12. ročník - 1. března 2012


Výsledková listina
Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka 2012


kategorie POVÍDKA

1. místo:

2. místo: 3. místo:


kategorie BÁSEŇ

1. místo:

2. místo: 3. místo: zvláštní cena:


kategorie ESEJ A NOVINOVÝ ČLÁNEK

1. místo:

2. místo: 3. místo:


Povídka


Jméno: Filip Findura
Adresa školy: Gymnázium Tišnov, Na Hrádku 20, Tišnov
Zařazení do kategorie: povídka – 1. místo


Procházka

Stáří je smutné,
ne proto, že přestávají všechny radosti,
ale proto, že přestává naděje.
Jean Paul

   Byl čtvrtek.

Na blankytně modrém nebi šlo spatřit jediný osamělý bílý mrak, a i ten postupně mizel za vzdálenými siluetami šedých paneláků. Alej tiše šuměla a pod nohama mi jemně šustilo červenohnědé listí. Slunce ještě příjemně hřálo, takže jsem na sobě měl jen lehký kabát a rychlým krokem se ve svěžím chladném vzduchu přibližoval k velké kované bráně uprostřed cihlové zdi. V parčíku za ní se po sytě zelené trávě procházely dvojice, trojice nebo i malé skupinky lidí, někdy v pomalém hovoru, jindy podivně tiché a zamlklé. Zamířil jsem k nim a po cestě sypané štěrkem dál k velké budově uprostřed parku. Její prostorná vzhled s velkými okny a jemnou klasicistní výzdobou narušoval jen jediný prvek, o to významnější v okolním poklidu. Silné železné mříže překrývaly všechna okna a neprodyšně oddělovaly uvnitř a vně.

Tenhle pohled jsem neměl rád. Přesto jsem vešel.

Za vstupní halou a malou čekárnou, kde stál jen osamělý automat na kávu a napůl nadějně, napůl smutně všechny zdravil svým obvyklým Dobrý dne! Vhoďte mince, prosím., mě přivítaly zamčené dveře s nepřístupným výrazem a jediným zvonkem beze jména. Stiskl jsem tlačítko a pár vteřin naslouchal nedalekému řinčení. Chvíli jen moucha plnila místnost svým bzukotem, až se v zámku otočil klíč a dveře se neochotně pootevřely. Vyhlížela z nich mohutná tvář zdravotní sestry v modrobílém úboru.

   „Na návštěvu?“ zeptala se bez pozdravu. Pod očima se jí rýsovaly slabé kruhy.
   Přikývl jsem.
   „Jméno,“ pokračovala stále stejně lhostejným tónem.
   „Novák, Karel Novák. Jsem jeho syn.“
   Tentokrát přikývla sestra: „Hned tu bude.“
Dlouhou chodbu za dveřmi značně zužovaly řady širokých křesel, jež tu byly pěkně pod okny rozestavěny. V nich pak seděli dědečkové a pradědečkové, lysí i s bělostnou hřívou, velcí i malí, hubení i mírně obtloustlí. Ale jedno měli společné. Nemluvili. Dokonce se ani příliš nehýbali, jen oči jim sem tam uhnuly na jiné místo protější zdi. Prostě seděli, trpělivě a bez vůle něco dělat. Skoro vyhořele.

Sestra se vynořila z jedněch bočních dveří a vedla za ruku tátu. Pomalu ťapal ve starých pantoflích, na sobě šedé tepláky a kostkovanou košili s pomačkaným límcem. Najednou jsem si připadal trochu nepatřičně vyšňořen. Táta s jemnou manipulací sestry došel až ke mně a pak zastavil, skoro na prahu těch dveří, příliš starých i mladých na to, aby byly hezké.

„Návštěvy jsou do čtyř, buďte tady včas,“ ozvala se sestra a podala mi bundu z věšáku vedle dveří. „Je tam docela teplo, tak se klidně projděte, třeba mu to udělá dobře,“ dodala a na tvář se jí téměř vloudil lehký úsměv.

Opatrně jsem vzal tátu za ruku a popotáhl ho do čekárny, abych mu mohl natáhnout bundu. Podíval se na mě obličej mu ožil úsměvem, rámovaným bílým strništěm a nezastřiženým knírem: „Vašku!“ „Já jsem Honza, tati. Vašek je v Kanadě a přijede až na jaře.“ Ne že bychom si byli se starším bratrem tak podobní. Ale ono to začínalo být víceméně náhodné, jak nás táta oslovoval.

   „Pojď, půjdeme ven.“

Vzal jsem ho za paži a provedl ho halou do zeleného parku, na vzduch a slunce. Táta se trochu bezradně rozhlížel, ale když jsem se vydal ke stromům v zadní části zahrady, skoro s chutí šel se mnou. „Je tu stín,“ prohodil, když jsme zašli za roh budovy. Ano, byl tu stín. A tady trochu chladno, Usmál jsem se a zeptal se: „Byla u tebe máma?“ Táta napjatě pozoroval rozbitý obrubník, jímž prorůstaly drobné trsy trávy. „Copak jste dělali?“
Nečekal jsem odpovědi. Hlavně, že jsme se prošli a táta tu nebyl stále sám. Máma ho dlouho nechtěla dát do takovéhle ‚márnice pro živé‘, jak říkala. Jenže když se máte starat o dítě v těle dospělého... Když se jí zhoršilo zdraví, nedalo se nic dělat. Aspoň jsme tedy za tátou pravidelně chodili. Zatím nás vnímal a uvědomoval si nás, i když s rozhovory už to slavné nebylo. O čem si tady povídat.

„Nezapomeň na ten dopis,“ ozval se táta, když jsme došli ke třem třešním za budovou. „Aby se o něj postarali.“

   „Jaký dopis, tati?“
   „Nechci ho někde nechat.“
   „Koho?“
   „Pes nemá být zavřenej.“
Vždycky jsem chtěl psa. Škoda, že mi ho rodiče už v mládí striktně zakázali. Pes se sice do bytu nehodí, ale malého kluka rybičky tolik nenadchnou. A teď bych na něj neměl čas. S něčím si holt člověk nevybere.

   „Hlavně ho pusť, aby nezůstal zavřenej. Klece jsou špatný,“ naléhal táta.

   „Určitě, tati, neboj se.“ Jemně jsem ho pohladil po rameni.

Prošli jsme kolem jednoduchého altánku, od něhož se dalo po další cestičce dostat dolů k oddělení pro alkoholiky a drogově závislé. Tam jsem tedy jít opravdu nezamýšlel, tak jsme to vzali přes trávník. Radši jsem tátu podepřel, přece jen trochu škobrtal, jak se snažil vypořádat s nerovnými drny v pantoflích. Moje odpověď ho asi uspokojila, protože si teď jen tiše a vpodstatě pro sebe mumlal něco o schovaných pokojích. Kdybychom ho nechali oholit, ostříhat a obléknout do něčeho trochu lepšího, stále by ještě vypadal dobře. Bohužel jen navenek. Jako by zaslechl moje myšlenky, začal popotahovat za gumu tepláků a překvapeně se na ně díval.

   „Ty nejsou moje,“ sdělil mi vyčítavě.

Na lísteček tepláků jsme mu napsali Novák, aby se to sestrám v tom množství  oblečení nepletlo. Ten lísteček mu vpředu čouhal zpoza gumy. Ne že by si nechal něco takového vysvětlit.

„Nejsou moje,“ opakoval si a natolik se utvrdil ve svém přesvědčení, že se rozhodl těch cizích tepláků zbavit.

„Počkej, tati,“ zadržel jsem ho a následně zachytil, když zavrávoral. Tepláky měl teď až  nepohodlně  nízko,  tak  jsem  ho  musel  trochu  napravit,  než  jsme  mohli  pokračovat v procházce.

    „Neboj se, jsou to tvoje tepláky. Nikdo si je s tebou nevyměnil, ani ti nedali cizí.“

    „Nejsou moje. Já je nechci.“

„Tak víš co? Nech si je, dokud jsme venku, aby ti nebyla zima. A pak se zeptáme sestřičky, co se stalo s tvými tepláky, ano?“

Jenže jeho to už přestalo zajímat. Táta se díval na kolemjdoucí skupinu, která obklopovala trochu kulhající, nahrbenou babičku. „Kam jdou?“ zkusil ze mě vytáhnout. Mohl jsem jen pokrčit rameny. „Ta paní je ale stará,“ přemýšlel  táta.

Vtom sluneční světlo potemnělo. Podíval jsem se na oblohu, která se náhle rychle plnila šedivými mraky. Nepozorovaně se přiblížily ze západu a teď rychle postupovaly, aby bylo celé nebe jejich. Začalo trochu foukat. Vzal jsem tátu za loket a otočil se s ním zpět k budově. Zmoknout by opravdu nemusel. Vraceli jsme se podél řady zamřížovaných oken a šedivý svět vypadal starší a unavenější, než dnešní jasné ráno. Zima se blížila a nic ji nezastaví.

Táta se najednou podíval do stínů mezi keři a pak si mě přitáhl, až mi mohl šeptat přímo do ucha. „Jsou tu všude,“ oznámil mi viditelně znepokojen.

   „Kdo, tati?“

Pokusil jsem se ho přimět k další chůzi, neboť obloha se stávala ocelovou střechou světa a nevypadala ani v nejmenším přívětivě.

   „Jsou tady! Musíš se schovat, Vašku. Jsou tady.“

Začínal být stále více nervózní, tak jsem ho vzal kolem ramen a jemným tlakem donutil k pohybu.

„Lehni si pod postel a ani muk,“ nabádal mě. „Oni by tu válku mohli zastavit. Mohli by, ale nic neudělají. Jsou tady.“

A my jsme taky byli tady, u vchodu a potom ve vstupní hale, kde nám již nehrozila žádná vodní stěna. Táta si důkladně prohlédl holé bílé stěny místností a její vysoký trámový strop, až se pevně rozhodl a řekl: „Mě se tady nelíbí.“

„Jen klid, tati. Sestřičky ti dají nějaký svetr navíc, aby ses zahřál, a budeš se moct jít dívat na televizi a... tak.“

„Pojďme pryč,“ navrhl táta a hned činorodě vyrazil k východu, za nímž se snášely k zemi první klapky. „To nejde, tati. Teď nikam jít nemůžeme, bude pršet.“ Stále se nespokojeně cukal, když jsem ho zavedl do čekárny a ke dveřím. Zazvonil jsem.

   „Nelíbí. A chci svoje tepláky.“

Zanedlouho cvakl klíč v zámku a dveře se otevřely. Tentokrát za nimi stála paní doktorka... Hmm, její jméno si stále nepamatuju.

„Dobrý den,“ usmála se na mě a pak se obrátila k tátovi: „Pane Nováku, tak jak se vám líbila procházka?“ Táta jen zakýval hlavou a nerozhodně postával mezi ní a mnou.

