14. ročník - 24. března 2014


Výsledková listina
Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka 2014


kategorie POVÍDKA

1. místo:

2. místo: 3. místo: zvláštní cena: 4. místo:


kategorie BÁSEŇ

1. místo:

2. místo: 3. místo: zvláštní cena: 4. místo:


kategorie ESEJ A NOVINOVÝ ČLÁNEK

1. místo:

2. místo: 3. místo: zvláštní cena: 4. místo:


Povídka


Jméno: Pavel Folprecht
Adresa školy: Gymnázium, Královická 668, 250 50 Brandýs nad Labem
Zařazení do kategorie: povídka – 1. místo


Ale maminko...

          Co na mně ta holka vidí! Mohla by mít na každým prstě minimálně padesát lepších chlapů, než jsem já! Bohatších a hezčích. Taková krásná holka! Moje Míša. Nádherný, dlouhonohý, blonďatý řezivo. To zní tak krásně. Moje Míša. Jsme spolu už docela dlouho. Něco přes půl roku. Seznámili jsme se na úřadě. Zaklepal jsem na dveře a bez vyzvání vstoupil. Seděla za stolem, jakmile mě uviděla, vstala a usmála se. Strašně krásně se usmála. Zoubkama, který by jí záviděla i ta slečna, co je vyfocená na plakátě v čekárně u mojí paní zubařky.
          „Můžu vám s něčím pomoci?“ zeptala se a přistoupila ke mně. Měla – a samozřejmě stále má – hrozně roztomile pihovatej nos a neuvěřitelně zelený, velký kukadla. Na sobě kostýmek a díky vysokým podpatkům byla stejně velká jako já. Asi za milion let jsem ze sebe vykoktal něco v tom smyslu, že jsem úplně zapomněl, proč jsem vlastně přišel. A byla to pravda. Na důvod návštěvy úřadu jsem si vzpomněl, až když mi přišla výhrůžka o možné exekuci z důvodu nezaplacené pokuty. Ale to je jedno. Myška zamrkala, zasmála se a řekla, ať si to pořádně promyslím a přijdu jí to říct zítra znovu. Já si sice doma nevzpomněl, ale přišel jsem. A řekl jí větu, kterou jsem si předtím natrénoval:
          „Víte, já bych vás hrozně moc rád pozval na večeři, ale do konce měsíce mám asi 50 korun a dvě stravenky. Takže jestli se neurazíte, naproti u Číňanů bych vám koupil alespoň kung-pao a kofolu.“
          Chvilku na mě koukala, jestli to myslím vážně. Nejradši bych utekl. Pak znovu ukázala zuby, a že prý má za chvilku pauzu na oběd. Později, mi prozradila, že se jí hrozně líbilo, jak jsem kvůli ní obětoval svoje posledně peníze. Čínu totiž chtěla zaplatit ona, ale já jí to nedovolil. Od tý doby jsme spolu. Zamiloval jsem se do ní, protože je jiná. A ona do mě, protože si myslela, že já jsem jiný. Prý hrozně hodný a roztomilý. Šest měsíců ji přesvědčuji
o opaku, ale nedá si to vymluvit.
          Tohle všechno se mi honí hlavou, zatímco připravuju tousty. Myška za chvilku přijde, najíme se a pustíme si film. Na výpravu do vírů velkoměst, výlety na zámky a popíjení na barech jsme oba dva líní. Všechno už je hotovo, a tak si jdu na terasu zapálit cigaretu. Bydlím s rodiči v baráku, ale celé horní patro je moje. Starší brácha už se dávno odstěhoval. Přítelkyně má klíče. Já od jejího bytu taky.  

 

          „Ty s ní pořád ještě chodíš?!“ vystěkla na mě máma druhý den odpoledne. „Viděla jsem ji ráno, jak odchází.“
          „Jo, chodím. A ještě dlouho budu,“ zabručel jsem si pod chmýří a mířil ke schodům. Vousy mi nerostou, tak prostě pod chmýří. Neměl jsem náladu se zase hádat.
          „Stokrát jsem ti říkala, že si to nepřeju.“
          „Mami, ale vždyť  ji vůbec neznáš...“ vrátil jsem se do obýváku.
                    „Znám její rodiče! Táta komunista až na půdu, dědeček lampasák, podplukovník v záloze, a ta její máma je stejná jako ona. Do praktickýho života absolutně nepoužitelná. Namyšlená fiflena.“
          Strašně mě to všechno naštvalo. „Za svý rodiče nikdo nemůže! Ani já ne!“ zařval jsem.
           Máma na chvilku zavřela oči a uklidňovala se. Pak spustila znova, ale tentokrát úplně jiným, klidným tónem. Takovým tím „ale já to s tebou přece myslím dobře“ hlasem.
          „Jiříčku. Vždyť takováhle holka už v životě má úplně jiný priority. Je o hodně starší. Říkal jsi, že jí je šestadvacet.“
          Tohle byla pravda. Míša má o pět let víc než já. Ale byl jsem za to hrozně rád. Není jako holky, který jsem znal. Byla na tom svým pomyslným vrcholu. Krásnější už nikdy nebude. A mladší koneckonců taky ne.
          „Brzy bude chtít dítě,“ pokračovala máma, „ty jsi ještě ani nedostudoval. Nebo si myslíš, že je to láska na celej život? Nechá tě. Přece nechceš udělat stejnou chybu jako Petr.“ Petr je jméno mého staršího bratra.
           „On žádnou chybu neudělal!“ skočil jsem jí do řeči. „Nechal školy, protože ho nebavila. Našel si práci, kterou má rád, a odstěhoval se za Radkou, kterou miloval. Nevyšlo jim to, ale radši bydlí v podnájmu, protože už nedokázal vydržet, jak si ho komandovala a motala se mu do života.“ Regulérně jsem křičel. Mamce zvlhly oči a vypadala zaraženě. Na omluvy ale bylo pozdě, všechno zašlo daleko. V pokoji jsem si vzal pár věcí a beze slova jsem odešel. Za pár minut jsem stál přede dveřmi bytu, kam jsem mířil. Ještě, že mám klíče.
          „Prostě už se to nedalo vydržet, zlato. To se těžko popisuje, musela bys u toho bejt.“
           „Tvoje máma je takt idiot...“
           „Hele jo... Furt je to máma.“
          „Hmm.“
          Zapálili jsme si a bylo ticho. V jednom filmu říkali, že podle ticha, který mezi dvěma lidmi občas nastane, poznáte, jestli jste narazili na někoho výjimečnýho. Nevím, co je na tom pravdy, ale film dostal Oscara. S Míšou jsem nikdy trapný ticho nezažil. Mlčeli jsme, to jo, ale trapně nám nebylo. Užívali jsme si přítomnost toho druhýho. Teď nám ale trapně bylo oběma
a to nevěstilo nic dobrýho.
           „Nechceš se na to už konečně vykašlat a přestěhovat se sem?“ zeptala se nakonec. Hrozně mě zaskočila.
           „No... Je to tó... přece máma... A víš, jak jsem na tom s penězma,“ koktal jsem. Jako tenkrát, když jsme se potkali poprvé.
          „Najdeš si brigádu nebo práci.“
          Pořád jsem neříkal nic a Michala pokračovala: „Přece se sebou nenecháš pořád takhle zametat. A děda říkal, že-“.
          „No jo, dědeček podplukovník.“
          Ticho.
          „Tos přehnal, Jirko. Měl bys jít.“ Ty poslední tři slova byly jako kopanec do břicha. Jsem nerozhodnej, rozmazlenej a línej. Ale mám svoji hrdost.
          „Vrať se, až budeš vědět, co chceš,“ slyšel jsem ještě. Bouchnutí dveří se romanticky rozlehlo prázdnou panelákovou chodbou. A já byl v hajzlu.

 

          Půjčil jsem si od bráchy auto a vyjel jsem. Ve tři ráno. Nevěděl jsem kam a bylo mi to jedno. Prostě pryč od všeho. Chtělo se mi brečet. Ani rádio jsem si nepustil. Vesnice a města ubíhaly jedno po druhém. Zdobnice. To je někde v Orlickejch, ne? Byl jsem hrozně unavenej. Už bylo skoro světlo, zastavil jsem na prvním místě, kde to šlo, vlezl si na zadní sedadlo
a okamžitě usnul.

 

          „Dvojitou vodku,“ zavelel jsem v první hospodě, na kterou jsem narazil. Ale byla to spíš nálevna. Hroznejpajzl.com Lokál celej prázdnej. Jen já a hospodský, co evidentně pamatoval Švédy na mostě.
          „S ledem?“
          Tady mají led, jo? No jo vlastně, vždyť jsem v horách... Přikývnul jsem.
          „Není na dvojitou vodku trošku brzo, mladý muži?“ zeptal se a sklenička stála přede mnou. Nadechl jsem se a kopnul to do sebe. V krku se mi rozhostilo známé horko a hořko. „Ještě jednu.“
          „Co myslíte, dají se chlastem řešit problémy?“ zeptal se znovu. Kouknul jsem na něj
a všiml si, že mu v obličeji hraje hrozně zvláštní moudrost.
                    „Co myslíte vy?“ odpověděl jsem na otázku otázkou.
          „Je to vtipný, ale nedaj.“
          „Co je na tom vtipnýho?“
          „Víte, ona každá hospoda na světě těží z milnýho dojmu, že alkohol vyřeší vaše starosti. Já už 40 let vím, že nevyřeší, ale nesmím to nikomu říct.“
          „Tak proč to říkáte mně?“
          „Vypadáte inteligentně...“
          Usmál se na mě a já na něj taky. I v tom největším zapadákově narazíte na filosofy.      A komu jinýmu se svěřit,než následovníkovi Cicerona nebo Platóna?
          „Taková ženská je v životě jenom jedna, Jirko, měl by ses s ní co nejdřív usmířit.“ S hospodským panem Kulíkem jsme si potykali tak o tři vodky zpátky.
          „Když já jsem z toho všeho hrozně unavenej.“
          „Unavenej, unavenej... unavenej můžeš bejt, až ti bude šedesát.“
          „A ty myslíš, že to nepřehnala?“
          „Přehnala.“
           „Tak, proč se mám usmiřovat já?“
           „Protože jsi mladší.“
          „Ty vole, to je svět... Morgena s kolou!“
          „Morgena nevedu.“
          „Tak becherovku.“
          „Bude ti špatně, Jirko.“
          „To už mi je.“

