9. ročník - 28. dubna 2008


Výsledková listina
Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka 2008


kategorie POVÍDKA

1. místo:

2. místo: 3. místo: zvláštní cena:

porota dále ocenila:


kategorie BÁSEŇ

1. místo:

2. místo: 3. místo: zvláštní cena:

porota dále ocenila:


kategorie NOVINOVÝ ČLÁNEK

1. místo:

2. místo: 3. místo:

porota dále ocenila:


Povídka


1. místo v kategorii Povídka - Jakub Horváth


Láska není "prdel"

Každý začátek je těžký. Moje profesní kariéra začala formálně včera, kdy jsem byl přijat personalistkou jednoho celostátního deníku, jako medvěd v cirkuse odveden do kanceláře vedoucího redakce a přes jeho nepřítomný pohled a mlhavá gesta usazen u stolu uprostřed místnosti plné pobíhajících a naprosto zaneprázdněných lidí. Dnes byl den s velkým D, dnes ráno se koná redakční porada a já dostanu svůj první velký novinářský úkol.

Porada skutečně začala a já měl čím dál tím větší pocit, že přítomní se domlouvají pro mě zcela neznámou řečí. Začal jsem pomalu propadat hysterii. Když už jsem se začal nadechovat k tomu, abych začal ječet, odhodil šéfredaktor list papíru, do kterého se právě díval, na stůl a pronesl: „Chce to tam vrazit nějakou lásku. Ať se toho ujme ten“, na chvíli se zarazil, protože moje jméno od včerejšího dne zapomněl, ale hned vše s přehledem vyřešil a dodal obligátní „ten mladej“. Můj první úkol byl vrazit do něčeho lásku. Po skončení porady jsem sebral volně se povalující papír, na kterém bylo pojednání
o problémech středoškolské mládeže. Padesát šest řádků špatného stravování, špatných hygienických návyků, neschopnosti smysluplně využít volný čas a popisů prvních zkušeností s drogami. Můj první úkol s velkým U, moje vstupenka do kosmopolitního spolku novinářů, můj první schod na schodišti vedoucímu k ceně za literaturu.

Sedl jsem k počítači a .... nic. V hlavě jsem měl najednou prázdno a věci, které mě napadaly, je lepší ani nezmiňovat.

Po více než hodině jsem to už nevydržel a vyrazil do města v naději, že potkám nápad. Lásky je přece všude okolo nás plno. Hned naproti redakci stojí bordel. Orál 600,-, anál 800,-.... Také láska, ale teď spíše zlomyslnost osudu. Vyrazil jsem směrem k nádraží. Před očima loučící se dvojice. On vyjíždí
do nepřátelského světa bojovat za mravní ideály a ona ho s rozervaným srdcem doprovází. U nádrží mi padla do oka cedule „Charitativní středisko lásky a naděje“. Právě ze dveří vyhodili bezdomovce, který zřejmě nesplňoval kritéria pro poskytnutí lásky a naděje. Asi skutečně ne. Chvíli se klátil u vchodu, potom lehce pozvracel dveře (jako poslední jídlo měl zřejmě pizzu s červeným vínem) a s mumláním nadávek vyrazil k blízkému parku. Zase nic pro lásku, kterou hledám. Na nádraží skoro nikdo nebyl, tedy s výjimkou příslušníků státní policie, městské policie a policie železniční. A pak že jednotlivé policejní složky spolu úzce nespolupracují. Tito tvořili semknutý hlouček a v družném úsilí sledovali fotbalový zápas v televizi, kterou jeden taxikář postavil na střechu svého vozu. Podchodem k vlakům táhla maminka za ruku mírně zgumovatělé asi pětileté dítě a k většímu spěchu ho pobízela škálou výrazů od „hni se“, až po „že ti zase jednu vrazím“. Inu láska mateřská, ale pro moje téma zase nic. Na peróně
u stánku s produkty, které vyvolávají špatné stravovací návyky, jsem se konečně dočkal. Stáli tam v objetí, propleteni spolu. Podle oblečení i postav mladí. Konečně láska mých středoškoláků. Hnal jsem se k nim, řítil se jako meteor, otázky pro interview mi stříkaly i ušima a ... Nebyl to on a ona, ale ona
a ona a jen jedna z nich měla věk na středoškolačku. Další láska, která je pro mě nepoužitelná. V hlavě mi ale naskočila Lucie Bílá. „Láska je láska“. Otočil jsem se a vyrazil na Petřín. Mezi růžovými keři se proháněl vítr a několik lamp veřejného osvětlení vytvářelo ve svém okolí volská oka sodíkového světla. Po hlavní cestičce se ke mě velmi zvolna blížila korpulentní dáma a daleko rychleji pes. Neznám psí rasy. Tenhle byl asi čtyřicetikilový a zřejmě jsem se mu velice líbil. Zablácenými předními tlapkami se opřel
o můj hrudník a jazykem drsným jako struhadlo mě několikrát přejel po obličeji. Věděl jsem velmi dobře, že hned vedle jazyka se skrývají dvě řady zubů, a tak jsem zcela ztuhnul. Nejdříve se ozvalo „Beníčku, fuj“. Beníček mě ještě jednou oblíznul a spustil se na zem. Teprve potom se ozvalo „Nechte mého pejska na pokoji.“ Ani jsem nic nenamítal. Inu další láska, ale zase ne pro mne.

Někde tu přeci musí být. „Láska vyhledává samotu“ napadl mě citát z nějaké povinné školní literatury. Vlezl jsem proto, hnán pocitem povinnosti ke svému zaměstnavateli, do nejbližšího křoví. Nevím, co tam ten chlap dělal, ale tu padesátikorunu na pivo, o kterou si řekl, jsem mu beze smlouvání rychle dal. Začalo pršet. Můj pohled padl na billboard s pozvánkou na vystoupení dívčího pěveckého sboru. S myšlenkami na sebevraždu jsem šel domů. Teplo domova a čaj s rumem (tedy s tuzemákem, když už slovo rum nesmíme používat) ve mně probudilo opět činorodost. Mám přeci ještě celých dvanáct hodin času. Zapnul jsem počítač a .. zase nic. Ze zoufalství jsem pustil televizi. Jak už to v životě a ve filmech z Hollywoodu bývá, hlasatelka právě oznamovala, že po jedenácté hodině bude na programu zpravodajství o nových hrdinech, o lásce našich obdivovaných vyvolených ve vile.

V naprosto apatickém stavu jsem u zapnuté televize strávil tři hodiny do začátku pořadu (dvě vraždy, jedna bomba, jedno znásilnění lehké a asi tucet neustále se opakujících obličejů mediálních politiků. To vše proloženo reklamou na úvěry, hypotéky, zaručeně výhodné volání a vložky). Po této duševní masáži jsem byl schopen si dělat pouze podrobné poznámky o lásce ve vile vyvolených, nových to hrdinů naší doby. Kolem druhé hodiny se původních padesát šest řádků rozrostlo na zhruba dvojnásobek. Ráno jsem nesebral odvahu si text přečíst a vytištěný papír jsem položil na místo, kde jsem ho včera vzal. Porada se nesla ve stejném duchu jako včera. Na jejím konci si šéfredaktor vzal můj text a dlouho ho studoval. Čím déle bylo ticho, tím jsem si více přál být někde jinde. Všichni na mě soustředěně koukali. Veškerá činnost ustala. Snad i prach přestal padat. Potom šéfredaktor pronesl hlasité „Mno“ a po chvíli ticha pravil „Mladej, na prasárny tu máme jinou redakci. My jsme Zpravodajství“ a papír pohodil zpátky na stůl.

Po poradě si ke mě přisedl jeden z těch, které jsem ještě včera v duchu nazýval svými kolegy, a pronesl následující slova: „ Nic si z toho nedělej, láska není prdel“.



1. místo v kategorii Povídka - Eliška Zvolánková


Láska není jen slovo

Obrazovka monitoru klidně zářila ztěmnělým pokojem. Petra si povzdechla, protřela oči a přisunula klávesnici.

"Já nemůžu...," namítla tiše. Neměla jsem čas...

"Zase se vymlouvám," ušklíbla se na svůj odraz na monitoru a rozhodně poklepala ikonku Wordu.

"Tohle je má splátka. Dlužím ti to. Zasloužíš si to."

Dlouhé dívčí prsty se rozeběhly po klávesách.

 

Drahá maminko,

asi Ti teď píšu nejdelší dopis, který jsem kdy komu napsala. Je to hloupé, psát až teď. Mrzí mě to.
Ale věřím, že ať jsi, kde jsi, tohle psaní časem dostaneš.

Nedokážu slovy popsat, jak mi chybíš. Z mého života odešlo světlo. Já vím, je to klišé. Jenže až teď si uvědomuju, jak pravdivé je.

Mami, pamatuješ, jak jsem rozbila Tvou oblíbenou vázu? Brečela jsem tehdy mnohem víc, než Ty... Říkalas, že střepy nosí štěstí. Společně jsme z nich vytvořily přívěsky na lustr. Bylo to nádherné!

Chybí mi Tvoje nápady. Chybí mi Tvůj úsměv. Ale nejvíc mi chybí Tvoje láska.

 

"Zaspala jsem, mami! Nestihnu ten turnaj!" Petra vletěla do ložnice a rozsvítila. Matka unaveně zívla.

"Tak se koukej snažit. Máš ještě pátnáct minut. Kdyžtak tě hodím na nádraží autem." Petra bezmocným vztekem potřásla blonďatou hřívou a vběhla do koupelny. Snídani zkonzumovala při oblékání. Poté
v rychlosti naházela do tašky kartáček, pastu a hřeben.

"Letím," zavolala směrem k ložnici, "měj se hezky!" Ještě v ní vřela zlost, že ji matka takhle "nechala
v rejži". Cestu na nádraží zvládla v rekordním čase. Zanedlouho se s úlevou rozvalila na polstrované sedadlo vlaku a usnula. Vzbudily ji jemné vibrace mobilu.

"Nóóó," protáhla rozespale.

"Zapomněla sis tu peněženku," ozval se matčin hlas. "Pošlu Ti ji po strejdovi, má Ostravu při cestě. Opatruj se. Mám tě ráda, Petruš."

 

Láska... Takové běžné slovo. Nikdy jsem moc nechápala, co s láskou všichni mají. Já měla svůj volejbal
a nic jiného mě nezajímalo. Teď lásku vnímám úplně jinak. S naprostou jistotou vím, že Tys mě měla hrozně ráda.

Vím, jak jsi nenáviděla "ten můj volejbal". A přesto jsi mi připravovala svačinu, pokaždé vyprala dres, kupovala drahé boty a míče, masírovala, podporovala a omlouvala, když jsem se na nějaký trénink prostě vykašlala. Často jsi mě dokonce na zápas odvezla.

Nikdy nezapomenu na mistrovství a moje první finále. Bylo mi šestnáct. Hrály jsme proti Plzni. Napětí by se dalo krájet, všechny jsme předem počítaly s prohrou. A najednou slyším v hledišti známý hlas! Lidé se na Tebe otáčeli, ale Ty sis z nich nic nedělala a skandovala jsi dál. O volejbalu jsi věděla akorát to, že míč má lítat nad sítí, ale nenašla bych tvrdohlavějšího a náruživějšího fanouška, který by se tak odhodlaně hádal s hlavním rozhodčím. Vsadím se, že to hvízdání jsi tajně cvičila x týdnů předem. Jen se přiznej, mami!

Nebo jak jsi mi k osmnáctinám koupila nové album Metallici a lístek na koncert. Vzpomínáš, jak jsme spolu vypily tu flašku vína a sousedi na nás v půl druhý klepali, ať ztlumíme ten "příšernej randál"?
A Tys jim řekla, ať "si schovaj svý staromódní pindy do lednice"? Ještě dva týdny poté si o naší párty šeptal celý panelák.

 

"Ahoj mami, jsem doma!"

"Nezapomeň se přezout, právě jsem vytřela!"

"To je v pohodě, zase letim. Jdem s holkama na zmrzlinu. A pak do kina." Petra poslušně skopla glády na rohožku a nakoukla do kuchyně.

"Když už jsme u toho, nepůjčila bys mi kilo, prosím?" Matka zastrčila rezavou kadeř za ucho a zvedla obočí.

"Ne," řekla krátce a nerušeně pokračovala v krájení cibule. "Slíbilas, že dneska zajdeš za tetou. Zmrzlinu stihneš, ale kino už ne."

"Ty jo, mami! Vždyť za tetou chodim furt! To nemůžu jít jednou ven s kámoškama?!"

"Ale jo," opáčila matka klidně, "jdi si, ale nic ti nepůjčím. Něco jsme si domluvily." Petra si povzdechla.

"Já vím, ale já tu brigádu vážně nestíhám." Matka se pousmála.

"Ty nemáš čas ani na to, aby sis prošacovala kapsy u kalhot. Zkus to teď."

 

Tenkrát, když jsem chtěla vyrazit s holkama do kina a Tys mi nechtěla půjčit peníze, jsi mi doporučila prošacovat kapsy - našla jsem dvě stovky a lístek:


Zařiď si nějakou kasičku, do které můžu dávat peníze,

které najdu u Tebe po kapsách.

Včera jsem vyprala pětistovku. Visí na šňůře :)

Mám Tě moc ráda, Ty malá bordelářko!

Měla jsem vztek, neustálý vztek, že se mě stále ještě snažíš vychovávat a že se nikdy nenaštveš, ať dělám, co dělám. Svým chováním jsi mě ničila, protože jsem si dobře uvědomovala, jak strašně se chovám já
k Tobě. Nemohla jsem si pomoc. Natruc jsem začala domů chodit pozdě. A vlastně jsem se snažila být doma co nejméně. Vždycky jsem jenom odložila tašku nebo věci na volejbal a zmizela co nejrychleji ven. Hospoda a později potrubí za panelákama, kde se scházela parta. Začala jsem kouřit. A úplně přestala hrát na violoncello. Často jsem uvažovala o tom, jestli bych se neměla odstěhovat k tátovi.

Jednou se Ti dostala do ruky má zakouřená mikina, ze které vypadl zapalovač a prázdná krabička
od cigaret...

Nikdy jsem tě neviděla naštvanou. Tehdy jsi řádila. Udělalas mi takovou scénu, že na ni v životě nezapomenu. Profackovala jsi mě jako malou. Od té doby jsem nedostávala kapesné. Absurdní bylo,
že jsi mi stále prala, uklízela, vařila a vozila mě na volejbal. Nezapomínala jsi se zmiňovat, co dělají cigarety s výkonností sportovce. Nenáviděla jsem, že máš pravdu. Ale vyhecovala jsi mě k tomu, abych
s cigaretama skončila. Chtěla jsem být zase tak dobrá, jako dřív. Nechtěla jsem, abys měla pravdu v tom, že "se za chvíli vykašlu i na volejbal".

 

HAPPY BIRTHDAY!!! Velká písmena vymalovaná zářivě oranžovou křičela přes celou ulici. Petra se zmateně zarazila. V tu chvíli se otevřelo okno ve třetím patře a z něj na ni rozpustile mrkla matka.

"Kde jsi? Čekám na tebe celou věčnost." Petra se kousla do rtů a loudala se do bytu.

"Mami... já... Chtěla jsem narozky oslavit s Marťou. Máme domluvenej klub, sezvaný hosty..."
Na matčině tváři se zrcadlilo obrovské zklamání a smutek.

"Nechceš jít taky?" navrhla Petra. Tušila, že matka nepůjde.

"Nebudu ti přece kazit zábavu, Petruš. Tak se jdi připravit."

O půl hodiny později v závanu lehké ovocné vůně Petra vyšla z koupelny. Matka se usmála.

"Moc ti to sluší, zlato," pokývala hlavou. "Užij si to tam! Mám tě moc ráda."

"Já tebe taky, mami."

 

Trávila jsem s Tebou čím dál méně času. Věnovala jsem se sobecky jenom sobě. Vůbec jsem si nevšímala, co se děje s Tebou. Jediné, čeho jsem si všimla bylo, že býváš často unavená. Párkrát jsem kvůli Tobě zůstala doma, ale hned odpoledne už jsem zase bývala na tréninku.

Nepřišlo mi divné, jak jsi bledá. Těch různých receptů na léky a papírů z vyšetření jsem si všimla, až když jsem Ti v bytě balila věci do nemocnice.

Stalo se to tak strašně rychle! Nestihla jsem vůbec nic! Ani Ti říct, co pro mě znamenáš.

 

Petra se odmlčela. V kostelní lodi bylo naprosté ticho, plameny svící se míhaly v průvanu. Barevné fresky se utápěly v komíhavých stínech a v slzami zalitých očích černě oděných lidí se zrcadlily vzpomínky.

 

"Víš, mami, Tvou smrtí má výchova vůbec neskončila. Učíš mě pořád, právě teď a tady.

Myslím si, že jsem Ti často říkala, že Tě mám ráda. Myslela jsem to upřímně, ale pochybuju o tom,
žes mi věřila. Mami, teď právě jsi mě naučila jednu z nejdůležitějších věcí pro můj život. Láska nejsou pouze slova. A láska sama není pouhopouhé slovo. Tys mi svou lásku dennodenně dokazovala, ať už to byl úsměv, pohlazení, které jsem tak nerada přijímala, a přece po něm tajně toužila, vyprané prádlo, snídaně, nový volejbalový míč, lístek na Metallicu... Tvůj čas, který sis pro mě každý den vyhradila
a který se nápadně často míjel s časem mým.