    „Měj se pěkně, tati. Já zase co nejdřív přijdu.“

„To on se bude určitě těšit, viďte, pane Nováku. On se vždycky těší,“ odpověděla místo táty doktorka, když ho vzala a protáhla dovnitř.

   „A nezapomeň na psa,“ přisadil si táta.

„Na shledanou. Ahoj, tati,“ loučil jsem se. V dáli uhodil hrom. Doktorka mi kývla na rozloučenou a pustila dveře. Táta pozoroval své papuče. Jak se dveře začaly zavírat, táta se na mě naposledy podíval. Skoro se už zaklaply, když se naklonil k doktorce a hlasitým šepotem se zeptal:

   „Kdo je támhleten pán?“

Jméno: Nguyen Thuy Linh
Adresa školy: Gymnázium Ostrov, Studentská 1205, Ostrov
Zařazení do kategorie: povídka – 2. místo


Až mě andělé...

„ ... a tak se Alenka dostala do říše divů.“
A mami, měli tam něco dobrého?“
„Ale to víš, že ano! Jéje, tam měli dobrot! Cukrovou vatu z pravé duhy, bonbony z dětských snů a lízátka z úsměvů, sklenici plnou sladkých pusinek a ...“
„Mami, to musela být Alenka tlustá, když to všechno snědla! Co když měla břicho jako ty?“
„Já přeci nejsem tlustá, ty moje trdýlko. Maminka má velké bříško, protože tam odpočívá bratříček víš.“
       Rychlým pohybem si naslinila palec a jala se čistit neviditelnou šmouhu na mé tváři.
„A maminko, ty máš bratříčka ráda?“
„Samozřejmě, že ho mám ráda. Mám ho moc ráda, zrovna jako tebe.“
„Mámo, tak proč jsi ho snědla?“
Zvrátila hlavu dozadu a smála se čistým bublavým hlasem. Kéž bych ho slyšela i teď.

       Byt byl prázdný. Ticho, zatuchlý vzduch. Nebyl tam on, aby se ke mně nahrnul se starostlivým výrazem a pomohl mi z kabátu. Srab, nic víc než srab. Klíče jsem odhodila na zem a dveře zavřela ledabylým kopnutím levé nohy. Dutá rána probudila uzlíček v mém náručí. Miniaturní oči se otevřely. Oči. Zdědil i jeho oči. Bradička se začala třást a tvoreček nabral do plic pořádný lok vzduchu, aby ho následně vrátil ven hlasitým křikem. Bože, jak je ošklivý.
       Připadala jsem si unavená jak stařena. Vrásčitá duše a velké boláky. Pomalu jsem se dobelhala do kuchyně. Židle byly pořád stejné. Tvrdé, nepohodlné a ošklivé. Bodejť by ne, vybíral je on. Musím je vyhodit. Vyhodím všechno, co má auru jeho přítomnosti. Uzlíček jsem položila na stůl. Svíjel se a zmodral. Křik mi vyplnilo celou hlavu a tupě mi bušil do spánků. Udus se, prosím. Zmlkni navždycky.
        Pohled z okna. Ponuré dětské hřiště, uboze se krčící mezi betonovým sevřením paneláků, těch děsivých kamenných krabic, z jejichž chřtánu se denně valí tisíce lidí s tisíci životními osudy. Poštěstilo se někomu mít stejný osud, jako mám já?

       „Je nám líto, paní Schmiedlová. Vaše dítě zůstalo až příliš dlouho bez přístupu kyslíku, zavinila to omotaná pupeční šňůra kolem krku. Obáváme se, že je část mozku poškozena a důsledkem bude mentální retardace. Jak rozsáhlá, to netušíme. Vše ukáže čas.“

       Jo čas. Mám ho přebytek. Můžu ho přehazovat lopatou a prodávat těm uchvátaným lidem s nepřítomným výrazem tam venku. Uzlíček zmlkl. Vracející se vlny ticha mě najednou píchaly do uší ještě více než jeho křik a omývaly mě neblahým tušením. Vstávaly mi vlasy hrůzou. Nervózně jsem vyhlédla oknem. Rozmlácené klouzačky, rozházené pískoviště. Šeď, nic jiného než šeď. Barvil ji duhovými barvami. Škoda, že tu po něm zbyly jen kaňky barev rozmáčené slzami. Na lednici je připnutý žlutý papírek. Jeho rukopis, rozevlátý bohémský rukopis. A jedno jediné slovo. Promiň. Zatmělo se mi před očima a zalila mě mocná vlna vzteku. Rozhodně jsem vstala, strhla papírek a roztrhala na tisíce malých kousků. Smaž se v pekle za to své Promiň! Možná jsem chtěla moc. Možná byla chyba lovit ve sklenici přání ta největší a nejsladší. Rozpadly se na prach a sklenici jsem znovu naplnila jen střípky zklamání a pilulkami rozčarování. Hořkými jak žluč. Možná mi bylo dáno do vínku jen stát v tmavých chodbách a závistivě nakukovat škvírou dveří do snů jiných. Šťastnějších.

       „Mami, můžu mít bratříčka taky ráda?“
       „Ne, nemůžeš. Musíš!“
       „A jak se to dělá?“
       „Vezmi ho do náruče. Opatrně! A teď mu podepři hlavičku. Tak je to správně.“
       „Mami, hele, on mi drží prst!“
       „To protože se mu moc líbíš a má tě rád, víš. Tak a teď mu dej pusinku a přitul se
k němu.“
       „Takhle, maminko?“
       „Ano, správně. A teď zavři oči. Zavřít, povídám!“
       „A co teď?“
       „Cítíš hezké teplo? Tady, u srdíčka. A to se rozlévá do celého těla, do nohou a do rukou, do břicha i do nosu. A ty máš chuť se nahlas smát a nejradši bys ho celičký den držela. Až jednou budeš mámou, budeš to cítit pořád. Tak co? Máš ten pocit? Cítíš to?“
       „Mami! On se asi pokakal!“

       Opatrně jsem vzala spící stvořeníčko do ruky. Jak bylo ošklivé, i když spalo. Růžové a zmuchlané. Komický chomáč chlupů na hlavě a směšně malé prstíky. Nenáviděla jsem jeho pršáčkovitý nosík, jeho spokojené broukání ze spaní, jeho vykulené oči.
A nejvíc jsem nenáviděla sebe za to, že nic necítím.

       „Paní Schmiedlová, musíte začít s námi komunikovat. Jestliže vše doznáte, přijmou to jako polehčující okolnost. Začněte mluvit. Nemůžete to tajit napořád. Začněte mluvit! My víme, že nejste němá,“ založil si ruce zavalitý primář a pohodlně se opřel v lenošce.
Nevšimla jsem si, že už je jaro. Pohled ze zamřížovaných oken jeho útulné pracovny ukazoval tající sníh na holém, odraném stromě. Kap. Kap. Kap. Začala jsem se v rytmu houpat. Dopředu, dozadu. Dopředu, dozadu. V kapkách se odrážel okolní svět. Kéž bych si mohla vlézt do jedné z nich a navždy se rozpustit. Tiché tikání jeho velkých dřevěných hodin na mě mluvilo. Nic–ne-ří-kej, nic–ne-ří-kej.
        Knír mu po pár minutách naprostého ticha začal cukat. S funěním se zvedl. Ještě jednou mi věnoval lítostivý pohled a začal se přehrabovat v papírech.
       „Kde mám sakra svoje brýle?!“
        Uniklo mi malé uchechtnutí.
       Prudce se otočil a já nasadila svou obvyklou masku apatického šílence. Posunkem jsem si ukázala na vlastní čelo. Zvedl ruku a nahmatal si brýle na vlastním čele. Otočil se a dělal, že nic neslyšel, ale neunikl mi jeho záblesk naděje v očích. Nejradši bych se neviděla.
       „To bude pro dnešek všechno,“ prohodil ledabyle přes rameno. Konečně! Svižně jsem vstala a sápala se po klice.
       „Počkat!“ šlehl mě do zad jeho hlas. Zoufale jsem se otočila. Obočí, ty dvě chlupaté šedivé housenky, měl stažené do přísného výrazu. Podával mi sešit. Co s tím mám dělat. Vždyť je to sešit pro prvňáky. Rychle jsem ho prolistovala. Široké linky. Co tam mám psát? Zvedla jsem pohled. Upřeně mě pozoroval, cítila jsem, jak mi píchá a rve kůži zaživa. Nikdy jsem se na něj nedívala tak zblízka. Má hezké oči. Měkké a zároveň tvrdé, laskavé i přísné. Ztuhla jsem. Proboha, co je to za oči?
       „Jsou zvláštní, viďte. V dětství jsem své oči nesnášel, ale moje matka je zbožňovala. Říkala, že jsem byl už jako miminko diplomat a jelikož jsem nechtěl urazit ani mámu, ani tátu, vzal jsem si od každého z nich jednu barvu očí.“
        Jak může mít někdo každé oko jiné? Zelené a hnědé. Po zádech mi přeběhl mráz. Neuvědomila jsem si, že před ním ustupuji, dokud jsem nenarazila zády na dveře. Byla jsem v pasti. V hrdle se mi zase zvedl pocit paniky, vrátil se, zvedal se v mohutných vlnách a mrazil a bodal.
       Primář rychle o krok couvl.
       „Proboha, běžte už!“
       Copak umí číst myšlenky?
       Vyběhla jsem na chodbu. S každým krokem jsem ze sebe  setřásla kus paniky. Odlupovala se, odpadávala. Mizela. Vběhla jsem do pokoje. Můj svět, má jistota. Aneta zase seděla na parapetu, rukama si objímala kolena a pozorovala svět skrz mříže. A tác s jídlem byl zas netknutý. Dveře hlasitě práskly. Pomalu otočila hlavu.
       „Taky jsi dostala sešit? Cos provedla?“
       Hodila jsem ho do kouta. Usmála se.
       „Stejně do něho začneš psát. Já taky začala. Chceš si ho přečíst?“
        Rozhodně jsem zakroutila hlavou. Zhasla jsem.
       „Díky, byla jsem moc líná to udělat.“
       Spíše na to neměla sílu. Pokoj zalila zrnitá šeď. Na okně se rýsovala její křehká kostra pod noční košilí. Mohla bych jí spočítat žebra. Vypadala tak uboze. Anděl se zlomenými křídly, smolou poleptaná holubice. Kostra potažená kůží, která se napínala a hrozila prasknutím. Děsila jsem se toho, že jí jednoho dne pukne a vyvalí se jí ven lesklá střeva a hutná lepkavá krev.
        „Víš, nechápu, proč nemluvíš. A děláš ze sebe hloupou. Moc dobře vím, že nejsi. Když nebudeš mluvit, nikdy tě nepustí. Zůstaneš tady, navždycky.“ Tichá, přemýšlivá pomlka.
       „Já vlastně ani ven nechci. Zvykla jsem si. Ostatní říkaj, že je to tady jako ve vězení. Zpočátku jsem si taky takhle připadala. Zavřená v ocelové kleci. Sledovala jsem, jak míjí jaro, léto, podzim a pak zima. Květiny. Spousta květin. Vyrostly, rozvily se. Poslaly dál své potomky. A pak pomalu umíraly. Slunce přicházelo a mizelo, házelo mi do pokoje zlaté pruhy. A já toužebně pozorovala páry a matky s dětmi támhle u toho jezírka, jak krmí rybičky. Jednou bych se tam chtěla na ně taky podívat.“
       Smutkem prosáklý hlas zněl krásně a zároveň děsivě.
       „Všechno se měnilo, jen já zůstala stejná. Nemůžu se změnit. Já jsem já. Když mi to udělali, připadala jsem si špinavá, tak strašně špinavá. Štítila jsem se sama sebe. Připadala jsem si jako hnusná vypasená bradavice na krásné tváři, cítila jsem, jak se moje duše mění v hnijící mršinu, jak mi na ní roste nádor, který by mě možná i zabil.“
        Napětím jsem nedýchala, i když jsem se snažila udržet svou masku nezájmu. A pak se rozzářila. I v tom šeru ke mně dopluly její vlny štěstí a lechtaly na kůži. Cítila jsem po dlouhé době život. Pukání a borcení zdí, za které jsem se dosud schovávala, tam, kam nedofoukl sebemenší závan emocí.
        „A pak mi řekli, že budu mít miminko! Víš, určitě je všechno zlé pro něco dobré. Nenáviděla jsem je, ale dali mi něco, co bych si nikdy sama nadělit nemohla. Rostl ve mně človíček. Ani nevíš, jaký to byl úžasný pocit. Říkala jsem si: budu mít někoho, o koho se můžu starat! Budu ho milovat a pečovat o něj a držet za ruku, utěšovat, když si rozbije koleno a číst pohádky na dobrou noc. A ochráním ho, ochráním ho před vším a před všemi!“
       Vlna paniky mě sevřela. Začala mě škrtit, smyčka se stahovala. Polil mě ledový pot, plíce vypověděly poslušnost. Něco se mi kradlo po noze, lezlo to výš, po zádech a zakouslo se mi do týla. Zděšení, panika, bezmoc.
       „Každou minutu, co jsem to maličké nosila pod srdcem, jsem myslela na to, kdy se to narodí. Jaké to bude mít kukadla a pusinku a prstíky a vlásky. Mluvila jsem k němu, vyprávěla pohádky a popisovala zpěv ptáků, svit slunce. Bylo mi teprve patnáct, ale už tehdy se ve mně probudil mateřský cit. Je to dar.“
        Mé zdi, má ochrana se s prvním hromem zcela zbortily. Nebe začalo vzlykat, pouštělo slzy v hustých provazcích, sténalo a zuřilo. Kapky tak prudce dopadaly na okenní sklo, až se zdálo, že jej rozbijí. Milovala, uměla milovat už v patnácti letech. Kypěla mateřským citem. Cítila teplo, které jsem nikdy nepoznala ani náznakem.
       V místnosti se najednou ochladilo, spánky mi začaly pulsovat, podlaha se zdála být blíž a blíž. Ani usilovným mrkáním mžitky nemizely a tisíce a tisíce jehel bolesti mě bodalo do chodidel…
       „Ale narodil se mrtvý. Bezvládné tělíčko, viděla jsem ho. Doktoři se ho snažili skrýt, ale viděla jsem ho. Neplakal. A já byla prázdná. Jako když máš jen skořápku vajíčka. Duše bez těla, matka bez dítěte, běžec bez nohou, pták bez křídel. Mohla bys ve mně chodit a hledat, ale vevnitř bys našla jen spáleniště. Všechno si vzal ten tvoreček s sebou. A já se rozhodla, že už nikdy nebudu jíst, už jsem neměla proč.
       Dala jsem mu jméno Alex. Že je hezké. Dneska by mu bylo deset let.“

