8. ročník - 2. května 2007


Výsledková listina
Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka 2007

8. ročník – celostátní soutěž

téma: Strach v množném čísle

organizátor: Střední škola technická hl. m. Prahy, Radlická 115, Praha 5

záštita: Hlavní město Praha

mediální podpora: Český rozhlas 2

sponzoři:

slavnostní vyhlášení: 2. 5. 2007 – divadlo Komedie


kategorie POVÍDKA

1. místo:

2. místo: 3. místo: zvláštní cena:


kategorie BÁSEŇ

1. místo:

2. místo: 3. místo: zvláštní cena:


kategorie NOVINOVÝ ČLÁNEK

1. místo:

2. místo: 3. místo: zvláštní cena:

Povídka


1. místo v kategorii Povídka - Jaroslav Žváček


Moje svatá pistole


Dialog
Místo:
Domov, Fučíkova (pořád ji nepřejmenovali) 25
čas:
18:01:35
postavy:
Otec, Artur

Otec: Tak teď jsi tomu nasadil korunu. Čtyři čtverky na čtvrtletí, to jsem neměl ani já. A to jsem nebyl žádnej génius. Zklamal jsi mě. Tolik peněz do tebe pořád rvu. A ty se mi takhle odvděčuješ. Chtěl jsi jet o víkendu s kamarády na chatu, že? Do prdele pojedeš. To ti garantuju. Ty nejsi blbej,jenom se flákáš.
Artur: Nezvládám to. Nemám na tu školu.
Otec: Co je to za kecy? Gymnázium není žádná náročná škola. Jó, to kdybys studoval na vysoké na chirurga, tomu říkám náročná škola. Ale ne obyčejný gymnázium.
Artur: Já už tam nevydržím. Ani vteřinu.
Otec: To si piš, že tam vydržíš. Co by jsi jinýho chtěl dělat?

TICHO

Otec: Tak odpověz sakra!
Artur: Nevím.
Otec: Tak mladej pán neví! Vypadni se učit, nebo tě snad zabiju!

 

Dialog
Místo:
Gymnázium Osvobození, Zábřeh na Moravě, učebna 20
čas: 08:13:48
postavy:
Učitelka matematiky, Artur

Učitelka: Tak, někdo půjde k tabuli. Kolikátého máme….osmadvacátého, kdopak má ve třídním výkazu číslo osmadvacet?

TICHO

Učitelka: Tak se budu muset podívat do třídnice…..dvacet osmička je Artur. Arture, ty si nepamatuješ své číslo, nebo co?
Artur: Ne.
Učitelka: Překvapilo by mě, kdyby sis vůbec něco pamatoval. Alespoň něco. Ale tobě očividně stačí, když si pamatuješ jen své jméno. Kam to chceš s takovou dotáhnout?
Artur: mlčí
Učitelka: Má tě vůbec cenu k tabuli vyvolávat?
Artur: Ne.
Učitelka: To jsem předpokládala. Tak někdo jiný. Co třeba ty, Marie? Ty vždycky umíš.

 

Dialog
Místo:
Gymnázium Osvobození, Zábřeh na Moravě, školní šatny západně od vrátnice, respektive šatna III.A
čas:
13:35:02
Postavy:
Artur, Michaela (Arturova láska)

Artur: A budeš tam na té zábavě?
Michaela: Proboha!
Artur: Co se děje?
Michaela: Když už mě přestaneš otravovat???
Artur: Cože?
Michaela: Kdy už pochopíš, že tě nechci? Že si ubohej? Proboha, jak tě už mám poslat do prdele, abys za mnou přestal dolejzat?
Artur: (překvapen, neví, co říct)
Michaela: Teď se rozloučíme a víc na mě nepromluvíš ani slovo, jasný? Čus.

 

Dialog
Místo:
Ulice Valová, neudržovaný prostor za plechovým přístřeškem, který kryje autobusovou zastávku
čas:
13:54:59
Postavy:
Artur, Jaromír (Arturův nejlepší přítel, též spolužák)

Artur: Všechno mě štve. Už to nevydržím. Pukne mi hlava. Mám průjem. Skoro každý ráno zvracím. Nenávidím tu školu. Asi uteču z domu. Fotr je debil. Protože dál už to nejde.
Jaromír: (právě se pokouší zapálit trávu v dýmce, ale moc to nejde.Nakonec se mu to podaří, potáhne do sebe kouř a drtí ho v hlavě. Vyfoukne namodralý dým a až teprve pak odpoví). Co jsi říkal?
Artur: Že to v té škole nevydržím. Zešílím.
Jaromír: Nechceš trochu brka?
Artur: Víš, že nehulím. Strašně potom zvracím.
Jaromír: Jo, tvůj boj.
Artur: Co mám teda dělat? Co myslíš?
Jaromír: S čím?
Artur: Se školu.Nenávidím ji.
Jaromír: Co já vím. Taky školu nemám rád. Postřílet všechny (smích).

 

Dialog
Místo:
Domov, Fučíkova 25, Obývací pokoj
Čas:
20:00:13
Postavy:
Artur, Otec

Artur: (dívá se na televizi)
Otec: Snad by se mladý pán nechtěl čumět do bedny? Mazej se učit !!!
Artur: Můžu se aspoň jednou za týden podívat, na to, co chci?
Otec: S tvým prospěchem ne.
Artur: A co když neodejdu?
Otec: (vrazí mu facku): Na mě drzej nebudeš! Nezapomeň, kdo tě živí!

 

Akce
Místo:
Domov, Fučíkova 25, Obývací pokoj a Koupelna
Čas: 06:15:55
Postavy: Otec, Artur

Artur se plíží do ložnice. Ze zásuvky vytahuje otcovu pistoli. Otec si dopřává ranní sprchu v koupelně.

 

Dialog
Místo:
Domov, Fučíkova 25, Kuchyně
čas: 06:45:37
Postavy: Artur, Otec

Otec (snídá společně s Arturem): Doufám, že si nezapomněl na naši včerejší večerní rozpravu. A doufám, že dneska ve škole nechytíš nějakej flastr. Jestli jo, tak tě asi zabiju.
Artur: Drž hubu.
Otec (překvapen): Co jsi to říkal?
Artur: Drž hubu.
Otec: Ty parchante malej, co si to dovoluješ?

Artur vytáhne pistoli z kapsy a střelí otci do těla

 

! ! !

Aeternalog
Místo: Spousty
čas: 15. ledna 2007
Postavy: Hodně

Když ho zabil, nejdřív nemohl uvěřit, že to udělal, ale bylo to tak. Konečně ho zabil. Měl výčitky – ale výčitky jenom proto, že zabil, nikoli proto, že zabil otce, protože kdybychom měli sestavit top ten lidí, které Artur nenávidí, tak na první příčce by suverénně kraloval právě otec.
Začal. S čímsi začal – a muselo to být dokončeno. Dal si pistoli do kapsy, vzal si batoh s učebnicemi a šel na autobus.

Vcházel do školy – a vzpomněl si na pátý odstavec školního řádu – studentům je zakázáno brát do školy nože a jakékoli jiné zbraně.
Přišlo mu to neobyčejně směsné, když ho teď v kapse tlačil kvér.
Zabije všechny, co nenávidí. A bude jich hodně. Především učitelka z matematiky. Ta půjde jako první. Pak Jiří s Tomášem. Tihle dva spolužáci se do něj pořád naváží – nenávidí je, nenávidí, že dýchají jeho vzduch, že zabírají místo v jeho časoprostoru, zvířecí nenávist. Vlastně klidně zabije všechny. Jo. To udělá. Pokusí se jich zabít co nejvíc, protože jsou stejně nesnesitelní.
Jenom Jaromíre ne. Toho si jediného váží. I když o něm všichni říkají, že je to vyhul bez špetky zodpovědnosti. Je to jediný člověk, který byl schopen se s Arturem normálně bavit.
A jednoduché plány jsou ty nejgeniálnější.
Výuka začínala češtinou na učebně číslo sedm. V kapse ho netlačila pistole, tlačilo ho tam DÍLO ZKÁZY a Artur si připadal jako Satan – vykonavatel pomsty, vendety spravedlivé
a kruté.
Učitelka přišla celých deset minut po zvonění, jak už měla ve zvyku.
Artur se ji chystal zastřelit.

Zábrany?

Ne.

To byly dřív, než si s ním škola vytřela zadek a hodila do vody plné moči, přesně jako recyklovaný hajzlpapír.

Už začal. Musí pokračovat.

Na dnešek vyšli beatničtí básníci, řekla učitelka, rozebereme si Bukowského. Každého vzdělaný člověk by ho měl znát.

Bukowského? Toho? Artur má na světě jenom tři věci rád: Michaelu, Jaromíra
a Bukowského. Tímhle si učitelka zachovala život. Pro pár dalších okamžiků.

Napište si do sešitu: Narodil se v Andernachu, v Německu. Ve věku tří let emigroval do USA. Jo, Bukowski byl možná ožralé hovado, ale jeho básně jsou krásné.

„Včera si kočka klidně vykračovala po příjezdové cestě
s živým posměváčkem v tlamičce
třepotal křídly, třepotal a tloukl nádhernými křídly,
křídly roztaženými jako nohy ženy,
a pták se už neposmíval,
žadonil, modlil se,
ale kočka
kráčejíc napříč staletími
mu nechtěla naslouchat.“

Šeptal si polohlasem Artur jeho báseň.

Ne, vždyť nemusí nikoho zabíjet. Chce číst ještě spoustu Bukowského veršů.

Slyšíš toho vola? řekl jeho nenáviděný spolužák Jiří, co to zase mele?
Nemám tušení, on byl vždycky jinej, zasmál se Tomáš.
Prásk!
Artur v mžiku vteřiny vytáhl pistoli a bez toho, aby mířil, vystřelil Tomášovi na hlavu. Jeho obličej zmizel. Proměnil se v krvavou břečku. Z temné díry, která snad dříve byla ústa, se ozývalo jemné, tiché, táhlé vzdychání a krev se rozlévala po podlaze.
Všichni strnuli. Nikdy neviděli nikoho vraždit, nikdy nezaslechli výstřel ostrého náboje, nevěděli co dělat, tak prostě strnuli.
Prosím, vyprávějte dál o Bukowském, pobídl Artur učitelku, A prosil bych, aby nikdo nerušil. Bukowski ži-žil v Los Angeles pokračovala s vytřeštěnýma očima učitelka a vůbec nevěděla, co si má o dané situaci myslet. Měla jenom pocit, že když přestane mluvit, zemře. Což byla ostatně pravda.

V ředitelně právě rozhodli o dalších životech.
Ředitel Tesař a zástupce ředitele Liška právě hovořili o školních záležitostech.
Najednou se ozvala velká rána.
Skoro bych řekl, že to byl výstřel, řekl Liška.
Výstřel? Kdo by tady střílel? To zase primáni určitě dělají bordel a něco jim spadlo.

Bukowski byl dlouho nepochopený, říkala učitelka a neměla moc daleko k nervovému zhroucení.
Třída seděla jako zařezaná a po očku, ale jenom po očku, aby to nebylo moc nápadné, pozorovala Artura a jeho ruku svírající pistoli. Každý přemýšlel, jak z toho srabu ven –
a každého napadlo řešení mrtvého brouka. Ke dveřím bylo daleko.
Jediný, komu nedocházela situace, byl zhulený Jaromír.
„To nás chceš všechny zabít?“ zeptal se zcela bezelstně.
„Nepleť se do toho, Jardo“ odsekl Artur.
Jaromír vstal a přišel k Arturovi.
„Dej mi ten kanón. K čemu ti bude, když nás všechny zabiješ, he?“
„Nepleť se do toho. Tebe nechci zabít.“
„Dej mi to.“
„Běž pryč. Běž z téhle školy. Rychle!“
„Toho, kdo by po této nabídce, ze školy neodešel, už můžeme nazvat hrdinou – nazývejme tedy Jaromíra hrdinou, i když pro ostatní to byl až do teď „zasranej vyhul, kterýho z gymnázia ještě nevykopli – což absolutně nechápu.“
„Moc tě prosím. Nikdy jsem po tobě nic nechtěl – ale dej mi tu pistoli.“
„Jardo, běž pryč!“
„Tak já si ji vezmu sám.“
Vzal pistoli za hlaveň a snažil se mu Arturovi vyhnout. Přetahovali se. V televizní estrádě by to vypadalo srandovně – tedy však nikomu do smíchu nebylo.
Ostatní ze třídy na to hleděli jako tupé ovoce – nic je nenapadlo udělat. Měli příliš strachu na to, aby něco dělali. Ale nemáme jim co vyčítat – vždyť s tím, že je chtěl někdo zabít neměli žádné zkušenosti.
Ozval se druhý výstřel – a Jaromír klesl k zemi. Artur nelidsky zaječel – ne, Jaromír byl přítel – to se nemělo stát! ZKURVENEJ GYMPL! Jaromír je mrtvej! Mrtvej! Mrtvej! Mrtvej! Mrtvej! Jediný člověk, co mu kdy rozuměl!
Druhý výstřel působil jako roznětka – všichni ze třídy začali řvát a drát se ke dveřím, utíkali
o svůj mizerný život.
Musí pomstít Jaromíra. Zabije je všechny.
Běžel za nimi a střílel naslepo do prchajícího stáda. Asi čtyři další spolužáci padli. A střílel dál. Další dva. Došel zásobník. Ještě, že jich má několik. Předpokládal, že bude potřebovat hodně nábojů.

„To nejsou primáni,“ řekl Liška. „Co ten řev? A další výstřely!“
„Kurva piča!“ zaklel ředitel Tesař, když mu došlo, co se asi děje a navíc mu na mysl přišly masakry v Kanadě, USA, Německu a tak vůbec. Zapnul školní rozhlas a hlásil:
„Přerušte výuku a seďte klidně v lavicích. Nevycházejte ze tříd. Ani na toalety. Myslím to opravdu vážně – učitel, který dovolí, aby se student vzdálil ze třídy, bude bez milosti vyhozen! Možná vám to zachrání život!“
„Není to příliš zbrklé?“ řekl Liška. „Nevíme jistě, co to bylo za řev a výstřely.“
„Lepší se mýlit, než mít zodpovědnost za něčí život,“ utrousil suše ředitel a vyšel na chodbu, aby zjistil o co jde.
„A kdybych se nevrátil, volej policii, že tu máme vraha, teroristu, něco na ten způsob,“ dodal. Nevrátil se. Když se ozval další výstřel, Liškovi se rozklepaly ruce a naklapal na číselníku telefonu policejní linku. Pak masivním ředitelským stolem zatarasil dveře. Byl srab. No a co. Každej jsme nějakej.