Už jsem se zmiňovala o tom, že s Tvým odchodem z mého života odešlo také světlo. Ale nyní vidím,
že ono světlo je pouze zakryté mraky. A tohle světlo se za čas může zase rozzářit ve mě a skrze mě
pro ostatní lidi.

Díky Tobě vím, že láska neznamená někomu říct, že ho mám ráda, ale ukázat mu to. Věnovat mu čas, úsměv i třeba pokárání."

 

Bělovlasá paní v přední lavici hlasitě vzlykla. Svíce pomalu dohořívaly a Petra setřela osamocenou slzu
z tváře.

"A tak mě napadá," zazněl prostorem její hlas znovu: "Tati?" Muž sedící na židli před rakví zvedl hlavu.

"Hrozně ráda bych s tebou vyrazila na ryby." Muž se váhavě usmál a rychle hlavu zase sklonil.

"Babičko? Zrovna jsem si říkala, jestli bys nechtěla pomoci se zavařováním?" Bělovlasá paní se rozeštkala naplno.

"Teto? Když jsem u tebe byla naposled, říkala jsem, že už mě tyhle nucené návštěvy nebaví. Ale teď se ptám - nemohla bych se zase někdy stavit?"

V kostele to začalo vřít. Lidé přemáhali dojetí a někteří se objímali. Petra stála osamoceně na stupínku
a rozdávala posmutnělé úsměvy svým blízkým.

Jako první přistoupila k rakvi a položila na hladké dřevo velkou kytici rudých růží.

"Maminko, byla jsi světlem." Klenbu kostela naplnily sametové tóny varhan.

"Kdybych věděla, že mi odejdeš, vykašlala bych se na tréninky i školu a věnovala bych všechen čas,
který by zbýval, jen a jen tobě. Kdybych věděla, že ten den je to naposledy, co s tebou mluvím, řekla bych ti, jak strašně mi na tobě záleží. Kdybych věděla... chovala bych se jinak. Škoda, že tohle nikdy nevíme. A děkuju za poučení..."

Petra se už nesnažila stírat slzy, které se řinuly z očí a padaly na černý kostýmek. Odstoupila od rakve
a mlčky uchopila violoncello.

2. místo v kategorii Povídka - Tereza Spudilová


Není láska jako láska

     „Marry, už jsi si rozmyslela, jak to oslavíme?“ zeptal jsem se, i když jsem to měl už rozmyšlené. Ona měla ráda překvapení. Trochu jsem se bál, že ji po pěti letech manželství už nebudu umět překvapit. Nakonec mě ale napadla myšlenka lepší, než bych sám očekával. Měl jsem dokonalý plán, nic jej nemohlo pokazit, byla to moje nejgeniálnější myšlenka.

     „Ještě nevím. Máš ty nějaký nápad?“ Přes to, že se mě zeptala, vyčetl jsem v jejích očích, že nechce, abych něco vymyslel. Ženy jsou někdy zvláštní, složití tvorové.

     „Nemám, Mer,“ odpověděl jsem jí, teď měla v očích úlevu. Měla také něco za lubem. Napadlo mě rčení, že oči jsou brána do duše. U mojí Marry tomu tak bylo, mohli jste v ní číst jako v otevřené knize. Alespoň většinou.

     Moje slabost zase byla, že moc neumím lhát, a tak jsem se radši odebral do obývacího pokoje
a koukal na televizi.

     Seděl jsem naproti naší staré dobré Tesle a vůbec jsem nevnímal, na co koukám. Přemýšlel jsem
o Marry a o sobě. O sobě a Marry. Znali jsme se sedm let a zítra slavíme výročí.

     Poznali jsme se na vysoké škole. Ona byla velice přitažlivá, chytrá a milá dvacetiletá blondýnka. Já
v té době taky velmi pohledný, jednadvacetiletý mladík, docela mi to pálilo a navíc jsem měl auto. To
u studentů nebylo zvykem a mě to zdvíhalo na vyšší úroveň a vyšší hladinu zájmu.

     Jednou si mě všimla i Marry a o pár týdnů později jsme spolu začali chodit. Po dvou letech jsme se vzali.

     Marry nakonec vysokou vzdala, ale já ji dodělal.

     A teď už spolu žijeme sedm let. Děti nemáme, pořád jsme si říkali, že na ně máme dost času. Teď je mi to trochu líto, už nám tu mohl běhat malý capartík po bytě. Mohl vypadat jako já. Až mě píchlo
u srdce.

     Najednou jsem měl dost toho přemýšlení. Zvedl jsem se, v předsíni jsem vzal kabát a chystal se ven.

     „Mer, jdu se projít,“ měla ráda pořádek, ráda věděla, co dělám, kde jsem, když nejsem doma.

     Neozvala se žádná odpověď, předpokládal jsem, že mě slyšela, jen neuznala za vhodné či nutné odpovědět.

     Na „procházku“ jsem si vzal i peníze. Musel jsem koupit nějaké věci, aby bylo zítra překvapení úplné.

     Nakupování všeho potřebného mi ani moc času nezabralo. Moc těch věcí nebylo, a tak jsem doufal, že jsem na nic nezapomněl. To by mohlo zkazit všechno. Překvapení i celý můj život, který jsem hodlal zasvětit Marry.

     Šel jsem se na chvíli opravdu projít, a když jsem se pak vrátil domů, schoval jsem tašku s věcmi
do skříně v předsíni a znovu si sedl k televizi. Tentokrát jsem ji ale vnímal. Měl jsem všechno, co jsem potřeboval a všechno bylo promyšlené do nejmenších detailů. Proto jsem si také mohl dovolit lenošit
u svých oblíbených pořadů.

     Aniž jsem si to uvědomil, usnul jsme v křesle u televize a vzbudil jsem se až v sedm ráno. Marry ležela v ložnici, předpokládal jsem, že ještě spí. Vždycky spávala déle než já. Zvedl jsem se a šel jsem připravit snídani do postele.

     Marry se vzbudila v devět. Přinesl jsem jí snídani a udělal horkou kávu. Pod šálek jsem dal blahopřání k tomu, že se mnou tak dlouho vydržela. Vlastně to byla jedna z věcí, kterou jsem jí neuměl říct do očí. Miloval jsem ji jako nikoho, nevěděl jsem, co bych bez ní dělal.

     „Miluju tě, Marry,“ řekl jsem, úplně vážně. Kdybychom nebyli svoji, tohle byla chvíle, kdy bych ji požádal o ruku. Byla tak sladká.

     „Já tebe taky, Paule,“ odvětila, nahnula se a políbila mě.

     Ucítil jsem její vůni a v tu chvíli jsem po ní zatoužil. Poznala to na mně.

     Vztáhla ke mně ruku a pevně mě objala. Cítil jsem, jak se na mě přitiskla. Začal jsem ji vášnivě líbat.

     Tohle nebylo v plánu, napadlo mě, ale v tuhle chvíli jsem to už nemohl zastavit. A co víc, ani jsem
to zastavit nechtěl.

     Milovala se se mnou a já se miloval s ní jako ještě nikdy předtím. Dal jsem do tohoto milování celou svou mužnost a lásku k ní.

     Ležel jsem vedle ní, těžce oddychoval a koukal do stropu. Po chvíli jsem se rozhodl vrátit se
ke svému plánu.

     „Mer, mám pro tebe překvapení,“ prohlásil jsem tajuplně jak nejlépe jsem uměl a ona na mě pohlédla svýma krásnýma velkýma očima.

     „Nepovídej, že bys mohl ještě?“ Ona se mi snad vysmívala! Ne, jen mě škádlila, dělala to ráda. A já to většinou nechápal a naštval se.

     I tak se ve mně ozvala mužská hrdost. Musel jsem jí dokázat, že to zvládnu. A tak jsem se s ní miloval ještě jednou. Znovu jsem se pokusil dát do toho všechno.

     Když jsem se podruhé svalil vedle ní, byl jsem už skoro mrtvý, úplně vyčerpaný a chtělo se mi spát. Moje milá mi dávala zabrat. Ale dnešek byl výjimečný den a já bych pro ni udělal cokoliv.

     „Opravdu jsi mě překvapil.“ Smála se na mě očima. Vždycky mě tím odzbrojila. Myslím, že to nikdo jiný než moje Marry neumí.

     „To ale není všechno,“ konečně se schylovalo k uskutečnění mého plánu.

     Než se ke mně otočila, ohnula se k podlaze, zvedla svou košilku a oblékla si ji. I přes těch sedm let,
co jsme žili spolu, se přede mnou pořád styděla.

     „Zavři oči, prosím.“

     Otočila se zas ke mně, získal jsem její pozornost. Chvíli na mě koukala, až mě to začalo znervózňovat, nakonec mě ale poslechla a oči zavřela.

     Dal jsem jí pusu, ze stolku jsem vzal šátek, který jsme občas používali, a převázal jsem jí s ním oči. Nebylo přes něj vidět vůbec nic.

     Snažil jsem se na ni pořád mluvit, aby cítila mou stálou přítomnost a nebála se. Vůbec nevím, co jsem jí říkal, asi něco ve smyslu, že ji miluju a že je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Nelhal jsem. Myslel jsem to úplně vážně.

     Vzal jsem ji za ruku a pomohl jí zvednout se z postele.

     „Důvěřuj mi,“ poprosil jsem ji.

     „Věřím ti,“ řekla pevným hlasem.

     Vedl jsem ji bytem, občas jsem dělal kličky, aby nemohla vědět, v jaké části se nacházíme. Posadil jsem ji v kuchyni a sám jsem odběhl do koupelny, zavřel za sebou a začal napouštět vanu.

     „Paule!“ Zaslechl jsem ji po chvíli. Už to nebyl její pevný hlas, znělo to vystrašeně.

     Vrátil jsem se do kuchyně, vana už byla plná horké vody, jak to má ráda, vzal jsem ji za ruku.

     „Jsem tu,“ snažil jsem se ji uklidnit. „Pojď!“ Poslušně se zvedla a šla se mnou.

     Dovedl jsem ji do koupelny, svlékl jsem jí košilku a vzal ji do náruče.

     Chvěla se. Nevěděl jsem, jestli se bojí nebo je jí zima.

     Pomalu jsem se snažil ji posadit do vany. Když se poprvé dotkla vody, cukla sebou, pak jí asi došlo,
o co mi jde a nechala se tam posadit.

     „Už jsem se lekla, co se mnou chceš dělat.“

     Najednou začala ve vaně šplouchat a cákat jako malé dítě. I když mě nemohla vidět, podařilo se jí mě pocákat.

     Neviděl jsem jí do očí a zjistil jsem, že mě to znervózňuje víc, než když mi do nich upřeně koukala.

     Tak jsem jí šátek sundal a rozhodl se, že ho ze zbytku plánu vypustím.

     Ležela ve vaně, relaxovala se zavřenýma očima. Prohlížel jsem si ji. Byla nádherná. Nedělalo to jen její tělo a krásná tvář. Pro mě jedno z nejdůležitějšího byly její oči. Z jejího pohledu se dalo vyčíst vše. Bylo v nich vidět cit, něhu i její lásku. Ty oči byly její kouzlo.

     Znovu jsem se na ni zadíval, v té vaně vypadala tak bezbranně. Pohladil jsem ji rukama přes tváře, sjel jsem na prsa a pokračoval přes celé tělo až ke kotníkům.

     Cítil jsem její kůži pod mými prsty a představil si, jak na ni sahá někdo jiný. Dělalo se mi z té myšlenky špatně.

     Ne, nikdo jiný tě nedostane.

     U kotníků jsem ruce stiskl pevněji a prudce zatáhl. Její krásný obličej sjel pod hladinu. Vytřeštila oči a otevřela pusu, když na mě koukala zpod vodní hladiny. Najednou se začala kroutit a chtěla se mi vysmeknout.

     Asi chtěla křičet, ale s každým dalším pokusem jen polykala víc a víc vody a také přicházela o tak vzácný vzduch z plic.

     Nevím přesně, jak dlouhá doba utekla, než jsem si byl jist, že je mrtvá.

     Všechno šlo lehčeji, než jsem se odvažoval doufat.

     Sehnul jsem se a vytáhl ji z vany. Ležela mi bezvládně v náručí, byla tak sladká, byla to moje, teď už opravdu jen moje, Marry. Odnesl jsem ji zpátky do ložnice a položil ji na postel.

     Z předsíně jsem si přinesl tašku, kterou jsem tam včera schoval a vrátil jsem se do ložnice.

     Jako první jsem si vzal nůž a přes břicho jsem jí vyřezal svůj podpis.

     „Teď už jsi moje, mám tě podepsanou, miláčku.“ Prohlásil jsem do ticha a začal se smát jako šílenec. Musel jsem si na chvíli sednout a vysmát se, abych mohl pokračovat.

     Znovu jsem se sehnul k tašce a vyndal jsem z ní černé šaty.

     Marry by se asi moc nelíbily, měla ráda barevné věci a trochu jiný styl. Byl jsem si ale jist, že teď už je jí jedno, co má na sobě. V tuhle chvíli bylo hlavní, že se líbí mně.

     Měly slabá krajková ramínka, přes prsa náznak šněrování, celý vršek byl korzet a sukně se od pasu dolů postupně rozšiřovala.

     Pracně jsem ji do nich začal oblékat. Bylo mi líto lidí, kteří oblékají mrtvoly na pohřby. Oblékat někoho bez vůle nebyla vůbec sranda. Mně to dalo zabrat, ale nakonec se mi to přece povedlo.

     Poodstoupil jsem od postele a zadíval se na ni, jako dneska už stokrát.

     Ty šaty jí slušely. Podtrhovaly Marryinu postavu a hlavně její krásu.

     Kolikrát už jsem si ji za dnešek prohlížel? Musel jsem znovu. V obličeji pořád neztratila barvu
a pořád byla tak nádherná, jako bohyně.

     Znovu jsem se do ní zamiloval, znovu jsem na ni dostal chuť. A tak jsem už poněkolikáté pozměnil plán.

     Už to nebylo takové, jako když jsem se s ní miloval naposled. Přece jen už byla mrtvá, i když pořád tak krásná.

     Napotřetí jsem se sklonil k igelitce a vytáhl z ní revolver.

     V tašce zůstala už jen pilka, kterou jsem minul bez povšimnutí. Byl by hřích zničit takovou nádheru, co Bůh stvořil. Já jí přece nechtěl ublížit, chtěl jsem jen být s ní na věky.

     Znovu jsem se začal smát jako šílenec. Ano, zbláznil jsem se. Zbláznil jsem se láskou. Zbláznil jsem se strachem, že bych o ní někdy mohl přijít.

     „Teď už budeme navždy spolu. Ani smrt nás nerozdělí...“

     To byla poslední slova, která zazněla, než se pokojem ozval výstřel a tělo tupě dopadlo na podlahu.

2. místo v kategorii Povídka - Tomáš Murár


Vězeň 356864997

     Mé kroky se táhly vězeňským dvorem a umíraly v jeho zdech, stejně jako zde umírá naděje všech hříšníků. Měsíc na černé obloze jasně svítil a hřejivý vánek mne pohladil ve vlasech. Byla to krásná noc. Opět jsem očima zamžoural do tmy, až jsem na lavičce našel svůj cíl. Byl to mohutný muž s rukama jako dva kmeny stromů a na jeho holé lebce se leskl třpyt hvězd. Stále jsem nemohl věřit, že tento hromotluk býval knězem. Zhluboka jsem se nadechl a vyrazil k němu.

     „Otče Hirme?“zašeptal jsem do šera. Obrovský muž ke mně pozvedl svůj zmučený pohled, ve kterém se odrážely všechny hrůzy jeho života.

     „Co je?“odsekl hrubým hlasem.

     „Slyšel jsem, co chcete udělat.“

     „No a?“nepřekvapeně odpověděl Hirmus.

     „Nedělejte to,“řekl jsem prosebným tónem, ale nezískal jsem jeho pozornost.

     „Proč?“

     „Nechte mi to,“ zaujal jsem konečně muže a pokračoval, „potřebuji to více než vy. Já si to zasloužím, mám k tomu vážnější důvod, nežli je ten váš.“ Teď jsem měl jeho pozornosti více, než bylo původně
v plánu. Vyskočil ze svého sedu a z plna hrdla začal křičet: „Co může být lepším důvodem, než je zrada samotného Boha?! Co je lepším důvodem, než zrada svého vlastního přesvědčení?! Co je lepším důvodem, než zneuctění života jiného?! A navíc tak mladého,“dodal jedním dechem bývalý služebník boží a opět se svalil na lavičku. Snažil jsem se zůstat klidný a potlačit všechny špatné myšlenky a emoce, které se ve mně dmuly. Dlouho bylo ticho a oba jsme byli ponořeni do svých myšlenek. Když se Hirmus zvedl k odchodu, řekl jsem rozhodně za jeho zády to slovo, které mluvilo za vše.

     „Láska!“

     Muž se pomalu zastavil a otočil. Dlouho mne pozoroval zkoumavým pohledem a já se ani nehnul. Zdálo se to jako věčnost, kterou je zde každý den. Po chvíli se pohnul a vrátil se. Přistoupil tak blízko,
že byl slyšet jeho tlukot srdce a cítit jeho zkažený dech. Pak si sedl a gestem ruky naznačil, ať přisednu. Já tak učinil a čekal, co bude dál. Další dlouhé ticho roztrhla až jeho slova, na která jsem čekal : „Povídej!“

     Promnul jsem si oči a začal se vracet v čase do dob, kdy se vše zdálo být krásné. Zhluboka jsem se nadechl a začal svou poslední zpověď.

