10. ročník - 29. dubna 2009


Výsledková listina
Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka 2009


kategorie POVÍDKA

1. místo:

2. místo: 3. místo: zvláštní cena:

porota dále ocenila:


kategorie BÁSEŇ

1. místo:

2. místo: 3. místo: zvláštní cena:

porota dále ocenila:


kategorie NOVINOVÝ ČLÁNEK

1. místo:

2. místo: 3. místo: zvláštní cena:

porota dále ocenila:


Povídka


1. místo v kategorii Povídka - Kateřina Davidová


Blázen

    Poznat jste ho mohli již z dálky. V pravé ruce svíral koště a zběsile s ním před sebou mával ze strany na stranu. Když bylo venku hezky, měl kolem krku tahací harmoniku. Nikdy na ní nehrál. Po chodníku se pohyboval středně rychlou prkennou chůzí a pod vousy si pro se cosi bručel. Těžko říct co, nebylo mu rozumět. Oblečen byl dosti stroze. Byl hubený. Díky své nezdravě vychrtlé postavě na něm každý kus oblečení působil jako pytel. Kostlivce připomínal vlastně i v obličeji. Měl velice výrazné lícní kosti, téměř neviditelné rty, malý nos a vrásky kolem očí. Samotné oči působily vykuleně. Na první pohled upoutal vousy. Byly v dosti velkém nepoměru vůči vlasům. Vousy měl husté a černé s občasným nádechem šedi. Působily zanedbaně, stejně jako vlasy. Vlasy měl bílé a měl jich málo. Těžko říct, jaká byla jejich původní barva. Den trávil pochodováním Klánovicemi. Chodil uličkami sem a tam, křížem krážem. Nejraději však, soudě dle frekvence jeho výskytu zde, pochodoval po hlavní ulici, jež byla lemována samoobsluhou, kulturním střediskem Klánovice (lidově kinem) a trafikou. V trafice si vždy v pondělí zakoupil Startky bez filtrů. Když ho lidé míjeli cestou do práce či někam úplně jinam, zpravidla upoutal jejich pozornost. Pohled na něj vzbuzoval smíšené pocity. Děti se ho bály, v ženách vzbuzoval soucit, mužům byl lhostejný.

    Ti, kteří s ním žili ve stejné pražské čtvrti ho pomlouvali a vymýšleli důvody jeho prapodivného chování. Mluvili o něm jako o bláznovi, báli se ho, a proto na něj chtěli zavolat policii a nechat ho odvést do blázince. Tuto vlnu nevole a zášti potlačil až vedoucí kulturního střediska (pod tímto pojmem se rozumí kino, v němž se filmy promítají jednou do měsíce a zároveň kavárnu, kde je nejoblíbenějším nápojem točené pivo). Jednoho dne, kdy u něj byla velká část Klánovic posedět nad půllitrem piva a při té příležitosti vymyslet, jak se elegantně zbavit podivného harmonikáře ( vlastním jménem Ladislav Procházka), zkrátka ztratil trpělivost a na celou kavárnu zakřičel: „Je zvláštní, ale na to se snad neumírá, ne? Nakažlivé to taky není. Nikomu neubližuje. Nekrade, dluhy nemá, věci tím koštětem taky neničí, proto ho prosím nechte žít. A kořalku na to! Zvu vás.“ Lidé se nad jeho výrokem přes noc pravděpodobně zamysleli, jelikož snaha vytlačit harmonikáře z Klánovic ustala. Lidé se domluvili, že o něm nebudou mluvit jako o starým bláznovi, ale bude to zkrátka harmonikář.

    Bližší informace o jeho minulosti, příbuzných, či cokoliv jiného týkající se jeho osoby, nikdo nevěděl. Bylo známo akorát místo bydliště (zchátralý domek se zahradou, lépe řečeno s pralesem) a to, že nemá telefon a účty platí z důchodu. Více se toho nevědělo. Ne, že by nebyla snaha něco o našem spoluobčanovi zjistit. Všechny pokusy (těch bylo více než samotných obyvatel Klánovic) však dopadly stejně. Stejně špatně. Kdykoliv se ho někdo na něco zeptal, odpovědi se nedočkal. Diplomaticky řečeno, pan Procházka nebyl příliš komunikativní a společensky zaměřený člověk.

    Byl říjnový pátek. Nebyl to však pátek jako každý jiný. Byl to den, kdy je babí léto pomalu nahrazováno sychravým podzimem. Alespoň já jsem to tak tenkrát cítila. Dále si pamatuji, že bylo teplo. Cestou do kavárny jsem si říkala, jak krásný den nás dnes provázel. Vidím to jako dnes. Vraceli jsme se s tátou a jeho přítelkyní Klárou z badmintonu. Vždy se cestou domů ještě zastavíme na skok k Michalovi do kavárny. Táta s Klárou na jedno a já na Gingnera (zázvorová limonáda, doporučuji ochutnat). Je to naše dlouholeté tradice. Ani dnes jsme ji neporušili.


    Kulturní středisko (kavárna či kino, chcete-li) se skládá ze dvou částí. První se nachází pod střechou. Zahrnuje bar, asi deset stolků a za dveřmi i samotný promítací sál. Druhou částí je zahrada se stromy, nalezneme na ní zhruba 10 větších stolů, nechybí zde ani hřiště na francouzskou hru Petanqué. Prostory kavárny jsou velice útulné a hodně zdejších obyvatel jich často využívá k rozhovorům s přáteli, k učení či k něčemu jinému.

    Byla sedmé hodina večerní. U stolu na zahrádce, kde obvykle sedáme, seděla čtyřčlenná společnost. Skládala se z bratů Slavatových, vedoucího kavárny Michala Táborského a jeho neteře Karolíny. Ta zde každý pátek zastává pozici servírky. Nikdo jiný se v kavárně nenacházel. Postarší občané se zde scházeli odpoledne, maminky s dětmi dopoledne, otcové rodin o víkendech a na Klánovické mládí, jež se zde každý pátek schází a poté vyrážejí do centra Prahy za zábavou, bylo ještě brzy. Obvykle se zde scházejí mezi osmou a desátou. O deset minut později se společnost sedící u stolu rozrostla o další tři členy. „To je dost, že jdete, dneska jste si dali nějak na čas! Jak se hrálo?“ zdravil nás hned Michal srdečně. I ostatní se přidali k pozdravu. „Super, dneska se to vyvedlo, holky hrály jako lépe než jindy! A co vy? Jste tu dlouho? Co noha Jirko?“ odpověděl a přidal pár otázek Petr. „Jsme tu asi hodinu. Noha? Vypadá to na něco s kolenem, dali mi ortézu. Minimálně čtyři týdny si do míče nekopnu.“ Odvětil tázaný Jirka zklamaně. „než se vdáš, budeš jako rybička, uvidíš, hlavu vzhůru!“ zažertovala jsem si. „Co to bude rodinko?“ zeptala se nás servírka Kája. „Dvě Plzně, viď broučku?“ odpověděl i za přítelkyni Kláru Petr, „No jasně, a ještě poprosím o kafe, dáš mi k tomu trochu vody, viď?“ připojila svou žádost Klára. „Jasný, a co si dáš ty, Káťo?“ obrátila se na mě s úsměvem Kája. „Zázvorovou limonádu prosím.“ Karolína s přikývnutím típla cigaretu a odešla vyřídit naši objednávku. „Vezměte místo!“ vyzval nás Michal. A tak jsme si přisedli. „Petře, viděl si odpoledne tu Slavii? Perfektní hokej, co říkáš?“ zahájil konverzaci Olda.

    Za následující hodinu se počet návštěvníků kavárny ztrojnásobil. Bylo půl deváté, když nás svou návštěvou postil i nečekaný návštěvník. „Hele, vždyť to je náš harmonikář! Nebyl tu už věky!“ podivila se Karolína. „No tak na co čekáš?Jdi ho obsloužit, Kájo“ popohnal svou neteř Michal. „Vždyť už jdu“ odsekla mladičká servírka.

    O tři piva později jsme se již pomalu chystali k odchodu. Bylo téměř deset hodin. Společnost mladých dospělých chystající se do centra byla již téměř na odjezdu. Již delší dobu jsem seděla u vedlejšího stolu s Klárou, Kájou a s jednou kamarádkou (patřila do party chystající se do centra). Debata o hokeji nás již půl hodiny po příchodu totiž přestala bavit. Vedle nás postávala skupinka mladých a něčemu se smála. Jeden z nich přišel k našemu stolu a oznámil nám, co se chystá.“ Chceme vzít starému Procházkovi koště, bude legrace, dívejte se!“ oznámil nám. “Tak to vás tak pobavilo? Nepřijde mi to moc vtipné, není normální. Kdoví, jak se zachová až zjistí, že jste mu to koště vzali, nedělejte to!“ napomenula ho Klára. Mladík však mávl rukou a přešel k akci. Jelikož harmonikář právě platil, naskytla se pro krádež skvělá příležitost. A také se stala. Mladík uchopil koště a běžel s ním kamsi mimo prostory kavárny. Než si zmizení koštěte uvědomil sám harmonikář, uplynulo asi pět minut. Nejprve si kolem krku pověsil harmoniku. Když však šáhl na židli, o kterou měl koště opřené, ztuhl jakoby viděl ducha. Začal zmateně pobíhat kolem stolku a ptát se, zda někdo o koštěti něco neví. Všichni až na nás a na stůl, kde seděl táta s Michalem, se začali smát. Přišlo jim to jako ohromná zábava. Po deseti minutách je to však přestalo bavit a konečně odjeli do Prahy za zábavou. Já s Klárou jsme už dobrou chvíli koště hledaly. Marně. Bylo k nenalezení. Harmonikáře se nám bohužel uklidnit nepodařilo a jiné koště jsme mu nabídnout nemohli, v kině byl jen malý smetáček s lopatkou, a o to harmonikář nestál. Odešel pryč. Ve chvíli, kdy míjel branku oddělující kulturní středisko a ulici, jsem ho viděla naposledy v životě.

    Druhý den byl nalezen mrtvý. Skočil pod vlak. Na pohřeb jsem se nedostala, byla jsem ve škole. Michal tam však byl. O týden později nám v kavárně vyprávěl, jak obřad probíhal.


    Na smuteční hostině se prý bavil s jeho známou, která žije ve vesnici u Jihlavy. O pohřbu se dozvěděla od policie, kontaktovala ji kvůli závěti. V té byla její adresa. Pan Procházka ji odkázal harmoniku. Michal se do této ženy dozvěděl i příčinu podivného chování našeho harmonikáře.

    Asi se teda ptáte, proč před sebou koštětem mával? Odpověď jsme se tehdy v pátek dozvěděli. Ohromila mě. Pan Procházka měl manželku a dva syny. Jednou se všichni společně vraceli autem domů. Pan Procházka se v autě hádal s manželkou a starším synem. Přestal se soustředit na řízení a naboural do protijedoucího auta. Po stránce fyzické neutrpěl žádnou újmu. Po stránce psychické tomu tak již nebylo. Jeho rodina srážku vozidel nepřežila. A od té doby ho prý straší duchové synů a manželky. Koštětem je odháněl. Když mu před týdnem v kavárně schovali koště, psychicky to nevydržel a skočil pod vlak. Psal se rok 2005.



1. místo v kategorii Povídka - Olga Makarova


Jak chutná život?

