13. ročník - 25. února 2013


Výsledková listina
Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka 2013


kategorie POVÍDKA

1. místo:

2. místo: 3. místo: zvláštní cena:


kategorie BÁSEŇ

1. místo:

2. místo: 3. místo:


kategorie ESEJ A NOVINOVÝ ČLÁNEK

1. místo:

2. místo: 3. místo:


Povídka


Jméno: Nguyen Thuy Linh
Adresa školy: Gymnázium Ostrov, Studentská 1205, Ostrov
Zařazení do kategorie: povídka – 1. místo


Bod číslo 7

Zajímavé místo, pomyslela si. Mořská pěna jí dopadala v drobných kapénkách na obličej a tvořila jí masku z mořských pih. Mraky byly nacucané a visely proklatě nízko. Vždycky si myslela, že jinde je tráva zelenější, vzduch jinačí, ale nakonec všude bylo stejně. Stála pod tím samým Velkým vozem a pod těmi stejnými hvězdami a budoucnost měla trpkou pachuť. Trpkou pachuť se špetkou naděje. Ona se už ale naděje přejedla. Co teď?

Nenáviděla rodinné sešlosti. Bylo to prostě jen mnoho povyku pro nic. „A koho máš radši, Andulko, maminku nebo tatínka?“ štípali ji do tváří, „A čím bys chtěla být, až budeš velká, Andulko? Paní doktorkou nebo paní inženýrkou?“ prali se a hladili ji po vlasech. „Popelářem!“ vyštěkla pokaždé, aby už měla klid. Byla nevrlé dítě.
„Paní inženýrka bude!“ přispěchal vždy táta, „To bude něco! Auto z Tuzexu a peněz jako šlupek!“

Vytáhl svůj List-co musím udělat a pod body

  1. být krásná jako maminka
  2. koupit si poníka

připsala

  1. stát se inženýrkou, doktorkou nebo princeznou
  2. mít peněz jako šlupek
  3. zjistit co je to Tuzex

„Život dává, život bere,“ říkávala její máma, když jemně zatlačila oční víčka seschlá a křehká jako pergamen. Vypojil všechny přístroje a hbitě kmitala z místa na místo – zařizovala vše potřebné na převoz. „Tu mrchu nezajímá, jestli jsi chlap nebo ženská, bere všechno, víš?“ „A koho to nezajímá, mami?“ „No přeci tamtu...“ začala vždy tajemně šeptat, ale nikdy se vlastně nedozvěděla, koho tím myslela. Ta, co brala vše, byla prostě a jednoduše Tamta.

Tamta jí ho chtěla vzít, ale nakonec si to rozmyslela. Někdy si říkala, jestli den, kdy si odškrtla ze svého Listu bod č. 6) mít miminko; byl pro ni šťastný nebo ne.
„Ale kuš, nerouhej se!“ durdila se máma. I když  už byla slabá jako věchýtek, šel z ní pořád strach. Ona  o sobě tvrdila, že je dáma v nejlepších letech, táta se jí zase smál, že je stará bába. V jejich případě totiž život nebral, jim vždy jen dával.

Pršelo. Vždycky na jeho narozeniny pršelo. Sledoval z okna děti, jak v holínkách skákají do louží a hlasitě u toho povykují, slyšel je až sem – do šestého patra. Moc by si přál jít ven  a alespoň jednou s nimi nahlas povykovat. Ale máma by mu to nedovolila, kdepak, máma by se zamračila a řekla, ať si nevymýšlí a jde si třeba kreslit. Ale opatrně. Věděl, že nesmí přetáhnout pastelkami přes papír, jinak by udělal ošklivou čáru na bílém ubruse a připadal by si jako ošklivá bradavičnatá ropucha. A pak by mu máma dala na zadek a řekla, že dneska nedostane žádnou sladkost. Ale on sladkosti k smrti rád, proto radši uklidil pastelky a sedl si k oknu a koukal ven. Měl mámu rád.
„Hodnej,“ poplácala ho po rameni a zapálila si cigaretu. Pravou cigaretu. Tu, co smrděla. „Víš, jak je v dnešní době těžký sehnat pořádnou cigaretu? Víš? Nevíš. Kulový víš, všude jsou jen ty hnusy elektronický.“
Rychle zakýval hlavou, vždycky poslušně kýval. Vzdychla.
Odložila cigaretu do popelníku, zvedla se a zamířila do kuchyně. Fascinovaně sledoval rudě tepající konec cigarety, slyšel jen pleskání jejich ochozených papučí. Za chvíli se vrátila s dortíkem o velikosti dlaně. Zasvítily mu oči, zrychlil se mu tep. Takže dneska je zase ten den!
Zabodla do tuhé šlehačky svíčku. „Tak tedy šťastných dvacet let tvé existence.“ A mého pekla na zemi, dodala v duchu.

Milovala svoji práci. Možná byla pro jiné morbidní, možná sadistická, ale jí se povedlo to,m co jiným ne – její práce byla zároveň jejím koníčkem.
Alespoň to se jí splnilo. Začínal podzim. Mokrý, šedý, ponurý. Syn, který ji už přerostl o dvě hlavy, spokojeně skákal přes louže. Rozeběhl se k ní, chytil za ruku a nadšeně ukazoval na holé stromy. „Hele, mami, ptáček! Ptáček! Jak je mokrý,“ hihňal se.
Byl podobný svému otci, došlo jí najednou, že dřív neviděla tu podobu. Vysoké čelo, rovný antický nos, úzké rty, dnes tmavé strniště. Byly to jeho rysy, pravda, trošku zamlžené, ale byly. Přidala do kroku.

Budova čněla v areálu jako velká barevná stavebnice. Rozlehlý park oškubal sám podzim, jedinou ozdobou bylo hlídané jezírko s velkými vypasenými karasy.
„Podzim je nemocný,“ řekl.
„Cože? Jak jsi na to přišel?“ odvětila překvapeně.
„Rok teď začíná být nemocný, víš. Kašle a je mu zima, ale má horečky a v zimě umře. A na jaře se zas narodí, jako se tetě minulý rok narodili pejsci, pamatuješ, mami? A v létě je rok zase zdravý, ale na podzim onemocní,“ smutně svěsil hlavu.
Nemohla si pomoci, ale svým zvláštním způsobem na něj byla pyšná.

„Teto Adélo!“ vrhl se na krk vrchní sestře.
Slyšela jejich veselé povykování, když se převlékala do škrobené uniformy.
Místnost plná pořadačů s papíry byla zalitá světlem. Vrchní sestra vařila čaj. Syn si spokojeně čmáral jakési klikyháky na papír.
„Vše v pořádku?“ zeptala se pro jistotu.
„Noční bez jakýchkoli problémů,“ odvětila sestra.
„Nechceš si jít lehnout?“
„To víš, že jo, a oni mi tady zboří barák, ne?“ zvolala naoko nahněvaně.
Zahihňal se. Adéla ho s laskavou shovívavostí pohladila po hlavě.
„Teto, já mám dneska narozeniny. Už jsem velký kluk. Už je mi tolik,“ zvedl obě ruce s roztaženými prsty. „Takhle dvakrát.“
„Vážně? Ale to už jsi mladý pán. Myslím, že pan Šmíd už vstal a něco pro tebe má,“ mrkla na něj spiklenecky, „ale neříkej to mámě!“
Rozzářeně na svou mámu pohlédl. Ta jen zavrtěla hlavou. „Nic jsem neslyšela.“

Svítalo. Sesterna se topila v oranžové záři. Na pojízdný stole připravila velkou konvici čaje
a do kalíšků prášky rozmanitých velikostí i barev. Syn se jí motal kolem nohou a neustále
o něčem povídal.
„Mami, proč to tady tak smrdí?“
„To je jenom dezinfekce, víš.“
„A mami, proč má teta Adéla vlasy v tom těsném drdolu? Vždyť jí musí moc bolet hlava. 
A vypadá jako králík stažený z kůže, když ho dědeček připravuje na nedělní oběd.“
Byl hodný. Vlastně ho měla moc ráda. I když pohled na něj jí připomínal, jak moc selhala. Jako by vysypal z ruksaku kameny všech jejích hříchů, co kdy spáchala, ohlazené proudem času, dvacet let jejího života ... a bez váhání jí je vmetl do obličeje.
Popostrčil ji. „Jdeme mami?“
Nepřál si snad odmalička, aby jí někdo říkal mami? Kdo by ale tušil, že matkou bude takhle brzy.

Zaklepali na dveře pana Šmída. Ona třikrát rychle, on dvakrát pomalu. Bylo příjemné mít s někým soukromé rituály.
„Kdo zase otravuje,“ ozvalo se.
„A no jo, furt, dobrý nedobrý. Neschovávej se, hochu, beztak tě uvidím. Vždyť je ti tvá máma sotva do pasu,ty darebáku!“

Služba uběhla rychle. Sestra Adéla vzala jejího syna do dětského oddělení ústavu za kamarády. Byl čas oběda. Vzala kus okoralého chleba ze včerejška a vyšla ven. U jezírka seděl člověk, ačkoli protivně mrholilo a okolí splynulo v jednu velkou šeď.
„Pane Šmíde, co když nastydnete?“
„Co tě nemá, děvče. Já jsem zdravý jako řípa!“ Konejšivě ji poplácal po ruce. Sedla si k němu na lavičku a podělila se o chleba. Chvíli jej v tichosti drolili na menší kusy a házeli nenasytným karasům, kteří se schovávali u dna. Na hladině se ukázala jejich kulatá ústa
a drobek byl pryč. Zbyla jen vzduchová bublina.
„Máš skvělého syna, děvenko.“ Zabručel a přerušil tak ticho.
„Kdo se o něj postará?“ nervózně si poposedla.
„Nějak bylo, nějak bude,“ pohladil ji po zádech.
Vedle ubručeného pana Šmída jí bylo dobře. Měl husté obočí, velký zahnutý nos a obličej jak pomuchlaný papír. Mami, vypadá jak stará vrána, říkával jí syn. Jednou mu dokonce přinesl žížalu.
Tázavě se na ni podíval. „Jak?“
„Pupeční šňůra. Moc dlouho bez kyslíku.“
„A tvůj muž, děvenko? Pomáhá ti?“
Co mu měla říct? Že princi chcípl bílý kůň a že on sám vzal nohy na ramena, jakmile zavětřil problémy? Nebo že se lekl vlastního syna? Takhle ta pohádka přeci neměla dopadnout. Princezny přeci nepolykají každý den pilulky hořkosti. Takhle si budoucnost neplánovala. Chtěla být šťastná jako ti lidé z reklam, vzorná šťastná rodina, bylo to moc?
A co místo toho má? Hlava jí ztěžkla.