Teplo, chlad, tma a světlo. Křik a šeptání. Nebe a hned peklo. Zelená a hnědá. Zelené oko, hnědé oko. Ne, jen to ne.
„Tak jsme se vzbudili? Konečně.“
Zmateně jsem se rozhlídla kolem sebe. Jak jsem se dostala do primářovy lenošky?
„Omdlela jste,“četl mi zase myšlenky a podal sklenici vody. Proč jsem tady?
„Aneta vám o svém miminku řekla, že ano. Řekla vám, jak moc ho milovala? Jak moc ho chtěla? Hnulo se ve vás konečně svědomí? Nevěřím, že jste taková zrůda.“ Sklenice mi vyklouzla z ruky. Pobaveně si odfrkl. „To se uklidí. Takže… povíte mi to?“
Zemětřesení, všechno se začalo třást. Byla mi zima a nemohla jsem to zastavit, nemohla jsem ovládnout své tělo. Ovládal mě jako loutku. On to ví, ví, co jsem udělala. Kdybych ještě měla slzy, nechala bych je rozkutálet se, ale nešlo to. Zdálo se, že uvízly tam vevnitř. A začaly se hromadit. A dusit.
„Proboha ženská, vzpamatujte se!“ chytl mě za ramena a hrubě mnou zatřásl. Třes povolil. Zastavil ho. Udiveně jsem se na něj podívala. Poprvé se usmál. Strohá a přísná tvář změkla, vrásky se vyhladily a on najednou vypadal jako malý kluk, který vyhrál soutěž v plivání na dálku. Zelenohnědý pohled se pevně zakousl do mých uhýbavých očí. A nepustil.
„Mám pro vás překvapení. Čeká vás přesně za tři dny. A já chci, ne, já vás žádám, abyste mi do toho sešitu napsala něco. Cokoliv. Váš příběh, vaše myšlenky, vaše sny. Dávám vám volnou ruku. Rozuměla jste? Stačí kývnout.“

„Jestli si myslí, že to budu žrát, tak se šeredně pletou,“ vztekala se Aneta. Hodila plným tácem na zem a ocelové misky se rozkutálely, jídlo se rozlétlo do všech stran.
Na chodbě se okamžitě ozvaly rázné kroky. „Sakra, dneska má službu Buldok!“
Dovnitř vtrhla zavalitá a hlavně svalnatá ošetřovatelka s kyselým výrazem.„Co to má bejt? Kdo to má po tobě uklízet? Buď to sníš sama, nebo ti to vlastnoručně nacpu do toho tvýho hubenýho krku, rozumělas?“ - „Trhni si tou svojí obří nohou, čarodějnice jedna pitomá!“
- „Jak chceš, holčičko,“ zavrčela. Vrátila se na chodbu a zavolala ošetřovatele.
Viděla jsem zděšení v jejích očích. Ale neudělala jsem nic. Ani jsem nechtěla. Do pokoje nakráčeli dva urostlí ošetřovatelé. A za nimi se spokojeně nesl Buldok s tácem jídla.
       Nekřičela, na to byla příliš hrdá. Pokoj naplnily jen její dávivé zvuky. Skutečně ji krmila jak husu. A já si připadala jak netečný divák zpackané frašky. Ničili její přesvědčení, její středobod vesmíru. Trhali a znásilňovali její duši. Zlomili jí křídla, ukradli svatozář, pošpinili sněhobílé roucho. Znásilnili anděla.

        Tentokrát bylo naše sezení něčím výjimečným. Cítila jsem ve vzduchu napětí a očekávání, tetelilo se, vlnilo. Doktůrek si koupil nový paraván. Pěkné. Sledoval můj pohled
„Líbí se vám? Je až z Japonska.“ Pokrčila jsem rameny. Zase se usmál.
„Zkuste říct ano. Zkusíme se rozmluvit, co na to říkáte?“
Tak do toho. To dokážu. Očistím svou minulost. Už žádné znásilňování andělů. Roztřeseně jsem se nadechla, otevřela rty a ... nic. Zděšeně jsem se podívala na jeho dvoubarevné oči.
„To nic,“vzal mě za ruce. Znova se nadechněte a řekněte prosté ano. Zkuste to, ještě jednou. Dnešní den vám změní život, slibuji.“ Musela jsem to zkusit. Polknutí naprázdno. Řekni ano! Nic. Znova! Nejprve ze mě vyšel chraplavý zvuk, ale pak ... „A-an-ano.“
„Výýýborně!“ rozzářil se, stejně jako já. „Šikovná! Dal bych vám piškotek, ale obávám se, že byste mi leda tak jednu vrazila,“ zamrkal šibalsky zeleným okem. Cítila jsem se tak lehce, cítila jsem, že jsem vzlétla.
„Čtěte.“

       „Nemilovala jsem ho. Hrozně moc jsem chtěla, ale nešlo to. Necítila jsem žádné teplo, chápete!“ - „A co jste cítila?“ - „Nenávist, strašně moc nenávisti. A zhnusení. Asi jako při pohledu na pavouka.“ - „Víte, matky obyčejně nenávist necítí, přestože je jejich dítě třeba mentálně či fyzicky postižené. Netvrdím, že jste zrůda, ale také netvrdím, že jste úplně normální typ matky.“ - „Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila. Často jsem ho chovala, mluvila na něj, hladila a pusinkovala ho. Ale nic. Nic jsem necítila. Jen odpor.“-„Zanedbávala jste jeho péči?“- „Ne, starala jsem se o něj jako vzorná matka, přísahám, že ano. Jako robot! A doufala, že ho začnu milovat. Ale nešlo to, musíte mě pochopit, nešlo to!“-„To přeci nevadí, paní Schmiedlová, uklidněte se. Chápu vás.“- „Vy máte děti?“- „Ano, dvě překrásné holčičky.“-„A milujte je?“-„Dal bych za ně život.“-„Tak mi sakra tady neříkejte, že mě chápete!“ prudce jsem vstala z lenošky. Jen se na mě přísně podíval. „Omlouvám se. Mohla byste si sednout a dopovědět nám ... tedy mně, váš příběh? Sedněte si zpátky. Prosím.“
Chvíli jsme strávili v tichu, jeho pohled pevně zavrtaný do mého. Nebylo úniku.
       „On mě opustil. On to vzdal první. Utekl při první příležitosti. Nenávidím ho stejně, jako jsem nenáviděla to malé!“ - „Takže už ho nikdy nechcete vidět?“- „Já ...“ - „Pokračujte prosím.“- „Každý den byl stejný, stejně šedý, stejně fádní. Vstát, nakrmit, přebalit, znovu nakrmit, vykoupat, spát. Dusila jsem se nevolí, jako by mi někdo každý den píchal novou a novou injekci zhnusení a pohrdání svou osobou přímo do žíly. Moje matka se na nás ze shora určitě dívala. Nikdy mi to neodpustí. A to malé rychle rostlo. Musela jsem koupit nové dupačky. A prořezávaly se mu zuby. A pořád se smál. Byl hloupej. A kde byl zatím on? Našel si nějakou hezčí? Nějakou, která by mu dala normální dítě? Měla snad hezčí oči než já? Měla hebčí pleť? Říkal jí stejné věci jako mně? A miloval mě někdy vůbec?!“ složila jsem si vyčerpaně obličej do dlaní.
       „Dokončeme to, paní Schmiedlová. Co jste udělala pak?“
        Bezbarvým hlasem jsem skrz prsty řekla konec, konec mého hororu. „Prostě to ve mně najednou přerostlo. Nevím, co se stalo. Jako bych měla někde skryté tlačítko, které pustilo na světlo moje špatné já. Mé hříchy, mé černé myšlenky, to všechno jsem do té doby držela na uzdě. Byla jsem přeci člověk. Ale pak ...“ Ticho.
       „A pak, paní Schmiedlová?“ - „Pak se ve mně probudilo primitivní zvíře. Já ... “ ztuhla jsem. Rozmazal se mi okolní svět, po tváři se mi rozběhl horký potůček. Nevěřícně jsem si osahala obličej. Byl vůbec můj? „A je z vás zase člověk,“odfoukl si spokojeně primář.
        Rozvzlykala jsem se. „Vzala jsem polštář a ... prostě mu ho dala na obličej. Křičel a kopal, ale já už ho nemohla dát pryč. Moje ruka neposlechla mozek. A pak ... se přestal hýbat.“
       Primář si sundal brýle a začal si třít spánky. „Bude to tak lepší. Děkuji vám. Nuže, Petře, vylezte zpoza toho paravánu.“
Nebe a peklo. Horko a chlad a zpěv andělů. Zdi padly. Tvrdá slupka pukla.