Jak chutná život…

    Jako každou středu i dnes máme hodinu veřejné správy. Mám ty hodiny ráda, povídáme si o věcech, se kterými se docela běžně setkáváme, a dozvíme se i spoustu užitečných věcí navíc. Dnešním předmětem debaty je policie.
    Největší rozruch vyvolala otázka, zda věříme policii, že nás skutečně ochrání. Odpovídalo se střídavě, po lavicích. Názory se lišily, jedna část třídy bere policii jako otravnou instituci, která nechápe její mládežnické výstřelky, druhá zase trvá na tom, že pro zachování pocitu bezpečí je přeci jen dobré policii důvěřovat. Když došla řada na mě, trvala mi odpověď nezvykle dlouho. Ano, nebýt policie, bála bych se víc, ale ochráním mě vždycky?
    Mé myšlenky se zatoulaly ke dni, kdy jsem začala pochybovat…
    Pamatuji si přesné datum i každý detail toho dne. Byla zima, druhého ledna, nový rok, nový začátek… Vkládala jsem do toho roku mnohé naděje, zoufale jsem toužila po změně, po zázraku… Ten den jsem přišla o veškeré iluze.
    Chodila jsem tenkrát do deváté třídy, učitelé nám kladli na srdce, že nás čeká důležitá volba. Ať se pořádně zamyslíme nad výběrem, spleteme-li se, může nás to celý život mrzet. Nás mrzelo, že skončily prázdniny a učitelská kázání nás naprosto nezajímala. Zajímavější bylo, kdo jak trávil Vánoce, co jsme dostali a jak proběhla oslava Silvestra. Vyučování uteklo neobvykle rychle.
    Odpoledne jsem se těšila domů, že budu mít klid. Sestra měla přespat u kamarádky, mamka a otčím byli až do večera v práci. Kamarádky zvaly ven, ale nechtělo se mi. Měla jsem rozečtenou zajímavou knížku a chtěla jsem se celá ponořit do jejího obsahu. To se mi také podařilo, do večera jsem ji měla skoro celou přečtenou. Máma volala, že se zdrží, protože se s Tomášem staví za kamarády v hospodě. Moc dobře jsem věděla, jak tyhle jejich schůzky končí. Doufala jsem, že se mi podaří usnout dříve, než se vrátí.
    Ale nebylo mi dopřáno. Slyšela jsem je dřív, než byli doma. Zatím na sebe nekřičeli, ale i tak mluvili dost nahlas. Za ty tři roky bych si už mohla zvyknout.
    Známost mámy a Tomáše byla vždy bouřlivá. Zpočátku to vypadalo na lásku jako z telenovely. Zamilované pohledy, dárky, časté návštěvy, ani přítěžek v podobě dvou dětí Tomášovi nevadil. Prý mámu miluje se vším všudy.
    První ránu dostaly naše růžové brýle, když se k nám Tomáš po půlroční známosti s mámou nastěhoval. Ukázal se být jako chorobný žárlivec a pedant. To druhé omlouval tím, že pro nás chce to nejlepší. Přesně v deset jsme museli být v posteli, každá neposlušnost se tvrdě trestala, slovo nepořádek bylo zakázané a nedej bože, když někdo přišel domů s dvojkou. To jsme pak poslouchali, jak že jsme to neschopní, nemožní, blbí a že nic nedokážeme. Domlouvání pokračovalo, dokud nepřišly slzy. Teprve poté mohl provinilec odejít zpytovat svědomí. Domácí úkoly byly kontrolovány tvrdou cenzurou. My jsme se snažili, co nám síly stačily, vždyť je to pro naše dobro. Pamatuji si, že jsem jednou propukla v hysterický pláč, když jsem dostala z pětiminutovky z angličtinu dvojku. Bála jsem se jít domů.
    Máma se pochvalovala, jak Tomáš skvěle zvládal naší výchovu a jak jsme úžasně poslušní. Jenže tohle všechno ještě nebylo nic ve srovnání s žárlivými scénami, které se u nás v pravidelném cyklu opakovaly. Tomáš zřejmě při narození dostal skvělé herecké vlohy. Hádka mohla vzniknout z libovolného důvodu, z ničeho. „Kde mám kraťasy? Nemůžu je najít! Určitě jsi je odnesla tomu svýmu, co? No však já vím, jaká jsi! Jen si to přiznej sama, pořádně se ti zapalujou lýtka, co? Však já vím, že za ním chodíš, vidím ti to na očích!“
    K bouřce stačilo i několikaminutové zpoždění. „Zase jsi byla u něj, co? Tak mu řekni, ať si tě příště klidně nechá dýl, nebo třeba na furt. To by se ti fakt líbilo, že jo? Ale to já nedovolím, slyšíš mě? Leda přes mou mrtvolu! Však já ti to osladím, jen počkej!“
    Vysvětlení ani omluvy ho nikdy nezajímaly, na zřetel nebral ani důkazy. „Tomáši, podívej, vždyť jsem byla nakoupit v sámošce. Došel nám chleba a taky nebudeme mít co snídat“. „To sis určitě koupila o pauze v práci a teď se akorát vymlouváš, tak mi aspoň nelži, řekni, bylas u něj?“. Tomáši moc dobře víš, že nikoho nemám a nikdy jsem neměla, miluju jen tebe!“. Samý kecy akorát, to se za sebe nestydíš?“
    Hádky probíhaly vždy podle stejného scénáře. Obviňování, urážky, výhrůžky doprovázené křikem a slzami, občas taky nazdařbůh mlátil do věcí kolem sebe. Okolo druhé až třetí v noci dostoupala hádka vrcholu. Máma brečela, Tomáš křičel, já s bráchou jsme se třásli, objímali a rovněž brečeli, snažili jsme se je uklidnit. Následovaly úlevné slzy, omluvy a ujištění , že už se to nikdy nestane, má nás přeci všechny tak moc rád a tohle všechno se děje jen ze strachu, že nás ztratí.
    Naše naivita neměla konce. My jsme mu věřili, posléze už jen doufali. Postupně byly naše růžové brýle drceny na padrť. Máma nás uklidňovala. „Jen ti, kteří dokážou opravdu milovat, takhle žárlí,“ říkávala. „A tohle je skutečná, velká láska! Až se vezmeme, přejde to,“ ujišťovala nás. Jenže i tady se naivita ukázala být špatným přítelem.
    Naše rodina žila v pravidelném cyklu. Dny klidu, vyplývající z předchozího usmíření, střídaly dny „ticha před bouří“, kdy Tomáš z neznámého důvodu přestával mluvit s mámou a u nás se omezil na zdvořilé fráze. V tu dobu se doma chodilo po špičkách a dělalo se vše proto, aby byl Tomáš co nejvíce spokojený. Netřeba podotýkat, že mu nic nebylo dost dobré.
    Vše vrcholilo v lepším případě celovečerní, v horším dvoudenní hádkou zahrnující odchody, návrty, křik a samozřejmě obvyklé neexistující nevěru, obviňování, výhružky, urážky,…
    Čím dál častěji se stávala, že v záchvatu vzteku popadl Tomáš mámu a třásl s ní, „přemísťoval“ ji po pokoji, chytal za vlasy… My jsme se třásli, brečeli, křičeli, prosili… Ale Tomáš byl v tu chvíli hluchý. Strach mi několikrát zatemňoval mozek tak, že jsem na něj v obrovském proudu chrlila nadávky a nemyslela na následky, hlavou se mi honilo je to, že teď konečně uslyší pravdu, vše si uvědomí a pak to bude dobré. S bráchou jsme se často zavírali do pokoje. V těch chvílích jsem hrůzou umírala, co když jí ublíží?
    Zatvrzele jej obhajovala. Hodně pracuje, tou únavou je tolik podrážděný. My si tady stěžujeme, zatímco on se snaží nás všechny uživit. Neumíme být vděční. A určitě si stěžujeme jen kvůli tomu, že nás vede k pořádku a dobrým výsledkům ve škole.
    Období mezi hádkami se buď prodlužovala nebo zkracovala. Stávala se ze mě socha. Před známými jsme si hráli na dokonalou milující se rodinku, ve škole bezproblémová šprtka. Úsměv se pomalu ale jistě měnil v křeč. Okolní dění mě přestávalo zajímat, důležitější bylo přežít. Má tvář měla vždy takový výraz, jaký to daná situace vyžadovala.
    Strach pomalu ale jistě pohlcoval celou mou osobu. Doma se ze mě stával rebel, rušivý element. To kdy jsem se snažila poukázat na pravou podstatu věci. Nenávist vůči Tomášovi byla každým dnem silnější. Hnusila se mi má dřívější snaha Tomáše za každou cenu pobavit, něčím potěšit, zavděčit se…
    Pak přišla první rána. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Sestra ten den nebyla doma, zrovna trvalo období míru. Pak se z ničeho nic přiřítila bouřka a byla ošklivá, když přišla chvíle vyrazit mámě na obranu, nezaváhala jsem a taky jsem to schytala. Zařvala jsem, následovalo hrobové ticho a můj útěk z domova. Po mém návratu na mě čekala obrovská kytka a nekonečné omluvy. Jenže já jsem odpustit nechtěla, nemohla jsem. Za co se na mě také snesla vlna kritiky od mámy. „Na co si to hraješ? Na urážlivou princeznu? Dyť o tebe jen zavadil, bylo to omylem. Kdyby ses nemíchala do věcí, do kterých ti nic není, tak se to nestane! Ty mi to štěstí nepřeješ, my se máme rádi a ty to chceš zkazit! Nemáš ani kapku soudnosti, on tě přece živí, šatí, snaží se. A ty bys jen nadávala, nic ti není dobré!“
    Byla to nečekaná zrada a dost bolela, život však šel dál, přicházely jiné problémy, další sliby… že až… tak ho máma nechá. Hranice těchto slibů byly vždy dobře posuvné. S nadějí jsem s každou novou hádkou čekala na osudnou „poslední kapku“. Hádky přicházely častěji a Tomášova záliba v alkoholu se také slibně rozvíjela.
    Ten den po novém roce… ošklivě zamíchal s kartami. Doma od svátku ještě přetrvávala smířlivá atmosféra. Po jejich příchodu hned jasné, že Tomáš má v sobě nějaké to promile. No co, příchod nového roku se musí pořádně zapít. Máma po mě hodila omluvný úsměv a po Tomášovi zamilovaný pohled. „Pojď miláčku, ty si na chvilku lehneš, já ti zatím připravím něco dobrého na zub, pak si třeba můžeme pustit film a uděláme si hezký večer, co ty na to, lásko?“
    Doteď nechápu, co se to vlastně tenkrát stalo. Tomáš vyletěl jako čert z krabičky. „Jdi s tím do hajzlu! Na tyhle tvý řeči není nikdo zvědavej, já vím, o co ti jde, chceš mě uspat a pak jít za ním, co? To ti ale nedopřeju, slyšíš? Ze mě blbe dělat nebudeš!“
    Přicházel dobře známý třes a slzy, mírnou úlevu mi poskytly až zavřené dveře do mého pokoje. Ječeli na sebe ale tak, že ani zavřené dveře nepředstavovaly žádnou překážku.
    „Tak já odejdu, aby věděla stejně vím, že beze mě jsi úplná nicka, ty to víš taky, přiznej si to! Nic beze mě nemůžeš, nejsi nikdo! Seš akorát blbá coura!“
    „Tomáši, počkej, poslouchej mě, není to pravda, já tě miluju, jsme rodina.“
    „Jenom mě využíváte a podvádíte, neumíš si ani představit, jak mi ubližujete, co všechno od vás musím snášet!“
    V tu chvíli se zřejmě v mámě probudil zdravý rozum. „Jo tak my ti ubližujeme, jo? A co děláš ty? Jsi opilecký prase, co umí akorát tak řvát a nadávat. Chceš jít, tak si jdi!“
    Nevěřila jsem svým uším a šla se na ně do pokoje podívat. Tomáš si vzal bundu, šel do předsíně a začal se obouvat.
    Úlevou mi přestaly téci slzy, docela se mi dařilo zvládat i třes. „Teď ta noční můra skončí, všechno bude dobré, už žádný strach,“ honilo se mi hlavou, vzala jsem mámu za ruku a odvedla ji do našeho pokoje. Jenže Tomáš se zřejmě nechtěl tak snadno vzdát, rozrazil dveře a spustil: „ Jen ještě něco, ty nicko. Doufám, že beze mě chcípnete hlady! A z těch tvejch parchantů, doufám, vyroste jen odpad společnosti! Já jsem tuhle rodinu držel na nějaké úrovni, teď vás už nic hezkýho nečeká. Já teda du, však si na mě ještě v dobrém vzpomenete!“
    „Ať už je prosím pryč, ať se nikdy nevrací, radši v blátě, ale sami, než s ním,“ honilo se mi hlavou, dívala jsem se po mamce, seděla klidně, brečela, ve tváři nepřítomný výraz.
    Sotva došel Tomáš ke dveřím, otočil se na patě a už byl zase v pokoji. „Jen ještě poslední věc, než odejdu…“ Nenechala jsem ho pokračovat, ruply mi nervy. Vyletěla jsem a začala na něj řvát: „Nech si ty svý špinavý kecy pro sebe a už se laskavě kliď! Navždy vypadni z našeho života, umíš jen ničit, ty jsi ten odpad! Jsi hajzl, ničema, ožrala, vypadni! Vypadni! Vypadni!“ Najednou jsem se nebála, všechno mi bylo jedno. Příslib naděje na konec celé té hrůzy mi dodával odvahu.
    Tomáš na mě chvíli nevěřícně zíral, pak spustil proud nadávek: „A heleme se, tady se nám to hezky projevilo. Si myslíš, že beze mě něco dokážeš? Pořádně se na sebe podívej, ty, ty…“
    „Ty co? Najednou nemáš slov, co? Radši už zavři tu svou hnusnou klapačku a vypal!“
    „S tebou ani mluvit nemusím, ty smrade. Ale s tvou matkou ještě musím pár věcí probrat a o dovolení tě žádat nebudu!“ Popadl mámu za ruku odtáhl ji za sebou do vedlejšího pokoje. Naivně jsem si myslela, že se snad domlouvají na rozvodu nebo na něčem podobném a hřál mě pocit vítězství. „Konečně budu moci volně dýchat, budeme žít beze strachu, všechno bude tak, jak má…“ Pozitivní proud byl náhle přerušen máminým výkřikem.
    „Lucko!“
    Všechno se v tu chvíli ve mně zastavilo, nemohla jsem dýchat, zastavilo se mi srdce. Jako smyslů zbavená jsem utíkala do pokoje, odkud vycházelo mámino volání. Do smrti budu mít před očima obraz toho, co se dělo. Tomáš něco křičel a přitom s mámou divoce házel a škrtil ji. Rozeběhla jsem se k němu, začala jsem do něj mlátit, kopat ho, jen aby pustil mamku. Což také posléze udělal a začal mi rány oplácet. Máma se nás snažila oddělit, ale moc se jí to nedařilo, tak jen křičela. Rvala jsem se divoce, ale Tomáš byl silnější, v očích měl výraz šílence. Zaplavila mě nová vlna strachu.
    „Počkej, však já si tě vychovám, já ti ukážu, kdo je doma pánem, pak už si dovolovat nebudeš!“
    „Ne, Tomáši, nech ji, nedělej to, přestaň!“ Pak mě pustil, znovu se rozeběhl k mámě.
    „Jednou jsi má žena, tak mě koukej poslouchat. A jestli nechceš, tak já roztrhám náš oddací list! No, kdepak je?“
    „Tomáši, počkej, uklidni se přeci, v klidu si sednem a popovídáme si o tom.“
    „Kde je ten oddací list? Okamžitě mi ho dej!“ znovu se na mámu vrhnul.
    „Ne, už to přestane!“ zařvala jsem, „volám policii“, napadla mě spásná myšlenka. Při našich rozmluvách máma vždy tvrdila, že až to zajde tak daleko, ukončí to.
    „Jo ty chceš volat policii? Zavolám ji sám!“ Popadl telefon, vytočil 158 a povídal: „Hálo, to je policie? Musíte okamžitě přijet, napadli mě. Jak kdo? Manželka a její dcera, chtěly mě zabít, navíc mi sebraly moje věci a nechtějí mi to vrátit. Přijeďte prosím co nejdříve, mám strach!“
    Nevěřila jsem svým uším a jen čekala na polici, brzo tu budou a vše se vysvětlí. Nehledě na rány, které teda nezpůsobily žádnou větší škodu, jsem se vznášela metr nad zemí při představě, že za pár minut všechno skončí. Tomáše odvedou, my budeme žít šťastně a klidně. Zhruba za 15 minut přijela hlídka, muž a žena. Tvářili se otráveně.
    „Tak co se to tady u vás děje? Zatímco vy tady blbnete, nám venku utíkají zločinci. Kdo volal?“
    „Já,“ ozval se Tomáš, „chci vypovídat, napadly mě a sebraly mi moje věci! Přišel jsem dnes večer domů a řekl tady manželce, že mi vadí, jak na mě furt řve a že nevím, jestli bychom se teda neměli rozvést. A ona se na mě vrhla a začala mě mlátit a tady ta malá potvora jí pomáhala, celého mě zbili!“
    Šálil mě sluch, přišlo mi to nekonečně absurdní. Odnikud se vzal nový přítok slz.
    „Přece mu nebudete věřit! Podívejte se na něj, je opilý! Nemůžete mu věřit, nesmíte! Řeknu vám, jak to bylo…“ V tom mi Tomáš zacpal pusu rukou a vší silou mě zatlačil za dveře, do mého pokoje. Když jsem se bránila, chytl mě za vlasy a pomáhal si dobře mířenými kopanci. Policisté stáli klidně, zřejmě čekali, jak se celá věc vyvine. Máma brečela a rukama si zakrývala tvář. Hrůza z jejich lhostejnosti mě ovinula jako hustá, neprodyšná mlha. Nacházela jsem se v transu, připadalo mi, že je to celé jen ošklivá noční můra, která musí každou chvíli skončit, musím se vzbudit. Vzedmula se ve mně nová vlna síly, začala jsem se bránit a křičet. „Ne, ne! To nesmíš! Já chci vypovídat, je mi patnáct, mám na to právo, chci vypovídat, nemůžete mi v tom bránit!“ To už sem klečela na kolenou a z posledních sil držela dveře, aby je Tomáš nemohl zavřít.
    „Neposlouchejte ji, je to problémové dítě, nechodí do školy a propadá, trošku jsem ji propleskl, však víte, z výchovných důvodů,“ jen tak mimochodem poznamenal Tomáš.
    „To není pravda! Nepropadám, mám dobrý známky, můžete se mi podívat do žákovské!“
    „Když tenhle pán večer přišel domů, byl už opilý, je to na něm vidět i teď,“ chrlila jsem rychle. „Řval na mamku, vyhrožoval, že nás zničí, pak řekl, že odchází. Mamka mu řekla, aby šel a on se naštval a začal ji škrtit a když jsem přiběhla na pomoc, tak mě taky bil… a tahal mě za vlasy.. a kopal! A pak řekl, že roztrhá oddací list.“ Stále jsem klečela a s němou prosbou ve tváři jsem se dívala po té policistce.
    „Ta holka kecá a ten oddací list mi sebraly a nechtěj mi ho vrátit, okradly mě!“
    Brečela jsem a křičela: „Nesmíte mu věřit, on lže! Bil mě i mámu!“
    „Však nebylo tak zle, nevymýšlej si! Bylo to výchovné a koledovala sis o to! Mně nic neudělal, jen jsme s trochu nepohodli kvůli tomu papíru,“ náhle se ozvala máma.
    Mé srdce sevřela ledová pěst, takovou zradu jsem nečekala. Náhle mi přestaly téct slzy, v němém úžasu jsem sledovala tvář své mámy, své milované maminky, mé skály, mé jistoty, mého bezpečného přístavu. Připadal jsem si jako nahá, bez sebemenší obrany, poslední kus oblečení, bezpečí a ochrany, který představoval její lásku, mi sama strhla. Padala jsem dolů do propasti a tvrdě narazila na dno. Vždy mě ujišťovala, že až to dojde tak daleko, že my představujeme prioritu v jejím životě, ne Tomáš. A teď ho tady bránila?! Obrovská síla té zrady mě zaplavovala neskutečnou bolestí, nemohla jsem ani vstát, klečela jsem pořád na kolenou. Chytla jsem nohy té policistky a snažila se s ní zatřást.
    „Vy mi musíte pomoct, musíte mě ochránit. On mě bil, vážně, podívejte se na mě. Nemám zapotřebí si vymýšlet. A maminka se ho jen bojí! Musíte ho vyhodit pryč z tohohle bytu, pryč z našeho života! Já se ho bojím, ubližuje mi! Musíte mi pomoci! Slyšíte? Musíte!!!“ Naprosto zničená jsem jí zůstala ležet u nohou, ani brečet jsem nemohla. Tu se iniciativy chopil policista.
    „Děvenko, ale to my nemůžeme. My tady pánovi můžeme akorát domluvit, že známky nejsou všechno a aby vás vychovával nějak jinak, třeba u mých dětí funguje nejlépe zákaz televize. A ty tady přede všema slíbíš, že se budeš učit a řádně chodit do školy. Rodiče mi slíbí, že na tebe budou mírní a ani mezi sebou se dohadovat nebudou. Na všem se dá rozumně domluvit, jsme přece lidi, ne? No a kdyby se to nějak opakovalo, tak mi znovu zavoláš a já si pak tady pána vemu k sobě na stanici a pořádně mu domluvím o výchovných metodách, ju?“
    Tohle nemůže být pravda. Oni věří jemu! Já vyvádím kvůli školní docházce?! Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy měla dvojku . Proč ho neodvedou? Proč mi nevěří?
    „No a abyste se vy dva nehádali o ten oddací list, za rohem máte kopírovací centrum, tam maj nonstop, tak si to tam paní skočí ofotit, co vy na to?“
    Policista se usmíval pod vousy, jak to všechno krásně vymyslel. Moje naděje byla rozdupána jeho sebejistým pošklebováním. Nebude nikdy žádný konec tomu všemu, nikdy to neskončí, bude to jen horší. Kdo mě zachrání? Kdo mi uvěří? Nechtělo se mi vstávat, chtělo se mi zůstat tam ležet navěky, nikdy se neprobudit, nemyslet, necítit, nežít…
    „Tak malá, vstávej a jdi do postele,“ zvedla mě policistka a poslala do pokoje. Ještě jsem slyšela jak se obrací k mámě: „Jelikož je to poprvé, tak ani nebudeme zakládat žádný protokol. Dohlédněte na to, aby se to neopakovalo! A nedej bože, jestli se náhodou dozvím, že ta malá měla pravdu! Teď nás doprovodíte k vchodu a skočíte do toho copycentra.“
    Ušklíbla jsem se pro sebe: „No ne, ta policistka je ale starostlivá, pěkně děkuji.“
    Máma byla zpátky asi za čtvrt hodiny, vešla potichu do mého pokoje a přisedla si na okraj mé postele. Jako první jsem porušila ticho: „Ty od něj neodejdeš, co?“
    „Ale no tak, Lucinko, co tě to napadá?“
    „Slíbila jsi, že to nenecháš zajít tak daleko!“ Znovu jsem brečela, pořád ve mně byl kousek naděje.
    „Prosím tě, nedělej z toho hned tragédii, každej občas dostane pár výchovných pohlavků. Přece kdyby to něco bylo, tak s tím policisti něco udělají, ti přece musí vědět, co je v normě a co už ne. A vůbec jsi na to ještě moc malá, abys tomu rozuměla. Dospělí vědí nejlíp, co dělají. Ty si přestaň hrát, žes snědla všechnu moudrost světa. Máme se s Tomášem moc rádi, vás má taky rád. Všechny nás živí, jen mu prostě občas ujedou nervy. To se děje všude, fakt. Jen se nedurdi, však mi dáš jednou za pravdu. Teď už zavři oči, zítar jdeš přeci do školy.“
    Snažila se mi dát ještě pusu, ale nenechala jsem ji.
    „Nenávidím tě, jeho taky!“
    Do rána zbývalo pár hodin, nepodařilo se mi usnout. Přemýšlela jsem: „Pro všechny jsme dokonalá rodina, kdo mi uvěří? Ani policie, ani máma, ani kamarádi, nikdo. Kdo mi pomůže a kdo mě ochrání? Proč neexistuje takový zákon, který by mě mohl ochránit? Co se stane příště? Budou mě poslouchat, až znovu zavolám? A co jestli to bude příště ještě víc zlý? Tentokrát mu to prošlo, třeba to projde znovu. Mám obrovský strach. Už ale nikomu nesmím věřit, musím se spolehnout sama na sebe. Až to nebudu moc vydržet, odejdu. I na ulici bude lépe, než doma!“
    Ráno ve škole, jsem s úsměvem, na otázku: „Tak co Lucko, jak ses měla?“, odpověděla: „Jo, pohodička, jako obvykle, znáš to. Viděla jsem včera zajímavý film, takový poučný. Něco ve smyslu, že věřit můžeš jen sám sobě a pomoci si musíš sám.“
    „To mohlo bejt dobrý, mi pak řekneš, jak se to jmenovalo, jo? Zvoní!“ Začala hodina.



