7. ročník - 3. května 2006


Vítězná díla

Kategorie Báseň

Kategorie Novinový článek

Kategorie Povídka



Báseň


1. místo v kategorii báseň - Stanislav HAMPL


ZLATÁ

Smáčená v okapu života leží

usmrcená sama a bez dechu.

Sýkorka nemohla přežít

kvůli světu a jeho posměchu.

 

Barvy rozpité jako akvarel

propíjí se do času a do pírek.

Krev vstupuje s duší do pekel

a tam spustí srdceryvný brek.

 

Čas naříkání sype hlínu

do hrobu na rakev z vody.

Tělo se mění v pouhou špínu

a znova svou hořkost plodí.

 

Krůpěje neznáma stáčejí se v rytmu střevíců kol osy,

do ztracena zní hudba trhaná – slepě broušené kosy.

 

Když ležel jsem stejně jako ona,

když jsem zase nepostřehl čas,

přišla ke mně nejodpornější panna,

jako skřípot zněl její hlas.

 

Žíly mi leptala vitriolem,

místo krve pouštěla mi žilou,

v mysli pěla píseň tklivou sborem

a pak si vzala sílu mou zbylou.

 

Z vyvrácených zubů páchlo to

hrobem – nasládle a bouří hřmící.

Zničí nás všechny – vy, holoto.

Kráčí od jehly k jehle nevidící.

 

Lesk vrytý touhou do železa, zbrocen krví den po dni.

Krájí mne v půl jako máslo – třpytem chladu v ohni.

 

Jedna z půlek pořád nevěděla, proč

stále ještě žiji i s tou druhou.

Druhá říkala, že je to, oč

tu běží, zda stát se jejím sluhou.

 

První namítala, kde jsem nechal

svůj rozum, jenž tak dobře sloužil.

Druhé jsem se na to vše zeptal

a ona pravila „se mnou se usouložil“.

První volala mé rodiče a blízké,

jejichž láska snad ještě nevyhasla.

Druhá praví „dívej se, jak je nehezké

sledovat, jak jim mícha praskla“.

 

Otázky, ta prázdná a utrápená slova v hledišti času,

jen s ďáblem promlouvám, jeho dotyk na kůži snesu.

 

V reji masek zpitý až do bezvědomí

pohrával jsem si s pramínkem vlasů

mé mrzké paní, která rukama lomí,

a její podoba vyvstává jen z hlasů.

 

Pronásledují mne komnatami mozku

až na samý pokraj zkázy, kde leží

nevědomky s ušima plnýma vosku.

Hlasy vyplouvají a proti zdi běží.

 

Jak gilotina padá ostří, které ječí

v bubíncích uší nateklých pod ranami.

Celý den dnes chutná jako jehněčí

polité vírou a kvetoucími malinami.

 

Za křiklavého souzvuku řinčícího zátiší se city řítí růží

(uškrcenou žílou) přitom lehce hlavu sirky bodají noži.

 

A v tom temném dunění bubnů

náhle rozezněl se z kostela zvon.

Volal touhy v těle zpět do dnů,

kde vládne jediný a tekutý hrom.

 

Nalákal mne zpět a perutě železa

se rozpínaly v cévách jako doma.

Dal jsem jim svou bolest za

lilii, která byla část mého jména.

 

Už jsem necítil bolest ani teplo,

už jsem vůbec nevěděl, kde jsem.

Tam, kde jsem byl bylo peklo

a já byl v onu sýkoru proměněn.

 

Hle! Letí, letí to moje duše, teď najednou křídla má.

Ty já hledal tam, kde rána pálí – kde je rána jedová.


Třes rytmický v prstech jako by chemií vyvolaný

mne jako věrný druh i dnes na cestě doprovází,

já však nejsem muž na místě pro tato slova povolaný,

jsem mladý a nesmělý, co jen písmena vedle sebe sází.

S citem možná, však ale bez rozumu, který schází.

Popisuji svět, který se den co den kolem odehrává.

Jsem člověk zbrklý, co však nikdy kamením nehází,

přestože mnohým se to nevědomky často stává.



2. místo v kategorii BÁSEŇ - Jan ŠIMEK


RÁJ Z KOSTEK LEDU

Ztrácí se mi rovnováha,

postrádám eleganci.

Každej kolem váhá,

máme mu dát ještě šanci?

 

Nenávidí mě ty zrádné pohledy hadí.

Tak ať táhnou pryč, když má přítomnost jim tolik vadí.

 

Vidím si až na dno

těch svých žíznivých dní.

V kapse i hlavě prázdno…

Asi jsem už paranoidní.

 

Třesu se, když si svůj umělý ráj

stavím z kostek ledu.

A přátelé? Ty se jak krysy poschovávaj.

 

Co na to říct?

Nikdo mi pomoct nemůže.

Opilého nebolí nic,

kdežto mě bolí vše (chno).

 

Jsem sám – v lihu utopený zrak.

Když jdu davem, jako bych slyšel: „Ubožák… Ubožák!“

 

Ach, Bože…

 

Každý den je to stejné,

oschlé ruce a oči rybí.

Připadám si jako zboží na prodejně,

jen lístek s cenou mi chybí…



2. místo v kategorii BÁSEŇ - Tereza BÖHMOVÁ


UMĚLÝMI RÁJI SE KUPUJE SEZÓNA V PEKLE

Ááá…

Ten sladký kouř

Ve svých plicích mám,

Ten sladký kouř

Vždy ráda znovu ochutnám.

Ten sladký kouř mi dobrý pocit dává,

Ten sladký kouř

Se mnou lehce mává.

 

Ááá…

Ten bílý prášek

Svým nosem protáhnu,

Ten bílý prášek

Po něm ráda sáhnu.

Ten bílý prášek

Všechno pro něj udělám,

Ten bílý prášek

Vždy na něj spoléhám.

 

Ááá…

Je to láska, je to krása,

Je to štěstí, je to spása.

Tak to je a tak to bývá

Stále to chci, co mi zbývá…

Tak to je a tak to bývá

Za pár let se o tom už jen snívá.

Už nevidím tu krásu,

Už nemám ani moc času.

 

Ta převlečená krása

Udělala ze mě trosku,

Ta převlečená krása

Mi vzala všechno z mozku,

Ta převlečená krása

Mě zabíjela pomalu a vlekle,

Ta převlečená krása

Mi zaplatila pobyt v pekle.



3. místo v kategorii BÁSEŇ - Kristýna KRAVÁČKOVÁ


UMĚLÝMI RÁJI SE KUPUJE SEZÓNA V PEKLE

Život v louce pestrým květem,

bytí barvou duhovou,

ptáče těsně před odletem,

co stojí pevně na nohou.

 

Duše sluncem prosycená,

ústa, jež se umí smát,

jak by mohla vůbec tušit,

že let se může změnit v pád.

 

Shoď tu clonu se svých očí,

pravdu věků dobře slyš,

nevěř lžím tvé choré mysli,

sic svou duši zatratíš.

 

Zhýralost je všechno kolem,

co se snaží pánem být,

pro blahý pocit v okamžicích

nechal jsi se zotročit.

 

Nechceš vidět cesty zpátky,

není důvod hledět zpět,

rozum tvůj teď nabádá tě,

jiní můžou závidět.

 

Avšak rozum - jak mu říkám -

není víc než slovo pouhé,

vytratil se - podotýkám,

zbylo jen vedení dlouhé.

 

Chtíč je jedem ve tvé krvi,

touha hltat doušky slastí,

tvé smysly nestíhají vnímat,

že se řítíš do propasti.

 

Svázané je tvoje tělo

v provazech, co divně škrtí,

a ty se prý cítíš volný,

nevšímáš si stínů smrti.

Chtěl jsi od všednosti utéct,

zbavit se svých starostí

a teď tápeš ve svém světě.

Kdo tě z něho vyprostí?

 

Pozdě se o sebe třeseš,

pozdě vidíš černý stín,

sám svůj úděl neuneseš,

leč zůstal jsi sám, pokud vím.

Vidím křížky ve tvých očích,

černou barvu na tvé duze,

draze zaplatil jsi za smích

a teď patříš k bídné lůze.

 

Naposledy rozhlédni se,

naposledy vdechni vzduch,

toho všeho dávno vzdal ses,

zbývá splatit celý dluh.

 

Stírám slzu z mojí tváře,

proklínám tvou slabou vůli,

začalo to poškádlením,

jež končívá horou smůly.

 

Ještě jednou skláním hlavu,

posledněkrát blízko tebe,

a pak pozdvihnu své zraky,

abych mohla vidět nebe.

 

Ach,

závislost, jež je mi svatá,

hle, vidím hrát si malé kotě,

dýchá, to ho omamuje,

je závislé - NA ŽIVOTĚ.