       „Mami, a co je to láska?“- „To je, holčičko moje, překrásná věc. Až tě bude jednou někdo milovat,  bude tě milovat celou. Promine ti všechny nedostatky. A odpustí tvé hříchy.“

„Odpusť mi...“



Jméno: Nguen Hoang Long
Adresa školy: Gymnázium J. Heyrovského, Mezi Školami 2475, Praha
Zařazení do kategorie: povídka – 2. místo


Tučňáčí rodiče

Již druhý měsíc sedím na vejci. Za tu dobu jsem vůbec nic nejedl a ztratil třetinu mé váhy. Kolem mě sedí ostatní samci, co jsou v podobné situaci. Tlačíme se na sebe, abychom se zahřáli, ale moc nám to nepomáhá. Meleme z posledního. Už jsme tak unavení, že hlídka ani nezpozorovala útok chaluhy. Mrštně vrazila svůj zobák do krku nejvzdálenějšího tučňáka a usmrtila ho. Jeho vejce okamžitě umrzlo. Nikdo z nás se ani nepohnul, protože by tím ohrozil své mládě. Pouze jsme sledovali, jak krvácí.

Chaluha se naštěstí spokojila s jednou obětí a nechala nás na pokoji. Po této události jsme všichni zpozorněli, ale nevypadalo to, že by se vracela. To by ani nemusela, neboť by stačilo ještě pár dní a všichni bychom stejně umřeli.

Když se na obzoru objevily siluety našich družek, mnohým z nás se ulevilo. Bohužel ne všem, některé z nich totiž určitě padly za oběť kosatkám a tuleňům. Ale o tom nikdo nepřemýšlel, všichni jsme jásali. Začali jsme radostně volat jména svých milých a dostávali jsme stejně nadšené odpovědi.

Hlas mé milé jsem však mezi nimi neslyšel. Pokřikování pomalu utichalo, ale já zůstal sám. Měl jsem smůlu. Ostatní si všimli mého výrazu a poplácali mě po zádech.

„Příští rok budeš mít větší štěstí, pojď se teď najíst s námi.“

Odmítl jsem. „Ještě chvíli počkám, třeba přijde.“

Nevěřícně se na mě podívali, ale pak rezignovali. Už několikrát se stalo, že jeden z nás takhle zešílel. Věděli, že jsem ztracený případ.

„No dobře, jak myslíš, ale nezůstávej tu moc dlouho, vypadáš dost špatně.“

Poté objali své družky a vydali se na lov.

Mají samozřejmě pravdu, mé čekání je jenom zbytečné gesto. Pokud budu čekat ještě déle, tak zemřu. I kdyby se moje tučňáče vylíhlo předčasně, nikdo by se o něj nestaral. Nechci, aby byly jeho první minuty života také poslední. Proč tu tedy čekám? Proč doufám v její příchod? Kdybych ho opustil teď, tak se nevylíhne a nebude muset prožívat trápení. Vždyť je to snadné. Stačí se zvednout a zima by udělala své. Nic by necítilo. Ale něco mi v tom brání. Nějaký pocit. Láska? Povinnost? Já nevím. Chci ho hřát do poslední chvíle, i když kvůli němu zemřu. Nechci ho opustit, přestože nebude mít žádnou budoucnost.

S tím konstatováním jsem zavřel oči a pomalu vyčkával na konec. Ale přesně v tom okamžiku jsem uslyšel její hlas. Jenom slabé, vysoké písknutí, ale věděl jsem, že to je od ní. Otevřel jsem oči. Pomalým, ale rozhodnutým krokem se ke mně blížila. Začal jsem se třást radostí. Naše mládě přežije! Společně ho vychováme a vyšleme do světa připravené! Opět jsem se cítil naživu. Nadšeně jsem na ní pískal a povzbuzoval jí. V zápalu jsem si nevšiml, že ostatní zbledli.

Já hlupák.

Po době, která mi připadala jako věčnost, konečně přišla a stála přede mnou v celé své kráse. Vždycky jsem obdivoval její hladkou bílou srst a roztomilý kulatý zobáček. Láskyplně jsem ji objal a teprve tehdy jsem si všiml, že jí chyb í křídlo, místo něj zbyla hrozivá zjizvená rána. Mlčky to přešla, oba jsme věděli, co to znamená. Teď mě vystřídá, abych se najedl, ale příštího jara se už nedožije. Zůstanu s naším mládětem sám.

Jméno: Hana Šímová
Adresa školy: a VOŠ, J. Palacha 1840, Kladno
Zařazení do kategorie: povídka – 2. místo


Spíš?

„Spíš?“ zašeptala do temna pokoje.

„Ne, nemůžu,“ zněla odpověď z místa vedle. Otočila se a přitulila se k němu.
„Jsi se mnou šťastný?“ zeptala se jako každý večer. Jako vždy se usmál do tmy.
„Jsem a vždy budu,“ přivinul ji k sobě.
„Chtěla bych miminko,“ nevyslovená otázka visela ve vzduchu. Nevěděl, co odpovědět. Nevěděl, jak jí to říct.

„Já nemůžu mít děti,“ smutně zabořil obličej do jejích vlasů. Voněly po vanilce.

Malá holčička vyskočila na postel spící dvojice. Bylo sedm hodin ráno. Přesná jako hodinky. „Mamí! Tatí!“ skočila s veselým výkřikem mezi ně. Tohle probuzení bylo na denním pořádku. Malinká blondýnka oživila každý den něčím novým. Kučeravé vlásky poskakovaly, když se převalovala mezi nimi.

„Už vstáváme,“ smál se.

„Tak honem oblíkat, školka už čeká, já zatím udělám snídani,“ promnula si ospalé oči.

„Spíš?“ zašeptala do temna pokoje.
„Ne, nemůžu,“ zněla odpověď z místa vedle. Malé děvčátko mezi nimi popotáhlo za peřinu.
„Jsi s námi šťastný?“ zeptala se. Usmál se do tmy.
„Ano jsem, obě vás moc miluji,“ popotáhl si peřinu zpátky.
„Odnesu ji do postýlky,“ začal se zvedat.
„Nech ji tady,“ chytila ho za ruku.

„Mamí? Můžu dnes spát u Míši?“ prosebná očička  a zářivý úsměv.
„Ale zítra na oběd budeš doma, táta pro tebe přijede,“ zatvářila se na oko přísně.
„Jupí!“ kučeravá blondýnka proběhla nadšeně kolem. Zavrzala skříň, taška padla na zem.
„Spíš?“ zašeptala do pokoje.
„Ne, nemůžu,“ zněla odpověď z místa vedle. Otočila se a přitulila se k němu.
„Bude v pořádku?“ starostlivě se k němu přitiskla.
„Neboj, je to jen škola v přírodě. Je to jen týden,“ přivinul ji k sobě.
„Maminko?“ zašvitořila mladá dáma.
„Ano?“ byla zvědavá, co bude chtít dnes.
„Můžu v pátek na koncert?“ prosebný pohled, psí oči.
„To nevím, kde to je, s kým tam půjdeš?“ zatvářila se nedůvěřivě.
„Je to Pod Obrazem, půjdu s Míšou, nemáš se proč bát,“ další prosebný pohled.
„Pořád nevím, o co tam půjde, tak to vyklop,“ založila asi ruce na prsou.
„Punkový koncert, nic velkého,“ zamumlala pomalu.
„Ach jo, víš, co jsem ti o tom řekla. Je ti přece jen 14,“ zamračila se, „když ti to dovolím, mám několik podmínek a ty budou platit, jasný?“

„Cokoli řekneš, mami,“ skočila jí s radostí kolem krku.

„Spíš?“ zašeptala do temna pokoje.
„Ne, nemůžu,“ zněla odpověď z místa vedle.
„Taky přemýšlíš, jestli jí to máme říct?“ zeptala se zamyšleně.
„Ano, už nějaký čas. Jen pořád nemůžu najít odpověď. Na jednu stranu by to měla vědět, bylo by správné jí to říct, ale na druhou, proč bychom to měli říkat, je šťastná i takhle. Prostě nevím,“ proudy pro a proti se nedali zastavit.

„Mám nápad, řekneme jí to,“ řekla vážně, „ale jen  pokud se zeptá.“

„Už bude půlnoc, tak kde je?“ nervózně přecházela po místnosti sem a tam.

„Nevím, ale už je dospělá, musíme jí dát trochu víc volnosti,“ také se bál, ale musel jí ukázat svou silnou stránku.

„Dospělá? Vždyť jí bylo před chvílí 18, není dospělá. A dala jsem pravidla, vždy je dodržela,“ sedla si a zabořila hlavu do dlaní.

„Ale ona si připadá dospělá, když tu uzdu trochu nepovolíme, utrhne se a uteče,“ pohladil jí po vlasech. Zašramotily klíče v zámku. Bylo za pět minut dvanáct.

„Sláva, je tady. Dodržela, co slíbila,“ šťastně se usmála.
„Mami? Tati? Jsem doma,“ ozvalo se z chodby.

Zazvonil zvonek. Mladá blondýnka běžela ke dveřím. Byl to pošťák.
„Mám tady doporučený dopis. Prosím nějaký doklad totožnosti,“ zamával obálkou.
„Tady,“ podala mu občanský průkaz plná očekávání.
„V pořádku, ještě tady podpis a bude to,“ podával jí desky a ukazoval na příslušnou linku. Rychle podepsala a natahovala ruku po obálce.