„Dementa! Dementa jsi mi porodila! Zrůdo, zrůdo, zrůdo!“

Život je fajn, děvče, netřeba věšet hlavu.
Tomu se to povídá.
Zasmál se, jako by její myšlenku slyšel. „Sám to mám za pár, mně se to snadno povídá, viď. Zase bude líp. Zatím máš jenom čtyři křížky, pánbůh ví, že ti toho na bedra naložil hodně, dalších dvacet let bude lepších, věř mi.“ Pan Šmíd se usmál a ukázal tři chybějící zuby. Možná, že měl pravdu. Možná, že se princ vrátí. A i kdyby ne, inu, koneckonců, měla syna. Milovala a byla milována.
Nebe se naštvalo, výhružně zadupalo a nakonec začalo naříkat. První velké kapky jim začaly tvrdě pleskat na hlavu. Se smíchem se rychlím krokem vydali zpět.
Život dává, život bere.
Nesmí si potom zapomenout odškrtnout bod číslo 7) být šťastná.



Jméno: Pavel Folprecht
Adresa školy: Gymnázium, Královická 668, Brandýs nad Labem – Stará Boleslav
Zařazení do kategorie: povídka – 2. místo


3+0 s Pavlem Folprechtem

Usměvavý řidič, veselý vrah
         Bylo krásně. Den jako korálek jak kdysi říkal jeden kuchař ve svý televizní show. Ne Babica, ten je na Nově pořád, Pohlreich. Proto jel Michal do práce na motorce. Jeho Honda pod ním spokojeně bublala, natěšená na to, jak se po zimě předvede. Tohle on miloval. Ulice byly skoro prázdné. Za deset devět, všichni už byli v práci nebo ve škole.
         Michal by vstávat nemusel, dělá od desíti, ale chtěl se projet. Na sobě závodnickou kombinézu a červeno-černou helmu v barvách motorky. Na zádech batoh a v něm normální oblečení a hlavně tenisky. Nevím, jestli jste někdy zkusili chodit v motorkářských botách, ale přespolní běh byste v nich určitě nezvládli..
         Zahnul na benzínku, protože tady mají nejlevnější Natural 95 v celý Praze. Litr za 57 korun, to je skoro zadarmo. Ceny se už asi deset let ani nehnuly. Mohl za to pád eura. Málokdo rozuměl ekonomice, tudíž málokdo chápal, proč to tak je. Zkrátka to tak bylo.
         Vzal osm litrů, za kilo si dal kafe, zaplatil šest stovek a zbytek nechal jako dýško. Prodavačka totiž byla moc hezká Slovenka. Vůbec tu všude kolem pracovalo plno Slováků, krach eura je totiž dost zasáhl.
         Presso se nedalo pít, ale byl natolik slušný, aby o tom pomlčel. Sednul na motorku, malou páčkou pustil benzín. V batohu si ještě na iPhonu 12 zapnul do sluchátek, co má v helmě, písničky a vyjel. Bezpečně už jel dost dlouho, tak to trošku osolil. Předjížděl nějakou starou Škodu Superb. Nechápal, jak někdo může jezdit po Praze s takovou popelnicí.
         Frčel 150, zařadil čtyřku a v dálce před sebou viděl semafor. Skočila na něm oranžová, pak hned červená, tak začal brzdit. Přesně jak ho to učili v autoškole. No jo, jenže tam ho taky učili, že po obci se jezdí padesát a že je sakra rozdíl, jestli brzdíte v padesáti nebo ve sto padesáti. Hned si v duchu začal nadávat, protože zadní kolo sebou házelo ze strany na stranu a on si málem rozbil držku. A proč? Úplně zbytečně, protože semafor se přepínal automaticky a nikdo přes přechod zrovna nepřecházel. Nohou nacvakal neutrál a pustil spojku. Protáhnul si záda. Ta červená tu vždycky trvá nějak dlouho. V zrcátkách uviděl blikající modrou barvu, to znamená, že si jeho rychlosti všimlo nějaký policejní auto a teprve teď ho dojelo. Určitě houkalo jako o život. Škoda, že přes nesmrtelné Radio GaGa ve sluchátkách nic neslyšel. Otočil se a pousmál. Uviděl policajta za volantem a zželelo se mu ho. Byl to nějakej mladej kluk. Ještě mladší než on. Nejradši by sesednul, policejní auto zastavil a poradil mu, ať to otočí a jede domů nebo třeba na služebnu, protože tohle bude trapas. Zmáčknul spojku a zařadil jedničku. Provokativně čekal na zelenou i přes rychle se přibližující auto. Že policie uvidí jeho espézetku mu bylo srdečně jedno, protože výmluva s názvem Osoba blízká už zase pár let fungovala. Červená tam skočila, když byl majáček sotva pět metrů od něj, ale to ničemu nevadilo. Celý svět se mu smrskl pod zadní kolo. Za 2,8 sekundy už jel znovu stovkou a za další tři zapomněl, jak řidič-policajt vlastně vypadal. V helmě se rozehrál soundtrack z Pulp fiction, „Děvče, brzy budeš ženou“ a Michal si připadal dokonale kulturně vyžilej. Den jako korálek.

         Čas plynul, zbývala zhruba půlhodinka do desíti, a tak už Michal mířil směrem k Andělu, kde sídlila firma, ve které dělal. Před ním poslední rovinka, kde je šance to ještě trošku rozjet. Krásně rovná silnice s novým asfaltem, napravo zaparkovaná auta, jedno vedle druhého. A pár přechodů. Nikde nikdo, idylka. Jel skoro 180 a chystal se zařadit pětku, když zpoza jednoho auta vešlo na přechod cosi. Nějaká šmouha a byla nebezpečně blízko Michalova pravého zrcátka, když ji míjel. Poučen z předchozích nezdarů ale brzdil hezky pomalinku. Zastavil úplně a otočil se. Ta divná šmouha se změnila v chlapa, co ležel na přechodu.
         „Michale, když takhle jedete, dávejte si pozor. Nikdy nevíte, jakej vůl vám zpoza těch aut může na ten přechod vlítnout. Kór tady v Praze. Radši si zpomalte…,“ vyjelo mu na mysl.
         „Díky moc, pane Novák, příště pojedu tak, jak jste mě to v tý vaší pitomý autoškole učil. Jestli nějaký příště vůbec bude…,“ říkal si, když se s knedlíkem v krku blížil zpátky k chlapovi na přechodu. Zvláštní, že najednou jel padesát. Sláva! Hejbe se, je živej!!
          „Pane, nezlobte se, já vás vůbec neviděl,“ řekl třesoucím se hlasem a pomáhal chlapovi na nohy. Mohlo mu být tak kolem šedesáti. Měl na sobě pěknou džínovou bundu, ale jinak vypadal jako bezdomovec.
          „Jak bys taky moch, dyž jezdíš jak magor…,“ sípal děda v předklonu.
          „Nestalo se vám nic?“
          „Snad ne.“
Michal nevěděl co říct, a tak jen koukal. „Mě to opravdu hrozně moc mrzí, pane, pane…“
          „Skřivánek.“
          „…Skřivánek! Řekněte si, kolik?“ a už tahal z batohu peněženku.
          „Nech to bejt.“ řekl Skřivánek, protože v kapse ho hřálo 15 tisíc.
          „To přeci nejde,“ zaprotestoval Michal.
          „Tak když se mi chceš tak mermomocí revanžovat, tak mě můžeš vzít na snídani.“ Michal se usmál. Za rohem je pekárna. Teprve tam si Skřivánka pořádně prohlédl. Doopravdy to byl bezdomovec. Až na tu bundu úplně jasnej. Protrhaný kalhoty, žralok na pravý botě a na rukou rukavice bez prstů. Michala trápil pocit viny a přemýšlel, kolik děr na kalhotách mu způsobil svojí motorkou. Zaplatil mu šest koblih, dvě kafe a blížila se desátá.
          „Já už budu muset do práce, pane Skřivánek.“
          „Jen jeď, kluku, už si toho pro mě udělal dost.“ Procedil bezdomovec skrz koblihu v ústech. Michalovi to ale pořád ještě přišlo málo. Sáhnul po batohu, vyndal z něj mobil, peněženku a krabičku na trávu, které se říká džita. Dal si to do helmy a zbytek podával panu Skřivánkovi.
          „Co blbneš, mladej?“
          „Když nechcete peníze, tak se aspoň pořádně oblíknete.“
Místo odpovědi se k ním přimotal asi patnáctiletej kluk, co rozdával nějaký letáčky. „Nejlepší spořící banka ve městě, pánové. Do dvaceti let jsou z vás milionáři“ odříkal naučenou frázi, na stůl, vedle talířku s koblihami, položil dva růžové letáčky a zase odešel. Skřivánek svůj zmuchlal do kuličky a strčil do kapsy, Michal do helmy. Podali si ruce.
          „Tak ještě jednou se moc omlouvám, pane Skřivánek, a snad se vám to oblečení bude hodit. Jo a ten batoh si taky nechte…“
          Michal sice přišel o svoje nejlepší adidasky, džíny a svetr od Armaniho a krásný žlutý tričko, ale uplatil tím svoje svědomí a hlavně byl moc rád, že ten dědek nezavolal policajty, protože to by bylo o hodně dražší. V práci má pro všechny případy na ramínku oblek a tak holt to v něm do půl pátý nějak vydrží.
          Kancelář měl pro sebe. Ořezal si dvě tužky a chvíli si hrál se sešívačkou. Pak přeložil pomocí Google překladače dva dopisy do němčiny, odehrál dva zápasy ve Fifě a dal si pauzu. Rozhodl se, že navštíví Kačku, to byla sekretářka jednoho jejich úředníčka. Vešel k ní do dveří a zjistil, že zrovna telefonuje, a jak se zdá, nemá daleko k pláči.
          „Pane, prosím vás, nekřičte na mě…,“ řekla potichu.
          I Michal slyšel, že na druhé straně telefonu někdo skutečně naštvaně řve.
„No tak, Kačko, co jsem ti říkal. Když na tebe zákazníci křičí, tak je neposlouchej a polož to.“ Kateřina byla taková čistá (a nutno dodat, že dost hezká) duše, která nedokázala být na lidi neslušná. Nebyla nejchytřejší, ale hloupá taky ne.
          Sekretářka na něj zvedla uslzené oči, asi pikosekundu zaváhala a pak sekla s telefonem. Utřela si nos do papírového kapesníčku a znovu se podívala na Michala, tentokrát s úsměvem.
          „Jak se máš, Míšo?“ zeptala se.
          „Já? Skvěle jako vždycky.“rozzářil se na plnou kancelář.
         „Jak ty to jenom děláš…“
         „Musíš si to umět zařídit. Já si dám ještě jeden zápas a zajdeme spolu na oběd, co ty na to?“
         Do půl páté panoval ve firmě obvyklý klídek. Pak se Michal převlékl z obleku zpátky do kombinézy a vyjel domů. Na krajích silnic už svítily pouliční lampy, které se měnily v jeden dlouhý souvislý pruh světla. Tak jak to bývá, když jedete přes 200. Na Skřivánka si vůbec nevzpomněl.
         Bydlel sám. Ve velkém bytě, v malém městě. Kousek za Prahou. Byt dostal od rodičů, když mu bylo 23 a oni se stěhovali do lepšího. Motorku zaparkoval za vrata pod poštovní schránky, a helmu posadil na plynoměr. V domě se nekrade. V obýváku si sedl na koženou sedačku a vyndal džitu. Z růžového letáčku udělal parádní filtr a odpálil to. Tráva byla v Česku legalizovaná po vzoru Nizozemska v roce 2024. Ono to totiž ani jinak nešlo. Rok před tím se totiž protikuřácké zákony vyhrotily do takové normy, že všichni kuřáci natruc začali hulit a všechny pozavírat prostě nešlo. Alkohol už navíc nebyl v módě. Snad jen občas pivo.
         Michal proplouval životem, jak se dalo. Byl typický polepšitel. Jestli se ptáte, co to je, tak je to člověk, který od života vždycky dostane víc, než na co má. Shodou náhod nebo osudu, to je jedno. Narodil se 15. června 2008. Jeho táta mu dodnes říká, že to byl nejhorší den v jeho životě. Češi tenkrát prohráli na Euru s Turkama 3:2, přestože patnáct minut před koncem ještě vedli 2:0.
         Od Michala v životě nikdo nic nečekal, všichni ho podceňovali. Je to asi dvacet let, co se mu bohatší spolužáci ve třetí třídě smáli, že v životě nikdy nic nedokáže a vždycky bude lůzr. A jemu to bylo jedno, dostal do vínku stále dobrou náladu a řídil se heslem ‚Co je mi do ostatních‘. Za tři trojky odmaturoval a se štěstím se dostal na vyšší odbornou. Tu zvládl překvapivě snadno. A když šel už s titulem bakalář shánět práci, vzal první, kterou mu nabízeli. Ve firmě, kde se vyrábějí kancelářské potřeby a šéf chodil na kontrolu jednou za měsíc, je doteď. Bral 35 tisíc čistého a absolutně nic mu nescházelo. Motorku vyhrál loni v oko bere od jednoho Němce. Na dvě karty měl devatenáct, risknul třetí a dostal krále. Měl prostě štěstí. Na lůzra to byl docela slušnej život…
         Michal se na své plazmě připojil na internet a na fejsbuku si našel fotky všech svých „Friends with benefits“ čili „Kamarádek s výhodami“.
         „Tak holky, ke který půjdeme dneska?“ zeptal se a od srdce se zasmál.