Artur odpravil ředitele a chystal se na učitelku z matematiky. Z rozvrhu na nástěnce si zjistil, kde učí. Na učebně číslo dva.
Zdvořile zaklepal a otevřel dveře.
„Jdeš s nějakým oběžníkem? Nebo vzkazem?“ zeptala se učitelka, „Co se to děje? A co je to venku za hluk? Nějaké neplánované cvičení? Že je to jen cvičení?“ V jejích očích se zrcadlila touha po tom, aby Artur řekl ano, je to cvičení, nic neděje!
„Omlouvám se, nic nevím, jako obyčejně,“ řekl Artur s jistou ironií v hlase. Přišel až k ní
a zbraň jí přiložil ke spánku. Chtěl mít jistotu, že bude mrtvá. Učitelka se naposled tázavě podívala na okolní svět… Pak jenom velké PRÁSK! a mozek stékal po stěně. Zamířil RYCHLE na šprty v první lavici. PRÁSK! Šprt to schytal do hrudi, obličejem klesl na lavici
a chrlil krev.
Třída na to hleděla jako na zjevení, a taky že to bylo zjevení samotné smrtky. PRÁSK! Druhému studentu se střela otřela o krk. Krk se otevřel a všichni mohli vidět pulzující tepnu. Zvedl se a šílený bolestí vrávoral ke dveřím. V půlce se mu podlomila kolena a duše se odebrala pryč.
Konečně začala třída hystericky ječet a prchala. Artur znovu střílel.
Mnoho jich zabil.
Co teď? Mohl by třeba zabít učitele fyziky. Fyziku taky z duše nenávidí. Kde teď učí? Číslo dvacet. Tak fajn, číslo dvacet.

V ostatních učebnách slyšeli všechny výkřiky děsu, chrlení krve raněných, střelbu – ale nehnuli se z místa. Řeklo se jim – seďte a oni byli zvyklí poslouchat.
Ve druhém patře potkal na liduprázdné chodbě Artur svou nevyslyšenou lásku – Michaelu. Michaela sice Artura nenáviděla, ale zvědavost byla větší než nenávist, tak se zeptala:
„Co se to tu sakra děje?“
„Já se děju,“ odpověděl Artur, z čehož Michaela moc moudrá nebyla, „co děláš na chodbě? Neslyšela si rozhlas? Nikdo nemá vycházet.“
„Vím, ale my máme samostudium na trojce a mě se strašně chtělo.“
„Vždycky jsem se chtěl alespoň jednou pomilovat s dívkou,“ vzpomněl si Artur, ale nahlas to neřekl.
„Tak nic, já jdu zpátky,“ řekla Michaela, „abych z toho neměla průšvih, že jsem na chodbě.“ Alespoň si šáhnout na prso. Nikdy si ještě nesáhl na ženské ňadro.
„Michaelo, počkej.“
„Co je?“
Přišel k ní a šáhl si. Hmatal sice na podprsenku, ale i to ho vzrušilo.
„Co to děláš?“
Nikdy ještě nesáhl holce mezi nohy. Rukou prošmátral klín.
„Ses posral ne? Kurva, to si ještě nikdo nedovolil!!!“
Vytáhl na ni pistoli.
„Michaelo. Vždycky jsem tě miloval. A nechci tě zabít. Jenom bych tě chtěl vidět nahou.“

Až teď pochopila, co myslel tím „já se děju“.

Mířila na ni pistole. Smrtonoš. V tu chvíli má pro nás život hodnotu čehokoli. Sníte vlastní hovna, abyste mohli žít dál – na chuť hoven brzy zapomenete – ale smrt je věčná.
„Chceš mě vidět nahou?“
„Ano.“
„Myslíš to vážně? Neděláš si srandu?“
„Zabil bych pro to. A ta pistole není hračka. Věř tomu…“

Svlékla se. Byla krásná. Šáhl si znovu na prso, tentokrát už na obnažené. Bylo to ještě lepší. Políbil ji. Neodvážila se vzdorovat. A myslela, že přijde to nejhorší – a přišlo.
„Lehni si tady na podlahu,“ poručil jí Artur.
„Ne,“ řekla.
„Lehni si.“
Michaela couvala, až došla do rohu a nacpala se mezi dvě stěny, které ji obklopovaly, jako by ji měly ochránit.
Artur pochopil, že musí použít násilí. Teď už je to stejně všechno jedno.
Stáhl ji k sobě, položil, byla jako hadrová panenka, ubrečená a křičící. Roztáhl ji násilím nohy a pronikl do ní. Byl hned hotov.
„Chci, abys věděla, že jsem tě miloval. A budu tě vždycky milovat.“
Michaela brečela. Ale nevyvázla z toho špatně – žije.

„Tak jsem přece jenom ztratil panictví,“ přemýšlel Artur, „a to jsem myslel, že to nikdy nepřijde. Přišlo. I když jinak, než jsem si to vždycky představoval. Musím zabít fyzikáře.“ Šel na dvacítku vykonat popravu. Učitel tam nebyl (právě klepal na dveře ředitelny – chtěl zjistit, co se děje – a zástupce Liška z toho klepání dostával zimnici).
No nic, tak alespoň postřílí studenty.
Namířil na dívku s velkýma modrýma očima. Díval se do těch očí. Do těch nádherných očí. Proč by měl zhasínat takové nádherné oči? Dnes už bylo hodně mrtvých. Vzal s sebou do pekla dost duší. Stačí to dokonat – zabít sebe.
Šel ke automatu na cukrovinky, rozbil sklo a vzal si jedny chipsy a tabulku čokolády.
Sedl si a opřel se o zeď a dal se do jídla.
Dojedl a vložil si pistoli do úst. Zabít se na chodbě? Málo stylové. Půjde do školní knihovny. Vezme si do ruky knížku Bukowského a pak se zastřelí.
Jaromír poslouchal – všude bylo ticho. Artur mu jenom prostřelil stehno. Bolest šílená. Silně krvácel.
„Musím se nějak zachránit, musím se nějak zachránit. MUSÍM SE NĚJAK ZACHRÁNIT!“ – to byla jediná myšlenka, na kterou se dokázal soustředit. Zkusil se postavit.
Au!
Ne, to nejde. Bolest je moc silná. Zbývá se plazit. Směrem k východu. A doufat, že si ten šílenec Artur nevšimne.

Ze zadního vchodu vrazila do školy policie. Potichu, aby Artura překvapila. Mnohým policistům bylo šoufl, když procházeli školou. Tolik mrtvol pohromadě ještě neviděli. Tiše evakuovali přízemí. Speciální jednotka zatím hledala Artura.

Artur se tedy mezitím odebíral do školní knihovny a všiml si plazícího se Jaromíra. Jaromír si ho všiml taky.
Neuměl žádnou modlitbu.
Ale sepjal ruce.
“Ježíši, Ježíši Kriste, můj spasiteli, Bože, potřebuji tvoji pomoc, Kriste!“
Obloha se neotevřela a žádný blesk nezabil Artura.
“Kriste … když na mě sereš, aspoň nechcípnu jako pes, ale vydrápu mu oči, prokousnu mu tepnu!“ zašeptal nakonec.
Plazil se směrem k Arturovi s úmyslem, že ho zabije. Bylo to ale více než směšné – neměl čím a stejně, než by se k němu doplazil, stačil by být zastřelen nejméně desetkrát. Ale lepší, než chcípnout – jak pes. Prsty zatínal do linolea a posunoval se k němu rychlostí půl metru za minutu.
“Jardo! Ty žiješ?“ neskrýval své překvapení Artur. „Ale hodně krvácíš! Ne! Ty musíš přežít! Zachráním tě!“
Přišel k Jaromírovi, ten sebral poslední síly a chtěl po Arturovi skočit, aby ho povalil. Ztratil ale už moc krve – jenom křečovitě pohnul svým vysíleným tělem a omdlel.
Artur ho vzal za ruce a táhl ho pryč, před školu, tam už určitě čekají policajti a zdravotníci, ti ho zachrání! Musí přežít! Musí přežít!

Najednou řev: „Policie! Odhoď zbraň!“ ze všech směrů.
Speciální jednotka našla to, co hledala.
„Zachraňte ho,“ vydechl Artur.
„Jak se jmenuješ?“ vyštěkl policajt.
„Artur Vyložil.“
Mezi policisty to zašumělo. Je to on. Ten grázl. Ten hajzl. Jeden z poldů vytáhl fotku a porovnal ji s ním. Teď už je to jisté.
„Polož si zbraň k nohám!“
Artur to udělal.
Jeden z policistů vzal pistoli a řekl Arturovi: „Pojď, půjdeme se projít.“
Policajt našel to nejtemnější místo chodby, dal Arturovi pistoli zpátky a řekl: „Namiř na mě.“ „Jaký to má smysl?“
„Namiř na mě a neptej se!“
„Proč!“
„Přikazuju ti to!“
„Tak, jak chcete, ale nechápu to …“ pokrčil Artur rameny.
Z policejního samopalu vyšla rána. Přesně mezi oči.
„A máš to ještě lacino,“ odplivl si policajt.
(oficiální zpráva: Mladý útočník pozvedl na policistu zbraň, a byl proto zastřelen.)

Akce
Místo:
Redakce Stará fronta Zítra
čas: 17. ledna 2007 16:57:09
Postavy: Redaktor

Redaktor si promnul oči, spustil diktafon a poslouchal svůj rozhovor s Jaromírem Divišem.
Má ještě „s tou znásilněnou“ Michaelou Bukovou. Jó, to bude sólokapr.
Měl by ještě zkontrolovat úvodník, jestli je správně „bombastický“.
Na monitoru počítače stálo:
Katastrofa!!! – Zábřežský masakr
Dvacet mrtvých. To české školství ještě nezažilo. Mládež je čím dál tím násilnější – násilí vidí v televizi, počítačových hrách. Avšak zde byla situace jiná – za agresivitu útočníka tyto dva novověké teenagerovské způsoby zábavy, ale paradoxně literatura. Vraždící student byl vášnivým čtenářem známého násilnického spisovatele Charlese Bukowského.
Jako reakci na tento masakr obludných rozměrů připravuje Ministerstvo kultury vyhlášku, která zakáže některé knihy prodávat dětem pod osmnáct let. Na seznamu figurují všechny Bukowského knihy.

Znovu si promnul oči. Rozhodl se, že si půjde do kuchyňky udělat hrnek kafe.

To je vše. Svět se točí dál, tedy pro některé.

A za zábřežský masakr nemůže nějaký Bukowski. Za zábřežský masakr může Arturův strach z vlastního selhání, přiživovaný ještě jeho ambiciózním otcem.
Psychika člověka nemůže nátlak vydržet věčně. Tak dlouho ho drtilo konkurenčně náročné prostředí gymnázia, tak dlouho ho drtil otec – až se začal Artur bát, že to nezvládne.
A nezvládl. Zhroutil se. Ne však směrem do sebe, ale opačně – odnesla to spousta lidí.