3. místo v kategorii BÁSEŇ - Vítězslav SLÍVA


6 SCHODŮ DO NEBE

vcházím do domu

ze vchodu

dým mě ovanul

chychot a drmolivé mumlání

oči krví podlitý

a debaty o hvězdách za příkrovem kouře

ukrytý

pomalu blednoucí pocity

se vytrácejí do noci

 

z kuchyně linou se výpary podloudné

rondo tabletové

plní empatie

povinné objímání

a statisíce koleček

kolem linky

vyprávění o

kapitánu Pikárdovi

občasné zneužití zářivé dobrotivosti

(nic víc)

 

ve sklepě jsou ukrytý

zbytky pohřbený

death metalový skupiny

po zdech se to hemží satany

přelití do cizích myslí… výlety do snových krajin

a paneláky skryté za listovým se mění v paláce

trochu falešné

hledání akordu

struny nám schovali

 

v prvním patře

jeví se jisté známky prázdnoty

z nebe padají krystaly

všichni tady zdeklovaný

kartony tuny cigaret

klepání prsty a mravenčení

sliznice rozežraný

nutkavá potřeba manipulace s předměty

a všeobecně s okolím

vodopády prázdných slov se překřikují

konspirační teorie s paranoií

hledají pevnou půdu mezi mraky

 

C17H21NO4

Éterový hvězdy od stropu se snáší

Sníh na plicích

v dýmce smířených tavné kameny

uhrančivé praskání

schoulení v rozích duší

rozdrolení

 

ale to mně nestačí tak do poslední

komory vcházím

stěny bleděmodrou přetřený

vytřískaný parkety

molitany na zemi

čas je zpomalený

rozbitý umyvadlo v rohu nakřivo

pod ním nápis

„Hrdinové bílýho smetí“

nehty naškrábaný

poslední schod do nebe

pád do pekel

struny žil jsou rozervaný

pocity oběšený




Novinový článek


1. místo v kategorii NOVINOVÝ ČLÁNEK - Pavla BEDNÁŘOVÁ


ČOKOLÁDOVÉ ORGIE

Patříte-li mezi vyznavače sladkostí, pak by ve vašem deníčku první věta mohla znít" Pro kousek čokolády, šel bych světa kraj". Je jedno, zda jste muž, žena či dítě. Čokoláda, sladká pochoutka s výraznou chutí a vůní, si získala všechny věkové kategorie. Je zajímavé, že člověk, který je považován za nejvíce vyvinutou bytost na světě, podlehne tak lehce. Stačí spojit stres, frustraci, šílenou chuť na sladké a jste v pasti. Ale hned na začátku vás musím upozornit, že záleží pouze na vás, jestli necháte zvítězit své chuťové buňky.

Být závislý má své klady i zápory, jistěže nemůžeme srovnávat alkoholika se sladkomilem, ale i konzumace čokolády skrývá spoustu nechtěných následků. Abyste se trochu zorientovali, projdeme si všechny možné druhy čokolády, které na vás číhají v regálech prodejen. Pokud požíváte pouze hořkou čokoládu, můžete být relativně v klidu. Ale pozor, kvalitní hořká čokoláda by měla obsahovat nejméně 50 % kakaových součástí, pokud je to méně, je velmi sladká. Více hrozících tuků v sobě má mléčná čokoláda, ta je navíc obohacena o sušené nebo kondenzované mléko, kakaa obsahuje nejméně 30 %. V dnešní době je velice oblíbená bílá čokoláda, ale existuje i náhražková, ochucená nebo porézní. Dále bez cukru, ta vychází spotřebiteli vstříc, protože místo cukru obsahuje náhradní sladidla jako aspartam, maltitol nebo fruktozu. A poslední je s dodatky, což znamená, že obsahuje další lákadla pro vaše mlsné jazyky, jako oříšky, rozinky, cereálie, želé nebo sušené ovoce. Jestli jste teď vyděšeni z tolika druhů, nebojte se, ne všechny by vám chutnaly. Ale většina z nich vás zaujme na první pohled, distributoři využívají výhod nepřehlédnutelných obalů a různých forem čokoládových výrobků. Máte možnost si koupit tyčinku, tabulku čokolády, různá vajíčka nebo bonboniéry. Čokoláda se používá i jako poleva nebo přísada do sušenek, cukroví a buchet. To by bylo, abyste si nevybrali. Ale záleží pouze na vás, zda si chcete vybrat. Teď si říkáte, ale vždyť je to tak těžké, odolat. Jistěže je, ale na výběr máte. Kdo za vaše podlehnutí koupit si něco sladkého na zub může? Víte, komu vděčíte za svou závislost? Jistě, můžete to hodit na stres, ale první, kdo vynalezl způsob, jak oddělit kakaové máslo z kakaové hmoty, byl roku 1828 Holanďan Conraad Van Houten. Velice vynalézavý člověk, nemyslíte? Nebýt jeho, tak by možná půlka zeměkoule netrpěla výčitkami nad prázdným obalem od čokolády.

Raději nejdříve zmíníme několik kladů vaší hříšné společnice. Představte si, že ve většině případů je doporučena lékaři. Například dvě až tři kostičky této kakaové pochoutky denně se doporučují na podporu krevního oběhu. Její konzumace vám pomůže i při bolestech hlavy, o menstruačních křečích nemluvě. Navíc odborníci tvrdí, že čokoláda zpomaluje stárnutí, protože v těle průběžně likviduje nebezpečné volné radikály. Kdybyste se navíc snažili předejít infarktu nebo mozkové mrtvici, i v této oblasti bude kakaová tabulka vaším oddaným spojencem. Ale pozor. To všechno se týká jen kvalitní hořké čokolády s vysokým obsahem kakaa. Přidáváním mléka, cukru a tuků se totiž tyto zázračné čokoládové schopnosti ničí! Ale nebuďte smutní. Jestliže milujete mléčnou čokoládu, po její konzumaci vám sice stoupne tuková hladina, ale kolem žaludku zaregistrujete hřejivý pocit. Navodí vám totiž dobrou náladu. I ten největší pesimista po spolknutí jednoho malého nevinného čtverečku bude rázem milovat celý svět. To má jisté výhody!

A teď z druhého soudku. Největší problém závisláků je určitě přibývání na váze. Skryté tuky jsou podstatou všech pamlsků. Těm se nemáte šanci vyhnout, jestliže patříte mezi pravidelné návštěvníky cukrárny. A jsme u začátku závislosti. Mezi známé podněty ke konzumaci čokolády totiž patří její velice lehká přístupnost ve srovnání s dalšími "návykovými" slastmi. Není nic snazšího, než při první slině doběhnout do nejbližšího obchodu a koupit si ji. Je také velice levná. A uvědomili jste si, že její dostupnost není určena žádnou věkovou hranicí? Jistě, tato připomínka vám může vykouzlit úsměv na tváři. Ale za pár let, až se porozhlédnete kolem sebe a uvidíte několik obtloustlých dětí, budete proklínat éru Kinder vajíček. To byl totiž první impuls jejich k závislosti. Vždyť za celý rok je spousta příležitostí věnovat jakýkoli druh čokolády. Každý z nás slaví svátek, narozeniny, hotové čokoládové orgie prožíváme na Velikonoce a Mikuláše.

O Vánocích je to už hotové peklo, spousta cukroví a vánoční kolekce. Mňam, mňam... bojovat se s tím sice snažíme, ale chuťové buňky stále vítězí. Ale netrapte se. Jestliže máte pevnou vůli, určitě nepodlehnete. A když si zase tolik nevěříte, prostě poproste své známé, aby vám k svátku místo bonboniéry začali kupovat zeleninu a ovoce. A jestliže jste po tomto článku propadli depresi, mohu vás ubezpečit, že v tom nejste sami. I já osobně zbožňuji sladké, ale v rámci zachování linie se snažím krotit. A rada na závěr zní: "Až budete mít z něčeho stres nebo špatnou náladu, zalezte si někam do kouta a plně se oddejte čokoládových orgiím, pro jednou se svět přece nezboří!"



2. místo v kategorii NOVINOVÝ ČLÁNEK - Šárka DAVIDOVÁ


ČLOVĚK V DNEŠNÍM MODERNÍM SVĚTĚ



3. místo v kategorii NOVINOVÝ ČLÁNEK - Michaela MUŽÍKOVÁ


ZFETOVANOU CESTOU K UMĚLÉMU RÁJI

V poslední době Češi utrácejí za drogy více než 7,2 miliardy ročně. V praxi to znamená, že si přes milion z nich nějakou omamnou látku dopřeje. V Evropě je toto číslo o poznání vyšší. Statistické úřady přišly s jasným výsledkem: 52,2 milionů…
Je to hodně, málo nebo tak akorát? Měli bychom mít z podobných zjištění strach?


Od tabulek k indiánům

To, že drogy nejsou výmyslem dneška, víme asi všichni. Přesto se zdá, že jsme je stále ještě tak úplně nepochopili. Klasifikujeme je do různých tabulek. Dáváme jim složité názvy a myslíme si, bůhví jak nejsme schopní, když je dokážeme odlišit na základě stupně nebezpečnosti. Přesto nám stále uniká podstata problému. Jaký je jejich význam, kdo by je měl užívat a kdo by se jich měl vyvarovat… „Mysleli jsme si, že když před drogami strčíme hlavu do písku, samy se někam vytratí, bohužel se tak nestalo. Je tedy na čase zvednout hlavy od stolů, přestat sepisovat nicneříkající zákony a přistoupit k smysluplnějšímu řešení,“ prohlásil na nedávné debatě o drogách student, který četl knihu Mnislava Zeleného. Poukazuje se tady totiž na to, že drogy mají svůj význam ve společnosti odedávna, jen je lidstvo chápalo jinak než dnes. Přístup k nim totiž neměl každý, ale pouze šamani a kněží. Jen tito vyvolení dokázali poznat moment, kdy smějí po omamné látce sáhnout, ostatním ji poskytovali jen velmi zřídka, nebo vůbec ne. „Dříve se halucinogenní stavy používaly za prostředek, dnes se staly cílem,“ vysvětluje Zelený. „Navíc tehdy se tyto rostliny užívaly jen při svátečních obřadech … Fungovala jakási pyramida. Čím mladší příslušník kmene, tím menší přísun halucinogenních rostlin.“ Jinak řečeno – člověk si musel stav „beztíže“ zasloužit. „Stejně tak je tomu s kouřením,“ tvrdí Mnislav Atapama, „málokdo ví, že tabák byl výsadou šamanů.“

Mnislav Zelený – Atapama – se věnuje terénnímu studiu života indiánů už mnoho let.
Píše publikace, v nichž zachycuje jejich život se vším, co k němu patří.
Před několika lety byl jedním šamanem adoptován, a stal se tak součástí jeho rodiny.


Pryč se šamany, tady se to dělá jinak

Podle údajů statistického úřadu ilegální drogu okusila polovina mladých lidí ve věku od 15
do 25 let. Nejčastěji se prý jedná o cannabis (tzn. marihuanu nebo hašiš).