Držte si šrajtofle
         6:30, budík zazvonil úplně přesně. Petr otráveně vstal, vytípnul ten kazič snů a odešel do kuchyně. Neustlal si, protože v domě nebyl nikdo, kdo by ho za to buzeroval. Od rozvodu žije sám.
         Nesnášel vstávání, zas musel čelit té stupidní a hnusné realitě. Venku byla ještě tma, když si oblékl oblek a vyrazil do práce. Chodil do zaměstnání pěšky. Vedl rodinnou spořící banku na Smíchově a ta byla pár desítek metrů od jeho domu. Zahnul za roh a vrazil do nějakého důchodce, který pospíchal na tramvaj či do metra.
         „Promiňte, pane…,“omlouval se hned důchodce, když uviděl, že vrazil do chlapa, který byl evidentně na úrovni. Asi tak o šest až sedm úrovní výš než on. Petr jen něco zamrmlal a přešel ulici.
          Jen ucítil známý pach lina na podlaze a kožených kancelářských křesel, zhnusil se. Bože, jak on to tu nenáviděl. Byl tu první, ostatně jako každý den. Přesně tak ho to učil jeho otec, po kterém firmu zdědil. Šéf má být v práci vždy první. Začal pracovat. Šlo to ztěžka a pomalu, papíry na stole neubývaly.
         Asi ve čtvrt na deset si vzpomněl, že musí zavolat do nějaké firmy a objednat kancelářské potřeby. Ta firma byla kousek odtud, někde na Andělu, ale pěšky tam nikoho posílat radši nebude. Nechápal, proč má šedesát podřízených, když nejdůležitější věci musí dělat stejně sám. Číslo měl napsané v peněžence a tak pro ni sáhnul do náprsní kapsy. V pravé nebyla a…sakra to není možný! V levé taky ne a ani nikde jinde. Do pytle! Vždyť jsem ji ráno ještě měl… Třísknul pěstí do stolu. Prohledal celou firmu a nikde nic. Nenapadlo ho nic jiného, než zavolat policii. Ta dorazila asi za 30 minut.
         „Kde jste proboha tak dlouho! Vás si pošlu pro smrt!“ soptil Petr, jehož zoufalství ze ztráty peněženky se za půlhodinku změnilo ve slušný vztek. Kdyby se takhle choval k policajtům kdokoliv jiný, určitě by mu to neprošlo. Jenže Petr nebyl „kdokoliv jiný“, Petr byl dost bohatý majitel banky a policisté to samozřejmě věděli.
         „Promiňte, pane Hermanne, ale zdržel nás jeden motorkář…,“omlouval se mladík v uniformě.
          Petr policii popsal svůj problém. V peněžence měl všechny kreditky, bezpečnostní kartu k domu a asi 15 tisíc. Jako prémii pro zloděje. Doklady naštěstí nosí jinde.
         „Uděláme, co bude v našich silách pane Hermanne, ale velké naděje bych si nedělal. To víte, hledat peněženku v Praze, to je jako hledat jehlu v kupce sena. Znáte to…“
         Petr pokračoval v práci. No bože, patnáct tisíc… jen hodinky, co má na ruce, stály 7x tolik. Jeho spíš naštvalo, že si někdo dovolil vzít mu něco, co patřilo jen jemu.
         Na internetu našel číslo na tu firmu s kancelářskými potřebami.
         „Kancelářské potřeby, dobrý den.“ ozval se sladký hlásek ve sluchátku.
         „Dobrej. Potřeboval bych mluvit s vedoucím obchodního oddělení“ řekl Petr stále naštvaný.
         „Prosím?“
         „Potřeboval bych mluvit s vedoucím obchodného oddělení!“zvýšil trochu hlas.
         „Promiňte, ale ten tu není.“
         „Tak mě laskavě přepojte na někoho, kdo má na starosti velké zakázky.“
         „Velké zakázky?“ podivil se hlásek.
         „Ano, velké zakázky, slečno!“zakřičel vztekem rudý Petr, „Myslíte si, že to bude ještě dneska? Já mám totiž ještě moc práce, víte?“ teď už regulérně řval.
         „Pane, prosím vás, nekřičte na mě…,“píplo v telefonu.
         „Tak mě laskavě přepojte na někoho schopnějšího! To by evidentně neměl být takový pro-“ ona to položila! Normálně to položila! Petr schoval hlavu do dlaní. Někdo zaťukal
a otevřely se dveře. Vešel asi patnáctiletý kluk.

         „Ahoj strejdo“ zdravil už od dveří. „Všechny letáky už jsou rozdaný a tady máš noviny“ hodil denní tisk na stůl.
Petr se na synovce, co byl u něj na brigádě, ani nepodíval. Začínala ho bolet hlava.
         „Děkuju,“ řekl nakonec. „Prosím tě, pro výplatu si přijď zítra, já dneska nemám ani korunu.“ Synovec zakýval hlavou a odešel.
         Michal otevřel noviny a začal pročítat nadpisy a titulky. To ho vždycky bavilo, tak snad přijde na jiné myšlenky.
         Politika. Prezident Šimon Pánek slibuje: „Rozkradači republiky zaplatí.“
Důchodci žádají obnovení zakázané komunistické strany. Připojíme se znovu ke skomírajícímu Slovensku?
         Z domova. Prodej alkoholu stále klesá, marihuana jde na dračku. Česko je stále nejateističtější zemí světa, k víře se hlásí pouze 10% občanů. Vězeň Kajínek po čtyřiceti letech omilostněn.
         Byznys. Koruna posiluje, dolar stojí desetikorunu.
         Ze zahraničí. Anglický král William se potřetí oženil! Kapela Rolling Stones vyjíždí na své poslední turné. Německo a Francie rozšiřují své kolonie v Řecku. Konec světa prý nastane v magické datum 21. 12. 2112! USA zakázala nošení bílého a černého oblečení na veřejnosti, prý se jedná o rasismus. „Amerika je novodobý absurdistán.“reagoval na to český ministr zahraničí Armand Kotík, praprapravnuk T. G. Masaryka.
         Showbyznys. Karel Gott získal svého 49. Zlatého Slavíka. Ceny se již po desáté udílely na jaře. Druhé místo obsadil Matyáš Plekanec, třetí Žito 64. „Chci to ještě zaokrouhlit.“ nechal se slyšel Karel Gott. „Na stovečku…“
         Ze sportu. „Nic jiného než zlatou z Mistrovství světa nebereme.“ prohlašuje trenér hokejové reprezentace Jaromír Jágr.
         Ještě nahlédl, co dávají večer v televizi. 2087. díl Ordinace v Růžové ulici.

         

Petr noviny zmuchlal a zahodil je do koše. Bylo mu ještě hůř. Proč zrovna on? Měl peníze a prosperující firmu. Jiný by byl šťastný na jeho místě, on nebyl. Nesnášel to tady. Vadilo mu, že rodina mu jeho osud naplánovala už dávno před tím, než se narodil. On se musel stát tímhle bezchybným manažerem, kancelářskou krysou. Žádné chyby mu rodina neodpouštěla a neodpouští. V očích rodiny to byl slaboch, co si nedokázal udržet manželství
a s tou prosperující firmou to taky nebylo tak horké, protože banka těžila hlavně ze své dobré pověsti.
         Před dvaceti lety, když mu bylo 15, chtěl odjet se strýcem do Ameriky. Nesměl. A rodičům to nikdy nezapomněl. Teď už bylo na změny pozdě. Pomalu se smiřoval s tím, že zde prožije zbytek svého prázdného života. Zvláštní. Kdo by to byl před dvaceti lety řekl, že život se dokáže tak znechutit a zkazit.