„Děkuji, na shledanou,“ tiskla si obálku k hrudi.

„Na shledanou,“ rozloučil se. Jen co zavřela dveře, nedočkavě obálku roztrhla. Chvíli soustředěně četla.

„MAMI! TATI! VZALI MĚ!“ zakřičela z plna hrdla.

Byla tma.
„Spíš?“ zašeptala do temna pokoje.
„Ne, nemůžu,“ zněla odpověď z místa vedle. Otočila se a přitulila se k němu.
„Jsi se mnou šťastný?“ zeptala se, jako už dlouho ne.
„Ano, jsem a vždy budu. Miluji tě,“ přivinul ji k sobě.
„Kde asi teď je a co asi dělá?“ otázka vysela ve vzduchu.
„Nevím, třeba zítra přijde. Už není ta malá holčička, kterou jsme si tenkrát přivedli domů,“ povzdechl si.

„Máš pravdu, už dávno není malá, ale v mých očích je pořád stejná jako tehdy,“ usmála se do tmy, „má teď svůj život, svého přítele, škoda jen, že nepřijde častěji.“

Zazvonil zvonek. Ozvalo se zaklepání. Šla otevřít, zatímco on připravoval oběd.
„Mamí!“ zavřeštila blondýnka za dveřmi, nadšeně ukazujíc na svoje bříško.
„Budeš babička,“ vroucí obětí, široký úsměv. Za ní postával hezky vyhlížející mladík.
„Ahoj, Filipe,“ mávla na mladíka.
„Dobrý den,“ usmál se.
„Tak pojďte dál, dáte si s námi oběd?“ kynula rukou dovnitř.
„Moc rádi, ale já teď musím jíst za dva,“ mrkla na ni. Štěstí všech bylo hmatatelné ve vzduchu.„Naše malá holčička už opravdu vyrostla,“ zašeptala, když za nimi zavírala dveře.



Jméno: Josef Vidlák
Adresa školy: Hotelová škola Radlická, Radlická 115, Prah
Zařazení do kategorie: povídka – 3. místo


Zrní pro vlaštovky

Vlaštovka obecná má dlouhý vidličnatý ocas a dlouhá špičatá křídla. Čelo, brada a hrdlo je rezavě hnědé, svrchní strana těla jednolitě modročerně lesklá, spodní bílá. Ocasní pera mají zespodu řadu bílých skvrn před koncem ocasu. Nemá na sobě žádné bomby.

Ve sklech jeho pilotních brýlí se odrážel měsíc a všechny hvězdy na obloze. Odrážel se do tmy, kde zůstal zářit jako maják na ostrově Faros. Pod ním však mlha. Bílý patron utopený v mléce. Udušený v černi. Zalitý strachem.
Ocelová vlaštovka prolétla vzduchem a za ní pekelný rámus. Čtyři motory Wright o výkonu tisíc dvě stě koňských sil jely naplno, aby ji udržely ve vzduchu. Za kniplem sedí muž, co už v životě viděl spoustu hrůz. Umírat kamarády, zničená města a vypálené vesnice. Ta města    a vesnice má na svědomí on. On a ty dvě a půl tuny smrti schované v pumovnici, visící na vlásku nervů jednoho muže a jako nůžky svírající vlásek života stovky mužů. S tím je smířený, chápe to. To je válka zlato, říká těm uslzeným očím, které na něj čekají doma v Americe. Ty oči slzí při myšlence, že se už nikdy nepodívají do jeho očí. Do těch krásných modrých očí. Vzpomíná na ty, které tam za vodou nechal. Držel by je pevně jako ty čtyři motory drží ve vzduchu tohle monstrum. Jen silou lásky, ne silou koňskou.

Kolik už vzal životů. Má to cenu se tím trápit?, na to se ptá dnes a denně, pokaždé když tahá za páku, jež uvolní pumpy, které zatnou drápy do země a nechají jí odhalenou. Poškrábanou. Rozervanou.
Volá základnu. Krátce se radí nad dalším postupem. Poté kývne na druhého pilota. Stalo se to nejhorší, není vidět nic a tím pádem ani ten zpropadený sklad paliva. Rozkazy jsou jasné, vysypat náklad a vrátit se. Dvě a půl tuny smrti je dvě a půl tuny smrti. Musí se jich zbavit, jinak by nedoletěli domů. Málo paliva. Nedoletěli by domů a on by už nikdy neviděl svoji rodinu. To nechce. Kráčí k pumovnici a tam vidí ty kovové šmejdy zavěšené pěkně v řadě nad sebou. Vždycky je mu nepříjemně, když letí plní. Kovová dvířka pod ním se otevírají a jeho od té propasti dělí jen směšná ocelová lávka. Kdyby byl den, viděl by pod sebou pole, lesy, města. Teď vidí jen čerň. Je to pro něj úleva, když tahá za páku a vidí, jak se uvolňuje zavěšení pum. Teď už s tím nic nezmůže, jestli byli zrovna nad nějakou vesnicí... Tak... Tak... Tak co? Zabije lidi? Copak to už někdy předtím neudělal? Je jen voják, co chce domů za svou rodinou. Pumy se sypou ven do chladné noci. Dělá mu lépe, když si sám sebe představí jako farmáře, co jen dělá důlky do země, aby tam pak mohl zasadit život. Ale ve skutečnosti tomu nevěří, on sází smrt. Takhle pumy vypadají jen jako semínka. Jsou to semínka a on jenom sází houby. Hřiby.

Dnešní noc, je tou nocí, na kterou jsem čekal celý život. Sice je všude mlha, ale k tomu, co mám v plánu, krásné počasí nepotřebuji. Rodiče jdou do společnosti. Konečně. Evidentně se mi ten týden jemné manipulace vyplatil. Má přijít má dívka. Je ztělesněním smutku a radosti, života a smrti. Přesně tak mladá, přece tak stará.
Žije jenom s mámou, protože jí Němci zabili otce hned v první den války. Jmenuje se Emma. Je krásná. Má dlouhé černé vlasy a snad ty slzy jí vybrousily obličej do neobyčejně přitažlivého tvaru. Dneska se, tedy alespoň doufám, poznáme tak, jak se ještě neznáme... Je mi sice jenom šestnáct let a pět měsíců, ale bojím se, že už v budoucnu pro to nebude moc příležitostí. Ne, jestli Němci vyhrají válku. Tohle se rodičům moc líbit nebude, prý  mám na to dost času. Myslí si, že jsem dítě, ale já bych byl schopen klidně vzít do ruky zbraň a bránit naši zem až do posledního dechu. A bojoval bych dále, i když by mé plíce dávno nedýchaly a srdce dávno netlouklo. Držet tak zbraň bez rukou a utíkat bez nohou. To bych dokázal.
Rodiče jsou to pokrytci, předstírají poklidný život v míru, ale to je nesmysl. Žijeme daleko od velikých měst, takže se nám válka celkem vyhýbá, jenže ututlat rozhodně nejde. Stejně tak jako moje dívka Emma, takže budu muset asi brzo s pravdou ven.

Je směšné pozorovat rodiče, když dělají něco, co už dlouho nedělali. V mém případě je to jít někam do společnosti. Pobíhají po bytě, máma shání boty, táta kravatu. Máma říká, že jdou pozdě. Táta, že už před hodinou šli pozdě. Sedím na posledním schodě schodiště a přeji si, aby zmlkli. V duchu se docela dobře bavím. Musím se soustředit. Dneska mám rande, nikdo mě nesmí rozptylovat. Ona bude perfektní, o tom není pochyb, ale co já? Mám žaludek na vodě. Bude to poprvé, co spolu s Emmou budeme takhle sami, bez otravných rodičů v domě. Máma vypadá úchvatně. Má na sobě krásné dlouhé šaty ušité snad z pavučin a rudé lesklé lodičky. Táta je elegance sama. Oblékl skvěle padnoucí předválečný oblek a dlouhý kabát. Tenkrát se šili ještě  dobré obleky. Stojí tam vedle sebe a mně připadají jako dva puberťáci na prvním rande. Jsou trochu nervózní, ale rozhodně ne tak jako já. Drží se za ruku takovým zvláštním způsobem, plným lásky a zároveň strachu. Vzduchem jemně voní matčina voňavka.

Loučí se se mnou a jdou po příjezdové cestě pryč. Pryč od domu, pryč ode mne. Dveře se s klapnutím zavřely. Ještě slyším hlasitý klapot máminých rudých lodiček po kamenné dlažbě. Pak zvuk startujícího auta. To je všechno. Jsem tady sám.
Emma si potrpí na romantiku. Nějaké svíčky a tak. Ve sklepě snad nějaké budou. Přijde až za dvě hodiny, takže mám času dost. To bych se snad mohl i vykoupat. Svíčky počkají, první tu koupel.
Napouštím vanu teplou vodou, až se zamlžila celá koupelna a na zrcadle vyvstal nápis, který jsem tam včera načmáral prstem. Emma. Vzduch se zaplnil teplou vlhkou párou. Ta teplá tekutina prýštící z kohoutků obklopuje mé tělo a pomalu zavírá víčka mých očí. Cítím, jak se síla uskladněná uvnitř mého těla rozpouští ve vodě, jako se inkoust rozpíjí na listu papíru.

Stojím čelem ke kmeni mohutného, staletého dubu. Pro samou mlhu nevidím na špičku jeho koruny a snad se i bojím odhadovat velikost takového majestátu. Ten dub má spoustu větví. Krásných mladých větví. Jejich mládí je přímo v oči bijícím kontrastu se stářím letitého stromu. Větve jsou odervávány od kmenu mohutnými sekerami. S hlasitým rachotem dopadají na kamennou zem, kde hynou. Míza, která z nich odkapává je teplá jako krev. Rudá jako krev. A stejně jako krev i ona barví mojí kůži. Na všechny větve hynou. Některé se s vypětím všech sil zakoření a snad časem vyrostou v podobný dub, ze kterého vzešly.
Zvedá se vítr a větve padají čím dál tím dále od stromu. Jejich údery jsou čím dál tím silnější, strašidelnější, nepříjemnější. Jako bomby.