2. místo v kategorii Povídka - Lucia Vlasatá


Jak chutná život

Jak chutná život!

Život je jako ruské kolo – jednou jste nad mraky a podruhé těsně nad zemí. A já? Já se právě snažím nastoupit do vozíku, který na sobě má velkými písmeny napsáno „POZNEJ CHUŤ ŽIVOTA!“ . Příliš neváhám a spořádaně na nápis dvakrát kliknu. Rozbalí se okno plné zářivých barev, proletí jím balónky a na nich další nápisy:

Vedeš stereotypní život?

Trpíš nedostatkem sebevědomí?

Máš problémy s komunikací?

Tato příručka vše vyřeší !

„Otřená reklama“ pomyslím si, ale ze zvědavosti se pustím dál. Vyberte, prosím, jakého jste pohlaví. Zaškrtnu ženské políčko a hned se mi rozbalí návod a obsah příručky. Zběžně prolétnu názvy kapitol a nestačím se divit. Raději opouštím nadpisy a dívám se do návodu. Ten zatím vyhlíží normálně. Nejdříve se dozvím KDO, a JAK příručku sestavil a potom se dostávám k zajímavému PROČ. Pro ženy, které si soustavně nechávají příležitost proklouznout mezi prsty. To není pravda, já si přece nenechávám… a tady se zarazím. Vlastně se mě to také týká a tím, že se tak rozčiluji jen při tom pomyšlení, jim vlastně dávám za pravdu. Po tomhle malém vnitřním boji čtu dál, ale už se dozvím jen, že příručka se musí v každém případě číst od začátku – žádné přeskakování. No dobře, tak jdeme na to! Co se může stát přečtením jednoho blábolu? Nic převratného nebo ano?

 

•  Oprosti se!

 

Pohodlně se usaďte, ztlumte osvětlení a hlavně odložte veškerou práci a společnost! Až si budete jistá, že se plně soustředíte, ponořte se do řádků vašeho nového života, do hlubin vašeho nového já.

Nejdříve se podíváme na Vás. Zkuste se podívat na sebe a svůj život objektivně. Jste spokojená se svým vzhledem? Měnila byste svou práci a bydlení? A co váš soukromý život, je přesně podle vašich představ? Pokud jste na všechny tyto otázky odpověděla kladně, pak můžete naši příručku vyhodit do koše a být se sebou nadmíru spokojená. Pokud ale ne, tak s námi pokračujte dál a buďte si jistá, že se vše změní…

Teď se budeme zabývat první otázkou. Přemýšlejte, co byste na sobě chtěla změnit. Neostýchejte se a vybírejte třeba podle Miss World, protože nic není nemožné! Záleží jen na Vás, co chcete změnit. Vybírejte šílené účesy, výrazné líčení atd., nebojte se umělých zákroků jako je prodlužování vlasů, manikúra a ani malých zkrášlení např. piercingu nebo tetování. Čím více se odlišíte od svého nudného vzhledu, tím jednodušší pro Vás bude se oprostit! A Až se k těmto změnám odhodláte, vraťte se zpátky k naší 1 kapitole.

 

Nechápavě mžourám na obrazovku. To přece nemůžou myslet vážně!

Po počátečním znechucení však začínám přemýšlet, co z toho je přijatelné, a téměř se vyděsím, když zjistím, že úmorně přemýšlím nad tím, jak by mělo vypadat moje šílené dokonalé já. Tetování nepřipadá v úvahu, pod jehlu by mě nikdo nedostal a piercingy mi připadají nechutné. I když takové dvě náušnice v uchu nevypadají zas tak špatně, ale… Uvědomím si, že nad tím přemýšlím jako bych se k tomu chystala. Ještě jednou si přečtu článek až po tu ukončující větu a pak se začnu na internetových stránkách rozhlížet, komu bych se chtěla podobat. „Čistě teoreticky“ snažím se přesvědčit samu sebe.

 

***

 

Je kolem jedenácté a já se chystám někam na oběd. Dnes jsem si vzala volno a šla nakupovat. Pořídila jsem si nějaké tričko a kalhoty… a 2 piercingy a strávila 3 hodiny u kadeřníka. „Cože jsem to včera říkala?“ Rychle zaplaším tu vtíravou myšlenku o pevné vůli a vykročím k nejbližší restauraci. Na salát. Už jsem se zmínila, že jsem navštívila dietologa a objednala si trenéra ve fitness centru? Rozhodla jsem se žít zdravěji, tak proč ne…

 

***

 

I když jsem se tomu úporně bránila, nakonec jsem se odhodlala ke změnám z příručky. A tak teď startuji počítač a chystám se vrhnout na další skvělé rady. Čekám dokud neproblikají balónky a spouštím první kapitolu. Po zběžném přečtení mně už známe části se dostávám k další otázce.

 

Gratulujeme k Vaší změně! A honem ke svízelnější otázce. Co Vaše bydlení a zaměstnání? Záměrně spojujeme tyto dva pojmy. Chápeme, že ne každý si může dovolit obrovský dům nebo kariéru, ke které má předpoklady. I přesto záleží jen na Vás, jak si svůj dům zkrášlíte a jak se v práci cítíte. Ovšem než začnete upravovat, položte sama sobě otázku, jestli Vám ten malý plat stojí za takovou námahu a jestli by nebylo lepší poohlédnout se jinde. Je to jedinečná příležitost jak navázat nové kontakty a jak skoncovat s předsudky svých kolegů. A když už budete shánět novou práci, proč nezkusit něco jiného? Co takhle nějaké umění místo nudné účtařiny nebo naopak něco kolektivnějšího místo prosezení celých dnů u počítače? A s novou prací už nový byteček přijde sám…

 

Tentokrát zírám na monitor s otevřenou pusou. To mám jako dát výpověď? Tak tohle už vážně přehnali. Urychleně vypínám počítač se slibem, že ten hloupý program už nezapnu, a jestli, tak až ta velmi dlouhou dobu!

 

***

 

Opět usedám k počítači. Vydržela jsem to měsíc. Pak ale na mě šéf začal ječet, že mi chybí nadšení do práce a to už jsem nevydržela a vmetla mu do tváře, že si to nadšení může hledat u někoho jiného. A tak jsem si začala kupovat noviny a projíždím nabídky k práci, a když už si ty noviny kupuji, tak občas mrknu i na inzeráty s novým bydlením. Čekám, než se spustí ten zatracený program a u toho si prohlížím svoje umělé nehty. Když konečně naběhne, netrpělivě hledám, kde jsem skončila. Jaké je mé překvapení, když místo třetí otázkyobjevuji následující text.

 

Gratulujeme k Vašemu oproštění od věcí všedních! Než se však pustíme k očekávaném problému vztahů, je důležité pozastavit se nad důležitými zásadami. Tyto zásady byly vymyšleny proto, abychom Vás ušetřili zbytečně trapných scén.

 

 

•  Šest zásad

 

Jako první se musíte naučit neodsuzovat věci, které Vám možná přijdou šílené. Věřte nebo ne Váš styl života může zase připadat šílený někomu jinému, a tak se zkuste nejdříve na věc podívat z vícero úhlů a pak ji teprve suďte.

Zásada číslo dvě pro Vás může být menším problémem. Abyste ji dodržela, musíte se naučit nečervenat. Nebo lépe přestat se stydět. Proto se snažte pobývat ve Vám dosud neznámé společnosti. Je přeci jedno, co si o Vám myslí neznámí lidé. Pomozte si tím, že sama sebe přesvědčíte o tom, že už je nikdy neuvidíte. Překonáte tím vlastní zábrany.

Se zásadou číslo dvě souvisí i zásada třetí. Buďte spontánní. Můžete si být jistá, že lidé kolem mnohem raději tráví svůj čas se ženou spontánní, i když občas třeba trapnou, než se ženou nudnou nebo upjatou. Opět platí, že nacvičit si to můžete mezi neznámými lidmi.

Čtvrtá zásada se týká věcí příštích. Myslete dopředu a plánujte. Ale jenom věci neodmyslitelně důležité. Věci všední řešte až na místě, improvizujte. Často tak dosáhnete originálnosti i zajímavosti tam, kde by to nikdo nečekal.

V páté zásadě se jedná o Váš osobní pocit. Nedělejte nic, co je Vám proti srsti. Zjednodušeně řečeno buďte sobec. Nejdříve se ohlížejte na sebe a až potom na ostatní. Nedivte se tomu, že Vám právě toto doporučujeme. Musíte se naučit udělat také něco pro sebe a ne jen stále brát v potaz názory ostatních.

Poslední zásada si tak trochu protiřečí. Buďte vybíravá, maximálně vybíravá. Přesto pro začátek nevztahujte toto pravidlo na osobní život. To doslova znamená nehledejte žádné idola ženských srdcí. Nezapomeňte, že na procvičení postačí známý odvedle.

 

Už jsem si zvykla, že po přečtení každé kapitoly nevěřícně kroutím hlavou a dnešní den není žádnou výjimkou. Tak fajn. Vypínám program a zapnu internet. Projedu nějaké chatovací místnosti až se v jedné usadím. „Spontánní konverzace“ připomenu si a bez okolků se vnutím do rozhovoru jedné dvojice. Připadám si trochu jako hlupák. Kolik mi je abych vysedávala na chatu? Ale kdo se o tom dozví?

 

•  Jdi dál

 

Stojím před zrcadlem a vybírám, co na sebe dnes hodím. Chystám se na večírek. Už asi čtvrtý tento týden. Vyberu si pěkné červené šaty a upravím svoje prodloužené rudé vlasy. Ještě pořád se musím podivovat té změně, ale začínám si zvykat. A také jsem se zapomněla zmínit, že mám nového nápadníka. Trochu mi nejde na rozum, co se chystám dnes večer udělat, ale bylo to v příručce a ta mi zatím špatně neporadila. Nedokážu si představit, že bych ji tehdy na začátku neposlechla. Jak bych skončila? Jsem šťastná, mám vše, po čem jsem toužila! Už se těším, až si budu zítra zase číst.

 

***

 

Co se děje? Nevím si rady. V poslední době se mi všecko hroutí. Nechápu to, udělala jsem všechno, co v příručce napsali, ale přesto jsem ztratila své přátele. Nikdo si mě neváží a v práci to taky zrovna nefunguje. Zoufale sedím v rohu své obrovské postele a snažím se vymyslet něco smysluplného a zároveň sama sebe napomínám za to, že takhle fňukám. Všechno to začalo tím večerem, kdy jsem se rozhodla „Jít dál“. V příručce radili, ať ztropím na večírku příteli scénu a pak se přes to prostě přenesu a najdu si jiného. Udělala jsem to, i když se mi do toho moc nechtělo. A udělala jsem to ještě párkrát – abych získala cvik. Jsem přece královna večírků, tak proč se občas trochu nepobavit? Jenomže v příručce mě nevarovali, že by se mohlo něco zvrtnout a tak jsem prostě šla dál a dál po kapitolách. A jsem si plně jistá, že jsem nic nevynechala, protože jsem ji pro jistotu pročetla znovu. Ale ten skvělý pocit štěstí, který jsem prožívala ze začátku, už dlouho nepřichází.

Včera jsem dostala vztek nebo spíš hysterický záchvat. Chtěl jsem tu zatracenou příručku smazat, ona přece může za to všechno! Ale nešlo to, nemohla jsem se jí zbavit. Je to, jako by ke mně přirostla, jako by byla mojí součástí. Nemůžu už bez ní fungovat“ Začala jsem raději znovu číst.

 

***

 

Opět od nás vyslechnete gratulaci, ale tentokrát poslední. Gratulujeme k Vašemu povznesení“ Jste na konci příručky a měla byste mít v ústech pachuť života.

Ne vše je hořké a nepříjemné, ale určitě jste se poučila, že ani krásné a sladké. Cílem příručky nebo připravit Vám růžové brýle, ale naservírovat poznatky o všem a hlavně o Vás. A nemůžete říci, že jsme neuspěli!

 

„Cože?! To nemůže být pravda!“ jsem úplně zděšená. Přečtu ten krátký text znovu, abych se ujistila, že není jen výplodem mé fantazie. Není. Otáčím na poslední stranu mé milované a zároveň nenáviděné příručky – mé drogy. Objevuji však jen jediný odstavec.

 

Rozhodnutí je jenom začátek něčeho. Jakmile se člověk rozhodne, pohrouží se ve skutečnosti do mocného proudu a ten ho unáší na místo, na které v okamžiku rozhodování vůbec nepomyslel.

 

•  O 5 let a 50 stran později

 

Zase tě zdravím můj milý deníčku – po několika letech. Po tom, co jsem zažila úplně vše, co se dá zažít s vlastním přispěním. Změnila jsem se z nudné kancelářské myši bez jediné kapky sebevědomí na lesklou královnu – bezcitnou potvoru, která má všechno, ale jen díky tomu, že je sobec. Bylo to fajn? Bylo. Nebo jsem si to alespoň nějakou dobu myslela. Bylo to fér? Rozhodně ne, ale tehdy jsem se na nic tak přízemního neohlížela. A jaká jsem teď? Snažím se skloubit lesk mrchy a nějaké dobré vlastnosti, které jak doufám ve mně ještě zbyly. Vím, že to stejně nevyjde. Žila jsem bez příručky a s příručku, jenomže teď jsem na jejím konci a bez ní to nedokážu. Kdo mi teď dá odpovědi na všechny otázky? A jsem jediná, kdo se dostal tak daleko? Tomu se dá jen těžko uvěřit. Prožila jsem všechny slasti i hořkosti života jen díky příručce, ale tak to už dál nejde. Jenže kdo mi teď řekne, co dál? Znamená pro mě konce příručky také konec cesty? Asi ano, protože tomu odpovídá jediná rovnice, kterou jsem se za ta léta naučila, jediná, která má smysle a které věřte: Žít je proces poznávání jak život chutná…



2. místo v kategorii Povídka - Patricie Sojovská


Jak chutná život?