1. místo v kategorii Povídka - Kateřina šrámková


Strach v množném čísle

    Na světě je mnoho druhů strachu. Každý z nás se něčeho bojí. Něčeho nebo někoho. Můžeme se bát o sebe, o někoho blízkého nebo o něco. Dlouho jsem přemýšlela, co napsat na toto téma. Snad jsem vybrala dobře. Čtěte tedy následující řádky o strachu v mnoha podobách a situacích.
    Všechno to vlastně začalo jako krásná pohádka. Dva sourozenci, starší Káťa a mladší Honzík. Všechno bylo fajn. Sourozenci se občas hádali, někdy se spolu nebavili a naopak zase drželi spolu v opozici proti rodičům. Všechna tahle idylka provázená občasným strachem o toho druhého, když třeba sourozenci nebyli spolu nebo když si jeden rozbil koleno, měla ale brzy skončit.
    Konec jednoho léta. Honzíka stále bolela noha, a tak ho vzali k lékaři. Nález: rakovina. Kátě se v tu chvíli zhroutil svět a poprvé v životě dostala opravdový strach. Strach z toho, že bude sama. Že ztratí člověka, který ji byl nejbližší na světě. A strach z toho čím vším si budou muset všichni projít, hlavně pak její malý bráška. Nekonečné hodiny vyšetření se táhly. Honzík byl v Praze a Káťa čekala na západě Čech na zprávy. Strach jí nedal hnout se od mobilního telefonu. S úzkostí čekala na telefonát, který měl rozhodnout o dalším osudu celé její rodiny a hlavně o budoucnosti Honzíka. Pro dvanáctileté děvče to bylo nekonečné čekání. Vtom konečně zazvonil telefon. Hurááá! Dobrá zpráva lékaři říkají, že Honzík bude žít a snad ani nepřijde o nožičku. Strach se mění v jakousi prapodivnou radost kombinovanou s úzkostí, co všechno bude dál, čím vším si bude muset projít, aby mohl žít. Honzík byl hospitalizován v pražské nemocnici, kde pobýval s mámou a Káťa s tátou zůstávala v Plzni. Katka chodila nadále do školy a z návštěv vlastního brášky a mámy měla nepředstavitelnou radost. Už z toho důvodu, že byly tak krátké a tak ojedinělé. Při každém odjezdu do Prahy se z očí obou sourozenců valily slzy. Strach o toho druhého byl obrovský. Nejhorší byl fakt, že nevěděli dle ani hodiny, kdy budou muset odjet, vše záleželo na krevním obrazu.
    Ve škole a v běžném životě se najednou strach zdál naprosto banální. Strach ze zkoušení se stal něčím naprosto nepodstatným. Teď se Katka bálo o to, co bude dál. A nejvíc se bála o Honzíka. Rodiče všechny tyto události samozřejmě také poznamenaly, a proto se nebylo čemu divit, když se Katka bála o všechny své blízké. Vše šlo alespoň v rámci možností dobře. Konečně nadešel den operace. Honzíkovi měl být dán kostní štěp a teoreticky mělo celé tohle divadlo skončit happyendem. Když přijeli do Prahy zjistili, že na operaci nejsou objednání, a jeli zase domů. Strach z operace byl sice pryč, ale fakt, že rakovina je stále v Honzíkově těle, nedával Katce spát.
    Konečně nadešel pomyslný den D. Katka v ten den byla ve škole. Celou dobu v ruce svírala mušli, kterou našli na dovolené v Chorvatsku. Když jí před zeměpisem přišla SMS z Prahy, že Honzík je po operaci a je v pořádku, nedokázala zastavit proud slz. Poprvé v životě cítila, že jí ze srdce spadl obrovský balvan. Z balvanu plného strachu a bolesti v srdci jí zase vykvetl květ naděje. Šla domů s úsměvem a s hřejivým pocitem u srdce. Netušila, ale co jí doma čeká. Babička! To nemohlo znamenat nic dobrého, protože jen tak by nepřijela. Nakonec se ukázalo, že operace nedopadla tak dobře, jak avizovala SMS z Prahy. Honzíkovi museli vzít celou pravou nožičku. Bum! Bác! Celý svět byl zase někde v zbořeništi. Strach! Beznaděj! Jak se Honzík smíří s tím, že nemá nohu, když s tím nepočítal? Jak ho přijme vůbec svět. Jak bude schopen se adaptovat zpět do školy a vůbec do života jako takového? Otázka proč se jí honila hlavou sem a tam. Najednou měla strach jenom o jednoho člověka na celém světě. O brášku! O toho mladšího brášku, který pro ni znamenal celý svět. Ten strach ji neopustil spoustu dní. Když za ním konečně mohla jet do Prahy a viděla ho, jak sedí na posteli a usmívá se na ni, došlo jí, že on se s tím vyrovnal mnohem lépe než ona. Nikdy nebyla tak šťastná, když s ním mohla být, byť jen malou chviličku. Odjezd z Prahy byl těžký, ale strach o Honzíka se zmenšil. Věděla, že jestli tuhle situaci někdo zvládne, tak je to právě Honzík. Poté následovalo ještě několik úprav na jizvě, aby mohl přijít den, který se v Katčině životě zapíše jako jeden z nejšťastnějších na světě. Po mnoha zkouškách na protetice se Honzík konečně postavil a mohl chodit. Po téměř roce se postavil na nohy a udělal první krůčky. Alespoň na chvíli se všechen strach změnil v jednu obrovskou radost, všechen strach byl vyměněn za pohled na Honzíka, který chodil. Zase se Katce po tvářích valily slzy, ale tentokrát to byly slzy neskonalého štěstí. Kamarádovi tenkrát přišla od Katky SMS a v ní jenom: „Chodí! Honzík Chodí!!!!“ Čekalo ho sice spoustu útrap, než si na protézu zvykl, ale každý pokrok znamenal úspěch a další štěstí. Každý si v tuhle dobu přál, aby to byl konec, ale nikdo netušil, že jsem teprve v polovině příběhu.
    Přišla další rána. Vyšetření odhalilo metastázi na plicích. Měl tohle snad být konec?? Ne, ačkoliv Katkou zase cloumal strach a beznaděj, stále si říkala, že to bude dobrý. Honzík podstoupil další operaci, při které mu byl odstraněn nádor na plicích společně s částí pravé plíce. Všichni už doufali, že je to konec. Doma na Honzíka čekalo štěně a Kačenka. Návštěvy doma se začali zkracovat a byli čím dál tím méně časté. Chvíle, kdy byli sourozenci spolu, byly vzácné, a tak krásné, že se to nedá k ničemu přirovnat. Když Honzík přišel v šest ráno ke Kačence do postele a chtěl se s ní pomazlit, udělal jí tím tak obrovskou radost, že to nelze ani popsat. Katka doufala, že to byl konec vší té hrůzy a strachu o Honzíka. Něco jí ale říkalo, že to není finiš ani omylem. A měla pravdu. Jen o tom ještě nevěděla.
    Hned na začátku prázdnin odvezli Honzíka do nemocnice. Všichni věděli, že je to konec a že už se domů nevrátí. Nikdo si to ale nechtěl přiznat. Všichni doufali v zázrak. Druhý den, kdy byl Honzík v nemocnici, za ním přišla Kačenka, která se vrátila od babičky. Strach o brášku jí vháněl slzy do očí. Byl na kapačkách, napojený na přístroj kontrolující srdeční činnost a speciální přístroj mu do žil vháněl permanentně morfium, aby necítil bolest. Naštěstí se dalo zařídit, aby mohl být hospitalizován v Plzni. Ten pohled Katku tenkrát skoro položil. Psychicky byla na dně. Všichni mu tvrdili, že to bude dobrý. Udělali by pro něj první poslední a Katka se s velkými obavami a strachem tiše modlila, aby se stal buď zázrak, anebo aby jeho utrpení co nejdříve skončilo. Seděla u jeho postele každé odpoledne a jezdila domů až večer. Celou noc se třásla strachy, že zazvoní telefon a nějaký hlas řekne, že je konec. Devátý den Honzíkovy hospitalizace ho Katka viděla naposledy. Tenhle krutý fakt, ale netušila. Byla tu i babička a dědeček. Chtěli mu dát pusu, tu opravdovou. Netušila, že je to poslední pusa, kterou si dali!
    Druhý den se vrátila po poledni z koupaliště a přede dveřmi uviděla máminy boty. Proč by ho nechala samotného! Zaklepala a srdce jí bušilo jako zvon, bála se, že Honzík umřel. Neumře! Ale doktoři poslali mámu domů, aby si ho pamatovala takového jaký byl. Byla jenom jediná jistota. Honzíkovi zbývají poslední hodiny života. Bála jsem se, že to nezvládneme jako rodina a ani každý sám za sebe. Když táta volal do nemocnice po desáté večer, Kačenka byla v pokoji. Jenom slyšela z chodby, jak máma začala brečet. Když přišla do chodby, dozvěděla si, že Honzík před chvílí umřel. Strach se změnil v jistou úlevu. Pořád jí zněla v hlavě věta: Je mu líp. Už je mu dobře. Když, ale přišla do společného pokoje a uviděla jeho věci, jeho postel, která byla čerstvě ustlaná, rozplakala se a ten proud slz nešel zastavit. Honzíkův pes Bark za ní přišel, a jakoby věděl, že se stalo něco zlého, lehl si k ní do postele a hlavu jí položil do klína. Byl to nejhorší okamžik v životě celé rodiny. Celý svět se najednou zhroutil. Táta šel do hospody pro rum, aby se oba rodiče vzpamatovali z toho, co se stalo, a když odcházel, sklonil se k Barkovi a řekl větu, která zní Katce v hlavě stále: „Tak vidíš, Barku. Byli jsme tři chlapi v chalupě a už jsme jenom dva!“
    V tu chvíli se najednou strach o Honzíka změnil ve strach o budoucnost. Co bude s rodinou, jak se tím dokáže vyrovnat. Lze s takovouhle ztrátou žít dál? Lze se s takovou ztrátou vůbec někdy vyrovnat? Dneska už vím jenom jedno, můj bráška je v nebi, sice nevěřím v Boha, ale nebe určitě je a on tam určitě je. A Honzík sedí na obláčku, směje se na nás a nechce abychom plakali. Ráda bych mu to přání splnila, ale občas to nejde. Po roce si k sobě Honzík vzal i Barka. Se ztrátou jediného, co mi po Honzíkovi zbylo, mi pomohla Agáta. Můj nový pejsek.
    Strach mi podlomil kolena, ale snad mi strach o rodinu pomohl se zase zvednout a jít dál. Snad jsem se tím stala silnější. I když se nikdy nesmířím s tím, že jsem o Honzíka přišla, jdu dál a už nebojuji jenom za sebe, ale i za něj, protože v mém srdci Honzík zůstane navždycky. Strach nás může skolit i posílit. Záleží jen na nás, co mu dovolíme. Vím jenom jedno, strach není projev zbabělosti, ale když ho dáváme najevo, objeví se lidé, kteří nám pomohou, a ve strachu člověk pozná, kdo je opravdový přítel. I u mě tomu tak bylo. Opravdoví přátelé mi pomáhali v těžkých chvílích a radovali se se mnou z těch krásných chvil. Uvědomuji si čím dál tím více, že člověk si musí maličkostí vážit a nemít strach, protože potom nás ten opravdový strach snadno dostane na kolena. Jak říkal pan Werich, když nejde o život, jde o H…O. A víte co, konečně jsem pochopila, že pan Werich měl pravdu.



2. místo v kategorii Povídka - Dana Kratochvílová


Strach v množném čísle

    Život kolem nás obíhá ve zvláštních, neurčitých cyklech. Poslední dobou se už ani jeden druhému nedíváme do očí. Probouzíme se a usínáme v jedné posteli, ale někdy mám pocit, že každá její strana je svým vlastním světem s vlastními zákony a pravidly. Nemá cenu říkat, že se jeden druhého prakticky nedotýkáme, nepociťujeme potřebu fyzické blízkosti jako dřív. Každý večer obejmu naše děti, dám jim pusu na dobrou noc a zase se obklopím ledovou stěnou, zase jsem jenom mumií zabalenou ve spoustě obvazů, přes kteréé nejsem schopna vnímat okolní svět. Nevím, jak se cítí on, už dávno neumím číst jeho myšlenky, většinou jsem je poznala na jeho tváři, ale už si ani nedokážu vzpomenout, kdy jsem se mu naposledy do tváře podívala.
    Každé ráno spolu snídáme. Zbytečný přežitek z doby, kdy jsme si ještě měli co říct. Projdeme spolu nákupní seznam, poradím mu, jakou si má vzít kravatu, ale po celou dobu se zbaběle střežím, abych se náhodou nesetkala s jeho pohledem. Kroužíme okolo sebe jako chycení ve vodním víru a dusíme se strachem a obavami. Ani jeden z nás ještě nesebral odvahu nahlédnout do toho druhého. Dřív nás to nestálo žádné úsilí a i dnes bychom to zřejmě bez obtíží dokázali, co nás brzdí, je strach. Strach, že uvidíme, co už dávno známe z našeho vlastního nitra – únavu, znechucení, apatii. Ze všeho nejvíc se bojíme, že až se přesvědčíme, že oba prožíváme totéž, nebudeme už schopni se přetvařovat, že si jednoho dne budeme muset přiznat, že všechno mezi námi je jenom jeden velký omyl, že už nemáme důvod zůstávat spolu, že jsme ho snad ani nikdy neměli, že pár let naivního štěstí nám nestálo za všechnu bolest. Už několik let nežijeme, jenom hrajeme hlavní role ve špatné komedii, kde jsou všichni něčím vinni, kde nikdo neodpouští ani nezapomíná, kde každý hřích minulosti zůstává jako vrytý do kamene, zatímco chvíle štěstí jsou jako slova napsaná do písku, která dříve nebo později smyje příliv. Celý život někomu ubližujeme a lidem, které máme rádi, snad více než komukoliv jinému, ale většina z nás se s podobným vědomím naučí žít, naučí se promíjet prohřešky, kterých se na nich někdo dopustil. Když jsme se seznámili , věřili jsme, že jsme stvořeni jeden pro druhého, protože jsme měli tolik společného, časem se ukázalo, že jediná vlastnost, jíž máme společnou, je neschopnost odpouštět, nejen cizím, ale ani sami sobě.
    Večeříme společně. Další trapný zvyk z minulosti. Naslouchám dětskému žvatlání nejmladší dcery, ale nejsem schopná vnímat, co mi povídá. Její hlásek ke mně proniká jako monotónní hudební skladba, kde po několika prvních taktech došla skladateli inspirace. Dívám se, jak mi stydne večeře, ale nemám na jídlo chuť. Zatímco děti rozpatlají kaši po talíři a špičkou vidličky se do ní pokouší namalovat hvězdičku, naše jídla stojí před námi netknutá, jako kdybych je byla postavila před prázdnou židlí, jako bychom tam my dva vůbec nebyli. Snažím se vzchopit, abych ze sebe mohla vypravit alespoň několik každodenních frází na téma děti, mateřská školka, blížící se víkend, práce a protivný soused. Nikdy jsem nebyla velký řečník a můj monolog podle toho i vypadá, ale přinejmenším jsem splnila svou povinnost. Informovala jsem manžela o veškerém dění dne a bez zájmu čekám, až zase on začne odříkávat svou roli. Přestože stejné představení hrajeme každý večer, jde nám kupodivu čím dál tím hůř, často zapomínáme text, opakujeme se, a minulý týden jsem dokonce omylem vypustila pasáž o mateřské školce. Možná bych měla začít brát nějaké prášky na zhoršující se paměť, nedávno jsem viděla v lékárně plakát, kde mi jakási pohledná čtyřicátnice oznamovala, že od doby, co vyzkoušela přípravek z ginkgo biloby, cítí se mnohem líp. Na obrázku skutečně vypadala docela šťastně, třeba jenom přeháním a mé problémy by vyřešila krabička prášků, na které ani nepotřebuju lékařský předpis, ale bojím se, že všechno není tak jednoduché. Zase strach, nenechá mě ani v klidu se navečeřet. Sklízím večeři ze stolu a dělám, že jsem si nevšimla mastného fleku, který udělala na ubruse hrouda kaše. Dokonce jsem ani nepostřehla, jakým způsobem se tam dostala, a upřímně je mi to úplně jedno. Najednou slyším svého muže, jak mi cosi říká, přestože veškerý text jeho role byl pro dnešní večer už vyčerpán. „Nezapomněla jsi, že zítra má přijet tvůj otec?“ „Ne, samozřejmě, že ne,“ lžu bez mrknutí oka. „Já jen, že jsi se o tom dnes vůbec nezmínila. Obyčejně se těšíš a děláš z jeho příjezdu událost roku.“ „Hm,“ zabručím neurčitě, protože mne nenapadá žádná rozumná odpověď. Už dlouho jsme spolu nehráli improvizovaný dialog. Trochu jsem vypadla ze cviku. Samozřejmě, že dřív jsem se těšila, ale teď mne představa tátova příjezdu děsí. Dokážu hrát před dětmi, které jsou ještě malé a nemají rozum, ale těžko budu se přetvařovat před ním. Jak mu mám lhát a tvrdit, že je všechno v nejlepším pořádku? Udělala jsem chybu, že jsem ho k nám pozvala, necítím se na jeho návštěvu připravená. Na druhou stranu je lepší, že přijede on a ne máma, otec mi aspoň nezbyl čas si všimnout, že se se mnou něco děje. Asi jsem měla pozvat spíš matku, bude naštvaná, že letos přijede otec dřív než ona. Od chvíle, co se rozvedli, žárlí jeden na druhého snad víc, než když byli svoji. Ani nevím, jestli jsou teď vlastně spokojenější, než byli v době, kdy byli manželé. Myslím, že moc ne. Před rozvodem mi oba vyprávěli, jak se těší, až začnou zase žít svůj vlastní život, ale mám pocit, že teď si chybí. Není lehké opustit někoho po dvaceti letech společného života, ani já bych od svého muže nedokázala odejít, přestože spolu zdaleka nejsme tak dlouho. Náš vztah se jen stěží dá nazvat šťastným soužitím, ale měla bych strach ho opustit. Možná ještě větší strach, než jaký mi teď nahání otcova návštěva. „Mami, mami, děda je tady,“ křičí Lucinka, sotva spatří jeho auto vjíždět do zatáčky. „Počkej, vem si na sebe šálu, venku fouká.“ Volám za ní zbytečně. Otevřeným oknem je slyšet zvuk motoru blížícího se auta. Zavřu okno. V duchu si nalhávám, že kvůli zimě, ale ve skutečnosti chci jenom všemi způsoby oddálit chvíli, kdy budu naši návštěvu nucena vzít na vědomí. Pomalu si oblékám kabát a vycházím ze dveří. Před sebou vidím jenom chumel dětí, v jehož středu spíše tuším svého otce. Když se mu konečně podaří vymanit z jejich sevření, přijde ke mně. Od rozvodu se hodně změnil, ale já se nemohu zbavit dojmu, že dnes vypadá unaveněji, než když jsem ho viděla posledně. Obejme mě a i to objetí trvá nějak déle než kdy jindy.
    Poobědvali jsme a děti se dožadují, aby jim dědeček přečetl pohádku. Jdu s nimi do pokoje a poprvé po mnoha měsících někomu naslouchám se zájmem. Nevím, o čem je pohádka, kterou jim můj otec čte, vnímám jenom vyčerpání, které zaznívá v jeho hlase. Konečně děti usnou a my si sedneme v obýváku na gauč.
    „Tati, děje se něco?“ ptám se ho a snažím se, aby se mi nechvěl hlas.
    „Miláčku, nevíš, jak jsem se bál sem přijet, jak jsem se bál, že na mě něco poznáš.“
    „Co ti je, jsi nemocný?“
    „Ne, to ne, jsem zdravý. Nevím, co se se mnou děje, nesmíš se mi smát, ale řekl bych, že mám strach. Strach, že zůstanu úplně sám, že mi bude časem všechno jedno. Nedokážu to přesně definovat, je toho víc. Skoro příliš.“
    Po dlouhé době se někomu dívám do očí. Máme s tátou stejné oči a já mám na chvíli pocit, že se dívám do svých vlastních. ,,Já mám taky strach,“ šeptám, jak nejtišeji dovedu, a snažím se nerozplakat.
    „Ty taky?“ ptá se a hladí mě po vlasech. ,,Nemáš důvod. Ty přeci nejsi sama.“
    „Ale jsem, jsem tak sama jako nikdy. Bolí mě u srdce, bolí mě žít ve lži a bojím se, že už bude jenom hůř.“ Pak oba dlouho mlčíme, ale nevládne mezi námi ono mrtvé ticho, které se rozhostí každý večer mezi mnou a mým mužem. Mlčíme, protože nemáme potřebu už nic víc říkat. Mlčíme, protože si rozumíme. Mlčíme, protože strach není možno zahnat slovy.