 

Vzduch najednou prořízne ohromná rána a okenice se rozletí v tisíce střepů. V tu ránu jsem vzhůru. Bože, jak dlouho jsem to spal? Další rána. Celý dům se klepe. Na vodě se vytvářejí vlny a navzájem se o sebe tříští. Z města jsou slyšet mohutné detonace, exploze. Je slyšet smrt. Rychle vyskakuji z vody a oblékám si oblečení na své ještě mokré tělo. Z okna vidím hořet naše město. Jak může někdo předstírat, že válka není, když tam venku bomby ničí domy? Polil mě studený pot. Jsou tam lidé. Jsou tam moji rodiče. Musím je najít. Co Emma? Ta bydlí také ve městě. Moc věcí na práci, málo času. Ohromné exploze otřásají domem. Lustr se divoce zmítá jako bárka na rozbouřeném moři. Někdo zoufale, téměř hystericky buší na dveře. Rychle běžím dolů. Zoufale, téměř hystericky.
Schody beru po čtyřech. Sotva ty dveře otevřu, něco se mi vrhne do náruče. Něco, co voní jako Emma. Klepe se od hlavy až k patě. Prochladlé modré rty se jí třesou, jakoby měly každou chvíli upadnout. Z těch jejích perfektních očí kapou slané slzy. Prý se bojí, prý má strach. Já také, jak ji mám uklidnit? Držím ji v náručí a skrývám jí hlavu, zatímco se o nás tříští střepy jako písek unesený prudkou bouří a narážející do překážky tvořené mládím a hloupostí. Jo, je to pěkně hloupé stát tady v předsíni, když nám pod nohama puká zem. Exploze jsou slyšet stále blíž a blíž. Nejlepší bude, jít se schovat do sklepa. To není hrdinské, ale může to koneckonců spadnout i na náš dům. Vedu ji tedy za ruku tam, kam jsem se jako malý bál. To místo nám nyní zachrání život. Ve sklepě je tma. Nejde elektřina. Výbuchy zpřelámaly sloupy elektrického vedení tak snadno, jako lusknutím prstu.

Svíčky. Chtěl jsem romantiku, mám ji mít. Emma mi vzlyká v náruči. Třese se jako osika. I já se tak třesu. Rány, které k nám doléhají jsou o to strašnější, o co jsou méně slyšet. Celí podlaha se jemně chvěje a z polic se snáší snad staletý prach, který nám padá do vlasů. Emma má dokonalé vlasy a vůbec nevadí, že jsou celé od prachu, protože na tom už nezáleží. Teď už nezáleží na ničem. Celý svět a všichni lidé se pro tenhle večer smrskli na velikost jednoho sklepa a svou mladých nešťastníků krčících se v něm.

Exploze pojednou ustaly. Není slyšet nic než ticho. To ticho! Strašnější než hluk. Naše pohledy se střetly. Vidět její ubrečené oči je horší než zažít smrt, je to horší, než poznat muka. Tváře ušmudlané od teď již mokrého, pláčem nasáklého prachu volají o pohlazení. Tu věc, která je tak lehká a přece tak těžká. A moje ruce pořezané od zlých střepů mimoděk činí ten pohyb a z jejích umouněných tváří stírají ještě čerstvé potůčky slz, které nahrazují kapkami krve, mé krve. Věděli jsme, že budeme muset jít ven a čelit té hrůze tváří v tvář, ale báli jsme se toho jako dosud ničeho, protože ta nevědomost, ta nevědomost nás uklidňovala. Nedávala nám žádné povinnosti, nic od nás nechtěla.

Vedu ji ze sklepa za ruku nahoru do domu. Tam je naplno vidět plný rozsah škod. Rozbitá okna, zpřelámaný nábytek, roztříštěný matčin porcelán. Vztek celého světa promítnut do jediné chvíle, jediného dne, jediného domu.
Vedu ji ven a tam kráčíme ulicí jako náměsíční. Sněží a je nám zima, ale to nevadí. Všechno je zničené. Domy, silnice, auta. Sníh nám křupe pod nohama. Nemluvíme, je hrobové ticho. Naprostý opak toho, co se dělo před minutou. Ledový vítr se do nás opírá jak může, bodá nás, útočí na každé nechráněné místo našich mladých těl. Jediná teplá věc na světě je její ruka v mojí dlani. Louče uprostřed tmy.
Čím blíže jsme městu, tím více je slyšet lidské naříkání, brek těch, co někoho ztratili, sténání umírajících. Vidíme mrtvé lidi bez končetin, lidi zavalené pod troskami a udušené tunami suti. Všude vyšlehávají plameny a tančí zrůdný valčík po všem, co je hořlavé. Jsem v šoku. Až teď chápu, proč rodiče předstírali, že žádná válka není.

Šli na zábavu do kabaretu Avaler na náměstí. Žijí? Musím se přesvědčit.
Centrum města je zdemolované. Bomby vyhloubily do země obrovské díry a ty jsou teď plné vody z prasklého vodovodu. Klopýtáme bezhlavě sutinami a vyčuhující dráty nám trhají oblečení. Ne, že by to nějak vadilo. Nevnímáme to. V dálce jsou vidět trosky. Avaler zhroucený pod náporem explozí, jako nějaká bídná karikatura něčeho, v čem dříve zněl smích. Vcházíme do té ruiny. Všude leží mrtví, nebo polomrtví lidé. U jedné ženy klečí muž a pláče. Byla to jeho manželka. Z hrudi jí trčí ohromné skleněné střepy, zašpiněné od její krve. Ten muž si mne všimnul a vstává. Chce mi zabránit, abych šel dále vstříc té zkáze. Cítím jeho mokrou dlaň na své hrudi. Zanechala mi na svetru krvavý obtisk. Rudý obtisk. Rudé lodičky. Vidím je ležet opodál. Čas se zastavil. Vše v místnosti je šedé, jenom ty lodičky září jako z jiného světa a volají mě. Pojď se podívat blíž.
Jdu a ani ten muž to nezastaví. To, co vidím, mě sráží na kolena. Rodiče. Leží tam bez dechu sami sobě v náruči. Slzy mi stékají po tváři, přes rty a kapou na zaprášenou podlahu, kde do špíny dělají hluboké krátery. Ta špína je moje duše, a slzy jsou bomby, co mi do ní udělali dva průstřely. Svírá se mi hrdlo a nevydá ani hlásku. Emma mě objímá a její slzy se přidávají k mým. Naše mladá těla z minuty na minutu zestárla o sto let. Cítím se slabý a bezmocný. Jsem sirotek. Je toho tolik, kolik jsem nestihl říct, tolik lásky, kolik jsem jim nestihl dát. A oni mě. Zbyli jsme si s Emmou sami.
Ten muž se mi dívá do očí. To je válka zlato, říká těm uslzeným očím. Život jde dál, časem ti bude líp. Přijmeš ten fakt, vyrovnáš se s tím.
To je všechno. Jsem tady sám.

Starý muž sedí v obývacím pokoji v houpacím křesle a zamyšleně pokuřuje dýmku. Je odpoledne a sluneční paprsky ozařují jeho prošedivělé vlasy. Ve vitríně na zdi se leskne spousta medailí a ocenění.
Starý muž si je z dálky prohlíží a na jeho čele se objevují vrásky. Přímo před ním, tam dole na podlaze, sedí na hnědém polštáři jeho vnuk. „Dědo? Jak si věděl, že pod vámi není nějaké město?“
„Nevěděl, ale to je holt válka a já plnil rozkazy. Mnichov, Berlín, Amsterodam“.
Jeho oči ale mluví jinak. Někde hluboko v modré rohovce se skrývá obraz nepoznaných hrůz. Jenom na povrchu se usadila myšlenka o zrní. O zrní pro vlaštovky. Pro vlaštovky, co nemají rodiče.





Báseň


Jméno: Magdaléna Schmiedová
Adresa školy: Střední průmyslová škola strojnická, škola hl. m. Prahy, Betlémská 4, Praha
Zařazení do kategorie: báseň – 1. místo


Ať žijí matky!

Mejdan zvolna končí... vzhůru do soukromí!
Čas zralý akorát tak na průsery.
Bez zájmu minuli automat na kondomy,
láska je zasáhla od pupku všemi směry.
Zrychlená objetí, pak dychtivý závod,
I love you velice, můj princi s bradkou.
V tomhletom století fakt hloupý návod,
jak se stát v osmnácti matkou.
A znovu mejdan – svatební beseda,
v rodinném albu móóc pěkné obrázky.
Není čas sledovat, jak prach tiše usedá
na maturitní otázky.
Pak fronta na porod v Praze 4 - Podolí,
mimino v břiše a v hlavě zmatek.
Kdo sakra říkal, že to nebolí?
Vítejte v klubu příliš mladých matek!

To kámoška od vedle je v jiném problému,
už by i rodila – tak jedno až dvě děti,
bydlení s rodiči žádá si o změnu,
točí se ruleta, kdo bude obětí?
Šlo ti "jen o jedno"? Tak teď budeš tatínek!
Bez šance, mladíku, dítě je na cestě.
Chce vlastní byt a k němu snubní prstýnek,
připijme na zdraví břichaté nevěstě!
Tak strašně si přála být svou vlastní paní,
v postýlce zmítá se uřvaný andílek,
všude kolem pleny, v noci žádné spaní,
k ránu se vracívá nevěrný manžílek.
Zase jsi byl za jinou? Tak teda čert tě vem!
Kdopak má vydržet tohleto živoření!
Vtipálek Osud plácá se do stehen:
Sorry, mladá dámo, cesta zpátky není.

Obraťme pozornost k poslední z matek,
od těch dvou liší se tím, že je babička,
na jedné z mnoha životních křižovatek
Osud jí do cesty nastražil zajíčka.
Věkový rozdíl 20 let nevadí,
postarší nevěsta v kole se točí...
Chce to jen změnit styl, zbytek se doladí,
začíná jízda na kolotoči.

Všechno je jinak, nebe je plné hvězd,
poslouchá techno, i když folk by radši,
vytřeštěné oči na těhotenský test,
škoda, že tchýně je o něco mladší.
Papání, kakání, pak túra po parku,
oči se klíží nad pohádkou,
vnoučata za ruku, synáček v kočárku,
to když se babička stane matkou.

Ať je to ta nebo ta, všechny matky ctíme,
bez ohledu na věk nebo výši platu.
Z občanské nauky všichni totiž víme,
že rodina je přece základ státu.



Jméno: Eliška Dana Mikeschová
Adresa školy: Akademické gymnázium, Štěpánská 22, Praha
Zařazení do kategorie: báseň – 2. místo


bez názvu

Když vyjdu v noci před dům
v mráz šupinatých ulic kde déšť plije do tváře
vyhýbám se zbloudilým očím kolem jdoucím

Ony ví
Ony vědí

že my děti letících ptáků
po krvácivém rozvodu
rozervány mezi otce matku
líticemi pokrevnými
že nahými prsty v tmách
rveme ten ortel rodičovský z mordy Kerberovy
a že v zatuchlištích žití formujeme
z vosků vazkých slz jen zle pokřivené svíce.



Jméno: Šárka Geroldová
Adresa školy: Gymnázium J. Heyrovského, Mezi Školami 2475, Praha
Zařazení do kategorie: báseň – 3. místo


Potratila jsem


Jméno: Lenka Fialová
Adresa školy: Gymnázium, Vídeňská 47, Brno
Zařazení do kategorie: báseň – zvláštní cena


Živá vzpomínka
Klikni pro plnou velikost Klikni pro plnou velikost Klikni pro plnou velikost Klikni pro plnou velikost

Novinový článek a esej


Jméno: Nguyen Thuy Linh
Adresa školy: Gymnázium Ostrov, Studentská 1205, Ostrov
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 1. místo


Vypěstujte si vlastní dítě!