    Narození, jak to popsat? Byla to snad radostná událost, to moje narození? Nejdříve asi ano, byla jsem dlouho očekávané dítě. Všechno vypadalo v pořádku, předběžná vyšetření neukazovala žádný problém a všechno ostatní šlo podle plánu. Moje mamka v těhotenství dělal vše správně, dokonce i chodila na speciální cvičení pro těhotné, zkrátka podle všech těchto znaků jsem měla být ideální dítě, ale jak už to tak bývá, v životě není nic ideální.
    Narodila jsem se a ještě si neuvědomovala, jaká jsem, ani jsem na to přijít nemohla. Doma milující rodiče a všude v okolí milí lidé, nikdy mi nikdo nedal najevo, že jsem zvláštní nebo jiná,. Až při nástupu do školky jsem začala pociťovat změnu, okolí na mě reagovalo rozpolceně, ze začátku jsem to nechápala, ale pomalu mi docházelo, že je na mě něco divného, něco, co jiné děti nemají a dokonce ani neznají.
    Hypertrichóza je onemocnění kůže, při této chorobě dochází buď k lokálnímu nebo celkovému porostu těla. Laicky je to nadměrné ochlupení nějaké části těla, většinou to bývá v obličeji. Tento velmi vzácný jev postihuje jednoho člověka z miliardy a já jsem Ten jeden. Není to jako výhra v loterii? Pěkná výhra, jak jsem se o ní zasloužila? Nevím, asi někdo tam nahoře losuje a vybírá, co komu připadne do vínku, ale jestli to je pravda a jde jen o los nějaké Matky přírody, tak tedy pěkně děkuju.
    Myslím, že jsem pro své rodiče musela být pěkný šok. Ze začátku to byl jen malý flíček, ale s věkem se jeho velikost zvětšovala, teď mám pokrytou téměř celou levou tvář až k oku. Když s něčím žijete od narození, zvyknete si. Ale na co si nezvyknu nikdy, jsou reakce okolí. Většinou jsou zhnusené, lidé ode mě odvracejí oči a raději se dívají jinam, ale nejhorší je, že někteří ve mně vidí nějakou atrakci, něco, co v životě neviděli, a proto je to přirozeně zajímá, ale jak k tomu civění přijdu já?
    Teď je mi 17 let a jsem zrůda, připadám si tak. Doma mi sice říkají, že na vzhledu nezáleží, ale co si budeme povídat, záleží a moc. První, co každý při pohledu na mě zahlédne, jsou právě ty chlupy v obličeji. Jak s tím má mladá dívka žít? Copak můžu s ostatními děvčaty řešit, s jakým klukem jít ven, když o mě nikdo nestojí? Občas mívám období, kdy si říkám, že jsou lidé, kteří jsou na tom hůř než já. Někdy se snažím samu sebe přesvědčit, že jde jen o pohledy kluků, především těch, kteří se mi líbí, a zase spadnu na zem. Po několika těchto pádech sebevědomí jsem si vybudovala docela slušnou bariéru, dává mi pocit, že ty posměšky a pohledy ostatních zvládnu. Občas sice přijde nějaký větší otřes, ale zatím mohu říci, že si žiji bez větších problémů se svojí vlastní osobou. Někdy mám tendenci se schovávat a někdy naopak vyjít se vztyčenou hlavou do světa. Nemám v plánu se někde ukazovat jako cvičená opička, takže nabídky od různých institucí na nějakou formu spolupráce jsem vždy striktně odmítla.     Teď tady sedím a píšu, sama se snažím nějak pochopit tok svých myšlenek, co se mi honí hlavou. Jak to asi vyjádřit? Dnešní den byl už od rána pěkně vydařený.
    Probudila jsem se do krásně zasněženého dne a venku stále ještě poletovaly vločky. Bylo to jako sen, já, která odmalička miluji sníh a mráz, jsem si přímo libovala, když jsem si navlékala teplý kabát. Ve škole se můj dobrý pocit jenom utvrdl, to když jsem se dozvěděla, že místo nenáviděné fyziky náš čeká vystoupení divadelního kroužku. Celé představení se mi slilo dohromady, měla jsem oči jen pro jednoho z aktérů. Byl to takový nenápadný kluk, ze kterého však vyzařovala nespoutaná energie a štěstí. Připadalo mi, že jsem se právě dívala na svůj přesný opak. S napětím jsem sledovala každý jeho pohyb a stále obdivoval jeho osobu. Bohužel mi ale bylo jasné, že zájem z jeho strany nemohu čekat, takže jsem jen seděla a kochala se. Odměnou za mé zírání byl jeho zářivý usměv, který jsem si sice přivlastnila, ale hned jsem na něj zapomněla, protože mi došlo, že na mě se rozhodně nesměje. Po skončení představení jsem zklamaně odcházela a říkala si, že už nemůžu propadnout svojí fantazii a naivně doufat v něco víc. Jsem směšná. Zbytek dne už probíhal v klidu, žádné testy ani zkoušení, zkrátka pohodový den.     Zlom nastal až při odchodu ze školy, před branou stál ten kluk a na někoho čekal. Zachvěla jsem se a pokračovala dál v chůzi. Když jsem došla k bráně, někdo zakřičel: „Hej!“ S nadějí jsem se otočila, ale ouvej, ten kluk zavolal na mého spolužáka Martina, který k němu hned nakráčel a objal ho. Tento neobvyklý výjev mi dodal odvahu, otočila jsem se k Martinovi a jeho příteli s dotazem, zda by nás neseznámil. Martin ni vyhověl a po chvíli už jsme se vesele bavili ve třech. Bylo až s podivem, jak dobře jsem si s nimi povídala, dokonce jsem zapomněla i na svou ohyzdnou tvář. Cítila jsem se s nimi příjemně a připadala jsem si konečně jako s přáteli. Čas utíkal jako voda a já musela domů, ale vyměnili jsme si čísla s příslibem, že se domluvíme na příště.
    Další den mě vzbudila sms: „Nechceš jít s námi na pizzu? Martin.“ Samozřejmě jsem odepsala, že půjdu ráda a začala se chystat. V pizzerii jsme se dobře bavili, ale hovor se stočil i k mojí tváři, kluci to kupodivu brali úplně normálně a oba mě ujišťovali, že na tom vůbec nezáleží. Snažili se mě přesvědčit o tom, že mě lidé litují, kdežto je odsuzují, oni jako homosexuálové si taky užili svoje, ale přesto jim to na úsměvu neubralo.
    Doma jsem se nad tím zamyslela a došlo mi, že ne každý je tak povrchní a sleduje jenom vzhled. Oni mi vlili optimismus do žil a dodali mi radost a to i přesto, že měli svých problémů dost. Když jsem byla s nimi, stávala se ze mě konečně veselá holka, která už nemyslela jen na svůj handicap, ale snažila se radovat z maličkostí, ještě jsem jim neřekla, že oni mě naučili si života užívat, našla jsem v nich nejlepší přátele, na které jsem se mohla spolehnout a to mi postupně začalo dodávat sebedůvěru. S jejich pomocí jsem se rozmluvila i ve společnosti cizích lidí a zejména kluků.
    Je úžasné, že dva gayové mi dokázali od základů změnit život, poznala jsem, že jsou to lidé jako každí jiní, jen se liší orientací. Vděčím jim za hodně, a proto tohle píšu, dělám to pro ně, aby věděli, že z jedné smutné a zoufalé dívky udělali veselou a šťastnou slečnu, která bere život s radostí. Mimochodem, seznámili mě s jedním zajímavým chlapcem, se kterým jdu dnes na procházku, tak mi držte palce…