2. místo v kategorii Povídka - Miroslava Hubáčková


Už zase vidím mříže

Někdy bych chtěla zažít aspoň jeden normální den. Doufám v to pokaždé, když zavřu oči. Ale vždy se probudím v kleci. Je to velice čistá klec, poněkud malá, ale čistá. To se jim musí nechat. I když mě každičký den trápí, aspoň mi vyčistí můj „domov“, vymění mi vodu a nachystají trochu jídla, na které stejně moc nemám chuť. Mám všechno, co potřebuji k přežití, tak proč je to tak těžké?
Říkají mi Číslo 3. Nevím, proč zrovna takhle. Kdybych si mohla vybrat z čísel, byla bych šestka. Jednou se mi tohle číslo povedlo udělat ocasem. Ale jenom trochu, nebylo to nic moc. Někdy mi říkají Ty hnusná potvoro, a to mě docela překvapilo. Neměla jsem sice nikdy tu čest se vidět celá, ale ti lidi určitě sebe ano a myslím, že nevypadají lépe než já. Co vím o svém vzhledu, je to, že mám bílou srst. Tady nosí většina lidí taky bílou, tak nevím, co je na ní tak strašného.
Nemám tušení, jak jsem stará. Tady myš ztratí ponětí o čase docela často. Co tady tak většinou dělám? Snažím se žít. Pořád mě někam berou, píchají do mě injekce a pak se probudím a vidím mříže. Tohle se neustále opakuje. Jak mám pak asi rozeznat den od noci?
Čím dál, tím častěji mi není dobře. Někdy nemůžu ani pořádně chodit a někdy bych zase běhala po celé kleci. Ale jelikož je tahle klec malá, nemůžu dělat, co se mi zachce. Občas mám potíže s dýcháním, nemůžu popadnout dech. A jsou taky dny, kdy nemůžu ani pořádně myslet, protože mě neustále něčím dopují.
Říkáte si, že je to v pořádku u takového zvířete v laboratoři? Zkuste se znovu nad tím zamyslet….
Dnes jsem se probudila překvapená, protože mi nic nebylo. Bylo to zvláštní otevřít oči a necítit bolest. Velice mě potěšili. Ale to určitě nebylo jenom tak. Musí mít něco za lubem. A taky že mají! Otevřeli kles vzali mě za ocas a šli se mnou ke stolu. Hodili mě na břicho jako lívanec, přidrželi mě, abych se nemohla hýbat a zabodli do mých pacek jehly. Větší
krutost mi tady ještě neudělali. Teď vím, jak si připadal Ježíš na kříži. Divím se, že mi nedali na hlavu trnovou korunu.
„Co tak piští? Vždyť ji to nemůže bolet!“ Diví se jeden praktikant.
„Toho si nevšímej. Za chvilku jí to přejde.“ Odpoví zkušení vrah.
Ano, jsou to vrazi. Jinak je nazvat nejde. Viděla jsem tady mnoho zvířat umírat. Přijde den, kdy budu na řadě já.
Píchali do mě, natírali mě všelijakým svinstvem, dávali mi elektrické šoky. A já jsem doufala, že mi dneska dají pokoj. Jakmile skončili to týrání, hodili mě zpátky do mého obydlí a pokusila jsem se spát. Nešlo to přes tu bolest, co mi způsobili. Nemůžu ani pořádně chodit, skoro necítím povrch, po kterém šlapu. Pálí mě kůže, slzí mi oči a na jídlo nemám ani pomyšlení.
Zato přemýšlím o jiných věcech. Třeba jaké by to bylo žít s přáteli, s rodinou, někde pryč. Jak to asi může vypadat venku? A jsou tam takoví krutí lidi jako tady a co s potravou?
Vydržela bych vůbec tam venku? Nic nevím a ráda bych se to všechno dozvěděla. Proč třeba lidé nerozumí zvířatům? Pak by možná pochopili, že nám se nelíbí, co dělají.
Sním. Sním o tom, jaké by to bylo někoho mít rád, mít potomky, starat se o ně. Asi krásné. Určitě krásnější než tohle.
Ležím připoutaná na chladné desce. Chci se podívat na své tělo, ale nemůžu. Cítit jenom chlad a bolest po celém těle. Najednou vidím, že nemám jehly zabodnuté jenom v končetinách, ale po celém těle. Není na mně ani milimetr volného místa. Všude samé jehly! Ale to není všechno. Všimnu si taky, že mám místo ocasu nějaké dřívko. Co to udělali s mým krásným ocasem? Ne! Bože, ne! Někdo mě bere! Chci křičet, ale nejde to. Nemůžu dělat vůbec nic. A teď si to uvědomím! Jsem kartáč! Nebo hřeben. Někdo úplně cizí si chce pročesat své špinavé zavšivené vlasy. Chci křičet! Chci se nějak bránit! POMOC!
Probudila jsem se zpocená, třásla jsem se a bála jsem se znovu zavřít oči. Bála jsem se všeho, co přijde. Už to takhle dál nejde. Nemůžu to vydržet! Lituju toho, že žiju!
„Tak, jdeme na to, naše myšičko.“
Ale já nikam jít nechci. Nemám ani sílu umřít! Nechte mě tady! Aspoň jeden den, prosím. Proč se snažím, když to stejně k ničemu není?!
Zase mě připoutali. Zase mi chtějí dávat šoky. Zase musím snášet tu bolest. Připadá mi, že se jeden den pořád opakuje, takový začarovaný kruh. Stejní lidi, stejná technika, stejné utrpení. Když už to asi skončí?
Mám hlad. Slyším, jak si Vrahové mezi sebou něco povídají, ale kupodivu nic necítím.
Proč? Vím, že mi něco dělají. Nemám přece halucinace. Ty šoky jsou skutečné, i ta bolest předtím. Necítím své tělo, necítím vůbec nic. Dokonce i mít otevřené oči je příliš. Je to tak těžké, že je radši zavřu, ať mě moc nebolí. Tak, je to lepší….
„Paní doktorko, Číslo 3 nereaguje…“



3. místo v kategorii Povídka - Adam Březík


Můj čtvrtek

Nedokážu pochopit, jek někdo tak láskyplný může mrhat city na něco tak odporného, jako je nenávist.
    Přišel jsem domů ... Zapnul jsem počítač ... sundal tašku ... šel uklidit své oranžové botky ... snowboardovou bundu ... černý svetr se zipem jsem pověsil přes židli ... došel si na záchod ... pak do kuchyně ... Na stole seděla láhev. Dostal ji můj táta k narozeninám. A k ní připoutanou ledovou čokoládu ...chtěl jsem ji otevřít a vzít si ...
    Jednou se mě někdo ptal proč píši všude ty dvě tečky ... Mohl jsem drze odpovědět, že všude ne. Ale v zápětí dodal ten člověk, že to vypadá, jako bych ta slova chtěl nechat umřít, jako bych si přál, aby se raději ztratila v nekonečné temnotě někde uvnitř mne ... A taky že ano. Chci je nechat umřít, ale mnohem raději bych teď chtěl nechat umřít sebe, a ušetřit se tak od psaní věcí, jenž se staly před několika málo minutami.
    Když se ten krám konečně rozeběhl, přihlásil jsem se na ICQ**. To dělám téměř pokaždé, pokud nemám v úmyslu zrovna zasednout za PC a na několik hodin svoji mysl oprostit o skutečný svět vydáním se do nedokonalé virtuální reality hry, jejíž genialita je asi tak na úrovni mého štěstí a to většinu dní pobývá hodně hluboko.
    Vzal jsem ji do rukou, držel jsem ji, jakoby zůstala tím posledním, co mám. Začal jsem na ni hrát. Něco jsem hrál a ta jedna struna pak praskla. Bylo mi to moc líto ... Když jsem ji vyměňoval, píchl jsem se do prstu jedním koncem přetrhlé struny.Netekla krev ... Ale byla to ta poslední kapka. Poslední kapka, co dopadla na dno mojí nahromaděné bolesti, se roztříštila jako bomba. Klesal jsem, až jsem úplně spadl ze židle, byla to kancelářská židle. Ach, jak moc to bolí, když to píšu, vlastně ani nevím, co mě tak moc vadí. Svalil jsem se na zem, stejně jako jsem se svalil už mockrát. Nebylo to vtipné. Nebylo to VŮBEC vtipné. Nebylo mi do skoku.. nebylo mi VŮB-..
    Slzy mi začaly proudit a já cítil jejich bolest, když dopadaly na studené linoleum. Chtěl jsem je zachránit, moc jsem se bál, že nezachráním ani jednu. Vstal jsem a kulhavým krokem došel pro kapesník. Zachránil jsem je a schoval do kapsy kalhot, plné nesmyslných věcí, co u sebe mám. Jako třeba tužka, nosím ji, abych je mohl vždy napsat na papír, který ale nemám ... své pocity. A koho zajímají? Taky mám strach, že nikoho.
    Na ICQ mi píše cizí člověk a já nestíhám psát tenhle nesmyslný příběh.
    Když jsem se konečně uklidnil, … ne ještě jsem zapomněl napsat, že jsem se něčeho bál, ale co to bylo?Mám v hlavě tolik zmatku..
    Po chvíli si vzpomínám, bál jsem se, že život nikdy nebude fajn, chtěl jsem umřít. Ale cítil jsem, že jsem tak slabý, že už ani to bych nedokázal. Pořád se bojím, pořád se něčeho bojím, bojím se vody, předsudků, zkaženého masa, křesťanů, jak poklekají před svatostánkem, bojím se vysokých stropů a velikého měsíce, myslel jsem, že se jmenuje únor, ale je to MĚSÍC, prosím, ať toho nechají!
Jde z nich strach, ze všech jde strach, nebo jen ze mne? Je to jenom moje představa? Pak je to ta nejhorší představa, jaká může v tomto ubohém mozečku vzniknout. Strach ... prý je nejmoudřejší bát se právě jej.

Ale..