 

     „Vzpomínám si, jak mne probudil hřejivý polibek na mé tváři. Otevřel jsem oči a uviděl tu nejkrásnější tvář pod sluncem, kterou by i samotní andělé mohli závidět. Bylo pondělní ráno, nový začátek. Posadil jsem se na posteli a opětoval polibek mé milé. Ta se usmála a schoulila se do mého náručí a já ji láskyplně objal. Byl to skvělý pocit, který bych nikdy za nic na světě nevyměnil.

     „Miláčku, víš co se blíží?“lišácky se mě zeptala Lina. Já, který již dobře znal její zkoušky, naschvál odpověděl, že nemám nejmenší tušení. Pousmála se nad mou hloupou poznámkou a zajela celá pod peřinu, odkud se ozývalo, že mi ještě ukáže, abych nevěděl. I když nerad, musel jsem ji zastavit v jejím konání.

     „Lásko, no tak, neblbni. Musíme jít do práce, oba dva. Neboj, večer se přece zase uvidíme.“ Ale ona stále zpod peřiny nevylézala a ve svém konání ještě usilovněji pokračovala. Když mi došlo, že to myslí opravdu vážně, rychle jsem ze sebe vyhrkl: „Já vím, budeme mít výročí. Bude to už krásných pět let,
co jsme spolu. Spokojená?“ Přestala a její hlava opět vykoukla na světlo světa.

     „Vidíš, že to jde,“pošťouchla mě a vášnivě mne políbila. Pak vstala z postele a začala se chystat
do práce. Stejně tak já se sebral do koupelny, abych v muzeu vypadal alespoň trochu k světu.

     To je snad poslední vzpomínka, na kterou rád myslím. Poslední krásná chvíle, která se již více neměla opakovat.

     Ještě toho dne jsem přišel domů, celý natěšený na svou milou. Celý den na ni myslím, až jsem
i pomalu zapomněl udělat ty papíry pro ten školní výlet do našeho muzea. Sundal jsem boty a zašel
do obýváku. Bylo tu nezvyklé ticho. Všechny místnosti byly prázdné. To nebylo zvykem. Lina byla učitelkou na základní škole, vždy byla doma brzy. Vyhrabal jsem z kapsy telefon a zkusil její číslo. Nebrala to. V hlavě se mi začaly rojit ty nejhorší možné myšlenky na to, že se jí něco stalo. Chtěl jsem ihned volat do školy, ale pak jsem si uvědomil, že se chovám jako její matka. Dám jí hodinu a až pak zavolám. Přeci kdyby se něco stalo, někdo, kdokoliv by mi o tom dal přeci vědět. Třeba se jen někde zdržela s kamarádkami, a nebo ještě něco musela dodělat ve škole.

     Napadlo mě, že toho alespoň využiji a překvapím ji. Uvařil jsem řízky s bramborovou kaší, její oblíbené jídlo. Moc mi to nešlo, a tak jsem ani nepostřehl, že už to jsou celé dvě hodiny. Zděšen jsem skočil po mobilu, když v tom slyším cvaknutí zámku ve dveřích.. Lina se na mne usmála a omluvila se, že jde pozdě. Prý musela ještě opravit troje písemky. Pohladil jsem ji po tváři a zavedl k večeři. Byla překvapená a jídlo do ní padalo, jakoby celý den nejedla. Pak jsme spolu padli do postele, kde má milá okamžitě usnula. Doufal jsem, že to bylo únavou z práce.

 

     Následující ráno mne neprobudil polibek, ale krásná vůně lynoucí se z kuchyně. Okamžitě jsem na sebe něco hodil a upaloval do kuchyně. Na stole již ležela smažená slaninka s vajíčkem. Všechny sliny se mi naráz nahromadily v puse. Usedl jsem ke stolu a pustil se do toho. Lina se chvíli poté objevila ve dveřích s úsměvem na rtech. Skoro ještě s plnými ústy jsem se zeptal: „Za co tak úžasná snídaně?“

     „Za tebe, lásko. Musím upalovat do práce, tak si to v muzeu užij, miluju tě,“ řekla jedním dechem, věnovala mi letmý polibek a už zase byla pryč. Jídlo mi najednou nějak přestalo chutnat. Byla v něm totiž cítit lítost a žádost o odpuštění za něco, co udělala.

     „Ne, to ne,“rychle jsem zahnal tu ošklivou myšlenku a šel se obléknout do práce. V té byl den jako každý jiný. Lidi přicházeli, prohlíželi si ty nádherné obrazy, někteří s větším a někteří s menším zájmem
a zase odcházeli. Ale já tentokrát myslel na něco jiného. V hlavě mi ležela Lina a proč se chovala tak divně. Třeba má vážně jen shon v práci, jak říkala.

     Nastal večer a já si to obvyklou cestou razil domů. Ale dnes jsem tu uviděl něco, co pouze přililo olej do ohně. Chodíval jsem vždy okolo ateliéru svého přítele, odkud se nádherně lynula vůně olejových barev. Přátelili jsme se již od střední školy a stejně jako já i on byl blázen do umění. Pouze s tím rozdílem, že jemu bůh nadělil talent, na rozdíl ode mě. Ale to, co mne na první pohled zarazilo, bylo auto mé milé před dveřmi ateliéru. Nejdřív jsem myslel, spíš doufal, že to je jen stejné auto, ale poznávací značka byla Linina. Závěsy v oknech byly zatažené a má krev se vařila vztekem. Rychlým krokem domů jsem se snažil uklidnit, ale bezvýsledně. Doma jsem hodil boty do kouta a s tíhou na srdci se posadil
do křesla. Ani ne hodinu na to přišla Lina. Ani mne nepozdravila a vlítla do ložnice. Než jsem stačil cokoli udělat, už byla u mě a náruživě mne líbala. Přerušil jsem ji a podíval se do jejích očí.

     „Tak jak dneska bylo v práci?“snažil jsem se říct klidným tónem.

     „Skvěle, miláčku, skvěle. Je to tam den ode dne lepší,“vmetla mi do očí s úsměvem na rtech. „Ale jsem strašně utahaná. Nebude ti vadit, když se jen osprchnu a skočim do postele?“

     „Nebude, zlato,“odpověděl jsem již zcela ponořen ve svých myšlenkách. Poslouchal jsem kapky sprchy dopadající na její tělo a v hlavě se mi střídaly představy, jak ji stejně jako ty krůpěje hladí můj nelepší přítel Ynes. Jak rty, které jsem líbával jen já teď slíbávaly chuť někoho jiného. Najednou mne něco vyrušilo. Něco známého, ale sem nepatřícího. A pak mě to praštilo. Mým bytem se lynula vůně olejových barev. Což bylo samo o sobě absurdní, protože v mých rukou by se staly vražednou zbraní. Bylo jasné, proč se Lina musela tak naléhavě osprchovat. Padající voda ustala a z koupelny vyšla má milá, jak jsem ještě včera doufal.

     „Dobrou noc, broučku,“usmála se a já jí úsměv opětoval. Však poprvé v našem vztahu byl nucený. Musel jsem začít něco dělat.

 

     Středeční jitro jsem se zachumlal do postele a na oko kašlal. Lina se ptala, co se mnou je a zdali tady nemá zůstat. Odmítl jsem s tím, že je to jen obyčejná chřipka nebo nachlazení, že to vyležím. Sice nerada, ale souhlasila a já si počkal, dokud neodejde. Jakmile to udělala, vyskočil jsem z postele a přistoupil k jejímu šuplíku. Váhal jsem, ale pak, s pocitem beznaděje, jsem jej otevřel a začal se v něm přehrabovat. A po chvíli jsem zřejmě našel to, co jsem hledal. Byla to černá, skoro průhledná noční košilka, kterou
na sto procent nedostala ode mě. I když to byla škoda, protože by jí určitě slušela. Pokáral jsem se, že myslím na úplně jiné věci, a rychle všechno vrátil na místo. Zase jsem si lehl do postele a tentokrát
na mobilu vytočil Ynesovo číslo. Po chvíli to vzal.

     „Ahoj, Yné, chtěl jsem se tě na něco zeptat,“plný předstíraného nadšení jsem začal rozhovor.

     „No nazdar, kamaráde. Co potřebuješ?“

     „Jen mě napadlo, že jsem si dlouho nepopovídali. O obrazech, umění, životě a hlavně o ženskejch.
Co třeba kdybychom dneska zašli na večeři, co myslíš?“ Chvíli bylo ticho, jako by se rozmýšlel.

     „Promiň, ale dneska už něco mám. Možná jindy, nezlob se.“

     „Jasně, chápu. Měj se,“zavěsil jsem plný vzteku a šel na vzduch. Celý den jsem se potloukal městem
a domů přišel až pozdě k večeru. Ale i tak jsem tam byl první. Už jsem ani nečekal na její příchod a s notnou dávkou alkoholu v krvi jsem ulehl do nočních můr.

 

     Ve čtvrtek jsem se probudil celý rozlámaný a s bolavou hlavou. Bylo něco kolem dvanácté a já už to do práce nestíhal. Podíval jsem se vedle sebe, ale bylo tam prázdno Ztěžka jsem se vysoukal z postele a vrávoravým krokem zamířil do kuchyně. Tam na stole ležel lísteček se vzkazem : Krásné ráno, lásko. Byl jsi celý bledý, a tak jsem tě nechtěla budit. Mám oTebe starost, že to bude něco horšího než chřipka. Kdyžtak zajdi k doktorovi. Líbám Tě, Tvoje Lina.

     P.S. Večer se možná opět trochu zdržím.

     „Jasně, že se zdržíš a mě pochopitelně zkolila chřipka,“ironicky jsem procedil mezi zuby, vzal rohlík a zamířil do koupelny, kde jsem natočil plnou vanu horké vody. Ponořil se do ní a snažil se na vše zapomenout.

     Asi po dvou hodinách jsem měl dost, osušil jsem se a oblékl. Potřeboval jsem toho hodně promyslet,
a proto jsem se vydal do své oblíbené restaurace. Na stůl mi nosili jedno jídlo za druhým a ani na drahých vínech nešetřili.

     To proto, že to je možná naposled, co si ho dávám. Ale kdyby alespoň někdo jiný, né Ynes. Proč? Proč to sakra udělal?

     Obrátil jsem do sebe další skleničku a tupě zíral do stolu. V rádiu hrála nějaká nostalgická písnička
a na mě to zapůsobilo víc, než by kdo čekal. A tehdá mi došlo, že utápěním v alkoholu nic nevyřeším, že musím začít jednat. Teď půjdu domů, vyspím se a zítra si s Ynésem rozumně popovídám. Ano, konečně správné rozhodnutí.

     Zaplatil jsem, sebral se a již za tmy po paměti šel domů. Ale před domem mi byl zaražen další kůl
do srdce. Stál tam černý mercedes, přesně takový, jaký měl můj nejlepší přítel. Vystoupila z něj má dívka a přihlouple se usmívala. Řekl jsem si, že ji třeba jen odvážel, ale když pak auto opět zastavilo a v okýnku se objevila ruka držící přesně tu košilku, kterou jsem nedávno našel v Linině šuplíku, bylo mi vše jasné. Celý svět se mi zbortil a já padl na samé dno. Obrátil jsem své kroky zpět do města a u nejbližšího stánku koupil láhev čisté vodky. Noc byla dlouhá.

 

     Dalšího dne mne probudilo slunce vysoko na obloze. Ležel jsem v popelnicích přikrytý roztrhaným svetrem. Zmátořil jsem se a vyšel z pochybné uličky. Jako náhodou jsem se ocitl před Ynesovým ateliérem. Neváhal jsem ani chvíli a ještě stále s alkoholem v krvi jsem vtrhl dovnitř. Vyrušil jsem umělce zrovna od malování obrazu. Byl vyděšený, ale když mě zpozoroval, uklidnil se.

     „Co se ti to stalo, člověče?“

     „Ty! Jaks mi to mohl udělat?! Proč?!“neovládal jsem se.

     „Co? O čem to mluvíš?“

     „O Lině! Spíš s ní!“

     „Tak to počkat, to ne!“

     Zastavil jsem se, ale pak jsem uviděl bundu, kterou jsem dobře znal, přehozenou přes jeho židli.
„Co je tohle!“

     „To je..no to..nemůžu ti to říct!“

     „Proč?!“

     „Zakázala mi to…“prořekl se a já nahmatal něco na stole. Přibližoval jsem se k němu stále blíž jako smyslů zbavený. Udeřil jsem ho pěstí do obličeje a pak ještě jednou, až se skácel na zem. Padl jako pytel brambor a snažil se postavit na nohy. V tom mu zabránila moje noha v jeho břiše. Jakmile se pokoušel zvednout podruhé, stále mumlal něco o tom, že se nic nestalo, a mně bylo tak zle z jeho lží, že mi ujela ruka. Ynes na mne v tu chvíli vykulil oči a zvedl ruce potřísněné od krve. V jeho břiše trčel zabodnutý nůž na dopisy. Můj nejlepší přítel se svalil na zem, kde se kolem něj začala tvořit kaluž krve. Já, celý zmatený, jsem nevěděl, co dělat. V tu chvíli se mi jako nejlepší řešení zdál útěk. Vzal jsem nohy
na ramena a nechal svého přítele za sebou.

     Přišel jsem domů a ihned zamířil do koupelny, abych smyl krev z rukou. Šlo to těžko, ale šlo to. Leknutím jsem málem umřel, když se z kuchyně ozval Linin hlas: „Lásko, kdepa jsi byl? Ale to je jedno. Rychle pojď za mnou, něco pro tebe mám.“ Rychle jsem se opláchl, upravil a šel do ložnice. Tam na mne Lina čekala pouze v županu a za ní bylo něco, co bylo překryté hadrem. A až teď mi došlo, že dnes máme výročí. Raději jsem nemluvil a jen zmateně zíral.

     „Koukám, že už ti je líp, miláčku,“začala na mne něžně, „to je dobře, protože pro tebe něco mám k našemu výročí.“

     „Vážně?“zakoktal jsem se.

     „Víš, já vím, jak moc miluješ umění, a také vím, že mi říkáš, že moc miluješ mě. A co si budeme nalhávat, stejně tak miluješ náš, jak bych to řekla, erotický vztah.“

     Tváře mi zrudly studem.

     „Zkrátka, chtěla jsem to pro svou lásku všechno skloubit dohromady. Jen se sám koukni, miláčku,“řekla a strhla hadr z věci za sebou.

     Naskytl se mi nádherný pohled na obraz mé lásky v černé, téměř průhledné košilce. Tahy štětcem byly tak energické a osobité, že jsem znal jen jednoho člověka, který to umí. A v tu chvíli jsem vystřízlivěl docela. Vše mi konečně došlo. A já se začal proklínat. Má nedůvěra zničila můj vztah s jedinou ženou, kterou jsem kdy doopravdy miloval, a zabila muže, jež mi byl vždy oporou.

 

     Ještě v tu chvíli jsem vyrazil z bytu jako kulový blesk do Ynesova ateliéru. Pozdě. Ležel na zemi, nehybný, tělo bez duše. Bez duše, kterou jsem mu já vzal. A jen proto, že mi chtěl udělat radost. Odhodlán nést důsledky za svůj neuvážený čin a opustit tak svou lásku jsem zavolal policii a v slzách poklekl vedle svého jediného přítele.

 

     A teď to jsou dva roky, Hirme, co jsem zde a má láska za mnou každý den chodí, povídá si se mnou
a na jiného muže ani nepomyslí. Tak mi ona prokazuje svou lásku, což dělala celý náš vztah. A já nyní cítím potřebu ukázat, jak strašně moc miluju já ji. Chci, aby žila plným životem a nepykala se mnou
za mé chyby. Miluju ji, to je asi vše, co k tomu můžu dodat,“ ukončil jsem svou řeč a nastalo ticho. Hirmus na mne hleděl pronikavým pohledem a ani nemrknul. Já, na pokraji slz, čekal na jeho rozsudek.

     Na obloze padala hvězda a kdesi v dáli zahoukala sova. Pak Hirmus kývl.

 

     Opět nastal večer a bachař Klonmuz procházel cely, zdali jsou všichni v postelích. Byla to nudná
a stereotypní práce, ale dobře placená. Nakoukl do cely, vězeň se ozval a on mohl jít o mříže dál. Stejně tak přistoupil k cele vězně 356864997, který se však neozval.

     „Hej, tak co je?!“ zvýšil hlas, ale stále se neozývala žádná reakce. Klomnuz, celý rozmrzelý zbytečným zdržením, našel náležitý čip a vešel do cely. Jakmile to udělal, něco se mu otřelo o tvář. Bachař to odstrčil rukou, ale po chvíli se to vrátilo a praštilo jej znovu. To se Klomnuz naštval a rozsvítil světlo. A hned jak to udělal, srdce se mu málem zastavilo. Na stropě byl nějakým záhadným způsobem uvázán provaz, na jehož konci se s výrazem spokojenosti houpal bledý oběšenec.

3. místo v kategorii Povídka - Jan Úšela


Stařena

,,Maminko, mami!Neeeeeeeeeee!“ vykřikla snad devítiletá holčička z postele ve chvíli, kdy se probudila. Začala plakat. Slzy jí kanuly po tváři. Stařena z protilehlé židle na ni ustaraně pohlédla. Matka se probudila po chvíli. Zorientovala se a přiskočila k lůžku.

,,Copak je, broučku, co se děje,“ hladila dceru po tváři. ,,Máš bolesti? Bolí tě hlavička? Chceš prášek?“ vychrlila sérii otázek.