         

„Pane šéf, jděte už domů.“ vyrušila ho asi v půl šesté odcházející sekretářka. Dal jí za pravdu. Vyšli spolu před firmu.
         „Už je zase tma.“ řekl potichu Petr.
         „Ano, já také miluji Prahu ve tmě.“odpověděla romanticky sekretářka.
         „Ale houby! Miluju tmu, protože není nic vidět…“

 

Situace kolem Karla
           Karel otevřel oči a pomalu se vyhrabal ze starých krabic.
         „Hej! Vstávej!“ zavolal na hromadu starých hadrů vedle sebe.
         „Dobrý ráno, pane Skřivánek.“ ozvalo se zpod hromady.
         „Koukej vstávat, mladej. Máme nejvyšší čas. Za chvilku se začnou trousit inkousti do práce. Večer se tady sejdem a koukej něco přinýst. Už sme dva dny nejedli. Jo, a puč mi tu tvojí džínovou bundu, co si tuhle našel.“
         „Proč?“
         „Neptej se a dělej.“
         „Tady jí máte, pane Skřivánek, ale buďte na ní vopatrnej, prosim vás. Je skoro nová.“
Pan Skřivánek byl zvláštní postava. Bylo mu 60 a prožil si toho dost. V šestnácti na Staromáku zvonil klíčema, v pětadvaceti začal podnikat a ve třiceti zbankrotoval. V roce 2014 ze zoufalství volil komunisty a měl radost, že volby vyhráli. Situace se trošku zlepšila, a tak v roce 2018 je volil znovu. Jenže rok nato přišel komunistický pokus o puč a znovuuzavření hranic. Studenti se vzbouřili a nakonec dosáhli zrušení KSČM. Panu Skřivánkovi se zhroutil svět. Nic už nedávalo smysl. Většinu majetku propil a hezkou řádku let už je na ulici. Ale výhody to mělo. Nemusel řešit politiku, daně a nic takového. Celý svět se mu zmenšil jen na dvě starosti. Co sehnat k jídlu a kde přespat.
          Za ta léta se naučil spoustu triků. Třeba že když chcete někoho okrást, nesmíte vypadat jako bezdomovec. Proto si půjčil od Tomáše - to byl sotva plnoletej kluk, co se s ním tahal - tu džínovou bundu a na záchodcích v metru si umyl ruce a obličej. Musíte aspoň trošku splynout s davem. Roztrhaných kalhot a bot si nikdo nevšimne, protože jak často se koukáte chlapům na ulici na nohy?
         Stál na Smíchově a vyhlížel. Nemohl se rozhodnout. Až teprve kolem sedmé uviděl evidentně bohatého muže v hodně drahém obleku. Nenápadně ho obešel a schoval se za roh.
         Vrazil do něj a přitom mu vyndal z náprsní kapsy peněženku. Jako ukrást bonbon dítěti.
         „Promiňte, pane…,“řekl rychle. To se musí, abyste vyvolali dojem, že to byla nehoda a že vás to mrzí. Zašel do průjezdu a doširoka se usmál, když viděl, že si vybral doopravdy dobře. Kreditky mu byly k ničemu, když neznal PIN, karta od domu taky, protože nevěděl, k jakým dveřím patří. Ale  15 489 Kč, to byly pořád ještě dost velký prachy. Svět byl hnedle veselejší.

         

            Koupil si noviny. Na nich napsané datum 4. 4. 2033 mu připomnělo, jak ten čas hrozně letí. Seděl na lavičce v parku, nostalgicky vzpomínal a přemýšlel, co dál. V kapse sice 15 tisíc, ale přece si nebude platit snídani sám. Zkusí něco, co už dobrých pět let neudělal. Ale když má dneska takové štěstí, tak by to mohlo klapnout.
         Na Andělu našel vhodnou ulici a nasadil si rukavice, aby si neodřel dlaně od asfaltu. V dálce slyšel řev motorky, ideální terč. Určitě ji řídí nějakej mladej pásek a ti mívají velké výčitky svědomí…
         „Pane, nezlobte se, já vás vůbec neviděl.“ hahá, vyšlo to. Cigaretku pro pana Střivánka.
         „Jak bys taky moh, dyž jezdíš jak magor…“ pomalu se sbíral ze země a řekl to fakt přesvědčivě.          

            Peníze si od něj výjimečně nevzal. Ale parádně se najedl a dostal plnej bágl krásnýho oblečení. V tom se to bude splývat s davem.
          Zašli si s Tomášem na oběd. První letošní teplé jídlo. Jak čas ubíhal, dobrá nálada je opouštěla a nepomáhal tomu ani rum. 15 tisíc je sice dost na to, abyste se najedli, ale málo na to, abyste něco změnili. Nekoupíte si za to lepší život ani lepší stát, kde byste mohli v klidu dožít.
         „Co budeme dělat zejtra, pane Skřivánek?“ zeptal se Tomáš, když rozdělával dva nové spacáky, které ráno ukradl.
         „Nemám tušení.“

Leželi a pokoušeli se usnout. V průjezdu, kam se dočasně nastěhovali, byl klid. Skřivánek nemohl zabrat a tak se i se spacákem otočil na pravou stranu. Něco ho začalo tlačit do stehna.
         „Sakra co to…,“ a vyndal z kapsy růžovou kuličku. Ve světle lampy se mu špatně četlo. Spořící banka. Plánujte do budoucna. Investujte korunu. Za dvacet let milionářem. Nějak tak to na tom letáku stálo.
         „Tomáši?“
         „Hmm?“ozvalo se zleva.
         „Jak mám sakra vědět, co bude za dvacet let?“



Jméno: Lenka Dobrovolná
Adresa školy: Gymnázium Vincence Makovského, Leandra Čecha 152, Nové Město na Moravě
Zařazení do kategorie: povídka – 3. místo


Jak budu žít za 20 let

         

            Zazvonil budík. Ten otravný zvuk se ozýval ve stejnou dobu posledních několik let. Neochotně jsem otevřela oči a zahleděla se na fádní bílý strop svého podkrovního bytu. Ač bylo ráno, venku stále vypadalo, jako by noc ještě neskončila. Blížil se konec podzimu. Přes napolo založené žaluzie prosvítalo světlo pouliční lampy. Ještě pořád byl klid, ale do hodiny se ulice zaplní všudypřítomným ruchem velkoměsta. Vstala jsem ze svojí obří postele, zbytečně velké pro osamělé noci. Stejně ale patříme k sobě. Já a moje postel, věčný příslib změny. Rozhlédla jsem se po bytě zahaleného  do skoro úplné tmy. Byl stejně prázdný jako vždycky a jediným slyšitelným zvukem bylo chrčení elektrických spotřebičů. Rozsvítila jsem a studené světlo zářivky jenom prohloubilo pocit prázdnoty. Šla jsem do koupelny a zírala na svůj obraz v zrcadle. Kruhy pod očima způsobené stresem a nedostatkem spánku, oteklé rty a vlasy jako sláma, které spadaly kolem nezdravého bílého obličeje. Vypadala jsem tak, jak jsem se cítila – mizerně.
          Absolvovala jsem všechny ranní lidské záležitosti sprchou počínaje a snídáním misky cereálií konče, tak jako každý den několik posledních let. Popadla jsem deštník, tlustý svazek klíčů jsem hodila do tašky, oblékla si šedý kabát a vysoké černé boty, stejně jako tisíce dalších lidí. Vykročila jsem do pochmurného rána. Už nebyla tma, jen deprimující pološero způsobené smogem, který se nad městem držel jako zlověstný mrak. Nastoupila jsem do tramvaje. Zastávka střídala zastávku a tramvaj míjela reklamní obrazovky, špinavá betonová sídliště či nové moderní čtvrti plné skla a oceli. Vystoupila jsem nedaleko kanceláře, kde jsem pracovala, stejně jako každý všední den.
         Velká prosklená budova zlověstně vykukovala z roku ulice. Do čtečky u vstupní brány jsem vsunula přístupovou kartu, prošla turniteky, zamířila výtahem do osmého patra a odtud chodbou vlevo do kanceláře se svým jménem. Jak se to mohlo stát, že trčím v kanclu
a zabývám se papírováním? Chtěla jsem pracovat s lidmi, chtěla jsem mít podíl na tom, že ti, kteří svou pomatenou myslí ohrožují ostatní, si půjdou sednout na pár let za katr. Měla jsem se starat o to, aby úchylové, co páchají zvěrstva na dětech, dostali polstrovanou celu. Místo toho jsem tady a „motivuju“ zaměstnance obří korporace k co největším výkonům za co nejmenší plat. Vlastně tady většinu času akorát sedím, vyplňuju formuláře a sem tam se mi do rukou dostane nějaký vystresovaný úředníček neschopný pracovat pod tlakem nadřízených
a okolního světa. Z přemýšlení nad vlastní zbytečností mě vytrhla zpráva na obrazovce počítače o tom, že se mám dostavit do kanceláře ředitele.
         Zaklepala jsem na dveře a ředitel mě vyzval, ať vstoupím a posadím se na židli, která byla určena pro hosty. „Víte, doba je zlá,“ po této větě jsem s jistotou věděla, co bude následovat. Pověří mě tím, abych nějak šetrně oznámila výpověď několika pracovníkům
a následně zařídila dostatečnou motivovanost těch ostatních. Tedy, aby i navzdory poklesu počtu zaměstnanců neklesla tržba a zvýšil se výkon všech ostatních. „Už si bohužel nemůžeme dovolit platit stávající počet zaměstnanců, takže bude nutné propustit několik lidí z pátého a devátého podlaží.“ Víc k tomu ředitel neřekl, jen mi předal složku se jmény těch, kterých se to týká. Přikývla jsem na znamení toho, že chápu, co mám dělat, a zamířila jsem zpátky do svojí skleněné cely s vyhlídkou na zaprášené železobetonové budovy a komíny okolních továren, ze kterých stoupal černočerný kouř. Rozeslala jsem všem adeptům na vyhození zprávu, že se mají po polední pauze dostavit do mojí kanceláře, a tahle zpráva pro ně znamenala pozvánku na popravčí špalek. Ty lidi jsem neznala, neznala jsem tu vůbec nikoho. Lidi se tu střídají jak na běžícím páse, a když navíc máte za povinnost jim oznámit, že je čas jít o dům dál, je lepší se nevázat, protože tím škodíte jen sama sobě. Takže mi bylo dost jedno, co bude dělat paní Nováková a pan Řeháček. Starala jsem se o sebe a oni taky
a s největší pravděpodobností by si mého odchodu v té změti tváří taky nevšimli.
         Šla jsem na oběd. Cestou jsem si koupila v bistru „čínu“ a šla se najíst do parku, tak jako jsem to dělala s železnou pravidelností několik posledních let. Park byl místem, kam se chodily páry schovávat před okolním světem a kde snily o společné zářné budoucnosti. Moje vztahy byly většinou krátkodobé. Nevím, jestli byla chyba ve mně nebo v tom, jaké lidi jsem potkávala, ale vždycky to celé shořelo jak papír. Dřív jsem těm šťastným naivním tvářím záviděla. Teď jsou pro mě jen jakousi neměnnou skutečností, kterou periferně vnímám, ale nic pro mě neznamená. Jsou to pouhé stíny na silnici a odrazy na vodní hladině, které drží při životě víra v budoucnost, která bude růžová, ale i jejich sny jednou zastíní temná realita. Foukal vítr a já jsem se zachvěla zimou. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem se i já chodila skrývat před světlem pod koruny stromů a celé odpoledne jsem vydržela zírat do větví
a ztrácet se v šelestu listí. Jenže člověk nemůže utíkat navěky a náš vlastní úděl nás stejně vždycky dožene.
         Vrátila jsem se do kanceláře, kde už na mě čekali zaměstnanci z pátého a devátého patra. Věděli, co je čeká, a věděla jsem to i já, tak nač to prodlužovat. Nasadila jsem svůj profesionální výraz, který nenaznačoval žádnou emoci a vlastně neříkal vůbec nic,
a z každého zaměstnance jsem předáním výpovědi udělala nezaměstnaného. Zoufalí lidé opustili se sklopenou hlavou moji kancelář. Když jsem na tomto postu začínala, téměř jsem nespala kvůli těm desítkám zničených životů, ale člověk si zvykne, nic jiného mu nezbývá, pokud chce přežít v džungli, jakou je svět. Jako vždy po propuštění jsem rozeslala na všechny počítače zprávu o tom, kdo byl propuštěn a několik motivujících slov k tomu. Pro zaměstnance to byl impuls, že je čas zkrátit zase o hodinu dobu, kterou prospí a zrušit středeční bowling. Než se to ustálí, budou se mi tu celý týden courat vynervovaní úředníci. Udělala jsem si kafe, vyplnila pár formulářů a pak pozdě odpoledne moje pracovní doba skončila. Odešla jsem z toho proskleného monstra stejně nepovšimnuta, jako jsem do něj ráno vešla.
         Blížila se nejlepší část mého dne. Nemohla jsem žít jenom prací, a tak jsem se chodila odreagovávat na jediné místo, které mě alespoň na chvíli schovalo před tím, co se odehrávalo venku. Zamířila jsem do starého zašlého činžáku na rohu ulice a s nadšením jsem uvítala potemnělý suterén s provizorním pódiem, několika vyřazenými reflektory, reproduktory, ze kterých vycházel zvuk protkaný šumem a hlediště sestavené z nesourodé směsi židlí a křesel, které se čas od času zaplnilo několika zbloudilými dušemi, jež se ztratily cestou domů. V suterénu nás bylo jen pár. Malá skupinka cvoků pohybujících se zcela mimo prostor a čas. Několik částí skládačky, které nikam nezapadají. Každý večer jsme se postavili na tu hromadu dřevěných bedýnek a odříkali jsme svůj part, svoji výpověď – monolog o vlastním životě. Divadlo. To bylo to místo, kde se člověk může stát kýmkoliv a dělat cokoli se mu zlíbí. Může kráčet po jevištních prknech a cítit se alespoň na chvíli důležitým a ne jen bezcennou schránkou, která proplouvá davem. Člověk může, alespoň na chvíli, zapomenout na všechno
a oddat se umění celou svojí duší. Může zavřít oči a na pár okamžiků vnímat to, že na něj zírá sál plný lidí, kteří neměli předsudky, byli výjimeční a otevření snad úplně všemu. Možná proto jsem je měla ráda. Jenže večer se opona zatáhla a reflektory zhasly. Hlediště se vyprázdnilo a sál ztichnul. Z myšlenek a pocitů se opět stal jen hlavolam, který nelze vyřešit.
          Každý večer jsem si chodila sednout do baru o tři ulice dál. Byl to tichý podnik. Barman obsluhoval zcela bez emocí a nikdy se nevyptával. Za celých deset let, co jsem se s ním setkávala, nepromluvil ani jednou. Sedla jsem si ke stolu nejblíže výlohy a pozorovala jsem noční město hemžící se lidmi, kteří spěchali domů ke svým rodinám, nebo hledali zábavu. Bylo to jako prohlídka útrob mraveniště. Otevřela jsem knihu a nechala jsem celé okolí rozplynout v šedé mlze. Ponořila jsem se do představ a fantazií. Nechala jsem realitu za sebou. Ze zamyšlení mě vytrhly tváře, již značně poznamenané alkoholem, které se zvenku přitiskly na výlohu. Už byla dávno tma, ale těžko říct, jestli svítil měsíc, protože jeho světlo pohlcoval oblak výfukových zplodin. Vyprázdnila jsem skleničku a vydala jsem se noční ulicí domů.
          Přišla jsem do svého potemnělého podkrovního bytu. Byl prázdný. Neměla jsem děti
a nikdy jsem je nechtěla. Neměla jsem domácí mazlíčky a nikdy mi nechyběli. Přesto jsem se cítila osamělá. Všichni jsme sami a čím víc nás je, tím osaměleji se cítíme. Je jedno, že denně na ulici míjíme stovky lidí. Jsou to jen stíny, kterých si sotva všímáme. Vzdalujeme se jeden druhému, kvůli strachu z toho, že se spálíme a nikdy se to nezahojí. Neriskujeme extázi, abychom utrpěli ztrátu. Přežíváme.