„Přepočteno na váhu, v posledních letech, se ročně vykouří v Česku asi 10,5 tuny,“ prohlásili pracovníci úřadu na sklonku minulého roku. Podle odborníků však není největší problém v samotném užívání těchto relativně lehkých drog, ale spíše ve způsobu, jakým se o nich referuje.

Dříve se totiž prosazoval názor, že marihuana spíše prospívá než škodí, není nijak návyková Aa nanejvýš může působit jako odrazový můstek. Dnes je vše jinak. Ti, co ještě před pár lety měli úsměv na tváři a sami občas po nějakém tom jointu sáhli, teď kroutí odmítavě hlavou
a výstražně hrozí prstem. Vědci totiž prokázali, že marihuana trvale poškozuje funkci mozku, plicím školí více než běžné cigarety (kvůli zvýšenému obsahu dehtu) a navíc často nastartuje psychickou poruchu, která by třeba jinak ani nenastala.

„Snad možná proto by bylo hloupé legalizaci marihuany zrealizovat,“ míní někteří, „pak by se totiž nikdo nemohl divit tomu, že by kuřáků této látky přibývalo. Když je něco nelegální, je explicitní, že je to špatné.“

Typickým příkladem zastánců represe jsou pracovníci jihočeského K- centra. „V USA politika tohoto typu způsobila 50% eliminaci drogových problémů,“ tvrdí všichni shodně. Na druhé straně však stojí Petr Hrdina z pražského Sanamitu a tvrdí, že kouření marihuany je svobodná volba jedince. Možná, chtělo by se říci, ale to by se pak mohli objevit tací, kteří by chtěli mít možnost volby i v užívání heroinu. V žebříčku oblíbenosti totiž téměř sousedí …

 

Jací jsou a proč si píchají

„Koukat se na lidi se stříkačkou skrz prsty mi nepřipadá fér,“ prohlásila sedmnáctiletá studentka Linda a dodala, že ačkoli jim příliš nerozumí, nejspíš měli k této činnosti důvod. „Někteří ano, jiní snad ani ne,“ vysvětlují odborníci na drogovou problematiku. Ze začátku to totiž vypadá velmi lákavě. „Mladý člověk se často nudí, prochází různými psychickými stavy a někdy se mu zdá, že nic nemá cenu,“ vysvětluje bývala psychologická poradkyně Zdena Sedláková, „pokud tato neradostná a depresivní období trvají moc dlouho, může se stát, že mladý člověk sáhne po droze.“ Petr Hrdina však vysvětluje, že závislost se neprojeví automaticky u každého. Je totiž podmíněna nejen drogou, ale také temperamentem, sociálním prostředím a tak podobně. Všeobecně lze však říci, že se závislými stávají snadněji lidé neukotvení, lidé bez vlastních reálných prožitků a motivací.

 

Lákavé začátky, krušné konce

Není to tak dávno, co MF Plus otiskla příběh Alice, která kouřila trávu a skončila v Bohnicích. „Ze začátku o nic nešlo,“ líčí osmadvacetiletá žena. „V práci to dělali všichni, potřebovali jsme tvůrčí myšlení a marihuana nám pomáhala.“ Jenže po dvou letech vytrvalého požívání se Alici zcela změnilo vnímání. „Viděla jsem věci, které ani neexistovaly. Několik dní jsem se toulala Prahou a nerozlišovala, co je jen v mé hlavě a co ve skutečnosti.“ Pak Alici odvezli do Bohnic a lékaři konstatovali, že má toxickou psychózu. „Ležela jsem tam měsíc,“ konstatuje suše Alice. „Dnes už chutím odolávám,“ říká přesvědčivě a dodává: „Nejvíc mě baví, když mi nějakej osmnáctiletej týpek nabídne jointa, já mu řeknu, že nehulím, a on mi začne vysvětlovat: Neboj, to je jen marihuana, ta ti nic neudělá, to je přírodní. Ta slova mi znějí komicky, protože marihuanu jsem hulila dva roky několikrát denně. Pak jsem se jednoho dne probudila s diagnózou toxická psychóza. Pamatuju si, že jsem se hrozně rozčilovala, že to není fér – to mi nikdo neřekl, že se z toho můžu zbláznit, jaká toxická psychóza, když marihuana není žádná droga – přece nejsem žádná smažka … Pak jsem názor poopravila.“

Slýcháme to často, ale přesto je důležité si to připomenout. Na drogách je nejhorší, že ze začátku slouží k tomu, aby bylo člověku lépe, jenže pak už je potřebuje k tomu, aby mu bylo alespoň normálně. „Najednou se vám prostě nechce žít,“ vyprávěla jednou Tereza Pergnerová, ale zrovna ona tu nechuť překonala.

Z výzkumů vyplývá, že dívky jsou ve větším ohrožení než chlapci. „Měly by pro ně existovat speciální programy,“ vysvětlují vědci. „Do závislosti upadají dívky v depresi nebo ty, co byly sexuálně zneužívány.“ O něco překvapivější je však tvrzení britských expertů: „Pravděpodobnost závislosti je vyšší i u těch dívek, které začaly pít brzo kávu.“ Přesto však je v Evropě více mužů, kteří si aplikují tvrdou drogu (z celkového počtu 1 000 000 je to asi
65 %).

 

Fenomenální Bóďa

Petra Brože známe z médií. Je mu čtyřicet dva let, více než polovinu svého života je na drogách. Na otázku „Co jste zkusil?“ odpovídá, že by bylo lépe ptát se, co nezkusil. Vypráví
o tom, že by rád přestal, protože je to svinstvo. Nestýká se s rodiči, čeká ho vězení a opustil dceru. Nemá nic, jen zdevastované tělo, ale „kdo drogy nezná, neví, jaká je v nich síla,“ říká často.

Rád hovoří o tom, jak se od roku 89 drogová scéna změnila, dá se říci, že je jakýmsi pamětníkem v této oblasti.

Člověk by se rád zeptal, jestli si za těch pětadvacet let koupil nějaký „umělý ráj“, při pohledu na něj si však takovou otázku rozmyslí. Ptát se člověka, kterému drogy tolik vzaly, jestli mu také něco přinesly, není moc rozumné.

Snad lépe s podobným životem ani nezačínat…

Přehled měkkosti a tvrdosti užívaných drog

Míra rizika

„Tvrdost“

Zástupci

Vysoká

„Tvrdé“

toluen, aceton, heroin, morfin, durman, crack

Vysoká až střední

„Tvrdé“

LSD, lysohlávky, kokain, pervitin

Střední

„Tvrdé“

alkohol, extáze, efedrin, kodein

Relativně malá

„Měkké“

marihuana, hašiš, kokový čaj

Prakticky bez rizika

„Měkké“

káva, čaj




Povídka


1. místo v kategorii POVÍDKA - Zdeněk PROVAZNÍK


KAŽDÝ MÁME SVÉHO MEFISTA

    Dobrý večer, zdravím všechny pravidelné i výjimečné posluchače rádia Faust. Blíží se půlnoc a ti prve jmenovaní již tuší, že vám nyní přinášíme oblíbený pořad ,,Významné osobnosti“. Dnes nás poctil návštěvou velmi zajímavý host. Buďte srdečně vítán, pane Mefiste.
    Děkuji za milé přijetí.
    Dovolte mi první otázku. Vy jste hodně cestoval. Můžete nám povědět, jak se ve vašich očích liší poměry v různých zemích?
    Samozřejmě všude to není stejné. Ale protože pracuji s lidmi, a ti jsou všichni ze stejného těsta, mohu říci, že situace v různých zemích je podobná. Ale do vaší země se vždy rád vracím. Je to opravdu země zaslíbená.
    To jsem rád, že se vám u nás líbí.
    Pane redaktore, slova, která jsem řekl, jsou sice hezká, ale ne vždy mají stejná slova z různých úst stejný význam.
    Pane Mefiste, prozraďte nám, prosím, v čem spočívá vaše práce.
    Abych tak řekl, mým úkolem je pokoušet lidi. Každý člověk má sklon k nepravostem. Mým úkolem je, je k nepravostem přivést. Přistupuji k potenciálnímu klientovi s nějakým návrhem, s nějakou myšlenkou. Ale protože jsem solidní, nic nikomu nevnucuji.
    Jak tedy lidi přesvědčíte, aby na vaši nabídku přistoupili?
    Nejprve si vyhlídnu vhodnou osobu, která se zrovna ocitla na nějakém příhodném místě nebo ve vhodné životní situaci. Další krok je neříkat lidem pravdu. To by na můj návrh nepřistoupili. Kdybych jim ale otevřeně lhal, tak by pro ně bylo lehké odhalit mé úmysly. Proto lidem říkám polopravdu. Jak bych vám to vyložil? No, jednoduše nabízím lidem minci jen z té lákavé strany, ale druhou stranu, která je nositelkou pro mě zajímavějších důsledků, jim nepřipomínám. Práce s polopravdou je velmi efektivní.
    Mohl byste nám uvést nějaký konkrétní příklad, aby měli posluchači lepší představu?
    Nedávno jsem pracoval na jednom mladíkovi. Bylo mu asi kolem dvaceti let. Měl trochu zálibu v alkoholu. Když měl překonat nějaké nesnáze, věděl jsem, že přišla moje chvíle. Já jsem mu pít nepřikazoval. Přistoupil jsem k němu se slovy: ,,Když se napiješ, bude ti dobře. Zapomeneš na své starosti. Ráno sice budeš mít kocovinu, ale ta tě za pár hodin přejde. A i když se napiješ trochu častěji, máš to pod kontrolou. Můžeš přestat, kdy budeš chtít.“ Ten kluk teď opravdu velmi pěkně pije. Důležité je totiž přesvědčit klienta, že může kdykoliv přestat, že záleží jen na jeho vůli. To je klíč k mému úspěchu.
    Základem však je práce s dětmi. Například cigarety jim přece vůbec nechutnají. A přitom jim stačí nakukat, že jim kouření zajistí vážnost. Je radost pohledět, kolik jich kouří. Mladičcí kuřáci mi otevírají široké obzory.
    Jiní klienti jsou posedlí slávou a nechali by do sebe mlátit třeba i železnou tyčí, jen aby byli středem pozornosti, další si navykli prosedět celý den u televize nebo u počítače. Ti všichni jsou výsledkem mých pracovních úspěchů.
    Porovnáváte-li současnost s minulostí, kdy se vám pracovalo lépe?
    Víte, já jsem to měl vždy dobré. Ale v dnešní době to mám obzvlášť snadné.
Mám větší pole působnosti.Téměř všechna média mi pomáhají v mém úkolu.
Filmy, reklamy, nejrůznější pořady ukazující falešné ráje. Obzvlášť velkou radost mi udělaly nedávno běžící reality show.
Mám rád také vás, novináře a redaktory.
Vždyť vy jste schopni si pro senzaci pozvat do rádia i samotného ďábla.