,,Maminko, měla jsem zlý sen!“ Matka hladila dceru po hlavě, kde měla malou modrou čepičku, vlasy neměla. Máma seděla teď na posteli a objímala ji.

,,Neboj se, to bude dobré! Ššš ššš,“ a vzala z kapsy kapesník a stírala děvčeti slzy.

,,Byla jsem zase v té noře a..“

,,Ššš, nemysli na to!“

,,A... a začala jsem se dusit a ta nora se začala zužovat… a pak jsem se vzbudila!“

,,Neboj se, byl to jen sen! Ššš!“

,,Maminko, existují andělé?“

,,Proč se ptáš na anděly, Peťulko? ,,Andělé jsou, každý člověk má jednoho!“ vysvětlovala máma.

,,Maminko, mám taky anděla?“

,,Všichni mají anděla! Ale děti, které se nesmějou, ty anděly nevidí!“ Polechtala děvče na břichu.

,,He he he! Mami, nech mě! Maminko! To lech… Mamíí!“

Smích přešel v dušení. Petra nemohla popadnout dech.

,,Petro!… Rychle, tady máš lavor! No… Peťo!“ matka vzala rychle do rukou nádobu ležící na zemi. Přiložila ji děvčeti k ústům. Zkroucena v křečích Petra zvracela. Stařena to vše sledovala.

Na dvoře nemocnice mezitím tři muži s hráběmi hrabali listí na hromady. Byl konec podzimu. Stromy už opadaly, bylo sychravo. Zima za dveřmi.

Děvče sedělo na posteli a matka jej houpala v objetí. ,,Houpy, houpy, kočka snědla kroupy,“ zpívala maminka.

,,Přidej se!“

,,Houpy kroupy, kočka snědla kroupy! Kocour hrách na kamnách. Koťata se hněvala, že jim taky nedala. Houpy, houpy, Byli všichni hloupí.“ A děvčátko zpívalo s maminkou.

,,Už je ti líp?“ pousmála se.

,,Ano, mamí.“

Stařena seděla na své židli. Matka s dcerou si zpívaly a povídaly si. Báby si nevšímaly, jako by jí ani nebylo. Ale neměly čeho litovat. Stará seděla nahrbená, byla už velmi stará. Obličej měla vrásčitý a byla mimořádně šeredná. Velký nos, malé rty a velký předkus, v mládí nemohla být krasavicí a stáří jí na kráse nepřidalo. Na hlavě měla šátek. Oděná byla velmi nuzně. Červená zástěra se záplatami a přes ni zelený svetřík. V ruce měla hůl. Kde na ní příroda ušetřila, tam to vynahradila očima. Byly velké a modré. Pronikavé. Bába seděla a sledovala dění. Chvílemi se usmívala, pak plakala a dík očím by snad bylo možno říci, že byla krásná.

Maminka dceři přečetla pohádku na dobrou noc, políbila ji na čelo. Už spala. Chvíli mlčky sledovala postýlku a v ní své dítě. Stařena dělala to samé. Matka zhasla světlo a odešla, ale stařena byla stále v pokoji. Sedla na židli vedle postele a dál sledovala děvče. Až do rána.

 

,,Ahoj.“

,,Ahoj, Karle!“

,,Doktor tady není?“

,,Před chvílí odešel.“

,,Tys plakala?“

,,Ne, vůbec!“ a otřela si oči ukazováčky a popotáhla.

,,Co říkal?“

,,Říkal, že máme čekat.“

,,Čekat?“

,,Prý teď nemůže nic dělat. Jen čekat, jestli zaberou léky!“ a s pláčem mu padla do náručí.

,,Čekat. Do prdele, to nemá nějaký další preparát! Pojď, půjdeme za ním!“

,,Karle!“

,,Dobře, půjdu sám!“ A briskně odešel.

Když se stane z postele cela, stanou se z minut dny a ze dnů roky. Malá Petra byla uvězněná snad celou věčnost. Dny trávila sledováním dění v přilehlém parku. Dnes bylo na programu okukování páru mladých milenců, kteří spolu rozmlouvali na lavičce. Petra se pozorně dívala. Přemýšlela, snila. Myslela na to, až ona bude mít vlastního kluka. Budou taky chodit do parku a budou sedávat na lavičce a budou se líbat
a usmívat se, blbnout jako malé děti. A budou mít kupu dětí a...

,,Slečno Petro, přišel jsem vás navštívit! Jakpak se vám daří? Nezlobíte své rodiče?“ řekl hlubokým hlasem obrovský plyšový medvěd. V ruce ho držel tatínek, máma šla za ním. Delegaci uzavírala ošklivá stařena, která se ztěžka sunula vpřed, podpírajíce se o svůj čakan.

Děvče v první chvíli tápalo. Až poté poznalo otce. ,,Tatí!… Mami!“ radostně volala Petra. Vypadala šťastně.

Rodiče se posadili každý z jedné strany postele. Bába stála v čele a usmívala se. Opět si jí nikdo nevšímal. Někteří lidé nejsou hodni zájmu.

,, Líbí se ti, Peťo?“ řekl táta a ukázal přitom na medvěda.

,,Je nádherný!“

,,Tak co, dáme mu nějaké jméno?“

,,Třeba… třeba... Mikuláš!“

,,Méďa Mikuláš! No tak to ti třeba donese nějaké dárky, Peťulko,“ řekla máma tajemně.

,,Medvěd Mikuláš se hlásí do vašich služeb, slečno! Co budeme dělat?“ zněl medvědův hluboký hlas, který Petru rozesmával.

,,Budeme si hrát!“

,,Jak je libo, slečno!“

,,Zacvičíme si, slečno?“ A Mikuláš se posadil na postel a začal zvedat tlapky. Střídavě levou a pravou, dělal shyby, poskakoval.

,,Ty jsi legrační!“ smála se Petra. ,,Mamí, že je Mikuláš legrační!“

,,Jo, je to náš chlupatý bručoun!“ usmála se máma a podívala se na tátu.

,,Brum, brum, brum!“ odpověděl Mikuláš a jeho plyšové rty daly mámě polibek.

 

,,To se to Hubertovi ujíždělo k zakletému zámku, neuplynuly ani dva dny a byl tam. Jako včela vletěl
do skály, jako sokol sletěl do hlubiny, jako chrt běžel až k zámku a opět jako včela proklouznul dovnitř
ke své milované ženě. A u ní se proměnil zase v člověka,“ četla maminka z pohádkové knížky. Venku
už se stmívalo. Tatínek podřimoval v křesle u postele, bába stále sledovala dění. Petra vyprávění neposlouchala a dívala se ven z okna.

,,Když přišel obr, tak se neproměnil více ve včelu, ale ve lva a...“

,,Mamí?“ vpadla do vyprávění Petra.

,,Co je, Peťo?“

,,Mamí, chtěla bych vidět sníh,“ a dívala se přitom z okna.

,,Ale vždyť ho uvidíš, až napadne,“ pousmála se máma a také pohlédla ven. Nechápala.

,,Mami, vzpomínáš, když jsme byli minulý rok sáňkovat? To bylo super! Chtěla bych postavit sněhuláka! A... a bruslit!“ Když mluvila, její pohled se rozzářil. Máma to viděla a dojalo ji to. Ale úporně se snažila zakrýt své dojetí a vytvořila na tváři podivný úšklebek, který se měl podobat úsměvu. Hladila Petru po hlavě a konejšila: ,,Neboj, Peťulko, až se uzdravíš, všechno bude zase dobré! Budeme sáňkovat a bruslit
a budeme s tátou stavět sněhuláka a napečeme hromadu cukroví a pod stromeček dostaneš od Ježíška ty nejhezčí dárky!“ Děvče usnulo s blaženým výrazem ve tváři.

 

Bába si to šinula hbitým krokem po nemocnici. Těžko ze svých ochablých nohou mohla dostat rychlý pohyb, zdálo se však, že stařena překonává sama sebe a se svou holí zdolává terén jako horolezec šikmou skalní stěnu. Nejdříve šla dlouho rovně a potom zabočila vpravo. Zastavila se u automatu na kávu. Z místnosti naproti automatu vyšli Petřini rodiče. Otec matku držel v náručí. Oba plakali. Máma prudce vzlykala. Otec svůj žal nesl navenek klidněji. Pár si stoupl přímo ke stojící bábě.

Máma na chvíli přestala vzlykat. Táta jí podal z kapsy kapesník. Vysmrkala se. ,,Karle, co budeme dělat?“ řekla, opět se dala do pláče a znovu muže objala.

Otec jí zvedl sklopený obličej, setřel slzy z obličeje a se zkroušeným pohledem do jejích bolavých očí odpověděl: ,,Já nevím. Nevím!“

Chvíli tak ještě stáli beze slov v objetí. Bába je pozorovala a z jejích krásných modrých očí kanuly obrovské slzy a padaly k zemi.

 

Hodiny čekání udělají z jedné nemocniční chodby důvěrného známého. Věcí, kterých byste si běžně nevšimli, na takové chodbě najdete habaděj. Máma spočítala, že v úseku mezi dveřmi, jež chodbu ohraničovaly, bylo celkem 185 polí linolea – v pěti řadách, 4 obrazy s venkovskými motivy a šest zářivek na stěnách. Ale k čertu s celou chodbou! Maminka myslela na Peťu, na svou holčičku. Musela. Musela
a bolelo to, a tak jí bylo počítání inventáře chodby alespoň drobným rozptýlením. Táta se snažil raději nemyslet na nic, ale to se mu nedařilo. Chtěl usnout, ale ani to mu nevycházelo. Začal psát esemesky
a zavolal si do práce a dlouze se ptal na stav všech kontraktů, aniž by ho to nějak zajímalo. Čekali
a skládali hlavy do dlaní. Bába chodila se svým čakanem sem a tam a netrpělivě vyčkávala s nimi.

Operace byla u konce. Ze dveří naproti lavičce, kde seděli rodiče, vyšel lékař. Zpocený se skloněnou hlavou. Zastavil se proti nim a otřel si pot z těla. Rodiče stáli v pozoru.

,,Doktore, jak to s ní vypadá?“

,,Jak je mé holčičce?“

,,Tedy...“

,,Doktore!“ a máma ronila slzy jak hrachy.

,,Operace byla nesmírně složitá. Vydali jsme mnoho úsilí, ale nyní vám nemohu s jistotou říci, zda... Víte, oznamovat tyto zprávy rodičům je vždy velmi bolestné...“ Díval se jim do tváří a viděl v nich očekávání, touhu po naději smíchanou se strachem o osud jejich holčičky. Řekl to sám a je to vskutku krutá pravda oznamovat rodičům, že…

,,Vaše holčička umírá. Bohužel, všechny naše snahy byly marné. Implantát se neujal a tělo ho nepřijímá.“

,,Tak proveďte novou transplantaci!“

,,Bohužel v tomto stadiu… a vy jste tím už přece jednou prošli! Než se udělají potřebné testy, trvá to několik dní… Petře ale zbývají dva, možná tři dny. V takovém termínu transplantace není uskutečnitelná!“

Otec se rozběsnil, chytl lékaře za límec a přitáhl ho ke zdi. ,,Sakra doktore, tu transplantaci provedete, rozumíte! Přece není možné, aby Peťa umřela jen proto, že vy nemáte dárce! Chcete dárce? Já nebo moje žena vám darujem cokoliv, jenom aby přežila!“

,,To věřím, ale už před minulou transplantací jste byli vyhodnoceni jako nevhodní dárci.“

,,Doktore, co sakra máme dělat!?“ Otec se hořce rozplakal a pustil lékaři límec pláště. Sehnul se
a v předklonu plakal.
,,Buďte silní! Zpříjemněte jí ty poslední dny.“

,,Doktore, já to tak nenechám! Půjdu za někým jiným a ten tu transplantaci udělá! Slyšíte?! Udělá!“

,,Já chápu vaši bolest, samozřejmě, že můžete jít za někým jiným, ale myslím, že jeho stanovisko bude obdobné! Já... já, cítím to jako osobní prohru, když nemohu už nic dělat a pacient mi umírá pod rukama, ale musíme se s tím smířit. Všichni. Využijte těch posledních dnů! Buďte s ní a rozlučte se! Víc vám bohužel neporadím. Hodně zdaru!“

,,Můžeme jít za ní?“

,,Samozřejmě!“

Doktor odešel. Rodiče ještě dlouhé minuty stáli na stejném místě. Zalykali se svým zármutkem, objímali se a plakali. Bába to vše viděla a plakala s nimi. Dovzlykali, osušili si tváře a šli za Petrou. Máma chytla za kliku a s otevřením dveří spolu s otcem nasadili bezstarostné výrazy tváří. Slzy měli na krajíčku, ale snažili se usmívat a chlácholit své děvčátko.

,,Mamí, co říkal pan doktor?“

,,Neboj se, broučku, všechno už bude v pořádku!“ A její dlaně přejížděly dívčiny líce. Usmívala se, i když byl z jejích očí patrný smutek.

,,Tatí, proč nic neříkáš?“

Táta stál a nedokázal unést přetvářku. Nemohl mluvit, nemohl se usmívat, ale plakat si zakázal.

,,Tatí, co je?!“

,,Tatínek je nyní plně vytížen! Nyní se vám budu věnovat já, slečno! Brum!“ Promluvil medvěd Mikuláš svým hlubokým hlasem. Doteď se skrýval za otcovými zády.

,,Ty jsi legrační!“ Děvče se dalo do smíchu. Alespoň to rodiče utěšilo. Pak ale Petra zvážněla.

,,Maminko, co se stane, až umřu?“

Máma to už nevydržela a začala plakat. Otec byl ale pohotový. ,,Slečno Petro, na co vy to myslíte? Jsou přeci důležitější věci! Co tak si zahrát na kosmonauty?“

,,Jak se to hraje?“

,,Jsem hrdinný kosmonaut Mikuláš Mikulášovič Medveděv! Nyní se svým vesmírným korábem vzlétnu k výšinám vesmíru! 5, 4, 3, 2, 1 bzzz chrchrchrchrchrchr vrvrvrvrvr,“ a Mikuláš vzlétl blíže ke hvězdám umístěným na stropu pokoje, kde kroužil ve svém raketoplánu Krabice od bot I.

 

Stmívalo se. Podzimní dny bývají krátké a brzká tma uspává. Petra už byla unavená a klížily se jí oči. Máma ji pořádně přikryla peřinou a děvče zamhouřilo oči. Rodiče seděli na židlích u jejího lůžka, všudypřítomná stařena opodál. Sledovali děvče. Venku už byla černočerná tma. Jen pouliční světla osvětlovala chodník u nemocnice.

Petra se neklidně převalovala v posteli. Podívala se na tátu, který oproti mámě ještě nespal.

,,Tatí, víš, co bych chtěla?“

,,Co je, Peťo? Spi!“

,,Tatí já bych ještě chtěla vidět sníh!“

,,Neboj se!“ Chvíli přemýšlel. ,,Uvidíš ho! Brzy už má napadnout! Podle předpovědi už pozítří!“

Vykřikla: ,,Pozítří?! To je super!“

,,Pššš! Tiše! Už jdi spát! I máma spí!“

 

,,Řekla, že chce vidět sníh! No tak… řekl jsem jí, že bude ve středu sněžit.“ V očích manželky viděl vyčítavý pohled.

,,A co jsem jí měl říct? Kdybys viděla, jak jí zářily oči!“

,,No a co jí řekneme, až bude středa a sníh nikde? Víš, jak se těší? Kolik už mi o tom napovídala! Karle, ty jsi tak strašně necitelný!“ Plakala a otec se na ni provinile díval.

 

Vyjel ve dvě ráno a na cestě už byl 5 hodin. Na únavu nedbal. Cesta plynula pod koly jeho auta rychle, protože spěchal. Jel tak rychle, jak mohl. Byl agresivní, netrpělivý, stále nadával na řidiče, kteří jej zpomalovali. Stařena seděla na sedle spolujezdce a svůj pohled dělila mezi něj a výhled z okna na ubíhající krajinu. Chvílemi se bála, že auto skončí v strašlivé havárii, ale táta její obavy nesdílel. V kufru měl vše potřebné, teď jen co nejdřív dojet do nemocnice. Dřív než se probudí Petra, aby stihl všechno nachystat. Konečně se blížil do centra. A už viděl štít nemocniční budovy. Vyskočil hbitě z auta. Vzal dvě fošny, které měl připravené na přívěsném vozíku. Z vozíku vytáhl zadní díl, přiložil fošny a udělal z nich improvizované kolejnice. Po nich sunul obrovskou tříkolku, na níž byl připevněn jakýsi buben. Musela mít nejméně půl tuny. Opatrně s ní sjel z vozíku. Dotlačil ji až na prostranství před nemocnicí, pod Petřino okno. Vzal kabel vedoucí od tříkolky a pomocí prodlužek se dostal až ke dveřím nemocnice, kde už na něj čekal domluvený vrátný. Ten kabel připojil do zásuvky v nemocnici. Mezitím přijelo další auto. Dovezlo hadice. Otec spolu s pomocníkem spojili všechny hadice dohromady, až byly tak dlouhé, že dosahovaly k řece, u níž stála nemocnice. Teď vše záviselo jen na otci. Všechno klaplo! Teď půjde za Petrou a z okna dá signál, aby spustili sněžné dělo. Byl šťastný. Petra bude mít určitě taky radost, řekl si. Vběhl do nemocnice. Hledal její pokoj. Vešel dovnitř. Lůžko bylo ustlané a máma u něj seděla a plakala. Když ho uviděla, zvedla se a objala ho. Petra umřela.

