11. ročník - 30. března 2011


Výsledková listina
Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka 2011


kategorie POVÍDKA

1. místo:

2. místo: 3. místo: zvláštní cena:

porota dále ocenila:


kategorie BÁSEŇ

1. místo:

2. místo: 3. místo: zvláštní cena:

porota dále ocenila:


kategorie ESEJ A NOVINOVÝ ČLÁNEK

1. místo:

2. místo: 3. místo: porota dále ocenila:


Povídka


Jméno: Barbora Halbová
Adresa školy: Mendelovo gymnázium, Komenského 5, 746 01 Opava
Zařazení do kategorie: povídka – 1. místo


Ve svém životě máme vytetovaný smích i pláč

Slunce se chýlí k svému cíli,
ulice prázdné jsou,
březové větvoví šelestí v rytmech ticha,
chodníky s máčené slzami samotného  nebe hlasitě mlčí.
Tráva voní po dešti a loučení,
stopy v písku překryje pouhá dlaň,
zapomenutá houpačka, co dávno z módy vyšla,
poslední přeživší plastové pandemie.

 Dívka.  Pět písmen a nic víc. Černé šaty, které po návratu domů dozajista pohřbí v nejzazším koutě své skříně, aby je již nikdy nemusela obléknout. Již nikdy, jak zoufalé přání. Lodičky
s podpatky bořícími se do zvlhlého písku. Nač se rmoutit pro ztracenou eleganci? Vždyť už jen to slovo se zákonitě neslučuje s těžkopádností jejich kroků. Vlasy, kaštanová opona,
za kterou zbaběle skrývá svou tvář.

 Vrávoravou chůzí překlene vzdálenost, jež ji dělí od místa, nejen fyzického, odpočinku. Roztřesenými prsty váhavě obemkne napnuté konopné lano, které již od pohledu také něco pamatuje. Zasněně sevřenou dlaní sjede o kus níže a z letargie ji vytrhne až štiplavá odezva místy roztřepeného materiálu.

 Ne však na dlouho. Sesunuvši se na sedák opuštěné houpačky s pohledem upřeným
na nedaleký plot se dobrovolně ztratí v dálkách, ve kterých se vyzná jen cestovatel v čase…

 
Tenkrát. Tenkrát ji zvali dítětem. V dobách, kdy by si vystačila s prsty obou rukou, aby naznačila svůj věk. Tenkrát, když ještě byla přesvědčená, že celý svůj svět hravě vměstná
do kapes modrých lacláčů. Tenkrát, když v jiném městě v jiné ulici hledala útěchu v doteku lehkého vánku, který se jí s každým zhoupnutím proplétal vlasy, šimral ji na tváři a sušil tekuté krystalky křišťálu, zmírající pod ostnatým drátem řas. Tenkrát, když jí jedinou jistotu skýtalo křečovité sevření pevného lana za doprovodu znaveného sténání nosné konstrukce houpačky, k níž se upínalo. Tenkrát, když pohledem visela na plotě, o nějž se opíralo zelené jízdní kolo. Tenkrát, když se ještě ptala sama sebe, proč tu není.

 Proč tu není, proč tu není pro ni.
Proč jí v první školní den hrdě nepomohl provléknout ruce uchy aktovky a pohodlně ji usadit na zádech.
Proč ji neujišťoval, že vše bude v pořádku, a proč nedržel rám jejího kola, když se nechala přemluvit k sundání postranních koleček.
Proč se na školní besídce netlačil v zástupu rodičů, aby mohl přednes své dcery zdokumentovat.
Proč ani na její narozeniny nezavolal.

 

  Co udělala špatně?
Neprosila dostatečně přesvědčivě, aby položil tu tašku a nikam nechodil?
Neplakala dost hlasitě?

 Hejno otázek jí nemilosrdně usedlo na bedra. Ostrými zobáky rozrývaly již dost vratkou, avšak o to zoufalejší, potřebu stability. Proklovaly se pod kůži, vpily se do těla i mysli. Uvízly jí v hrdle, zneprůchodnily cesty dýchací. Přesto však nikdy nepronikly zrádnou mezerou pootevřených rtů, protože podvědomý strach ze zklamání byl daní za odpovědi, které snad ani nechtěla slyšet. Odpovědi, které stále nepřicházely.

 Měl ji rád?
Přecházel v den jejího narození nervózně chodbou vedoucí do porodního sálu?
Culil se na ni přes průhledné sklo, když už ležela mezi ostatními novorozenci?
Sledoval její první krůčky?
Byl nadšený z jejího prvního slova?
Byl na ni vůbec někdy pyšný?

 A kde je teď?
Našel své místo v jiné rodině?
Držel trpělivě rám kola nějaké jiné holčičce?
Proč?
Má snad její kolo hezčí barvu nebo lesklejší nátěr?
Chodívá jí večer dát dobrou noc?
Smí jej oslovovat, tatínku?

 Proč zrovna jí bylo toto privilegium odepřeno?
V čem je horší než ta druhá?
Má snad ona delší vlasy, bělejší zuby, čistší pleť?
Dosahuje ve škole lepších výsledků?
S širokým úsměvem zdraví sousedy a starším lidem přenechává své místo k sezení?

 Proč tu není, není tu pro ni?
Zapomněl snad adresu?
Ne, on dobře ví, že stále bydlí v tom zámku s dvěma červenými věžemi, v jejich zámku.
Tak proč za ní nepřijede, třeba jen na chvíli.
Proč nezavolá a nezeptá se, jaký měla den.
Proč pro něj není dost dobrá?
Proč pro něj nikdy nebude tou první.

 To bylo tenkrát. Tenkrát, když se ještě ptala sama sebe, proč tu není. Bylo to ještě tehdy, než ji zklamání zatvrdilo v tom, že když ona není dost dobrá pro něj, on není dost dobrý pro ni. Zbylo jen jeho jméno v rodném listě a sešlý sešit s několika ukradenými verši. Tenkrát, když začala v očích matky vídat selhání…

 

 A teď? Pro tuto chvíli, kdy modré lacláče i ztracené ideály byly již vzdálenou minulostí, seděla na zapomenuté houpačce a myšlenkami se ubírala k tomu, co ztratila. Ne, nepřemýšlela o otcovské lásce. Vždyť člověk zákonitě nemůže ztratit to, co nikdy neměl. Její myšlenky patřily ženě, která v předvečer Štědrého dne nepříliš šetrně uzpůsobovala kmen jejich  výstavního smrčku, aby jej mohla napasovat do nespolupracujícího stojanu za doprovodu  značně květnaté mluvy. Směřovaly k ženě, která si vyvrtla kotník, když pospíchala na její maškarní. Ženě, která za ní dělala domácí úkoly z výtvarné výchovy a u matematiky bezradnou kroutila hlavou. Zeď u postele jí vyzdobila záplavou kopretin a představivost s ní cvičila hledáním obrazců v různorodých liniích linolea v předsíni s fixem v ruce. Ženě, která se uměla smát tak, že se celý svět musel smát s ní. Ženě, která se nestyděla plakat. Ženě, která jí zaplétala francouzské copy a ve sprše si hlasitě prozpěvovala Ikarovo ouha. Ženě, která jí toho tolik dala a nic nechtěla na oplátku. Ne, nechtěla zhola nic. Protože tak to matky dělají.

 Boty ji nepříjemně tlačily. Snad o to příjemnější byl dotyk chladivého písku, který ji obklopil, když lodičky nekompromisně skopla stranou. Cítila jej i přes silonky, byl tvárný jako těsto. Dokonale se přizpůsoboval jejím chodidlům, kterými se mírně odrážela,
a pokoušela se tak uvést houpačku do pohybu. Ta zpočátku protestovala skuhravým skřípěním. A nejen ona.

 V nohách měla slušný kousek cesty. Jen sebevrah by ji dobrovolně absolvoval omezován podpatky. Jenže ona potřebovala přemýšlet. Utřídit si myšlenky a v tom jí chůze vždy pomáhala. V ten okamžik tu byla jen ona a mokré dláždění. Často se tím vědomím nechávala uchlácholit.

 Pokaždé, když se doma něco zvrtlo, natáhla si mikinu, kvapně obula tenisky, aniž by se obtěžovala šněrováním tkaniček, a na chvíli si dovolila nechat všechny komplikace
za zavřenými dveřmi. Sedla na tramvaj mířící do centra a vystoupila na náhodné stanici. Ne, netrpěla sklony k útěkům z domova. Jen si přímo bytostně potřebovala provětrat hlavu. Mít možnost poodstoupit a pohlédnout na situaci z jiného úhlu. Musela uznat, že geny se nezapřou, a právě proto se občasné procházky staly pojistkou, na kterou se mohla spolehnout, že ji uchrání od vyslovení něčeho, co by ji mohlo mrzet. Měla své procházky ráda, stejně jako se z nich ráda vracela domů.

 Jenže nyní,  nyní  si  nebyla  vůbec jistá, zda má tento rituál šanci přetrvat. Popravdě řečeno, v nejzazším zákoutí své mysli se odvážila pochybovat, zda se ještě někde někdy bude cítit opravdu doma. Nešlo ani tak o změnu prostředí. Velké změny nikdy nejsou tou největší překážkou. Pro ni byl život o maličkostech.

 Najednou tu nebyla ona vráska na koberci, kterou neúmyslně způsobila neobratnou manipulací s žehličkou. Černobílá fotka Edith Piaf připevněná na lednici magnetem ve tvaru rajčete. A nebyla tu ani kuchyňská police, plná vyrovnaných kořenek. Nebyly tu bílé záclony, které ve svých záhybech ukrývaly dvě drobné dírky, na nichž před lety poprvé testovala funkčnost nůžek. A nebyla tu ani africká fialka, která je odměňovala svým květem, kam až její paměť sahá. Tyto detaily poukazovaly na fakt, že zde chybí žena, jež s vařečkou v ruce svědomitě udržovala chod domácnosti. Žena,  která  v  současné  době  prodlévala  na  místě  s nejudržovanějšími trávníky ve městě.

 Snad se jedná o ironii osudu, že právě nejpěstěnější trávníky naleznete na místě, kde je jeho stálí obyvatelé nemohou dostatečně ocenit. Tak už to na hřbitovech chodí…

 
Slušelo jí to. Zřízenci pohřebního ústavu ji oblékli od jejich oblíbených šatů. Tekutý mahagon pečlivě rozčesali. Svým způsobem vypadala spokojeně. Jen nepřirozeně zmodralé rty svědčily o tom, že něco není v pořádku. Pouze díky známosti s majitelem ústavu jim bylo umožněno nahlédnout do rakve, ačkoliv to předpisy kvůli době, jež uplynula od úmrtí, řekněme, úplně neschvalovaly.

 A teď přišla chvíle. Měla by něco říct? Říct něco, co by celou situaci učinilo snesitelnější? Něco, co by zastínilo takt, že na ni za dveřmi čeká sedmileté dítě, které přišlo o matku? Něco, co by utišilo vzlyky ženy stojící po jejím boku,  která je nucena pohřbít své vlastní dítě jen měsíc poté, co ji stejně nevybíravým způsobem opustil její životní partner? Existuje snad něco, cokoliv, co by pomohlo, opravdu pomohlo?

 Krom bitvy s vyprahlým hrdlem sváděla i další boj. Netušila, jak se má cítit. Samozřejmě, třetí povodňový stupeň v oblasti slzného kanálku nezůstal nepovšimnut, ovšem co bylo mnohem horší, byla ta nejistota. Copak necítila zhola nic? Anebo byl ten svíravý pocit zapříčiněn tím, že toho cítila až přespříliš?