Já se nebojím, nebojím se, ne, nebojím se válek, nebojím se bolesti, smrti, ani lásky, jako někteří. Nebojím se že nebudu mít peníze, že nabudu mít co jíst, že přijdu o přátele.
Nebojím se ničeho, co může přijít, jen toho, co tu je. Toho, co tam je.. pořád.
Jakoby to byly věky, mluví a mluví, těch hlasů musí být snad tisíce, panebože!
Milióny, je jich tolik, pořád mluví a já se jich strašně bál.
    Už nemám kam utéct, mluví, když spím, když si hraji tu hloupou hru.. Nadávají, prosí, pláčou, milují, dělají vše, co bych chtěl ukázat, že umím, ale stydím se. A pak z nenadání se rozestoupí záclony těch mnoha a jeden vystoupí, zostří se a rozjasní a říká. „Adámku, Ady, neplač..Nebuď smutný. Mám tě ráda. Moc ráda.“
A čím déle mluví, čím víc jej slyším, nemůžu se nabažit, ach, čím víc jej slyším..tím víc pláču, potoky slz padají a já je nestíhám chytat, Bože ... mám strach, hrozný strach že už ji nikdy nespatřím, hrozný sužující strach, že už mi nikdy neřekne, co říká v těch mých hluchých uších, které neslyší zatím co se děje kolem.. Slyší jen to, co se děje uvnitř mne.
    Mám moc strachu, tolik moc strachu a tolik bolesti z něho plynoucí. A pláču a pláču, když ležím. Když to píšu. Stále pláču. I když to mnohdy vypadá, že se usmívám, uvnitř padají ty slané kapky a já je nestíhám zachraňovat! Mám hodně strachu z toho, že..

Ale mám taky hodně lásky, opravdu moc lásky. Mnohem víc než vší té hrůzy z věcí,
o kterých jsem si myslel, že nejsou, dokud na mne nezačaly mluvit. Mám ... lidé, mám tolik lásky, pro každého z Vás.

A bojím se, že o ni nestojíte.

Ten každodenní příběh nezačal, neskončil a není minulostí ani budoucností. Je tu, stále se píše, a dokud nevydechnu z plic svůj poslední strach, bude ta poslední stránka stále delší
a delší, až do konce těch nejkrásnějších snů. Teď si jdu lehnout a doufám, že už konečně přestanu mluvit. Já.

Ano.


**- světově známý messenger (program pro posílání zpráv přes internet)



Zvláštní cena v kategorii Povídka - Michael Alexa


Pravá reality show

„… a přivítejme prosím potleskem našeho prvního soutěžícího!“ zaburácel moderátorův hlas do jedné z mnoha kamer, které ho obklopovaly, přičemž mávl paží směrem k uličce mezi kulisami a posadil se na sedačku.
    Muž, kterého moderátorovi spolupracovníci v televizním štábu vpustili, na sobě měl zelené saténové sako, vojenskou košili, jejíž prastaré nárameníky byly pod sakem vidět, a oranžovou vázanku. Kalhoty, rovněž brčálového odstínu, byly pečlivě vyžehleny do puku ostrého jak břitva; pod lýtkem byly zmačkány a zastrčeny do bílých ponožek s béžovým okrajem a nápisem „tennis“. Vstoupil do kulaté místnosti, kde se posadil na černé křesílko; těsně vedle moderátora.
    „Jste Jan Hlavička, máte rád počítače, hudbu a zajímáte se o…“ nahlížel moderátor do papíru, „… o programování.“
    „Nó…anó…“ odvětil soutěžící. Nedíval se nikdo kamer ani moderátorovi do očí, jeho hlava se pohupovala mezi těmito body a vždy, když se zdálo, že bude muset jednomu či druhému nutně svůj zrak věnovat, sklopil pro jistotu oči. Až jeho hlava setrvala v neutrální pozici, pokračoval:
    nejradši mám ty počítače…já na nich dělám všecko… jako víte, sem tam hry, ale to jenom málo… hlavně teda pracuju… jako programuju…“ říkal zmateně a na přeskáčku hastrmansky oděný mladík. Moderátor mu vstoupil do projevu:
    „A kolik času denně tak u počítače strávíte, Jane?“
    „Nó… tak když ráno vstanu tak v sedum…“ přemýšlel nahlas a počítal na prstech, oči v sloup, „takovejch dvanáct až patnáct hodin… záleží taky na tom, jestli třeba jdu na jednání o nějakejch programech nebo ták…“ Moderátor mu znovu skočil do řeči a tím jeho proud myšlenek uťal: „Televizní diváci, přichystejte si prosím mobilní telefony, můžete nyní hlasovat pomocí sms zpráv, kam napíšete jméno a číslo soutěžícího a pošlete na číslo šest set, nula nula osm, nula sedm pět! Prosím potlesk pro soutěžící s číslem jedna – pana Jana!“

    Moderátor se soutěžícím doprovodili svými pohledy dámský zadeček na druhé černé křesílko. Režisér pořadu měl co dělat, aby tyto nevhodné pohledy zakryl digitální znělkou. Slečna soutěžící s číslem dva byla o mnoho přitažlivější a společenštější než hastrman Jan. Když se představovala, šarmantně pokyvovala hlavou a jemně gestikulovala. V její řeči nebyla žádná známka nesmělosti. Na každou otázku trpělivě odpověděla a ani jednou se nezadrhla.
    „A co vaše koníčky, slečno?“ vyzvídal moderátor Dalibor.
    „Nejradši chodím za zábavou… se svým přítelem. Chodíme například na diskotéky, nebo večeříme v restauracích. On mě totiž velice často zve…“ Její hlava smyslně opsala spirálu. „Já nejím maso, jenom ryby a proto chodíme do rybí jídelny Lemurie, chodí tam také mnoho známých osobností, krásné dámy a elegantní pánové. Cítíme se tam jako doma. Žádné obyčejné restaurace,“ slastné rozplývání se nad jídelnou se při vyslovení posledního slůvka změnilo; neskrývala svůj snobský odpor nad všedními věcmi.
    „A prozradíte divákům jméno vašeho přítele?“
    „Víte, ono je to jméno takové veselé,“ řekla, modré oči dokořán a potřásala a přitom blonďatými loknami. „Jmenuje se Plátěný.“
    „A jak křestním… moment, jak je starý? Není to syn toho známého podnikatele?“ ptal se moderátor, který jméno „Plátěný“ již mnohokrát slyšel
    „Ano, ano, to je on, je prostě úžasný,“ řekla a vyměnila si nohy. Teď měla pravou přes levou, nacpané v nejnovějším modelu džínů od Gasu.
    „Vážení diváci, na obrazovce vám právě běží číslo, kam pošlete hlasovací esemesku. Dámy a pánové, soutěžící s číslem dvě…“ ukázal na ni pravicí, „…slečna Eva!“

    Po znělce a reklamě e situace na obrazovce vrátila zpět do skleněného modročervenobílého studia k představování soutěžících.
    Třetí křesílko obsadil další zadek, který nebyl usazen pohledy dvou pánů ani soutěžící Evy, ta si namísto toho jen pomyslela něco o příšerném idiotovi. Zadek, o kterém je řeč, na sobě měl sukni. Nebyla to minisukně ani dlouhá až ke kotníkům; táhla se jen ke kolenům, odkud čouhaly dvě křivé chlupaté nohy plné strupů a škrábanců a vnořovaly se do roztrhaných ponožek v ošuntělých botách, takových, které se dají koupit na vietnamské tržnici za devětadevadesát korun.
    „Dobrý den přeji vám, krásná dámo, pánové…“ pozdravil všechny nový přírůstek, čímž ještě umocnil nevalné mínění v očích soutěžící číslo dvě.
    „Dobrý den,“ jako jediný opětoval pozdrav moderátor Dalibor, „vy jste jistě trojka – pan Emanuel.“ Moderátor měl ve zvyku dialogům vévodit, a z těchto několika slov už bylo poznat, že ho Emanuelova iniciativa zaskočila.
    „Ano, to jsem skutečně já. Já, pan Emanuel, z Boží vůle král!“ pokusil se o vtip svýma obrovskýma očima.
    „Proč proboha máte na sobě tu sukni?“ optala se nečekaně soutěžící číslo dvě. Měli zakázáno klást otázky soupeřům, a tak ji moderátor okřikl pohledem, ale chtěl položit otázku stejného rázu, a tak nechal Emanuela odpovědět. „Jste snad Skot?“ doplnila Eva ještě.
    „Ne, nejsem skot, děkuji za optání, jsem blíženec. A co jste vy?“ otočil se najednou na počítačového maniaka – hastrmana, soutěžícího číslo jedna.
    „Já jsem štír.“
    „Promiňte, vraťme se zase zpět k té otázce se sukní… jistě by to zajímalo i naše diváky…“ pozvednul úroveň konverzace Dalibor.
    „Ó, pardon, víte, to je velice jednoduché. Já tu sukni vlastně nosit musím. Oni by mě totiž možná zavřeli, kdybych tady po městě pobíhal naostro.“
    „Vy-pod-tím-nic-ne-má-te?“ slabikovala pomalu zase Eva, která neskrývala údiv a zájem.
    „Víte, slečno, tento pořad pouštějí od dvaceti hodin, teď by mohlo být tak půl deváté… ale až bude tak před koncem pořadu, tak budu ochoten předvést, co všechno se uvnitř tohoto tajuplného kusu plátna skrývá, upozorníte nás, prosím, pane moderátore? Jistě by to zajímalo i vaše diváky…“ odpovídal Emanuel, s téměř akademickou kompozicí věty.
    „Děkuji vám, diváci si jistě udělali svůj obrázek… soutěžící - “ započal moderátor, ale přerušila ho opět Eva: „Ježiš, to je debil.“
    „Ano, jsem Debil Emanuel První Veliký, z Boží vůle král, těší mě velice, ctihodná Slepice“ vracel jí to v rýmech třetí soutěžící s úsměvem ve tváři.
    „Soutěžící číslo tří, pan Emanuel!!!“ cedil skrz zuby moderátor. To, jak si Eva a Emanuel lezli na nervy, mu vskutku pilo krev. Jan stále seděl, díval se na nějaký neurčitý bod před sebou a v mozku mu běhaly myšlenky o determinantech matic vyšších než třetího řádu. Naštěstí se režisérovi krajně nevhodné poznámky opět podařilo správně sestříhat a zbavit se jich. Uf! Náročný pořad, bude muset požádat o přilepšenou.

    Když se čtvrté pozadí, oděné v draze vypadajících kalhotách s puky, usadilo, nezbývalo již žádné volné křesílko. Poslední ze soutěžících taky pozdravil, ale nevypadalo to jako pokus o nějakou recesi, nýbrž jako důsledek dobrých způsobů. Rovná záda, pečlivé stříhané vlasy a udržovaný knírek, moderní široký uzel na krásné černé kravatě s tmavomodrými proužky a uhlazené chování svědčilo o muži, který se pohyboval ve vyšších vrstvách. Soutěžící mu hádali povolání manažera, ředitele nějaké banky nebo starostu nějaké významnější obce; to vše vyčetli z detailů, na které si člověk společensky nižší ani nevzpomene.
    „Kde pracujete, Petře?“
    „Jsem ekonomem v oblasti financování léčiv a farmaceutické výroby vůbec. Laicky řečeno, snažím se vymámit nejrůznější granty na zdravotnictví, například z Evropské unie. Je to vlastně práce, která může podle mého názoru pomoct velkému množství lidí, a to je pro mě hlavní motiv toho, proč jsem se do toho pustil.“
    „Je tedy vidět, Petře, že vás vaše práce bavím,“ pokračoval Dalibor, „máte i přesto nějaké další koníčky?“
    „Velice rád čtu noviny. Rád sleduji rozdíly mezi úvahami pravicových a levicových publicistů, a tak si tvořím svoji vlastní politickou orientaci. Ale samozřejmě také sportuji, jako snad každý člověk. Šachy hrávám dvakrát týdně se svým otcem, který je výborný šachista a sem tam zajdu s přáteli na pétanque. To je můj vůbec nejoblíbenější sport,“ rozpovídal se zase Petr.
    „Kdybyste, Petře, chytil zlatou rybu, co by bylo vaše první přání?“ poposunul moderátor diskusi zase o kousek dál netradiční otázkou.
    „Nechal bych na resort evropského zdravotnictví dosadit někoho, kdo o tom něco ví,“ zavtipkoval úspěšný manažer. „Ne, teď vážně,“ otočil, „chtěl bych si pojistit, že to, co dělám, dělám dobře, a zároveň bych nechal onu zvídavou rybku vymyslet metodu, jak trávit více času s rodinou.“
    „Dámy a pánové, čtyřka – pan Petr!“

    „A to jsou všichni soutěžící tohoto kola!“ oznamovala moderátorka, která během znělky a digitální animace přiběhla vypomoci. Příští týden se znovu potkáme zde, v pořadu Kdo vydrží? a nezapomeňte, máte jedinečnou možnost do dnešní půlnoci ovlivnit, kdo vypadne. Bude to počítačový mág Jan? Nebo krásná Eva? Nebo snad Emanuel či Petr? Těší se na vás Dalibor…“ ukázala moderátorka na svého kolegu, „…a Lea,“ zareagoval úplně stejnou intonací i polohou těla. Stáli tam oba dva jako kresby uvnitř egyptských pyramid – oči a ramena z ánfasu, boky z profilu a ruce do stran, ukazující na sebe navzájem. Za nimi se mihotala modrobíločervená výrazná světla, až je přerušily titulky a potom reklama.

    Tady se sám úplně vybízí k nějakému neúspěchu…
    „A co se ti stalo tak hrozného?“ ptal se štamgast ve značně zakouřené místnosti, kde čerstvý vzduch nestihla dodávat ani líně se točící vrtule větráku.
    „Ten hňup… mě … é… vyhodil,“ hekal notně opilý muž, kterému se za poslední hodinu obrátil naruby jak život, protože přišel o zaměstnání, tak žaludek díky láhvi vodky, kterou do sebe v malých dávkách i intervalech vliv. Říkalo se mu Petr Pelnář, pracoval jako velice úspěšný ekonom. Za krátký pobyt v putyce si však stihl vysloužit přezdívku „Etanol“ – kvůli látce, která mu teď proudila v žilách v obrovském množství.
    „Hej Etanole, doufám, že máš v tom alkoholu nějaký promile krve,“ zubil se bezzubý stařeček kouřící krátké startky, „a to je důvod, proč tak bečet? No to víš, moje stará si teď pořídila kočku… strašně smrdí, jenom zavazí a já jsem samozřejmě ten, kdo jí musí sypat žrádlo… a ani moje stará… ta se na mě jako nasrala,“ vynášel na světlo boží vodkou prosycené věty ekonom, „ že jo, rozmazlená, dvě děcka na krku a já najednou bez práce… sem jí přetáhl židlí, a jak jí tak tekla červená, tak tam tak ležela, židli v hlavě a tak divně se šklebila. No a už se nevzbudila, jestli víš, co tím chci říct…“Štamgast stihl jen naprázdno polknout.
    „Ale víš co? Kašlu na to! KAŠLU NA TO!!!“ zařval bývalý ekonom.