Den pohřbu byl jasný, na nebi ani mráček. Stráně byly holé, sníh stále ještě nenapadl. Rodiče stáli
u rakve, kolem nich houf pozůstalých a smutečních hostí. Ti silní stáli v pozoru. Lidé se nechali unést atmosférou a plakali spolu se zlomenými rodiči. Máma s tátou stáli u rakve a nic kolem nich nebylo. Nevnímali zástupy lidí, nevnímali počasí, ani projev kněze. Byli jen oni a jejich žal. Táta si Petru představoval, když byla menší. Hrávali si spolu, on odpovídal na její zvídavé otázky, ona se smála jeho veselým grimasám. Máma vzpomněla na chvíli po porodu. Tehdy Petru držela v náručí a byla šťastnější než kdykoli předtím. Všechny vzpomínky je dojímaly k ještě většímu pláči. Neviděli, neslyšeli, a tak si ani nevšimli nově příchozí. K hrobu se šinula známá stařena. Byla stále stejně šeredná, šla shrbená, na hlavě měla šátek a v ruce hůl. Než se doplazila k hrobu, notnou chvíli to trvalo. Stoupla si za náhrobek, přímo proti rodičům. Nikdo ji neviděl, nikdo na ni nereagoval. Máma ale zvedla skloněnou tvář plnou bolu, pak ji zvedl i otec. Teď oba hleděli stařeně přímo do očí. Překvapila je její ošklivost. Dívali se jí
do očí a zdálo se jim, jakoby v nich rozpoznávali něco povědomého, známého. Stařena se na ně usmívala. Nemohli odtrhnout pohled. Pak zvedla oči k nebesům. Matka i otec udělali totéž. Obloha byla bez mráčku. Rodiče zaostřili zrak, zdálo se jim, jako by něco padalo z nebe. Máma nastavila dlaň. Padaly
do ní vločky sněhu a rozpouštěly se. Sněžilo víc a víc, za chvíli už nebylo vidět na krok. Rodiče stáli u hrobu snad celou věčnost. Dívali se na stařenu, která se stále usmívala. Sněžilo pak ještě celé tři dny.

 

Pravá láska není krásná. Ne navenek. Je to stará nemohoucí šereda. Opírá se o hůl, přesto dokáže běžet stále dál. Vypadá bezmocně a přece tlačí svět. Neumírá…. A nikdy se nevzdává!

3. místo v kategorii Povídka - Milan Sýkora


Krajina prázdná jako Váh

1

        Za oprýskanými okny vlaku plynula šedá krajina středního Pováží. Těžká mlha téměř vstupovala dovnitř motorového vagónu mezi staré rudé koženkové sedačky a dosedala na těla těch několika osamělých pasažérů uvnitř. Na šedých polích venku ležel v pošmourném prosinci lehký poprašek sněhu. Plané rostliny plazící se mezi rozoranými řádky v promrzlé půdě byly pokryté zešedlou jinovatkou a vypadaly jako ze zašlé oceli. Občas se nedaleko tratě ze šedi vyloupla smutná silueta drátů elektrického vedení na dřevěných sloupech napuštěných černým dehtem. Stanice, ve kterých vlak čas od času zastavoval, působily všechny stejně. Liduprázdné, promrzlé a nezúčastněné.
        Andrej seděl proti směru jízdy a díval se z okna na krajinu zpustošenou mrazem, šedí a ležící mlhou. Potom vlak vjel na starý most s prorezlými nosníky a před jeho očima se rozevřela hlubina ledového Váhu.
        Naproti Andrejovi seděla Veronika a vypadala zabraná do pozorování pošmourného výjevu na druhé straně špinavého skla. Ve starém motorovém vagónu s nimi sedělo ještě několik lidí. Prošedivělý muž v kožené bundě a šusťákových kalhotách, žena neurčitého věku v dlouhém modrém kabátě a ještě jeden muž neurčitého věku se špinavými vlasy a chybějícími zuby. Tmavé díry vedle žažloutlých špičáků trčících do prostoru odhaloval pokaždé, když se usmál na procházející průvodčí, přibližně třicetiletou ženu v ajznboňácké uniformě a s neuvěřitelně smutným výrazem ve tváři. Všichni seděli v zapnutých kabátech, protože topení ve vlaku nefungovalo.
        Vlak pomalu plul ocelově šedou krajinou a zřejmě jediné přání všech jeho cestujících bylo konečně dojet do Žiliny. Veronika měla na klíně před sebou otevřenou knížku, kterou však nečetla, protože se neustále dívala oknem na pole plná ocelových rostlin.
        „Jak dlouho že to má jet do Žiliny?“ zeptal se najednou Andrej a podíval se Veroniku, která konečně odtrhla svůj pohled od depresivní krajiny.
        „Měli bychom tam bejt asi ve tři čtvrtě na deset,“ řekla.
        „Hm, super, tak to budu večer v Praze.“
        „Spěcháš za Janou?“
        „Ne, to ne. Ale chci si eště něco zařídit.“
        Uprostřed pole nedaleko tratě se objevil osamělý strom. Listy byly spadané a šedá silueta jeho zkroucených větví se ztrácela v mlze.
        „Jak dlouho spolu vlastně chodíte?“ zeptala se Veronika.
        „Známe se asi tři měsíce, ale nevím vlastně, jestli spolu úplně chodíme,“ řekl Andrej. „Ani o ní neříkám, že je moje přítelkyně. Vídáme se tak jednou za dva tejdny. Možná to je spíš takový erotický přátelství podle Kundery než vztah. Prostě spolu hlavně spíme.“ Markéto, Markéto!
        „Asi bych nemohla bejt s někým jenom kvůli sexu.“
        „Mě to docela vyhovuje a myslím, že jí taky. Neříkám jí, že jí miluju nebo že se na ní těším, když se loučíme. V posteli si naprosto vyhovujeme, ale prostě jí nechci říkat, že jí mám rád.“
        „Hm … Problémy s vyjadřováním citů, co? Řekla Veronika bez úsměvu a podívala se do šedé krajiny za oknem.
        „Jenom jí prostě nechci kecat. Prostě to, co je mezi náma, není láska.“
        „Ale?“ usmála se Veronika.
        „Láska mi prostě přijde moc agresivní, moc závazná. Nechci, aby byl někdo jenom můj “, a při těch slovech zvednul dva prsty na každé ruce, aby naznačil uvozovky, „a já byl jenom někoho ,“ a zopakoval gesto ještě jednou.
        „I to může bejt hezký … Ale láska není přece jenom vo tomhle,“ řekla Veronika.
        „Když si tak vzpomínám na svojí jedinou velkou lásku, tak si spíš pamatuju, jak byla žárlivá, jak sme chtěli neustále jeden druhého vlastnit,“ řekl potom Andrej. Vzpomněl si na husté kaštanové vlasy své první přítelkyně.
        „Proto ses s ní rozešel?“
        „Ne, to ne. Prostě sem jí asi miloval až moc. Pak sme se jednou sešli a přede mnou stál někdo úplně jinej. Připadala mi úplně cizí. Ještě ten den sem jí to řekl a rozešli sme se.“
        „Hm, to je zajímavý. Myslím, že si tě dokážu představit.“
        „Asi sme oba ten vztah brali moc vážně.“
        Veronika se mezitím už opět dívala do šedé krajiny. „Stejně to muselo bejt hezký, ne? Když na to doteď takhle vzpomínáš.“
        „Nevím, spíš asi ne. Zas tolik hezkejch věcí si nepamatuju,“ řekl Andrej a pokrčil rameny. Díval se z okna a myslel na ten pustý svět, který ho obklopuje. Svět, který je právě tak pustý jako ta krajina plná ocelových rostlin za okny, rostlin z malých šedých plátků, plátků oceli. Plátků, které řežou, ale mají tupé hrany. Svět, který je tak beznadějně pustý, že v něm člověk necítí už ani bolest. Markéto, Markéto!
        Andrejovi v kapse zazvonil telefon. Přečetl si zprávu od Jany: „V koli přijedeš? Přijdu pro tebe na nádraží, ju?“ Andrej si zprávu přečetl ještě jednou a pak ji smazal. Telefon mechanicky vrátil do kapsy a díval se chvíli na Veroniku.

        „Dokázala bys být nešťastně zamilovaná?“ zeptal se po chvíli Andrej. Tu otázku pokládal skoro všem, ale sám nikdy nevěděl jak odpovědět.
        „No asi jo, a ty?“
        „Jo, tak den,“ řekl a oba se zasmáli.
        „To na tom budem asi podobně,“ řekla Veronika.
        Andrej se otřásl zimou. Zapnul si zip své manšestrové bundy, ale už byl po cestě vlakem příliš vymrzlý.
        „Stejně by mi ale asi vadilo, kdyby mě někdo chtěl jenom do postele a nic ke mně necítil,“ řekla pak Veronika.
        „Něco dělat musíš,“ usmál se na ni Andrej a vzpomněl si na Rebela bez příčiny. Pak si taky vzpomněl na rána, kdy se probudí pod peřinou sám. Co vlastně láska znamená? Touha trávit s někým čas nebo prostě jenom teplo postele? Markéto, Markéto!
        Andrej vytáhnul z kapsy mobil a ťukal tak rychle, jak mu jenom zmrzlé prsty dovolovaly: „Přijedu až v noci. Zítra ti zavolám, jo? Měj se hezky.“ Vlak mezitím projížděl velkým žilinským nádražím. Na vedlejších kolejích byly odstaveny nekonečně dlouhé soupravy hnědých vlaků plných černého uhlí. Stály netečně na vlhkých kolejích a na náklad padal jemný déšť. Široké kolejiště bylo z obou stran obehnáno dřevěným plotem a nahoře ho v několika místech spojovaly mosty s kabely a širokými trubkami se stříbrnou izolací. Někde tam vzadu v mlze se rýsovaly obludné továrny s vysokými komíny. Vlak projížděl tou mrtvou šedou zemí oceli téměř krokem.

2

        Seděli spolu v hluboké kožené sedačce. Designový interiér baru byl tmavý, přiměřeně minimalistický, ale pohodlný. Andrej pohladil prsty Janu po stehně, které obepínaly těsné džíny. Jana zavrtěla hlavou, ale na Andreje se nepodívala. Servírka přinesla dvoje jahodové daiquiri v mojito skleničce z Ikey. Andrej se natáhnul pro svůj drink a černým brčkem upil trochu ledové tříště. Vyndal z kapsy mobil, vypnul ho a položil na stůl.
        „Víš, co mi na tobě vadí, Andreji? řekla najednou Jana.
        „No?“ řekl Andrej a snažil se vypadat co nejležérněji.
        „Že seš takovej individualista. Vůbec ti nezáleží na ostatních.“
        „Jo, sem stereotypní cynik,“ řekl Andrej. Vzpomněl si na Směšný Lásky a v duchu se zasmál.
        Jana se natáhla pro drink a zamyšleně se napila. Potom skleničku odložila a podívala se na Andreje. Ten se ji pokusil políbit, ale Jana se odtáhla. Sklopila oči. Andrej chvíli přemýšlel, co dělat. Srkal koktejl ze světlého rumu, jahodového pyré a citrónové šťávy. Přítmí nejzazšího kouta v podlouhlém baru prosvětlovala tmavě modrá lampa na dlouhé nerezové tyči, která stála poblíž sedačky. Markéto, Markéto!, napadlo Andreje, když si znovu vzpomněl na svoji platonickou lásku z osmé třídy. Už poněkolikáté za posledních několik dní. Markéto, Markéto!
        Podíval se na Janu. Vypadala zamyšleně. Vrátil se k Markétě. Pak mu Markéta zmizela. I s aurou, kterou vždycky vyzařovala, když jí potkal na ulici. Anebo mu to tak aspoň tehdy připadalo. Vzpomněl si na Depech mode a jejich Freelove. „We´ve been running from love/we don´t know what we do in here.“ Najednou mu bylo docela fajn.
        „Víš, ale,“ řekla najednou Jana docela nahlas a podívala se na něj, „stejně tě miluju.“
        „Hm,“ řekl Andrej. To zrovna slyšet nechtěl. To jediné ho mohlo ještě vykolejit. Tím Jana úplně rozbila základy jejich vztahu. Anebo aspoň to, co Andrej za základy považoval. Jeho mikrokosmos byl najednou rozmetaný na kusy.
        Seděli vedle sebe a ani jeden nic neříkal. Andrej si dával dobrý pozor, aby se jí nikde nedotýkal. Upíjel drink a nechtěl na nic myslet.
        „Na co myslíš?“ zeptala se ho potom potichu Jana.
        „Na nic,“ odpověděl popravdě Andrej a podíval se přes celý poloprázdný bar na vysoká temná okna do ulice. Na levé straně byl modře podsvícený barový pult.
        Chvíli seděli vedle sebe, upírali pohledy do skleniček. Pak Andrej řekl: „Bude ti vadit, když na chvíli odběhnu? Za pět minut jsem zpátky.“
        Jana jenom kývla a opřela se zády o černou koženou sedačku.
        Andrej vstal, vzal si kabát z věšáku, přehodil ho přes sebe a co nejrychleji vyšel z baru. Až na úhledné dlažbě před vchodem se rozmýšlel, co bude dělat dál. Vyhrnul si límec nahoru, drobně mžilo. Možná by měl zaplatit účet u baru a nenápadně odejít. Anebo se vrátit a vysvětlit Janě, že ji ve skutečnosti nemiluje, že ji nemůže milovat. Nemůže ji milovat, protože nejvíc miluje svoji svobodu. Svobodu a nic jiného. Déšť byl celkem osvěžující.
        Rezolutně zakroutil hlavou. Dal se doleva a po vzorně vyskládaných černých a bílých kostkách šel ulicí prosvětlenou různobarevnými neony. Nevšímal si lidí a otevřených obchodů kolem. Minul velké žluté M nad vchodem do McDonald´s, projela kolem něj zvonící tramvaj. Díval se na dlažbu pod nohama. Kupodivu už ani nemyslel na Janu. V hlavě zůstávalo jen: Markéto, Markéto!
        Bílé mramorové kostky ubíhaly zcela pravidelně vedle černých. Černá, bílá, černá, bílá. Pak se rozhodl. Vrátí se do baru, zaplatí účet a zmizí tak, aby ho Jana neviděla. Několik dnů nechá vypnutý mobil a už se nikdy nepotkají. Zmizí jeden druhému v bludišti velkoměsta. V té spoustě lidí, kde jeden nezná druhého a kde jednotlivec znamená víc než kolektiv. Vyhnul se skupince lidí, která právě vcházela do nonstop trafiky.
        Možná by měl zavolat Veronice. Poprosit ji, jestli by se nestavila u něj doma. Vypít s ní láhev vína a popovídat si. S tím jediným člověkem, kterému může říct všechno, protože spolu nikdy nespali a ani spát nebudou.
        Sáhl si do kapsy džínů pro mobil, ale nenašel ho. Musel zůstat v baru na stole. Na nízkém stolku z tmavého dřeva před velkou černou koženou sedací soupravou, na které s Janou seděli a na které se mu rozpadl jeho mikrokosmos vytvořený z husté sítě vzdušných zámků.
        Musel se vrátit. Markéto, Markéto!
        Velký modrý neonový nápis vedle něj lákal k návštěvě multikina. Ze skleněných dveří shoppingmallu právě vycházel ruku v ruce jakýsi pár studentů. Oba drželi v ruce pytlík s popcornem, kluk měl v obočí piercing. Andrej se pomalým krokem vracel k baru.

3

        Andrej ležel vedle Jany na svojí široké posteli. Oba byli nazí. V místnosti byla tma, jen pootevřenými žaluziemi vnikalo do pokoje trochu světla hučícího velkoměsta uprostřed noci. Dívali se do stropu a navzájem se nedotýkali. Na stropě se rýsoval jakýsi stín.
        Z některého ze sousedních bytů se ozývaly tlustými zdmi ztlumené zvuky párty. Někde kapala voda. Zřejmě v koupelně. Kap, kap, kap. Andrej a Jana leželi vedle sebe. Nikdo z nich nemluvil, jen oba spolu a každý sám poslouchali kapání vody a tlumenou taneční hudbu.
        Markéto, Markéto!, chtělo se křičet Andrejovi. Místo toho ale mlčel a díval se do stropu. Co může dělat takovýhle stín? Pak si vzpomněl na svůj rozpadlý mikrokosmos a bylo mu trochu smutno.
        Kap, kap, kap. Představoval si, jak ledové kapky dopadají na jeho tělo. Stékají pomalu po kůži, ale on nic necítí. Chtěl křičet, ale zůstal zticha. Díval se na plakát na protější stěně. Byl na něm barevný Warholův portrét Marylin Monroe.
        Pak začal znovu myslet na Janu, která ležela vedle něj. Nepotřeboval nikoho, kdo by ho miloval, stačil mu člověk, který by ho chápal. Ale člověk, který ho miloval, mohl Andreje chápat jen těžko. Láska a pochopení jsou dvě naprosto rozdílné věci. Pochopení znamená teplo postele, láska znamená trpět. Trpět potřebou vlastnit druhého a být vlastněn. Anebo možná něco úplně jiného. Pak by totiž láska znamenala pouhou žárlivost…
        Andrej chtěl křičet, ale nemohl. Markéto, Markéto! Z vedlejšího bytu bylo slyšet rozbíjení skla o zem. Vodovod nepřestával kapat. Ne, láska přece nemůže být jenom žárlivost. Ale co to potom je? Prostě jenom potřeba mít toho druhého vedle sebe?
        „Nechceš přinýst něco k pití?“ zeptal se Andrej potichu a otočil se na Janu. Ta jenom zavrtěla hlavou.
        Ještě chvíli ležel, nechtělo se mu vstát. Myslel na Markétu. Pak jeho myšlenky zabloudily znovu do baru s velkou koženou sedačkou, kde ještě před třemi hodinami seděli. Vzpomněl si na modře podsvícený barový pult. Pak se mu vybavil kluk s piercingem v obočí před shoppingmallem.
        Andrej klesnul znovu hlavou na měkký polštář potažený krepovým povlečením. Díval se do stropu. Markéto, Markéto! Navzájem se s Janou svými těly nedotýkali. Pak se Andrej zvednul a zapřel se rukama o vlhké prostěradlo. Šedou tmou se díval na Janu.
        Opatrně se k ní natáhnul a do ucha jí pošeptal: „Miluju tě.“ Ani se neusmála. Pak si všimnul, že usnula. Podíval se na její nahé tělo, v šedém pokoji vypadalo velmi bledé. Dlouhé nohy bez jediného chloupku, klín, ploché břicho, zaoblená prsa s velkými bradavkami. Andrej se na to tělo díval fascinovaně znovu a znovu. Zdálo se mu pusté jako krajina kolem řeky Váh.