 

          Pamatuju se, že jsem platil a nechal hrozně velký dýško. A slíbil jsem, že se někdy vrátím říct, jak mi to dopadlo. Taky si pamatuju, že jsem hrozně dlouho hledal auto, a když jsem ho našel, pozvracel jsem si kapotu. Zděšení z tý spouště vystřídalo nadšení, když jsem si uvědomil, že můj brácha nemá Peugeota, ale Škodovku. To mělo za následek další zděšení, jestli mě náhodou někdo neviděl. Utekl jsem, co nejrychleji to šlo. A nejrychleji to šlo po čtytřech. Konečně! Moje Fábie. Na zadním sedadle jsem zavřel oči a připadal jsem si jako na horský dráze.Vzhledem k tomu, že už ale nebylo co zvracet, jsem nakonec usnul.
          Probral mě hroznej hlad, velká bolest hlavy, ale hlavně žízeň. Strašně strašná, opilecká žízeň. Spal jsem hrozně dlouho. Už byl zase další den. V sámošce jsem si koupil čtryři nožičky párků, čtyři housky a Mattonku. V kapse jsem měl posledních sedm stovek. Na účtu ani halíř
a bankomat bych tu stejně asi hledal marně. S penězi jsem se nikdy nenaučil hospodařit. Neumím šetřit a často jsem bez koruny. Zase na druhou stranu, k čemu vám jsou peníze, když s nimi svým bližním neuděláte radost? Za Míšu vždycky platím, když někam jdeme. Ona má víc peněz, ale platím já. Tak to má být. Nepsané pravidlo. Vždycky platí chlap.
          Studený párky bez hořčice byly hrozně hnusný. Proč sis, ty vole, nekoupil třeba šunku? Utrácet už ale nebudu. Zbylé peníze půjdou na naftu. Neměl jsem co dělat, a tak jsem se šel projít. Naše země je hrozně moc krásná. Kolem Orlických hor jsou všude louky. Všechno vypadá jako nádherná velká zahrada. Sednul jsem si do trávy na takovou menší vyvýšeninu
a při tom prudkém pohybu se znovu trošku ozvala moje kocovina. Ale bylo tam krásně. Lidi, to si neumíte představit, jak tam bylo krásně. Pode mnou a přede mnou byly kopce a na nich jen
a jen pole. Sem tam dráty vysokého napětí a ve velké dálce byla vidět malinkatá pohybující se autíčka. Dal jsem si ruce za hlavu a lehnul si. Květen je nejhezčí měsíc v roce.
          Přemýšleli jste někdy o nebi? Myslím jako o obloze. To je vám nekonečná zásobárna nádherně modré barvy. A tu a tam bílý mráček. Proč jsem si toho nevšimnul dřív? Nevím, jestli existuje nějaký bůh. Asi spíš ne. Ale jestli jo, tak určitě stvořil modrou jenom pro tuhle chvíli. Uvnitř mě nastal nádherný klid. A zalil mě pocit štěstí z toho, jak je na tom světě nádherně. Usmíval jsem se a nic mě netrápilo. Fakt nic. Měl jsem poslední dvě cigarety,ale zůstaly v krabičce. Odteď, když budu chtít kouřit, vzpomenu si na tuhle chvíli. Napadlo mě, jestli vůbec ostatní lidi vědí o tom, jaká je obloha. A vědí vůbec, že uklidňuje? Asi ne. Prostě nebe, kámo, no a co? Furt za něčím spěchají, mají něco na práci a na někoho se zlobí. Já takovej nechci bejt. Všechny peníze světa bych vyměnil za další takhle nádhernej  okamžik.

 

          Auto jsem vrátil bráchovi a za peníze, co jsem našel v přihrádce pod Atlasem silnic a dálnic, jsem koupil tři ty nejhezčí kytičky. Gerbery. Pan Kulík měl pravdu. Takovouhle ženskou už podruhý nepotkám. A jsem mladší, tak bych se měl omluvit první. Čekal jsem, až půjde z práce. Že se blíží, jsem poznal podle klapotu podpatků. Došel jsem k ní a dal jí kytku.

          „Tak už se nezlob, maminko.“

          Nevím, jestli chápete, proč se omlouvám zrovna matce. I na Míšu dojde. Nerozcházím se s ní a ona se mnou doufám taky ne. Ale víte, mámu má člověk jen jednu. Jsem nerozhodnej, rozmazlenej a línej. Jo a v kapse nemám ani korunu. Ale tohle chápu.



Jméno: Bernadeta Babáková
Adresa školy: Gymnázium Tišnov, Na Hrádku 20, 666 01 Tišnov
Zařazení do kategorie: povídka – 2. místo


Popis jednoho zápasu        

 

Je to ta nejdelší chvíle za tvůj dosavadní život.
Sedíš na záchodové míse ve své mrňavé garsonce, rukou si podpíráš bradu, lokty opřené
o nahá kolena, hypnotizuješ ten počuranej papírek.

Vyčkejte minimálně 10 minut, než se test zabarví. Poté výsledek srovnejte s obrázkem na přebalu. Děkujeme, že používáte naši značku. Přejeme hezký den.

Koukneš na hodinky, uběhly teprve dvě minuty. Vlekoucí se dvě minuty.
Zavřeš oči a promneš i unaveně obličej, je v tom cosi odevzdaného. Ještě osm nikdy nekončících minut.
Víčka máš pořád pevně sevřená. Krok za krokem couváš hlouběji v čase.

Vzbudíš se ráno, něco po deváté, s pocitem, že bys mohla ještě chvíli spát a že něco je jinak. Ne vyloženě špatně, prostě jinak. Typické ráno po bujarém večírku: v zrcadle na tebe koukají oteklé, červenýma žilkama protkané oči, jako by to byla jemná výšivka tenoučkou nití. Pomačkaná, opuchlá, rozcuchaná, s žaludkem podobným plovoucí kře v nekonečném oceánu. Uf.
Umýváš se studenou vodou, čistíš si zuby, dostáváš z řas včerejší řasenku, ze svetru rtěnku a z hlavy dnešní kocovinu.
Sedíš u stolu, mícháš mechanicky hodně silný kafe, jsi pořád duchem v posteli, tvá pleť má nezdravě bledou barvu. Káva stydne, prohledáváš kapsy, je v nich zapalovač, obal od lízátka, jízdenka z metra, nějaký drobný, ale jinak nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo ranní cigárko.
Pak se ti v kapse něco zavrtí, začne to vrnět.
Volá Kuba.
„Ahoj,“ překvapí tě, jak ochraptěle a přidušeně zní tvůj hlas.
„Ahoj, ahoj, to byla včera zase párty,“ zní nadšeně z druhého konce města.
„To jo, no.“
„Jestli jsme to trochu nepřehnali, co kotě? Jsem totiž úplně vyždímanej, dalas mi fakt do těla,“ promile mu z hlasu ještě docela nevyprchaly.
„Hm,“ říkáš přehnali, stejně jako předevčírem a předpředevčírem, stejně jako minulej týden
a všechny ty týdny a měsíce předtím.

„Podívej, Vláďa má dneska narozeniny, tedy, má je zítra, ale slaví to pochopitelně dneska, protože zítra musí služebně pryč, no tak to asi půjdem zapít do Vylitýho sudu, přijdeš?“
„Asi ne,“ huhláš.
„Ani do Vinný mušky bys nešla?“
„Dneska se moc necítím.“
„Tak mám přijet já?“

Chceš ho vlastně vidět?

„Né.“
„Ne?“
„Ne. Běž s klukama a pozdrav Vláďu.“
„Tak jo, kočičko, ahoj,“ v sluchátku něco mlasklo, asi pokus o polibek na dálku.
„Čau.“
V bytě je zima. Přitáhneš si kolena k bradě a přemýšlíš. Něco je nějak  jinak. Koukneš na hodiny a zjistíš, že je půl jedenácté a že máš vlastně hlad. Automaticky otevřeš lednici a vytáhneš, na co máš chuť, prostřeš si stoleček se studenou kávou, vytáhneš nůž, vidličku, lžíci, hezký modrý talířek a chystáš se zasednout k snídani. V hlavě ti ještě zní Kubova slova, když si konečně uvědomíš, že sis k snídani nabrala vlašák, vánočku, červené zelí a broskvový kompot, trhneš sebou, nasucho polkneš a necháš snídani snídaní, protože ti nejspíš právě došlo, kde se vzal ten divný pocit.

Prohrabuješ se kabelkou upletenou z lněných provázků, pošitou všelijakýma nášivkama, hlásající volnost Tibetu. Kde je ten zatracenej diář? Tady!
Raz, dva, tři, patnáct, dvacet, dvacet sedm, třicet dva, třicet pět.
Sakra.
Asi jste to nepřehnali jenom včera. Do háje. Kroužkovací metoda sice není žádná jistota, ale třicet pět je vysoké číslo. Jak sis jenom mohla nevšimnout?
Utíkáš pro mobil se slzami v očích. Voláš nejlepší kamarádce, doufáš, že nepařila včera tak moc, jako ty. Zvedni to, zvedni to, zvedni to!
Jo, taky ji ráda slyšíš. Ne, nic se neděje, jen máš takový menší problém. No, asi jsi těhotná. Ne, nemůžeš si jít koupit test, protože tam dělá známá tvý mámy, největší drbna na sídlišti. Jo, počkáš na ni u tebe doma, jo, ty peníze jí pak dáš. Ne, Kuba tu není, spal doma. Ne, neví o ničem. Ne, nebudeš dělat žádný hlouposti, počkáš v klidu na ni. Ano, jsi jí moc vděčná. Zatím ahoj. Teď ti nezbývá nic jiného, než se vrátit ke snídani.