 Cítila zranitelnost, protože ochranná křídla bílé holubice, která se za ni nejednou rvala jako lev, byla najednou pryč. A cítila křivdu, protože v tom najednou byla sama. Protože musela být silná, i když se jí chtělo křičet. Protože tu nebyl nikdo jiný, kdo by onu pozici zastal. Protože to pihaté motovidlo, co se po nocích ustavičně vymotává z přikrývky, s ní teď počítalo. A protože tu byla spousta dalších břemen, která jí měla spočinout na bedrech.

 Nakonec  tu  byl  vztek.  Pociťovala  neúnosnou  zlost. Na  sebe  i  na  ni. Nesnášela  se za všechno, co řekla a říkat neměla. O  to  více  pak  litovala  toho,  co  neřekla  a  co  řečeno  být mělo. A zlobila se na ni. Zlobila se na ni za to, že se každé ráno dívala z okna, zda bezpečně vyšla z labyrintu chodeb ztemnělého panelového domu. Za to, že v noci, když předstírala spánek, ucítila na čele polibek. Za to, že byla pověrčivá a že od štědrovečerní večeře cíleně vstávala  jako  první,  aby  tak  snad,  nedej  Bože, neučinil  ten  zrzavý  neposeda. Za to, že se nijak nezaobírala jejími školními výsledky, ale jednou za rok se jí v konfrontaci s úředním dokladem v očích odrazila prazvláštní emoce. A byla tam pokaždé, když svá slova převedla na papír. Zlobila se na ni za to, že ji uměla přimět cítit se výjimečně. Zlobila se na ni za to, že jí ten pocit vzala, bez varování.

 V neposlední řadě se na ni zlobila proto, že vždy musela mít poslední slovo. Zpětně si
v myšlenkách přehrávala všechny okamžiky, kdy s vážnou tváří prohlašovala, že jí z nich, jejích dětí, jednou pukne srdce. Hned za touto sérií oživlých vzpomínek se jí před očima  takřka zhmotnila zpráva od koronera, jež její teatrální prohlášení převedla v potvrzenou skutečnost. Ačkoliv nepadlo nic o pukání, srdce bylo jednoznačně na vině. Snad bylo příliš velké, kdo ví.

 Zcela iracionálně se v ní vzedmula vlna nepotlačitelného vzdoru. Chtěla něco říci, cokoliv. Cokoliv, jen aby pro jednou dosáhla svého malého vítězství, třebaže, stanuvši před rakví vlastní matky, bylo více než jasné, že zde není vítězů, jen poražených.  

 Náhle se slova stala nedostatkovým zbožím. Nechtěla z úst vypustit nic nepromyšleného. Nic, co by tuto chvíli mohlo degradovat na nižší úroveň, ač bylo jasné, že tak jako tak, ona to už neuslyší. Ve všem tom zmatku se rozhodla uchýlit ke slovům básníka. Myslí proletěly verše Variace na renesanční téma, matčiny oblíbené. Ale ani ty jí nepřipadaly patřičně vhodné. Pod tíhou nerozhodnosti se pouhé konstatování pravdy stalo jedinou cestou.

 Smrt  z  tebe vysála med dechu, ale nepřemohla tě, na tvoji krásu nemá.  Pak už jen polibek na čelo vyrušil předstíraný spánek…

 Ta starší věčně nespokojená dáma se nakonec uráčila slevit ze svých zásad, a dovolila jí tak docílit houpavého pohybu. Vítr byl v ten okamžik o něco patrnější. Čechral jí vlasy a šimral bosá chodidla. Každé mírné předklonění s pokrčením nohou v kolenou následované jejich propnutím společně s lehkým záklonem ji přibližovalo k potemnělým výšinám.

 Na prchavý okamžik snad mohla být volná jako pták.
Stačilo by uvolnit křečovité sevření lana a vzlétnout do oblak.
Mít pod sebou čtverečky polí.
S větrem se vézt, vzduchem se nést,
Pak uletět všemu, co bolí…

 Možná měla příliš těžké nohy, možná ji zpět srážely nekompromisní pravdy, jaké slýchávala z matčiných úst.

 Otec nikdy není jistý, matku máš jen jednu.
Jak si usteleš, tak si lehneš.
Ta nejsnazší cesta ještě nemusí být tou správnou.
Nikdo neříkal, že život je legrace.

 Tváří v  tvář neutěšené gravitaci  byla  poprvé  schopna  opravdu  docenit  výchovu,  která jí v jistých okamžicích nepřipadala jako ta nejvhodnější. Protože navzdory skutečnosti, že neexistuje nic, co by vás dokázalo připravit na smrt blízké osoby, věděla, že to zvládne. Že dokáže vykonat téměř cokoliv, aby šrámy na duších ostatních byly co nejmenší. Protože život není legrace. Protože tohle je cesta té první.

 Slunce se chýlí k svému cesty cíli,
ulice prázdné jsou,
březové větvoví šelestí v rytmech ticha,
chodníky smáčené slzami samotného nebe hlasitě mlčí.
Tráva voní po dešti a loučení,
stopy v písku překryje pouhá dlaň,
zapomenutí houpačka, co dávno z módy vyšla,
poslední přeživší plastové pandemie…



Jméno: Nguyen Thuy Linh (Helena)
Adresa školy: Studentská 1205, Ostrov
Zařazení do kategorie: povídka – 2. místo


Tak na brzkou shledanou, tati

    Třesoucí rukou jsem otevřela prosklené kovové dveře a vstoupila do chodby. Do nosu mě ihned udeřil ten známý nemocniční pach a s ním mě zaplavila i vlna vzpomínek. Tak jsem zpátky. Vůbec nic se tady nezměnilo. Široká chodba končící velkým oknem se ještě topila v šeru, jen pootevřené dveře sesterny házely zlatý pruh na matné linoleum. Zevnitř se ozývalo cinkání hrnků a tlumený smích sester připravujících se na nový den. Ztěžka jsem si přendala tašku do druhé ruky, dodala si odvahy a vykročila za hlasy. Domove, sladký domove.
    Vlastně jsem byla chtěná. V té době už rodiče měli mou čtyřletou sestru Sáru, ale oba chtěli daleko větší rodinu. A tak matka spokojeně kynula do takových rozměrů, až si ji otec často dobíral, že do místnosti nejprve vstupuje její břicho a za ním po pěti vteřinách ona.
Rozhodla jsem se je překvapit. Rodiče notně šokovalo, když jsem se vydala na výlet ven
o několik týdnů dříve. A k tomu uprostřed rodinné oslavy mé nenarozené maličkosti, zrovna když matka přesvědčovala strejdu, který sice nebyl Číňan, ale po dvou litrech vína tak vždy začal mluvit, aby si ty kalhoty opravdu nesvlíkal a sundal Sářin nočník z hlavy. Otce při pohledu na matčin bolestivě stažený obličej okamžitě přešel smích, ale zachoval se jako muž činu. Uklidnil příbuzenstvo, zkontroloval spící Sáru a poté se rozjel s matkou do nemocnice.
    Po šestnácti hodinách urputného boje s pupeční šňůrou jsem se vydrala na svět. Nedonošená a drobná jsem prý vypadala jako scvrklá brambora a novorozenecká žloutenka mi na kráse taky nepřidala, ale byla jsem zdravá, navíc s pořádnými plícemi, jak konstatoval překvapený porodník, který si už myslel, že řev mé matky jen tak něco nepředčí. Unavený otec se rozjel domů, aby rodině oznámil tu šťastnou novinu. Ten den byl vstupní bránou
do pekla mého dětství.
    Otec chtěl probudit spící Sáru, aby jí řekl, že odteď bude mít na hraní živou panenku. Spala tvrdě jako dřevo. Tak tvrdě, že ji nemohl vzbudit a začal panikařit. Neurvale třásl jejím tělíčkem a řval její jméno tak hlasitě, že do pokoje okamžitě vtrhlo příbuzenstvo.
    Lékaři konstatovali zástavu srdce ve spánku, což bylo prý v jejím raném věku více než neobvyklé. To, že odešla bezbolestně, byla pro rodiče jen chabá útěcha. V jednom měsíci tak naše rodina organizovala křtiny a zároveň pohřeb.

21. 5. 1988
Milý deníčku,
dneska je mi přesně osum. Táta je na mě děsně pišnej, že už umím fšechny písmenka. Obědnal velký růžoví dort a dal mi novou panenku. Umí čúrat sama a kdyš jí zmáčknu bříško říká
mama. Oslavovali jsme večer sami v obíváku, protože maminka zase dostala svůj záchvat
a tatínek jí musel dát ty barevný prášky a zavřel jí v pokoji Sáry. Odpoledne tam zase stála
a koukala z okna no tak jsem se potichu přiblížila a objala ji zezadu. Řekla jsem že dneska mám narozeniny. Otočila se a dala mi facku. Moc moc křičela a říkala že jsem zrůda a že jsem si prý svůj život vzala na ůkor Sáry. Nevím co to je ůkor ale taky křičela že Sáře bi letos  bylo dvanáct. Brečela sem protože to bolelo a pak přibjehl tatínek a dal jí ty prášky. Večer mi četl Popelku. Ze Sářina pokoje sem slišela jak maminka zase hází věcma.

22. 5. 1988
Deníčku,
děda si dneska hrál se zapalovačem a omylem si zapálil obočí. Byla to děsná psina.

24. 12. 1990
Ahoj deníčku,
dneska je Štědrý den. A maminka je zase v pokoji. Zavřená. Je hodně strašidelná, protože ho celej ozdobila černou a všude rozvěsila fotky Sáry. Všude je furt Sára. I když je to moje sestřička nemám jí ráda. Ona tady pořád je a není. Vyrobila jsem mamince dort z modelíny
a na něj napsala Sára aby měla radost. Koukla se na mě zle a pak řekla že mám zamazaný oblečení a že jsem nemožná. Odpoledne jsem pak dort našla v koši. Už mě to nemrzí. Máme moc hezký stromeček a hodně cukroví, sami sme ho s tatínkem pekli. Dal mi spoustu dárků.
A nový pohádkoví knížky i když říkal, že sem už velká. To není pravda. Je mi deset a pořád nedosáhnu v obchodě na rohlíky.

20. 6. 1993
Kamaráde,
máma je strašná. Náš dům je jako blázinec. Strašně se bojím, když je táta ještě v práci, protože jenom on umí mámu uklidnit, když dostane ten svůj záchvat. Ale nemá ty záchvaty  furt. Je to fakt děsivý, když je jeden den úplně jako socha, jenom sedí u okna, čumí ven
a povídá si s mrtvou Sárou a druhej den pak řve a  zničehonic dostane ten svůj hysterák
a udělá scénu. Dostala jsem se na gympl. Je to fajn. Ale přála bych si normální mámu, jako mají kámošky. Chodíme k nim po škole, kecáme a posloucháme hudbu a na chvíli tak  na ni zapomenu, ale když se mám vrátit, strašně se mi stáhne žaludek a chci zvracet. Radši čekám na tátu, ale někdy končí večer a tak se radši flákám po městě. Matka už ani snad není člověk. Je to jenom vegetující lidská skořápka bez duše. Zamořuje atmosféru domu dokonce i svou nepřítomností a spolu s mrtvým stínem mé sestry tvoří fakt povedenou partičku. Doufám, že to není dědičný. Už takhle mi  stačí, že mám po ní nos..