Zvláštní cena v kategorii Povídka - Michael Alexa


Abych se ti, lásko, líbila

            „Čí je to auto?“ mávla rukou do ulice těsně poté, co se dveře otevřely.

            „To je Petrovo. Pojď dál.“

            „Petr? Kdo to je?“

            „Ale, jeden kluk… Slintá po mně už sedum měsíců!“

            „Paráda. Možná jsem vás spolu viděla… Ten vysoký, tmavovlasý?“

            „Pojď přece dál, nebudem to snad vyřizovat mezi dveřma, ne?“

            „Děkuju… kam si mám pověsit…? Ach ano, děkuji… Přesně tak, vysoký, tmavovlasý, tady vzadu má trochu melíru, je to vlastně strašlivej zajíček, nikdy prej neměl babu.“

            „Hmm…“ odtušila neurčitě. Přítelkyně zvedla své objemné zavazadlo a následovala ji do pokoje.

            „Dáš si kafe nebo čaj?“

            „No…“

            „Nebo minerálku?“

            „Ale tak kafe, díky.“ Šplouchla voda a cvaknul spínač rychlovarné konvice.

            „Cukr a dva cenťáky mlíka, že?“ otočila se pro jistotu.

            „Jasně,“ řekla. „Tak podívej, tady máš ten Avon. Já si budu kupovat tady ten parfém, brusinky a černej rybíz, čuchni!“ postrčila parfémovanou stránku blíž.

            „No, docela fajn… brusinky a černej rybíz? Mně voněl ten z minula, něco s těma limetkama. Jak na to byl ten model-“

            „Ten s takhle otevřenou pusou a pramenem vlasů přes obočí že?“

            „Jo, to je on.“

            „Ale kulový s limetkama, to si pleteš se sprcháčovým gelem, co sis kupovala, ten s tou pusou je pomerančovej květ.“

            „Aha, vlastně máš pravdu.“

            „Avon začal vyrábět k tomuhle parfému ještě pánskou verzi, nějakej maňas to v tom katalogu dal až za rtěnky… Tady to je!“

            „Kterej to je? Ten vlevo?“

            „Jo, to je ten pánskej.“

            „Hmm, ten je vopravdu… Hmm! Mám ho koupit Petrovi?“

            „Já jsem myslela, že se ti nelíbí.“

            „Je to hňup. Ale je hezkej. A má prachy, vidělas to jeho fáro před barákem, ne?“

            „No jo, asi jo.“

            „A ten parfém na tý stránce vedle je ten, co mám?“

            „Ne, to je ještě něco jinačího.“

            „Zdůrazní smyslnost na… co je tohle, to nemůžu přečíst? Aha, a soustředí pocity partnera na vášnivé chvíle? Co je to za kecy?“ zasmála se.

            „No jistě, co sis myslela? Stejně jak funguje afrodisiakum, tak funguje i toto. To tak prostě je, když ti třeba voní růže, tak to dělá romantickou náladu, ty sis myslela, že se k růžím čuchá jenom tak?“ zamračila se.

            „No já nevim, no… ale tohle mi přijde trochu drsný.“

            „No, musí se to nějak naleštit jako reklama, víš co…“

            „Jistě.“

            „Ale funguje to… mám ti teda jeden napsat? Výborně…“

            „Cože, Avon přispívá na rakovinu prsu?“ zvolala najednou.

            „Jasně. Já ti ten katalog pak nechám, můžeš si to pročíst… podívej, tady mají rtěnku, co ti minule tak slušela. Mám tady i vzorník, počkej moment.“ Chvilku se přehrabovala v obrovském kufru, nakonec vytáhla vtipně malinkou kartičku, na které byly seřazeny rtěnky v šiku vedle sebe.

            „To je tuhá, já jsem zvyklá na lesk.“

            „Ne, podívej, tady jde jenom o ty barvy, můžeš si objednat i lesk, stojí teďka obojí stejně, protože jsou v akci.“

            „Aha… tak mi tam napiš tady tu Avon Color pětašedesátku.“

            „Dobře… takže lesk? Fajn… vybrala sis dobře, protože bez toho ti moc díky těm hranatým brýlím nevynikne pusa… A taky bys neměla používat tmavý stíny, protože brejle zmenšujou a tmavý stíny taky.“

            „Stíny? Stíny mají kde?“

            „Počkej moment, tady ta řada lesků Avon Color je novinka, má to extrémní zvláčňující a vyživující účinky,“ dodala ještě.

            „To je dobře, funguje to i na opary?“

            „Na opar musíš mít něco speciálního, ale zabraňuje to popraskanejm rtům
a tak, který vlastně opary způsobujou.“

            „Fakt?“

            „No jistě,“ zatvářila se jako farmaceut.

            „Tak mi tam napiš dvě. A co ty stíny? Sestra mi říkala, že její kluk vždycky nenáviděl všechnu kosmetiku, ale jednou si dala stíny a řasenku a byl z toho tak hotovej, že už mu to přestalo vadit.“

            „Fakt jo?“

            „No jistě. Pak si dala linky a den nato se zasnoubili.“

            „To si děláš prdel?!“

            „Ne, fakt. Ale oni už spolu byli dlouho, takže to nebylo až tak divný.“

            „Ale stejně, je to dobrá story,“ řehtala se a hledala vzorkovník, „a ty se s Petrem zasnoubíš kdy?“

            „Na to máme ještě čas, nemyslíš? Podívej, mám si vzít spíš nějaký pastelový odstín, nebo něco křiklavýho?“

            „No řasenku černou, v modré bys vypadala jako kráva… a stíny se teď prodávají hlavně v kombinacích, takže si můžeš vybrat. Podívej, tobě bych doporučila tady tu Tornado Lou, máš tam tady tu hnědofialovou a khaki jako doplňkovou.“

            „Hmm… kolik stojí?“

            „Tornado Lou stojí sto sedmdesát devět a řasenka… počkej moment… řasenka stojí dvě stě čtyřicet devět. K tomu černou tužku, že?“ tahala pero po papíře.

            „No tak dobře, připiš ji tam.“

            „Tužka pro rozzářený pohled nejrozkošnějších očí za sto devět… kód tři nula nula nula čtyři tři. Tak mě napadá, přijede pro tebe Petr?“

            „Domluvili jsme se, že mu zavolám a pak přijede.“

            „Dobře. Tak ještě ti můžu nabídnout sprcháče a šampón.“

            „Šampón mám.“

            „Kterej?

            „Šampón s výtažky z višní a vanilky pro větší objem a lesk vlasů.“

            „Ze zimní kolekce Avonu?“

            „Já nevím co měl Avon v zimě… ukaž mi ty sprcháče, šampóny mě nezajímají.“

                        „No dobře. Podívej, teď má Avon zbrusu nový model sprchového gelu, který je ještě šetrnější k pokožce. Je tam totiž extrakt z nezoxidovanýho heřmánku.“

            „Co to znamená?“¨

            „No asi že tam není kyslík, ne? Právě proto má blahodárný účinky, pokožka je pak taková poddajnější a hladší.“

            „A není to ani drahý… tak mi jeden objednej.“

            „Paráda. Tak víc už tam toho není.“

            „Já zavolám Petrovi… hele, myslíš, že se mu v tom budu líbit? Co když je na kosmetiku úplně alergickej, co když budu vypadat jako naprostá kráva?“ zamávala rukama.

            „V tom případě bych ti doporučila aplikovat tadyhle prostornou papírovou taštičku s romantickým motivem za devětadvacet korun.“



Báseň


1. místo v kategorii Báseň - Vojtěch Sláčík


Láska je studna

Moudrá ryba u dna

Je to krtek v hlíně

Je to kuře z líhně

Je to bílý měsíc

Či popelčin střevíc

Je to všechno je to nic

Jsou to lístky slunečnic

Je to mléko je to krev

Polomrtvá koroptev

Je to broskev nakousnutá

Je to faleš prokouknutá

 

Je to mocná magie

Co vás všechny přežije

 

Je to vlkodlačí dráp

Zpěvy jedovatých žab

Je to holub v hrsti

Je to škůdce v srsti

Je to klad a je to zápor

Je to vzbouřenecký tábor

Je to pole obilí

Sivá hříva kobylí

Je to tanec na laně

Je to střelba na laně

Někdy tam a někdy tady

Ochutnavač mrtvý hlady

 

Láska to jen slovo není

Je to cit jenž všechny mění

 

Je to mocná magie

Co nás všechny přežije



2. místo v kategorii Báseň - Tereza Keprdová


Mohla jsi být mou múzou

...jedinou o které jsem kdy snil

byl jsem připraven

ukázat ti sebe

...tak jako nikdy předtím

nahého na kost

s vůni kterou každý den smývám

...ve sprše

byl jsem tak šťastný

vložil jsem své srdce

do botníku k novým botám

…jako dárek

Byla jsi tak nadšená

procházela ses v té červené kůži

….pořád dokola

Líbalas mě a děkovala

a já jsem zemřel

... má milovaná

Tělo se obalilo do kůže

zabil jsem přirozenost parfémem

 

mé srdce prostě nemělo

vedle bot

      šanci

 

 

 

 

 

 

    V domě z cihel

        z okny na ulici

            /obývák z 60. let/

    čekáš mě s večeří

        jako každý jiný den

            /a i přesto tě nemiluji/

    a na bitevním poli naší postele

        svadím lítý boj s nechutí

            / jsme jako mrtvoly/

    další ráno s tebou se dusím

        vlastní cigaretou

            / při tvém pohledu/

    zítra tě opustím

        nepříjdu na večeři

        na vymezený kus postele

    / odpusť/



2. místo v kategorii Báseň - Helena Ciplová


Láska
Lásku si představuju
jako pohádku
s hromadou
nadpřirozených jevů
nečekaných skutečností
kosmických citů
zásahů shůry
s nemožnými východisky
mající nádech fantastična
a mystiky
všelijaké -
něžné, komické či temné -
romantiky
kde předpokládáš
fůru různých věcí
ale nakonec
jsi vždycky
překvapený
ať už se snažíš
počítat se vším
a být rozumný
a dospělý
a klidný
a přiměřený
a nad věcí
jak jen to jde.

U téhle pohádky
se nikdy nenudíš
ať už má stopáž
jakkoli dlouhou
a i kdybys měl milióny
povinností
od jejího sledování
by ses prostě
nezvedl
a na všechno
ostatní se
vykašlal.

I když je jasné
že ne všechny
pohádky
mají happyend

3. místo v kategorii Báseň - Václav Uhlíř





3. místo v kategorii Báseň - Vlaďka Laštůvková

Trochu jiná láska
Mamino, maminko,
maminko milá,
co jsem ti provedla,
že jsi mě zbila.

Uznávám, občas jsem
nepřišla domů,
proč si mě ale jen
shodila dolů.

Viděla maminko,
už oči krvavé,
krví si máčela,
mé vlasy rezavé.

Když jsi mě stříhala,
řvala, že spratek jsem drzý.
Bolelo, nedbala,
už tekly slzy.

Vzala si kleště,
trhala kůži.
Poté sis pár trnů
půjčila z růží.

Ledovou vodu
si lila mi na nohy,
ruce mé vázala
do tenké záclony.

Potoms mě objala,
však drápala záda.
S lítostí pravila,
že mě máš ráda.


Zvláštní cena v kategorii Báseň - Tereza Růžičková


sbírka Kmotříčkova svěřovací básničková čítanka
Slova (most)

Asi nevím,
co je láska
a co láska není.
Jako slovo
je to třeba
jenom pokušení.
Ještě ani sebe
neumím mít
ráda.
Děsí mě strach,
jestli to
není ve mně zrada.
O té pravé lásce
tuším málo jen,
ale až jednou
splním si svůj sen
a budu květinářkou,
uvážu ti kytici,
lásko.
Co květ
to slovo,
puget krásných slov.
Mezi mnou a tebou
ze slov a lásky

MOST.

Novinový článek


1. místo v kategorii Novinový článek - Matěj Ryston


koláž článků o elixíru lásky

Vyňato z lednového vydání měsíčníku Věda dnes:

 

3.1.2012

Elixír lásky na dosah ruky

     Snaha o výrobu elixíru lásky sahá až do dávných dob středověké alchymie. Dnes máme objev tohoto „nápoje“ na dosah ruky, ne však díky šarlatánství či „magii,“ nýbrž zásluhou moderní vědy. Vědecký tým pod vedením Dc. Jeffa McMayera z Kalifornské univerzity ohlásil minulý měsíc první výsledky svého výzkumu, týkajícího se chemických reakcí v lidském těle způsobujících emoce. Vědci uměle vyvolávali reakce u desítek dobrovolníků, aby mohli posléze monitorovat chemické procesy
v jejich organismech.

     Pravděpodobně díky převaze mladých lidí v řadách dobrovolníků byla objevena látka přítomná
u všech subjektů, které, podle vlastních slov, prožívali romanci s jinou osobou. Vědci tuto látku pracovně nazvali substance zamilovanosti.

     Nicméně podle vedoucího výzkumu Dc. Jeffa McMayera je projekt užitečného využití této látky ještě dosti vzdálený. „Tato látka způsobující zamilovanost je překvapivě chemicky jednoduchá, ovšem samotná extrakce její aktivní složky se zdá být dosti obtížnou. Její získání je nutné pro bezpečnost využití extraktu i mimo laboratorní podmínky,“ sdělil nám McMayer.

„Jakmile ale bude tato aktivní složka úspěšně izolována, domnívám se, že její následná umělá syntetizace nebude žádný velký probém,“ dodává s optimismem..................

(konec citátu)

Publikováno s laskavým svolením redakce časopisu Science:

 

10.12.2016

Slavnostní předávání Nobelových cen

bylo provázeno nebývalým zájmem veřejnosti

     Včerejší předávání Nobelových cen sklidilo nevídaný úspěch, dokonce i nad očekávání samotných organizátorů. Letošní, již 116. ročník, byl pomyslným vyvrcholením trendu stoupajícího zájmu široké veřejnosti o vědu posledního desetiletí. Místo konání slavnostního večera bylo na poslední chvíli pro nedostatek míst přesunuto do víceúčelové haly o kapacitě 120 tisíc míst v blízkosti švýcarského města Lucern. Samotné předávání bylo letos poprvé živě přenášeno destíkou celostátních televizí. Nechyběla samozřejmě ani britská BBC nebo americká CBS.

     Ocenění v podobě medaile, diplomu a peněžité odměny si odnesli tito nominovaní:

Nobelova cena za ekonomii: Jaques Tulujes – ekonomická teorie “proher“

Nobelova cena za fyziku: Vědecký tým vedený DSc. Charlesem Brownem

- objev klidové hmotnosti neutrin

Nobelova cena za chemii: Vědecký tým vedený Dc. Jeffem McMayerem

- objev a extrakce chem. látky způsobující zamilovanost

Nobelova cena za lékařství: Hermann Gottfried a kolektiv – 1. úspěšná transplantace páteře

Nobelova cena za literaturu: Jan Navrátil – celoživotní dílo

Nobelova cena za mír: Margareth Rownová – mnoholetá angažovanost při humanitárních akcích
na pomoc africkým zemím

 

     Předávání poctil svou přítomností nemalý počet politických osobností, ale také herců, umělců
a celebrit z celého světa.

Rozhorov s laureáty letošních cen naleznete na str. 9............ (konec citátu)

 

 

Podle britského deníku Times ze dne 28.6.2017:

Světová novinka by měla přijít na trh již zítra

     Do uvedení zbrusu nového výrobku firmy Chem4Life zbývá ještě necelých 24 hodin, ale před obchody už stojí fronty čítající tisíce lidí. Jak už jsme informovali dříve, tímto očekávaným hitem je přípravek s poetickým jménem Nápoj lásky, založený na patentu Kalifornské univerzity. Ta má výhradní smlouvu na výrobu a distribuci se společností Chem4Life, která se specializuje na kosmetiku a péči
o tělo. Nápoj lásky má údajně obsahovat chemické látky podporující pocit náklonnosti k jiné osobě, obecně známý jako láska. Na podporu svých tvrzení vydala společnost Chem4Life ve spolupráci s kalifornskými odborníky rozsáhlou vědeckou zprávu o podstatě a účincích svého nového výrobku.