Kafe je už úplně studený. Kručí ti v břichu a zaráz je ti na nic. Chvěješ se. Lekarna je zavrena, musim asi do centra, pridu tak za pul hodky, nikam nechod! Píše nejlepší kámoška.
Fajn.
Co budeš do té doby dělat? Můžeš si sednout k počítači a do vyhledávače zadat potrat – obrazky. Můžeš si zkusit vybavit adresu nejbližšího dětského domova, můžeš se utěšovat tím, že díky tobě a tvé neopatrnosti se třeba nerozpadne jedno bezdětné manželství, můžeš si představit, jak nacpat novorozence do igelitky, můžeš si v duchu říkat, že Mojžíše matka taky odložila, můžeš začít hledat nejbližší baby box. Nebo ještě předtím začít hledat vizitku k tvé gynekoložce. Můžeš si uvařit bylinkový čaj a začít posilovat pánevní dno. Můžeš si vzít kalendář a začít vybírat jméno. Můžeš si v hlavě spočítat, kolikrát ještě půjdeš do práce. Můžeš si najít bazar s dětským oblečením. Můžeš spočítat výšku mateřské, odečíst náklady na plínky a jídlo a vyhodnotit situaci jako kritickou pro tvůj rozpočet a zoufale nevýhodnou pro tvůj společenský život. Můžeš si stanovit datum porodu, můžeš si vybrat kmotru, můžeš si oprášit háčkování a uplést svetýrek.
Ale neuděláš ani jedno z toho. Stále ještě v kalhotkách, s nohama pod bradou, s neučesanými vlasy, ze kterých je cítit kouř balených cigaret, sedíš ve své pidikuchyňce, pomalu žmouláš vánočku a čteš víkendovou přílohu noviny, rozhovor se slavnou tenistkou.
Zvonek, kamarádka stojí ve dveřích, má červené tváře a je celá zadýchaná. Valí oči, nezouvá se, v černých lodičkách nakráčí rovnou do předsíně. Štrachá v kabelce a sype ze sebe jednu informaci za druhou.
Děkuješ, dáváš jí peníze, ona jen máchá rukou  a odmítá. Zveš ji dál, ale ona se ani nezouvá, nemá čas. Ano, půjdeš to vyzkoušet hned teď,ano, určitě jí to zavoláš. Ne, nepřemýšlela jsi
o tom, co budeš teď jako dělat. A snídalas? Nedáš si kávu nebo čaj? Proč bys jako neměla pít kafe, vždyť ještě nevíš, jestli jsi těhotná a stejně by sis dala radši panáka. Ne, nemyslíš to vážně, byl to jen vtip. Taky se měj hezky, jo, večer se k ní kdyžtak stavíš.

Uf.. 
Opřeš se o zavřené dveře. Tak, teď tedy musíš jít pravdě vstříc. Jenže se ti vůbec nechce čůrat.

Utekla další minuta, rozpačitě obracíš test v ruce. Ten hloupej, blbej test. Máš chuť ho roztrhat, nedočkavě si koušeš do rtů, do očí se ti tlačí slzy. Začínáš si být čím dál tím jistější...
Ne, to ne, zarýváš nehty do dlaní,  ne teď a ne mě! Jsi přece ještě mladá, nic sis neužila, nestihla ses podívat do New Yorku, ani si nechat podepsat triko od Iggyho Popa. Sotva ses vyhrabala z těžkýho startu, sotva ses odstěhovala od tvé rodiny, sotva sis vydechla, že jsi jen sama za sebe, nemusíš po nikom uklízet, pro nikoho vařit, nikomu se zodpovídat, omlouvat, sotva sis odvykla na tolerování cizích nálad, sotva ses stala nezávislá, už máš začít budovat jiný domov, jinou rodinu? Zase si zvyknout na střídání v koupelně, na špinavé prkýnko, cizí vousy v umyvadle, smradlavé prádlo v koši? Budeš snad muset znova vytahovat z výlevky vlasy po někom jiném, hlásit, s kým a kam večer půjdeš nebo kde jsi vzala na nové boty?
Test se stále ještě nevybarvil.
Krucifix! Dřeš si pěstí oči.

„Kočičko, nechoď ještě domů,“ škemral tehdy poprvé Kuba a lascivně tě hladil po stehně.
„Ale já chci jít domů, jenže k tobě, hahá!“ Tehdy ti to připadalo jako nejlepší vtip, co jsi za večer slyšela. A ještě víc tě bavila jeho reakce, když rozšířil oči a zakýval hlavou, jako poslušnlý pejsek.  Vlastně byl tak trochu jako pejsek. Pes Baskervillský.
Divokej a huňatej.
A slintal.

Uběhly další dvě minuty, po padesáté čteš návod na přebalu, koušeš si nehty. Něco uvnitř tebe hlodá, že třeba, snad, možná, by to nemusela být pravda.Tohle se ti určitě už někdy stalo. Třeba když jsi byla ve stresu, nebo když byl úplněk, nebo špatné postavení hvězd, nízký tlak nebo nedostatek hořčíku, nebo... proč si něco nalhávat? Ale ještě pořád tě od definitivního verdiktu dělí několik posledních minut. Možná bys vážně měla sednout k počítači a zjistit něco o potratu. Zvedneš se ze záchodu, utřeš si nos a začneš hledat. Hned druhý obrázek ukazuje pinzetu, která svírá miniaturní růžovou ručičku. Stěží potlačíš zvracení. A pak se zase rozbrečíš.

Já jsem taková kráva!

No dobře, říkáš si, však s ním o tom nemusím mluvit, je to moje věc!
Co je ti do něj? Proč by měl rozhodovat o tobě nebo o tvém případném dítěti? Copak bys byla první, co by šla na potrat? Na obrazovce stále lékařská pinzeta svírá drobounkou dětskou ručičku. Ach ne! Tohle ne! Žádný dědek v bílým plášti nebude trhat miminko na kusy!  Copak dnes není dost svobodných matek? Vysmrkáš se a za víčky už vidíš sama sebe, tlačíš kočárek, ofina bojovně do čela, tlačíš s hrdostí a pýchou, samostatná, nezávislá, nepokořená, odbojná, statečná – proud představ přetrhne zvonění mobilu.
Ty jsi těhotná?!? Píše Kuba. Kamarádka zkrátka umí držet tajemství.
Proc sis nechala koupit tehotenskej test? Píše máma. Pro lékárnice asi lékařské tajemství neplatí. Trik s nejlepší kámoškou zkrátka odhalí každá trochu vnímavější ženská.
Krucinál! Říkáš si a teď už brečíš jako želva. Jak tohle řekneš mámě? Připadáš si jako malá holka, co zůstala po škole a teď se z toho musí zodpovídat. Žaludek tě bolí stále víc. Slzy jako hrachy padají rovnou na těhotenský test, který se ještě nevyjádřil.
Zbývá poslední minuta.

Muzes mi laskave odpovedet?!  Mobil si nedá pokoj. Jako bys slyšela svou matku, polkneš a rozbrečíš se znova. Slyšíš ji, jak křičí, že jsi nezodpovědná, vzpomínáš, na její proslovy s válečkem v ruce, když vztekle hnětla devátý druh vánočního cukroví, zatímco otec luštil křížovku. Nikdy se nevdávej! Nikdy! Do smrti budeš jen uklízet, vařit, žehlit a skákat kolem něho! Posmrkneš, otřeš si oči, vdávat se přece nemusíš.

Ne že někdy budeš tak blbá, aby sis nechala udělat děcko, nespíš kvůli těm harantům, dřeš se v práci, aby měli co jíst, co voblíkat a ti nevděční  zmetci chodí za školu!  Takhle se máma vyjadřovala o údělu rodičovství zpravidla po každých školních schůzkách. Rozeštkáš se nanovo.

Zbývají poslední vteřiny.

Ten křížek, docela nevinné plus, možná ti připadá spíš jako kříž nad hrobem, jako konečná, ten křížek za to nemohl, ale ty s ním mrštíš do protějšího koutu, běžíš ho nakopnout a vztekle po něm dupeš, pořád a pořád, agónie, vztek, agrese, všechny ty roky, co jsi měla akné a neměla kluka, co jsi musela babičce vyškrabávat kuří oka, uklízet po mladším bratrovi, všechny ty probdělé  noci, předstírané orgasmy, menstruační bolesti, všechno, co tě štvalo, od panovačné matky, přes Kubovo chrápání, užvaněnou kamarádku, nedostudovanou vysokou, přesčasy v práci, buzeraci od nadřízených až po všechny ty nesplněné plány se teď převtělily do maličkého černého křížku.
The Ende, Das Ende, La fin.
Defnitivní verdikt.
Dupeš, bušíš pěstmi, zuříš, vrčíš, křičíš, nadáváš a ani si nevšimneš, že kdosi odemkl dveře a teď na tebe kouká.
Je to Jakub. Tváří se ustaraně a trochu pitomně, v ruce žmoulá sáček s mandarinkami.
„Ty jsi tady?“ Zeptáš se celkem zbytečně.
„No přece tě v tom nenechám samotnou,“ usmál se plaše a nervózně přešlápl.
V tom budu stejně jen já, ty nebudeš mít břicho jako balón, návaly, ranní zvracení, zácpu, bolavý prsa, šílený chutě, ty nebudeš vypadat jako velryba, nebudeš mít vytahanou kůži ani strie, ty, ty, ty.“
„Já vím, já vím,“ obejme tě nemotorně. Ani se nepřevlíkl, pořád smrdí hospodou.
„Prd víš,“ huhláš do jeho mikiny a utíráš si do ní nos.
„Na“ propustí tě z objetí, „musíš jíst vitamíny, hm?“ Starostlivě ti loupe citrusový plod.
„Kubo, co budeme dělat?“ Skoro šeptáš. Stojíš tam, ubrečená, s opuchlým obličejem, jen v kalhotkách, neučesaná, nenalíčená, těhotná.

