i špinavá voda.

          Když jsem viděl tu směsici hadrů a špíny, trošku jsem se styděl za svoje bavlněné trenky za tisícovku. Nemohl jsem si zvyknout, že k jezeru, jediné vaně místních, je to několik hodin cesty. Ani jídlo nebylo valné. Ta trocha masa v banánových listech mě nemohla úplně zasytit. Místní se jen chichotali, ale maso nejedli. Jen nějakou kaši, kterou ženské dělaly tak, že potravinu rozžvýkaly, vyplivly a smíchaly. Nejsem si jist, že bych takovou krmi snědl. A to jsem celkem skromný a nenáročný člověk!

          Vlastně jsem byl rád, že už jedeme domů. V letištním hotelu jsem se pokusil zcivilizovat. Horká koupel, klimatizovaný pokoj, sklenka whisky s ledem. A také ústní voda, kolínská a čistá hedvábná košile. Měl bych něco pro ty chudáky udělat. Ačkoli asi by se v kašmírovém obleku necítili moc dobře! Možná nějakou sbírku na školu a léky! Měl bych napsat pár novinových článků a zatřást světem! Přece se takhle nedá žít! Opájel jsem se představou, jak mě objímají, jak mi jsou vděční, jak o mně svět uznale mluví jako o novém Spasiteli, jako o matce Tereze… S velkolepým pocitem jsem vystupoval doma na letišti. V hale mi ten úžasný pocit zkazila taková podivná holka. Vnucovala mi nějakou kytku za padesát. Prý na vrtané studny v rovníkové Africe! Chápete to, taková drzost!



© 2005 - 2017 Tomáš Cebula | KONTAKT | návštěv | funkčnost | XHTML 1.0 | CSS 2.1 | Valid RSS 0.91!