1. místo v kategorii POVÍDKA - Tomáš JUKIN


TŘI CHVÍLE POKROKU, TŘI STŘEPY ĎÁBLA

„Třikrát zamyslíš se nad světem, než se mě nadobro zbavíš!“

ďábel


Chvíle a střep první: Úpis před počátkem


    „Roku 1945 postavili pánové elektroinženýři Mauschly a Eckert společně s geniálním matematikem Johnem Ludowikem von Neumannem stroj. Stroj známý po celém světě jako historicky první elektronkový počítač ENIAC,“ řekl pan profesor, odmlčel se a pokračoval: „Tento počítač zabírající plochu 200 m 2 a vážící 30 tun se skládal ze 17 687 elektronek a ...“ Dál už jsem pana profesora neposlouchal. Jeho první věta mě fascinovala a dala formu mé představě. A krátká pauza, kterou udělal ve svém výkladu, mi dala volnou chvíli a já se zasnil. Byl jsem ve svém vlastním světě představ a snů…

    Byl jsem tam – viděl jsem před sebou velkou jasně osvětlenou místnost, bylo jaro roku 1945. Elektroinženýři Mauschly a Eckert prováděli se svými asistenty poslední kontrolu zapojení svého stroje před jeho prvním spuštěním. A matematik von Neumann seděl uprostřed toho ruchu a podpíraje si rukama zamyšleně hlavu, vypadal, jakoby byl myšlenkami jinde. Ale nebylo tomu tak, každý v místnosti věděl, že matematik přemýšlí. Často takto sedával. A vždy, když se zvedl, tak přišel s geniální myšlenkou. Ale dnes to bylo jiné. Když po několika okamžicích zvedli konečně elektroinženýři oči od svých měřících přístrojů, bylo vše připraveno. Mauschly se na Eckerta naposledy podíval, a když pokývl jeho kolega lehce hlavou, tak stiskl páku zapínající přívod proudu do počítače. V místnosti nastalo naprosté ticho a ručičky všech měřících přístrojů se rázem probudily ze spánku. Mauschly s Eckertem napjatě sledovali každičký jejich pohyb. Každou jejich výchylku. Vše bylo v pořádku. Když se pak na hlavní konzoli počítače objevil nápis, že je připraven, všichni propukli v jásot. Ten utichl, až když se Neumann zvedl ze židle, na níž doposud mlčky a nehnutě seděl. Celou tu napjatou dobu seděl na té židli s klidným výrazem, protože věděl, že teď už se nemůže nic pokazit. V naprostém tichu, které opět nastalo, přešel pomalu ke konzoli a zadal první příkaz - úplnou diagnostiku. Jediným zvukem v místnosti bylo po následující chvíle pouze tiché vrnění tisíců elektronek, které nyní neúnavně vykonávaly svou práci. Po chvilce počala teplota v místnosti prudce stoupat, což okamžitě zjistily tři desítky teploměrů a aktivovaly klimatizační zařízení, jež se tiše spustilo a matematikovu pleš začal ovívat svěží, chladný vánek z ventilační šachty. A když se jen o okamžik později na konzoli objevil výpis stavu počítače, i matematik si oddechl a počal s ostatními hlasitě tleskat…

    Z mých myšlenek mě vyrušilo až zvonění, které oznamovalo konec hodiny výpočetní techniky. Pan profesor si skládal u katedry věci a ostatní spolužáci se začali ze třídy pomalu vytrácet, jdouce vstříc dalším vyučovacím hodinám v jiných třídách. Jen já jsem ještě chvíli zůstal, jako bych nechtěl být vytržen ze svých představ. Pro ostatní studenty nebylo možná jaro roku 1945 ničím jiným než jedním z mnoha dat v dějinách výpočetní techniky, ale pro mě bylo slavnou chvílí. Protože tehdy, v té osvětlené místnosti, pod rukama tří učených vědců, vznikl zázrak. A já věděl, že tohle je modlou a účelem mého života, věděl jsem, že mě budou od této chvíle počítače pronásledovat až do mého konce. A ještě tehdy, v té třídě, jsem si slíbil, že musím také něco takového dokázat!



Chvíle a střep druhý: Kongres na počátku


    „Dámy a pánové, vítám vás na historicky prvním celosvětovém sjezdu nejvýznamnějších programátorů a kybernetiků!“ řekl jsem od řečnického pultu a v sále se rozhostilo úplné ticho. Stovky učených tváří se otočily mým směrem v napjatém očekávání. Znovu jsem promluvil do mikrofonu a můj hlas, zesílen, se nesl obrovským sále v nesčetných ozvěnách od jeho stěn: „Na jaře roku 1945, jak všichni jistě dobře víte, stvořili pánové Mauschly, Eckert a John Ludowick von Neumann zázrak. Zázrak jménem ENIAC – historicky první elektronkový počítač, jež kdy spatřil světlo světa. Já sám jsem se o této skutečnosti dozvěděl z úst svého profesora jednoho dopoledne na střední škole v hodině výpočetní techniky. A už tehdy jsem si řekl, přátelé, že nezůstanu v jejich stínu a že změním svět. A nyní tu před vámi stojím, na největším shromáždění počítačových vědců v historii lidstva, abych vám představil svůj sen! Dámy a pánové, dnes se mění svět! Počínaje dnešním dnem začíná nová etapa lidského bytí! Neboť konečně nyní již nejsme na naší planetě sami! Pohleďte přátelé!“ křičel jsem do mikrofonu, pohlcen vášní svého projevu, „představuji vám Alexu!“ dořekl jsem a dav propukl v okamžitý jásot. Tisíce lidí v sále tleskaly, křičely a jásaly. Byl jsem šťastný. Dokonale šťastný a stiskl jsem tlačítko na počítači v řečnickém pultu a na projekční ploše o rozměrech panelového domu se zjevila obrovská tvář. Stejná tvář, jež se zjevila i na všech ostatních obrazovkách v sále. Nebyla to však lidská tvář. Tato byla složena jen z čísel a symbolů – a přece žila. Byla to tvář Alexy. Celý sál okamžitě ztichl a hleděl na tvář na projekčním plátně. A pokud ne tam, tak jinam – na jednu z mnoha tisíců obrazovek, které byly v sále rozmístěny tak, že nebylo možné alespoň jednu nevidět, ať se člověk díval kamkoli. Všichni v sále se dívali Alexe do tváře.

    „Dámy a pánové,“ přerušil jsem znovu napjaté ticho v sále: „Alexa je agentem – programem na pomezí strojového myšlení a umělé inteligence. Stojí na tenké hranici mezi těmito dvěma světy. A je schopna sama a zcela zodpovědně řídit celé velké město. Přátelé, tohle je nová forma života! Je to život, který nepotřebuje jíst, nepotřebuje spát, potřebuje toliko elektrickou energii ke svému chodu. Život, který byl stvořen, aby řídil. Nemám pravdu, Alexo?“ řekl jsem, otáčeje se k plátnu za zády. „Ano, máte,“ odpověděl počítačem modulovaný hlas ze všech reproduktorů v sále: „jsem velmi ráda, že s vámi mohu spolupracovat.“ „To je nemožné!“ zvedl se ze své židle jeden programátor: „je to nesmysl! – Předem naprogramovaná sekvence příkazů – chci důkaz, že to žije!“ Chtěl jsem mu odpovědět, ale jak už to bývá, počítač byl rychlejší: „S tím musím nesouhlasit, pane Rottericku, pokud popíráte to, že žiji, pak vás musím upozornit, že pokud je entita schopna se zcela samostatně rozhodovat, učit se, vyvíjet a přizpůsobovat, pak ji podle momentálně platných filozofických předpokladů můžeme označit za inteligentní život. Z čehož vyplývá, že se mýlíte a jsem živá.“ Mladému programátorovi poklesla brada a zahanbeně si sedal, zatímco celý sál propukl v zuřivý jásot. A já, stoje stále za řečnickým pultem, jsem se plně oddal pocitu zadostiučinění. Neb jsem právě změnil budoucnost lidstva. Dal jsem světu nový ráj. A už jsem se osudu nedíval vstříc jako dospívající dítě, ale jako mladý a úspěšný muž. Byl jsem strůjcem zítřka!