Takhle sis to nepředstavovala, je ti třiadvacet, máš svou pidigarsonku a dva roky pracovního poměru, nezávaznou známost trvající přes rok, máš šanci na mateřské přídavky a místo ve školce. Máš hysterickou matku, tedy potenciální babičku, nezodpovědného přítele, jehož hraní na taťku nebude bavit víc, jak půl roku, máš mikrovlnku a rychlovarnou konvici, pod postelí sbírku panenek, co jsi ještě nestihla vyhodit, v posteli máš několik plyšáků, v nočním stolku stejně plyšová pouta na večerní dovádění, máš nezaplacený účet za mobil, máš Ghándího fotku v pokoji a koukáš na ni přes řasy slepené solí  a v ten moment  si uvědomíš, že nemáš sílu ten maličký shluk buněk ve své děloze dostat násilím ven teď ani přespříští úterý. Nedokážeš si představit pinzetu s namodralou ručičkou tvého mimina. Sáhneš si nevědomky pravačkou na břicho, je trochu nafouklé, ale žádné velké změny neregistruješ. Popotáhneš. Zoufalství a vztek opadly. Ovineš podbřišek i druhou rukou. Už je to pryč, jsi klidná, přestála jsi ten zlomový okamžik, kdy jsi měla chuť si radši vrazit dvě babiččiny pletací jehlice do břicha,  když sis chtěla pustit plyn, když už ses viděla, jak se druhý den po porodu kradeš s dítětem v sáčku ze supermarketu ke skládce nebezpečného odpadu.
Jakub tam pořád ještě stojí, na tvoji předchozí otázku jen zmateně krčí obočí. Ale ty nečekáš na odpověď, teď už to víš. Odteď se ti život otočí vzhůru nohama, odteď se budeš čím dál tím víc přibližovat obrazu své strhané, uřvané, nespokojené matky. Víš, že ti bude hůř a hůř, že ti ten  drobeček podlomí zdraví, vysaje ti z těla všechnu sílu, krásu a energii, že tě bude v noci budit a ve dne unavovat, že tě bude trápit a zlobit, že ti bude lhát a čím bude starší, tím víc tě  bude nesnášet, až mu přijdeš stejně mimo a trapná, jako ti právě teď připadá tvoje máma.
Víš, že na něj budeš křičet, budeš mu nadávat, bude tě stát spoustu nervů a práce a vezme ti nejhezčí léta života. Ale stejně tak dobře víš, že už od tohoto okamžiku ho budeš velmi hluboce milovat, tak, jako jsi nikdy nikoho nemilovala, víš to už teď a budeš to vědět až do smrti.



Jméno: Pavel Antoš
Adresa školy: Gymnázium Jiřího z Poděbrad, Studentská 116, 290 01 Poděbrady
Zařazení do kategorie: povídka – 3. místo


Hranice lásky               

          Po zhlédnutí propozic k zajímavé soutěži O cenu Filipa Venclíka jsem nadšeně zajásal. Konečně, co může být krásnější než téma o maminkách? Ihned mi hlavou vířily desítky různých nápadů, jak  nejlépe vystihnout něžné pouto a láskyplný vztah s tou mojí a vyslovit jí tak literárním dílkem svůj velký upřímný dík za neustálou svědomitou péči a vlídnou podporu. Jenže pak jsem došel k názoru, že jistě budete pročítat mnoho takových nádherných příběhů a rozhodl jsem se inspirován skutečným osudem sestry mé prababičky, nastínit odvrácenou tvář mateřství, kterou bezcitné dějiny protkaly krutou bolestí. Třebaže zvuky okovaných bot oděné do stínů hnědých košil i deště válečných střel mezi skučícími meluzínami náletových sirén už naštěstí dávno odvál čas, na mateřskou lásku se určitě nevztahuje promlčecí lhůta (vždyť na jednu vzpomínáme přes dva tisíce let), a tak chci touto prací skromně vyjádřit úctu všem ženám, jež neměly šanci zůstat šťastné.
          Nad promáčeným krajem se plížilo špinavé pozdní odpoledne a nevýrazně mdlé slunce již nedokázalo projasnit nadcházející šeď stmívání. V hustých chuchvalcích se nad mosty spoutanou řekou a nejbližším okolím převalovala mléčně bílá mlha. Kvílící vítr ji rval na cáry, které pak nelítostně roznášel Prahou jako vlající útržky dávno poničené svatební krajky. Na vltavském nábřeží zasvítila stříbřitá slída na sivých ohlazených kamenech a vrhala matné mihotavé odlesky na vlhkou cestu, vzbuzující neurčitý pocit nostalgie.
          Neměla ponětí, jak dlouho sama bloudí městem. Minuty? Spíš hodiny. Leknutím uklouzla a vzápětí zakopla o vyčnívající mokrou dlažební kostku, když vyzvánění ve věžích hlučně proťalo podvečerní nevlídnost. Ručičky orloje nesmlouvavě tichem odkrajovaly synovi zbývající čas. Předlouhé sekundy bodaly do bolavých spánků. Třeba se i smály srdci bušícímu úzkostí. Po zádech jí přeběhl mráz. Křivolakými uličkami se na ni valila odevšad tíseň a panika. Trpká pachuť beznaděje snad stoupala i z hlubin kamenných studní a usazovala se na dně středověkých kašen. Šla dál, s hlavou hluboko skloněnou. Malá ztrápená máma.
          Včerejší vydatný déšť spláchl z nečistých ulic hlínu, prach i špínu a vše smísil v tmavý kal stékající líně po starobylých náměstích a prázdných tržištích. Žena nevnímala bláto, do něhož se co chvíli bořila. S námahou zvedala ztěžklé nohy a zanechávala za sebou temnou mazlavou stopu. Možná stále doufala, že za některým rohem zazní pár nejdražších slov – „Mami, maminko moje!“ Znovu se smekla a upadla na zem. Hrubé vlněné punčochy náraz příliš neztlumily. Obě kolena jí silně krvácela, jenže nač se ohlížet na úzké stružky rudých krůpějí, vlévajících se do černých louží, když zítra ráno popraví syna? Proč? Nic špatného neudělal, ale komu na tom záleží? Gestapo se přece nikdy nemýlí a žhnoucí biče dvou blesků palčivě zraňují bez důvodů jen proto, že mohou. Bezmocným úsilím skousla bledé rty, aby se přinutila vstát.
          Potácivě pokračovala v chůzi. A při tom vzpomínala na dnešní dopoledne. V hlavě naskočila těžká prožitá kapitola, prostoupená silou tragického zážitku. Burcující obrazy se nechtěně vtíraly a dorážely s novou silou. Dravě útočily na nervy. Myšlenky bouřlivě proplouvaly před očima a oživovaly okamžiky strávené v pankrácké sekyrárně. Muže s paží zdobenou našitými černými rameny svastiky považovala kdysi za přítele. I dnes projevil trochu pochopení. Za úplatek. Za hodně velký úplatek směla ještě spatřit syna. Oněch pár vteřin ji stálo veškeré úspory. Doma už nezbylo vůbec nic, ale co na tom? Potěšit dítě je nad všechen majetek. Jenomže na to, co viděla, nezapomene do konce života. Už nikdy! Věděla, že totéž jako ona prožívají i tisíce dalších matek, ale teď cítila jen svou vlastní bolest
a zoufalství. Za závojem hořkých slz stěží rozeznávala postavu se zlámanými žebry, která k ní skrz studené mříže úpěnlivě natahovala třesoucí se ruce se strhanými nehty a oteklými ústy se zaschlou zčernalou krví vyrážela přes rozbité zuby volání: „Mami, maminko moje! Prosím, pomoz mi. Nenechávej mě tady, aby mi ubližovali! Mami!!!
          Kdyby alespoň dovolili, aby ho objala a sevřela konejšivě v náručí, stejně jako to dělávala předchozích osmnáct let. Nesměla se však svého chlapce dotknout ani konečky prstů. Zapřísahala je. Plakala. Křičela. Prosila na kolenou. Nabízela vlastní život. Zbytečně. Odněkud doléhal drsný smích a rázné povely. Násilím ji odtrhli od oprýskaných mříží, věznících její chloubu a bez slitování vlekli pryč koridorem zkázy. Ven, za hradbu šedých zdí, ovinutou bariérou trnů z ostnatých drátů. Před vchodem napolo v mdlobách ještě zaslechla poznámku, ať nezapomene včas donést peníze. Nechápala. Na co?  Prý nově zavedená finanční kompenzace za kata, úklid a administrativu. Svět se s ní zatočil. Žaludek svíral pocit na zvracení, k plicím se nedostával vzduch. Následující věty bývalého známého se přímo propalovaly do mozku: „Pokud nemáš na zaplacení, Juliano, pošli k nám svou dceru. Může odpracovat dluh jako naše posluhovačka.“ Svět se znovu zatočil. Žádostivý pohled muže vskutku nepřipouštěl pochyby, o jaký druh služby by se jednalo. Nikdy! Nevydá plná bílá šestnáctiletá ňadra a perly pohupujících se boků do jejich zhýralých spárů. „Zaplatím hned zítra,“ hrdě vztyčila hlavu a spěchala pryč.
          Nepříjemný ledový osten zármutku navrátil ženu do přítomnosti. Bílým kapesníkem si setřela slzy i krev z potlučených kolen a rozvažovala, co dělat. Až teď si uvědomila, že stojí před kostelem. Snad zbývá ještě naděje. Co nezvládl člověk, jistě napraví Bůh. Uvolněná vešla do chrámových prostor. Venku za vysokými věžemi se zvolna ochlazovalo. Nebesa měla nyní olivově šedavý nádech a zdály bylo slyšet blížící se bouři, přichystanou zasáhnout do útrap města prudkým lijákem. Uvnitř kostela nečekaně před oltářem nesměle zatančil poslední matný skomírající sluneční paprsek, který přesto ve skle vitráží namíchal překrásně barevné odstíny. Snad Boží znamení?
          Okamžitě poklekla, sklonila hlavu, sepjala ruce a mezi prsty propouštěla korálky klokočového růžence. Modlila se za záchranu syna, který měl právo žít. Modlila se i za dceru. Vysílala ke Spasiteli prosby a doufala, že spolu s dýmem lojové svíčky se vznesou nad oltář s křížem Krále a poté i výš, až tam ke hvězdám. Bože nedopusť... Jenže pomyslný kruh děsivého dne se pomalu uzavíral a neposkytl žádný zázrak shůry. Anděl strážný tentokrát asi spal a Bůh se už pár let díval jinam. Sen o spáse se rozplynul. I slzy jí došly. Sfoukla svíci
a s trpkostí opouštěla dům Páně. Místo chorálů znělo pod sloupovím a stropními oblouky chrámové lodi vzdalující se hromobití, umocněné nakřáplou ozvěnou. Místo květin na rozloučenou dopadalo ke vchodu listí, servané vichrem z větví stromů. Místo povzbudivého proslovu kněze ji provázel křik divokých vran. Venku na kamenných chrličích, tvářících se vždy odmítavě a uzavřeně,vytvořily vodní kapky na okamžik iluzi, že jejich omšelé tváře pláčou spolu s ní, ale ve skutečnosti pohledy neživých očí nevyjadřovaly žádné emoce ani nevnímaly bolest.
          Pochopila nevyhnutelnost situace. Za každou cenu získat peníze, aby netrpěla i dcera. Jenže jak? Co ještě může prodat žena, která nic nemá? Otřásla se.Od předčasné smrti manžela nepoznala nové muže, ale... bohužel neexistuje jiné východisko. A velikost pravé mateřské lásky nezná hranic. V matném zrcátku si upravila dosud přitažlivou tvář a husté prameny kaštanových vlasů a přesunula se na viditelné místo pod starou lampou na okraji chodníku. Tam, kde se slušná počestnost vyhýbá padlým andělům.
Hlasy zvonů přerušil rachot brzdícího vozidla a bílá rukavice v temném okénku pokynula, aby přisedla. S posledním naléhavým úderem kovového srdce kostelního zvonu se konečně váhavě odlepila od kalné pouliční svítilny, které se do teď křečovitě držela. Dva kroky přes špinavou vozovku k pootevřenému naleštěnému automobilu se zdály jako nekonečná cesta do nikam. Nezlomná vůle zlomené ženy ale překonala hanbu ponížení. Vždyť to dělá pro své děti. Žijící dceru, umírajícího syna. S netečným pohledem nejprve natáhla rozevřenou ruku, aby následující oběť nezůstala nezaplacena. Pevně v dlani stiskla podávané peníze. Pak coby prázdná nádoba odevzdaně nastoupila. Dveře se s klapnutím podobným výstřelu do ticha zavřely a vůz se rozjel. Jen pod lucernou dál stála v nově houstnoucí mlze její nešťastná duše, zatímco myslí rychle spěchala k dceři, snad zachráněné před zneuctěním. Ale srdce, bolestně krvácející, klopýtalo zpět vlhkou temnotou dláždění, až tam k aleji stínů zamřížovaných oken, aby ještě jednou naposledy slyšelo z rozbitých úst hlas milovaného syna: „Mámo, maminko moje...“