21. 6. 1993
Milý deníčku,
máma se v noci vkradla do mýho pokoje a zapálila mi závěsy u okna. Táta děsně zuřil.

22. 6. 1993
Drahý deníčku,
asi ti už nebudu říkat deníčku. Je to docela trapný, psát si do deníčku ve třinácti. Dneska jsme byli s tátou na nákupech. Řekl, že už jsem velká holka a že si můžu koupit nějaký ty malovátka a holčičí věci. Taky si myslím, že mi chtěl vynahradit ten včerejšek. Po tom zapálení jsem se rozbrečela a nemohla přestat a pak jsem navíc dostala škytavku, tak u mě táta zůstal až jsem usla. Nalepila jsem si v pokoji plakáty nový skupiny, ten hlavní zpěvák je fakt boží.
Mám nový závěsy.


1. 7. 1993
Na prázdniny jedem s tátou do Chorvatska, jenom my dva. Máma bude zatím
u babičky a dědy. Strašně se těším. A táta si odpočinek od mámy zaslouží, poslední dobou strašně zhubl a má kruhy pod očima, když je u ní celou noc a uklidňuje jí po těch jejích teatrálních plačtivých výstupech. Mohla by dělat profesionální plačku.


8. 9. 1999
Tak jsem se na tu medicínu přeci jen dostala. Nemohla jsem se dočkat, až z tý díry vypadnu. Táta je sice smutnej, ale zároveň mi strašně fandí, páč je sám chirurg. Navíc jezdím domů každý víkend, takže to není zas tak hrozný. Máme se zcvokla úplně. Někdy je mi jí líto, ale ty její výstupy jenom dokazujou, že jí fakt šplouchá na maják. Pěknou scénu předvedla před mým nástupem na univerzitu, kdy pokousala ošetřovatelku. Táta ji najal, aby se o ni starala celej den. Už se trochu uklidnila, ale tráví veškerý čas v Sářině pokoji. Ošetřovatelka byla děsně sympatická rázná dáma, která mi hned udělala svačinu a povídala si se mnou až do oběda. Kéž by byla ona mojí mámou. Učení tady není zas tak hrozný. Na koleji jsem chytla dobrou parťačku a šprtání latinských názvů se dá vydržet. Jsem snad jediná z holek, která neomdlívá při pohledu na slizká střeva, šťavnatej mozek nebo jiný lahůdky. Tohle je oproti tomu, jaký zvrácenosti uměla dělat má máti, slabej odvar.


7. 5. 2000
Připadám si docela trapně, když si ještě ve svých dvaceti píšu deník. Musím ho před spolubydlící schovávat. Letos mě šoupli někam na praxi do nějaký zapadlý díry poblíž města. Jednou do týdne tam vždycky musíme strávit celý den. Je to hospic pro děti. Snad s nima budu
vycházet.

    Á. Už jde. Jeho svalnatou a urostlou postavu nelze přehlédnout. Nervózně jsem si upravila vlasy a poposedla na pařezu. To byl taky nápad scházet se v lese u rybníka. Ještě jednou mě nějaká malá krvežíznivá potvora bodne a neručím za sebe. Ach, ten jeho úsměv
a hnědé rozčepýřené vlasy. Všimla jsem si, že má pravou ruku schovanou za zády. Páni, co to bude tentokrát? Kytka? Prstýnek? Srdce mi začalo tlouct rychleji, když mě pozdravil a dovedl za ruku k rybníku. Sedli jsme si na okraj a nohy namočili do vody, i když byla nechutně zbarvená. Kupodivu byla úžasná. Teplo se mi rozlilo až po kolena. Najednou se otočil. Upřeně se mi zadíval do očí. Ty jeho úžasné čokoládové oči. Nikdy se jich nenabažím. Věnoval mi jeden ze svých úsměvů s dolíčkem a pak řekl, že pro mě něco má. Zvědavě jsem natahovala krk a on se rozesmál. Že by snad nezapomněl na ten zlatý prstýnek, který se mi strašně líbil? Šibalsky přimhouřil oči a pak vytáhl … klacek. KLACEK?! Začal mě šťouchat do ruky a děsně se u toho řehtal. On se snad zbláznil. Nevěřícně jsem na něj koukala
a zařvala, ať toho nechá, ale vesele si šťouchal dál. Zvedla jsem se, napřáhla a…

    „Míšo! Probuď se!“ Šťouchání konečně ustalo. Otevřela jsem oči a unaveně si promačkávala bolavý krk. No to je taky nápad usnout na židli s nohama na stole. S hlavou zvrácenou dozadu. Ten krk mě snad zabije. Zaostřila jsem na tlupu malých dětí v pyžamech
u dveří.
    „Co tady děláte?“
    Pihatý zrzek předstoupil jako mluvčí dopředu a svým hihňáním rozesmál i ostatní.
„Já tě musel šťouchat, strašně jsi chrápala a nechtěla ses probudit.“ Modrooká hnědovláska
za jeho zády dodala: „Tekla ti z pusy slina a koukni na svoje šaty.“ Další výbuch smíchu.
Paráda. Tak tohle byla ta teplá voda. Jenom chytrý člověk může usnout s hrnkem kávy v ruce. Velký černý flek na bělostné uniformě vypadal opravdu vábně. S povzdechem jsem sundala nohy ze stolu. Hodiny nade dveřmi ukazovaly šílených pět hodin ráno.
    „Nemůžeme usnout, přečteš nám pohádku, prosím, prosím?“ našpulili rty a zaútočili na mě prosebnými pohledy. Nedokázala jsem odmítnout.
    „Pak si ale hned půjdete lehnout,“zvedla jsem naoko přísně prst. Okamžitě přitakali.

    „Tak jak bylo,“ houkla na mě přes rameno Irena, která přišla na ranní směnu.
„Pohoda, akorát za mnou přišli v pět ráno, abych jim přečetla pohádku. Slíbili, že po ní hned půjdou spát,“ pokrčila jsem rameny a oblíkala se. Irena se rozesmála. “A?“
„Dali jsme si polštářovou bitku,“ usmála jsem se u dveří a z hlavy se mi sneslo pírko. To mi něco připomnělo. Otočila jsem se zpátky na Irenu.
„Terezce zase vypadly vlasy. Strašně brečela, než jsem ji uspala. A z tý nový chemoterapie je jí zle. Dej na ni pozor, jo. A zkus ji přesvědčit, aby se dala ostříhat, pak by míň vypadávaly.“ Smích mě přešel, stejně jako Irenu. Rychle kývla a já se vydala zpátky na kolej.

                Východy slunce jsou tady úžasné. Obloha bez mráčku slibovala teplý podzimní den.
Tu a tam jsem kopla do kupičky suchého šustivého listí. Rozhodla jsem si udělat menší procházku městem a vzala to oklikou přes park.
    Vlastně jsem do hospicu přišla taky na podzim. Ale bylo to ponuré, deštivé období s všudypřítomným shnilým listím a lezavým chladem. Chrchlající lidé s kyselými výrazy mi taky na náladě zrovna nepřidávali. Byla jsem tak strašně otrávená, že musím zrovna sem, k malým usmrkancům. Ale teď děkuju osudu, že mě na tohle místo přivedl. Mámu jsem nenáviděla a přísahala si, že jestli budu mít děti, budu tou nejlepší mámou na světě. Tohle jsem brala jako nucenou předčasnou zkoušku.
    Nevýrazná betonová krabice mě nijak nezaujala. Aspoň mohli natřít fasádu nějakou veselou barvou, když tam byly děti. Zanedbaná zahrada s ubohými rozpadajícími se klouzačkami nepůsobila nejlepším dojmem. Uvnitř to páchlo jak v nemocnici, ale pobíhající malí človíčkové a veselý chaos mi dávali naději, že ten rok praxe nebude zas tak hrozný.
    S dětmi jsem se sžila překvapivě rychle. Byly tak nevinné, zvědavé a roztomilé. Koncem týdne jsem se vždy přistihla, jak se nemůžu dočkat, a vymýšlela jsem pro ty malé nové a nové hry. Trávila jsem tam každou volnou chvilku, dokonce i mimo praxi. Místní sestřičky mě přijaly jako svou a já si užívala chvilky s rozdováděnými malými skřítky. Jak se pěkně smáli. Nejvíce mě zaujali Billy a Terezka. Pihovatý zrzek s ušima jako plachty po nás požadoval, abychom mu říkali Billy, jinak nereagoval a kopal nás do holení, ale vzhledem k tomu, že se jmenoval Božetěch, jsme ho plně chápali. Terezka byla zvláštní. Žila si ve vlastním světě s vílami a princeznami, kolikrát jsem ji přistihla, jak zasněně zírá do blba. S dlouhými blonďatými vlásky a modrýma očima vypadala jako z reklamy. Nejzajímavější byl ale na ní smích. Bylo zvláštní slyšet vycházet z tak křehké bytůstky drsný smích padesátiletého kuřáka s tuberkulózou. Poprvé mě to strašně vyděsilo. Ale zvykla jsem si
a jako trojice jsme trávili spolu všechen čas, i když jsem se snažila svou pozornost rozdělit mezi všechny své svěřence.
    Praxe v dětském hospicu nebyla ale jenom zábava. I když se tu personál snažil vytvořit hezkou atmosféru, pořád to byl hospic. Ty děti prakticky jenom čekaly na svoji smrt. Ale to nevěděly. Jejich rodiče s nimi trávili každou chvíli, smáli se s nimi, ale když se za jejich dětmi zavřely dveře, kolikrát se nám na sesterně sesypali. Žasla jsem, jak dobře se kvůli svým dětem umí přetvařovat.
    V létě před prázdninami nás jednoho dne Billy podaroval svými obrázky. Všechny. Překvapeně jsme mu poděkovali, neboť jestli Billy něco nesnášel, tak kreslení. Já od něj měla roztomilý obrázek sebe, Billyho a Terezky, jak se všichni držíme za ruce. Nakreslil mě jako kouli s hustou kšticí, sebe jako dinosaura a Terku jako vílu. Strašně mě dojal a obrázek jsem si dala zarámovat. Byl to můj první dárek od dětí.
    Druhý den odešel. Ve spánku, pokojně, jako moje sestra Sára. Vyčerpání organismu
a selhání orgánů, řekl mi suše jeho doktor. Terezka si pak ten den sama v pokoji ostříhala vlasy. Vypadala uboze. Zlomená a smutná víla. V hospicu tak zavládl smutek. Všude
po chodbě se rozlézal nasládlý pach smrti, čpěl ze zdí, trávil vzduch, vznášel se kolem nás
a my si jenom dávali otázku, kdo bude další.
     Abychom přivedly děti na jiné myšlenky, vzaly jsme je do zábavního parku. Děti se nadšeně rozběhly všemi směry a my jsme měly co dělat, abychom je uhlídaly. Odpoledne jsme si zašly do bazénu. Lidé se na rozdováděnou skupinku dětí shovívavě usmívali, ovšem jen do doby, než zjistili, odkud jsou. Dívali se na ně, jako kdyby měly mor nebo co, štítivě se odtahovali a urychleně vytahovali své děti z vody. Byla jsem tak navztekaná. Neměly žádnou nakažlivou nemoc. Byly to jen děti jako ostatní. Akorát umíraly. Milovala jsem je všechny
do jednoho.
    Týden nato mi skončila praxe. Děti i personál mi uspořádaly oslavu a já ke konci bulela jako želva. Slíbila jsem jim všem, že je budu navštěvovat, jak jen budu moci. Terezce jsem věnovala svou první panenku a utírala slzy nám oběma.