Chvíle a střep třetí: Ticho na konci


    „Nemohu tomu uvěřit – až teprve dnes, po 50 letech, jsem si našel alespoň chvilku času pro sebe…“ říkám si, dívaje se do zrcadla na svou zchátralou tvář. Je těžké uvěřit, že kdysi byla mladou a oplývala leskem a touhou něco dokázat. I zrcadlo je dnes už jen přežitkem doby. Nebude trvat dlouho a bude nahrazeno terminálem systému. Jako je dnes už spousta běžných věcí. Ano, svět se změnil, i lidé se změnili…


    Ještě si matně vzpomínám na ten okamžik před 50 lety – bylo to dnes, přesně v tento den. Stál jsem na stupínku ve veliké místnosti a bylo tam hodně lidí…a já k nim promlouval. Ano, mluvil jsem o Alexe, o prvním ze svých výtvorů, prvním ze svých dětí. Dnes je jich mnoho. A vyvíjejí se. Dovedou se přizpůsobit okolnostem. Už sice nevím jak – nevím, jak to dělají, ale dovedou to – sám jsem je to naučil. Nikdy nemohou selhat. Ano, před lety jsem zbavil svět všech starostí – dal jsem lidem ráj! Starosti převzaly mé děti – stroje, agenty. Programy jako je Alexa a další…Byl to můj sen. Tohle dokázat. Ale teď…dokázal jsem, splnil jsem, co jsem si předsevzal. Ale... přece se necítím tak, jak bych si přál. Lidé nyní mají už jen radost, nemají už problémy, starosti, strach…A přeci jsou tak…prázdní. Jejich výrazy, tváře…vypadají zmoženě, bez výrazů, jakoby se už nikdy neměly usmát…

    Co je to za svět? – Svět bez radosti, beze smíchu? – Mělo mě tehdy napadnout, že lidé potřebují i ty pocity, kterými se trápí. Mělo mě napadnout, že není radosti bez smutku, že není smíchu bez starostí. Ty já jim vzal a s nimi i to, co dělá lidskou bytost lidskou bytostí. Ach, jak slepý jsem byl! Jak krátkozraký! Nelze pro radost a touhu utíkat od skutečnosti. Ale teď už je pozdě, už nemohu svou chybu odčinit. Bílé vlasy, zchřadlá tvář. Nemám už sil setrvat dále v boji. Jsem stár. Dal jsem světu nový ráj – ráj, který jej zahubí. A ten starý a skutečný ráj jsem přitom zničil…

    Ale ještě není tak pozdě. Naposledy se mohu ještě zamyslet. I když jsem stár, může se přeci někdo jiný pokusit dokončit to, co já již nemohu! Pokud světu něco dlužím, pak je to právě tohle. Ano, musím svůj omyl napravit!


* * *


    Všechny obavy, které jsem měla, když mě sem zvali, se rázem rozplynuly – teď když mně to vysvětlil. Byl starý, nemohla jsem zprvu uvěřit, že tohle je ten člověk, který stvořil první z nás. Ale ihned jak promluvil, věděla jsem, že je to on. Ač byl stár, v jeho mysli stále třímal ten kdysi tak veliký intelekt, jež stvořil nový život. A ač jsem nechápala popudy, které ho k tomuto rozhodnutí vedly, dobře jsem rozuměla naději, kterou do mě ve svých posledních slovech vkládal. A bylo mi líto, když po mém souhlasu, s lehkým a chatrným úsměvem na rtech, leže na lehátku, zemřel. A i přes nastalé ticho a samotu, která mne obklopila, jsem věděla co dál. Úkol byl jasný: Vrátit světu jeho starý RÁJ!



2. místo v kategorii POVÍDKA - Michaela FIALOVÁ


VZDUŠNÉ ZÁMKY, A. S.

Nekouřím - Nepiji alkohol. Nejsem závislá na počítačích. Neberu drogy. Nehraji automaty. Nevyjídám ledničku. Nemusím dokonce ani čokoládu.
Podle shora uvedených skutečností bych tedy měla být prototypem člověka, který rozhodně nežije v umělém ráji a nepředplácí si tím sezónu nebo dokonce trvalý život v pekle.
Jenže – když se nad tím zamyslím opravdu důkladně, něco by se přece jen našlo. Alespoň mé okolí to tvrdí.
Sním.
Stavím si vzdušné zámky. Jsem nejlepší stavitelkou vzdušných zámků v širokém okolí. V jednom z těch, co jsem sama postavila, jsem se usídlila a žiji v něm už spoustu let. Jeho budovy jsou vystavěny z horoucích přání a hradby z bezbřehých iluzí. Stěny zámku jsou vyzdobeny vycpanými trofejemi – hlavami mých nepřátel, zlatě zarámovanými obrázky ráje a regály, plnými mých básnických sbírek a oblíbených knih. Padací most je většinou zvednutý a vodní příkop kolem celého sídla je plný těch nejděsivějších příšer, jaké si lidská fantazie umí představit. Poslouchají mě na slovo, na lusknutí prstů, střeží můj klid a zničí každého vetřelce, který se přiblíží se špatným úmyslem. Mívám i návštěvy, proč ne, rozhodně nejsem samotář. Bývám obklopena lidmi, které milují a oni milují mě.
Mám jedinou podmínku: každý, ale opravdu každý, jehož noha se dotkne mého pozemku, musí mít nasazeny růžové brýle.
Mé přítelkyni Denise ta barva obvzlášť sluší. Její výrazné oči, orámované růžovou, jsou opravdu půvabné.
Často přichází na návštěvu i naše bábi. To bývám trochu ve střehu, protože jak sebou šije, brýle jí občas sklouznou, a já pak zahlédnu v jejích očích starost. A to nemám ráda. Kdo by měl, svět je plný starostí.
Občas se snaží dostat dovnitř i paní Tvrdá Realita. Ne, nenechám se obelstít, za ty toky vím moc dobře, že na sebe dokáže brát nejrůznější podoby. A dávám si na to pozor. Jednou křičí ústy mé matky :“Proboha, ty tvý vzdušný zámky jsou cestou do pekel, uvědomuješ si to?!“
Jindy se zase převtělí do rádoby dobré kámošky, připravené vyplýtvat sklenici medu – namazat mi ji kolem pusy.
A někdy, někdy má zase podobu kluka, co říká: „Ale bejby, já to s tebou myslím fakticky, ale fakticky vážně, věř mi!“
Ve chvílích největšího nebezpečí dám pokyn svým oddaným strážcům z vodního příkopu. Ti okamžitě zvednou most a dští do dálky nedůvěru a podezíravost, takže útočníky na nějakou dobu přejde chuť navštívit zapovězené území.
A co celý den dělám?
Čtu. Píši. A také – už jsem to říkala – sním.
Směji se a povídám si s Denisou. Často dlouho do noci diskutujeme nad novými plány dalších vzdušným zámků.
Sním o tom, že se jednou, možná, stanu spisovatelkou. Nebo novinářkou. Nebo něco v tom směru.
Sním o tom, že jsem nikdy nikomu neublížila, ať vědomě či nevědomky.
Sním o tom, že ti, co mi někdy ublížili, pochopí svůj omyl a zastydí se.
Sním o tom, že umím odpouštět.
Sním o tom, že můj bratránek nikdy neměl pozitivní test na pervitin a že jeho rodiče se kvůli němu netrápí.
Sním o tom, že mi neumřel táta.
Sním o tom, že moje matka není hysterická, přestala kouřit a neplete se mi do života.
Sním ještě o miliónu dalších věcí, ale dovolte, abych si je nechala pro sebe, každý má mít svá malá tajemství.

Sním ještě o miliónu dalších věcí, ale dovolte, abych si je nechala pro sebe, každý má mít svá malá tajemství.

Jednou, až bude mé snění dokonale hotové, mě čeká těžký úkol - otevřít dveře třinácté komnaty. Je to divné - ještě jsem v ní nikdy nebyla, ale přesto vím, co v ní najdu.
Uprostřed místnosti leží dvě velké kované truhly opatřené masivním zámkem. Obě jsou pokryty osmnáctiletou vrstvou prachu, který skrývá jakýsi nápis. Vím, že budu muset sfouknout prach a jednu z těch truhel otevřít.
Ale dnes, dnes sním o tom, že to bude za dlouho. Za hodně dlouho ………..



Zpráva z tisku:

Pátrá se po zmizelé osmnáctileté dívce, majitelce firmy Vzdušné zámky, a.s.

Jediné stopy, které byly přes veškerou snahu policie objeveny, jsou dvě oprýskané truhly. Na jedné, dosud uzamčené, je nápis „CESTA DO PEKEL“. Druhá truhla s nápisem „REALITA“ byla nalezena otevřená a prázdná, až na malý kousek papíru s následujícím textem:


Toužila jsem hladit
plující mraky,
toužila jsem spát
v korunách stromů.
Ale…
Ze všech mých přání
zbylo
jen tiché cinknutí
- to, když má
hříšná duše
dopadla na dno pekla …



2. místo v kategorii POVÍDKA - Kristýna SLÁDEČKOVÁ


VĚZNĚM VE SVÉM VĚZENÍ

      80 km/hod. … Málo času … nemyslet na nic jiného, jen jet rychleji … O hodně rychleji … 90 km/hod. … Tohle jednání je šíleně důležité, závisí na něm celej můj život … Může to být všechno jiný … 100 km/hod. … lepší … jen jet rychleji … 110 km/hod. … z tohohle stroje se toho dá vyždímat daleko víc! 120 km/hod. …
      Prásk! Slyším zvuky tříštícího se skla, zpomalený film, cítím na sobě jen lavinu plechů. Krev! Všude červeno, všude ... prosím pomozte!


      Hned to bude, vydrž… uklidňuji svůj mozek. V kapse bundy mám pečlivě seřazený nádobíčko, injekční stříkačka s vydezinfikovanou jehlou a ampulku s morfiem. Morfium je moje modla … Bůh, kterému líbám nohy na odpadkovém hřišti plném bolesti. Jen ono mě zachrání.