Jméno: Veronika Háková
Adresa školy: Svobodná chebská škola, Jánské nám. 15, 350 02 Cheb
Zařazení do kategorie: povídka – zvláštní cena


Mamma Mia   

Preludium

Lidský život je nevyčerpatelnou studnicí námětů pro uměleckou tvorbu. Svou různorodostí
a nekonečným množstvím variant kombinací vybízí k uchopení a hloubání nad nevyzkoumatelným. Proč jsme zde? Proč zde nebýt? Co bude, až vydechneme naposledy? Někteří se těmito otázkami aktivně zabývají a mnohdy nevidí jiného východiska, než se zkrátka přesvědčit na vlastní kůži. Bez možnosti zamezit obětem dalším. Jiní se smíří s faktem, že existují, nějak bylo, nějak bude a první skupinu odsuzují k pohrdavým pohledům pro darmošlapy.

Všichni máme svůj vlastní život, s nímž je nám dovoleno nakládat dle libosti.

Každý ale lze skrýt do čtyř částí o sto slovech.

 

1. věta

Nebylo pravděpodobné, že by se dostavil. Ostatní členové rodiny se s tím smířili již dávno, ale Eliška, elegantní dáma čekající na návrat ztraceného syna, ho pohřbít nedokázala. Hodiny odčítaly život jí i všem ostatním, kteří se pokoušeli toho deštivého dne uzmout si svůj kousek štěstí. Mladí by nedokázali ocenit důležitost vánočních večírků, na nichž se popíjí horký čas
a hraje scrabble. Málo alkoholu, mnoho zubních protéz. Elišce však poskytovaly alespoň nějaké rozptýlení. Minulo již pět Vánoc, co jej viděla naposledy, ale přece slíbil, že přijde. Počká, tady není kam spěchat. Všichni jen čekají. Na smrt a děti. Tak jako ona.

Eliščin syn Karel byl již od mládí pěkné kvítko. Co se v dětství dalo svést na věk, v době dospívání už se nazývalo průšvihem a za hranicí osmnáctky považovalo se za vliv nedostatečné výchovy. Peníze se točily ve víru se snovými stavy, omámení střídaly slzy vytržených srdcí a po jeho životě zůstával kaňon. Na jedné straně viníci, na druhé oběti, na samém dně on. Ne málokrát na vlastní kůži okusila, jakou mincí umí oplácet, přesto však matka dítě své vždy miluje. I kdyby pod šibenicí stálo a katovi se vysmívalo, ona pro něj bude slzy ronit až do úplného konce.

Přítelkyně Květa jí soucitně stiskla rameno. O soužení samozřejmě věděla, často Elišce naslouchala, když do tmy vzlykala slova žalu. Stejně jako ostatní však mlčela a jen kývala hlavou, když se jí kamarádka svěřovala s nejhoršími obavami, které tížily a táhly ke dnu. Minulý týden náhodou zaslechla, jak doktor Vaněček hovoří po telefonu s Eliščinou dcerou.  Okamžitě  poznala  tón  i  otřepané  fráze,  kterými  se utěšují budoucí pozůstalí.    „... prosím přijeďte.“ Nepřicházelo proto v úvahu, že by jí cokoliv říkala. O zubaté, o Karlovi. Nikdo netouží přežít své dítě, když je v plné síle, natož pak když ho zevnitř rozežírá vlastní tělo.

A pak se váhavě otevřely dveře. Dovnitř vešlo děvčátku, postrkováno matkou k pozdravu. Žena sama pak kývala hlavou a očima přelétla místnost. Když Elišku konečně našla, lehce se pousmála a dívce cosi špitla, načež ji odstrojila z kabátku, čepice i šály a vyslala vpřed.

„Jste moje babička?“

Květa se zatím taktně vytratila do bezpečí ušáku. Sledovala, jak se tři generace žen objímají. Eliška vnučku viděla prvně, její matku po letech. Vrátili se z Ameriky, aby nebyla na Vánoce sama, alespoň tak si jejich náhlý příjezd vysvětlovala. Byla šťastná a ani nevnímala, jak se na ni ze všech stran dívá smrt.

 

2. věta

Marek a Klára spolu chodili už nějaký ten pátek a podobně ospalých rán zažili bezpočet. Na vysoké bylo volno, rodičové spolu odjeli k moři a všichni kamarádi se buď věnovali svým láskám, nebo truchlili nad těmi minulými. A tak se stalo, že po téměř třech letech byli na Štědrý den jen sami dva. Na rozdíl od Marka, který by klidně spal až do večera, pak do sebe hodil pizzu a zalezl zpátky pod peřinu, byla Klára  rozhodnutá, že letošní Vánoce nebudou obyčejné. Akce nesla název „Hominizace divé zvěře“ a jediným důvodem pro ni byla kartička s abstraktním motivem v kabelce.

Začala stromkem, malým umělohmotným zjevem s vypelichanými větvičkami a nezdravě zaprášenou barvou. Ve třpytivém kabátě z koulí a řetězů však vypadal celkem obstojně. Následovala přehlídka komerčních cetek, které ke svátkům patří. Sošky sobů, světýlka do okna, svíčky a drobné ozdoby na chvojí ve váze. Na misky rozložila koupené cukroví
a v lednici přeskládala potraviny, aby se dovnitř vešla ještě ryba. Vše bylo  sváteční, vše mělo pointu. Jediné, co bránilo sváteční atmosféře v plném rozvinutí, byl Marek. Na lokaci se nezměnilo nic, pouze polehávání doplnil o konzumaci gumových medvídků přímo z kbelíku. Někdy si člověk říká, kde to zvíře vzal.

„Co kdybys vylezl a helpnul mi v kuchyni?“ postavila se důležitě do dveří s rukama v bok.

Odpovědí jí byl nechápavý pohled. „V kuchyni?“ Další gumítek nalezl smrt ve chřtánu zlobra.

„Jo, aspoň na Vánoce by ses mohl překonat a být nějak užitečný.“

„Mluvíš jako tvoje matka. Popravdě mě trochu děsí, že se měníš ve svou matku.“

„Mě zas děsí, že se mi v  posteli válí tucťák, co nemá nic lepšího na práci, než zažívat na sádlo.“

Teatrálně si povzdechl. „Zlato, však nám je třiadvacet, nemusíš to prožívat jak matka od čtyř dětí.“

Ušklíbla se. „Někdy si to natrénovat musíš.“

Bylo půl páté. Dost času, aby připravila sváteční tabuli, než se jí muž vrátí z lovu. Marek odešel ven,  aby koupil na večer něco k pití. Trochu ho litovala, že se musí hnát ven v tomhle počasí, ale patří mu to. Seděla na gauči schoulena v objetí deky a prohlížela si fotografii, na které nebylo nic než  pár šmouh a teček. Čistě pragmaticky viděla pouze to, čistě fantazijně miminko s dudlíkem v puse. Samozřejmě pochybovala. O sobě, o Markovi, o tom, co řeknou rodiče, až jim novinku oznámí. Veškeré obavy však přebíjelo čiré štěstí, že jedna z teček je srdíčko.

 

Requiem

Bylo by však bláhové domnívat se, že kdo umí zjednodušovat, vládne světu. Situace má východisko naprosto jinde, než by se komu zdálo. Ten, kdo se snaží třídit a škatulkovat, nakonec vždy narazí. Člověk jako individuum je velmi tvárná a nevypočitatelná
bytost, pokud nabude dojmu, že si to okolnosti žádají. Vyhrává, kdo nevidí nic a zároveň
vidí vše. Nesmíme na sebe zanevřít, protože až si budeme ještě o trochu vzdálenější,
nemusíme k sobě najít cestu nikdy. A proto přivři oči, člověče, dívej se na svět
pouze škvírkou mezi víčky a cti svou matku, protože nikdo jiný je pro tebe nepřivře víc.