    A teď jsem zpátky. Po roce a po dni. Jako v tom příběhu. Taška byla docela těžká, tak jsem se snažila co nejrychleji dojít do sesterny. Zaklepala jsem a chvíli si zvykala na jasné světlo uvnitř. Vážně se tu nic nezměnilo. Velký stůl, skříň narvaná papíry a spoustu květin.
A Terezka. Upustila jsem tašku a rozpřáhla ruce. Rozběhla se a skočila mi kolem krku. „Jsi tady!!! Vrátila ses! Teď mi zase budeš dělat sestřičku a starat se o mě? Mám nový panenky,“ dodala vážně, když jsem ji postavila na zem. Namáhavě jsem dýchala. Páni, ta vyrostla. Sestřičky kolem slzely. Terko, kdybys věděla. Ano, jsem zpátky. Ale tentokrát ne jako sestřička, ale jako pacient.

    „Tak jsem zase tady, tati. Poslední dobou je to všechno kolem strašnej frmol. Promiň, strašný frmol, vím, jak si potrpíš na spisovnost. Praxe mi skončila už minulý rok, ale teď zase nestíhám ke zkouškám. Urvala jsem si pro tebe kousek času. Jsi rád? Ne, nemusíš odpovídat, jen pěkně lež. Donesla jsem ti růže, tvé oblíbené kytky. Asi budu muset mluvit tišeji, ta paní vedle, co přišla za svým synem, na mě divně kouká. Máma je v pořádku. Sice pořád cvok, ale aspoň už nemá ty svý šílený záchvaty. A nekouše! To koukáš.
    Chtěla bych mít zase praxi. Víš, snad ti ani nemusím říkat, jak strašně mi děti chybí. Už na ně nemám tolik času a schází mi ty jejich věčný otázky a srandičky. Terezka strašně vyrostla a už nemá vlasy. Obrečela to, ale už je v pohodě. Teda v pořádku. Je to strašně nefér, jak s nimi zacházejí. Postaví jim tu betonovou krabici na kraji města a tam je nechávají jako nějaký odpad společnosti. Radši už ani nejezdí na výlety, znechucené a štítivé reakce „normálních“ zdravých lidí náladu zaručeně otráví.
    Ty děti mě naučily se pořádně smát a užívat si život. Ale taky jsem se pak vždycky zamkla v nějakým kumbálu a sama pro sebe brečela jak malá holka. Čekala by je tak skvělá budoucnost. Neustále mě napadalo, co by bylo, kdyby nebyly nemocné, kolik dětí by samy měly, jak by vypadaly v dospělosti … Nikdy jsem nebyla tak smutná, ani když mě máma tehdy zmlátila a pak mě zamkla ve sklepě. To ony a ty … vy jste mi vytetovaly do mého života hlavně smích, který byl zmrzačený pláčem kvůli mámě. Jste úžasní tatéři. Mám to všechno vyryté hluboko po kůží. Nikdy to nezmizí. A nikdy nepřestanu děkovat Bohu, že mi vás dal.
    Poslední dobou mě nějak často přepadávají apatické a melancholické nálady. Pak si rekapituluju celej...celý! svůj život. Tati, hele, uvědomila jsem si, že celých třicet let jenom brečím a pak se směju. Nic mezitím. Žiju naplno, tak jsi mě to učil. Oklepat se, vstát a začít od začátku. Můžu být krapet dramatická? Nuže! Celým mým životem se jako červená nit táhne stín mé matky a mrtvé sestry, ale člověk nemůže mít všechno a být imrvére štastný. No  jo, žádné imrvére, ale pořád. Tak už se nerozčiluj. Mámu nenávidím. A nesnaž se mě přesvědčit, budu v tomhletom vždycky pevná jak kulturistovy půlky. To máma mě vždycky rozbrečela a tys ze sebe dělal šaška, abys mě rozesmál. Mám tě ráda, víš to, že jo. Jsi ten nejlepší táta na světě. Vždycky budeš.
    Tak řekli, že je to prý … nějaká choroba se složitým latinským jménem. Prý mám alergii na vlastní krev. Není to divné? Mé vlastní já se mě snaží zničit. Jak může být člověk alergický na vlastní krev? Moje červené krvinky si dělají, co chtějí, asi si v žilách pořádají párty, nebo co. A bílé krvinky je pak likvidují. Za trest, za neposlušnost. Teď mi to sice přijde legrační, ale to je určitě těmi prášky. Cpou to do mě jako nádivku do kuřete.

    Tati, už budu muset jít, znáš to, povinnosti volají. Ale neboj, zase za tebou přijdu. Koneckonců, stejně tu pak budu ležet vedle tebe. Jenom čekám, kdy zlé já vyhraje. Že se toho za ten rok hodně stalo? Byl to rok plný změn, před rokem jsem byla tak šťastná. Svět mi ležel u nohou. Měla jsem děti i tebe. To jsi ještě žil. Položím ti ty růže vedle náhrobku, jo. Čekej mě tak za půl roku. Ale nevzdám se lehce. Budu bojovat. A nějak se zabav. Máte tu nějak mrtvo. Hahahaha. Mlčím. To ty prášky. Tak na brzkou shledanou, tati.“


Jméno: Magda Kukučková
Adresa školy: SŠP a VOŠ Zlín, nám. TGM 1283, 760 01 Zlín
Zařazení do kategorie: povídka – 3. místo


Pes na zabití

    V tuto vánoční dobu si připomínáme 5 let od okamžiku, kdy se v hlavě mojí sestry Petry zrodila myšlenka, že je nejvyšší čas udělat nějaké dobrý skutek… A tak řekla: "Jdeme si do útulku pro psa!"
    To malé, vychrtlé a vypelichané nic, co přivezla, ani zdaleka psa nepřipomínalo. Ovšem psí blechy a typický zápach ho prozradily… Jeho smutný osud nalezence z kontejneru a pořizovací cena 300 Kč ji však přesvědčily vybrat si právě jeho.
    Měli jsme velkou radost, Vilda krásně papal, přibíral na váze a po opakovaném vykoupání už téměř nesmrděl. Bylo to ohromně hravé štěně. Smích nás však záhy přešel. Ohryzaný nábytek, vyhrabané květináče a odpadkové koše, rozkousané boty a kabely, zničené parkety, spotřebiče vytahané ze zásuvky… to je jen krátký výčet Vildových denních aktivit. Jeho lumpárny vyvrcholily vykousaným otvorem v kožených shrnovacích dveřích, jak jinak, než na návštěvě.
    S Vildou jsme zažili i smutné chvíle. Stalo se to jednou po tom, co výjimečně dostal za odměnu uzené prasečí ucho. Při své vrozené chamtivosti ho však zapomněl pokousat, ouško se mu zaseklo v bříšku a způsobilo neprůchodnost střev. Náš pejsek tak podstoupil operaci a poté strávil týden veterináře na kapačkách. Tehdy jsme se vážně obávali, že o něho přijdeme, a v duchu mu odpustili všechny jeho průšvihy. Vilda je však pouliční směs a o těch je známo, že se jen tak nevzdávají. Slzy do očí nám vhrkly nejen, když nám pak doktor oznámil, že Vilda je z nejhoršího venku, ale také při předložení účtu za ošetření, který snad stonásobně překročil jeho pořizovací cenu.
    Od té doby byl jako vyměněný, zřejmě si myslel, že byl na veterinární klinice za trest. Možná se sestře chtěl odvděčit, možná to byla jen souhra náhod. Několik dní nato díky němu vyhrála fotografickou soutěž a mohla se tak podívat do Egypta. A to mi věřte, to bylo radosti.
    A jaké z tohoto příběhu plyne ponaučení? Chcete-li se v životě zasmát, rozčilit a občas i slzu uronit, pořiďte si útuláčka – v útulku je o ně rvačka.



Jméno:
1. Jana Králová
2. Zuzana Mikolášková
3. Štěpánka Stránská
4. Petra Trešlová
5. Jakub Bečvář
6. Jaroslav Aubrecht
7. Hana Velebilová
8. Simona Žieriková
Adresa školy: Gymnázium J.A.Komenského nám. 209, Nové Strašecí
Zařazení do kategorie: povídka – zvláštní cena


Dávné hlasy

1.

    Píše se šestý červenec Léta Páně čtrnáctistého patnáctého a já vím, že toto je můj poslední den. Proč? Stojím přivázaný na hranici, která bude každým okamžikem zapálena. Slyším, jak mi v hlavě odbíjejí poslední okamžiky života. A proč vlastně? Co jsem udělal? Stál jsem si za svou pravdou, věřil jsem v ni a věřit budu do posledního vydechnutí.
     Stojím tu na hranici a přemítám o svém životě. Byl užitečný? Mělo smysl to, co jsem dělal? Pochopil mě vůbec někdo? Ti lidé, kteří mě zde dnes chtějí upálit, mě určitě nepochopili. Nebo možná ano, jen se jim mé myšlenky nehodily k jejich obchodování
s lidskou duší. Jak mohou nabízet odpuštění někomu, kdo zabil člověka, ale má dost peněz, aby se jimi vykoupil? Tomu se říká spravedlnost? Tím chtějí dokázat tvrzení, že před Bohem jsou si všichni rovni? Ne! To jen jejich vypočítavost a hamižnost zatemnily jejich rozum.
     Zavřeli mě v chladném a vlhkém sklepě jako nějakého kacíře, mě, člověka, který celý život koná boží dílo a ukazuje lidem cestu, kterou by měli kráčet. Copak jsem někomu snad špatně poradil, že mi dělají tohle? Ne, ale vykládal jsem Písmo jinak, než oni si přáli, než jim se hodilo. Dokonce jim dochází, že kacíř nejsem. Před chvílí mi sami nabídli, že když podepíši nějaký lživý text, budu žít. Žít. Život. Krásná věc, když je člověk svobodný a nemusí se bát každého svého činu. Jaký bych to ale měl život, kdybych musel žít ve lži a přetvářce? Jako kněz přece nesmím lhát. Ale kdybych to podepsal, porušil bych tím vše, v co věřím. Jak bych se pak mohl postavit před své věřící a hlásat něco o spravedlnosti a pravdě? Ne, to nejde.
     Proč jen chtějí stanovovat pravidla, jak věřit v Boha, když to sami nevědí a jen si vymýšlejí. A když si jiný vybere svůj způsob víry, trestají ho za to, nazývají jej kacířem
a uvrhnou na něj klatbu. Jak se mohou nazývat papeži, biskupy a kněžími, když jediné, o co jim jde, je nahromadit co nejvíce majetku do své vlastní kapsy! Byl jsem velkou hrozbou? Proč tak tvrdý trest? Nedovolili mi, abych se hájil, nenechali mě mluvit, jen na mě házeli špínu. A když jsem směl odpovědět, pak jen na to, nač se ptali, a jen několika slovy. Tomu říkají spravedlivý soud před Bohem?
     Už mi nezbývá mnoho času. Kat už drží zapálenou louč a čeká na povel. Ještě naposledy si chci vychutnat ten čistý letní vzduch provoněný kvítím, než jej znečistí kouř
a zápach spáleného masa. Naposledy se pokusit zaslechnout zpěv ptáků přes křik lidí, ale bude to nejspíš nemožné. Kat už dostal pokyn a blíží se. Zapálil přední část hranice
a pokračuje kolem, abych už neměl naději. Vím, naděje již není, ale i když zničí mě, dokonce i můj popel, nezničí myšlenky, které jsem tu zanechal.
     Cítím prudkou bolest a horkost, kolem nohou mi tančí plameny a dusivý dým mi vniká do očí a hluboko do plic. Už to nebude dlouho trvat. Zemřu s pravdou a božím jménem
na rtech. Já, Mistr Jan Hus, nikdy nebudu žít ve lži. 