3. místo v kategorii Povídka - Lenka Dvořáková


Ale chce se ti chtět

    Sedím na verandě našeho rodinného domku na venkově. Včera mi bylo dvaatřicet, mám hodného manžela, který má se mnou trpělivost, tři děti, čtyři psi, kotě a tři koně. Měla bych být šťastná. Ale nejsem. Člověk si život naplánuje. Řekne si, že bude bydlet v malém domečku, budou se s mužem milovat každý den jako poprvé, mít hodně dětí a zvířat a budou všichni šťastní. A stejně je potom všechno jinak.
    Můj muž je čestný a hodný člověk. Nikdy by mě neopustil, ale nic nechápe a ničemu nerozumí. Radši mu ani nic neříkám. Naše první dcera už vystřídala čtyři školy. Je jí deset let a na každé jí děti ubližovaly. Druhá dcera, šestiletá, má astma a musím ji držet od stáje, i když koně miluje. Jinak má záchvaty. A syn, kterému bude dva a půl roku, je velmi uplakané a nervózní dítě. Ach jo. Své děti miluji, jsou mým potěšením a nikdy bych je nikomu nedala. Stejně tak svoje zvířata.
    Ale chybí mi něco moc důležitého. Láska. Ne, že by mě manžel nemiloval. Miluje nadevšechno. Ale já nemiluji, nikdy jsem nemilovala a nebudu milovat jeho. Kamarádky říkají, že jsem pitomá. Že mi uteče s nějakou, která ho milovat bude. Neuteče. Dobře ho znám. Spím s ním denně a hrát vzrušení a lásku jsem se vcelku naučila. Nemůže si stěžovat. Snad jen, že nepředstírám věčně. Mám ho ráda jako kamaráda, bráchu, tátu svých dětí….ale ne jako milence, to nikdy. V posteli milenku hraju. V životě jsem parťáci. Tak možná, že mu může chybět flirtování při práci a jiné takové věci, které ženy normálně dělají. Jenže ty svý manžely milují. Anebo předstírají věčně. To já neumím a vlastně ani nechci….
    Tenhle příběh začal na střední, rok 2005 a vlastně i pár předešlých. Co na tom, všechny byly podobné, krásné, ale taky někdy dost hořké. Tam jsem se zamilovala a to dost osudově. Ta láska byla vždycky jednostranná. A trvá doteď. Manžela jsem si našla na vysoké škole, ve třetím ročníku. Přišla svatba a první dcera, společný byt v Plzni a fenka ovčáku Stella. Dělala jsem veterinářku a můj muž pracoval na důležitém místě ve velké firmě. Když měla naše dcera, jmenuje se Sára, čtyři roky, narodila se nám druhá holčička, Anetka. Odstěhovali jsme se do Turnova a Sáry tam potom začala chodit do školy. Po roce ji musela změnit a pak ještě jednou. Nakonec jsme se rozhodli splnit se sen a odstěhovat se na venkov. To byly Anetce dva roky.
    Našli jme statek nedaleko Turnova v pěkné krajině Českého ráje. Já jsem si udělala ordinaci přímo v domě a manžel za prací dojíždí do Liberce. To už s námi ale nebyla milovaná Stella. Pořídili jsme si dva koně, plavou kobylku Chemii a rezavého hřebce Athose, a následně třetího, strakatou Logiku. Anetě s projevilo astma, takže nastalo hlídání, aby se nedostala k senu. Jak je to na venkově složité, si asi umíte představit…Pak přišla fenka japančina jménem Žanetka, chvíli po ní kavkazský ovčák Diego a ohařka Ginger. Narodil se nám syn Matouš. Nedávno jsme si pořídili ještě jednoho pejska, fenku německého ovčáka Nelinku a na naléhání Sárušky kotě jménem Ricardina. Říkáme jí Riki. To jsme si zase zadělali na potíže, kotě s rodokmenem aby člověk pořád hlídal. Do toho Sára spadne z koně a zlomí si zápěstí, Anetka začíná chodit do školy, takže ráno vypravuji děti dvě a Matoušek od rána do noci jen řve, řve a řve. Únavné. Ale taky krásné, to se popřít nedá. Všechny děti milují zvířátka a žijí s nimi ve šťastné symbióze, až na Anetčino astma. Na našem statku je krásný klid a mír a za pár let bychom chtěli chovat i krávy a ovce. Zatím jen koně řehtají v maštali…a po dvoře se honí psi. Obzvláště Ginger, nebo Gina, jak jí říkáme, to je panečku éro. Myslíte si, že nejrychlejší zvíře na světě je gepard? Tak naše hladkosrsté zlatíčko Vás vyvede z omylu… Ta zvířata jsou mou velkou radostí.
    Neumíte si představit tu krásu, když ráno vkročíte do stáje a tam na Vás koukají tři páry zvídavých očí. Vaši koně Vám něžně frkají do dlaní a nastavují hebké čumáky k pohlazení. Ta krása, když se ráno probudíte a vedle sebe nahmatáte velikánského, chlupatého a poklidně spícího kavkazáka, který se Vám proti vaší vůli vnutil do postele. Vstanete a projdete pokojíky, kde klidně oddychují vaše tři krásné děti. Láskyplně se zahledíte na nejstarší dceru, u níž na polštáři spokojeně spí fenka japančina. Pak vejdete do obýváku, z gauče Vás máváním ohonu zdraví štěně ovčáka a z psího pelechu na Vás koukají věrné ohaří oči. A ještě jedny. Kočičí. Usmíváte se při pohledu na kotě, tulící se k velkému psu. Hotová ranní poezie. Ale k realitě. Ne vždy je to takto idylické. Vlastně, idylické to bývá málokdy. Je-li to tak, měřím dětem i psům teplotu a studuji příručku veterináře….
    Ve skutečnosti ráno vejdete do stáje a z místnosti s krmivem kouká rezavý zadek. „ Áťo, ty blbče chlupatej!!!“ úpíte a taháte hřebce z pytlů s ovšem. V duchu už se vidíte, jak ho celou noc budete vodit, protože dostane koliku. Kůň na vás kouká, jako kdyby ani nažrat nedostal. Když později pouštíte na pastvinu kobyly, minimálně jedna vám šlápne na nohu, nebo se vás pokusí odtáhnout do sadu. Jablíčka by si daly, potvory. Vejdete vyčerpaná do domu a ze své postele vyhodíte manžela, který měl být už na cestě do práce a velkého uslintaného kavkazáka, který vám stačil napůl pozřít polštář(vytáhnete mu jej z mordy s hlasitým FUJ JE TO!!!) . Zatím se k vám zezadu připlíží rošťácká Nela. Všimnete si jí hned, jakmile se vám zakousne do nohy. No jo, štěně. Chce si hrát. Z obýváku k vám doléhá šílený řev. Vběhnete tam jako matador do arény, přitom málem zašlápnete fenku japánka, která se moc ráda motá pod nohy. Vaše ohařka běhá v pokoji kolečka, stylem formule jedna a pře ní běží zoufalé kotě. Nechce ho sežrat jen má moc energie. Když se vám podaří Ginu chytit, sundat kotě z lustru a posbírat rozbité věci, vytočí vás manžel, hledající věci do práce. Jako by si je nemohl přichystat večer. Vaše batole se právě probudilo. Upozorní vás na to stodecibelový řev. Běžíte je uklidnit a budíte děti do školy. Následně řvoucího prcka houpete na jedné ruce a druhou taháte z postele mladší dceru. Starší už stojí u skříně. Následně se přemístí pře vaši, odkud je nemilosrdně vyhodíte. Minule si do školy vzala vaše jediné společenské šaty a polila je na výtvarce tuží. Teď je z nich perfektní hadr na podlahu. Za pět táců dobrý ne? Starší dcera oblečená odchází do kuchyně najít si snídani. Přebalíte batole, neboť nočníček mu ještě nic neříká a naposledy vytáhnete mladší dceru z postele. Neochotně se obléknete. Když obě školačky odejdou, zbyde vám na starosti už „ jen“ batole, čtyři psi, tři koně a kočka. Měla jsem jít dobrovolně dělat do dolu. Ten klid tam…Ale ne, nikdy bych ty svoje zlatíčka nevyměnila. Jenom tu lásku…tu bych potřebovala.
    Jednoho dne si tak navečer kontroluji stáj, děti a psi už spí, kotě v kuchyni večeří a manžel je na služebním výletě. Vdechuji vůni sena a koní, kterou tolik miluji, a vzpomínám na střední. Byly to nejlepší roky mého života. Sice mi chybělo to, co mám zase teď, děti a koně…ale měla jsem lásku. Sice neopětovanou, ale stejně. Lepší než teď, toužit po ní desítky kilometrů daleko….Člověk nemůže mít všechno. Mohla jsem zůstat žít v Plzni a ve stínu desítky lidí si tajně svou lásku uchovávat a prožívat. Věrná. Poblíž. Anebo se vdát bez lásky a mít děti a domov, po jakém jsem vždycky snila. Zvolila jsem druhou možnost. Ale tvář mojí lásky mi z mysli nesešla ani s věkem, ani s dětmi…Kdyby manžel nebyl trouba, dávno to ví. Bože, kéž by mě za to zbil. Někdy se cítím tak strašně…vina?
    Snad. Ale to je hold druhá stránka tohohle způsobu života. Ovšem jak se mi takhle zasteskne, vlezu si do boxu nejmladší klisničky Logiky a sedíc na zemi ve slámě, blízko koňského tepla, jako už tolikrát, vzpomínám. Na ni. Chce se mi křičet. Je to holka, Bože no a co?! Jo zamilovala jsem se do holky. Možná, kdyby ta holka byla kluk, by taky bylo všechno úplně v pořádku. Což takhle tak úplně není. Kydám hnůj, koním a vzpomínám na to, jak jsem ji ke koním chtěla dovést. Mazlím se s dětmi a přemýšlím o tom, jak jsem chtěla chránit ji jako své děťátko. Spím s manželem a myslím na ní. Bolestný. Hnusný vůči rodině. Ale bohužel to takhle prostě je. Co můžu říct dětem? Nebýt mého rozhodnutí, nebyly by tu a ony tu jsou rády. Jenže proto, abych tohle vůbec dokázala, jsem musela tehdy něco udělat, abych se s ní pak už nevídala. Udělala jsem to chytře. Políbila jsem ji na rty. Věděla jsem, že jak tohle udělám, nikdy už nebudu mít odvahu se s ní setkat. A navíc jsem si tímto způsobem i splnila kousínek snu. Alespoň jednou jedinkrát jsem tehdy cítila její rty na svých. Jen jednou. A pak odchod. Od té doby jsem ji neviděla, neslyšela o ní, zůstaly jen vzpomínky ze střední, pramínek vlasů a láska, která, jak jsem pochopila, nebude nikdy naplněna, ale ani nikdy neskončí.
    A o tom všem přemýšlím v kobylím boxu. Už delší dobu ve mně zraje myšlenka setkat se s ní. Se Sárou. Mojí láskou. Ano, moje dcera je po ní pojmenována. Žel Bohu, dcera je celá po tátovi a mou dávnou přítelkyni mi nemůže připomínat ani s velkou dávkou fantazie. Kradu se do domu. Všichni spí. Sedám si na gauč v obýváku. Přemýšlím. Nevím ani, kde teď Sára bydlí, zda se vdala, jestli má děti…nevím nic. Po tom rozloučení po matuře jsem zmizela jako pára nad hrncem dřív, než mi stačila říct ahoj. Byla tím polibkem tak omámená, že neřekla ani slovo. Asi je to lepší, protože to, co by mi na to řekla, by nebylo zrovna milé. Nesnášela jakýkoliv dotyky. Taky jsem si jich moc neužila…toužila jsem po nich…ale nikdy bych ji nenutila. Sedím s mobilem v ruce a nevím co. Číslo, jaké mívala, ještě mám. Ale má ho ještě? Zavolat na pevnou a toho chlapa, který to na sto procent vezme, se zeptat „ Brý den, máte ženu Sáru?“, to bych byla za blázna. Odjet do Plzně a podívat se na místo, kde bydlela, jestli tam nebydlí doteď?
    Nakonec mi to připadá jako dobrá volba. Odjedu na víkend do Plzně. Ale jakou záminku najít, aby to manželovi nepřišlo divné? Ani mě nenapadlo, že bych mu mohla prostě říct, že jedu za kamarádkou. Ne. Když přijel ze služebky, řekla jsem mu, že jedu do Plzně ne víkend jako veterinářka na výstavu psů. Na nic se neptá, říkám, že není moc chytrý. Ale slibuje, že pohlídá děti i zvířata. Prima. Za to mu daruji krásnou noc. Ne moc ráda, protože ze sexu s ním mám požitek asi jako ze stříhání nehtů, ale asi si to zaslouží. Vždycky potom odejdu do koupelny a udělám si to sama, jen se svými představami a touhami. Smutné. Ale co. Můžu za to snad? Ne. Ale manžel za to taky nemůže a už vůbec děcka. Však Sári, Anet ani Matoušek nikdy nic nepocítí. Muž ano. Ale s tím si mě muž bral. Ani kdysi na vysoké nebyl náš vztah jiný.
    V pátek 15.6.2021, nasedám do vlaku směr Plzeň. Manžel by mě tam mohl hodit, ale já chci jet sama. Nemám řidičák kvůli bezpečnosti své i ostatních účastníků silničního provozu…V Plzni se ubytovávám v hotelu. Sice bych mohla bez potíží spát u našich, ale na tento výlet chci být prostě sama a mít klid. Přiznám se, odvahu jsem hledala celý víkend. Myslíte, že je jednoduché po tolika letech jít za ní? Navíc po tom všem…V neděli ráno se konečně, po dvoudenním poflakování po Plzni, odhodlám. Jdu tou cestou, kterou jsem pře lety tak dobře znala. Pamatuji si ji, jako by to bylo včera, co jsem tudy šla naposled. A ono je to už třináct let. O tři ulice vedle Sáry bydlívala taky další moje kamarádka, Magda. Ale ta tu už nebydlí. Zůstala jsem s ní v kontaktu a občas se navštěvujeme. Ona teď bydlí s manželem v Teplicích. Mají dvě malé děti a velkého psího chlapa J .
    Magda po matuře se Sárou kontakt nepřerušila, ale pak nějak časem…nabyl čas a tak…zkrátka se s ní už taky dobu neviděla. Stojím pře Magdiným bývalým domovem a vzpomínám chvíli na ni. Teď tam bydlí její mladší bratr. Ale já…já musím o kousek dál. Srdce mi bouchá, jako když kope Athos do stěny boxu. To dělá každé ráno, když už chce na pastvu. Ale zpátky. Její dům jsem hledat nemusela. Je trochu opravený, ale jinak je tu pořád všechno stejné.
    Na zahradě za plotem stojí dva hlídači. Bližším pohledem zjišťuji, že jsou to feny, musejí mít právě štěňata, cecíky mají nalité mlékem. Berňačka a krásná bernardýnka s převahou hnědé barvy. Vsadím se, že Sára zůstala bydlet tady. Když jsem zazvonila, otevřelo se okno a vykoukla holčička. Asi tak osmiletá. Přesto, že Sárušku jsem jako osmiletou ještě ani neznala, měla jsem při pohledu na to děvčátko pocit, že se vrátil čas. Tak moc jí byla podobná. Tak Sára má dceru…Poprosila jsem jí, aby mi mámu zavolala. Držela jsem se plotu. Jo ta nejistota a nervozita…už před lety jsem byla pokaždé nervózní, když jsem tady čekala na místě. Chvíli jsme na sebe jen upřeně zíraly. Vypadá pořád stejně. Pořád krásná, možná trochu zralejší, ale člověk by jí i tak hádal dvacet let, ne třicet dva… „Báro“ zmohla se po chvíli na slovo. Vida, i hlas má pořád stejný. „Co tu děláš???“ No o tom jsem tedy nepřemýšlela co jí vlastně řeknu? „Kvůli…ehm, jsem tu kvůli štěňatům.“ Slyším se, jak říkám. „Jo…tak pojď dál.“ Ustoupila a já prošla brankou. V tu ránu byly u mě obě fenky a já se s nimi mazlila. „Jak se jmenují, Sári? Jsou krásné…“ pochválila jsem jí je. „Říkáme jim Bety a Ála. Bety je Brňačka,“ řekla. Když se mě ty krásné psí holky dost nazkoumaly, vzala mě Sára dovnitř. Bylo to tam pořád stejné, stejné jako kdysi. „O jaké štěně máš vlastně zájem?“ zeptala se. Pohlédla jsem na nalité cecíky obou fen. „ No, podívám se, které se mi bude líbit…“ zarazila se. „Ty Barčo…ty ses změnila za ty roky?“zavrtěla jsem hlavou a pomalu mi došlo, co jsem řekla za hloupost. Mě se vždycky líbí všechna štěňata a Sáry to ví. „Kolik štěňat máš volných?“odváděla jsem hovor. „Víceméně všechna, žádné není konkrétně zabrané, mám hodně zájemců neurčitých. Řekni Báro, jak ses dozvěděla o mých štěňatech?“ A sakra… „No…ehm…tak, od našich“ snažila jsem se zachránit. Zatím jsem se zouvala a odkládala si kabát. Na chodbu vyšla dcera Sáry, ale jak mě uviděla, mihla se a proklouzla do pokoje. „To je Terezka, je trochu plachá. Tak pojď do obýváku. Chceš čaj, kafe nebo něco? Jinak krom Terky mám taky manžela, ale není doma.“ . „Chci vidět štěňátka Sáry, jestli smím…“ Přikývla a odvedla mě do pokoje, který kdysi asi měl být zimní zahradou. Pokud vím, mívala tam jen nějaké staré počítače…teď byl rozdělen na půl a plný štěňátek. Berňáčků bylo osm, bernardýnků pět. Byli krásní všichni. Celá jsem zjihla. Sára mě s nimi nechala chvíli samotnou a šla udělat čaj. Nejdříve jsem se pohrála se štěňaty od Ály, pak od Betynky. Potom mě zavolala, abych si šla chvíli sednout. Sedla jsem si naproti ní a konečně si ji mohla zase, po tolika letech, prohlížet. Pořád nádherná. Tak to je ta má láska, s níž bych musela být, abych mohla být šťastná. Chtělo se mi říct jí to. Všechno. Říct jí, jak strašně moc mi chybí, jak na ni myslím při západu slunce nad mou farmou…
    Povídali jsme si o všem možném, ale tohle jsem jí neřekla. A nejednou byl čas jít na vlak… „Tak…štěňata, chci je od mámy dát za dva týdny, takže potom si můžeš nějaké vzít. Zalíbilo se ti nějaké obzvlášť?“ Všechna ta malá chlupatá stvoření byla kouzelná. Přesto jsem si vybrala pár favoritů. U bernardýnů jsem měla jasno. Hned se mi zalíbil jeden obzvlášť rošťácký pejsek, vypadal jako jeho matka, s převahou hnědé. U berňáčků jsem váhala mezi nejmenším štěnětem, fenkou, nebo velmi aktivním pejskem s velkou lysinkou. Ale pejsci se narodili Betyně jen dva a na oba už měla Sára potencionální zíjemce o pejska, přestože nikdo si nevybral konkrétní štěně, zatím, měla dva zájemce o pejska berňáka. Sice by mi ho nechala, ale já jsem se rozhodla pro drobnou fenečku. Bernardýní kluk, kterého jsem si vybrala, mi byl slíben. A ta malá potom taky. Jmenují se Dionek a Carolinka… „Tak jo. Za dva týdny si pro ně můžeš přijít..“ A tady jsem se odvážila poprvé zeptat na něco, co jsem doopravdy moc chtěla. „Ehm…. Sáry…a nemohla bys… tedy, nechtěla bys… se podívat ke mně? A přivézt je s sebou…“ neobratné pozvání, vím. Podívala se na mě a chvíli přemýšlela. „Víš co, zavolej mi tak za týden a dohodneme se jo? Číslo mám pořád stejné.“ řekla potom. Pohladila jsem ještě jednou obě její fenky. Obejmout jsem se ji neodvážila, i když jsem po tom strašně toužila. Rozloučily jsme se.
    Domů jsem přijela s nadějí, že přijede. V době mojí nepřítomnosti to zvládli docela dobře. Škody nebyly velké… Pamatovala jsem si sice z dob našeho mládí, že Sáruška návštěvy dost často odvolává, ale řekla jsem si prostě, že po tolika letech to neodvolá a těšila jsem se na to, až ji zase uvidím, až jí ukážu svůj dům, děti a zvířata tak moc, že i manžel říkal, že jsem veselejší a lépe naladěná než obvykle. Po týdnu jsem jí zavolala, jak jsem slíbila, a ona řekla, že tedy přijede a pejsky mi přiveze. Proti parvoviróze že jsou už očkovaní, takže jim nebude vadit moje zvířectvo, pokud nějaké mám. A že se už docela těší. Ale to muselo být nic proti tomu, jak jsem se těšila já. Po domě jsem doslova tančila, vzpomínala s něhou a láskou na zlatou střední a počítala hodiny, kdy přijede. Konečně nastal den D.
    Upravila jsem děti, psy, koně, kotě a manžela, který se stejně chystal odjet odpoledne kamsi se sousedem. Byla sobota. Asi v sedm deset na příjezdové cestě zaskřípal štěrk pod koly auta. Bože, ona je už tady! Roztřásla se mi trochu kolena a vyběhla jsem z chalupy. Z auta prozatím vylezla malá Terezka. Manžela Sára nechala doma, ale dítě s ní jet chtělo. Asi se rozloučit se štěňaty. Sára vystoupila z auta a rozhlédla se. Pozdravily jsme se. Podívala se po čtyřech psech za plotem. „Pojďte dál, já vám všechno ukážu…“ zvala jsem je dál. Psi čekali, až budou moci nově příchozí oskákat, oslintat a jinak přivítat. K jejich velké lítosti jsem ale Sáru s dcerou a dvěma velkými přenoskami pro psy odvedla dovnitř až po té, co manžel pevně držel Diega a Ginger a starší dceru Nelu. Malá Žanetka nemohla způsobit nic takového, jako třeba vyválení návštěvy po zemi a vyražení přenosek z rukou, proto jsem ji nechala. Terezka si k ní hned přičapla, aby ji pohladila. Fenečka spokojeně vrtěla ohonem, ovšem zbylí psi chtěli taky vítat… Když už jsme byly uvnitř a Sárča s dcerkou odložily na zem přenosky se štěňaty, podívala se Terezka žádostivě na dveře ven. Moc plachá na to, aby vyslovila prosbu. „Mohla by se malá jít podívat na psy?“, požádala mě její máma tedy. Vyšly jsme ven všechny, to kdyby pejsany chytla příliš velká touha vítat. Ale Terezka si s nimi zvládla poradit. „Holka ji šikovná na psy že?“, podotkla jsem, vracejíc se se Sárou dovnitř. „Je, aby nebyla. Narodila se do chovný stanice…“. Než se za Terezkou vrátily i mé starší děti, představila jsem je aspoň Sáře. A taky Matouše a manžela. A ona mi vyprávěla o svých psech. A kočkách. Má teď pět rozmazlených koček. Prý za to může manžel, za počet i rozmazlenost. Ale jejich fotky u sebe má, tak nevím, kdo za to může. Prohlížím si je. Tříbarevná Ajka, černobílý Čertík, zrzavobílá Čína, mourek Nelson a mouratobílá Vivien. Dala bych život za to být jednou z těch vypasených koček. Žít vedle ní, mazlit se s ní, usínat v její blízkosti, ne-li rovnou v náručí. Nebo být jednou z její smečky psů(má krom těch dvou fen ještě pár dalších…). Doprovázela ji venku, chránit ji… byla bych nejoddanější fenou na světě. Ale není mi to dáno. Jsem jen žena, která si tak pro sebe miluje jinou ženu. Která ji ale nikdy nemilovala. Bavíme se o takových těch všedních věcech a já ji pozoruji. Nikdy nebudu mít dost těch pohledů. Ty její tajemné oči… a úzké rty… nezměnila se. Matouš začíná řvát a Sára si vzpomene na štěňata. Jde je vypustit a já přebalit prcka. Pozoruji, jak ona hladí ty malé chlupáče. „No, je asi čas odjet..“ „Neodjíždějte ještě! Prosím!“ slyším se zoufale zaprosit. Zarazila se. Střední škola…kolikrát již toto slyšela. Dovnitř přichází Terezka. Jde k mámě a něco jí šeptá. Stydlivka. Celá máma. „Báro, mohla by si Terezka pohladit koně?“ A tak nechám štěňata zkoumat pokoj pod dozorem muže, který přišel, a my jdeme do stáje. „Terezko, ty se učíš jezdit?“ snažím se navázat kontakt s holčičkou. Následují nás i moje dcery. Anetku honem odháním. „Má astma“ vysvětluji udiveně se tvářící Sáře. Tedy, mamince Terky, tu Sáru myslím. Mojí nejstarší dceru astma její sestřičky už vážně neudivuje. Naštěstí si malá vzpomněla, že máme nová štěňata a uhání se podívat, jak si hrají. Zatím moje druhá dcera zatahá za rukáv Sáru. „Paní, po vás mi dala máma jméno?“ Neváhá ani chvíli. „Vsadím boty, že ano.“ No, bosa by nejela. Prokoukla mě samozřejmě okamžitě. „Terinka nejezdí na koni, Báro. Ale ráda by. A, když to tak vezmu, i já bych možná ráda. Ale ne dnes. Někdy příště.“ Vrátila se k tématu koně. Její dcera okouzleně hladila Chemii. Chemie je nádherná plavá kobylka QH, čistokrevná, s figurou nejkrásnější jakou jsem kdy u quatříka viděla a s pohyby tak ladnými, že jakoby ani nechodí, ale tančí a vznáší se. Navíc je velmi hodná a trpělivá. Zkrátka pohádkový koníček. Terezku uchvátila, o tom není pochyb. Ale ani ostatní nejsou o zájem dítka ochuzení. Rezavý hřebec na ni hledí s rošťáckým zájmem v očích. Athosek, do něho jsem se tehdy na aukci amerických jezdeckých koní zamilovala. Roční neposeda s velkýma ušima a dlouhýma nožkami k nám přibyl. Dnes je to nejkrásnější hřebec široko daleko a na výstavách nám vyhrává jednu stuhu za druhou. Ale temperament a hříběcí rozpustilost mu zůstala dodnes. Neublíží nikomu úmyslně, ale občas má v těle příliš energie…Nakonec přišla v mazlení na řadu Logika, ten náš strakatý poklad…je to tedy „obyčejné“ čétéčko, ale koho by neokouzlila něžným, jemným vzezřením a dojemným kukučem? Terezka ji hladí a na její tváři se rozlévá ještě větší úsměv. Logika jí něžně oždibuje prsty a olizuje dlaně. Nutno ale říct, že Loginka je pořád ještě hříbě, člověk někdy neví, co ji napadne, a proto děti ve stáji samotné nenechávám. Když se Terinka nabaží hlazení koní, pošlu je s mámou Sáry na zahradu, aby si pohrály se psy a našly kotě, které se kamsi zašantročilo.
    A já … já zatím se Sárou mluvím o spoustě věcí, i o minulosti. Ale na naše…rozloučení… na to řeč nepřijde. Vyhýbáme se tomu obě dvě. Ale vzpomínat na to musím stejně. Když vidím její tvář…. Neumíte si představit, jaké je to, líbat holku, která je tak čistá, tak neposkvrněná a nádherně ostýchavá…. Jak jemné a něžné to bylo…. Ona se tehdy nebránila. Snad šokem. Nebo že by… ale v to nebudu ani doufat. Je to naivní a hloupé. Ona mě nikdy nechtěla. Já bych ji spálila žárem, kterým hořelo moje srdce. Nezhasilo tu touhu, vášeň, lásku nic. Nikdy. A nezhasí, Kéž bych mohla…. Kéž bych jen mohla znovu ji políbit, obejmout a už nepustit… Už asi není tak nevinná a čistá. Ale z krásy a plachosti, která mě vždycky naplňovala ochranitelskými myšlenkami, jí roky neubraly ani gram. Vychází ven můj manžel. Prý nás vyfotí. Chytneme se kolem ramen, jako tenkrát kdysi… ach jo. Stojím vedle ní tak blízko a nemůžu ji mít. No jo. Nikdy to nešlo a nejde ani teď. „Báro, ráda jsem tě viděla, ale musím jet.“ Nemíní smlouvat. Pochopila jsem ji. Volá Terezku a obě se pak loučí se štěňaty. Dion a Caroline už svůj nový domov náležitě prozkoumali. Miláčci, plyšáčci malí. Sára si sundavá mikinu. „To jim nechám, kdyby se jim stýskalo.“ podává mi ten kousek oblečení. V duchu přítám, zda jej prckům zabavím, či se na noc uložím s nimi do košíku. Manžel jde pochovat řvoucího synka. Anetka podává Terezce obrázku a Sáry se s ní živě baví o koních. Zdá se, že dcera mojí lásky si s mými dětmi rozumí. Jdeme před dům, loučí se se psy…. Terezka si nastoupila do auta a mé děti odešly do domu. Já zůstala stát proti Sáře sama. Udělej to! Odvahu! Křičí to ve mně. Objímám ji, tisknu k sobě jak nejvíc dokážu a tajně ji do trička uroním dvě slzy. Když jí pouštím, vidím jemný úsměv. Tentokrát objetí opětovala. Snad i to mě podnítilo k tomu, vyslovit TO. „Sáro…já… tě… miluji. Pořád. A strašně moc. A nedá se to vyléčit, nedá se s tím žít a přitom bez toho bych asi nemohla žít taky. Lásko moje krásná… chceš…. Chtěla bys se mnou tak trochu žít? Stýkat se se mnou dál, mít vztah, nevydržím bez tebe…“ Nechápu, proč jsem jí to řekla. Samozřejmě, že ještě žiji, i bez ní, protože prostě musím. Nedá se nic dělat. Zbyl mi tu vítr jako společník smutných chvil. A fotka s ní. A svetr, s nímž jsem spala, dokud z něj její vůně nevyprchala, s pejsky v pelechu. Teď jsem si ho zabavila pro sebe definitivně. Po tom, co jsem jí těch pár vět řekla, zmizel jí z tváře úsměv. „Báro, pochop mě. Tohle nejde. Ani kdybych chtěla, nešlo by to. Promiň, je to pro tebe těžký, to uznávám. A vždycky bylo. Bylo to s tebou fajn, tenkrát a i dnešek. Ale nejde to. Ne. Nechci.“ To mi řekla, letmo mě ještě objala a zmizela v autě. Zamávaly mi obě, když odjížděly, ona i její dcera. Tak zase nic. Po tomhle si netroufnu ji vidět, slyšet, či jiný kontakt udržovat, nejmíň dvacet let. A čím dál víc o tom tak přemýšlím, tím víc se mi chce ještě na něco se Tě, milá Sáro, moje životní lásko a taky tragédie, zeptat. Víš, Ty jsi mi řekla, že nechceš. Nechceš být moje… milenka či jak to nazvat, moje přítelkyně. Zkomplikovalo by ti to život, chápu. Ale pověz mi, ty moje životní múzo, jednu věc. Sáro. Chtěla bys chtět?