    Obtloustlý muž středního věku seděl v obrovském křesle, kouřil doutník a nechal větrák, aby na něj funěl a rozvířil tak těžký vzduch v místnosti. Seděl před stolem, který se prohýbal pod různými lejstry, smlouvami, daňovými přiznáními a svazky tlustými paperbackových knih a příruček. Ruka s doutníkem mu jaksi trčela do vzduchu, zatímco druhou se hladil po lysé čelisti a přemýšlel. Nakonec zavolal sekretářku a nechal si donést obálku. Nadepsal na ni adresáta – Eva Plátěná – její adresu. Do obálky strčil lístek s nápisem „jsem šťastný, že ses konečně vdala, mrzí mě, že jsem nemohl přijít na svatbu“ a přiložil šek na sedm milionů korun. Obálku ofrankoval a zalepil a nechal sekretářku dopis odeslat.
    Dokouřil doutník, otevřel tlustou knihu. „encyklopedii ekonomie“, vzal uvnitř vloženou letenku, objednal si taxík a o půl hodiny později se ubíral s kufříkem směrem k letišti. Přesně v okamžiku, kdy nasedal do letadla mířícího do Východního Timoru, přišli k sekretářce dva muži.
    „Říkáte, že tu není? A kam odjel? Víte, snacha pana Plátěného získala nejvíce SMS hlasů v televizní soutěží Kdo vydrží?“ říkal první muž. Oba na sobě měli tmavé obleky, brýle a na kapse přišpendlené úplně stejné jmenovky.
    „Bohužel, nemohu vám pomoci i přes to, že jste z mého oblíbeného pořadu,“ odpověděla vážně. „Nemám nejmenší tušení, kde je. Nic neříkal a nenechal vůbec žádný vzkaz, jen vím, že někam odjel taxíkem, neřekl kam… sama se divím, kde je tak dlouho,“ vysvětlovala trpělivě sekretářka.
    Potom jí začali mávat před obličejem trestním oznámením, avšak ani to nevyburcovalo sekretářku k nějakému udání či pomoci.
    Známý podnikatel, František Plátěný byl obžalován z vytunelování gigantické společnosti a z dalších daňových podvodů. Utekl před spravedlností na malý, bohem zapomenutý ostrůvek.
    Vyšetřovatelé zjistili adresu poslední odeslané pošty a díky ní našli šťastně vdanou Evu Plátěnou.
    „Bez tvého táty nejsi k ničemu!!!“ brečela, když se to i s novomanželem dozvěděla.
    „Žádný peníze, žádná manželka!!! Okamžitě se s tebou chci rozvést,“ ječela mezi upřímnými vzlyky, přičemž šek se sedmičkou a šesti nulami záhadně zabloudil do jejího nového luxusního kostýmku od Versaceho.

    Tady to nebude těžké…
    Přesně v okamžiku, kdy kliknul myší, aby uložil a zabezpečil hotovou část programu, se to stalo. Obrovské plameny, které nečekaně vyšlehly z počítače, umocněné hořlavými materiály všude po bytě si do notýsku zapsaly provedenou demolici celého domu a udělaly z něj tak hromadu suti analogickou té hirošimské. Jan z toho omdlel. Když se probral, zjistil, že nemá nic; žádná, ve druhém harddisku zálohovaná data, cédéčka s hotovými částmi programu… nezbylo mu nic. Jen mobil, který nosil v kalhotách. A právě ten zrovna začal zvonit. Jeho šéf telefonoval, aby zjistil stav objednaného programu. Bylo po termínu.
Počítačový mág Jan přišel o práci, zadlužil se neuvěřitelnou sumou a nevěděl, co dělat.
    Chtěl si vypůjčit nějaký obnos od banky, ale neměl u sebe žádný doklad. I softwarová firma, pro niž pracoval, ho odmítla založit, protože nedodržel smluvený termín. Žebrat po ulicích nemělo smysl, a tak se rozhodl pro jediné řešení.
    Den na to se objevil na staveništi, kde se oháněl krumpáčem mezi Rómy. Někteří si dělali důlek do dlaní násadou lopat, jiní skutečně uhlodávali z půdy, aby ztlumili hlas buzerujícího šéfa. Po půlhodině práce si Jan uhnal obrovské puchýře. Pokrývaly mu celé dlaně i hřbety rukou, jediné zdravé místo bylo na samotných špičkách jednotlivých prstů. Neschopen fyzické práce, odešel a nedostal ani osm korun na jízdenku.
    Spustil se obrovský liják zrovna, když procházel pod mostem. Zachumlal se do brčálově zeleného saka, usadil se na zrezivělý, starý barel, nohy si strčil do papundeklové krabice, aby se ubránil zimě, a čekal, až přestane pršet.

    Tak co narafičíme jemu? Do práce nechodí, přítelkyni nemá…. Je hodně závislý na svých přátelích…. Tak mu nějaké pozabíjíme, co? Jdeme na to…
    Emanuel seděl s Jitkou v parku, vyprávěli si o nových knihách, rozebírali kolující drby a seznamovali se vzájemně svými zábavnými zážitky a historkami. Vtom se Jitce protočily panenky a bez vokálního projevu padla měkce Emanuelovi do klína. Ten pohotovým vytáhnutím telefonu z kapsy a stisknutím několika tlačítek přivolal sanitku, ale bylo už pozdě. Upřímná slova doktorů, několik slz a vymazání jména z adresáře – víc věcí nebylo třeba, aby Emanuel ztrátu přešel bez nějaké újmy.
    On to zvládl? Jak to dokázal?
    O několik dní později si šel Emanuel pro výplatu z měsíční brigády. Tmavomodrou, z tvrdého plasu vyrobenou, kreditní kartu se stříbrnými písmeny bankomat spolknul, ale nijak nereagoval, jen trucovitě odmítal kreditku i peníze vyplivnout ven. Emanuel, smířen s několikatisícovou ztrátou, zašel do nejbližší večerky, koupil si za zbylé drobné hořkou čokoládu. Mezi sladkými kakaovými sousty fučel svými rty ostré hvizdy rychlé nebo pomalé podle toho, na jakou písničku si vzpomněl.
    To není možné….. pozveme si ho sem….
    „Největším problémem je materialismus….. rozmazlení lidi, kteří řeší neskutečný kraviny depresema…. Zkusme se povznést na vyšší úroveň skromným odříkáním. Hledejme problém u sebe, a když je to potřeba, zatněte zuby a smějte se dál! Hlavně se neohlížejte, chyby v minulosti můžete napravit v budoucnu. Dívejte se zpět jenom za pěknejma zážitkama, který si určitě můžeme zopakovat, o který tu jde. A proč se toho vlastně bojí?? Materialismus“
    „Ještě mi dovolte otázku…. Co vám vůbec nejvíc vadí?? Pravděpodobně asi materialismus, ten jste již zmínil, ale zkuste se zaměřit trošku jinam“.
    „Řeknu vám to dvěma slovy,“ nasadil opět šarmantní masku Emanuel, „Zoufalci a Slepice. Že nevíte, o čem mluvím? Vysvětlím vím to . Tak jsem si vnitřně pojmenoval dvě sorty lidí, který mi fakt nesedí. Zoufalci – jedinci, kteří by za soulož s krásnou ženou dali půl království a Slepice – takový ty nafintěný sexy kočky v takovejch těch bílejch bundičkách, který musej mít každej den jiný tričko aspoň za dva tisíce a kalhotky si barevně ladí s prostředním drahokamem v prstýnku na malíčku, jinak brečí jak děti bez lízátka – tak takový bych opravdu rovnou střílel, žádnej soud, žádný vězení, hezky rovnu na špalek,“ zakončil.
    „Děkujeme za rozhovor, Emanueli.

    „A jak do dopadlo, Dalibore?“ zeptala se žena, moderátorka, která přispěchala Daliborovi na pomoc, na obrazovce muže, který postával vedle ní. Za zády jim blyštěli neonové ozdoby, světla a digitálně promítané animace.
    „Naše reality show vám ukázala přesně to, na co jste se u televizních obrazovek těšili, i když…“ zde se redaktor na pár vteřinek ztišil, nasadil tajemný výraz a krátkým dloubnutím do vzduchu stvrdil svá slova: „… i když tak dramatický konec jistě nikdo nečekal.“
    „Co se stalo s našimi finalisty?“
    „Pan Petr, soutěžící s číslem tři, spáchal sebevraždu. Slečna soutěžící s číslem dvě, Eva, padla do stavu chronické absolutní deprese a z jedničky, pana Jana, se stal bezdomovec.“
    „A jak dopadl soutěžící Emanuel?“ opáčila moderátorka v evidentně kvalitně připraveném rozhovoru.
    „Byli jsme nuceni soutěžícího číslo tři vyloučit za neúnosné a skandální porušení pravidel,“ vysvětloval moderátor. „Vyřadili jsme ho ze hry, bylo to pro nás těžké rozhodnutí, ale pravidla mluví jasně.“
    Slova se rychle ujala moderátorka Lea: „Skvělí a úspěšní finalisté, jako vždy! Jen kvalita, na kterou jste s naší show Kdo vydrží? zvyklí! Ukazujeme jen pravdu! Skutečné příběhy ze skutečných životů! A to je vše z našeho studia, určitě se uvidíme příští nedělo ve dvacet hodin… na Nově!“



Zvláštní cena v kategorii Povídka - Terezka Růžičková


Strašáci nové doby

Jsem prý malá, ale nemám proto malé strachy, nemám jich. Někdy se sice bavím tím, že se bojím. Na to si ale vymýšlím strachy zábavné, příjemné, často pohádkové. Ale někdy mě přepadnou strachy, které mi zmáčknou srdíčko,
sevřou krk,
zastaví krev,
spustí slzy,
natřou celý svět načerno.
To je třeba strach, že ztratím rodinu.
Nebo strach z nemoci mého tatínka, z maminčina smutku a slz. Bojím se o brášku, protože ho trápí na internátě. Bojím se, že nenajdu žádnou kamarádku. Mám strach, že ztratím tu jedinou, kterou jsem našla. Bojím se, že mě nebudou chtít ve škole, kam zatím chodíme. Mám strach z opilých lidí. Bojím se feťáků. Z čeho mám největší strach?
Z války mám strach.
Můj starší bráška jede už podruhé do mise do Kosova. Moc se o něj bojím. Proto mám hodně velký strach z lidí, kteří jsou lhostejní. Kdyby nebyla lidská lhostejnost, určitě by nebyly ani války. Slyšela jsem od dospělých v rodině, že největší zlo na světě je lidská lhostejnost.
Moje mamka má v deníčku opsáno, že až se lidi ohlédnou za 20. stoletím, budou plakat. Ne proto, že bylo kruté, ale proto, že dobří lidí mlčeli. Mým zatím posledním strachem jsou lidí, kteří mlčí, když vidí zlo. Vím, že vaše soutěž je pro velké děti. Já ani nechci soutěžit. Píšu vám proto, že mi udělalo radost, že někoho zajímají strachy druhých, taky třeba strach dětí. Přečtěte si, prosím, i ty moje, moc mě to potěší.
Ani jsem se letos nebála čertů, že mě odnesou do pekla. Mám totiž peklo svoje, takový soukromý. Jednoho kluka z osmičky, René se jmenuje, který mě pořád pronásleduje a strká. Počká si na mě a najde si mě. Čím víc se mu vyhýbám, tím víc ho to asi baví a těší mi ubližovat. Nic nepomáhá, ani učitelé si s ním nevědí rady. Bojím se, že budu muset já odejít na jinou školu. A to jsem si myslela, že mám svoje peklo už za sebou. Že v nové rodině mě čeká jenom radost a život jako pěkná písnička.

Vaše malá
Terka
s velkými strachy.

Báseň


1. místo v kategorii Báseň - Adam Ryška


Píseň ghetta

Je malá holka na ulici
umazaná
pravá panna
sedí na cestě mrtvých básní
na prašné zemi ghetta
a s krví z nosu se jí hlásí
dotěrná realita

Holý záda, hlava, život
kapky slané
v očích plane
je holý život v holých stěnách
naboso a do ztracena
těžká dřina v puse pěna
a ta pusa rozmlácená

Je mladá a znásilněná
umazaná
pravá panna
tiše brečí tmavém koutě
navázaných časů
syčí hlasy k tanci zvou tě
špičky žitných klasů

krev na rukou nás všech
rezignací z piva
unavený večer
žízní slunce zpívá
s krví z nosu létá
malá překažená
tichá píseň ghetta



2. místo v kategorii Báseň - Romana Červinková


STRACH

Je zlý,
Je černý, občas šedý,
Je vtíravý a vlezlý.
Chodívá bez klepání a vždy nevhod.
Je jak šavlozubá šelma,
a přitom má slizká ústa bez zubů.
Najednou stojí před námi,
stojí za námi,
tu vlevo, hned zas vpravo.
Kam se podívám, tam je.
Odborně se směje
svými ledovými rty.
Tvář má popelavou,
vlasy zcuchané,
oči vodnaté,
otrhaný těžký háv,
co halí jeho shrbená záda.
Chce s námi koexistovat,
a přitom stále získává nadvládu.
Nadvládu nad našim myšlením,
nad těžkými končetinami,
nad trhavými pohyby,
nad námi.
Neplatí na něj dýka,
meč ani katana.
Je nesmrtelný.
Přijde znova.



3. místo v kategorii Báseň - Petr Hájek


Strach v množném čísle
Jeruzalém, 19. srpen 2003

Kroky. A tikot.
Tlukot srdce,
Jak jde dál,
Nohy těžknou.
Je to poslání.
Boží přání.
Úkol!
Cíl!
Kroky. A tikot.

Město zábavy,
A smíchu
Spousta lidí,
Všichni někam jdou.
Vědí kam?
Kroky. A tikot.

Nenávist k městu,
A k lidem.
A jde dál,

Hledá je.
Místa, kde jsou.
Kroky. A tikot

Ulice?
Metro?
Letiště?
Muzeum?
Všude jsou.
Kroky. A tikot

Autobus.
Plný lidí.
Hluk a smrad.
Nevšímavost,
Lhostejnost
Kroky. A tikot.

Odhodlání.
Kroky. A čin.
A ticho…

Ve jménu Boha.
A tikot.
Výbuch.