§§§§§

2.


     To takhle jednou u nás v Kostnici rozhodli o tom, že zase upálí nějakého kacíře. Odněkud z Čech. A dobře mu tak. Má jen pusu plnou připomínek a z toho jsou jen samé problémy. Hrdina jeden!
     Tak jsem se šla mrknout na tu slávu, když ho zapalovali. Musela jsem vyrazit brzo, abych se dostala do první řady. To víte, stará ženská taky už prd vidí. Vzala jsem si do kapsy
i pár klacíků. Co kdyby málo hořel. Stojím tam, zrovna ho přivázali. Kolem dali takového dřeva, až je ho škoda, mohlo být na zimu, a taky slámu, jako podestýlka pro zvířata by byla dobrá.
     A začali ho pomalu podpalovat. Hus, tak nějak se jmenoval, ani nemukl, za to toho křiku kolem. Někdo křičel na protest, jiný zase, aby mu ještě přiložili. To já jsem nic neříkala, ale jsem za jedno s těmi druhými. Vtom jsem si vzpomněla, že mám s sebou ty klacíky. Říkám si, že je zpátky neponesu. Vyndala jsem je z kapsáře, o holi jsem šla pomalu k hranici a trošinku jsem mu přiložila.
     Když jsem se vracela, říkala jsem si, proč na mě všichni tak koukají a něco si říkají.
A co je to za smrad? Že by Husovi už hořely podrážky? Koukám, a ještě ne. Začíná mě pálit ruka, co to? Ježíšmarjá! Hořím! Hořím! Hořím! Moje hůl! Pomoc! Haste to! Začíná mi hořet košile! Najednou chrst! a jsem celá mokrá. Polili mě vodou, ale aspoň se tu můžu usušit
u ohně z hranice. Krásný teploučko.
     Jenže vlastní blbostí jsem přišla o tu největší podívanou. Než jsem se nadála, Hus byl na popel. Lidi se pomalu rozcházeli, ale já jsem zůstala až do úplného konce, než všechno dohořelo. Musela jsem se usušit.
     Když jsem za sebou doma zavřela dveře, ucítila jsem strašný puch. Ježíšmarjá, já myslela, že se udusím. Strhala jsem ze sebe šaty. Načichlo mi to tím spáleným hrdinou. Tak mám zase o práci víc.

§§§§§

3.


     Byl to den jako každý jiný. Nebo se tak alespoň zpočátku zdál být. Pak se ale stalo něco, co způsobilo, že se můj život navždy změnil.
     Každé ráno vstávám se sluncem. Moje žena také, připravuje mně a dětem jídlo. Většinou chléb a mléko, někdy se mi podaří sehnat i trochu sádla. Loučení se ženou a dětmi, které ještě nerušeně spí, je vždy, jako by mělo být to poslední. Může se stát cokoliv a už je neuvidím, což v této době není tak neobvyklé.
     Nebudu lhát. Doba je zlá. Stále slýchám hádky a nárazy pěstí do stolů. V hospodách se lidé, dá se jim tak snad ještě říci, hašteří a mlátí hlava nehlava. To se zas potkali kališníci
a dohadují se mezi sebou. Často nám v domě přistál nějaký ten kámen či hořící klacek a už jen to člověka vyděsí. Musíme být opatrní. Co se dá ale dělat? Já osobně i celá moje rodina nejsme nijak zaujatí. Věříme v našeho Pána Boha a nějací kališníci nám mohou být ukradení. Nelíbí se nám ale, jak se chovají. Rvačky, odsuzování a kázání, ve kterém haní církev
a samotného krále. To pro nás není.
     Zamířil jsem do své nové práce. Měl jsem tu čest stát se písařem na Staroměstské radnici. Právě konšelé dosazení sem králem Václavem mi osvětlili, co jsou husité zač. Sami dělali, co mohli, aby kališníci neměli prostor pro svá kázání a schůzky.
     Cestou jsem zašel do kostela. Předevčírem jsem zaklel a tento hřích mě tížil na duši. Musel jsem si dojít pro odpuštění. Nevěděl jsem, jestli mi Bůh odpustí, ale udělám cokoliv, jen abych neskončil v pekle. Vyzpovídal jsem se a jako vždy jsem zaplatil, aby se za mě kněz mohl u Boha lépe přimluvit. Nepřišlo mi to divné. Našemu knězi jsem věřil a doufal jsem, že to pomůže.
     Pádil jsem na radnici. Nevím proč, ale už cestou jsem měl opravdu špatný pocit.
Na náměstí bylo skoro liduprázdno a můj sluch jen sem tam zachytil zvuky, které přicházely od kostela Panny Marie Sněžné, kde se pravidelně scházeli posluchači Jana Želivského
a vyznavači kalicha. Tento kostel jsem obcházel obloukem, ani mě nenapadlo někdy se tam podívat.
     Konšelé se připravovali na zasedání. Hleděl jsem si svého stolku a pečlivě zapisoval. Vždy, když jsem vzal brk do ruky, vzpomněl jsem si na svého přítele, který studoval
na univerzitě. To on mě naučil psát. Kde je mu však konec. Ovládly jej nějaké bludy a přidal se právě k vyznavačům kalicha. To ho odsoudilo k zatracení. Alespoň tak jsem to na radnici slýchal vždy, když jsem se o něm zmínil.
     Zasedání probíhalo v klidu. Konšelé si vzájemně notovali a pomluvami husitů zrovna nešetřili. Jenže náhle to přišlo. Zvenku se začaly ozývat výkřiky. Podíval jsem se o okna. Dav lidí bez konce se řítil na nás. Otřásl jsem se. Byli to kališníci. Vedl je jakýsi kazatel, v rukou svíral monstranci. Vyzařovala z něj jistota a takové odhodlání, až jsem si myslel, že Bůh mi můj hřích neodpustil a přichází můj konec. Ještě víc jsem znervózněl, když jsem spatřil nejen ozbrojené muže, ale i ženy s takovým nenávistným pohledem, až mě zamrazilo.
     Otočil jsem se zpět do místnosti, kde konšelé zmateně pobíhali z místa na místo. Zdola jsem uslyšel dupot a jekot. Zvuky byly stále blíž. V tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, než schovat se. Místnůstka za skrytými dveřmi, kde muži laškovali se služkami, mi byla útočištěm. Srdce mi bilo jako o závod. Ani jsem nechtěl domyslet, co by se stalo, kdyby mě tu našli. Kromě tlukotu vlastního srdce jsem slyšel jen řev a rány, když se dvířka komůrky,
v tuto chvíli mého světa, zčistajasna otevřely.
     „Co tu děláš? Tebe tu také drží jako rukojmí?“ zeptal se mě poměrně mile vypadající muž. Neodvětil jsem. Nechápal jsem, na co se mě ptá.
     „Pojď se mnou,“ řekl mi muž a opatrně mi pomohl vstát. Byl jsem celý malátný, hrůza mě svírala ve svých pařátech a co chvíli jsem myslel, že omdlím. Muž mě vyvedl před budovu, kde jsem se konečně nadechl.
     „Toho jsem našel zavřeného. Podívej, jak je zkroušený. Bídníci! To si nemůžou dovolovat,“ říkal ten muž a přitom se díval na druhého, který mi však připomínal spíše dospívajícího chlapce než krvežíznivého husitu. Dali mi napít a vedli mě s sebou pryč. Mé oči náhle strnuly hrůzou. Těla mrtvých konšelů nabodnutá na kopí a další mrtvoly opodál mě tak vyděsily, že jsem chtěl začít utíkat.
     Vtom jsem zaslechl příjemný, ale pevný kazatelův hlas a vzápětí jsem poznal, že je to Jan Želivský. Kázal s takovým nadšením, jaké jsem už dlouho na bohoslužbách nezažil. Mluvil o tom, proč se to kveprolití událo. Nevěřil jsem svým uším. Že by konšelé, jež jsem považoval za ty nejvznešenější pány, které znám, drželi nevinné lidi pod zámkem proti jejich vůli? Kněz, kterému jsem platil za odpuštění, mi lhal a podváděl mě? Poslouchal jsem kazatelova slova a náhle jako by mě Bůh osvítil. Žil jsem v tom největším omylu a to teď musím napravit.
     Zlom mého života nadešel v tomto okamžiku. Byl jsem si jist, že už nechci být loutkou v rukou úplatných kněží a že sebou nenechám manipulovat. V ten den jsem odešel společně s ostatními pryč z města a přidal jsem se k husitům. Věděl jsem, že už nikdy neuvidím svoji rodinu, ale mám víru, boha, bratry, sestry, svou čest a uznání, které věnuji kalichu...

§§§§§

4.


    Byla nás hrstka, mnozí nesli jen cep nebo sudlici, a pronásledovali nás početnější, lépe vyzbrojení a vycvičení rytíři společně s johanity pod velením Jindřicha z Hradce. A ke všemu se k nám blížil ještě oddíl královského vojska z Písku. Ale pod Žižkovým velením jsem neměl strach a šel jsem směle kupředu.
     Po několika hodinách jsme dorazili k vypuštěnému rybníku kousek od Sudoměře. Času zbývalo málo, nepřítel se blížil. Žižka nám přikázal zaujmout obranné postavení mezi dvěma rybníky a na bahno poskládat plátěné šátky. Nikdo netušil proč. Až když se koně rytířů zabořili do bahna a nohy se jim zamotaly do šátků, pochopili jsme. Pobili jsme mnoho nepřátel a mohli jsme pokračovat do Tábora. Bylo to naše velké vítězství.
     Jmenuji se Jan Krkoun a jsem z Machovic, ale lidé mi neřeknou jinak než Krkovička, protože jsem vlastnil řeznictví. Obchod mi dobře vynášel, měl jsem rodinu a dva krásné syny, ale můj život mi připadal nudný. Den ode dne se mi zdál delší a únavnější. Cítil jsem, že je třeba to změnit. Vždycky mě lákala myšlenka stát se vojákem, ale od pohodlí domova se těžko utíká. Až jednou... Husité. Žižka. Lákalo mě to. Bylo to vzrušující. Ale co moje rodina? Můj obchod?
     Touha po dobrodružství zvítězila.
    Když jsem se po letech vrátil domů a chtěl jsem v klidu zestárnout, čekalo mě nemilé překvapení. Někdo mě nahradil. Moje děti mu říkaly „tati“ a já jsem pochopil, že pro mě už tu není místo.

§§§§§

5.