Děti. Od malých capartů, přes (mnohdy i prazvláštně vyhlížející) mládež, až po opojené jedince překročivší magickou hranici s číslem 18. Vidíme je všude, slyšíme je všude. Ovšem ne každý má to štěstí onen tajemný uzlíček radostí i starostí vlastnit. Pro ty, kteří si ještě dosud neví rady, jsme udělali rozhovor s Dr.Čápem, který si svůj návod pro muže s názvem Vypěstujte si vlastní dítě! nechal nedávno patentovat a ochotně se s námi o své tajemství podělil.

 

Dr. Čápe, mohl byste nám prozradit, co budeme na jedno dítě potřebovat?
Ano, samozřejmě. Potřebujeme 1 muže, 1 ženu, to je to nejdůležitější. Dále pak využijeme    4 díly lásky, 3 díly trpělivosti, 3 hrsti smíchu, mnoho bezesných nocí, 4 hrsti radosti a špetku starostí. Apeluji na čtenáře, mějte stále na mysli, že je úroveň obtížnosti vysoká, chceme-li vypěstovat řádnou a hlavně kvalitní odrůdu. Celý proces trvá 18 let, tudíž by měl každý začít s pěstováním ve vhodnou dobu dle vlastního uvážení, vědomí a svědomí. Neručím za následky špatně vypěstovaných jedinců.

 

Suroviny máme všechny. Smícháme to vše dohromady?
Kdepak! Nyní si vezmu muže a ženu a … upozorňuji, že tato část je mládeži nepřístupná! Pokud si nejste v tomto kroku jisti, poproste o radu zkušenější pěstitele a nezapomeňte! Trénink dělá mistra. Abychom se vrátili zpět. Dopadne-li v tomto procesu semínko na úrodnou půdu, máme vyhráno.

 

A jak to poznáme?
Sledujeme příznaky na naší ženské surovině. Začne-li kynout, být podrážděná, přibudou-li jí další brady a začne-li jíst zajímavé kombinace typu rybí prsty s marmeládou či kyselé okurky se šlehačkou, je ruka v rukávě. Pro jistotu sledujeme i břišní oblast. Ta by se měla postupně vyklenout dopředu, ovšem budoucí maminku nedráždíme dotazy jako je například „To jsi musela sežrat i naše dítě?“, neboť hrozí riziko odpovědi v podobě pestrobarevné modřiny na oku či jiné části těla.

 

Jak se tedy máme v tomto období k budoucí matce chovat?
Především trpělivě. Trpělivě přečkáme záchvaty vzteku, energie či plačtivosti u večerníčků    a omylem zašlápnutých žížal. Snažíme se rodičku na rukou nosit. To myslím samozřejmě obrazně, neboť některé znásobí svou váhu až na dvojnásobek své původní hmotnosti. Na tuto skutečnost ovšem, tatínkové, nikdy nepoukazujeme a horlivě partnerku ujišťujeme, že je stále krásná a ladná jako delfín za svitu měsíce, přestože nám připomíná vorvaně uvízlého na pevnině.

 

A kdy toto období utrpení pro nás končí?
Zhruba po 8 měsících. Na svět se pak dostává nejranější stádium naší rostlinky lásky. Otcové, nelekejte se. I když vás to malé, fialové a pomuchlané cosi  v náruči vaší ženy vyděsí, se širokým úsměvem pouze řekněte:“Je krásné. Po tobě!“
Nebojte se, než se žena za 14 vrátí domů, scvrklá brambora se přemění na měkoučké, růžové a líbezné stvoření. V následujících měsících je nutno sazeničku intenzivně napájet živinami   a dostatkem vegetačního klidu. Začne-li podezřele nelibě zapáchat, zavoláme osobu ženského pohlaví.

 

Co přijde následně?
Pak nám život okoření další ingredience: bezesné noci, neboť začnou rašit první pomocná zařízení trávicího ústrojí – zuby. Toto období překleneme pomocí naší další přísady – trpělivosti zředěné s rumem v poměru 10:1, nikdy ne obráceně, nechcete-li popudit vaší něžnější polovičku.
Lidské mládě pak postupně zmenšuje plochu styku s podstavou. Staví se postupně na 4, následně na 2 končetiny. Se snižujícím se počtem potřebných končetin ovšem zvyšuje rychlost pohybu. Odstraníme dítěti z cesty veškerá nebezpečenství počínaje domácí faunou, konče různými otvory, kde by mohlo něco zaseknout, popřípadě se samo zaseknout (mluvíme o kočičích dvířkách a psích boudách, pánové).

 

Jak dlouho toto období trvá?
Zhruba do třetího roku. Umí už tedy chodit, jíst, mluvit. Kolem prvního až druhého roku si ovšem dáváme pozor na výběr slov v okolí mláděte. V tuto dobu totiž mládě obyčejně vyřkne své první slovo a vaše partnerka nebude příliš nadšená, uslyší-li v očekávání prvního kouzelného slůvka pouhé: „Vole.“

 

Veškerá péče ovšem musí být neuvěřitelně vyčerpávající. Oddechnou si rodiče někdy?
Ano, ovšem, pak přichází ráj na zemi. Děti jsou na většinu dne odkládány v mateřských školkách a dělají téměř vše samostatně, tudíž můžete dospat svůj spánkový deficit za předchozí tři roky. Ve školkách se děti učí začleňovat do kolektivu, poznávají základní principy života. Hračku dostane vždy ten silnější nebo mazánek paní učitelky, nepříteli hoď písek do očí a co se týče sladkostí, neznáš přítele! Olizovat lepidlo se nevyplácí, z nudlí se dělají bezvadné bubliny a dospělí se skvěle vyděsí, když začneš předstírat dušení.

 

A co první třída?
Ach ano, první třída. Natěšený prvňáček, hromada novotou vonících školních pomůcek          a prázdnotou zející peněženka. Otcové, v tomto období je stále potřeba své dítě kropit spoustou lásky, podpory a porozumění! Snažíme se zodpovídat veškeré dotazy a klasickou  otázku „A tati, kde se berou děti?“ rychle zamluvíme, popřípadě se snažíme pozornost dítěte rozptýlit zmrzlinou či jinou drobností.
První třída je nesmírně namáhavá. Dítě se učí psát, počítat. Ovšem ne vždy se mu vše povede. Jestliže budete ustavičně řvát „Po kom je to dítě blbý?!“ jenom proto, že nedovedlo napsat správně nejkulaťoulinkatější, riskujete pozastavení vývoje.
Dále by měl život vás i vašeho potomka plynout pokojně až do prvních příznaků puberty.

 

Ano, slyšel jsem, že puberta je nejtěžší období jak pro rodiče, tak pro potomky. Co je na tom pravdy?
Ano, puberta. Přichází k nám nepozorovaně, průměrně kolem dvanáctého roku vývoje. Občas zaznamenáme varovné signály v podobě vrčení, práskání dveřmi či odmlouvání. Zbytečně se nerozčilujeme a ponecháme pásek na svém místě. Snažíme se poslechnout partnerčino chlácholivě „No tak, Miloši, však my jsme v jejich věku nebyli o moc lepší, pamatuješ?“
Možná se v tomto období zaleknete měnícího se vnějšího obalu vaší ratolesti. Chlapci mají cosi mazlavého na vlasech a děvčata mají obličej samé malovátko. U otců jsme zpozorovali silnější ochranné tendence, co se děvčat týče. Nekritizujte jejich tělesné proporce a nekřičte na ně kvůli jejich sporému oblečení! Pamatujte, hledají sami sebe. Zakročte pouze v případě, rozhodnou-li se propíchnout si nějakou část těla, oholit si hlavu, vstoupit do sekty či propašovat do svého pokoje Karla převlečeného za kamarádku.

 

Takže jsou puberťáci často podráždění?
Tak tak. Respektujeme jejich soukromí a do pokojů nechodíme bez zaklepání. Uvidíme-li na jejich podlaze nepořádek, překročíme ho, nejsme přeci líní! Děti se také začínají poprvé zajímat o to, kde se berou děti. Vysvětlíme vše nešokovou metodou pomocí semínek, úrodné půdy, motýlků a čápů.
Nikdy se nesnažíme napodobovat jejich způsob mluvy a před kamarády je neoslovujeme přezdívkami. Říkat „Prdelko, to je hustokrutopřísný!“ není nejlepší způsob nadbíhání našemu potomkovi!

 

Blížíme se na konec našeho poslání, že?
Všechno má svůj konec. Nyní rozkvetlé statné rostlině jsme vdechli do vínku výborný genetický materiál, zušlechtili jsme její nepoddajný tuhý kořínek, postarali se o to, aby rostla vstříc slunci a rozložila do okolí své nádherné květy. Neznamená to, že jsme rostlinku nadobro ztratili, vždyť tu s námi bude, sami uvidíme, jak dále plodí a sílí.
V okamžiku odchodu ratolesti neopomeneme vypustit slzu dojetí. Nastává čas odpočinku. Sentimentálně si vystavujeme první obrázky a ocenění našich ratolestí. Pravidelně sedáváme a nostalgicky listujeme albem s fotkami z dětství. Nikdy nesmíme zapomenout na rodinných shromážděních dávat k dobru ty nejtrapnější historky z mládí a nasliněným prstem čistit šmouhy na tváři potomků.

 

To bylo velice hezky řečeno. Děkujeme vám za vaše informace, pane doktore. Máte na závěr ještě něco, co byste chtěl vzkázat našim čtenářům?
Samozřejmě. Život je někdy těžký, ale bez dětí je ještě těžší a smutnější. Proto nezapomínejme na dvě důležité věci: milujme se  a množme se!



Jméno: Tomáš Rakušan
Adresa školy: Evropská obchodní akademie, Komenského nám. 2, Děčín
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 2. místo


Nemají to s námi lehké

(Už jste někdy viděli dospělou vlaštovku, jak za ní letí další dvě vlaštovky s mouchami?)