Sirény šílí,
Všude je zmatek.
Bolest a smrt.
Hasiči, záchranka.
Kde jsou?
Shon. A tikot.

Bože!
Zoufalství.

Oheň a kouř.
Není čas.
Smrt zraněných.



3. místo v kategorii Báseň - Stanislav Hampl


Věrné strachování

I. Blouznivý mládenec

Sám sebe dnes a denně uspávám,
sám sobě na tvář políbení dám.
V žulové skále pod černým dubem,
je-li břímě mé v pytli hrubém.
Na poslední ze všech cest jdu,
nohy bořím do štěrku a prachu.
Bojím se výšek, s tím však nepohnu,
bojím se skal a bojím se strachu.

Ty cesty blouznivé, širé a dalekém,
jak mé oči mrtvé, bílé a hluboké
s měkkými vráskami vyrytými láskou,
jež se staly pouho pouhou pózou a maskou.
Proto oči tvrdé, bez víry a bezcitné,
rozbité nesvobodou a někdy krvavé trochu,
ony jaktěživ neříkají dennímu světlu ne.
Bojím se lásky a bojím se strachu.

Slzy – krůpěje víry zřítelnic palčivých,
stékáte na obálky dávno mrtvých knih.
Pro mrtvá slova, jež ztratila své poslání.
Pod slzy strach skrýt, v tom mi nikdo nebrání.

Přivoňte pomálu, jak voní jeho vlas,
jak rána ztracená v lučním dechu,
jak volnost a svoboda, jež je v nás.
Bojím se světa a bojím se strachu.

Pláče mé zbičované srdce, pláče,
kryji si ústa v rohu na kolenou kleče.
Zelené plísně květy mne halí do závoje,
tato chvíle boje a míru ostudou je!
Krásko v sněhobílém hávu, já miluji
tě, a pak se už nikdy neubráním vzruchu
pro tvé tělo se všemi skvostnými závoji.
Bojím se o svou milou, bojím se strachu.

Proklán ležím v prázdnotě a už nedýchám.
Opuštěn široširým světem – krutě sám.
Dnes již vím, že hořkost ve slovech pramení
a i když každý chce, tak na tom nic nezmění.
Pro slova chlácholivá lidem odpouštíme,
a proto teď ležím vedle muchomůrky v mechu.
Pro slovo sladkobolné jako Láska zatratíme.
Bojím se samoty, bojím se strachu.

II. Omámená milá

Políbení na líčka a tvář,
slunce právě vychází.
Máš v hlavě celý snář
a ráno po špičkách přichází.
Plné roztomilých odlesků
našeho sluníčka smělého,
však toto ráno si oči rozedřu,
když tě zřím na zemi a mrtvého.
Osmnáct ti právě mělo býti let,
tak krásně veselý jsi vždy byl,
jako ti právě patřil celý svět,
avšak přetnul jsi si jednu z žil.

Kde mám hledat odpuštění?
Kde tě, proboha, najít mám?
Tvá ruka se v chladnou mění
a já chci vzlétnout k výšinám.
Tvé mrtvé tělo v rukou držím,
již nemohu přemoci svůj pláč.
Nůž tvůj zvedám a ruce křížím,
dosud však nevím proč a nač?!?
V hruď svou dýku potřísněnou vrážím,
po životě už není ni vidu ni slechu.
Bojím se samoty a bez tebe se soužím,
bojím se prázdnoty a bojím se i strachu.

III. Její duše

V černočerných tónech hraji na lyru
a slyším tvůj teskný a slabý hlas.
Věřím ve svou lásku a věřím ve víru,
že shledáme se přece jenom spolu zas.

Kontury potemnělé vidím přicházet,
ale bojím se jich, neb sama jsem.
Jaké je tvé jméno a kolik je ti let?
Máš vůbec něco společného s mým přítelem?

Ty surový jsi, ach běda, já jsem tvá,
poddám se „lásce“ a vysvětlení není mi třeba.
Chápu, že život byla jen jakási hra.
Bojím se toho, že kdosi se na mě hněvá!

IV. Oba

My spolu ruku v ruce žijeme teď v překrásném ráji.
Ničeho se nebojíme v tomto širém a plodném kraji.
Máme hojnost lásky i volného času pro sebe.
Už sňali jsme své masky a víme, jak krásně je nebe.
Osvobodí vás od vašeho hříšného těla a neznáte strach.
Jako ta růže hozená do kostela, která sama mámí zrak.
Nic však nemůže nikdy trvat věčně a tím spíš,
život znovu doopravdy začne, pokaždé dřív nežli zvíš,
že naše příští životy poznamenané jsou, pak mám v duši pocit tlaku,
bojím se v dalším životě být s láskou svou a bojím se i strachu.

V. Mládenec básník

Umírám strachy,
když vidím ty motýly,
jak sají krev z tvého klína,
už jen prosím Hospodina,
aby zničil ty krvesaje
kapkou jedu či jedem poezie.



Zvláštní cena v kategorii Báseň - Adam Pěnkava


Plural:

My máme strach.

Vy máte strach.

Oni mají strach.

Každý se bojíme!!!



Zvláštní cena v kategorii Báseň - Iveta Šelepová


Kyvadlo osudu

Ano. – Ne.
Ano. – Ne.
Kyvadlo času.
Ano. – Ne.
Ano. – Ne.
Jak se rozhodne?
Ano. – Ne.
Ano. – Ne.
Snad korunou si hodit.
Ano. – Ne.
Ano. – Ne.
Zda vůbec má cenu po světě chodit.
Ano. – Ne.
Ano. – Ne.
Vždyť jen smrt je jistá.
Ano. – Ne.
Ano. – Ne.
Dýku v ruce držím.
Ano. – Ne.
Ano. – Ne.
Na zastavující kyvadlo hledím.
Ano.
Ne.
Ano.
Ne.

Novinový článek


1. místo v kategorii Novinový článek - Eliška Letovancová


STRACH

Strach je obava, že vám nebo vašim bližním bude ublíženo. Je to tichá tíseň, která chodí jako stín za námi – občas se připomene, zmizí a zčistajasna zkazí pocit štěstí.

Strach je zasnouben s pověrami, instinkty, obavami o svět, o děti, o rodinu, a povětšinou o sebe – neboť od přírody jsme ješitní sobci, kteří veškeré dění vztahují na sebe a myslně si myslíme, že jsme nepostradatelní a nesmírně důležití pro chod světa.

Strach je nevyléčitelný ekzém. Strach je nedostatek víry. Po tisíciletí trvající otázky nepochopitelnosti základních principů vlastní existence, pochyb o smyslu života.

Základním strachem je strach ze zlých lidí, neboť většinou se pokládáme za dobré, dále strach z hlupáků, kterým nerozumíme a nevíme, co od nich můžeme očekávat, strach z mocných, kteří nás chtějí ovládnout a nejhorší je strach ze ztráty svobody. Strach je ohavný šat, který zavěsíš do skříně svědomí a nikdy ji nedovřeš.

Čím větší hlupák, tím méně má strachu. Strach je vědomí všeobecné morálky. Dva moudří se dohodnou vždy. Dva blbci nikdy, ale mohou mít společné cíle. Odvaha je chvilkové vzplanutí mládí a bláznů. Zoufalství vytváří hrdiny i zbabělce.

Lumpové dokáží na svědomí zapomenout a radují se ze strachu ostatních. Strach je prostředek k nabytí moci i majetku. Ale strach je i varování před situací. Kdy strach nahánějí druzí nám.

Kdo nic nezná, ničeho se nebojí. – A já se bojím. Můj strach trvá.



2. místo v kategorii Novinový článek - Tomáš Zářecký


Bez strachu nepřežijeme

     Dnešní svět je šílený. Možná natolik, že abychom v něm přežili, potřebujeme strach. Musíme ho cítit na každém kroku, v jeho nejzákladnější, ba přímo syrové podobě a bojovat s ním. Že to zní nesmyslně? Ale kdeže.

     Den za dnem vycházíme do ulic, spěcháme do práce, do školy či za jinými, stejně důležitými aktivitami. Potkáváme přitom bezpočet lidí, mladých a starých, vysokých i malých, hubených či tlustých, mužů, žen a dětí. Míjíme je a mnohdy ani nezaregistrujeme jejich vzezření, chování, obličej. Každý z nich si kráčí svou cestou, pohroužen do vlastních myšlenek a starostí. Potkáváme je, a přece se zdá, že chodíme v různých světech, nekonečně vzdálených, byť stojíme na jednom chodníku.

     Zkusme se na okamžik zastavit a pohlédnout do tváře náhodného kolemjdoucího, zavrtat se do jeho očí a neúprosně proniknout skrz tu masku, kterou si všichni dennodenně nasazujeme ráno před zrcadlem.

     Co se skrývá v nitru ostatních? Samozřejmě je každý jedinec nespornou individualitou. U někoho najdeme radost, veselí a štěstí, u druhého se zase smočíme v moři žalu a smutku. Ten bude čiperně poskakovat, onen se v chmurách povleče jako tělo bez duše. Těm pro změnu hlavu láska chce splést a ti se potají užírají nenávistí. Lze najít něco, co nás všechny spojuje? Existuje emoce, která přežívá ve skrytu naší duše, projevuje se s různou intenzitou a nikdy doopravdy nezmizí?

     Ten pocit známe všichni. Náhle zbledneme, na čele nám vyrazí krůpěje potu. Ruce se začnou mírně chvět, dech se zrychlí a srdce se rozbuší na nevyšší obrátky. Žaludek z ničeho nic dělá kotrmelce a my si nejsme jisti ničím… S jaký pocitem se vážou zmíněné projevy? Ano – je to všem dobře známý strach.

     Nyní se zaměřme na aktuální dobu, na současnou společnost a odpovězme si, proč a z čeho pramení naše obavy, úzkost a strach, jenž často přerůstá v afekt, agresi, fóbii či dokonce paniku?

     Žijeme v 21. století, době, kdy nemine den, aniž by nebyl učiněn nějaký senzační objev a pokrok kvapí mílovými kroky kupředu. Vždyť to, co jsme ještě před pár lety považovali za utopické myšlenky bláhových snílků, je dnes všední realitou. Zároveň však vývoj zatěžuje naše bedra neúměrným tlakem. Naše společnost se přeměnila na výkonovou, není důležitějšího vzájemného měřítka mezi lidmi než jejich výkon. Každou vteřinu života čelíme enormním nárokům, ve škole, v zaměstnání, doma. Nesmíme zklamat. Máme strach klopýtnout, protože nebude-li náš výkon patřičný, snadno můžeme ztratit svou pozici, např. práci. Dennodenně se bojíme vlastních chyb, selhání, nesplnění nároků v nás vkládaných, nemoci, která by snížila naše schopnosti a zabránila podávat ustálené výkony. Zmocňuje se nás strach z druhých lidí, jelikož v nich spatřujeme konkurenty a potenciální nepřátele. V neposlední řadě se náš strach obrací proti nám samým.

     Žijeme tedy v permanentním strachu, který nás motivuje k větším a lepším činům, zároveň ale ničí naše duševní zdraví. Jaký je to strach? Pojmenujme ho najděme jeho předmět. Na co se obrací? Na Nás, na konkrétní jedince. Přechází od obecného vnímání strachu k individuálnímu. Jsme zaměřeni příliš egocentricky. Do popředí zájmů stavíme své blaho nad kolektivem, proto prožíváme osobní strach, díky čemuž opomíjíme podstatné problémy globálního měřítka.

     V minulosti řešili lidé problematiku přežití. Zajímalo je, kolik a zda vůbec seženou jídlo, kde přespí, jak přežijí. Měli strach z nepřízně bohů, věříce, že oni řídí přírodní zákony. Báli se období sucha stejně jako nadměrných dešťů, strachovali se z nepříznivého počasí. Rozvrstveni v tlupy, kmeny, vesnice či města, vždy jim leželo na srdci přežití. Tento pud sebezáchovy a neustálý strach ze smrti je hnal kupředu, nutil vyvíjet nové a účinnější postupy. Napříč staletími docházelo k nepřerušovanému postupu společnosti díky kolektivnímu strachu.

     Dnešní společnost se zaobírá zcela rozdílnými problémy. Z mizela nutnost každodenního boje o základní lidské potřeby. Stačí udělat několik kroků a ve vyspělém státě lze prakticky kdekoli koupit dostatek potravin, pití a všeho, co se nám jen zamane. Jedinou podmínkou je dostatek peněz, ty ovšem získáme jen pomocí výkonu.

     Vývoj současného světa je neudržitelný. Denně nás zaplavují informace o pokroku ve vědě, objevech a vynálezech. Lidstvo nad tím jásá, ale málokoho napadne zamyslet se do důsledku a nikdo si nevšímá negativ.

     Nedávno mě zaujala stručná zpráva o MS ve fotbale robotů, které se konalo v Číně. Bez dechu jsem zíral na oněch pár řádků informujících o netradiční události. K čemu to je? Blesklo mi hlavou. Fotbal je přeci lidská zábava, sport, při němž se uvolňuje napětí, trénuje tělo a léčí mysl. Lze ho provozovat téměř kdekoli a kdykoli. Ne, jenže vše směřuje k vizi, že ho hrají děti i dospělí pro radost i peníze. Přenecháme ho robotům?

     V dohledné době snad ne, ale jednoho dne opravdu na hřišti nalezneme pouze elektrické obvody, dráty, kusy polámaného plechu a kovu. Zanikne fotbal pro lidi, nahradí ho umělý robotický fotbal.

     Děsím se toho momentu, protože v závěsu s ním přijdou další činnosti, v nich přestane existovat místo pro člověka. Bojím se, že se jednoho rána probudím do světa, který sice stvořil člověk, ale on sám v něm bude bezvýznamnou a zbytečnou položkou. Pak stačí jen krůček, aby lidé zmizeli z povrchu zemského. Vždyť to, co není potřeba, nemůže přežít.

     Nahradili jsme kolektivní strach osobním strachem. Pro jedince třeba fotbalový robot má význam. Pro kolektiv nikoliv. Musíme se vrátit zpět ke kořenům. Oživit si náš prapůvodní strach, protože jen tak lze do budoucna přežít. Přestaňme být sebestřednými, rozhlédněme se kolem sebe. Kácení deštného pralesa, skleníkové plyny, globalizace, hladomor, války, terorismus… je tolik problémů, které zasluhují naši pozornost. Mějme z nich strach.