Báseň


Jméno: Matěj Dvořák
Adresa školy: Gymnázium, Wolkerova 316, 473 01 Nový Bor
Zařazení do kategorie: báseň – 1. místo


Slepota

Předzpěv

 

Starý kraj a staré město,
na jeho kraji starý dům.
Zchátralý je, ale přesto,
žijí tam lidé k těmto dnům.

Velké srdce, velká láska,
lidská hloupost, lidský pud!
Nevidomí přes oči páska,
na konci všeho přijde stud.

Již znáš místo, již znáš city,
teď je jenom spojí děj.
Strůjcem svého štěstí jsi Ty !
To na paměti stále měj.

***

Hopsa hejsa bude bál !
Nestarej se matko má !
Kdopak by se smutků bál ?
Každý úsměv na rtech má !

Hopsa hejsa bude bál !
Bude sláva, bude ples !
Kdo pak by se smutků bál ?
Již se chystá celá ves !

Počkej, synu, počkej chvíli !
venku zima, venku mráz !
Meluzína domy kvílí
a ty mi mizíš  v dáli zas !

Promluv se mnou aspoň slova,
Než utečeš mi zase pryč.
Od té doby, co jsem vdova,
tebe svádí stále chtíč !

Pověz aspoň, jak se máš!
Promluv se mnou aspoň slova!
Proč se, matko, hloupě ptáš?
Zdržuješ mě zas a znova!

Prosím, synu, zůstaň se mnou !
Neodcházej, prosím, stůj !
Zima dnes noc věští temnou,
prosím zůstaň, synu můj !

 

Intermezzo

Zimní noc

Hop a skok si vločka tančí,
Hop a skok pak dolů padá.
Hop a skok si vločky tančí,
Jedna s druhou má se ráda !

Kolik jich jen ztančí na zem ?
Snad tisíc v jedné vteřině !
Pak spí spolu, spolu s mrazem.
V jedné bílé peřině.
***

Druhý den hned časně z rána,
Koník bílou stezkou skáče.
Nese domů svého pána,
ten smutek drží málem pláče.

Už jen pár dlouhých skoků zbývá,
Stavení již v lese vidí.
Smutně se na něj, smutně dívá,
Stydí se chlapec, moc se stydí !

Matko ! Matko ! Již jsem se vrátil !
Otevřel mladík zmrzlé dveře.
Koně jsem cestou málem schvátil,
V tom sněhu se jen těžko beře.

Vstoupil chlapec do světnice,
však matka ještě tvrdě spala,
Spala tvrdě a co více,
ani se ze sna nehýbala !

Promluvil k ní jemným hlasem,
tak tichým, jak jen dovedl.
Omlouvám se sobě lhal jsem,
Sám sebe jsem podvedl.

Vzpomínáš, jak jsem takhle spával ?
A ty jsi mi četla pohádky !
V té době jsem pravdu znával,
vše bych to vrátil na zpátky !

Strašně jsem se matko splet,
snad napravit to ještě smím.
Žádná z dívek, co jsem sved,
Nestala se štěstím mým !

Pak ji ruku jemně chytil.
Proč jen tak strašně chladná byla ?
Náhle chlad i v srdci cítil,
ve chvilce se tam úzkost vryla.

Sedí chlapec ve světnici,
sedí chlapec sám a sám.
Slza kane mu po líci.
Kdo se teď zeptá, jak se mám ?

* * *   KONEC  * * *



Jméno: Martin Kihoulou
Adresa školy: Gymnázium, Mikulášské nám. 23, 326 00 Plzeň
Zařazení do kategorie: báseň – 2. místo


Klikni pro plnou velikost

Jméno: Lukáš Anděra
Adresa školy: SŠAI, Weilova 4, 102 00 Praha 10
Zařazení do kategorie: báseň – 3. místo


MAMMA MIA

 

Moje milá maminko, ty mě opravdu nechceš?
Necháš mě zemřít, než se narodím?
Vždyť ani nevíš, jsem-li dcera nebo syn.
Což z lásky jsem snad nevzešel? Jen vzpomeň,
jak vyznávalas lásku komusi.

Maminko, ty mě nechceš?
Bojíš se, že máš příliš malý byt?
Mohu se jenom v koutku přikrčit.
Však tolik lidí spalo venku, když z domu
je maminka vyhodila.
Maminka skryla dítě pod halenku a vyšla
ze sklepa jak z jeskyně.

Maminko, ty mě nechceš?
Bojíš se, že vezmu si víc lžiček?
Vždyť já bych pro tebe jenom žil.
Natrhal bych si
lesních ostružin. Za válek kdysi jedli
lidé kořínky a matka přece dala dítě do plínky.

Maminko, ty mě nechceš?
Bojíš se, že uberu ti krásy?
Já si tě celou přemaluji jen,
a jestli trochu krásy nasbírám si,
zhlížej se ve mně každý den, jak v dítěti
se zhlíží matka, nemusíš ani hledět do zrcátka.

Maminko, ty mě nechceš?
A co když budeš chtít vody podat
a osamělá marně zvoláš nastokrát?
A co když změníš se na stařenku,
kdo se tě zeptá: Maminko, co je ti?
Kdo s tebou půjde pomalinku venku?
A komu umřeš jednou v objetí?

Maminko, jen bych ti chtěl poděkovat,
že jsem si u tebe mohl stěžovat.
Dělala jsi pro mě, co jsi mohla,
pokaždé ses přemohla.
Za nikoho jiného bych tě nevyměnil
rád bych se ti odměnil.

 

o o O o o


Jméno: Luisa Kopecká
Adresa školy: Gymnázium, Wolkerova 316, 473 01 Nový Bor
Zařazení do kategorie: báseň – zvláštní cena


Maminka

Maminka, béžové tričko visící na věšáku mého domova

Maminka, svítící lampička na mém nočním stolku

Maminka, červené jablko v útulné misce mé bezstarostnosti

Maminka, krásný obrázek na zdi mého života

Maminka, zářivý zvýrazňovač na dně penálu mého obyčejného dne

Maminka, lesklá kabelka se zlatými uchy mých svátečních chvil

Maminka, stříbrný prstýnek uprostřed šperkovnice mých tajných nadějí

Maminka, zapálená svíce do tajemné tmy mého srdce

Maminka, nádherný strom na kraji zahrady mého očekávání

 

Maminka, můj pokus o surrealistickou báseň



Novinový článek a esej


Jméno: Veronika Háková
Adresa školy: Svobodná chebská škola, Jánské nám. 15, 350 02 Cheb
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 1. místo


Mamma Mia!

          Ani ten největší optimista by o dnešním světě nedokázal tvrdit, že je přívětivý. Příčina možná vězí ve vyšším životním standardu, možná tom, že je člověku čím dál víc vlkem. Ať tak či onak, každodenně se setkáváme s případy solitérních lidí, kteří místo k všeobecnému blahu pokouší se sklidit pšenku ve svůj prospěch. I v době nepříznivé, v době, která nepřeje přílišnému družení se, zůstává navzdory lísavým touhám po majetku a prosazení se bezpečným útočištěm kruh rodiny. Otec, matka, případně sourozenci. To jsou ti, které vlastní problémy zajímají méně než vaše. Ti, kteří zůstávají, i když ostatní odvrací své zraky. Ideálně.

          K námětu tohoto textu mne přivedlo několik nezávislých debat s kamarádkami, které, ač svým věkem takříkajíc „holky na vdávání“, netouží po založení rodiny. Mají partnery, s nimiž spokojeně žijí na hromádce, ale vzhledem k současné situaci ve světě a výhledům do budoucna do další fáze vstoupit nechtějí. Shodují se v jednom: Dítě do tohohle světa? To udělá leda krkavčí matka, co prostě dítě chce, ať to stojí, co chce.



          Na začátek trocha faktů. Pokud se v dnešní době rozhodnete vstoupit do manželství, máte šanci padesát na padesát, že skončí rozvodem. Proto není divu, že statisticky počet novomanželů  stále klesá a rozvedených párů naopak přibývá. Jak to tak bývá, v letech po svatbě se podaří zplodit děti, o které následně rodiče vedou válku á la „tatínek ti lízátko nekoupil, to jsem byla já“. A problém je na světě. Jádro pudla tkví v tom, že některým lidem zkrátka nedochází důležitost změny příjmení a navléknutí kroužku na prst partnera. Mnoho z nich si řekne, že to spolu prostě zkusí a uvidí se. Co na tom, že když to nevyjde, nebudou z rozchodu špatní pouze oni, ale i jakési malé bytosti, které se tu mimochodem zjevily.

          Dalším faktorem nejspíš bude i nálada ve společnosti. Nezaměstnanost vzrůstá, daně rovněž, všechno je úplně v háji a navíc, kdybych byla bývala potkala Pištu Hufnágla, měla bych se dozajista líp. Člověk myslící pak v kruhu těchto věčně nespokojených jen stěží nachází naději, že se podobným způsobem jednou nebude trápit jeho potomek. Jeden totiž nemusí být žádný genius, aby mu zástup kverulantů nelezl na nervy. Pro případ nemusím daleko. Víc jak polovina spolužáků stále věří myšlence, že se přestěhují do USA, najdou si protějšky jako z amerického filmu a budou žít šťastně až do smrti. (Jistě někteří jsou schopní a věřím, že při troše snahy se jim sen může splnit, zbytek ale zůstane u idey.) Menší část se pak drží více při zemi a uskromní se na plat 30 000 Kč a dvakrát ročně dovolenou v zahraničí. No, a pak jsou tu lidé jako já. Ne právě intelektuální špičky, které jednou odkloní dráhu meteoru od země, ale lidé, kteří zkrátka již prozřeli, jak to na tomhle světě chodí. Možná jsem příliš velký pesimista na svůj věk, ale jak se praví v jedné knize mého oblíbeného autora: Věř v nejlepší, počítej s nejhorším.