3. místo v kategorii Povídka - Andrea Daňková


Neklid

    Sedím u okna, koukám se, jak načechrané sněhové vločky zlehka dopadají na ulici. Všichni spí, všude je ticho. Ne však v mé duši. Probděla jsem už mnoho nocí, sevřená ve svém neklidu, myslící jen na jednu věc.
    Stále tu samou, neustále se opakující věc. Je jí můj Velký sen.
    Pokaždé, když se chci uložit k spánku, moje smysly začnou tesklivě prosit o chvilku fantazie. Proč ne? Každý má právo snít. A tak se v bílé noční košili posadím na okenní parapet a dívám se na zasněženou scenérii.
    Temnota jemně obtahuje ostře zářící kontury bělostných závějí. Zavřu oči a představuji si všechny detaily okamžiku, až se můj sen uskuteční. Vůni ledu, husí kůži na rukou, štípání mrazu ve tvářích a slzy, velké perleťové slzy naprostého štěstí.
    Zašla jsem příliš daleko! Nesmím tolik povolovat otěže emocím. Položím čelo na chladné okenní sklo – je pro mě jako utišující lék. Však jen ono sklo dělí teplo mého pokoje od té mrazivé krásy tam venku.
    Můj sen je prostý, ale přitom absolutně nereálný. Sním jen a pouze o tom, abych mohla vyjít na chodník před dům, lehnout si tam a dělat kotrmelce, spoustu kotrmelců, v těch měkkých sněhových přikrývkách. Pak bych šla zase poslušně spát, unavená, ale neskutečně šťastná. Ale to nepůjde. Bůh mi nedal šanci dokázat, jak umím krásně chodit. Jsem jen pomalu zmírající, ustrašená dívka, představující si den, kdy bude zase schopna vlastního pohybu. Kdybych se rozhodla, že pojedu dnes na svém kolečkovém křesle do sněžných závějí, mohla bych tam spadnout a už nevstát. Nedokázala bych to. Jsem od pasu dolů ochrnutá a rukama se nevytáhnu. Musela bych čekat v té tmě, v hrůzostrašné noci, až k někomu dolehne můj křik o pomoc! Až někomu dojde, že sama vstát nemůžu, až se někomu zželí ubohé bytosti a pomůže jí zase sednout do jejího kočáru, který mě bude provázet po celý můj zbylý život, jehož vrzání mi bude znít v uších až do konce mých dní.
    Ne, nechci abyste mě litovali, nestojím o to! Naopak, soucitné pohledy cizích lidí mě častokrát spíše rozčilují. Pochopte, že i když nemůžu jezdit na kole a udělat stojku, nebo tančit walz, mám úplně stejné city jako Vaše dcera a synové a jim by se jistě také nelíbilo neustále slyšet to proklaté slovo ,,chudinka“. NEJSEM!!!!!!! Nejsem chudinka, nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu. Můžu milovat, smát se, vidím zázraky světa a i když k nim nemohu sama dojít, stejně mě fascinují a dávají mi chuť žít. Vím také, že i když se to možná na první pohled nezdá, mám úplně stejnou hodnotu jako všichni druzí. Jsem na tomto světě, na němž mi připadá můj osud občas nespravedlivý, žiji dýchám a myslím – a to je přece také dar.
    Tak mě nechte snít. Někde jsem četla, že osud je nevyzpytatelný. Třeba se jednou sen stane skutečností… A možná mě jednou uvidíte, jak po náledí dobíhám autobus.



Zvláštní cena v kategorii Povídka - Nela Malíšková


Recepty šéfkuchaře Osudu aneb JAK CHUTNÁ ŽIVOT

    „Dobrý den, vážení diváci, vítejte v mojí skvělé zábavné a především kreativní show. Jestli rádi vaříte, sledujete správný kanál. Jste už jistě zvědaví, copak nás dnes asi čeká. Nebudu vás déle napínat. Dnes jsem si pro vás připravil takovou malou kuriozitku. Je to speciální recept, který jsem získal od své praprababičky. Je předáván z generace na generaci už pěknou řádku let, ale ne každému prý vyhovuje. Pojďme tedy tuto zvláštnost sami vyzkoušet.
    Pro začátek nám postačí tyto suroviny: sladká matčina láska, vlažné mléko, cukrové dobroty, hračky, plačky, malé hádky, krvavá kolena podle libosti, špetka znalostí, dvě kila učebnic a zhruba pět stroužků kamarádů. Tyto ingredience smícháme a získáme tak základ naší pochoutky. V tomto prvním stadiu si musí každý kuchař zvolit množství většiny přísad podle vlastního gusta. Je na každém, zda si zvolí peprnější, na jazyk drsnější, nebo naopak sladší, jemnější a smetanovější chuť. A teď, přátelé, prosím pozor! Aroma základu totiž ovlivní další fáze receptu.
    Dále do misky nalijeme třináct lžic let, ve kterých obalíme středně propečené vědomosti a nakonec okořeníme zkoušku dospělosti. Vznikne nám konzistence tvrdého studia. Necháme ho tři oky bakalářsky uležet v lednici a potom hezky zvolna opékáme, což by mělo trvat asi tři magisterské roky. Pro získání výraznější chuti můžeme přidat kávovou lžičku mastného opalovacího krému z prohřáté pláže a posypat opálením, nebo naopak naostřenými lyžemi nakrájíme trochu křupavého sněhu. Dále se nám k dochucení nabízí hořké zklamání, pikantní večírky, hrst přátel, divoký tanec, skupiny zkažených lidí nebo pravá celozrnná první láska.
    Třetí fáze bude možná složitější, co se týče dostupnosti surovin. Potřebujeme smíchat vysoce trvanlivou stálou práci s životním partnerem. Měli bychom však dávat pozor, aby obě přísady spolu nereagovaly a aby jejich sloučení proběhlo bez větších problémů. Jakmile získáme tuto směs, přidáme k ní dvě přesladké dětičky, reprezentativního psa (pozor na chlupy!), silné auto a to celé zpevním rodinným domem. Prošpikujeme starostmi, účty a povinnostmi. Hmotu uválíme do rodinného kruhu a dáme vařit do vody na třicet let. Celou dobu musíme dávat dobrý pozor na to, aby vše tvořilo jednu pevnou hmotu a aby se nám kruh nerozpadal. Poté, co se nám od kruhu oddělí přesladcí dospělí potomci, můžeme uválený kruh vylovit a vodu si schováme ve formě fotografií, videokazet, prvních zoubků, botiček a vlásků.
    Zde přecházíme do fáze čtvrté, kdy už máme skoro hotovo. Přidáme už jen pár ozdob jako oblohu. Můžeme použít uleželé zkušenosti z naší paměti, čerstvě nabyté znalosti z univerzity třetího věku, delikátní novinky z pavlače, šťavnaté kousky našeho koníčku, kterému jsme se mohli věnovat posledních pár let. Oblohu pokapeme životním příběhem. A je hotovo!
    Vaši blízcí si na tomto jídle jistě pochutnají a ještě dlouho o něm budou mluvit. Doporučuji průběh potýkání se s přípravou dostatečně dokumentovat, čistě proto, aby další generace nezapomněly. Přeji vám hodně štěstí v zápolení s touto delikatesou a příští týden opět sledujte náš pořad. Loučí se s vámi váš šéfkuchař Osud!“



Báseň


1. místo v kategorii Báseň - Anna Moricová




1. místo v kategorii Báseň - Vojtěch Třeštík


I.

 

Chtěl jsem pochopit Boha,

a to nerozumím člověku…

 

II.

 

Nikdy se nedozvím jestli

vyhraje dobro nebo zlo

Aspoň že můžu sledovat

jak se znovu a znovu

rodí den a potoky

 

III.

 

Chtěl jsem pochopit Boha,

a to nerozumím člověku…

 

IV.

 

Asi že štěstí je tak krátké

rád měním věčné za prchavé

Až začne padat listí

nebudu umět litovat

 

V.

 

Chtěl jsem pochopit Boha,

a to nerozumím člověku

 

VI.

 

Asi příliš pochybuj…

Přesto vím, že ke mně

jednou ve snu přijde táta

a tichým hlasem mi poví

že jsou aleje, které nám

nikdy nevykácejí…



2. místo v kategorii Báseň - Barbora Pavlíčková


Šašek

 

 

 

Zhasnula světla, spadla opona,

poslední grimasu vystřídá úklona.

Šašek se v křeči potácí do šaten,

zklamán zhrzený, neví, co s životem.

 

Nešťastný, zoufalý, podal si do novin

inzerát na humor – sháním a vyměním:

,, Svobodný kašpar, věk třicet pět,

přál by si zjistit, jaký je svět.“

 

Jak chutná život zbavený návodů,

Abstraktních příkazů, protivných podvodů.

Chtěl by se smát jak normální chlap,

vždyť smích ze scénářů nahání strach!

 

Stal se z něj automat, automat na práci,

Vhodíš pár drobáků, udělá legraci.

Bizardní rutina všechno pak pohltí;

Začátek konce, šaškovo prokletí…

 

Tak šašku, seber se, jsi přece chlap!

Nenech svou slabost, ať ti dá mat!

Jsi přeci člověk a ten se od zvířat

liší jen schopností druhého rozesmát.

 

A kdo to dovede lépe než právě ty?

Kdo shrne moudrost let od slova, do věty?

Jen díky tobě je nám tu šťastněji,

jen díky tobě se lidé zasmějí.

 

Takže dost cirátů a hurá na scénu,

Udělat grimasu, poťouchlou úklonu,

Vyslechnout potlesky, nadšené ovace,

užít si komiku, vždyť je to legrace!

 

Jak chutná život, závisí na tobě,

když víš, jak na to, rovná se zábavě.



2. místo v kategorii Báseň - Lenka Matysová


Děkuji, maminko!
Maminko,
Dnes už je to šestnáct let, snad i více,
co naposled líbala jsi moje líce.
Já byla pro tebe celý svět,
ty svobodná matka a tvých dvacetjedna let!
Bylo myslím zrovna pondělí,
doma jste u oběda s tátou seděli.
Nevím, zda cigareta toho byla vinna,
vím, že nebyla to nehoda ani rakovina.
Ten den krutá stařena, přišla bez příčiny,
ač nikým nezvána k nám do rodiny.
Usadila se na tvých plicích jako nic,
a život brala čím dál víc.
Jako bys řekla: ,,Pověz mým platanům,
že zítra z postele už nevstanu.
Otevřete okna dokořán,
ať můžu letět, jako volný kormorán."
Víc než šestnáct let bloudím sama,
z holčičky se stává pomalu dáma.
Zemřela jsi náhle, to osud se smál,
neřekla, co dělat dál mám.
Zemřela jsi a chladneš pod zemí,
a bez tebe vše smutné zdá se mi.
Nebyla to náhoda, ale ani léčka,
když Ten nahoře řekl: ,,Konec a tečka."
Co nejvíc chybí - dobře vím,
nejvíc mi chybí dotek maminčin.
Chtěla bych moc, by ses vrátila zpátky,
aby sis přečetla tyto řádky.
Už šestnáct let mi chybíš čím dál víc,
a já z tohohle světa chci ti říct
těch pár slov, že jsem ti za vše vděčná
DĚKUJI MAMINKO, moje jedinečná!