     Uvedení Nápoje lásky na trh předcházela masivní reklamní kampaň, která nemá dosud v dějinách marketingového průmyslu obdoby. Hlavní tváří kampaně se stala topmodelka a začínající herečka Wanda Evergreen, kterou honorář za propagaci Nápoje lásky rázem vynesl mezi padesát nejbohatších celebrit světa. Nejenom díky ní se propagovaný přípravek stal rázem „bombou“ na trhu, a to i přes četná varování ze stran psychologů a katolické církve.

     Na konkrétní způsob využití jejich nového výrobku jsme se zeptali ředitele výzkumného oddělení společnosti Chem4Life pana Roberta Lee:

Times: Pane Lee, mohl byste nám osvětlit, jak konkrétně Nápoj lásky funguje? Dejme tomu, že jsem si koupil v obchodě jednu lahvičku, a teď bych ji chtěl někomu věnovat...

R.Lee: Samozřejmě, proncip celé věci je velice jednoduchý. Aby účinná látka mohla správně fungovat, musí se navázat na jisté fiziologické struktury daného člověka. Nápoj lásky je tedy doslova jakýsi polotovar, do nějž stačí dodat danou hormonální stopu. Řečeno laicky, stačí, když do Nápoje lásky přidáte kapku svého potu, vlas či jiný vzorek vlastní DNA. Nápoj se tak stane takzvaně „aktivní na vaší osobu,“ jinak řečeno kdokoli ho vypije, zamiluje se do vás. Samozřejmě míra zamilovanosti závisí na zkonzumované dávce našeho přípravku. Proto je prodáván v malých lahvičkách, aby se zamezilo vzniku jakéhokoliv rizika.

Times: Nebojíte se, že by mohlo docházet k zneužití Nápoje lásky k osobnímu prospěchu nebo proti něčí vůli?

R.Lee: Nikoliv. Naše firma spoléhá na rozumné uvažování občanů a neobáváme se těchto možností.

Times: Pro koho je váš výrobek primárně určen?

R.Lee: Naší cílovou skupinou jsou převážně manželské páry. Jsme si jisti, že lidé rádi využijí příležitost rozdmýchat znovu jiskru lásky, která je kdysi dala dohromady. To je i hlavním heslem naší reklamní kampaně. Nápoj lásky je ale samozřejmě určen i všem ostatním, kteří by jeho převratných účinků chtěli použít k uspořádání svého osobního života.

     Tolik od ředitele výzkumného oddělení společnosti Chem4Life pana Roberta Lee.............

(konec citátu)

 

Zapůjčeno z archivu českého deníku Blesk:

 

6.9.2017

Hollywoodem zmítá další skandál

     N e u v ě ř i t e l n é ! Světem celebrit otřáslo další skandální odhalení. Nestárnoucí herec Brad Pitt (53) zcela náhle oznámil rozvod se svou ženou, herečkou Angelinou Jolie (42), se kterou až do teď žil na svém venkovském sídle v Oklahomě. Podle neoficiálních zdrojů zahořel Pitt láskou ke své fanynce Roseann Oswoodové (24), která slavného herce už několik let fanaticky pronásleduje. Požádal také
o zrušení soudního příkazu maximálního povoleného přiblížení na pět mil, který soud na Oswoodovou uvalil loni na základě trestního oznámení, jež Pitt sám podal.

     Aby mohl se svou novou láskou strávit romantickou dovolenou, odřekl Pitt dokonce lukrativní smlouvu na natáčení nového filmu. Zdrcená Angelina Jolie nevychází z domu a odmítá události jakkoli komentovat.

     Nad „Zářijovou romancí,“ jak je vztah Pitta a Oswoodové nazýván v USA, kroutí hlavou i většina Pittových známých. Ten na tiskové konferenci oznámil, že se cítí „šťastnější než kdy předtím.“ Svou předchozí zaujatost vůči své fanynce a jejímu pronásledování označil za prvotně ukvapenou. Sama Oswoodová se zdá být, dle svého vlastního vyjádření, „štěstím bez sebe.“

     Blesku se podařilo vypátrat příbuzenské spojení mezi Oswoodovou a kuchařem, který krátce
v sídle bývalého hereckého páru Jolie-Pitt pracoval. O dalším vývoji událostí vás budeme informovat......................... (konec citátu)

 

 

Citováno ze zvláštní zprávy Ministerstva obrany Spojených států:

 

16.04.2018

...Za poslední rok a půl rapidně vzrostl počet občanských rozvodů. V roce 2017 bylo potvrzeno pětkrát více zrušených manželství než je průměrná hodnota nejbližších let minulých. Toto číslo se naprosto vymyká dosavadnímu vývoji, z možných příčin tedy lze vyloučit postupný vývoj společnosti. Převážná většina rozvedených spadá zejména do mladší části populace. Tento trend je celosvětový, v rozvojových zemích ale nedošlo k tak velkému nárůstu. Nejvíce jsou tímto fenoménem zasaženy moderní demokratické země, v čele se Spojenými státy, Evropskou unií, většinou východoasiských států
a Jihoafrickou republikou.

     Zvýšený výskyt rozvodů začíná mít dopad na celosvětovou ekonomickou stabilitu. Roste počet bezdůvodných výpovědí, což zvyšuje nezaměstnanost na neúnosnou mez. Klesá zájem o rodinné domy, dlouhodobé půjčky a bankovní spoření. Naproti tomu se zvětšila poptávka po tzv. rychlých svatbách, nabízených ve většině amerických hazardních center v čele s Las Vegas. Doporučujeme finančnímu úřadu, aby se na tuto oblast zaměřil a podnikl potřebné kroky.

     Neméně závažné jsou vyplývající občanské bouře, jejichž četnost se stupňuje. Zde je uveden výčet největších nepokojů za poslední půlrok:

     Paříž – protestní pochod rozvedených žen (několik zraněných)

     Waršava – demonstrace, z náboženských důvodů požadován zákaz rozvodů

(napadena pořádková policie, způsobeny škody za 500 000,- USD)

     Peking – výše zmíněný fenomén pouze využit jako zástěrka k protestu proti komunistické straně (mezi zabitými studenty padlo několik našich agentů)

     Boston, Chicago, New Orleans – protestní akce Mravnostních spolků

(veřejné obviňování vlády USA za nastalou situaci – zpravodajská služba nadále sleduje podezřelé subjekty)

     Byly zváženy všechny možné příčiny těchto událostí. Jako nejpravděpodobnější se jeví kosmetický přípravek jménem Nápoj lásky distribuovaný společností Chem4Life. Licence společnosti byla prověřena. Tento nápoj ( pro podrobnou dokumentaci o složení a patentu viz příloha č.1) po konzumaci ovlivňuje lidské emoce, a stává se tak možným rizikem. Vinou nedostatečné pozornosti našeho úřadu nad kosmetickým průmyslem, byl výrobek legálně uveden na trh 29. července loňského roku, aniž by byl brán v potaz jako potenciální hrozba. Bylo vypracováno několik modelů možných zneužití tohoto přípravku teroristickými skupinami. Chemické oddělení již dostalo za úkol vytvořit účinnou protilátku, jíž budou posléze vybaveny Bílý dům, Pentagon a vládní protiatomové kryty.

     Doporučujeme na nadešlý fenomén reagovat rozsáhlou kampaní, v zájmu zabránění šíření paniky zatím jen v konzumní a průmyslové oblasti (viz příloha č.2 – omezující reforma daní a základní vymezení vladního programu Rodina).......................... (konec citátu)

 

 

 

Část článku publikovaného v Lidových novinách:

05.05.2018

Konečně dobré zprávy

     V každé těžší době je třeba si uvědomit, že bychom nikdy neměli ztrácet naději. Vidina lepších zítřků je pro mnohé z nás to, co nás stále drží na nohou. V čase nepokojů a ekonomické krize, jakou právě prožíváme, vítá člověk každou dobrou zprávu. Jsem rád, že po mnoha znepokojivých událostech posledních měsíců mohu oznámit radostnou zprávu vám všem, ale hlavně romantikům. Ano, čtete správně, romantikům. Protože oni právě nejlépe pochopí, co právě prožívám. Já jsem se zamiloval!!! Vím, že asi nejste zvyklí číst takováto vyznání v novinách, ale já jsem se s vámi o to prostě musel podělit. Dokonce jsem tenhle článek podstrčil do již hotového vydání připraveného pro tisk, aby ho nemohl nikdo vyškrtnout. Určitě kvůli tomu přijdu o místo, ale vem to čert. Chtěl jsem celému světu říct, jak moc někoho miluju. Se vším tím zmatkem ve světě, ovlivňováním lidských emocí hloupým nápojem
a šílenými demonstracemi, jsem velice rád, že aspoň já mohu zažít takový čistý cit jako je pravá láska.
Je to nádherný pocit, a přitom přišel tak náhle.

     Stalo se to totiž na třídním srazu gymnázia po deseti letech. Byla tam i má bývalá spolužačka Marcela. Na gymplu do mě byla zamilovaná, ale já jí tak hloupě přehlížel. Až ten večer jsem si uvědomil, co pro mě opravdu znamená. Přinesla mi šampaňské, abychom si připili, a já si uvědomil, jak je vlastně krásná a milá. Začali jsme si povídat a pak šli k ní domu. Tam otevřela láhev vína, ale sama nemohla pít, protože prý byla předtím nemocná a pořád brala prášky. Chudák. Pil jsem aspoň na její zdraví sám.
Až ten večer jsem si uvědomil, jak moc jí miluji, a že bych jí měl vynahradit všechno to trápení, která jsem jí neopětováním její lásky způsobil.

     Proto bych ti, Marcelo, chtěl tímto znovu říct, jak moc tě miluju a udělám všechno ...........

(konec citátu)

 

 

Záznam z osobního deníku generála Davidsona, vrchního velitele Euroamerických sil:

24.12.2022

     Dneska nám ukazovali novej obranej systém našich satelitů. Vůbec nic 'sem z těch technickejch hovadinek nepochopil, ale 'sem si sakra jistej, že bez satelitů 'sme nahraný. Kdybysme

už dávno měli tu základnu na Měsíci, tak by to bylo bez problémů. Jenže díky tý podělaný mezinárodní spolupráci se to akorát všechno zdrželo a teď máme prd. Měli 'sme si to udělat sami a vykašlat se na všechny vostatní. Teď, když je válka, na nějakou mezinárodní spolupráci každej kašle.

     Taky 'sem se dneska sešel s veliteli evropskejch divizí. Je tam pár slušnejch chlapů, ale jinak to 'sou samý sušinky. Nic bych za to nedal, že půlka z nich 'sou Ruskoasijský agenti. Kouká jim to z vočí.
Je to stejný jako za studený války, každý slovo, aby z nich člověk páčil a dobrýmu v tipu se ani nezasmějou. A i když 'sou to teďka naši spojenci, stejně jim za mák nevěřim. Aspoň se ale konečně něco děje. Studená válka, to nebylo nic. Jen pár dospělejch kluků, co nikdy nevyrostli, si hrálo na špióny. Zato teď je pořádný horko. Celá válka v Zálivu, nebo na Blízkym východě, to byla jen taková malá rozvcička pro todle rodeo.

     A i když je moderní doba a každej má ty svý podělaný tlačítka, tak se stejně bojuje postaru. Jednak sme si s Rusoasijcema vybombardovali jaderný sila hned na začátku, ale i když všem zbylo těch hlavic ještě slušná řádka, nikdo je stejně nepoužije, protože se toho bojej. A to je taky správný. Správnej voják tydlecty fyzikální serepetičky nepoužívá. Je jich sice třikrát víc, ale stejně je řežem na všech frontách. Nutno přiznat, že Japonci nám pořád krejou záda, ale já jim stejně nevěřim. Ať si řikaj co chtěj, stejně 'sou stejný jako ten žlutej zbytek. Ale holky maj pěkný, to zas jo.

     Svět už to potřeboval. Pořádná válka ještě nikdy nikomu neublížila. Co mě budou věšet bulíky
na nos s nějakýma ekonomickejma faktorama. To víte, že jo. Prej nějaká hospodářská krize, protože lidi zblbli po nějaký divný vodě co leze na mozek a najednou nechtěli žít jako předtim. Kdo to kdy viděl, aby rozpadlý manželství položilo na kolena průmysl. To 'sou jenom propagandistický kecy. Ať si tomu klidně věřej jestli chtěj, já si myslim svý.

     Stejně si ale myslim, že už se tak moc dlouho válčit nebude. Dneska každá válka trvá hrozně krátce. Škody 'sou na obou stranách, to sice jo, ale my je zmáknem, šmejdy. Jen je škoda tý Vídně, bylo to pěkný město. Nejsem sice žádnej obdivovatel památek, ale bylo to tam fajn. Párkrát sem tam byl se svojí Helen. Rusové to srovnali dokonale. To se musí nechat. Možná 'sou to parchanti sibiřský, ale když se do něčeho zakousnou, tak jen tak nepustěj, to zas jo. Vona i ta Praha už má docela namále. Tam sem taky byl. Možná ještě hezčí jako Vídeň. Tyhlety frontový linie vždycky dostanou dost zabrat. Ale co.
Zas tak mě to nepálí, abych o tom sáhodlouze mudroval.

     Nesmim zapomenout zavolat Helen, že chci zejtra hovězí pečeni. Nechal 'sem si zablokovat leteckej transportér, abych byl na oběd doma včas. Ty dnešní poddůstojníci nemaj ani kapku ponětí, jak se chovat k nadřízenýmu. Když 'sem to letadlo objednával............... (konec citátu)

 

 

Láska není jen slovo,

láska je zbraň, která by

nikdy neměla přijít člověku do ruky



2. místo v kategorii Novinový článek - Klára Burianová


V područí hormonů a společenských trendů

V područí hormonů a společenských trendů

     Láska není jen slovo, to je přece každému jasné. Samozřejmě je to věc mnohem ožehavější
a komplikovanější, než by se shlukem pěti písmen dalo vyjádřit. Podle vědců však lásku lze jedním slovem vystihnout – fenylethylamin. Z jejich odborných závěrů totiž vyplývá, že hlavním spouštěčem nebesky povznášejících pocitů zamilovanosti je právě tato chemická sloučenina fenylethylamin, látka, jejíž opojné účinky jsou srovnatelné s drogami.

     Tyto studie nám poněkud rozleptávají pohled na lásku jako na nevyzpytatelné božské osvícení. Pod neúprosnou optikou vědy působí ševelící verše básníků o ňadrech jejich milované jako dětské žvatlaní. Možná i romantické filmy by se měly od základů předělat. Nebylo by čestnější, kdyby záběry na nesměle se sbližující hrdiny, nahradil režisér snímáním váhavého se proplétání chemických sloučenin? Vždyť podle vědců se dříve vzletné a vpravdě nepostihnutelné city a pochody stávají rázem přízemními jako trávicí procesy.

     To ale není všechno, odborníci se nezastavují jen u zamilovanosti. Anglický vědec a držitel Nobelovy ceny, Francis Crick, řekl: „Naše radosti, smutky, vzpomínky, ambice, pocit identity, svobodná vůle
a hlavně láska nejsou ničím jiným než reakcí obrovského množství nervových buněk.“ Zní to vážně děsivě. Kam se poděla sebeovládání a morálka? Znamená to, že bychom měli falešnou modlu lásky poplivat? Třeba není nutné tak spěchat.

     Věda nám šlápla na romantickou představu o náhlém zamilování se. Dobře, tak tedy žádné Amorovy šípy ani zásahy shůry, jen veselé dovádění hormonů. S láskou se to má ale jinak.

     Zamilovanost je třeštění, pobláznění, ztráta zdravého rozumu. V přítomnosti toho druhého se nám klepou kolena a potí dlaně, celé dny nemůžeme myslet na nikoho jiného. Věda jen souhlasně pokyvuje hlavou. Tělo je zaplaveno hormony štěstí, člověk se cítí jako znovuzrozený a přeje si, aby takový stav trval napořád. Postupem doby ale mohutný hormonální příval nenávratně opadne, člověk střízliví
a zklidňuje se.

     Nastupuje láska, tedy podle vědců hormony endorfin a oxytocin, které navozují pocit soudržnosti
a příchylnosti k partnerovi. Co bychom si ale nalhávali, taková věrnost a soudržnost jsou sice chvályhodné, ale po předešlé ostré pocitové smršti se jeví jen jako řídká polívčička. V mnoha případech se tak dostavuje rozčarování. Partneři se vzájemně odcizí a střemhlav se vrhají do nového vztahu, který jim na začátku na nos zase navěsí bulíky nekonečné slasti a požitků.

     Většina dnešní společnosti je tvrdě zaměřená na rychlost, výkon a požitek. Požitek co možná nejrychlejší a nejuspokojivější. Zamilovanost nabízí takových opojností plnou náruč. Je snadné nechat se zlákat vábničkou třeštivého štěstí, ale problémem je, že nás nebude oblažovat věčně. Bouřlivá zamilovanost totiž průměrně vzplane na jeden rok, pak nastupuje láska anebo konec.

     Jakoby současná společnost shledala lásku nudnou a věrnost se hodila leda pro pecivály a padavky. Partneři, kteří jsou svým protějškům věrní až za hrob jsou označeni jako usazení a nezajímaví.