Jméno: Vojtěch Mašín
Adresa školy: Gymnázium T. G. Masaryka, Dukelské náměstí 7, Hustopeče
Zařazení do kategorie: povídka – 3. místo


VESELÉ VÁNOCE, MILÁČKU,
A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK

            Zpěv pod stromem na ulici utichl a nahradil ho hromadný jásot.
            „Veselé Vánoce!“ vykřikl někdo. „A šťastný nový rok!“
            „Veselé Vánoce, a šťastný nový rok!“ zopakovali sborově ostatní jako ozvěna. Při těch slovech jsem se pousmál. Zapálil jsem svíčku mezi námi, potom jsem se dlouze podíval do očí před sebou, do těch nejkrásnějších očí na světě, a zašeptal:
         „Veselá Vánoce, miláčku, a šťastný nový rok.“



         Ostrý zvuk se zařízl do učí a během okamžiku roztrhal obraz mého snu na milion kousků. Najednou jsem civěl na bílý strop, zatímco reproduktor u mé hlavy dál takříkajíc pískal na hranici slyšitelnosti. Zvednul jsem tedy ruku a dlaní přejel po malém panelu ve stěně nade mnou. Rozhostilo se ticho.
         Hlavou mi prolétla myšlenka, jak by se mi takový vynález hodil dřív. Budík byl vyrobený na míru, vydával zvuk na určité frekvenci, na který můj mozek reagoval podobně jako na nebezpečí, a výsledkem byla okamžitá a dokonalá bdělost. Pryč bylo zaspávání, které jsem znal v mládí.
         Hladký strop mé ložnice mě pomalu přestal bavit a obrátil jsem tedy pohled vpravo na druhou postel. Byla prázdná. Moje žena, nejúžasnější bytost na světě, byla pryč. Vždycky vstávala dřív než já, měla svou práci opravdu ráda. Občas jsem si dokonce říkal, že ji miluje víc než mě, to když jsem si chtěl za každou cenu zkazit náladu. Ale dnes ne, dnešek měl být skvělým dnem.
         Vstal jsem a posnídal co nejrychleji: dva rohlíky, salám, kousek sýra, k tomu rajče
a černý čaj. Tak mi to vyhovovalo. Potom jsem vyrazil do sprchy jako každý den. Když jsem si čistil zuby, koutkem oka jsem sledoval několik digitálních číslic v rohu zrcadla: Sedm hodin, padesát devět minut, padesát čtyři vteřin. Padesát pět, padesát šest, padesát sedm, padesát osm, padesát devět...
         „Je dvacátého čtvrtého prosince osm hodin ráno.“  Zaplnil místnost mužský hlas. „Děkujeme, že jste si naladili právě nás, a jsou tu zprávy: Znovu tu máme Vánoce s onou magickou dvojkou, a stejně jako v letech 2012 nebo 2022, svět stále ještě neskončil. Přesto však pořád existují proroci, kteří tvrdí, že se lidstvo svého zániku dočká. Inu, co na to říct, tak snad příště za deset let. Letos nás čekají opravdu bílé Vánoce, bohatá sněhová nadílka má však i své stinné stránky. Ačkoliv silničáři pracují už od brzkých ranních hodin, na mnoha místech mohou být  silnice stále pokryté závějemi či náledím, buďte proto na volantem opatrní. Další zprávy už po písničce, zůstaňte s námi.“
         Zrovna jsem opouštěl koupelnu, když se ozvaly první tóny vánoční klasiky:
         „So this is Christmas. And what have you done...“
         Já jsem ale neměl čas si hudbu nějak zvlášť vychutnávat, protože už jsem měl dost naspěch. V rychlosti jsem se nasoukal do kalhot a přes hlavu si přetáhl košili, kterou jsem se až ani neobtěžoval rozepnout. Přes ramena kabát, u dveří nazout boty a cvaknout vypínačem. Poslední pohled do teď už tmavého a ztichlého bytu a můžu vyrazit.
         Hned, jak jsem překročil práh, mi do vlasů spadlo několik vloček syntetického sněhu, který se pomalu snášel kolmo dolů jako v romantickém filmu. Když jsem však zvedl hlavu, mohl jsem celkem zřetelně vidět, odkud vítr vane. Doslova. Různé vysoké budovy po městě, které svou střechu poskytly obřím rozprašovačům, měly výraznou korunu z bílých oblaků čerstvých vloček. Pár jsem jich chytil do dlaně a promnul mezi prsty. Nebyly tak studené, jako přírodní sníh, spíš jen tak mírně chladily a rozpouštěly se mnohem pomaleji.
         Zamířil jsem ke svému autu, zaparkovanému hned u domu. Sotva jsem se dotkl kliky, zámek okamžitě zareagoval na čip v zápěstí a dveře se zlehka otevřely. Podobně mou přítomnost zaznamenalo i zapalování. Když jsem svíral prsty kolem volantu, hlavou mi projela vzpomínka na časy, kdy se auta odemykala a startovala klíčkem. To bylo už dávno pryč.


         Do studia jsem dorazil už kolem deváté, protože moje cesta vedla převážně přes hlavní silnice, které byly dokonale čisté, a můj sporťák se na nich mohl naplno vyřádit.
          Ačkoliv byl Štědrý den a většina lidí se už dávno povaloval doma, u nás se pracovalo pořád, protože jsme bylo dost pozadu za termínem.
          Kabát jsem jen ledabyle odhodil v šatně a už jsem se i s šálkem kávy, který jsem si mezitím poručil, řítil na plac.
          „Tak, kde to vázne?“ byla moje první reakce na všeobecný chaos, který zde panoval. „Neflákejte se, už jste mohli dávno začít beze mě! Tohle musí odsejpat! No tak, na místa, honem!“ Sám jsem se posadil na svou židli a s potěšením jsem sledoval, jak se věci konečně dávají do pohybu. Potom jsem se ale očima zastavil na Stevovi. Dnešek dopadne špatně, měl to v očích jako vždycky, když zrovna vstal špatnou nohou. A to měl ten chlap hlavní roli.
         „Akce!“ zavolal jsem a s hrnkem kávy na půl cesty k ústům jsem čekal, jak to zbabrá dneska. Šlo to dobře, asi první tři vteřiny. „Stop!“ zařval jsem rozčíleně. „Děláš si ze mě srandu? Co to tam sakra předvádíš? Čet jsi vůbec scénář?“ Ani nevím, proč jsem tak vybuchl, snad proto, že když jsem postavu Matta Elydira psal, psal jsem sám o sobě, protože Matt představoval mě samotného. A pak přijde ten blbec a takhle mě zkazí.
         „Víš vůbec, co je za den?“ pokračoval jsem ve svém výlevu. „Všimnul sis, že jsou Vánoce? Že všichni chceme jít domů? Ale nikdo se odsud nehne, dokud ty neuděláš svou práci pořádně, ty hvězdo!“
         Rozčíleně jsem do sebe obrátil horkou kávu a zakuckal jsem se, když se mi žhavá tekutina dostala do krku.
         „Akce!“ zachraplal jsem a hodil prázdný hrnek na zem. Potom jsem znovu zvedl oči ke Stevovi, jako když šelma zírá na svou kořist, a čekal jsem na chybu, která na sebe jistě nenechá dlouho čekat.