    Den začal úplně normálně, po dlouhé době bylo i celkem pěkné počasí, a tak jsem se vydal se svými dvěma syny na ryby. Naše oblíbené rybářské místo leží nedaleko od městečka a pěšky jsme tam za chvilku.
     Čas rychle letěl a my jsme se hezky bavili, i pár kaprů jsme už chytili. Vtom jsme spatřili, jak za kopcem, kde leží náš domov, stoupá k nebi zlověstný černý dým. Běželi jsme zpátky, abychom zjistili, co se děje. Najednou se na nás sneslo mračno šípů a já jsem se jen bezmocně koukal na to, jak oba moji synové padli do prachu. Byli na místě mrtví.
     Chtělo se mi plakat, ale to jsem si nemohl dovolit. Musel jsem najít svou ženu. Vběhl jsem do města. Domy byly v plamenech, ale po Johaně ani stopa. Hledal jsem všude, pobíhal jsem mezi hořícími troskami sem a tam, až mě dav prchajících lidí strhl s sebou a odnesl
na dohled k jedné louce. Husitská armáda tam bojovala s křižáckým vojskem.
    Než jsem si uvědomil, co se děje, pod koleno se mi zabodl šíp. Bolelo to víc a víc. Snažil jsem se odkulhat pryč, odskákat po jedné noze, ale ta bolest se nedala vydržet. Snažil jsem se schovat, ale stále jsem měl před očima tu louku, kde se to mlátilo hlava nehlava. Žižku jsem poznal hned, podle jeho vousů a pásky přes oko. Překvapilo mě, že jen seděl
na svém koni a sledoval bitvu. Bitvu, která skončila tak rychle, jak začala.
     Tento den jsem přišel o všechno – o své dva synky, o ženu, o svůj domov a dokonce
o jednu nohu. Přál jsem si umřít.

§§§§§

6.


    Nastal den D! Celou noc jsem nemohl spát a vstával jsem už za rozbřesku. Třásl jsem se nedočkavostí, ale byl jsem nervózní. Dnes budeme obhajovat svůj program. Už volají naše jména. Sál, ve kterém koncil zasedá, se nachází v jedné z mnoha nenápadných a vzájemně si podobných budov uprostřed samotné Basileje.
    Když jsme vešli dovnitř, zatrnulo nám. Přísné obličeje těchto učenců nebudou Pražským artikulům nakloněny. Zástupci církve se vyjádřili jasně, teď je řada na mém příteli Petru Němcovi ze Žatce. Obhajoval přijímání pod obojí i svobodné hlásání božího slova. Obratně argumentoval, proč je třeba odstranit světské panování církve a přísně trestat smrtelné hříchy. Zejména za první dva body bojoval jako lev. Každý přece může vykládat Bibli podle svého rozumu, před Bohem jsme si všichni rovni.
    Jednání trvala dlouho. A výsledek? Psát se mi o tom nechce. Nejen, že z původních čtyř artikulů jsme obhájili, i když s notnou dávkou štěstí, pouze ten první, ale opět jsme se přesvědčili o tom, že jako národ jsme velice nesourodí. I když jde o důležitou věc, nedokážeme bojovat za jeden cíl. Ze sálu jsem odcházel se svěšenou hlavou. Celou noc jsem přemýšlel, proč se to stalo. Proč nedokážeme být jednotní? Proč?
     Bojím se, co přinesou další dny...

§§§§§

7.


    Pronásledujeme ty vyvrhele už několikátý den. Narazili jsme na sebe u Lipan jednu jarní neděli odpoledne. Dvě skoro stejně početná vojska, se stejnou taktikou boje. Nás hejtman Diviš Bořek měl už taktiku naplánovanou. Jen jestli vyjde.
    Uzavřeli jsme se ve vozových hradbách v dolíku, odkud nebylo daleko k nepřátelům na návrší. Začalo se střílet z houfnic a tarasnic, následky na takovou vzdálenost byly ale nepatrné, vlastně žádné. Jenom plno dýmu, který mě pálil do očí. Naštěstí se zčistajasna přihnal jarní deštík a dým byl fuč. Oddechl jsem si. Špatně by se bývalo bojovalo.
    Pak jsme se dali na útěk. „Ha, utíkají, nepřátelé pravdy Boží!“ slyšel jsem za sebou. Drželi jsme se ze všech sil, abychom nevybuchli smíchy a neprozradili se. Táborité začali vylézat z vozové hradby. Ještě chvilku jsme naoko prchali a pak jsme se obrátili proti nim.
    V nepřátelským řadách vypukl zmatek. Oháněl jsem se svým okovaným cepem. „Jene, zaútoč na ně ze strany!“ zavolal někdo z těch vyvrhelů, ale ten velitel se místo útoku dal
na útěk. Usmál jsem se. Vtom jsem dostal ránu do ramene. Nedával jsem chvíli pozor na boj
a to se mi vymstilo. Zjistil jsem, že útočníka znám, a zařval jsem na něj: „Počkej, to ti vrátím, ty ničemo!“ Pamatuji se, že jsme spolu bojovali proti křižákům u Domažlic. Rozpřáhl jsem se a strefil jsem se mu svým cepem do hlavy. Padl na zem jako podťatý.
    „Skvělá rána, Jakube, pojď na pomoc Mikulášovi!“ zavolal na mě Václav. „Víš o tom, že z boje utekl pan Ondřej Keřský?“ To jsem nevěděl, ale čekal jsem, že jich prchne více. Vydal jsem se za Václavem a společně jsme si cestu nepřátelskými řadami doslova proráželi. Naštěstí jsem přitom nebyl zraněn, ale rameno bolelo jako čert.
    Nepřátelé na nás dotírali, já jsem se oháněl cepem a raději jsem ani nepočítal, kolik jsem jich zabil. Vpravo jsem náhle uviděl mladíka, který bojoval po boku pána z Kunštátu. To bude určitě Jiří z Poděbrad, o kterém si bratři před bitvou povídali.
    Bojovali jsme dál. Uviděli jsme, jak naši muži obklíčili Prokopa Holého a jak tento Žižkův nástupce klesl k zemi zasažen šípem. Konečně. Začal jsem si být jistý, že vyhrajeme. Rameno ale bolelo stále víc, dostal jsem ránu do nohy a upadl na zem. Bojoval jsem ale dál.
    Začínalo se stmívat a na bojišti už nezbývali skoro žádní nepřátelé. Jen v dálce doznívalo řinčení zbraní. Václav s Mikulášem mi pomohli do stanu, kde se mě ujal ranhojič. Zaslechl jsem, že je to se mnou velmi špatné. Spal jsem dlouho, celé dva dny.
    Bitvu jsme vyhráli a mně bylo jasné, že se už žádné další nezúčastním. Za čtrnáct dnů jsem se konečně dostal domů do Pardubic a uviděl jsem rodinu. Kulhat budu až do konce života.

§§§§§

8.


    Chtěl jsem svůj trůn. Trůn svého rodu. Otec jej zanechal Václavovi, protože byl starší, ale já jsem se vždy uměl lépe ohánět mečem a vyznal jsem se v politice. Když jsem
po Václavovi jako jediný dědic přebíral korunu, mnozí páni byli proti. Husité mě neměli
v lásce už tak, kvůli té nepříjemnosti s Husem, ale když jsem je rozdrtil u Lipan, podrobila se mi většina zemských pánů.
    Zatracený Roháč z Dubé! Musel jsem kvůli němu a událostem v Praze opustit říšský sněm. Roháč zná mě a já jeho. Věděl, že na něj pošlu vojsko. Nehodlal jsem strpět jeho husitské přesvědčení a neposlušnost koruně. Jenže čeští páni mě nemohli vystát a já jsem potřeboval někoho, kdo Roháčův Sion dobude. Hynek Ptáček z Pirkštejna byl sice Roháčův synovec, ale rád se mi zavděčil. Zvlášť kdy jsem mu přislíbil pár výnosných úřadů.
    Roháč se nevzdal, to se dalo čekat. Přesto mi jej Ptáček i s padesátkou stoupenců přivedl do Prahy. Dobře jsem ho vybral.
    V den popravy jsem sledoval, jak odsouzené rozestavují na šibenici o třech patrech. Těšil jsem se, že se pokoří, bude se doprošovat milosti a žebrat o život. Neudělal to. Místo toho na přítomné pokřikoval, že se na mě nechce dívat a ať mu raději vyloupnou oči. Divákům se poprava nelíbila. Sice nic neříkali, ale viděl jsem jim to na očích.
                Co mě ale teď trápí víc, je bolest nohy. Bolí mě, jako by uvnitř hořel oheň, a to je v mém věku neblahé znamení. Svým zástupcem v Čechách jsem jmenoval Albrechta, manžela své dcery Alžběty, a sám se chystám do Uher. Nyní přijíždíme do Znojma a já cítím, že slábnu...



Jméno: Eliška Pomyjová
Adresa školy: Gymnázium Stříbro, Soběslavova 1426, Stříbro
Zařazení do kategorie: povídka – zvláštní cena


První sezení

Ozvalo se klepání na dveře. Co teď? Zavřel okno, rozhlédl se kolem. Dvě židle, které tam jen tak stály, postavil proti sobě. Popadl zápisník, nasadil si brýle a našel propisku. Pak došel otevřít dveře.
„Dobrý den,“ za dveřmi stála velice pohledná mladá dáma, „pustíte mě dál?“ Zeptala se, když už mlčení bylo vážně trapné.
„Ale jistě, prosím,“ pustil ji dovnitř, „jdete trochu brzo.“
„Vadí to?“ jejímu úsměvu by nikdo nedokázal odolat.
„Jen…nečekal jsem vás. Je to vaše první návštěva?“
„Ano, mluvili jsme spolu včera.“
Mlčky na sebe hleděli.
„Neměl byste se mě na něco ptát?“ položila konečně otázku.
„Jestli si to přejete,“ pohnul tužkou nad poznámkovým blokem, „pak se klidně ptát budu.“ Hlava se mu prudce otočila doprava. „Jsou to vaše prachy,“ dodal.
Přehodila nohu přes nohu. Rozhlédla se.
„Máte to tu takové … strohé,“ okomentovala vizáž jeho ordinace. Pokrčil rameny místo toho, aby odpověděl. „Ty filmy dokážou člověka zmást,“ pokračovala ve své úvaze. „Čekala jsem knihovnu se spoustou knih, lehátko pro pacienty nebo alespoň kanape, papírové kapesníčky, svíčky, uklidňující hudbu …a vy tu máte dvě židle, stůl, kartotéku, lampu a palmu. Je to palma?“
„Čučíte často filmy?“
„Proč se ptáte na filmy? Ptala jsem se na palmu.“
„Chtěla jste, abych se ptal, a když se ptám -.“
„- v pořádku. Mám ráda filmy. Na chvíli utéct z reality někam jinam…“
„Proč?“
„Vím, že jsem nevděčná.“
„Něco mi uniklo?“
„Děti v zemích třetího světa nemají co jíst, musí pracovat. Lidé z chudinských čtvrtí si nemají, jak splnit své sny, a často se stávají oběťmi soukolí zločinu. Za války lidé nevěděli, jak dlouho ještě budou živí, a stejně se snažili žít. Já mám milující rodinu, zázemí, vysokou školu, skvělou práci, a přesto nejsem šťastná.“
„Proč?“
„Vadí mi zdejší společnost. Bez titulu nejste nic. Starcům se přes přechod nepomáhá, ani v autobuse se jim neuvolňují sedačky - “
„- proč by to někdo dělal? Až budeme staří, taky nám nikdo nebude uhejbat!“
„Promiňte?“
„Slyšela jste snad, ne?“
„Vážně jste to řekl?“
„Nikdo vám nepomůže, když máte potíže. Spoléhat se můžete jen sama na sebe.“
„To mi vadí. To  sobectví.“
„Můžete ho snad nějak změnit? Můžete zlepšit společnost?“
„To ne.“
„Tak, proč se tím trápíte?“ sklopila zrak, pokrčila rameny.
„Že vy se bojíte žít?! Schováváte se za ty…ty, ty druhoruký problémy,“ vstal ze židle, tužkou na ni ukazoval, „to jsem viděl v televizi. Proč se bojíte žít?“ Opřel se o opěradla její židle. Jejich obličeje si byly proklatě blízké. Snažila se vyhnout jeho spalujícímu pohledu. Trefil se.
„ No, tak co?“ překřížila ruce na prsou.
„ Nechci o tom mluvit,“ cítila, že za chvíli bude brečet.
„Vždyť jste sem přišla, protože si chcete vyřešit svoje potíže, ne? Proč se bojíte žít, když máte všechno?“
„Vážně mám všechno?“
„Sama jste to řekla. Máte titul, rodinu, uznání… Já nemám nic a taky si nevyrábím zbytečný problémy.“
„Vy nemáte nic? Vždyť jste nejlepší psycholog ve městě!“ Přiblížila se k němu, šlo-li to ještě vůbec. Ucukl. Hlavou trhl prudce doprava. Sedl si zpět na svou židli.
„Co znamená v globálním měřítku být nejlepším psychologem ve městě?“ zase škubnul hlavou, patrně šlo o nějaký tik. Podíval se na hodinky: „Už nemáme moc času.“ Podívala se na hodinky.
„Vždyť jsem měla přijít až za deset minut,“ z jejího výrazu poznal, že nechápe, a ona zase poznala, že lže. Za dveřmi se ozvaly hlasy a zvuk svazku klíčů.
„Vy nejste -,“ ani ji nenechal dokončit otázku.
„Omluvíte mě,“ řekl jen, když vyskakoval z okna. Dveře se otevřely. Vešel muž středního věku, na němž bylo vidět, jak moc má rád jídlo.
„Jak jste se sem - . Ach ne, už zase?“ Přešel k oknu. „Ivane, proč mi tohle děláte? Kdo má ten nábytek pořád nosit nahoru? Ihned ho sem přineste! Nebo zavolám policii. Pamatujete si, doufám, co vám posledně slíbili, že?“ zavřel okno. „Nezlobte se na něj. Je to můj dlouhodobý pacient. Jsem psycholog Ženatý. Tak, co vás trápí?“