          Vraťme se však k původnímu předmětu úvahy. Mám-li mluvit sama za sebe, ač jsem narozena ve znamení, které nedá bez rodiny ani ránu, začínám se k názoru výše zmiňovaných slečen přiklánět. Když každý den usedám do lavice a vidím kolem sebe tolik mladých lidí, kteří mrhají svým potenciálem, chce se mi brečet. Pravda, ne každý může být doktorem nebo právníkem. Co je ale důležitější? Mít zaměstnání, kvůli kterému k vám lidí vzhlíží, a mnohdy s jediným záměrem, nebo znamenat něco sám pro sebe a ty, na nichž vám záleží?

          A proto upadám v skepsi. Nemohu samozřejmě vědět, zda budou mé děti uvažovat podobným způsobem, zda nebudou jako ti, s nimiž sdílím třídu. Možná se za třicet let vzbudím a zjistím, že je pro ně život jedna velká párty a ve svém věku pro ně budu téměř exponát v muzeu. Ale co když ne? Co když i ony budou chtít přemýšlet a vidět svět jinýma očima?

          Sama vím, zvláště z dřívějších let, jaké je, když si vás zařadí do hromádky „divná“. Pokud mohu  soudit, myslím si, že kdyby nebylo jistých událostí a přátel, kterým jsem naopak vždy připadala v pohodě, dostala bych se naprosto někam jinam. A obávám se, že bych neoplývala vyrovnaností a schopností házet věci za hlavu. Což se mi mnohdy nedaří ani nyní, kdy se mám o koho opřít a komu chodit plakat na rameno.

          Samozřejmě, až budu mámou, budu to já a můj muž, kdo má zastávat funkci ramena na vyplakávání. Kdo ale někdy viděl živé dítě, časem pochopí, že každý jednou dojde do fáze, když potřebuje externího přítele. Někoho, kdo vám nekontroluje žákovskou, nepere vám ponožky a neuděluje dobré rady do života. Zbytečně, jelikož prsty si musí spálit každý sám. Vyžaduje to mnohdy spoustu času, zklamání a vzteku, než se najde ten pravý, ale pak je svět hned veselejší. A přestože má ve vesmíru existovat rovnováha, někdo umírá sám. Nejspíš proto, že někoho milují všichni.

          Mohu si proto vzít na svědomí možnost, že se nikdo takový pro mé děti nenajde a jednou mi vyčtou svou ztracenost mezi těmi tzv. normálními?



Jméno: Josef Krčmář
Adresa školy: SPŠP – COP Zlín, Nad Ovčírnou 2528, 760 01 Zlín
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 2. místo


Mamma Mia

          Být matkou. To je status, po kterém, podle mě, alespoň podvědomě touží každá žena. Být matkou, tedy i mateřský pud, je jeden z nejzákladnějších přírodních jevů živých bytostí. Být matkou svému dítěti, ať už vypadá jakkoliv, ať už se chová jakkoliv, ať už je jakékoliv. Všichni víme, že to často není lehký úkol. Jak pro lidské, tak zvířecí matky. Ale řekl bych, že se zvířena přece jen vypořádává s mateřským pudem tak trochu jinak než člověk. Ale být matkou neplatí jen pro živočichy. Dokonce každý šroub má svoji matku. A nesmíme zapomenout na samotnou matku přírodu, bez které by všechny ostatní matky prostě neexistovaly.

          Jaké to ale je, být matkou úplně všeho? Řekl bych, že je to jako mít nejtěžší práci na světě. A místo výplaty ještě musí sama platit. A hodně. Vůbec to přírodě nezávidím a nejspíš nebudu jediný. Řekl bych ale, že jako matka zatím hrdě obstává, i když občas potřebujeme pořádný pohlavek, abychom si uvědomili, kdo je tu vlastně pánem. Neustále ji špiníme šaty, stříháme její nádhernou hřívu, spalujeme kůži a vytváříme rakovinové nádory. A to všechno zvládáme bravurně a s grácií. Jsme někdy jak neposlušné dítě. Černá ovce rodiny.

          Představte si to. Stovky, možná tisíce dětí. Každé z nich představuje jeden živočišný druh. Všechny jsou poslušné, pilně plní své povinnosti a dodržují zásady. Jen jedno z nich pořád odmlouvá a nic mu není dobré. Hraje si na vojáčky. Na nejsilnější personu domácnosti. Říká si „Pán Tvorstva“ a přitom nevnímá, že někdo stojí v kuchyni, snaží se každý den uklízet po dítěti jeho hračky a umívat špínu, i když už některé fleky nikdy nesmyje. Příroda má trpělivost, ale nechci být u toho, až džbán přeteče.

          A přitom, pořád si hrajeme na malém pískovišti. Připouštím si fakt, že ve vesmíru určitě nejsme sami. Ale zajímalo by mě, jaký mají přístup k naší společné matce jiné světy. Jestli ji mají rádi, jestli se k ní chovají jako k vlastním matkám anebo jestli už s nimi příroda dávno nebydlí. Pomalu, ale jistě nám už náš vlastní dům přestává stačit a začínáme se stěhovat jinam. Do míst, kde nebylo životu určeno přebývat. Na bílé asteroidy a opuštěné planety. Jako bychom dospívali a snažili se odpoutat od našeho rodiče. Odstěhovat se do jiného města, začít jiný život. Bude ale opravdu jiný než tady? Už jen čekám, kdy si uděláme z Měsíce nukleární testovací oblast nebo kdy na Marsu zasadíme první rostliny, abychom je mohli zase zničit a vypálit. Stejně jako tady. Myslím ale, že nám naše matka dává někdy dost tvrdé lekce, a až dospějeme a opravdu opustíme tento domov, vzpomeneme si na matčino kárání a budeme se o naše nové bydlení starat lépe.

          Stejně, jako se učí malé děti od svých matek, že plotna pálí, sníh studí, že ze židle se dá spadnout a hrnek s čajem se chytá za ucho, nás učí matka příroda zase jiným zásadám. Jenomže  je nerespektujeme. Každý se musí poprvé popálit, aby zjistil, že to naše matka s tou plotnou nepřeháněla. Ale spálili jsme se už tolikrát a tolikrát jsme to zkusili znovu, jako by se nic nestalo. Jsme špatnými dětmi. Tedy větší část z nás.

          Jako novorozeňata naši předci potřebovali jen přístřeší a jídlo. Jako batolata zjišťovali, že se po světě dá chodit a že je plný hraček. Jako předškoláci začínali chápat, co je to hra
a sociální cítění. Jako školáci se naučili číst a psát. Jako puberťáci spolu začali soupeřit a jako mladí dospělí toužíme po založení vlastní rodiny na jiném místě. Jestli to tak půjde dál, za chvíli budeme v důchodě. Ale jak to tak bývá, žádná matka s nikým nevydrží až do důchodu. Vždy musí jít zas o dům dál. Bojím se, že nás naše matka opustí. Bojím se toho, jak to bude
u nás doma vypadat.

          Matka je pro nás to nejcennější, co máme, a často si jí nevážíme. Prorážíme jí do srdce ocelové trubky, abychom využili její mízu, které nemá nekonečně. Pohřbíváme jí pod kůži všechnu špínu našeho světa, aby na povrchu bylo čisto. Vdechujeme jí do plic dehtové mraky, aby se nám lépe dýchalo...

          Jsme tedy chamtiví. Hamižní. Chceme příliš mnoho, ale dostáváme neuspokojivě málo. Jako malé dítě, které chce na Vánoce celé hračkářství. Chvíli jsem si opravdu myslel, že jsme ti mladí dospělí. Rozumní lidé. Chytří lidé, co vidí do budoucna... Ani trochu. A výprask od matky nám už nepomůže. Teprve, až nás opustí, si možná uvědomíme, že to s ní nebylo až tak špatné. Že jsme si s ní hrávali. Že nad námi držela ochrannou ruku. Že nás učila, jak ve světě přežít.

          A možná to se jí stalo osudným. Neměla nás učit. Měla nás nechat na stromech. Vůbec neporodit. Možná kdybychom byli rozumnější. Dávali ve škole víc pozor. Líp se učili. Možná by to dnes vypadalo trochu jinak.

          Možná... Možná, že to tak mělo být. Možná jsme předurčeni z matky přírody vysát poslední kousky energie a postupně ji strávit. Jako mladí pavoučci, kteří po narození pojídají vlastní matku, aby měli dost energie přežít. Ale jak to bude vypadat, až naše matka umře? Budeme se moct o sebe postarat? Budeme dost soběstační? Zvládneme postavit vlastní dům
a založit vlastní rodinu? Chci znát odpovědi na tyto otázky. Chci se jim postavit čelem
a pronést odpověď...

          Chtíč, to bude ten signál. Ten pocit, který matka příroda projevuje jen zřídka, přitom její potomci až příliš často. Když chci, tak chci a nikdo mě nezastaví. Jako malé dítě, které se rozbrečí před cukrárnou a baculatým prstíčkem ukazuje na největší lízátko ve vitríně.
A matka, aby si o ní kolemjdoucí nemysleli, že si nemůže dovolit dát svému dítěti, co chce, mu lízátko okamžitě koupí. Aby si naše matka nepřipadala hloupě, dá nám všechno, co má.
A my to s úsměvem přijímáme, ale vracíme v mizivém množství.

          Tuto esej věnuji naší matce. Matce přírodě. Mimo třídění odpadu, které se stejně neprovádí, jak by mělo, je to snad jediná věc, kterou jí vracím. Přál bych si, aby nám dala ještě jednu šanci, kterých nám dala už nesčetně. Přál bych si, aby se na nás dívala spíš jako na nepochopené, než hloupé a sebevražedné. Jsme chytré děti, ale někdy ne dost.



Jméno: Jan Pospíšil
Adresa: Gymnázium Jana Amose Komenského, Komenského nám. 209, 271 01 Nové Strašecí
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 3. místo

Maminka?