      Měl jsem autonehodu. Už je to téměř rok. Stahuje se mi hrdlo lítostí nade mnou samým! Proč proboha zrovna já? Vím, že jsem si to zavinil sám … Jel jsem v protisměru a taky hodně rychle. A pak už jen ta bolest. Ovinula mě jak klubko syčících zmijí a draků plivajících oheň. Nikdy jsem nic podobného nezažil, tu bolest a beznaděj. Když mě vyndali z toho vraku, té smutné plechové potvory, cítil jsem, že něco není v pořádku. Mé nohy byly nenávratně rozdrcené, poškozené, ale to jsem se dozvěděl až v nemocnici, když jsem dokázal zvednout hlavu a přesvědčit se. Ta nehoda se mi pořád vrací. V každém snu, zamyšlení, při obyčejném čumění do blba – vidím to celé znovu a cítím tu bolest. Jen můj bůh mě chrání a drží nade mnou ruku.
      Pozvedám injekční stříkačku a bodám ji do té modrozelené sňůrky, co se mi klikatí pod kůží. Ta božská tekutina, ten nektar se mi vlévá do žil a já přestávám cítit tu bolest, jen teplo … Nehodu sice vidím pořád, ale jinak.


      Zase cítím ten šílený časový pres a potřebu sešlápnout pedál až k podlaze. Najednou se ale ozve zapípání. S benzínem jsem na štíru, zastavuji na krajnici mávám na kolemjedoucí, že nemám benzin.


      Halucinace končí. Odhazuji použitou stříkačku do koše. Přesto, že jsem možná prachobyčejný feťák, na čistotu nedám dopustit. Sterilní jehla je základ všeho … Když se nad tím vším tak zamýšlím … je neděle ráno … krásnej parnej sluneční den. Skrz záclonu mi do pokoje proniká sluneční světlo. Ach jo … Ještě před rokem bych byl v kostele na nedělní bohoslužbě, ale dneska je mým kostelem tenhle malej byteček, kterýho už jsem půlku profetoval. Teď už dokonce nemám ani na postel.


      Mým bohem je tahle látka. A lahodnou hostií ty stavy, které zažívám po jejím užití. Svět je strašně nespravedlivý … Pobírám tak nízký invalidní důchod, že se mi zdá, že je to snad výsměch.


      Mám pár rituálů, který mě drží nad vodou, třeba že si na svém úžasném invalidním voze dojedu pro noviny, každý den, každé nové ráno. Dnes je neděle – takže mám smůlu. Zůstanu pod vodou. V tom mě nechá i pohled do zrcadla. Nebyl jsem žádný metrosexuál, ani přehnanej egoista, ale můžu říct, že jsem býval celkem hezký. Špinavé blonďáky mají všichni rádi, do zelených očí se dobře kouká, no a těch 10 kilo navíc se dá s přehledem přehlédnout. Teď je to jiné. Mastné vlasy mi padají až na ramena, duhovky mi světlají (nechápu proč, to bývá jenom po heroinu) a jsem vychrtlý až na kost. Co bych za to kdysi dal. Nebyl jsem drsňák ani měkkýš, přesto mi občas kapou slzy a tvoří kaluže beznaděje.


„Nejezdi tam, vybodni se na tu práci … zůstaň tu se mnou, máme přece výročí … Bude ještě takových možností!“


„Moc rád bych, Lucinko …“ Líbám svou milou na tvář … „Ale tenhle moc důležitý“ pohlédnutí na hodinky. „Čas jsou peníze a ty mi právě protékají mezi prsty.“
Z jejích očí se dělají úzké štěrbiny, tvář se nafukuje vzteky. Ozve se hlas podobný siréně:
„Nikam tě nepustím, ty hajzle, slíbil jsi mi, že se mnou strávíš večer, a teď bys radši prchal za kdovíkým jiným, nějakou „dylinou“, co?“ bere mé klíče a splachuje je do záchodu.


      Obraz se rozplývá a vidina je pryč. Když si vzpomenu na moji Lucinku, píchá mě u srdce. Miloval jsem ji. Ve skutečnosti to bylo tak, že mě políbila na rozloučenou a nechala mě jít… Kéž by mě takhle zdržela a nic by se nemuselo stát. Ale ona na mě nikdy nezvýšila hlas. Abyste si nemysleli, ne že by mě opustila kvůli tomu, že jsem doživotní mrzák. Vadilo jí to morfium… to mé nové náboženství … Marně jsem jí vysvětloval, proč to potřebuju. Měl jsem absťák a házel jsem po ní všechno, co jsem měl po ruce. Sklenička …


      Mou tvář by možná v tom okamžiku zkřivil bolestný škleb, při vzpomínce na slečnu, kterou jsem jako jedinou v životě miloval, ale nic se neděje. Jsem pod vlivem neskutečně utišující látky.


      Jediná cesta, kterou teď musím podniknout, je cesta do lékárny. Pro nové čisté injekční stříkačky. Zamířím ke dveřím. Znáte to … Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Zase mi slunce píchá do očí ty své ješitné bodliny, v tento okamžik jsem schopen rozpoznat takových barev, vím, jak je život rozmanitý, ale neumím to jinak použít, jsem mrzák. Kdybych nebyl, nebral bych drogy a ten rozchod … To byla jen záminka. Stejně se se mnou rozešla jen kvůli tomu, že nemám nohy.


      Jsem tu. Zlehka se opřu o futro, pootevřu dveře a přejedu přes práh.

      „Dobrý den, vás už jsem dlouho neviděl,“ zdraví mě usmívající se lékárník. „Jako obvykle?“

      „Aaano, samozřejmě, pane.“ Zakoktám v údivu, že tenhle chlap si mě pamatuje.


      Přejíždím přes ulici a slyším tikot semaforů. Raději bych byl slepý, než bez nohou… Zasranej život. Už abych byl ve svém bytě… Podvědomě zrychluji…


      Sklo se tříští, cítím všude krev, zase mě omotává bolest. Vytahují mě ven a já slyším hlasy … Nepříjemné … „Ano … on žije, ale ta žena …“
„Ta z druhého auta?“
„Nebylo jí pomoci. Zemřela na místě. Nebyla připoutaná, proletěla sklem a prorazila si lebku… v takové rychlosti ji pád na zem úplně roztrhal.“
„Chuděra… podívejte, v peněžence má fotky svých dětí …dvojčátka, tak rok stará a nějaký hajzl, jim ve spěchu zničí život.“
„Podívejte, ten muž se probírá … to se mi ulevilo, že mu nemusím dávat umělé dýchání, než přijede záchranka!“

      „Pane, jste v pořádku?“ probírám se na ulici před svým domem … Vidina pryč.
„Jistě, nic mi není,“ odpovídám starostlivé ženě s nákupní taškou. V ten okamžik můj obličej naprosto ovládnou slzy a já se dávám do pláče. Několik hodin je jak minuta. A morfium přestává působit … Ne … To není pravda … V nemocnici říkali, že to přežila … Nechtěl jsem nikoho zabít … Musím si rychle sehnat morfium … Pokud si ho rychle neseženu, tyhle vzpomínky se budou pořád stupňovat. Ta bolest se bude vracet, dokavaď mne neraní mrtvice…

      Ujíždím do parku. Dříve jsem tam nerad chodil, vždy se tam strhla nějaká rvačka. Teď je to jiné… však víte… Šestá lavička, klasika. Sundávám z Henryho noviny… jedinej dealer, kterého znám. Není to bezďák, ale tuhle lavičku okupuje pořád. Říká tomu „pracovní doba“… a tak když skončí, jde se vyspat do svého prvotřídního auta, stařičkého chevroletu, který stejně šmajznul.
„Chceš něco?“ osopí se na mě nevrle.
„Henry, vždyť víš, co já …“
„Máš prachy, chlape?“
„No … trochu.“
„Já ii to nemůžu dát jen tak, za pár šlupek, je to kvalitní zboží … Oukey, chápu, že nemáš nohy, ženskou a zabil si nějakou bábu, ale …“
„Já nikoho nezabil, přežila to, chápeš, je ŽIVÁ!“
„Mě nemusíš přesvědčovat o svý nevině, věřil bych ti …ale,“ pohlédne na koš vedle sebe … „Čtu noviny …“
      „Ne, jen to ne! Jak jsem mohl tak dlouho sám sebe přesvědčovat, že jsem ji nezabil, když vím, že jo? Taky přece čtu noviny… Mám pocit, jako by mi měla prasknout hlava, jak zadržuji pláč. Nechci vypadat jak ufňukaná ženská. Tak dost!“
„Henry, zmlkni!!!“ Strčím mu před obličej klíče od svého bytu „Dej mi to a já ti dám svůj byt…!“
„Ježiš to bych ti toho musel dát nejmíň 10 kilo!“
„Dej mi moji dávku … svý auto a můj byt je tvůj!“
„Seš vůl, ale pro mě to je výhodný, ty seš blbej …“
Vytáhne z kapsy svýho hadru klíče a podává mi je spolu s mou dávkou. Vytrhnu mu to a jedu co nejrychleji k autu … Jednu cihlu a auto mi bude přizpůsobené …
To bylo rychlé … můj byt za dva miliony za jeho šílenej chevrolet … No co, už ho nebudu potřebovat … Soukám se do auta. Pečlivě za sebou zavírám dveře. Lucčinu fotku pokládám na sedadlo spolujezdce. Vrážím injekci do své vyhublé paže a cítím to podvědomé teplo.