       Mléčné výrobky, pečivo, drogerie, alkoholické nápoje, minerálky, ovoce a zelenina. Všechno to rychle proběhnu a zastavím se až u regálu s novinami a časopisy. Chci si koupit nový výtisk 21. století, v cestě mi ale stojí ten malý vypasený zmetek. Pokaždé, když se ohne dolů k číslům Kačera Donalda, mu ty jeho špíčky vylézají pod z příliš krátkého trička. Tenhle dobře živený chlapec kolem sebe zuřivě máchá rukama a neustále prská (přísahal bych, že když jsem odcházel, stihla se pod ním utvořit malá loužička slin). Ve chvíli, kdy na scénu vstupuje jeho maminka oznamujíc, že žádný Kačer Donald nebude, Buřtík přidává na intenzitě gestikulací a frekvenci prskání. To už se pár lidí začíná otáčet, aby z toho představení také něco měli. Špekáček se dál ohání a prská na mámu, že chce „Kačeua Donaulda s huačkou,“ ta je však odhodlaná neustoupit. Když ale zmeteček začne mlátit hlavou o regál, přičemž výjev má teď v hledáčku celý obchod, maminka raději čapne jedno číslo časopisu a hází ho navrch košíku mezi jogurty a čokolády. Je teď nachově rudá v obličeji a rychlým krokem se ubírá k pokladně, aby se co nejdříve mohla zdejchnout z obchodu. Buřtík se valí za ní, ve tváři vítězoslavný výraz.
        S otevřenou pusou zůstávám stát na místě a zírám na dvě zmenšující se postavy v dáli. Říkám si, že to někdy na mámu také zkusím, až mi zase jednou nebude chtít koupit žvýkačky. Už teď ale vím, že šance na úspěch by byly zhruba stejné, jako dostat z matematiky lepší známku než čtyřku. Někde mezi těmito myšlenkami a cestou na autobus mě napadlo, že naši mají zkrátka kliku, že doma vychovávají tak hodné a bezchybné dítě jako jsem já – hotový Mirek Dušín, růže mezi trním, no fakt! Totiž představa, že bych se měl starat o podobného zmetečka, jako byl ten u regálu s časopisy, tak si ji asi dávno hodím.
        Občas si také říkám, že rodičovství by mělo být placené jako normální zaměstnání. Práce na plný úvazek. „dvacet čtyři sedm“ - neustále ve stresu z toho, co ten váš pacholek zase provedl, když vám volají z ředitelny. Prémie za nespavost. Příplatek za újmu na duševním zdraví. Po tom všem se rodič musí cítit vycucaný jako Pikao. Tyto strasti obvykle končí vylétnutím milovaného dítka z hnízda. Jenže, co když se najdou „experti,“ rozhodnutí setrvat pod rodinnou střechou až do svých prvních šedin ve vlasech? Pro takové lidi nemám ve svém oxfordském slovníku jiného pojmenování, než „vampýři“ - vysávají z rodičů veškerou životní energii a peníze. Vrchol sobectví vyšší, než Mt. Everest. V takovém případě doporučuji postříkat dům svěcenou vodou a na stěnu přibít pár stříbrných krucifixů.
       Já osobně mám ty nejlepší rodiče pod Sluncem. To je fakt. Takže si nemůžu na nic stěžovat. Nedokážu si ale představit, že by na jejich místě stanula moje maličkost. Totiž, stěží se postarám o sebe, natož abych vychovával dalšího neřáda s polovinou mých genů. Takže slovy gangsterů ze západního pobřeží: „Respekt, brácho!“



Jméno: Petra Růžičková
Adresa: Trading centre s.r.o., Tyršova 237, Litomyšl
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 3. místo

bez názvu

       Výchova, to slovo znamená utvořit z malého člověka vyspělého jedince, který jednou nalezne své štěstí, nestane se feťákem nebo něčím jiným, co není to pravé ořechové. Vychovat z něj samostatného zástupce Homo sapiens, který bude pokud možno tou nejlepší originální bytostí. Pro nás.
Nebo-li, jak říká Wikipedie, je to cílevědomá, všestranná činnost směřující k přípravě člověka pro jeho společenské úkoly a osobní život. Výchova je zprostředkovávání znalostí, dovedností a postojů, které jsou přítomny v dané společnosti. Je to seskupení věcí, které se musí předat budoucím generacím.
Ale co znamená výchova doopravdy?
Doživotní dřinu, vychovat toho malého prcka k co nejlepšímu obrazu nás samých. Dopustit, aby se vyvaroval těch samých chyb jako my. Aby byl šťastný, šel si za svým a měl jen ty správné postoje.
Plánovali jsme, že z něj bude doktor, ale nakonec nám nebude vadit, když z něj je začínající neúspěšný zpěvák. Je to přece naše dítě, tak ho podpoříme, když chce být nejlepší country zpěvák na světě. On to přece dokáže. Je náš.
Výchova znamená předat potomkovi co nejvíc znalostí, co nejvíc dobrých věcí, ale přitom ho nechat, aby se rozhodoval sám a ne tak, jak chce jeho okolí nebo rodiče.

„Dneska se nám narodila naše Emma. Samozřejmě se nedá popsat ten úžas, který máme pokaždé, když se na ten malý uzlíček podíváme. Štěstí, které jsme tolik chtěli. Na světě je něco, co je naše, co nám bude říkat mami a tati. Je asi pravda, že ostatní ztratí důležitost, když se nám narodí dítě. Že se mu úplně podřídíte a oddáte. Že byste pro něj udělali všechno. To dítě je najednou celý náš svět.“

Takhle nějak si semnáctiletá holka představuje štěstí, které způsobí narození dítěte. Když je správná doba. Když je správný partner.
Ale je neuvěřitelné, jak se ten  proces výchovy může zvrhnout. Když rodiče zapomenou na to, čím nikdy nechtěli být. Když se začnou být podobní svým nenáviděným rodičům. Když na dítě moc naléhají, když musí být vždycky po jejich. Když se dítě stane otrokem jejich snů. Když na dítě kašlou. Když na něj zapomenou.
Je to vůbec ještě výchova, když své dítě dokonce týrají? Kolik má ještě přijít Dominiků, Ondrů, Jakubů, Nataš? Kolik má ještě přijít fotek dětí se smutnýma očima? Kolik má ještě přijít týraných dětí, aby si veřejnost uvědomila, že se to doopravdy děje. Že vztáhnou ruku na své dítě, na svého potomka. Nechci tu psát o výchově tak, jak by měla vypadat. Nebudu psát o dobrých rodičích a jejich šťastných dětech. Těch je spousta. Chci psát o tom, co se stane, když rodič zapomene na to, čím by měl být a týrá své dítě psychicky nebo fyzicky. Neumím si představit, co se děje uvnitř dítěte, kterému se to stane. Je poznamenané na celý život. Trpí, tak jak si to my ostatní neumíme představit.
Všichni stále bojují za práva dětí po celém světě. Někde nemají děti, co jíst, jinde jsou držené spoutané ve sklepech. To, že děti jsou naše budoucnost a že si zaslouží jen to nejlepší, tím se řídí tak polovina lidí. Přispíváme nadacím, posíláme dmsky na konta pomoci dětem. Ale pak, když to uděláme a odložíme mobil, přemýšlíme dál? Odešleme, zapomeneme. Ale ty děti jsou, žijí  a nemohou zapomenout, je to jako označení na celý život. Nesmažou to. Vždycky to v nich bude.
Snažíme se pomoct, ale pomáháme chvíli a pak se vrátíme do našich běžných a šťastných životů.
Kdy se to vlastně stane, že těm normálním rodičům rupne v hlavě a stanou se z nich bestie? Je to dědičné? Můžeme se tím nakazit? Snad ne. Normální rodiče pomáhají s úkoly, vozí děti na kroužky, rozmazlují je, kárají za špatnosti, dávají jim pusu na dobrou noc a říkají, že je mají rádi. A ti druzí? Neposílají děti do školy, nedávají jim najíst, mlátí je, drží v poutech, přikazují, co mají udělat, z dětí jsou sluhové svých otrokářů – rodičů. Típají o ně cigarety, dávají jim pít nemrznoucí směsi, znásilňují je, sprostě jim nadávají, drží je v komoře několik dní v jejich vlastních výkalech, topí je ve vaně a dávají jim připínáčky do bot. Kdy se rozhodne, které dítě vyroste v plnohodnotné dobré rodině a které dítě ne? Kdy a kde se to třídí?
Copak si nějaké dítě zaslouží týrání, hlad a teror? Žádné. Každé dítě má právo na šťastné dětství. Tak jak je možné, že ne všechny děti to dostanou?
Veřejnost už není slepá jako dřív. Ale pořád se stává, že se jednou za čas objeví kauza Kuřim, týraný Dominik, unesená Nataša, znásilňovaná Elizabeth. Jak je možné, že si okolí ničeho nevšimlo? Že si vychovatelky nevšimly modřin, podlitin, vyhublého tělíčka? Že sousedům nepřišlo divné brečení a naléhavé volání o pomoc, že nikdo nepostřehl, že kousek od nich žijí zrůdy, které týrají vlastní děti. Jak můžou rodiče týrat dítě za něco, za co nemůže, když je třeba hyperaktivní, postižené, dementní. Ty děti jsou nevinné. Copak si veřejnost ničeho nevšimne?
Kolik orgánů sociální péče má ještě selhat? Kolik sociálních pracovnic a pracovníků si ještě nevšimne? Kolikrát ještě budeme číst velké nadpisy, které na nás budou řvát z novin, že se přišlo na další trestný čin spáchaný na dítěti? A co se stane pak?
Když se konečně přijde na tu chybu, zavřou rodiče, čeká se na proces, o dítě se někdo začne konečně starat. Kdo zaručí, že budou viníci potrestáni? Že dostanou spravedlivý trest. Většinou si odsedí úplně směšných pár let a pak za dobré chování jsou propuštěni. A žijí dál. Jako kdyby se nic nestalo. Jsem pro veřejný seznam pedofilů a lidí, co se dopustili ublížení na psychickém a fyzickém zdraví dětí. Málokdy dostanou opravdový a odpovídající trest. Za týrání bych dávala doživotí nebo dokonce trest smrti. Protože to, co spáchali, se nedá odpustit. Je to nepochopitelné.
Dítě si nese bolest na celý život. Viditelné jizvy na těle i na srdci. Ty jizvy budou bolet navždy. I když se na to snaží zapomenout, vždycky budou vědět, že lidé, kteří je měli milovat, jim ublížili. Možná budou mít bolestivá zranění po celý život. Možná si nikdy nenajdou partnera a nebudou mít rodinu, protože se budou léčit na psychiatrii.
A za ten zpackaný život můžou jejich rodiče, nebo lidé, co je měli v opatrovnictví, nebo příbuzní. Lidé, kteří jim měli pomoct s těžkostmi života a místo toho jim ublížili.
Jaký je trest za zpackaný život? Směšných osm let? Děláte si srandu? To přece nemůžete myslet vážně.
Často si stěžuji a vím to, vím, že bych neměla, protože v životě mám všechno. Žiji ve spokojené rodině v krásném domě. Měli bychom být šťastní za ten dar. Měli bychom děkovat za střechu nad hlavou, teplou večeři a hodné rodiče.
Protože některé děti to nemají. Zatímco my večeříme na našich pohodlných židlích, ony naříkají v zamčených pokojích, mrznou zimou, mají hlad, tečou jim slzy a ptají se, co udělaly, že je maminka drží a tatínek mlátí. Děkujeme bohu za krásné dětství s pár výchovnými pohlavky a pomáhejme těm, co to štěstí neměli.



© 2005 - 2012 Tomáš Cebula | KONTAKT | návštěv | funkčnost | XHTML 1.0 | CSS 2.1 | Valid RSS 0.91!