     Proč? Budeme-li se jich bát, donutí nás to k činům. Nevěřme tomu, že strach svazuje a brání nám v aktivitě. Naopak. Dokáže nás donutit k lepším a větším věcem, kterých bychom bez onoho Damoklova meče nebyli schopni dosáhnout. Mějme strach o naši budoucnost, chceme-li přežít. Nestane-li se tak, bojím se, že nás žádná budoucnost nečeká.



3. místo v kategorii Novinový článek - Lucie Trojanová


    Vzpomenete si ještě, čím vás rodiče v dětském věku uspávali? Nepatří-li vaše rodina mezi ty muzikální, vybaví se vám pravděpodobně pohádky. Ty příběhy s dobrým koncem, kde zlo bylo potrestáno, princ dostal princeznu a žili šťastně až do smrti. Čím si ji ale zasloužil? Urozené slečny nebyly snadno k mání. Nejspíš předtím musel přelstít bandu loupežníků nebo zabít draka. No jen si to představte pěkně v živých barvách – sedm hrozitánských hlav a každá musela být setnuta. Nic pro slabší povahy či osoby jemnocitné.
Co by na to udatnému mladíkovi asi řekli ochránci přírody, Greenpeace? Drak byl jistojistě ohrožený druh a zrovna tak, jako je přirozeností vlka zabíjet pro potravu, je i drakovou přirozeností zajímat se o sličné dívky s modrou krví. Nakonec on ani princ nemohl být tak dokonalý, pokud nedokázal draka vyřadit ze hry jinak než hrubou silou. Která křehká
a subtilní bytost, ovládající precizně pravidla etikety a současně vylekaná z pouhých blesků klikatících se po temném bouřkovém nebi, by chtěla strávit zbytek života s řezníkem?

    Tento problém se zdaleka netýká jen princů. Co třeba Jeníček s Mařenkou, kteří neváhali strčit ježibabu do pece a zavřít na petlici? Snad je ve ,,správnosti“ jejich konání utvrzovalo přísloví ,,Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“, ale jestli netrpěli do konce života nočními můrami a chorobným strachem ze starších žen (zejména důchodkyň), tak se celá psychologie mýlí. Možná svého činu litovali, možná se jen sobecky báli pomsty v podobě ducha ježibaby narušujícího každou noc jejich spánek. A tohle je dobrý konec?!

    Pohádky se nezřídka uchylují k naturalistickým detailům. Vezměme třeba kruté tresty, jež stíhají záporné hrdiny. Kdo jim mohl přihlížet, ba je dokonce vykonávat? Nebo si myslíte, že oprátku utaženou kolem krku Jáchymova ospravedlňuje skutečnost, že Jáchym byl padouch?

    V žádném případě nepopírám, že tyhle první horory, s nimiž přijde malý člověk do kontaktu, měly a mají výchovný charakter. Jednoduchá linie příběhu, kde lháři, podvodníci
a neřádi všech kategorií dostanou pokaždé za uši, učí děti, jen co začnou rozum brát, co se smí a co ne. A možná, že je zde ona brutalita, zavedená tak trochu do krajnosti, na místě. Dříve lidé neviděli každý náznak surovosti na stříbrném plátně nebo v televizi. Sloužila jim pouze vlastní obrazotvornost. Dnes se mnozí pozastavují nad střílením v akčních filmech, které je ale de facto humánnější než probodávání soupeře dýkou, jež nevycházelo zdaleka tak často na první pokus.

    Fantazie se ovšem může obrátit i proti nám. Sama jsem v sedmi letech neusínala jinak než s rozsvícenou lampičkou nad akváriem, neboť jsem se obávala duchů a kostlivců skrytých pod postelí, trpělivě vyčkávajících, až přijde jejich hodina.

    Přes všechno, co je jim možné vytknout a současně je za to lze i pochválit – vždyť víte, přiměřená dávka brutality je výchovná – jsou pohádky stále populární. Vědí to
i scénáristi a režiséři. Stačí se držet osvědčeného schématu a úspěch je na světě. Titíž hrdinové s novými jmény, leč s podobnými osudy.

    Tak co, chtěli byste si ještě žít jako v pohádce?



Zvláštní cena v kategorii Novinový článek - Naďa Ho


Občas mám strach se otočit

Devatenáctiletá vietnamská dívka Nguyen Bao Anh nyní studuje na všeobecném gymnáziu v Mnichově Hradišti. V posledním roce prožila šok ze ztráty své matky. Její příběh, jenž si nám přeje svěřit, je výstražným varováním pro nás všechny.

Jede se do České republiky
Do svých osmi let jsem ani jednou nepřekročila hranici Vietnamu. Přesto když mi jednoho dne matka oznámila: “Pozítří se jede do České republiky!“, necítila jsem strach z neznáme, spíš dětské vzrušení. Vždyť jsem ani netušila, co Česká republika vlastně znamená – nemá se mnou nic společného kromě dárků, které mi odtud pravidelně posílá můj otec. Tem sem přijel studovat v osmdesátých letech a rozhodl se tu zabydlet. Když už měl dostatečnou financi, zajišťoval mi a matce letenku. A jede se do Evropy. První věci, které jsem si o České republice zapamatovala, bylo letiště v Praze – Ruzyni, vysoké budovy a socha Jezdce na Václavském náměstí.

Můj první den ve škole
Školy jsem se zvlášť obávala. Co když ji nezvládnu? Co když ničemu nebudu rozumět? Co když dostanu špatnou známku? Ve Vietnamu jsem vždy bývala premiantkou třídy. Nikdy mě však nezvolili předsedkyní, neboť jsem nedokázala ostatní překřikovat. Vzpomínám si, že jednou v mateřské školce mě paní učitelka zvolila předsedkyní třídy, po tom, co jsem jí ukázala svůj obrázek znázorňující děti koupající se v moři. Nekreslila jsem špatně a ráda jsem kreslila. Jednu dobu jsem se dokonce chtěla stát malířkou. Paní učitelka mě tedy pochválila za můj obrázek a považovala mě za vhodnou adeptku na funkci předsedkyně třídy. Být v této funkci znamená být trochu panovačný, aby mě všichni poslouchali. A nastal čas na polední odpočinek. Měla jsem vstát a dohlížet na ostatní, aby si lehli a nepovídali si. Ale neudělala jsem to. Tak hrozně se mi po “namáhavé“ hře chtělo spát, že jsem usnula jako první. Když jsem se později probudila, učitelka na mě vyjekla: “Už nejsi předsedkyně třídy.“ Byla jsem tedy vyhozena z funkce a… vydechla jsem si. Mám však více pozitivních vzpomínek na své školní dny ve Vietnamu.

Netušila jsem, co mně v české škole čeká. A na první den školy jsem se opravdu netěšila. Vešla jsem s tatínkem do budovy školy a divila se, proč se celá škola shromáždila u vchodu v době vyučování. Později jsem zjistila, že důvodem jsem byla já. Na té škole nikdy přede mnou nestudovat žádný cizinec, a proto tolik rozruchu… Prostě byli žáci (i mnozí učitelé) zvědaví na novou žačku “z jiné planety“.

Po představování mě vedla paní učitelka do třídy, kde jsme hned psali jedno cvičení na známky. Dodnes si na to cvičení pamatuji. Měli jsme doplňovat ě všude, kde je ve slovech prázdné místo. Pro absolventku druhé třídy to nemělo představovat problém. Měla jsem to napsané jako první ze třídy a dostala jsem jedna hvězda. Dostala jsem jedna hvězda z češtiny! Byla jsem na sebe hrdá. Všichni spolužáci mě obdivovali. Ale ve skutečnosti jsem měla s češtinou problémy až do páté třídy. Jedničky jsem však dostávala.

„Tati, co je to “ťing ťong“?“
Poprvé jsem se s tímto výrazem setkala před školou z úst starších žáků. Co mi to říkají? zeptala jsem se sebe. Neměla jsem se o to vůbec starat. Neboť s pochopením tohoto výrazu jsem zjistila jednu smutnou věc – že mi nadávají. Nevěděla jsem však důvod. Otec mi radil, abych se o to nestarala. Ale nešlo to, když mi do ucha pokřikují nadávky a přitom roztahují obě koutky očí, znázorňující šikmé oči. Čím víc mi šla čeština, tím více nadávkám jsem rozuměla. A nejsmutnější na tom je, že právě lidé, které jsem nikdy v životě neviděla, mě nadávají. Spolužáci byli všichni ke mně hrozně milí, ale jen jsme odcházela ze třídy, už jsem zase musela poslouchat “ ťing ťong“. Od přírody jsem hodně plachá a takové zkušenosti mi nezvednou sebevědomí. Začala jsem se stahovat do sebe. Málo jsem mluvila, ostatní mě však považují jen za “hodnou holku“.

Někdy se mnou zacházejí jako s kriminálníkem…
Nerada mluvím o svých zážitcích, zvláště o záporných, ale je třeba, aby se o tom lidé dozvěděli. Jednou jsem šla ven s kamarádkou. Chtěly jsme si jít hrát na pískoviště, to již ale obsadili čtyři kluci přibližného věku jako my. Kamarádka je znala a chtěla mě s nimi seznámit. Než jsem se tam však dostaly, už se k nám docházelo: “Číňanka! Číňanka!“ Otočila jsem se a chtěla jsem pryč. Kluci mi však nedali pokoj. Pořád mě pronásledovali, když jsem si s kamarádkou sedla na houpačku, říkajíce si, že si jich nebudeme všímat, blížil se ke mně nejmenší z nich a tloukl mi dlouhým klackem o hlavu. Další na mě házel kameny. Raději jsem utíkala domů.

Naučila jsem se mít hrůzu ze sněhu kvůli jedné další špatné zkušenosti. Jako většina třídy chodím do školní jídelny na obědy. Nevaří tu zrovna nejlépe, ale je to pořád lepší než trpět hladem. Školní jídelna se nachází však v jiné budově, znamená to tedy poblácené přezůvky
po dešti nebo zmrzlé nohy ve dnech sněhu. Jednoho dne jsem vyšla z jídelny a viděla jsem, jak tam parta kluků kouluje po všech chodcích. Doufala jsem, že přes ně nějakým zázrakem prokličkuji, ale chyba lávky. Všimli si mě – vychrlili na mě jednu dávku za druhou a hodili
po mně sněhové koule. Nevěděla jsem, jak se přes ně dostat do školy, kde jsem měla své boty a bundu. Existovala jediná úniková cesta…přelezla jsem přes plot vedoucí na hřiště školy
a vyskočila jsem do půlmetrového sněhu. Zula jsem si své přezůvky a jen tak v ponožkách jsem běžela přes zasněžené hřiště. Zadním vchodem jsem se dostala do školy. Nějakým zázrakem jsem se nenachladila, ale od té doby jsem si odhlašovala všechny obědy ve dnech, kdy mělo sněžit.

Mám strach se otočit…
Jak se člověk po takových zkušenostech může zbavit pocitu méněcennosti? S takovým pocitem žiji dodnes. Nikdy jsem nebyla se sebou spokojená. Vždy se za něco vyčítám. Ale přitom se plně uvědomuji, že to není moje chyba.

Občas, když slyším svoje jméno, mám strach se otočit, abych zase neslyšela někoho nadávat. Doma se chovám úplně jinak než “ve vnějším světě“. Domov je místo, kde si můžu být jistá, že mě nikdo ponižovat nehodlá. Miluji svou rodinu a někdy jsem si říkala, že bez ní bych asi spáchala sebevraždu.

“Matku ubodali… Přijeď co nejdříve…“
Na ten den nikdy nezapomenu. Vracela jsem se domů s radostí jako obvykle. Stalo se mi
ve škole něco hrozně legračního – teď už bych se to nevybavovala – a těšila jsem se, až to rodině budu vykládat. Nikdo nebyl doma, a tak jsem si na chvíli pustila muziku a poté jsem si dělala svůj domácí úkol. Najednou zazvonil mobil. Byla to taťka. V rychlosti se mi snažil oznámit něco, co jsem si skutečně uvědomila až po několika hodinách…“Matku ubodali… Přijeď co nejdříve do nemocnice.“ Pádila jsem do nemocnice a přitom si promítala znovu
a znovu taťkova zmatená slova. Jak – a PROČ – mohl někdo mou mamku chtít zavraždit? Doufala jsem, že šlo o nepochopení. Ale jsem mohla rovnou doufat v zázrak. Zázraky se nedějí. Matka opravdu ležela na nemocničním lůžku, obvázaná až hrůza. Krev jí stále prosakovala skrz obvaz. Nevydržela jsem pohled na ni. Nechci ... nechci o tom povídat. Zemřela o několik hodin později a nemohla jsem se s ní ani rozloučit. Taťka mi řekl, že ve chvíli, kdy si z obchodu, kdy pracoval, odskočil koupit cigarety, vkradli do obchodu dva, omlouvám se za výraz, hajzli a chtěli ho vyloupit. A matka se proti nim postavila… Moc mě to bolelo.

Od té doby žiju pořád ve strachu, že mě někdo taky přepadne a zabije. Po matčině smrti mě otec nenechává vycházet samotnou, jen a jen s jeho doprovodem. Vím, že jsem v téhle zemi jeho jediná opora. Nechtěl ztratit i mě.

Moje budoucnost
Ne všichni Češi jsem však rasisti. Znám tolik hodných a přátelských lidí taky, že díky nim má můj život v téhle zemi smysl. Miluji jejich humor, jejich otevřenost, i když právě kvůli ní jsem po mnoha nocí nemohla spát. Už nikomu nechci vyčítat to, co se stalo. Díky všem zkušenostem jsem se stala zodpovědnou a dospělou.

Za rok budu maturovat. Pak bych se chtěla dostat na nějakou právnickou školu… Věřím, že si moje matka přeje, abych byla úspěšná ve své kariéře. Ráda bych se stala právničkou,
a chtěla bych obhajovat spravedlnost.

Chtěla jsem vyprávět svůj příběh do novin jen proto, aby si to ostatní přečetli a uvědomili si, že i lidé s odlišnou barvou pleti také mají srdce. A to je místo, které se lehce zraní…

© 2005 - 2011 Tomáš Cebula | KONTAKT | návštěv | funkčnost | XHTML 1.0 | CSS 2.1 | Valid RSS 0.91!