         Když jsem nastupoval do auta, parkoviště už halila tma, ačkoliv bylo teprve pět hodin odpoledne. Ohlédl jsem se po několika lidech ze štábu, kteří stáli nedaleko v hloučku a tiše spolu mluvili. Určitě chystali vzpouru nebo vymýšleli způsob, jak mě nechat zavraždit. V tuhle chvíli jsem jim to nemohl mít příliš za zlé, když jsem je držel na natáčení tak dlouho na Štědrý den. S tím se ale nedalo nic dělat, byli jsme hodně ve skluzu, hlavně díky tomu idiotovi v hlavní roli, který taky potřeboval pořádně srovnat do latě.
         Už ale bylo dost práce, teď bych měl myslet na to, co mě čeká doma. Nebo spíš kdo?
         Cestou jsem se zastavil v květinářství a vybral velikou kytici ze slunečnic. Milovala slunečnice. A taky jednu krásně zdobenou vánoční svíčku, která mě zaujala. Večer ji zapálíme.
         Z práce mi to trvalo o něco déle než do práce, protože teď kvečeru nečekaně zhoustla doprava. Skoro mě překvapilo, kolik lidí se na Vánoce poflakuje venku v autech, místo aby byli doma s rodinou. Kolem sedmé hodiny jsem zaparkoval auto před domem. Schody k bytu jsem bral po třech, už jsem se těšil, až budu u ní.
         Jenom jsem otevřel dveře, okamžitě jsem z ložnice uslyšel lomoz ve skříni, jak hledala ty správné šaty.
         „Jsem doma, miláčku!“ zavolal jsem ode dveří a rovnou zamířil do obývacího pokoje. Kytici i svíčku jsem položil na stůl a sám jsem se usadil do svého oblíbeného křesla. Dělali jsme to tak každý rok, byl to takový náš malý zvyk. Ona mě teď přijde překvapit tím, jak moc jí to bude slušet, a potom půjdeme na slavnostní večeři.
         Slyšel jsem její kroky, jak se točila kolem zrcadla a šatníku.
         „Zavři oči!“ zavolala na mě se smíchem. Poslechl jsem.
         „A nedívej se!“ dodala ještě. Naslouchal jsem jejím pomalu se přibližujícím krokům
a tlumenému smíchu. Vyšla z ložnice, teď se krůček po krůčku blížila předsíní ke mně. Už byla u dveří, slyšel jsem ji, jak se směje. Každou chvíli vstoupí, a až otevřu oči, uvidím, jak se na mě usmívá.
         Práh zavrzal pod jejíma nohama a já otevřel oči,. V tu chvíli celý byt zaplnilo hrobové ticho. Zíral jsem do prázdné předsíně a slyšel jen vlastní dech a tlukot srdce. Nehýbal jsem se, moje myšlenky se zastavily spolu s ozvěnou smíchu. Jen jsem hleděl na dveře pokoje a dál do tmavé chodby. A pak, najednou, to sevření povolilo a já si povzdechl. Prázdně, smutně, přišlo mi to, jako kdyby za mě dýchal někdo jiný.         Křeslo jemně vrzlo, když jsem vstal. Natáhnul jsem ruku, pevně sevřel svíčku a kytici a zamířil ke dveřím bytu.

            Procházel jsem bílou uličkou a falešný sníh mi křupal pod nohama. Do očí mi zářil vysoký strom přímo přede mnou rozsvícený tisícem malých světel. Strom však nebyl můj cíl. Slyšel jsem lidi, mohly jich být desítky nebo stovky, za zdí, na ulici pod tím stromem. Zpívali, skoro jako jednohlasný sbor. Slova koled se nesla široko daleko a přitahovala k davu houfy zvědavců, kteří se postupně přidávali.
          Já jsem však nebyl tím zvědavcem, mě koledy nepřitahovaly. Jejich zvuk jako by byl vzdálený a jen letmo se dotýkal mých uší, mého srdce.
         Míjel jsem kameny, jeden po druhém, různých velikostí i tvarů. Ani ty se ke mně však nedostávaly, mě přitahoval jen jeden, jako světlo přitahuje můru, tak osamělou.
         Zastavil jsem před ním a sklouzl na kolena, abych ho lépe viděl. Jen letmo jsem přejel očima po číslicích na posledním řádku: 24.12.2031. Potom mě ale upoutala ona.
         Její tvář vystupovala z kamene jako socha, tak věrná své předloze. Záplavu hnědých vlasů pomalu zakrývaly umělé vločky a prázdné oči z mramoru na mě hleděly, jako to kdysi dělávaly ty skutečné.
         Pohladil jsem ji, jen konečky prstů. Byla tak chladná, jako když jsem se jí dotýkal naposled, když jsem ji naposledy objímal.
         Položil jsem kytici slunečnic na desku. Milovala slunečnice. Vedle jsem dal svíčku, a z kabátu vytáhnul zapalovač.
         Zpěv pod stromem na ulici utichl a nahradil ho hromadný jásot.
          „Veselé Vánoce!“ vykřikl někdo. „A šťastný nový rok!“
         „Veselé Vánoce, a šťastný nový rok!“ zopakovali sborově ostatní jako ozvěna. Při těch slovech se, se pousmál. Zapálil jsem svíčku mezi námi, potom jsem se dlouze podíval do očí před sebou, do těch nejkrásnějších očí na světe, a zašeptal:
         „Veselé Vánoce, miláčku, a šťastný nový rok.“



Jméno: Alena Novotná
Adresa školy: Gymnázium Jaroslava Heyrovského, Mezi Školami 2475, Praha 5
Zařazení do kategorie: povídka – zvláštní cena


Za dvacet let

            Ráno jsem se probudila s neodbytným pocitem, že bych si už opravdu měla uklidit ve skříni. Od té doby, co nejde zavřít, se ve mně začal hromadit pocit viny. Vždy jsem si naivně myslela, že až ze mě konečně bude samostatná a dospělá žena se slušnou prací a rodinou, tak bude má chronická lenost dávno minulostí. Teď je mi osmatřicet let a já už půldruhého týdne chodím okolo nedovřené skříně.
         S námahou jsem se zvedala z postele a šla si udělat snídani. Snězenou jsem ji měla za chvilku až příliš krátkou a já seznala, že je čas se sebou něco udělat. Vydala jsem se zpět do ložnice a za okamžik jsem se ocitla před oním kusem nábytku, který mi seslalo samo peklo.
         Je to ale moc pěkná skříň, pomyslela jsem si, když sem se jí chystala otevřít. Byla z tmavého dřeva, a jak si vzpomínám, také nehorázně drahá. Chvíli jsem se pokoušela nalézt nějaké zdůvodnění pro to, abych úklid znovu odložila na dobu neurčitou. Nakonec jsem to vzdala a poddala se svému osudu. Vzala jsem za madlo a skříň rázně otevřela. To byla chyba.
         Místo ve skříni bylo teď to haraburdí všude kolem mě. Roztodivná směsice knih, šátků, krabiček, ramínek na oblečení a spousta papíru nyní pokrývala nemalou část pokoje. Šlo o moji sbírku artefaktů minulosti. Předměty nesmírné sentimentální hodnoty. Střípky dnů dávno minulých. Stručně řečeno všechno, co jsem nechtěla vyhodit.
         Vzhůru do toho, půl je hotovo, řekla jsem si a začala tu hromadu třídit. Přes nemalou psychickou újmu se začala hromádka věcí, které přijdou do popelnice, pomalinku zvětšovat. Opravdu potřebuji umělohmotnou repliku pokeballu? Nebo gumové kuře, které pískne, když ho zmáčknete? Sbohem, sdělila jsem oběma vzácnostem a mrštila je k ostatním odsouzeným.
         Najednou jsem se zarazila. V ruce jsem náhle držela něco, co jsem okamžitě věděla, že nikdy nevyhodím. Sbírka třídních fotek z gymnázia. Najít všech osm nebylo jednoduché, ale za pár minut už přede mnou ležela ve zkrácené podobě celá má gymnaziální léta.
          Neubránila jsem se silnému pocitu nostalgie. V primě jsme byli všichni směšně roztomilí, a jak jsem postupovala po fotkách dál, tak roztomilosti dost rychle ubývalo. Fotka ze sexty mě vyloženě vyděsila. Všechny dívky se tehdy převlékly za muže a naši chlapci za... nazvat to ženami asi nejde. Vzpomněla jsem si, že jsme poté dostali za úkol napsat na tuto událost fejeton. Dalo mi to zabrat, ale skutečně se mi po pár minutách usilovného hrabání podařilo ono dávno zapomenuté literární dílo nalézt. Papír už se téměř rozpadl, ale čitelné to bylo stále. Během čtení jsem se musela nad spoustou věcí pousmát. Tehdy jsem si dělala legraci z toho, že staří lidé na toto své životní období vzpomínají se slzou v oku jako na nejlepší léta svého života. Myslela jsem jenom to naprosto sarkasticky. Nenapadlo mě, že už za dvacet let na tom budu přesně takhle. Ne, že bych teď byla snad stará. Ale sentimentální rozhodně ano.
         Tehdy jsem vůbec byla plná iluzí, že v mém životě dojde po maturitě k nějaké zásadní změně, někde v hlavě mi něco sepne a já se vydám s vervou vstříc novým zítřkům. Nakonec jsem zjistila, že život je vlastně pořád stejný. Směsice zodpovědnosti, absurdit, radosti chyb
a neuklizených skříní.
         Pomuchlaný fejeton jsem se pokusila narovnat a položila ho spolu s fotkami na stůl.
         Pustila jsem se znovu do práce. Lístky do divadla, muzea v Egyptě, na metro v Budapešti. Šperky po babičce a nafukovací Excalibur.  Po půlhodině třídění jsem přišla na to, že hromada věcí určených k likvidaci je nějakým zázrakem zase menší než ta, která obsahuje věci mně příliš drahé
         Tak nic, řekla jsem si a začaly ty poklady pěchovat zpátky do skříně.