      Fajn a teď si to zopakujeme … 90 km/hod. Naposledy v mém životě. Omlouvám se oběti autonehody, kterou jsem zavinil. … 100 km/hod. … Omlouvám se tobě, Lucko … Snad přijde poslední soud … Jedno, jestli před bohem … 110 km/hod. nebo před ďáblem. 120 km/hod.
      Rychleji, rychleji… Slyším zvuky tříštícího se skla, zpomalený film! Krev… je… neskutečně… červená…



2. místo v kategorii POVÍDKA - Jakub SPURNÝ


UMĚLÝMI RÁJI SE KUPUJE SEZÓNA V PEKLE

      Bylo teprve sedm hodin ráno a chladný ranní vzduch prosvětlovalo zimní slunce. Jako každý den jsem ráno rozvážel noviny a zrovna jsem zabočoval do další ulice, když už na mě z dálky volala paní Kate. Přívětivá to dáma, vždycky mě ráno obdaří úsměvem. „Dneska nějak brzo, Jamesi.“ Odpověděl jsem se zamrzlým úsměvem, vytáhl jedny noviny a dal je paní Kate přímo do ruky. O dům dále jsem se už napřahoval na hod dalších novin, když jsem si uvědomil, že před domem stojí velké stěhovací auto a vedle něj se objímá mladý pár. Oběma nemohlo být o nic víc než dvacet let. Uvědomil jsem si, že ještě nedávno jsem tu házel noviny starému Paulovi. Zřejmě se na stará kolena odstěhoval do něčeho menšího. Jak mladý muž s černými rozcuchanými vlasy a velice tmavýma očima, tak žena s plavými vlasy a rovněž tmavýma očima vypadali sice velice vyčerpaně, ale šťastně. Zastavil jsem v záři ranního slunce a pozdravil jsem nové bydlící. Oba se otočili a pozdravili mě také. Po chvíli rozpačitého ticha jsem se odvážil zeptat: „Vy tu teď budete bydlet?“ „Ano, to nejspíš ano,“ odpověděla šťastně a políbila svého přítele. Připadal jsem si dost trapně. Po chvíli jsem vzal jedny noviny a podal je tomu muži. Ten se chystal už říct něco o tom, že nemá zaplaceno, ale já jen mávl rukou a jel jsem dál k dalšímu domu.
      Byl jsem hrozně unavený. Vážně hrozně. Všechno to sbalit, uklidit, připravit a bůhví co ještě. Konečně se stěhuji, říkal jsem si. Teď už to bude jen lepší, připomínal jsem si v duchu. Jak hluboce jsem se mýlil. Když stěhovací auto zastavilo u příjezdové cesty k domu číslo 23, zrovna vycházelo slunce. Stěhováci vysedli a začali věci vynášet z auta ven. Zůstali jsme v autě sami. Rosie si o mě opírala hlavu a nerušeně spala. Zřejmě taky byla unavená. Její plavé vlasy se leskly ve vycházejícím slunci a já se začal neskutečně těšit. Po chvíli už jsem to nevydržel a chtěl vystoupit, bohužel se mi to nepodařilo tak nehlučně, jak bych chtěl, a Rosii jsem probudil. Ta najednou energicky vyskočila a dělala, jako by vůbec nikdy ani očka nezamhouřila. Pak se trochu rozpačitě usmála a oba jsme vystoupili ven. Koukali jsme, jak stěhováci všechny naše věci vykládají a vynášejí po příjezdové cestě. „To je nádhera, co říkáš, kocoure?“ prohodila zasněně. „Jo je, ale aspoň před těma stěhovákama mi neřikej kocoure.“ „Dobrá, pane Peate,“ řekla s úsměvem. V jeden okamžik se za námi ozvalo trochu strojené „dobrý den“ a my se oba na neznámého otočili. Byl to mladík, tak 16 let starý, na kole a s baťohem plným novin na zádech. Na hlavě měl naraženou černou čepici a vypadal dost zmrzle. Po trochu zmateném rozhovoru mi strčil noviny do ruky a já se už chtěl zeptat, kolik to bude, když on jen zas jel hned dál a namísto odpovědi mě zarazil mávnutím ruky.
      Bylo sotva několik chvil po rozednění, když na příjezdové cestě k sousedům zastavilo nějaké auto. Chvíli jsem o tom přemýšlela a najednou jsem si uvědomila, že Paul nemá auto. Mžikem jsem byla na nohou, hodila na sebe lehkou bundu a vyšla na zahradu. Venku u domu číslo 23 stálo stěhovací auto a před ním nějaký pár. Trochu mě mrzelo, že Paul ani neřekl, že se stěhuje, vtom mě z přemýšlení vytrhl James. Roznáší tu noviny. „Dneska nějak brzo, Jamesi.“ V takové zimě jsem ani nečekala odpověď, namísto ní jsem dostala do ruky noviny a já ho zato obdařila úsměvem. Milý to chlapec.
      Nedělal jsem to rád, ale už jsem neměl na vybranou. Nebo možná měl, ale stejně jsem tam chtěl jet. Tokio bylo pro mě vždycky něco extra. A já jsem si tuhle příležitost nechtěl nechat ujít. Měl jsem tam jet na rok, v rámci firmy, a jako designer pro nějaký jejich film. Problém byla ale Rosie, rok je přece jen docela doba. Když jsem nasedal do letadla a viděl, jak tam tak stojí a má slzy na krajíčku, nějak jsem nevěděl, co říct. Do ruky jsem jí vtiskl ještě dárek, co jsem pro ni připravil. Zlatý přívěsek se srdcem, v němž bylo místo pro fotku. Sice nemám tyhle cetky rád, ale myslím, že jí to udělá radost. „Budu tu na tebe čekat, prvního prosince kolem šesté, určitě budu, slibuju,“ opakovala už po několikáté. Ani nemusela, věřil jsem, že tu bude čekat, ani jsem nezapochyboval. Jasně, že jsem jí věřil. „Pan Peat, ať se neprodleně dostaví do odletové brány C7, prosím.“ Jak já jí strašně věřil.
      Nevěděla jsem, jestli si dělá srandu nebo ne, když mi to řekl. Vůbec nikdy jsem si nemyslela, že budu muset být bez něj tak dlouho. A teď když máme ještě nový dům a já se o něj celý musím starat sama. Vážně jsem nevěřila, že to zvládnu. Aspoň budeš mít volnost, říkala jsem si, navštívíš starý kamarády, můžeš dělat, co chceš, utěšovala jsem se. Když mi na letišti ještě dal do ruky ten přívěsek, už jsem nedokázala dál udržet slzy. Ale já to zvládnu, říkala jsem si.
      Konečně přišlo jaro a já si našetřil na nové kolo. Mohl jsem jezdit v triku a roznášení novin mi zabíralo čím dál tím míň času. Byla to pohodička, jak jsem s oblibou říkal. Když jsem zatáčel kolem domu paní Kate, už z dálky jsem slyšel nějaký křik. Od paní Kate to ale rozhodně nebylo. Automaticky jsem hodil noviny na její rohožku a jel k domu číslo 23. Málem jsem hrůzou spadnul z kola. U domu byly přímo u zahrady dvě policejní auta a spousta lidí. Bylo tam spousta křiku a jeden z policajtů se s někým pral, dost lidí vypadalo opilých a celkově situace vypadala dost zmateně. V davu jsem zahlédl slečnu Rosie, jak se objímá s nějakou jinou dívkou, a vypadala opilá. Nevím ani, jak mě to napadlo, ale co by na to tak řekl její přítel, ale toho jsem tu dlouho neviděl. Dokonce jsem i zapomněl jí hodit noviny a jel jsem pryč.
      Bylo asi tak půl dvanácté v noci. Koukala jsem na nějaký akční film, i když jsem mu nevěnovala přílišnou pozornost, přemýšlela jsem o té zítřejší schůzce. Najednou jsem vedle u sousedů slyšela něčí dost hlasitý smích, nejspíš na zahradě. Nejprve jsem si řekla, že nebudu hned nepříjemná kvůli tomu, že se někdo, i když dost pozdě, baví na zahradě, ale když jsem uslyšela tříštění skla, přiběhla jsem rychle k oknu a rozhrnula závěsy. Venku na zahradě u domu číslo 23 byla skupinka několika lidí. Všichni se chovali dost podivně.
      Motali se, chvílemi zpívali. Taky jsem byla mladá, řekla jsem si. Ustoupila jsem sotva pár kroků a uslyšela jsem na zahradě křik. Znovu jsem se podívala z okna a jedna z dívek ležela na zemi a nějaký mladík do ní kopal. Popadla jsem mobilní telefon a ihned vytáčela policii. Jak se volání vytáčelo, prošla jsem kolem nástěnky, kde byl lísteček s číslem na pana Peata od vedle. Dal mi ho, kdyby se něco dělo. Zrušila jsem volání na policii a přecházela po pokoji. Je tohle to, kvůli čemu mi to číslo dával?
      Seděla jsem u stolu a bylo mi strašně. Měla jsem strašný pocit z toho, co se tu teď, když tu není Peat, děje. Měla jsem kocovinu, deprese a v domě to vypadalo, jak kdyby se v něm už několik týdnů neuklízelo. Zazvonil zvonek a já jsem s námahou vstala od stolu, přešla prázdné láhve od piva, poházené oblečení i rozbité nádobí, když tu se zvonek ozval znovu. „Už du, už du!“ zvolala jsem. Prudce jsem otevřela a přede dveřmi stál Cedrik. Čau, můžu dál?“ „Jo, ale jestli chceš něco k pití, tak tu nic není.“ „To je v pohodě, nic si nedám.“ Vzala jsem ho do ložnice, kde ještě alespoň nebylo na zemi rozbité nádobí a s očekáváním jsem na něj koukala. „Slyšel jsem, že máš prej teď trable.“ „Jo, to teda mám, vidíš snad, že by se mi vedlo fajn.“ A rukama jsem ukázala neurčitě za sebe. „Něco bych pro tebe měl a ...“ Když jsem viděla, jak z kapsy vytahuje pytlíček s bílým práškem, nevěřila jsem vlastním očím. „To si snad děláš prdel?“ „Chci ti jen pomoct ...“ Tak timhle mi ty chceš pomoct, jo? Hele vypadni, dělej, teď hned!“ „Klid, klid, už du, stejně ti to tu nechám.“ „Já to nechci, říkám ti, vypadni!“ Už mi docházela trpělivost. „Dobře, tak já si to vezmu, ale kdybys potřebovala, tak se ozvi, nezapomeň.“ „Di do hajzlu a už zmiz!“
      Už zase začínal podzim a po cestě kolem domu paní Kate, teď byla pod stromy spousta listí. Jako každý den jsem automaticky hodil jedny noviny na její práh, pokaždé v tento okamžik jsem si vzpomněl na tu melu, co tu toho jednoho rána byla v domě číslo 23. Dnes tu ale bylo ticho. Zahrada však vypadala velice neupraveně, jedno okno v patře bylo rozbité a ... dveře otevřené. Zastavil jsem se a znovu jsem se podíval. Skutečně byly dveře otevřené. Rozhlídnul jsem se po zahradě, jako bych snad čekal, že se stane něco, co celou situaci vyřeší. Bohužel nic se nedělo. Váhal jsem, zda radši nemám jet dál, ale přece jen, otevřené vchodové dveře. Sesedl jsem z kola, přeskočil nízký plůtek a šel po zahradě ke dveřím. V zahradě byla spousta odpadků a taky několik rozbitých lahví. Nakouknul jsem do mezery mezi dveřmi. Byl tam snad ještě horší nepořádek, než jsem si myslel. Spoušť bylo hodně slabé slovo. „Halo?“ zavolal jsem. Žádná odpověď. Přešel jsem do pokoje, kde byla převrácená pohovka. A za ní vyčuhovalo něco ... něco, co byla končetina nějaké ženy. Přešel jsem blíž a spatřil jsem slečnu Rosie. Vůbec však jako slečna Rosie nevypadala. Byla bělejší než kdokoliv jiný. Tělo samý šrám a byla dost spoře oděná. Skoro jsem nedýchal, když jsem ji tam viděl. Sklonil jsem se k ní a podíval se jí do tváře. Oči měla lehce pootevřené a něco dost nejasně říkala. Teprve teď jsem se jí podíval na ruce a rozbušilo se mi srdce ještě víc, jestli to vůbec bylo možné. V jedné ruce měla střep a na druhé měla viditelné pokusy o to, podřezat si žíly.
      Ráno jsem vstala jako obvykle a šla se připravovat na dnešní projev. Přešla jsem několikrát po pokoji a s hrdostí jsem si už představovala, jak dnes budu mít úspěch. Podívala jsem se z okna a viděla jsem, jak zrovna mladý James, můj roznašeč novin, odjíždí od mého domu, chvíli jsem ho pozorovala, jak se zastavil u čísla 23. Ta Rosie si teď počíná věru podivně. Rozhodně to s ní jde z kopce, pomyslela jsem si. Najednou James sesedl z kola, přeskočil zídku a šel k jejím dveřím. „Chce se tam vloupat či co?“ Sešla jsem po schodech a šla za ním k domu číslo 23. Počínal si také dost podivně. Přešla jsem zahradu a nakoukla dovnitř. Ve vedlejší místnosti stál James a k něčemu se skláněl.
      Najednou se za mnou ozval hlas paní Kate. „Co tu proboha ...“ Když jsem se otočil, a ona spatřila, k čemu se tu skláním, sotva ze sebe vydala: „Kriste pane...“
Bylo přesně prvního prosince. Šest hodin. Připadalo mi to skoro jako tenkrát. Vystoupil jsem z letadla a mezi lidmi hledal Rosie. Ne, nebyla tam. Prošel jsem letiště několikrát, ptal jsem se na informacích i čekal před dámskými záchody, ale nebyla tam. Rosie tady nebyla. Vzal jsem si taxi, usedl na zadní sedadlo a přemýšlel, co to má znamenat. Nakonec jsem se spokojil s nápadem, že chystá hostinu. Když jsme přijížděli k domu číslo 23, byl jsem nervózní. Srdce mi bušilo jako o závod. Zaplatil jsem taxikáři a otočil se k zahradě. Po chvíli jsem se otočil k číslu domu, protože jsem nevěřil, že tohle je moje zahrada. Byla to skládka. Teď už jsem nechápal nic. Zazvonil jsem na zvonek a čekal. Ještě pořád jsem doufal, že přijde nějaké vysvětlení toho všeho, ale nepřišlo. Nikdo mi nepřišel otevřít. Vytáhl jsem tedy klíče a otevřel si sám a nestačil se divit. V domě to vypadalo jak z noční můry. Ne, tohle byla noční můra. Myslel jsem, že ji někdo přepadl, ale nepřepadl. Myslel jsem, že to zvládne, ale nezvládla. Modlil jsem se, aby to byl jen sen, ale nebyl. Když jsem došel do kuchyně, našel jsem na stole telefonní číslo. Nevěděl jsem, proč to dělám, ale ihned jsem tam volal. Byla to jedna z jejích kamarádek. A vše mi popsala. Řekla mi, co se tu stalo. Řekla mi, co za to může a taky mi řekla, kde je teď Rosie. „Je teď na protidrogovém léčení ...“ Tahle odpověď mi osvětlila vše. Došel jsem do ložnice, kde zřejmě naposledy ještě spala, a tam jsem se zhroutil na postel. Spal jsem. Spal jsem hodně dlouho. Nevěděl jsem, jak se to mohlo takhle všechno zvrtnout, nevěděl jsem, proč mi nikdo nezavolal, a taky jsem si v duchu neustále snažil představit, jak se snaží si podřezat žíly. I když jsem nechtěl, neustále mi ta představa lezla do hlavy. Nakonec jsem po mnoha hodinách vstal a sešel zpět do kuchyně. Když jsem přecházel kolem převrácené pohovky, našel jsem zlatý přívěsek, co jsem jí tenkrát dal. Otevřel jsem ho s tužbou, ať tam najdu třeba alespoň moji fotku, ale našel jsem jen zbytek bílého prášku. Jen její umělý ráj, ten, který vyměnila za ten náš.