Báseň


Jméno: Magdaléna Schmiedová
Adresa školy: Střední průmyslová škola strojnická, Betlémská 4, Praha 1
Zařazení do kategorie: báseň – 1. místo


Balada o pláči a smíchu

Sprejerův smutek nastříkaný na zdivo
- píšu Vám psaní, není zač
v zimě jen bláto, v létě nonstop deštivo,
po okně stéká pláč.

Ženatého muže věčná hra na "kdyby"
pod mostem opuštěný spáč
slunečné pobřeží a na něm mrtvé velryby,
chybí jen něčí pláč.

Ohořelé trosky domů plné obětí
a všude zkrvavený fáč
zbytečné války, v nichž se střílí do dětí
bolavé rány hojí pláč.

Tak jako mince má svůj rub a líc
tak smíchem vystřídán je pláč,
obyčejná rvačka o to, kdo je víc,
smích je teď na řadě … co je zač?

Sprejerova radost nastříkaná na zdivu,
čerstvě napadaný sníh,
Titanic na dně, ale všichni naživu
v šampaňském jiskří smích.

Návrat sebevraha z mostu pro jeho pochyby,
africké děti s naplněným břichem
slunečné pobřeží a zachráněné velryby
mořské vlny burácejí smíchem.

Rozkvetlá louka, babybox pro mimina,
bláznivá jízda s kopce na sáních,
rozsudek lékaře: není to rakovina,
úleva, radost a pak smích.



Jméno: David Morelli
Adresa školy: Střední průmyslová škola strojnická, Betlémská 4, Praha 1
Zařazení do kategorie: báseň – 2. místo


Když.....

Když jsem tě poprvé uviděl,
poprvé pochovat tě směl
byl jsem ten nejšťastnější.

Když první slůvka říkala jsi
první tvoje "táto, kde jsi?" 
byl jsem ten nejpyšnější.

    Když první krůčky popošla jsi,
poprvé zakopla a upadla jsi
byl jsem u tebe má nejmilejší.

   Když poprvé nepřišla jsi včas,
nadával jsem a bral mě ďas,
byl jsem ten nejkrutější.

Když potkala jsi tu divnou hučnou partu,
osud se obrátil a rozerval šťastnou kartu,
byl jsem ten nejzoufalejší.

Když po ulicích bloudila jsi,
v očích prázdno, brečela jsi,
byl jsem ten nejbezradnější.

Když přišel ten nejhorší den,
já přál si, aby to byl jen sen,
byl jsem ten nejprázdnější.

Když nad tvojí rakví jsem stál,
jen jedno jediné si přál,
vrátit ten den a už nejít dál,
   byl jsem tak sám, tak sám.



Jméno: Veronika Jelínková
Adresa školy: Evropská obchodní akademie, Komenského nám.2, 406 81 Děčín
Zařazení do kategorie: báseň – 3. místo


Právo na prach

Utržené křídlo motýla,
plaší mě v ulicích zámku,
na stole převrhlo slánku,
sekerou rovnou do týla.

Neviděli jste tady motýla?

Utržené křídlo motýla,
pláče a naříká v koutě,
duchové na máry zvou tě,
dříve tak strašně veselá.

Neviděli jste tady motýla?

Utržené křídlo motýla,
o létání na perutích nesní,
po starých výškách teskní,
byla tu kouzelná víla.

Neviděli jste tady motýla?

Utržené křídlo motýla,
klavír už nehraje blues,  
z víly zbyl jenom kus,
zbyla jen poslední žíla.

Neviděli jste tady motýla?

Utržené křídlo motýla,
smrtka už brousí si kosu,
už nikdy neokusí rosu,
jen na smrt zbyla mu síla.

Pohřbí teď někdo motýla?



Jméno: Jan Kajčírovič
Adresa školy: Gymnázium Pavla Křížkovského s uměleckou profilací, Kristenova 27, Brno
Zařazení do kategorie: báseň – zvláštní cena


Věnec sonetů

Již nechci psát milostné básně pane Fráňo Šrámku
Již nechci psát sonety pane Shakespeare
Již nechci hrát si na Francesca Petrarcu
Již nechci o lásce slyšet pane Puškine

Již nechci psát milostné básně pane Fráňo Šrámku
Již nechci psát sonety pane Shakespeare
Již nechci hrát si na Francesca Petrarcu
Již nechci o lásce slyšet pane Puškine

Již nechci psát milostné básně pane Fráňo Šrámku
Již nechci psát sonety pane Shakespeare
Již nechci hrát si na Francesca Petrarcu
Již nechci o lásce slyšet pane Puškine

Již nechci psát milostné básně pane Fráňo Šrámku
Již nechci psát milostné básně pane Fráňo Šrámku

 

 

 

 


Již nechci psát milostné básně pane Fráňo Šrámku
Hrát hru na papíře se svou fantazií
Jak hladím neznámou vysněnou po copánku
Když andělé čas zastavili

Již nechci psát o lásce vroucné přitom chladné
Co trhá srdce mladého chlapce
Zbytečně při schůzce doufat že slunce snad nezapadne
Slovo a pak čelit hořké facce

Nechci slyšet o lásce v jakékoli podobě
O slečně Afroditě a dalších kněžkách lásky
Nechci ani setkání čistě náhodné
Či odpovídat svědomí svému na otázky

Pryč ode mne všechny dívky spanilé
Již nechci psát sonety pane Shakespeare

 

 

 

 


Již nechci psát sonety pane Shakespeare
Ni přátelům ni dívce již chovám v duši
Láska zoufaleji končí než Romeo a Julie
Slzy zoufalství ani slunce nevysuší

Dosti krocení zlých žen a mouřenínů benátských
Radši skončit život na oprátce
Láska jest výmyslem tlustých knih
Kde šťastný je konec jak v Zimní pohádce

Muž na duši chřadne a za zády přitom panička veselá
Jíž majetek dělá šťastné chvíle
Bez lásky nebylo by žárlivého Othella
Řekni mi že pravdu mám šílený Leare

Zoufalstvím vedu s láskou válku
Již nechci hrát si na Francesca Petrarcu

 

 

 

 


Již nechci hrát si na Francesca Petrarcu
A opěvovat dámu bez naděje na úspěch
Či lehnout si pod rozkvetlou mirabelku
A sledovat dle Platóna koloběh

Ustupte ode mne Lauro de Noves
Bojím se vám dvořit a o vás psát
Srdci mému působíte jen bolest
Když marně modlím se za nadějný zvrat

Ustupte ode mne dívko mých snů
Výplode fantazie do něhož jsem blázen
Miluji z mlhovin utkanou královnu
Co z oblaků shodila mne na zem

Bůh suď možná ten pád mne zabije
Již nechci o lásce slyšet pane Puškine

 

 

 

 

 

Již nechci o lásce slyšet pane Puškine
O tvrdé nelítostné družce smrti
Kolikrát vy snil jste o dívce nevinné
S duší čistou jakou mají děti

Kolikrát snil jste za tuhých ruských zim
O dívce co chladná je jak ledová královna
Jak choval by se asi Evžen Oněgin
Když vedle něj spala dívka bezvadná

Co řeknete mi o lásce Alexandere Sergejeviči
Mlčíte jen s pistolí v dlani
Slyšíte smrt jež chrastí paklíči
A teplá krev teče vám po skráni

Přestat žít to pro mě nejkrásnější z dárků
Již nechci psát milostné básně pane Fráňo Šrámku



Novinový článek a esej


Jméno: Veronika Hálová
Adresa školy: Gymnázium Jaroslava Heyrovského, Mezi Školami 2475, Praha 5
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 1. místo


Ve svém životě máme vytetovaný smích i pláč

Nemám ráda tetování. Jen si to představte. Mladá krásní dívka v nádherných plesových šatech postává na kraji parketu. Štíhlé kotníky jsou ovinuty třpytivou přezkou jejích bot… hledíte výš – dlouhé nohy, dokonale útlý pas, plná  ňadra, radostný hřejivý úsměv, jemná a čistá pleť, hluboké tmavé oči. Otočí se.  PRÁSK – obrovský červenočerný drak přes celá záda. Odvrátíte se a s povzdechem i pomyslíte: "Ta toho bude jednou litovat."
Jak  k tomu můžeme připodobnit smích nebo pláč? Jen tak, že její matka pravděpodobně plakala, když tento doplněk viděla, a její přátelé se možná smáli? To asi ne. Můžeme v tom vidět jakousi metaforu. Tetování je něco, co nemůžeme smýt ani nijak jinak odstranit – je
na celý život.  Můžeme  ho  sice  před světem skrývat, ale ne před sebou samými, stejně tak je to i s emocemi.

A co vlastně znamená smích? Smích může znamenat mnohé – může být zlomyslný, neupřímný, předstíraný nebo křečovitý, může být i šílený a hysterický. Ale nejčastěji vyjadřuje prostou radost, štěstí, reakci na něco, co nám připadá opravdu vtipné či veselé. Mnoho lidí říká, že je nakažlivý, protože obyčejně se nesměje pouze jeden člověk, ale přiměje k tomu i ostatní. I té nejvážnější osobě se totiž někdy přísné koutky úst roztáhnou v úsměv. Je to prostředek k usmiřování rozhádaných přátel, utužování kamarádství a vyjádření opravdové upřímné radosti. Je to moment našeho života, kdy zapomeneme na všechny strasti a problémy a užijeme si ten kousek vlastního štěstí. Jen škoda, že někteří lidé toto nedokáží. Stále se utápí ve svém smutku a neuvědomují si, co je na světě tak krásné. Kdysi belgický kněz Bosmans Phil řekl: "Nejztracenější den našeho života je ten, v němž jsme se nezasmáli."