Báseň


Jméno: Barbora Halbová
Adresa školy: Mendelovo gymnázium, Komenského 5, Opava
Zařazení do kategorie: báseň – 1. místo


Za dvacet let...           

Vstávání za tmy, namísto budíku chrápání manžela.

Chuť zadusit ho polštářem – silnější než jsem myslela.

Z posledních prvních sil postavit se na nohy.

Poslepu do koupelny chopit se zkrášlovací úlohy.


Vyškrábat se do vany, toť výkon hodnu potlesku.

Málem se přitom přerazit, jen sledujte tu grotesku.

Ani zamžené zrcadlo mé ego jednoznačně nešetří.

Zázračné krémy štědře nanes a jaksepatří rozetři.


Mé tělo zažilo už lepší časy, to poznají i slabozrací.

Čas je můj věčný nepřítel, společně s gravitací.

Ne, stará ještě nejsem, do čtyřicítky zbývá rok.

Co potom? Nevím, snad už jen prohnat si hlavou brok.


Soukat se do roláku cestou do kuchyně.

Pět minut rozdýchávat ten bordel jako... Tchýně!

Přijede krátce po poledni, kalendář hrdě hlásí.

Co teď? Rum s čajem – ten mou příčetnost spasí.


Za chvíli servírovat snídani, shlížejíc na svou práci,

ta však bleskurychle mizí v nekulturní konzumaci.

S povzdechem setřít pot z oroseného čela,

od prázdných talířů ke mně pozornost dětí sjela.


Potomci si mě přísně měří kritickými pohledy,

že pro svou budoucnost mají úplně jiné výhledy.

Té chutí žít a změnit svět – té nevšimnout si nejde,

počkejte deset, dvacet let – však ono je to přejde!




Jméno: Šárka Geroldová
Adresa školy: Gymnázium, Na Zatlance 11, Praha 5
Zařazení do kategorie: báseň – 2. místo


Tajemná žena

Zase jsem bez muže, prázdná a napitá
s příběhem bez chuti, ta noc je zabitá.
Princeznou stanu se možná tak za sto let,
instantní polévka smutku je na stole.

Motám se u barů, kouřím a přemýšlím,
osude nevěrnej, splet sis mě kdo ví s kým!
Postrádám objetí, toužím mít rodinu,
stěží si vyžádám pomoc, tu matčinu.

Bože či Satane, ty vládce na zemi,
já žádám si tebe, dej mi zpět zázemí!
Jsem duha bez barev, splň mi mé tužby,
zabij ty špatné dny, zlehka je uspi.

Dvacet let trápení, chci dvacet spásy,
konečně cítit dech životní krásy.
Trháš mi srdce mé, ať skončí tahle noc!
Je to pryč sotva rok, chybí mi tuze moc.

Srdce mi svírá strach, uliční zachvění
větru mě skolilo v tom celém zatmění,
a z dálky blíží se divoká postava,
je to snad sen, iluze, představa?

Cikánka tajemná čaruje nade mnou,
svírá ruce mé, drží se obou dvou,
tvář její nepoznám, pláč ani smích,
jen žasnu při pohledu do dlaní svých.

Odchází beze slov, neznámo kam.
Polibek na duši, jenom se ptám.
Cítím, jak měním se, povstávám z popela.
Co je to za ženu? Jak přišla, tak zmizela. 

V mžiku se zrychlil čas, já popadla jsem dech,
teď pomáhám duším vězněným v problémech,
učení za sebou, i na těle šrám,
ale nikdy tak do hloubky, tak jako tam.

Vedu ty bez štěstí začít žít jinak,
radostně starám se o mého syna.
Čtyřicet vrásek a jeden můj vysněný,
manžílek jen pro mě z nebe snad shozený.

Konečně život mě naplnil láskou,
jenom mě trápí s jedinou otázkou.
Kdo je ta žena, co přišla z neznáma?
Stala se andělem, to byla máma.

Jméno: Nikola Lomnická
Adresa školy: Vyšší odborná škola sociální a Střední pedagogická škola Prachatice, Zahradní 249, Prachatice
Zařazení do kategorie: báseň – 3. místo


Jak budu žít za 20 let

V zaprášené předsíni na stěně visí
zrcadlo – odráží v sobě obličej čísi.
Stejně jako jindy, i dnes u něho sedí
malá holčička a smutně do něho hledí.
A zrcadlo jako jindy se jí ptá, jak se má.
Holčička se nadechne a tiše povídá:
Zrcadlo, žití mi veliký úkol dalo,
na ten je každé dítě samo -
Mám být dospělá a opustit dětské snění,
těžké však bude jeho opuštění.
Jsem na okraji něčeho neznámého
a bojím se, že svět se mi pod nohama zřítí,
že dole na mě bude čekat něco zlého.
Zrcadlo, jak bude teď vypadat moje žití?

Těžká je tvoje otázka, milé dítě
zrcadla neznají zrádné života sítě.
Snad ptej se matky, co cítí dospělý,
když život jeho přijde mu ztracený.

Její příběh znám, je složen z těchto vět:
Když jí život psal šestatřicet let,
pamatuju z jejího života jen veliké trápení
a smutek, co skleněnýma očima byl zastřený.
Ve dne statečná, v noci však slzy ronila
a já, zrcadlo, jsem to po ní asi zdědila.
Mám strach, že stejně tak mě bude bolet svět.
Když se rodina hroutí, poznáš život hodně brzy
a potom bolí maminčiny slzy.

Rodiče vždy své děti chrání, holčičko milá,
i kdyby to pro ně sebevětší oběť byla.
A dítě v dospělosti bývá jim hodně podobné.
Ty ale nemusíš žít tak, jako tvoje matka žila,
ty z jejího příběhu ses poučila,
a proto máš naději na život lepší
chyby rodičů nám někdy svědčí,
umíme-li se z nich poučit.

Chtěla bych mít rodinu šťastnou
a dceru, zdravou a krásnou.
S mužem svým při sobě budeme držet, jak se dá,
aby moje dcera nezažívala to, co v dětství já.
Co to ale vlastně dospělost znamená, zrcadlo?
Za těch 16 let už tolikrát mě to slovo napadlo
a stejně nevím, co si pod ním představit.
Nevím, kam se vydat, nevím, kudy jít.
Lidé tvrdí, že dospělost je práce tvrdá,
že časem člověk zapomíná snít.
Pokud na sebe chceš být hrdá,
musíš na sobě začít dřít.
Je tolik lidí, co si sny nesplnili,
ty nemusíš být mezi nimi.
Věř si a nikdy neztrácej svou víru,
časem poznáš, jak velkou to má sílu.
Potom dokážeš velké věci.
Dívám se na sebe a najednou si přijdu větší
sny nesmějí zůstat jen pouhou řečí,
sny je třeba uskutečnit, stůj, co stůj se za ně bít.
Nejspíš už jsem pochopila, jak bych chtěla žít.
---
Život můj píše mi šestatřicet let
Velký a šťastný je můj malý svět.
A na hřbety knih, kterým moje pero život vhání,
vždy píšu to nejpodivnější věnování:
Mamince a starému zrcadlu…



Novinový článek a esej


Jméno: Veronika Háková
Adresa školy: Svobodná chebská škola, Jánské náměstí 15, Cheb
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 1. místo


VEDLE SEBE A PŘECE DALEKO


            1. ledna letošního roku uplynulo dvacet let od chvíle, kdy mezi námi a východními sousedy vznikla hranice. Osamostatnění přineslo na obou stranách dobré i zlé, názory na rozdělení jsou tématem diskusí dodnes a společnost se stále nemůže shodnout, zda bylo toto rozhodnutí správné, či nikoliv. Tento článek si klade za cíl především zmapovat současné postoje a názory lidí, dopady a důsledky, ale také zastoupit funkci jakéhosi média předpovídajícího stav věcí budoucích. Doufám, že povede některé k zamyšlení, i když si po celou dobu bude držet formu subjektivního náhledu autora. Ostatně, kdo vnímá svět kolem dokonale objektivně?


         

            S jídlem roste chuť. Když v listopadu 1989 proběhla Sametová revoluce
a Československo se osvobodilo z područí socialistické nadvlády, zdálo se, že už může být pouze lépe. Netrvalo však ani půl roku a Slovensko začalo volat po samostatnosti. Všichni jsme aspoň jednou slyšeli o tzv. „pomlčkové válce“. Pokud bychom zabrousili do metaforických vod, mohli bychom tvrdit, že slavné interpunkční znaménko bylo prvním krokem směrem od sebe. V křečích usilovné snahy o udržení pospolitosti se nově vzniklá Česká a Slovenská federativní republika zmítala téměř dva roky, než došlo ke konečnému zúčtování a Češi a Slováci si zamávali na rozloučenou. Toliko z historie, kterou každý zná, ale ne všichni si ji vykládají stejně.
         První velkou kolizí je zakořeněný názor, že za roztržení federace mohou výhradně Slováci. Pokud ale zapřeme část svého já, které okamžitě začne vyskakovat jako čertík z krabičky, a podíváme se na věci s odstupem a nadhledem, zjistíme notoricky známý fakt, že svět není černobílý. Zatímco televize s oblibou nafukuje a vytváří kauzy, obyčejní lidé mají jediný cíl – žít šťastně. Tento rozkol se pak nad slunce jasně projevuje v náhledu na „pomlčkovou válku“. Za desítky let koexistence se česká a slovenská strana vzájemně propojily. Ženy se vdávaly a muži ženili, rodiny se stěhovaly za prací a mladí chtěli vylétnout z rodného hnízda. Československých příbuzenských vztahů existuje nespočet a stejně tak běžně potkáváte lidi, kteří se dostali do Prahy v době studií nebo odjeli do Bratislavy na výměnný pobyt a už zde zůstali natrvalo. Z tohoto je jasně patrné, že pokud jste nepůsobili v politické funkci, neměli jste problém. Páni a paní ve sněmovně však nejspíše po revolučním listopadu 89 trpěli pocity zbytečnosti vlastních životů, a tak při veselém večeru u vínka vymysleli předmět debat na příští měsíce. Žurnalisté a televizní reportéři také potřebují z něčeho žít, tak proč situaci nezveličit. Bublina se nafukovala a nafukovala, až povrchové napětí mezi oběma tábory nevydrželo a na mapy světa se rozprskly dva státy namísto jednoho.

„Chtěl jsem odejít ze Slovenska, protože tam už to bylo neúnosné.
 Stát potřebovali rozdělit pouze politici.
Udělali to a nikoho se neptali.“ Ladislav Hamadej pro Deník

Nyní stojíme na počátku roku 2013. Úspěšně jsme přežili další falešný poplach ohledně konce světa, navzdory pokračující finanční krizi jsme opět v obchodech utratili více než minulý rok a o silvestrovské noci si všichni popřáli vše nejlepší, i když tušíme, že po svátcích opět započne boj. V souvislosti s událostmi před dvěma desetiletími všude slyšíme polemiky, zda bylo rozdělení dobré, či ne. Tímto způsobem – a opět díky mediální snaze – vyplouvá na povrch, že generace dnešních dospívajících a mladších ročníků přestává rozumět slovenštině.