          Maminka. To slovo má značnou sílu. Rozehrává v nás bohatou paletu pozitivních emocí a nastartovává mnoho kladných asociací. Vyvolává v člověku představu čehosi neskonale dobrého, milého a láskyplného. Prý to tak funguje. Nebo snad ne?
          U velké většiny lidí je slovo maminka zřejmě opravdu spouštěcím momentem celé série uklidňujících a konejšivých obrazů, ale jimi se zabývat nebudu. Neumím to. V mém případě je tomu totiž zcela jinak. I ty nejfantastičtější představy mají přece svůj základ v prvcích reality – a kde tuto realitu v paměti vzít, když smysly přinášely něco úplně jiného?
          Maminka.  Když tohle slovo vyřknu, žádný  řetěz pozitivních asociací se v mé obrazotvornosti nerozběhne, slovo zůstává bez odezvy. Zřejmě proto, že ačkoli emoce obvykle hluboce prožívám, v tomhle směru jsem naplněn příjemnými pocity asi tak jako vyfouklá vaječná skořápka bílkem i žloutkem. Abych vydoloval alespoň nějaké představy, musím uvést v chod paměť a začít usilovně vzpomínat daleko do minulosti. A k čemu pak dospěji? Nu, není lehké to přiznat ani sám sobě, natož druhým lidem – ale k ničemu pak konkrétnímu a hezkému. Nevybaví se mi žádná láska, sounáležitost ani citové pouto, zůstávám chladný a nezúčastněný jako kus ledu. Jako bych se silou vůle rozpomínal na někoho úplně anonymního, koho jsem letmo poznal kdesi na návštěvě. Logicky se nabízí otázka – proč tomu tak je, čí je to vina?
          Vzhledem ke své nepříliš dobré rané paměti se mlhou zastřených, zdeformovaných
a rozostřených vzpomínek necítím kompetentní vyslovit se k maminčině tehdejší mateřské péči. Nevím, jestli mi matka tenkrát věnovala dostatek času, opečovávala mě a rozmazlovala, nebo jestli mne jenom tak nechala stavět si z lega a utápět se v osamělých dětských fantaziích. Prostě nevím. Eidetismem neoplývám a vzpomínky z útlého dětství jsou příliš útržkovité.
          Pevnější půdu pod nohama získávám teprve v pozdějších letech a rozjímat o svém vztahu s matkou se znalostí věci mohu teprve v době aktuální.
          Nejsem si jist, zda mohu charakterizovat náš poměr jako složitý, napjatý či ambivalentní,  jak mnozí intelektuálové v podobné situaci s oblibou dělávají. Je takový, jaký je. Vídáme se jednou týdně asi tak na tři hodinky, čili pro nějaký hlubší kontakt nezbývá mnoho místa, ani kdyby snad existovala oboustranná vůle a snaha nějaký vytvořit. Řídíme se několika nepsanými pravidly – například matka mi nikdy přímo nevyčítá můj introvertní způsob života a já na oplátku nekomentuji a nekritizuji její soužití s partnerem, proti němuž se každá má buňka vehementně bouří.
          Sedíme u oběda, ať už v matčině bytě či někde v restauraci a tiše neutrálně hovoříme. Já rozprávím o své věčné nespokojenosti, pochmurných náladách a nechuti ke škole, ona mi vypravuje historky ze zaměstnání i z každodenního života a pokouší se mě rozveselit. Na tomto místě musím vyzdvihnout matčinu nekonečnou trpělivost; ono vést konverzaci
a smysluplný dialog se zahořklým málomluvným melancholikem, jako jsem já, musí být dřina. Být na matčině místě, už dávno bych to vzdal.
          Sotva jsem ocenil matčinu vytrvalost, už mi mé pokřivené paranoidní podvědomí našeptává, že se se mnou maminka stejně vídá jen z povinnosti a aby ukonejšila svědomí, ale zdravý rozum mě okřikuje, abych matce nekřivdil, že mateřský zájem, nechci-li užít neznámé slovo láska, tady přece jen funguje. Paranoidní podvědomí se nedá: Mateřství má ale biologický podtext, takže dobrovolnost matčina neutuchajícího zájmu a lásky je velmi diskutabilní a ten zájem a láska mohou být klidně i předstírané. Ale ne! Rozum má navrch. Jsem přesvědčen, že mě má matka svým způsobem ráda.
          A já ji? Asi ano, jenže když ta slova vyřknu cítím z nich absenci skutečných citů, je to spíš jen prázdná fráze, neupřímné sterilní plkání, prostě se to tak sluší a patří. Ale to je čistě má vina a můj problém a nebylo by fér z toho vinit matku.
          Mezilidské vztahy bývají komplikované, mezi rodiči a dětmi ještě komplikovanější. V mém případě to platí dvojnásob, neboť, jak se zdá, jsou mi odepřeny některé přirozené emoce a city. Náš vztah s maminkou je tak, alespoň z mé strany a z mého pohledu, plný falše, neupřímnosti, přetvářky a podezírání. Jistě, většinou si hezky popovídáme o tom, co jsme od posledního setkání vařili dobrého a zajímavého k obědu, avšak to se samo o sobě dá považovat za jádro vztahu mezi matkou a synem jen stěží, že ano?
          Snad už je na čase s touto psychoanalýzou plné skepse a pesimismu přestat, neboť se to nápadně podobá tomu, jak se člověk prezentuje na sezeních u psychologa či u podobného profesionálního dušezpytce zaměřeného na mysl a mezilidské vztahy. Možná je maminčin obraz, jak jsem ho zde vykreslil, až příliš odlišný od reálné skutečnosti. Nemyslete si tedy prosím, že je má matka špatný člověk. Má jistě celou řadu kladů a pozitiv, jenže funguje něco jako projekce: podle sebe soudím tebe. A z tohoto pohledu musí být zákonitě v mých očích odstrašující osobností každý na světě.



Jméno: Jakub a Marek Parožkovi
Adresa: Gymnázium Jana Amose Komenského, Komenského nám. 209, 271 01 Nové Strašecí
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – zvláštní cena

JEDNA ŽENSKÁ
ČTYŘI LODĚ UTÁHNE PROTI VODĚ

          Jsme dva bratři, oba apoštolové: Jakub a Marek, jsme dokonce dvojčata, ale kdo to neví, toho by to rozhodně nenapadlo. Jakub je celý po robustním tátovi, Marek jako by z oka vypadl subtilní mamince. Geny se vak nezapřou, a když jsme měli charakterizovat naši maminku, vyšlo nám to jako přes kopírák, třebaže jsme hráli na férovku a vzájemně jsme neopisovali ani nekonzultovali. Věř, kdo chceš.

          Je zvláštní, ale nikoli neobvyklé, jak si někteří adolescenti svých rodičů neváží, jak nedokážou ocenit, co pro ně táta s mámou dělají, že je živí, starají se o ně, kupují jim oblečení, knihy, hry, věci nezbytné i zbytné, že jim poskytují domov, místo, kde jsou vždy vítaní a kam se mohou vždy vrátit. Jenže mladí touží po vlastním životě, chtějí být dospělí, samostatní, svobodní a nezávislí. A rodiče bohužel velice rychle zapomněli, že neuplynulo mnoho času od doby, kdy byli úplně stejní.
          Naše tmavovlasá nakrátko ostříhaná maminka s černýma bystrýma očima je naštěstí úplně jiná. Má drobnou postavu, nezasvěcený člověk by nevěřil, že odchovala takové chlapy, jako je náš sourozenecký čtyřlístek. (Jen já to bráchům kazím, podotýká Marek). Vzhledem k maminčině křehkosti velice udivuje, čeho všeho je schopna. Vystudovala zdravotnickou školu a nějaký čas strávila u lůžek pacientů jako sestra, ale řízením osudu teď kmitá coby kuchařka dobrých deset hodin denně kolem plotny našeho rodinného hotelu. Každá žena dostala od pánaboha či od přírody do vínku schopnost vykonávat povícero činností najednou
a vyskytovat se na několika místech současně, ale naší mamince sudičky tento dar upgradovaly na vyšší level.
          Jeden náš rodinný přítel (často v opilecké pýše, ale ve víně je pravda a v pivu jakbysmet) s oblibou říkává: „Ta vaše mamča, kluci, je sice malinká, ale má obrovský křídla, křídla, co vás čtyři velký chlapy vždycky unesou, schovaj a ochrání. A je načasovaná použít je pokaždý, když je potřeba, protože je to vaše maminka a má vás ráda. Je skvělá, važte si jí.“  Lépe se naše mamka ani charakterizovat nedá. Na svoji rodinu nedá dopustit – a my na ni také ne.
          Jakmile synové zorganizují nějaký průšvih a tahle neplecha se provalí, maminka se vzdor nesporné objektivitě snaží vždy stát ochranářsky na naší straně. Všestranně nás podporuje a má pochopení pro naše postpubertální koníčky, absurdní záliby či ujeté libůstky. (Dokonce mi schválila šílený nápad, že budu chodit na balet – když mě to baví, proč prý ne, upřesňuje Marek.)
          Maminčin způsob výchovy by mohl být příkladem všem profesionálním i laickým pedagogům. Stoprocentní důvěra a tolerance zavazují člověka k zodpovědnosti a k respektu – a to nás formuje do nejsvérázněji osobité, ale současně společensky únosné podoby. (Petr, Fanda a Jakub jsou toho nejlepším důkazem, trošičku možná i já, alespoň si to myslím, ale nechci být ješitný, skromně konstatuje Marek.)
          Oči naší mamky vyzařují vždy radost a optimismus. Od jejich koutků se sice rozbíhají vějířky vrásek, ale tahle únava kůže je způsobena stabilním úsměvem, který patří všem   kolem, ale nám bráškům především.
          Mamča obvykle nenosí žádné výrazně moderní trendy oblečení, ale ví, co si kdy na sebe vzít, a vždy to má jistou noblesu – eleganci v obyčejnosti. Jako kluci z toho nemáme žádný velký rozum, ale nějak to cítíme.

            Máme tu nejlepší mámu na světě. To si samozřejmě může myslet každý, jenomže my si to nemyslíme, my to víme. A budeme to vědět do konce života. Když jsme nemocní, ona je tou nejlepší doktorkou-lékařkou a nejpečlivější zdravotní sestrou. Jestliže máme hlad, rázem je  z ní kuchařka našich snů. Pokud máme problém, promění se v graduovanou psycholožku. My jsme obyčejní synové, ale ona je ideální máma. Je NAŠE, chápete? A nikomu ji nedáme!

© 2005 - 2014 Tomáš Cebula | KONTAKT | návštěv | funkčnost | XHTML 1.0 | CSS 2.1 | Valid RSS 0.91!