3. místo v kategorii Báseň - Markéta Hojsáková


Ochutnej život

 

Ochutnej život,

prýští teď z nebe.

Ochutnej život,

zničí i tebe.

 

Ochutnej život,

zhasneš jak svíce.

Ochutnej život

nebudeš více.

 

Ochutnej život

V celé své kráse.

Ochutnej život

dokud žít dá se.

 

Kreslí ti tváře

pyšný zub času,

odchází záře

z dětského hlasu.

 

Děťátko mizí

pomalu v dáli.

Ta holka je cizí!

My si ji přáli?

 

Život je krutý,

ničí jemné nitky.

Šlehá tě pruty,

nechá jenom zbytky.

 

Sebere dechu

těm ústům tvým.

Nepřijde znovu,

zmizí jak dým.

 

Křičíš a pláčeš,

děvčátko, co je ti?

Neříkej, že ti chybí

maminčino objetí.

 

 

 

Zvolila sis sama,

tak nač ten pláč?

Že jsi hloupá nána?

Pročpak pláčeš, zač?

 

Tak ochutnej života,

dokud máš čeho.

Užij si ho,

zalkni se něhou.

 

Tou, v níž ses modlila.

Tu, již jsi prosila.

Tak proč najednou

lámeš se v kolenou?

 

Doufala jsi ve sny

V barvách perletě.

Ony jsou černobílé?

Tak to chodí ve světě.

 

Nevědomost neomlouvá,

čas už nikdy nevrátíš.

Stále stejná slova:

Za vše prostě zaplatíš.

 

Přiznej si své pochybení.

Přiznej si ten volný pád.

Možná až čas něco změní,

bude tě mít někdo rád.



3. místo v kategorii Báseň - Michaela Ševčíková

Mami, víš jak chutná život?

Sedm let, co poprvé spatřila svět, sladká pralinka.

Den před Vánoci se slovy: ,,Lucinko, máme nového tatínka!“

Lucinka, sedíc na postýlce, ani nedutá,

V náručí svírá panenku bez oka.

Mami, pojď si hrát!

Jdi sama, Lucinko, tatínek má hlad.

Slzička, kapajíc na ušmudlanou košilku,

Mami, prosím, tak přijď na chvilku.

Lucinka v rohu u postýlky čeká,

Sleduje rafičku, co tak těžce tiká.

 

Kdy už přijde maminka!

 

Venku tma, večer, Lucinka nespí,

Třese se, korálky na ruce o sebe chřestí.

Usíná…Je s ní jen rozbitá panenka.

 

Kdy už přijde maminka!

 

Svítá, ,,Hurá jsou Vánoce!“,

Šeptá do ouška panence.

Podíváme se ke stromečku, panenko,

Ale místo něj dopis v něm: ,,Přijdu brzy, Lucinko…“

Tiše vzlykne: ,,Musíme najít maminku!“

Obléká sebe, obléká panenku.

S tepláčky naruby a nudlí u nosu,

S vločkami závodí, toužíc po hlasu.

Město Vánocemi dýchá,

U srdíčka bolí a píchá.

Vprostřed náměstí je Lucinka.

 

Kdy už přijde maminka!

 

Najednou lechtání na čele,

Otevře oči, tiše se usměje.

,,Vstávej, Lucinko, je Štědrý den!“

,,Ty jsi tu maminko?“, ,,Ano, to byl jen sen.“

 

Stejně jako každý sen je jiný,

Tak každý krásný den má své stíny.



Zvláštní cena v kategorii Báseň - Petr Jedlička






Novinový článek


1. místo v kategorii Novinový článek - Jakub Horváth


Prosím, prosím pančitelko, já to vím!

    Ve většině případů, když jsem měl pocit, že něco bezpečně vím a podlehl jsem pokušení ohromit okolí svojí genialitou, byl výsledek dost ubohý. Na dotaz češtinářky po chuti života jsem ale nezaváhal ani vteřinu.
    Já přece vím, jak chutná život!
    Ten, kdo dočetl až sem, se teď jistě, podle svojí povahy, buď pousměje, nebo rozčílí. Co asi může vědět o chuti života devatenáctiletý fracek, rozmazlený všeobjímajícím kapitalismem, televizí Óčko a hamburgery od Mc'Donalda, jehož největší životní rozhodnutí jsou na úrovni toho, jestli si ráno vezme na hlavu čepici a nebo bude s mrznoucí palicí tvrdit, že je teplo.
    Přesto pořád tvrdím, že vím, jak chutná život!
    Moc dobře vím, respektive doufám, že jsem teprve na začátku svého životního příběhu a přede mnou je celá řada zkoušek a zkušeností. Asi se mohu těšit, že na vlastní kůži zažiji boje o přírodní zdroje, budu, nebo budou litovat ty, kdo díky globálnímu oteplování přijdou o své domovy. A možná, že proti nim budu v řadách NATO, nebo nějakého jiného válečnického spolku, bojovat, aby mi neobsadili domov můj. To, že tvrdím, že vím, jak chutná život, neplyne ani z toho, že jsem úplně zblbnul ze sledování televize, trávení volného času v nákupních střediscích, nebo čichání toluenu.
    To, že vím, jak chutná život, neplyne v vlastních prožitků, ale z toho, že mi to někdo řekl.
    Teď už si asi i ten nejtolerantnější čtenář určitě myslí, že bych se měl jít nechat vyšetřit na hlavu a tak radši začnu po pořádku. Naši jsou staromódní a tak mám jen jednoho tatínka a měl jsem dva dědečky. Oba již zemřeli a já si na ně vzpomínám jen útržkovitě. Jeden z mých dědečků přežil tři roky v koncentračním táboře. Když jsme k němu chodili na návštěvu, sedával v křesle, protože už nemohl moc chodit, vždy pečlivě učesaný, oholený, oblečený v obleku s kravatou. Často jsem si lámal hlavu, proč měl vždy v kapse saka a na dalších místech v dosahu kousky chleba. Nemohl jsem pochopit, proč právě chleba, proč ne bonbony, nebo čokoládu. Bylo to ještě v době, kdy důchodci nemuseli tolik přispívat na léky a zbývalo jim z důchodu na čokoládu nejen pro vnoučata, ale i pro sebe.
    Jednou jsem svoji zvědavost už neudržel na uzdě a dědečka jsem se zeptal. Bylo to poprvé a naposledy co se mnou, a jak jsem se později dozvěděl i s kýmkoli jiným, mluvil o tom, jaký byl život v koncentračním táboře. Vyprávěl o tom, jak dvacet gramů řepy nebo shnilého zelí znamenalo přežití. Vyprávěl o snech, kde předmětem největší touhy byl kousek chleba.
    Nakonec vytáhl z kapsy kousek chleba se slovy „Ochutnej, jak chutná život“. Ochutnal jsem, a proto vím. Život chutná trochu po plísni, je tvrdý, okoralý, škrábe v krku, je trochu cítit tabákem, ale přesto je strašně, strašně dobrý.



2. místo v kategorii Novinový článek - Adriana Krátká


Běžný den znepokojeně spokojeného občana

Minulé úterý, asi čtyři hodiny odpoledne, restaurace v jednom pražském nákupním centru.
Za okny se pomalu stmívá a já si dopřávám pozdní oběd.
Na stole mám kromě talíře s jídlem postavenou sklenici plnou chemické limonády Sprite, mobilní telefon a běžící notebook. Snažím se připojit na některou z asi deseti internetových sítí, které mi jsou v této budově zobrazeny.
Potom odvracím hlavu od obrazovky a ruce od klávesnice, abych do sebe hodila jedno sousto tofu na zelenině, než mi ta dobrota, za kterou jsem zaplatila osmdesát korun, vystydne.
A v tom se to stalo.
Přesně ve chvíli, kdy má ruka s vidličkou směřuje k ústům, přichází ke stolu, který servírky ještě zřejmě nestihly uklidit, člověk. Přichází rychlou chůzí, má na sobě špinavé oblečení, a jak se zdá, už alespoň tři měsíce neoholenou tvář. Do zdejšího nóbl prostředí plného klonů oděných podle nejnovější módy vůbec nezapadá.
Usedá na židli, rychle si k sobě přisouvá tác, odendává z talíře zmuchlané ubrousky a začne si až neuvěřitelnou rychlostí cpát zbytky jídla do pusy. Z jeho dychtivých očí a rychlých zkušených pohybů je poznat jeho obrovský apetit. Není divu, zadarmo.
Mne naopak chuť k jídlu přechází. Raději čekám, až dokončí svůj kousek jako vystřižený z hodiny gastronomie. Právě své jídlo zapíjí zbylými pár kapkami jakéhosi nápoje. Potom se rychle zvedá a humpoláckou chůzí odchází.
Na stole, který opustil, už leží jen prázdné nádobí.
V diskusi na toto téma mi jedna spolužačka řekla, že takové chování je odporné a potlačuje lidskou důstojnost.
Potlačuje ten samozvaný strávník lidskou důstojnost?
Sedím tam ještě dvě hodiny. Pak zavírám počítač a fast food opouštím. Jdu si nakoupit do hypermarketu a jsem celá šílená z obrovských front. A dlouhou chvíli si zkracuji přemýšlením o částkách, které jsou tu utraceny. A pak o lidech, kteří nemají co jíst, a proto chodí dojídat zbytky.
Konečně jsem na řadě u kasy. Pokladní je nepříjemná. Při tom nepřestávajícím hluku ani není divu.
Vycházím ven do mrazu, od pusy mi jde kouř. Směřuji k tramvajím. Cestou letmo zahlédnu postavu stojící za sloupem. Provádí zvláštní, neidentifikovatelné pohyby, přičemž kalhoty má stažené ke kolenům. Odvracím zrak a napadá mne, že bych se nikdy neodvážila jít a zeptat se, jestli potřebuje pomoc. Napadá mě, že mu na ty holé nohy musí být zima a přemýšlím, jak se asi dostal do situace, kdy se na jednom z nejfrekventovanějších míst v Praze vyskytuje z mě neznámých důvodů do půl těla nahý.
Tím, že chování tohoto člověka potlačuje lidskou důstojnost, jsem si již o něco jistější.

Přicházím domů, usedám na křeslo a zapínám televizi. Televizní noviny mi podávají zprávu
o počtu umrzlých bezdomovců v tomto chladném zimním měsíci.
Odcházím do kuchyně za účelem uvařit si oblíbený mátový čaj.
Vracím se s horkým hrnkem v ruce a v televizi se nyní ukazuje břichatý politik na oranžovém pozadí, jehož projev mi připomíná něco ze socialismu, který jsem sice nezažila, přesto ale mám určitý pojem….. Minimálně, že bezdomovci tenkrát prý neexistovali.
Záběry ukazují mimo to také jeho útoky proti jiným politikům a jeho neslušné vyjadřování před médii.
Ty výjevy mi automaticky asociují populární televizní záběry ze sněmovny, kde si páni politici pochutnávají na balených bagetách při čtení bulvárního tisku, nebo (nevím jestli v lepším, nebo horším případě) spokojeně podřimují a hlava se jim kýve ze strany na stranu. Přestože jsem, co se politiky týče, naprostý laik, něco mě nutí k mírnému ironickému úsměvu.Další náplní zpráv jsou vojenské konflikty, dopady ekonomické krize a zpráva
o hrozící pandemii chřipky. A že naše malá politicky rozvrácená zemička má v následujícím půlroce předsedat velkému politickému celku, a totiž Evropské Unii.
Nikde nic moc pozitivního.
Otevírám dnes zakoupený časopis z trafiky. Hlavní téma poslední doby se opakuje, jde
o rozhovor našeho prezidenta s francouzským prezidentem, údajným „sňatkovým podvodníkem v politice“. Rozhovor, o kterém upřímně nevím, co si mám myslet.
Zřejmě tomu dostatečně nerozumím.
Ach jo, ani zde jsem nenašla útěchu.
Zkouším své štěstí naposled a zapínám rádio. Na mé oblíbené stanici právě probíhá vášnivá diskuse o životních trapasech jedné známé české herečky.
A úspěchy, ty už dnes nikoho nezajímají?
Vzdávám to. A o lidské důstojnosti už mě ani nenapadá přemýšlet.
Beru do ruky oblíbenou knihu z knihkupectví. Zachumlávám se s čajem pod peřinu a s chutí
a jistou úlevou se ponořím do děje. Tam, kde neexistují žádní sňatkoví podvodníci, žádní napudrovaní břicháči, žádní nosáči nebo ušáci v těsných oblecích. A ani jejich zábavné voodoo podobizny.
Teď, ve společnosti mého oblíbeného portugalského autora, se cítím dobře.



2. místo v kategorii Novinový článek - Kristýna Kounková


STUDENTI SVĚTU, dnes na téma: „JAK NÁM CHUTNÁ ŽIVOT“

 

Jak již bylo nadneseno, tématem tohoto čísla jsou „Všechny chutě světa“. V rámci naší rubriky Studenti světu jsem jako tradičně vyrazila na střední školy, tentokráte aby se s námi studenti podělili o to, jak jim chutná…život.

 