     Stalo se jakýmsi ukazatelem prestiže, když vysoce postavený muž ve středních letech opouští svou okoukanou manželku kvůli mladším tvářím. Naproti tomu i ženy se osamostatňují a emancipují, své partnery už k životu nutně nepotřebují.

     Rozvázat vztah je hračka. Hitem se stává změna a nestálost a být pořád beznadějně zamilovaný je obzvlášť v kurzu.

     Vy ještě žijete v dlouholetém partnerském svazku, a dokonce vám to vyhovuje? Probuďte se,
buďte in! Odhoďte zevšednělého partnera i zábrany a uspořádejte si velkolepé fenylethylaminové hody! Zčervenají vám tváře, přejde vás kašel, zhubnete. Budete zamilovaní a frčiví.

     Alespoň na pár měsíců.

Vědecká a statistická fakta:

•  Příznaky počáteční fáze zamilovanosti odpovídají znakům obsedantně kompulzivní choroby- posedlosti.

•  Ze 166 odborně studovaných kultur byla ikona romantické zamilovanosti důležitým prvkem vztahu v 147 z nich.

•  Podle vědeckých studií je průměrná doba trvání vztahu 4 roky.

•  V roce 2006 dosáhla rozvodovost v ČR hranice 50%, bylo rozvedeno 31 tisíc manželství.

•  V přepočtu na počet obyvatel má Česká republika největší počet rozvodů v Evropě.



3. místo v kategorii Novinový článek - Barbora Košábková


KUPTE SI SNY!

(Zaručeně solidní zbraň, vydrží přes celou noc!)

 

Láskyplné interview s paní Láskou

 

Exkluzivně, poprvé a nejspíš naposled s osobou plnou záhad, nejobsažnějších životních situací, nevysvětlitelného chování, spontánních reakcí a snad i občasnou zaslepeností. Úžasný a dlouho očekávaný rozhovor s paní Láskou je tu! A jen pro vás, milí a věrní čtenáři.

 

 

Dobrý den, paní Lásko. Je pro mne opravdu vzrušující tato možnost trochu se projít vaším životem. Jestli dovolíte, začala bych otázkou vašeho příchodu na svět. Lidé téměř s jistotou ví, že jste, ale jak jste se tu ocitla, to může být, a ona vlastně je, záhada.

Těší mě váš zájem. Ano, máte pravdu, lidé o mě skutečně ví, ale najdou se i tací, kteří o mě pochybují, protože nikdy nezažili mou přítomnost. Divila byste se, kolik lidí v mou osobu nevěří. Jsem tím trochu zaskočena, ale zvykla jsem si na fakt, že ne u všech jsem vítána. Vidím, že jste netrpělivá a snad i trochu roztržitá, slečno redaktorko. Snad, abych už tedy odpověděla přesně na vámi položenou otázku.

Přiznám se, že jsem z vaší přítomnosti poněkud nervózní.

Budu to chápat jako lichotku. (smích) Chtěla bych vás uspokojit a odpovědět vám přesným datem a místem mého zrození, ale bohužel vás nejspíš zklamu. Sama nevím, kdy jsem se narodila, ale jsem skálopevně přesvědčená, že to bylo tehdy, když první člověk začal dýchat za sebe a pro někoho. Jsem tu s vámi, lidmi, a na tomto světě už opravdu velmi dlouho. I vaši prapraprababičku, slečno redaktorko, jsem znala osobně. Ve zlatých dobách Heleny Trojské i udatných Římanů mne lidé začali poznávat – opatrně, váhavě – takové to ODI ET AMO. Ale nakonec se se mnou sblížili a začali mi tykat, psali knihy o umění milovat. V temném barbarském středověku, Tristam a Isolda, vznešené paní a jejich rytíři – trošku hra na lásku. A tak jsem raději hledala nocleh a pohoštění v podhradí. ZVOLIL SEM SOBĚ MILÚ, TA TŘE MÉ SRDCE PILÚ… Krásné, upřímné!

A vydrželo to?

Renesance – to byly zlaté časy Romeů a Julií, rozkochanost barokních kavalírů, sladké slzy venkovských krásek.

SVÉ VĚRNÉ LÁSKY ZÁSLIB DEJ MI ZA MŮJ.

TEN DALA JSEM TI NEŽ SIS O NĚJ ŘEK.

A PŘECE BYCH JEJ RÁDA MĚLA NAZPĚT.

PROČ LÁSKO? CHTĚLA BYS JEJ ODVOLAT?

JEN MARNOTRATNĚ TI JEJ DÁVAT ZNOVA…

Mohu bez jakéhokoli studu říci, že jsem vlastně žila tam, kde mě lidé přijali.

 

To zní poněkud dobrodružně. Osobnost jako vy se může pyšnit opravdu mnohými a rozmanitými zkušenostmi. Vybavily se vám ty nejmilejší a naopak ty nejhorší?

Ach, těch by bylo, z obou variant. Když to shrnu, obecně mohu říci, že mezi mé nejlepší zážitky, na které si kdykoli ráda vzpomenu, jsou ty, kdy jsem se seznámila s upřímnými, laskavými, nesobeckými lidmi schopnými emocí a skutečných citových prožitků.V dnešní době si těchto lidí vážím čím dál více. Pokusím se zalovit v paměti a vzpomenout si na konkrétní situaci. Ano, už vím. Je tomu zhruba pět let, co jsem potkala krásnou, mladou slečnu, kterou jsem přivedla k hodnému, avšak rasově odlišnému chlapci. Doufala jsem ve vzájemné sympatie. I přes začáteční snahu okolí oddělit dívku od milujícího romského mladíka, jsem se nakonec dočkala uznání milenců, pohledu na šťastně fungující vztah a s postupem času i na spokojenou rodinu. Ráda se k těmto lidem vracím, mohu říci, že jsem se od nich nikdy pořádně neodpoutala. Opravdu jsou lidé, kteří mě považují za součást svého života, vždy se ke mně rádi obracejí a já samozřejmě k nim. Berou mě vážně, nejsem jim lhostejná, jsou ke mně něžní, laskaví. Chovají ke mně jakýsi zvláštní druh přátelství. Je to přátelství na celý život, pevné pouto, které přežije jakoukoli zákeřnou a nelehkou situaci. Pomáhám těmto lidem, mým věrným přátelům, překlenout těžké, nelítostné, životem přichystané nástrahy. Daří se mi to. Odměnou mi jsou jejich šťastně zářící oči, naprosto spokojený výraz ve tváři, náhlá chuť zkusit něco bláznivého a být tak trochu dětinský. To mě posiluje, dělá šťastnou a dodává mi to pocit, že opravdu jsem žádaná a lidé jsou se mnou spokojení. Navzájem si pak prokazujeme jakousi službu. (menší smích)

Abych nepůsobila příliš zasněně a optimisticky, i když optimistka jsem, přiblížím vám i mé některé méně šťastné zkušenosti. Jelikož jich je mnoho, nebudu zmiňovat přesný příběh jako v předešlé situaci, ale vysvětlím vám, jak to mám s těmi, kteří si pouze myslí, že mne znají. Zdá se to být vtipné, když zjistíte, že o vás někdo mluví jako o svém blízkém a dlouholetém příteli a vy ho vůbec neznáte. Ano, zpočátku je to směšné, ale věřte mi, že v závěru tragické. Pro tyto lidi jsem pouze, když chtějí, když jim to něco přinese. NA JEDNU NOC STANETE SE MILIONÁŘEM! JEDEN PRÁŠEK AGA PŘED SPANÍM ZARUČUJE VÁM NOC LÁSKY S POLIBKY A NÁRUČEMI!

Promiňte, že vám skáči do řeči, ale za těchto podmínek bych byla velmi vzteklá. Takovéhle neurvalé frajerství by mě dokázalo pořádně rozčílit a vy se zatím, paní Lásko, zdáte docela klidná.

(smích) Ale slečno, zažila jsem to už nespočetněkrát a za takovou dobu už si zvyknete a jste k nim stejně lhostejná jako oni k vám. Nepopírám, že mě to pokaždé raní, ale opravdu těchto pro mě ztrouchnivělých a bezcitných lidí je bohužel v dnešním světě hodně, někdy až moc.

Mimochodem, věřím v boží mlýny. Koukala byste, slečno redaktorko, s jakou lehkostí a bez okolků vypouštění krásná láskyplná slovíčka, divila byste se, kolikrát dokáží, někdy až v rekordním čase, stvořit v ústech a vypustit slovo „miluji“. Oni „milují“ do té doby, než získají, co chtějí. Opravdu jsou to velmi dobří herci. Faleš s nimi jde ruku v ruce a zneužívají mojí existenci. Ozbrojila jsem se lidmi, kteří mě opravdu znají a kteří si mě oblíbili. Oni jsou mi ve smutných chvílích útěchou a snáze zapomínám na tyto, promiňte mi ten výraz, ohavné, avšak skutečné zážitky.

 

Je mi z toho úzko. Nejraději bych se vám za všechny lidi, kteří vás takto ničí, ničí vaši pověst, dělají z vás jen věc, která se tu a tam hodí, omluvila. Stydím se za ně. Zároveň jsem ale oslněna vaší silou, vůlí, a příjemně překvapena, že stále existují lidé, mezi kterými nacházíte útočiště. Troufám si říci, že jich není málo.

Není jich málo, ale to neznamená, že by jich nemohlo být ještě více.

Ano, to zajisté. Měla bych na vás ještě jednu otázku.

Ptejte se.

Jak vidíte vaši budoucnost? Myslíte si, že se stanete ještě více uznávanější než dnes? Nebo naopak se bojíte? Máte se vůbec čeho bát? A čeho přesně?

Hm, vždy je čeho a proč se bát. Myslím, že společnost, a vlastně v to doufám, je a bude velice samostatná. Člověk chce být individuální, chce si sám určovat svoji životní cestu. Každý je jakýsi gurmán, který si ochutí život podle svých potřeb a chuti. A právě proto jsem přesvědčena o tom, že si lidé s mou pomocí vyberou ty správné partnery. Ať už na celý život, nebo pouze na pár let spontánních a milostných dobrodružství. Dovoluji si tedy tvrdit, že prozatím se nemusím strachovat o svou, jak vy jste to téměř nazvala, popularitu. Z čeho ale mám do jisté míry obavy je neustálá snaha o co nejmodernější a bezchybný život. Život prožitý ve spěchu, avšak s obrovskou kariérou, může některé osoby přivést k, pro mě nepochopitelnému a absurdnímu, názoru, že láska je zbytečná, že je to pouze cit, který zbavuje času a vyžaduje námahu ve formě pozornosti, náklonnosti a drahých darů, které by měly být originální, tudíž je k jejich nakoupení potřeba hromada peněz, ale i nemalá dávka fantazie, což opět ubírá na energii, kterou takto lidé raději využijí ve prospěch své vlastní kariéry, a peníze použijí na luxusnější život. Z toho jsem trochu v rozpacích, ale stále doufám, že lidi se nebudou chtít modernizovat i v citových záležitostech. Pokud je lidská inteligence natolik v rozkvětu, když dokáží lidé vymyslet kolikrát neuvěřitelné a hlavně fungující vynálezy, myslím, že jim inteligence posouží i k tomu, aby pochopili, že luxusní život prožijí právě v zamilovanosti, že fantazie se dostaví s ní a stejně tak energie, kterou nebudou muset dobíjet pitím kafe, ale pouhým láskyplným obětím. Věřím v lidi, chci v ně věřit. Lituji těch, kteří mě za celý život nepoznají a nebo se mi vysmívají. Také lituji těch, kterým jsem mou přítomností nechtěně ublížila.

 

Sdílím s vámi přání, a snad je v tom i dávka jistoty, že nebudete ztracena a zapomenuta.

 

Chtěla bych vám, paní Lásko, opravdu ze srdce poděkovat. Byl to nádherný rozhovor a určitě ne zbytečný. Děkuji za vaši ochotu a čas. Věřím v to, že čtenářům bude tento rozhovor přínosem. Pokud chcete něco vzkázat lidem, máte možnost, můžete.

Děkuji. Nevím, zda je vhodné něco vzkazovat, či snad přesvědčovat. Snad za vašimi čtenáři pošlu na závěr slova jednoho básníka.

               TAK KSAKRU LIDI PŘESTAŇTE SE MRAČIT

               ZAČNĚTE TROCHU VĚŘIT NA LÁSKU…

               ZAČNĚTE LIDI JEDNAT TROCHU LIDSKY

               COPAK VÁM PRACHY LÁSKU NAHRADÍ

               ZAČNĚTE SE MÍT RÁDI OPRAVDICKY

               NEBO VÁM TO SNAD, ALE VŮBEC NEVADÍ?

Chápu vás. Ještě jednou děkuji a přeji vám mnoho úspěchů, tím pádem i mnoho úspěchů lidem. Nashledanou.

Na viděnou.



3. místo v kategorii Novinový článek - Adéla Boháčková


Láska není jen slovo

…ale také čin. Jistý Henri Champollion zaplatil za důkaz své ohromující lásky své manželce (Susan Champollionová) velmi drahý Večer s Tinou Turner . Jeho manželka se o množnosti „objednat“ si tuto velmi nadanou zpěvačku na jeden večer dozvěděla od kamarádky. Paní Champollionová ani nedoufala, že by se jí její sen, totiž popovídat si se svou oblíbenkyní, někdy mohl splnit, protože ani ona, ani její manžel nikdy neměli nadbytek peněz.

Tina se měla objevit se svým bodyguardem u dveří rodiny Champollionových v sedm večer. Zde následovala večeře připravená v jedné z nejvýznamnějších restaurací New Yorku, dovezená hostitelce, paní Champollionově, rovnou až do kuchyně. Po večeři Tina zazpívala pár svých vybraných písní paní Champollionovou a vyprávěla jí něco o svém životě. Přestože u takovéto akce nesměli být novináři, pan Champollion a jeho manžela nám poskytli unikátní rozhovor hned druhý den poté!

 

Pane Champollione, proč jste se rozhodl dát své manželce k narozeninám takovýto dárek?

To bylo na důkaz mé neutuchající lásky k manželce. Miluji ji a tímto jsem jí chtěl dokázat, že Miluji Tě není jen pouhé slovo vyřčené do větru, ale že to myslím opravdu vážně. Má žena se jednou doslechla o možnosti zaplatit si návštěvu Tiny Turner, ale zdálo se jí to tak drahé, že mi to ani neoznámila. Dověděl jsem se to vlastně omylem, přečetl jsem si dopis adresovaný její kamarádce.

 

A co jste udělal potom?

Bohužel jsem nikdy nevydělával tolik, abych byl schopen Susan koupit nějaký opravdu pěkný dárek, například drahocenný šperk či dovolenou u moře. Moje žena by si něco takového stejně neužila, myslela by si jen, že jsem zbytečně utrácel. Přemýšlel jsem, jak bych mohl pomoci své ženě alespoň se k jejímu snu přiblížit. Založil jsem si proto vlastní účet, na který jsem spoustu let ukládal tajně peníze. Vzal jsem si ke své práci ještě jednu, na poloviční úvazek. Susan nikdy nepochopila, proč se tak snažím vydělávat a já jí tak trochu lhal o výši svého platu. Ona si z mého pracovního nasazení naštěstí nic nedělala, protože jsem pracoval doma, a tudíž mne měla na očích. Bohužel jsem věděl, že takto stejně nezvládnu na onen vysněný večer našetřit peníze. Vzal jsem si proto půjčku. Budu jí splácet dalších pět let, ale myslím, že to za to stálo.

 

Paní Champollionová, nyní se zeptám vás, jak jste se o chystaném dárku dozvěděla? Měla jste radost?

No to víte, že jo. Málem jsem omdlela štěstím, když jsem se to dozvěděla. Manžel mi jednoho rána připravil snídani, uvařil kávu a položil na stůl obálku. Pak odvezl děti do školy. Když jsem vešla do kuchyně, všimla jsem si připravené snídaně. Udělalo mi to radost. Když jsem dojedla a odnášela tác s nádobím ke dřezu, upadla na zem jakási obálka s mým jménem. Otevřela jsem ji a uvnitř našla poukázku ke kadeřníkovi, kosmetičce, kupon na nákup luxusních šatů a dopis, ve kterém stálo, jaké překvapení mi to manžel vlastně nachystal.

 

Ten vytoužený večer s paní Tinou Turnet se již uskutečnil. Můžete mi popsat, jak na vás vaše oblíbenkyně působila, když jste ji uviděla na vlastní oči? Byla jste nervózní?

To víte, že ano. Ale všechna nervozita a obavy mne přešly už při předkrmu (večeře měla pět chodů – studený předkrm, polévka, hlavní chod, těstovinový salát a dezert – pozn. red.). Paní Tina je neuvěřitelně milá společnice jsem opravdu vděčná svému manželovi, že mi připravil tak krásný večer. Dokázal mi, že mne opravdu miluje a že to, co mi říká, nejsou jen planá slova. Teď si jen lámu hlavu s tím, jak bych manžela překvapila na oplátku já. (smích)

 

Váš vztah je přímo pohádkový. Co byste na závěr našeho rozhovoru doporučili mladým manželským párům, aby se jim vedlo tak, jako vám?

Určitě bych jim přála, aby byli trpěliví, obdivovali toho druhého a snažili se mu život zpříjemnit natolik, aby bylo pro co žít.

A co nejvíce spolu komunikovali – to je nejdůležitější, aby si rozuměli. (dodává pan Champollion)




© 2005 - 2011 Tomáš Cebula | KONTAKT | návštěv | funkčnost | XHTML 1.0 | CSS 2.1 | Valid RSS 0.91!