A co pláč? Je to opravdu tak opovrženíhodný projev slabosti, za který ho většina považuje? Proč se za něj všichni tolik stydí? Je to dáno jakousi společenskou normou, která nás navádí ke skrývání emocí, abychom neztratili své postavení a respekt, nebo snad jde o nějaký pud, který radí neodhalovat svou zranitelnost a slabost před světem? Na tyto otázky nelze přesně odpovědět, ale dovolím si tvrdit, že ať již pláč skrýváme nebo ne, nemůžeme ho zcela udusit. Nemusí nám zrovna slzy kanout na polštář noc co noc, ale přece jen v sobě každý máme aspoň tu malou jiskřičku citu, i když třeba pohřebnou hodně, hodně hluboko. Kromě toho, pláč často pomáhá vyrovnat se s tíživou situací, a jak nám radí naše babičky, "vyplakat se
z toho" je mnohdy mnohem lepší a účinnější, než v sobě smutek nebo hněv dusit. Podle mého názoru nejsou slzy lítosti, smutku, bolesti nebo čehokoli jiného ničím menším než projevem lidskosti. Vždyť: "Člověk, který nikdy neplakal, nežil opravdový život."

Nyní si představte obyčejné dětské hřiště na panelákovém sídlišti za krásného slunného dne. Všude je plno rozdováděných dětí – někteří si pokorně staví své bábovičky, jiní zas běhají
a rozdupávají je. Ti první pláčou, druzí se smějí. Pak přijdou maminky obou děcek. Zlobivé dítě dostane vyhubováno a teď pláče, hodnému maminka opraví bábovička a to se opět směje. Pláč a smích – to první, co se dítě naučí, když přijde na svět a čím s ostatními komunikuje.

Přesuneme se do hlavní haly letiště. Jsou tu davy lidí tlačící se k odbavovacím přepážkám, zmateně pobíhající kolem a hledající svá zavazadla, pokřikující na sebe nebo nadávající
na neschopnost aerolinek. To ale neznamená, že je tu jen křik a rachot, protože když se rozhlédneme kolem a zaposloucháme se, zjistíme, že halou se rozléhá smích tiše doprovázený pláčem. Lidé loučící se se svými rodinami se slzami v očích, ale přesto s úsměvem na rtech, aby tak odlehčili bolesti, kterou cítí při pomyšlení na dlouhé odloučení od svých blízkých. Lidé, kteří se právě vrátili z dlouhé cesty a nyní se vítají se svými nejbližšími – matky
a dcery, otcové a synové, manželé a manželky, staří přátelé – mezi nimi nezazní jediné slovo o nenávisti nebo hněvu, uvidíme pouze jejich rozzářené obličeje a uslzené oči. A co tím chci říci? Že smích a pláč je skutečně všude kolem nás a máme ho v sobě hluboko zakořeněný. Nikomu zcela nevyschly slzy, stejně tak nikdo nezapomněl, jak zní smích. Není nakonec smyslem našeho života plakat a smát se? Nebyl by snad život bez radosti a smutku pouhým přežíváním?



Jméno: Markéta Škvorová
Adresa školy: Gymnázium Jaroslava Heyrovského, Mezi Školami 2475, Praha 5
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 2. místo


Rozhovor s panem Smíchem

Vážení čtenáři, exkluzivní, dlouho očekávaný rozhovor s osobou plnou radosti a záhad je tu. O pohledu na dnešní svět, o ochotě lidí i vztahu s kolegou Pláčem.

Dobrý den pane Smích. Je pro mě velikou ctí, že mohu poodhalit vaši životní cestu.
Děkuji, paní redaktorko. Upřímně mě těší váš zájem.

Jestli dovolíte, na úvod bych se vás ráda zeptala, jaký jste měl den?
Dnes je první červenec – venku se na rozpáleném slunci radují děti, starší lidé se procházejí. Řekl bych, že jsem měl více "práce" – v létě mě lidé vyhledávají, naopak když přijde paní zima, mnohokrát musím ustoupit mým neoblíbeným kolegům – kupříkladu depresi, pesimismu.

Naznačil jste, jak vás ovlivňují jednotlivá období roku. Ale dokázal byste odhadnout, jak dlouho už jste na světě?
Upřímně, paní redaktorko, těžší otázku jste mi nemohla položit. Doufám, že vás nezklamu, když odpovím, že ani sám nevím. Snad po vzniku světa, kdy si lidé začali budovat své domovy, jsem se objevil i já. Možná tomu nebudete věřit, ale já si pamatuji tolik šťastných tváří.  Víte, vzpomínám si i na vaši prapraprababičku a její předky. Každý člověk mě poznal, pozná nebo i bude znát. Pak už záleží jen na něm, jestli přede mnou zavře svá dvířka, nebo se stanu součástí jeho života.

Říkáte "zavře svá dvířka". A co dnešní doba? Přijímají vás lidé s otevřenou náručí či "zabouchávají"?
Musím uznat, že v moderním světě se mnohé změnilo. Upřímně, zvykl jsem si, že ne u všech jsem vítán. Lidé si pamatují frázi "Smích léčí", ale bohužel někdy znají jen křečovitý smích. Stejně jako můj kolega Pláč, nedokážu být pouze optimistický či pesimistický. Mnozí si myslí, že smíchem se rodí jen a jen radost, ale vždy tomu tak není. Podívejme se na klauna. Vypadá šťastně, ale jeho srdce cítí bolest, smutek. Klaunský červený nos, úsměv se staly jeho maskou před okolním světem.

Promiňte, že vám skáči do řeči, ale z vašich slov na mě svět působí pesimisticky.
To se omlouvám, ale dnešní společnost je ovládána nenávistí, nepřátelstvím a žalem. Štěstí však nenajdeme s uslzenýma očima. Vždyť, co dokáže takové "obyčejné" pousmání? Zahřeje srdce, rozzáří den, a to není málo.

Dokázal byste nějak zhodnotit váš vztah k Pláči?
I když to mnohé může překvapit, my jsme sourozenci. Někdy se budeme doplňovat, někdy zase odporovat – stejně jako bratři. Neplakala jste snad štěstím?

Ano, to zajisté. Promiňte, ale váš život zní dobrodružně.
Doopravdy? Žil jsem zkrátka tam, kde mě lidé přijali.

Troufám si říct, že je stále hodně lidí, u kterých můžete najít své útočiště.
Ano, není jich málo, ale to neznamená, že by jich nemohlo být více.

Měla bych na vás ještě jednu otázku.
Zajisté, ptejte se.

Nechcete k závěru něco vzkázat lidem? Pokud ano, můžete.
Chtěl bych jim vzkázat, aby si uvědomili, čím je dokážu obdarovat. Radostí, energií, pocitem štěstí. Někdy mívám obavy o současný život plný spěchu.
Zároveň se však nebojím o svoji budoucnost – lidé se vždy bavili a se zábavou přicházím i já.
Každý je jakýsi gurmán. Uznávám, že někdo si mnou okoření život více, jiný méně. Ale lituji těch, kteří mě se zamračenou tváří obcházejí. Co vás přece dokáže obohatit více než výkřik smíchu miminka či, když pomůžete vstát staré babičce, a ona se na vás s vděčností pousměje. Ano, jsou to silné emoce. Ty nejsilnější.

Chtěla bych vám, pane Smích, poděkovat za vaši ochotu a čas. Věřím, že našim čtenářům bude rozhovor přínosem a že zvítězí pozitivní přístup k životu.



Jméno: Eliška Pomyjová
Adresa školy: Gymnázium Stříbro, Soběslavova 1426, Stříbro
Zařazení do kategorie: novinový článek a esej – 3. místo


V ŽIVOTĚ MÁME „VYTETOVANÝ“ SMÍCH I PLÁČ?

     Jak už to tak bývá, na konci starého roku se všude bilancuje - v práci, v rodině, v médiích i sami v sobě bilancujeme. V Instinktu 30. prosince vyšel článek, ve kterém více či méně slavné osobnosti hovořili o uplynulé dekádě (2001-2010 Dekáda za námi str.20). Mezi nimi mě zaujal psycholog Jeroným Klimeš, který (mimo jiné) napsal tato slova: „Děsím se toho, že mladá generace, bez ohledu na to, jestli americká nebo česká, je rozplizlá, schopná žít pouze v příjemných prožitcích. Příjemná musí být škola, práce i partnerský vztah. Jakmile tomu tak není, mladí se katapultují jinam. …“
     Dlouho jsem nad tím přemýšlela a obávám se, že pan Klimeš má skvělý pozorovací talent, díky kterému odhalil pravdu. Tu nepříjemnou pravdu, kterou bychom my o své generaci nikdy nahlas neřekli. Skutečně utíkáme před nepříjemným.
Naše generace odmalička žila v bavlnce (ne-li v hedvábí). Nemuseli jsme nikam utíkat, ani se schovávat do sklepů. Můžeme říkat, co chceme. Můžeme studovat, co chceme. Když jsme nezažili válku, okupaci, nedostatek jídla nebo oblečení ani časy, kdy kádrový posudek byl důležitější než talent, můžeme vědět, co je to utrpení?
     Když člověk prožije něco hrozného, váží si pak víc toho, co má. Váží si přírody, rodiny, jídla, toho, že může studovat, pracovat nebo si něco koupit. Většina z nás, „budoucnosti národa“, tohle všechno bere jako samozřejmost.
     Nevím, jak se lidé chovají a jací se lidé snaží být v jiných koutech světa, protože jsem tam nikdy nežila. Co se naší společnosti týče, díky všem těm spořičům času, facebookům, mobilům, mailům… jsme se odlidštili. Reálný život plný smutku a veselí, zimy a horka jsme vyměnili za permanentní teplo domovů a přístup na síť. Znám několik lidí,  kteří v „offline světě“ řeknou stěží slovo, a pak si napíší nějaký chytrý status. Jiní pak nedokáží oponovat
a hádat se tváří v tvář. Chtějí-li si s vámi ovšem něco vyříkat a vy jste zrovna online, pak vám to pěkně přes písmenka vytmaví. Možná jste si vzpomněli na nějaké své známé s těmito rysy chování. Je-li cenou za pokrok tato deformace, kterou mnozí kritizují či dokonce parodují (South Park -14.řada, 4.díl You Have 0 Friends - kritika facebooku), stojí to za to?
      Jeden čas jsem propadla kouzlu nejmenované počítačové hry, která náležela mezi tahové strategie. Rytíři nebo kouzelníci na koních putovali s armádou, kterou jste si museli vyrobit v imaginárních dnech. Celé kouzlo hry tkvělo v tom, že po vás nikdo nic nechtěl,
a když se vám nepovedl tah, mohli jste ho vrátit a zopakovat ho jinak. Ano, za své činy jste nemuseli nést následky, které nesete ve svém reálném životě, za každé své rozhodnutí. Občas jsou ty následky skutečně nepříjemné a jen těžko se s tím dokážeme vyrovnat. Domnívám se, že tak to ale na světě chodí. Život není peříčko. Život je boj. A protože je svět krásný, tak
o něj stojí bojovat.






© 2005 - 2011 Tomáš Cebula | KONTAKT | návštěv | funkčnost | XHTML 1.0 | CSS 2.1 | Valid RSS 0.91!