Ještě se nestalo, aby mne středoškoláci nepřekvapili, vždy se setkávám s novými názory, mnohdy šokujícími, nezřídka poučnými a zpravidla přinejmenším nutícími k zamyšlení. Ale příhoda , kterou jsem zažila tentokrát, byla zcela novou skutečností.
Považovala jsem tohle téma za celkem odlehčené a čekala jsem, že nasbírám pozitivní a nadšením mladých lidí naplněné názory. Názory z nichž je zřejmý optimismus, očekávání, radost…A ano, dočkala jsem se, byla to vcelku příjemná debata, jen z rohu tělocvičny, kde jsme se sešli, mne pozorovala jedna dívka. Nemluvila, jen nás poslouchala, hlavu nakloněnou na stranu, oči přivřené, čas od času se kousla do rtu nebo zamyšleně našpulila pusu. Párkrát došlo na vážnější životní příběh některého studenta, ale vždycky se našel někdo, kdo se na problém podíval z jiného úhlu a přinesl zase optimismus a úsměv na tváře všech přítomných. Až na ni. Vypadala nervózně, skoro zoufale, jako by jí naše debata ubližovala. A míra zoufalosti a rozhořčení v ní zjevně rostla snad s každou další minutou. Můj pohled se k ní stáčel stále častěji, už už jsem si říkala, že se jí každou chvíli na něco zeptám. Jenže nakonec mě předběhla.
Na okamžik všichni ztichli, přemýšleli co ještě říct a najednou se ta dívka postavila, zadívala se mi přímo do očí a pomalu se klidným hlasem zeptala: „Nepřijdete si trochu směšně?“ Zarazilo mne to, rozpačitě jsem se rozhlédla ve snaze najít nějakou nápovědu, neměla jsem zdání, kam tou otázkou míří.
„Promiňte, ale mohla byste mi říct, proč- „ , dál jsem se ve své otázce nedostala. Dívka se nervózně pousmála, zhluboka vydechla a jakoby bojovně pozvedla hlavu. Upíraly se teď na ni snad všechny pohledy v místnosti. V tichu nastalého okamžiku jsem slyšela jen vlastní tlukot srdce. Způsob, jakým tam vzadu stála a prohlížela si nás, zejména pak mě, ve mně vyvolával nepříjemný pocit. Jako by nad námi vyjadřovala opovržení a přeci byla každým z nás zraněna. Ačkoliv mi prakticky nezavdala příčinu, začínala jsem se pře ní stydět , snad v předtuše toho,co by mohlo přijít. Z nepochopitelného zmatkování mne opět vytrhl její ledový hlas:
„Ptáte se proč? Pak jsme za jedno. Od začátku téhle…diskuze si stále dokola hladu otázku začínající stejným slovíčkem.“ Zaváhání nad pojmem diskuze naprosto jasně dávalo tušit, co si o naší předchozí debatě myslí. Mě ale napadala jen jedna otázka – Proč co? Znovu nás častovala povzdechem nad naší nechápavostí.
„Proč se ptáte nás? Vy tomu snad rozumíte? To to nikomu z vás nepřijde hloupý?“ Rozhlédla se po svých vrstevnících, což se šířilo jako vlny na hladině rybníka a za okamžik se každý rozhlížel po každém, by zjistil, jestli někdo tuší, co má ta dívka na myslí. Zavrtěla hlavou a bezradně rozhodila rukama.
„Jak můžete tuhle otázku pokládat nám? Ptáte se nás, středoškoláků žijících ve vyspělé demokratické zemi, jak nám chutná život? Já tomu nerozumím. Měla jsem to za vtip. Špatný, ale vtip. Jsme děcka v jedenadvacátém století, která mohou chodit do školy, mají dost jídla, střechu nad hlavou a jistotu. Jistotu, kterou nám poskytují přátelé, rodina, jistotu zabezpečení zdraví. Nemusíme se každý den bát, že zítra bude všechno jinak. Samozřejmě , stát se může cokoliv, ale jaká je pravděpodobnost? Tak jak asi může nám chutnat život? Pravda, čas od času trochu zhořkne, to jsme ostatně slyšeli – hádky, nemoci, problémy…Ale přiznejme si, většina lidí v našem věku žije tím, co si vezmou na sebe , na kterou party vyrazí příští víkend, koho mají rádi, jaký bude maturitní ples, co komu koupi a na jaký film že se to příště půjde. Náš život je jako pestrý salát. Narazíte na pár soust, která vám nesednou, ale jdete dál a celková dojem v zásadě vážně není špatný. Dobře, nemusí chutnat každému, ale valná většina je spokojena. A není důvod aby nebyla.
Na okamžik se odmlčí, snad hledá další slova, snad čeká nějakou reakci. Nic nepřichází a ona po chvíli pokračuje. Opět zklidní hlas a vemlouvavé předkládá myšlenky při nichž každý začíná pochybovat, upozorňuje na věci, které šly více-méně mimo nás. Ty, nad jakými se nezamýšlíme, držíme je dál od sebe a často jim nevěnujeme víc pozornosti než pár minut u reportáže večerních zpráv. Někdy ani to ne. Bohužel.
„Jen položte tuhle otázku v Gaze nebo jinde, kde lidé nevědí, jestli ještě zítra uvidí východ slunce a popravně se o něj ani nijak nezajímají. Nezajímají, protože o slunce tady nejde. Vycházející slunce je jen oznamovatelem dalšího dne, dalších bojů, dalších ztrát. Strachu. Zeptejte se matky se slzami a špínou rozmazanými po tvářích, která utíká zuboženými ulicemi a neví. Jestli ještě uvidí své děti, protože do školy před chvíli přiletěla další nepřátelská raketa. Jedno, že tam byli obyčejní lidé, už tak dost týraní válkou a trvalými konflikty. Zeptejte se dítěte postávajícího bezradně uprostřed trosek, tam kde ještě nedávno spávalo s rodinou. Usmoleného lidského mláděte, které včera přišlo o rodiče, protože prostě pracovali ve špatné čtvrti, při čemž míru špatnosti určuje jen pořadí ostřelování. Žádná není ušetřena, ani ta s nemocnicí a sirotčincem. Zeptejte se muže, jehož žena pře pár minutami porodila na kontrolním stanovišti a dítě umírá v náručí, protože je voják okupantské armády nepustil k nemocnici. Ptejte se, jak chutná život lidí, kteří nevědí dne ani hodiny, kdy o ten svůj nadobro přijdou. Hloupé, že… Jak jim asi může chutnat? Po střelném prachu? Po sutinách domova? Po krvi příbuzných? Nebo snad jako zoufalství, beznaděj a strach? Jako tohle všechno a mnoho dalšího, jež si ani nedokážeme představit…
A válka není jediné,c o mění chuť života v něco odporného, o co se nikdo neprosil a přeci si to musí vypít až do dna. Pojďme dál. Zkuste položit tu otázku některým lidem v různých oblastech Jižní Ameriky, Afriky, Asie… V rodinách, kde děti od útlého věku pracují, aby měla rodina něco k jídlu, alespoň to nejobyčejnější, nejzákladnější. Tažte se stovek obyvatel téměř mrtvých měst, kteří pomalu umírají hladem a na nemoci, jaké ve vyspělých zemích už dávno nejsou nebo se pokládají za léčitelné, mnohdy dokonce velmi snadno.
Pokládejte tuhle otázku milionům lidí, kteří se o svůj život musí prát v nekonečné urputném každodenním zápase bez naděje na lepší vyhlídky, jimž nezbývá než vynakládat nezměrné úsilí, jen aby prostě přežili.“
Teď už dívka pozoruje jenom mě. Nevnímá oněmělé a užaslé pohledy okolo sebe. Provrtává mou duši upřenýma zčervenalýma očima, jako by mně prosila o pomoc a podporu, protože ví, jaké zachvění a bodnutí cítím kdesi uvnitř sebe sama pokaždé , když se někde mihnou obrázky lidské bídy a zuboženosti . Nepřestává mluvit, pokračuje stále dál a dál:
„Já totiž pochybuji, že by vám byli schopni odpovědět. Kdyby vůbec pochopili smysl otázky, za předpokladu, že vy jim došlo, na co se jich vlastně ptáte, pak by vás nutně museli mít za blázna. Protože kdo jiný může mít tolik drzosti a troufalosti se v tomhle světě ptát, jak chutná život? Život jenž je tím nejnejistějším a nejdražším artiklem vůbec.
Víte, tihle lidé nikdy nepřemýšlí o tom, jak chutná život, protože na to za prvé nemají čas a za druhé – co by si asi mohli na takovouhle otázku dopovědět? Možná jim vůbec nechutná. A přesto všechno ho žijí, dělají všechno proto, aby si ho udrželi. Protože život se prostě žít musí se všemi svými radostmi a slastmi stejně jako hořkostmi a příkořími…
Tak se nás neptejte. Dělejme s tím něco.“
Ruce jí klesly podél těla, vzala si tašku a odešla. Když mě míjela, na chvíli se zastavila, ohlédla se na stále ještě nechápající třídu a špitla trochu zoufale, trochu výstražně:
„Já vím, že rozumíte, co jsem měla na myslí.“
A pohled, který mi před odchodem věnovala, tak vědoucí, tak chápající, tak zoufalý, mě přimrazil na místě. Zanedlouho po ní odešli i všichni ostatní. Debata skončila, ale já tam stála ještě dlouho. Překvapená a zároveň vděčná. Uvědomila jsem si díky té slečně něco, co jsem možná tušila, ale nepřemýšlela o tom, probíhalo to kdesi na pozadí mých vlastních úvah.
My máme neuvěřitelné štěstí, že žijeme v podmínkách, které nám umožňují o chuti života a podobných tématech přemýšlet. Štěstí, jaké si pravděpodobně často ani neuvědomujeme. Důležitější otázkou ale podle mě zůstává, jaký má smysl, abychom se těmito problémy zadávali jen povšechně, zadávali je pouze jako témata středoškolských soutěží a diskuzí. Možná by to mělo smysl kdyby se pak z dobrých myšlenek, jež touto cestou vzniknout , stalo něco víc. Kdybychom na jejich základě začali dělat něco pro to, aby život mohl chutnat alespoň trošičku VŠEM…


(pozn. napsání článku bylo inspirováno dokumentem Palestine is Still the Issue od Johna Pilgera)



3. místo v kategorii Novinový článek - Pavel Vícha


Život je píseň. Život každého z nás je krásná píseň zapsaná v notách – mistrovské dílo našeho nebeského Otce. A my jsme interpreti těchto skladeb. Ve chvíli, kdy metronom jménem Čas uhodí dobu našeho narození, kromě rodného listu dostaneme ještě jednou vzácnou listinu – notový zápis naší písně. Na začátku je předepsán klíč a předznamenání naší skladby. To nemůžeme ovlivnit. Je to rodina, prostředí, ve kterém vyrůstáme a z části i my samotní. Dále jsou zde noty a pomlky různých délek, dynamická znaménka a taktové čáry. Každá z těchto značek má svůj význam. Jsme na začátku našeho uměleckého projevu. Začínáme hrát první tóny. Hrajeme z listu, bez přípravy. Někdy netrefíme správnou klapku či strunu a zazní jiný tón, než by měl. Jindy zase hrajeme moc rychle nebo pomalu nebo příliš nahlas či naopak potichu. Někdy hrajeme vše správně, jen netrefíme správnou dobu. Ale nic se neděje, náš Otec nás poslouchá, pomáhá nám a těší se z každého správně zahraného tónu. A metronom dát trpělivě tluče doby. Čas plyne a my hrajeme denně stovky tónů. Naše písně se vzájemně prolínají a tak vznikají nejrůznější harmonie. Noty máme před sebou, ale je těžké je číst a soustředit se na ně. Nemusím hrát podle nich. A tak často hrajeme, co se nám zlíbí. Někdy hrajeme raději z cizích not, protože se nám zdají lepší. Když se podíváme na konec našich písní, často nás opanuje strach. Strach z ticha, nicoty a marnosti veškerého hraní. Je tam konec, tlustá čára a dál už nic. Žádná repetice. A tak se mnohdy snažíme hrát „co to dá“, jen abychom si pořádně užili tu možnost hrát a neohlížíme se po notách. Vždyť přece „hraješ jen jednou“, tak to pořádně rozjeď! Jenže co když za tou tlustou čarou něco je? Je tam nekonečný prostor bez mříže notové osnovy. Je tam výhled na všechno. Není tam ticho, ze všech stran se linou nejrůznější melodie. A mezi nimi i ta naše. Tam nás čeká náš Otec. On nás provede ucelenou sbírkou písní všech dob. Uvidíme naši píseň v souvislosti s písněmi ostatních. Dojde nám, jak jsou skladby vzájemně provázané a na sobě závislé. Dozvíme se, jak harmonicky působily naše tóny ať už správně či nesprávně zahrané.
    Naše písně znějí velice různorodě. Mohou se nám zdát krásné, méně krásné, jednoduché, náročné, smutné, veselé, nudné, nezvyklé, obyčejné, podivné… Ale jak už tomu v umění bývá, mezi vysoce ceněným uměleckým dílem a brakem je často jen velmi tenká hranice. Hodnotu výtvoru rozpozná jen znalec. A tak i my jednou poznáme hodnotu našich interpretací.



3. místo v kategorii Novinový článek - Lenka Novotná


Jak chutná život?

Chutná-li život jako kapka deště…
Život je život. Je to jen okamžik, jen matné blikátko, v němž se zrcadlí chyby dávno odpuštěné, štěstí dáno prožité. Je to řeka, je to cesta, která ne vždy někam směřuje, ale vždy jde dál, pohřbívajíc pod náplastmi dnů všední bolesti; a stejně jako život se nikoho neptá, nikoho nežádá. To jen člověk se ho snaží zmocnit, mí ho pod kontrolou, a tak neustále myšlenkuje, cituje, mudruje, hledá to něco, po čem by tak život mohl chutnat, jak ho žít, pro co? Pro krásu, jež pomíjí, pro svobodu, jež nesouvisí jen s ploty, pro jistotu konce, pro štěstí? A kdopak z nás je tedy na světě skutečně šťastný? Komupak se splní jeho přání, a když se mu splní, jestlipak je spokojen?
Chutná-li život jako kapka deště…
tak pomíjivá, tvárná, sama sobě cizí,
tíží i ji bytí záhadné, přemítá, diví se, předchozí ji mrzí?
Člověk se přizpůsobí všemu; to je ten zdroj pozemského blaha a asi důvod, proč většinou běsníme potich. A přitom o lidských osudech rozhodují tak směšné věci; ačkoli si v životě snažíme vytvářet jistoty, základy, na kterých lze stavět, od kterých se odrážet nebo se k nim vracet. Mít tak něco, čemu lze bezmezně věřit, o co se opřít, na co se spolehnout; mít tu jistotu, která se dá měřit jen počtem dodržených slibů. Mít to „něco“, co by ani ozubené kolo času nezjizvilo.
Chutná-li život jako kapka deště…
tak pomíjivá, tvárná, sama sobě cizí,
tíží i ji bytí záhadné, přemítá, diví se, předchozí ji mrzí?
Ví-li snad kapka o něze, když stéká po skle tramvají,
a na mou duši, život zdá se ti hned lehčí, spojí-li se kapka v kapku…
Možná, že život chutná skutečně po lásce, ale po jaké? Po té co něžně pohladí nebo po té co zaslepí a zanechá jen vonné dusno? Ach ano, ještě by mohl chutnat po štěstí, po té štěstěně, která je jako burza; když chvíli počkáte, ceny spadnou dolů. Nic není jistě moudřejšího, než přesně vědět, kdy se má co začít a kdy s čím přestat. A je lepší vyjít nebezpečí na půl cesty vstříc, byť ještě není nijak blízko, než příliš dlouho čekat na stráži a čekat, až se přiblíží; když totiž člověk dlouho bdí, je jisté, že usne.
Chutná-li život jako kapka deště…
tak pomíjivá, tvárná, sama sobě cizí,
tíží i ji bytí záhadné, přemítá, diví se, předchozí ji mrzí?
Ví-li snad kapka o něze, když stéká po skle tramvají,
a na mou duši, život zdá se ti hned lehčí, spojí-li se kapka v kapku…
Rodí se i kapka v bolesti a raduje se ze štěstí?
Ze štěstí tíhy gravitace,
ze štěstí bytí ač nakrátce,
ze štěstí ticha co rozerve,
když venku mrholí…
Život ale chutnat vůbec nemusí. Není totiž tak umně vystavěn jako starý typ románů, kde jsou nástrahy slavně překonány, hrdinové neprůstřelní, milenci ohnivý, věrnost neochvějná, gesta, zveličená…, kde všichni září věčně a nikdo neodchází…
Tuší i kapka, že osamí, když blíží se k zemi?



Zvláštní cena v kategorii Novinový článek - Veronika Sochorová


Restaurace Život

 

/ Stálo v jídelním lístku:/

 

Předkrm:

(Ukrývá mnoho tajemství, se kterými zemřeme.)

 

-JINÁ KŮŽE

-TISÍCERÉ OKNO

-ROČNÍK 1969

 

„Dala bych si Tisíceré okno.“

Prioritní přísadou jsou zmařené naděje

a nechutenství,

zapékané a podlévané

pocitem viny.

Jako příloha je podávána tma.

Nepříliš oblíbený předkrm.

---------------------------------

 

Polévka:

(Polévky jsou tvořeny z ingrediencí, které ovlivňují naše životy.)

 

-OSUDOVÁ

-ŽELEZNÁ

-VÝCHODNÍ

 

Osudovou prosím, děkuji .“

Jak bude chutnat?

Je připravena z důležitosti,

s krájeným napětím,

se špetkou očekávání,

okořeněna různými druhy emocí.

Tvorba receptu je na denním pořádku.

-----------------------------------------

 

Hlavní chod:

(Hlavní chody jsou tvořeny dle životů, které mnozí žijeme.)

 

-SKOŘÁPKY NA OCTU

-PASTELKOVÝ URAGÁN

-BAVLNĚNÁ KONVENCE

 

 

 

„Jednou Pastelkový uragán prosím.“

Základ tvoří temperamentnost a radost.

Jedinečná vitalita se snoubí s optimismem,

chuť je jemně protkána lidskostí.

Tyto příměsi jsou neobvyklé

proto je chod tak vzácný.

-----------------------------------------

 

Desert:

(Deserty obsahují některé naše sny, které ovlivňují naše myšlení.)

 

-SRDCOVÁ LUNA

-TŘPYTNÁ ŠEĎ

-DAR MEDOVÝ

 

„Třpytná šeď?“

Hlavní přísadou je pýcha

uhnětlá s materialismem.

Druhotnou ingrediencí

je hořkosladká,

pražená touha po moci.

Recept starý jako lidstvo samo.

-----------------------------------------

 

 

Aperitiv:

(Činnosti, jenž naše životy obohacují, protože je máme rádi.)

 

-ŠACHY O PÁTÉ

-VČELÍ LÉTO

-NOČNÍ SPOJENCI

 

„Dvakrát Nočního spojence, děkuji.“

Ano, Noční spojenec,

Sklenice plná vášně,

Milování,

Bohatě zdobena originalitou.

Navrch posypána intimitou

A nedrcenou přísadou zvanou Pár.

Nápoj mající v moci spojení, ale také dělení dvojic.




© 2005 - 2011 Tomáš Cebula | KONTAKT | návštěv | funkčnost | XHTML 1.0 | CSS 2.1 | Valid RSS 0.91!