         Popravdě se tomuto jevu ani nedivím. Již nějaký ten pátek mi připadá šílené, že se slovenské filmy dabují do češtiny, že se na Slovensku dají sehnat knihy v češtině zcela běžně, ale v České republice nakladatelství předkládají čtenáři díla slovenských autorů přeložená. Když jsem nedávno viděla v originále českou reklamu na minerální vodu, ve které byly pro zahraniční diváky přidány titulky, měla jsem sto chutí si pouze pro demonstraci zaklepat na čelo.
         Jak je možné, že naši rodiče byli schopní bez problému číst a žít v kontaktu s tímto jazykem, ale jejich děti už ve většině případů nejsou schopné porozumět? Odpověď je snadná, po odtržení se Česká republika začala ubírat striktním směrem, který bych vystihla asi jako: „Západe, my už jdeme!“.  Cokoliv východního brala a bere jako cosi podřadného, čím může opovrhovat. Přitom mi nepřijde, že bychom ve společnosti západních mocností kdovíjak zářili. Ba spíše naopak. Velké státy, které drží skomírající Evropskou unii nad vodou, jak námi, tak Slovenskem nepěkně zametají a baví se naší oddanou a bezvýhradnou snahou vyhovět každému jejich nařízení. Očividně ani toto přímé ponižování nepřinutí vlády obou zemí k přehodnocení názorů. Hlavní jsou přeci ty peníze, že. Západ znamená přísun financí, nic jiného.
          Z toho důvodu se také navzájem odcizujeme. Dnešní děti už nemají možnost slyšet slovenštinu v takové míře, jako tomu bylo u generace předešlé, pokud v jejich rodině není přeshraniční svazek, který by kontakt s mluvou zaručil. Moji vrstevníci už dokonce ani nevidí žádný problém v tom, že seriálům v angličtině rozumí více než obstojně, ale řeči ze stejné jazykové rodiny nejsou schopní porozumět téměř vůbec. Všichni se rádi pochlubí, že hovoří anglicky, německy nebo francouzsky, ale jakmile potkají na ulici Slováka, který se ptá na cestu, pomalu se dorozumívají rukama nohama. Dovoluji si tvrdit, že v očích Slováků máme na slunci více místa, než tomu je naopak.

„Když si hledám materiály do školy a narazím na nějaké ve slovenštině, raději budu hledat o pět minut déle, protože překlad textu je pro mě náročnější. Když vidím slovenský text, připadá mi legrační a skoro mi přijde, jako bych četl například ruštinu. Něčemu rozumím, ale ne moc.“ Marek V. (16)

         

            Pojďme si zahrát na Nostradamy a představme si oba státy za dalších dvacet let. Každý z vás intimně ve vlastní hlavě, já na papíře. Za dvacet let už si snad konečně uvědomíme, že slavná Evropská unie stojí za nic – protože už bude nejspíše dávno po ní. Že v celém společenství pod hvězdným kruhem hrajeme pouze roli „aby se neřeklo“. Že giganti mluví do věcí, do kterých jim nic není. Možná se pak slabší povahy zastydí, jak bezostyšně zahodily do koše něco, co z pouhé pýchy a nabubřelosti považovaly za nedostatečné. Vláda se samozřejmě bude tvářit stále stejně, protože ztratit tvář před vlastními daňovými poplatníky se pro ně rovná společenské sebevraždě, a lidé k sobě budou mít stále stejně blízko. Změní se však atmosféra.
          Nejsem si však jistá, zda náhlé prozření dokáže napravit škody, které egoismus napáchal.
         Zda si budeme blízko i kulturně, ne pouze zeměpisně.



Jméno: Vít Malota
Adresa školy: Gymnázium, Máchova 174, Strakonice
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 2. místo


Svoboda

         

            Žijeme v úžasném státu. Strana opět překonala plán tříletky. Produkce potravin vzrostla o 14 %.  Ve  zbrojním  průmyslu došlo k nárůstu výroby o 27 %. Kulomet vítězství 27 543 kusů. Nášlapné miny 50 628 kusů. Plamenomet vítězství 7 550 kusů... Výroba tkaniček stoupla o 20 %. Strana oznamuje, že příděl čokolády se zvyšuje na 20 gramů týdně. Nyní věnujte svou pozornost nejnovějším, zprávám z fronty...“
         Odložil jsem Orwellovu knihu 1984 stranou. Jde o jeden z posledních výtisků. V dnešní době v době internetové komunikace. Od vynálezu osobních počítačů jde zřejmě
o největší skok vpřed, jaký lidstvo udělalo.
          Je to již deset let, kdy se člověk dokázal připojit díky nervové jehlici na lidský nervový systém přes temeno hlavy. Díky tomuto spojení je možné ovládat pohyby, myšlení
i životní funkce lidského organismu.  IJ – internetová jehla – je samozřejmě povinná pro všechny občany civilizované části světa. Ptáte se, jak je možné, že lidé nechávají sami sebe ovládat. Jednoduše. O tomto nebezpečí nikdo dříve nevěděl, až na pár zasvěcených. Uvedení tohoto pokrokového implantátu na trh provázela monumentální reklamní kampaň. „Konečně se zbavíme všech tělesných postižení! Můžeme snad sledovat své oblíbené filmy nebo surfovat po internetu (to ještě nebyl omezený cenzurou) a současně jít do práce? Až doposud to možné nebylo... ale časy se mění. „Pořiďte si IJ a obdržíte zdarma nové net glasses.“
          V každé přestávce mezi filmy v televizi, na každém billboardu, lavičce, autobusu
i v oknech rodinných domů – všude byla reklama na novou IJ.
         Spojení IJ a NG (net glasses) způsobilo skutečně celospolečenský převrat. Kdo je neměl – jako by nebyl. Lidé přestali sledovat cestu při chůzi, tu nám řídila IJ s nejnovější GPS, a současně sledovali film nebo chatovali přes NFG, které obraz promítají přímo před očima. Svět se zrychlil.
         Stát hustí do lidí skrz brýle tucty reklamních spotů. Fyzické kontakty mezi lidmi jsou jen vzácností. Veškerá komunikace se omezila jen na chatování přes internet. Některé pojmy ze starého jazyka zcela zanikly, nebo ztratily význam.
         Jen pro přesnost: „odvaha“. Není jí potřeba, pokud váš život řídí počítač. Když dojde k nějakému citovému vypětí, „program“ vás ihned umrtví. To on rozhodne, kdy budete žít
a kdy zemřete. Jednoduché regulování populace. Nicméně svobodou se ohánějí všichni.
Od obyčejného uživatele IJ – NG až po megalomanské společnosti, jež vám den co den vštěpují, že jste svobodní. Ale svoboda, myslím skutečná svoboda, se vytratila. Nebo lépe... proměnila se v pouhé slovo, její pravý význam zůstává nenaplněn.
         V den, kdy se lidstvo proměnilo ve stádo ovcí nevytvářející žádné hodnoty a v pouhé konzumenty produktů servírovaných jim až pod nos, v ten den jsem pochopil...
         Ráj je nemožný.
         Svoboda je jen slovo.
         Já... nejsem.



Jméno: Patrik Moravčík
Adresa: Evropská obchodní akademie, Komenského náměstí 2, Děčín
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 3. místo

Já za 20 let

 

Za takovou spoustu let bych teoreticky měl mít už dostudováno. S nějakým tím titulem na krku a nějakou tou vráskou ve tváři budu mít velký dům, velké auto zaparkované ve velké garáži. Svou velkou zahradu budu sekat s velkou chutí velkou sekačkou, protože budu mít velké konto, že to budu dělat jen pro zábavu. Rodinu budu mít také velkou, má žena bude velká hlavně srdcem, její tělesná stavba totiž bude velice podobná modelce.

Na nákupy budeme jezdit ve velké dodávce do velkých super, hyper, ultra, mega marketů. Zde nakoupíme velká kvanta jídla, protože velké večeřte se připravují z velkého množství potravin.

Velké výdaje za vysoký životní styl jsou nedílnou součástí velkolepého života.

Zkrátka,  všechno  budu  mít  velké! A když to půjde, budu chtít toho všeho stále ještě víc
a víc a ...

Leda větší HOVNO!

Ve skutečnosti skončím jako většina lidí. Milion vyhaslých snů v srdci. Lapen v pomyslném kolečku pro křečky.

Proto je větší pravděpodobnost, že skončím nějak takto:

Dostuduji střední školu, když se povede, ukořistím nějaký ten titul na vysoké škole. Což  mi otevře dveře k lepší pracovní příležitosti a já budu moci získat lepší práci. Jakmile získám svou úžasnou, vysněnou práci, tak se budu snažit si ji udržet a u toho co nejvíce vydělat, protože budu chtít ohromný dům, super auto, velkou rodinu...

Den za dnem budu pořádat honbu za větším majetkem. Ať budu mít kolik budu chtít peněz, stále budu mít málo. Koupím si Škodovku, za chvíli budu chtít Volvo. Koupím si Volvo, budu lačnit po Mercedesu. Koupím si Mercedes a už začnu šetřit na Ferrari.

Od rána do noci budu myslet na peníze. Nikdy jich nebudu mít dost. Jak nenasytná krvelačná saň si pro ně půjdu klidně i přes mrtvoly. A kvůli čemu to všechno? Jen pro to, abych si mohl koupit vše, co mi tenhle svět nabízí?

A když nebudu mít tolik peněz, abych si mohl koupit všechny ty krásné věci?

Tak si půjčím! To dá rozum.

A jakmile si půjčím, stanu se největším otrokem. Otrokem peněz.

K jedné půjčce se přidá druhá, pár úvěrů bokem a najednou jsem v kolečku pro křečky. Neuteču nikam, dokud svůj dluh nesplatím.

Od rána do noci budu chodit do práce, stresovat se tím, jak vše zaplatím. Jak uživím rodinu...

Jedinou útěchu svého nudného života budu shledávat v materiálním světe, kde se vše dá koupit.

Tohle je „Americký sen“. Tohle je to, čeho bych měl dosáhnout. Mít všechno a přitom nic. Milion krámů, v srdci prázdnou jámu.

Možná někdo namítne, že jeho život není nudný. Možná se to někomu líbí. Někdo možná namítne „To je blbost. Má práce mě baví, můj život mě baví...“ Ale stejně ten dotyčný bude mít úvěr, hypotéku, leasing nebo jinou věc, která ho bude svazovat. Není snad nikdo, kdo by neměl nějakou půjčku. Není snad nikdo, kdo by byl ještě opravdu svobodný.



© 2005 - 2013 Tomáš Cebula | KONTAKT | návštěv | funkčnost | XHTML 1.0 | CSS 2.1 | Valid RSS 0.91!