3. místo v kategorii POVÍDKA - Eva KOPCZYKOVÁ


O MOŘI ARGONSKÉM

Rozprostřelo se před vámi ohromné zářivé moře. Plane tisícerými jiskrami a svůj třpyt opět utápí v chladném závoji vln. Vítá svým šploucháním, rozmlouvá uklidňujícím šumem a z povzdálí lze zaslechnout i vážný, oduševnělý šepot. Hlubiny moří vždy skrývají tajemství, ale na tyto se váže pověst dávných dob, kdy se tvořily vodní nymfy, ozdoby moře. Podobaly se pozemským dívkám. Vodní živel však chtěl mít navrch a vytvořil si svou princeznu. Obdařil ji dlouhými havraními vlasy, bělostnou pletí, rudými rty. Kontrasty pak zjemnil vdechnutím křehkosti a nevídaně něžného zjevu. Svou líbezností předčila všechny bytosti, které se kdy na světě pohybovaly, i své mořské sestry. Kde ale moře úzkostlivě dbalo na čistotu linií, tam opomnělo vdechnout čistotu duše. Tak vznikla živoucí socha, nepřekonatelná ve své kráse, ovšem marnivá, nedbalá ostatních, jimi pohrdající. Zahleděná do sebe se nepovažovala za hodnou žití mezi sobě nerovnými, a proto se uzavřela do temné sluje. Nechat se očarovat její dokonalostí, oddat se jí, prý stojí lidský život. Jak důstojná cena! Takovou záhadu tedy halí moře Argonské! Ale mnozí lidé doposud nevědí, zda tomu věřit, či ne, jak tomu bývá u všech pověstí. A na tom moři se kolébá malá bárka. Veze mladého rybáře. Její vlastník patří do toho druhu lidí, kteří se své činnosti zasvětili, a ta pro ně pak představuje zdroj bezbřehé spokojenosti. Rybář proto nešetří úsměvy, labužnicky se protahuje, naslouchá hloubavému hlasu, v touze po osvěžení občas ponoří dlaně do příjemně chladivých vod. S mládím se snoubí i povznášející bezstarostnost a není se čemu divit, že tomu tak bylo i v tomto případě – vždyť mu jeho oblíbený živel skýtal tolik ryb. A je to právě bezstarostnost, která ponechává zvědavosti veškerou svobodu. Na jinochovu fantazii působil obraz sličné dívky nadmíru živě. „Co bude asi pravdy na těch povídačkách o temné sluji, kterými jsou opředeny argonské vody? Nymfa oplývající nadzemským půvabem, tak bezcitná, že v jejích osidlech zaniká tolik mladých životů? Lstivá kráska využívající lidské slabosti? Zakletá dívka v černé sluji, jež se nechce se nechat osvobodit? Jenže zakletá čím? Nenávistí, opovržením – ješitností nad svou omamnou krásou se sama uzavřela před světem…Nevěřím!“ A rybář se na konci tohoto přemítání, jež považoval za scestné, vždy zplna hrdla zasmál a zadíval se kamsi do dáli. Avšak myšlenka, vloudivší se již jednou do podvědomí, mu znovu a znovu tanula na mysl a pomalu tvarovala odvážné přání. „Jak nevšední by musela být bytost, která by mě jala do pasti po pouhém spatření … Není možná! A přece bych se rád oddal víře tomuto bludu. Toužím ji poznat. Moře samotné by se jevilo malinko pusté bez tajného pokladu. Není krom toho svatou povinností dobrého rybáře též prozkoumat své loviště? Měl bych vědět o každém jeho zákoutí! Mám snad zůstat slepý vůči nádherám, jež si možná schovává pro vnímavější? Ano, pokládám za barbarství lhostejně míjet perlu vod. Je to statečnost, co mě k tomu pohání, ne hloupost či nerozvážnost…Cožpak dokáže pouhý půvab soupeřit s vůlí a rozumem? Jsem si jist svou odolností vůči takovýmto nástrahám. A spoléhám na svou uvědomělost. Zanechala snad některá z dívek stopy v mém srdci?“ Rybář se slastně opřel o příď své loďky. Jak však najde tajemnou sluj? Lze ji vůbec vyhledat?
„Černá princezno, dokaž neochvějnou jistotu své krásy a zjev mi svůj příbytek!“ zvolal rybář, kterému nikdy nečinilo problémy se ozvat, trochu koketovat se sílou a zvukem vlastního hlasu. A v jistém vytržení náhlou myšlenkou ze svých slov pocítil cosi mystického; odhodlanost, s jakou výzvu pronesl, jako by do ní vnesla moc zaklínadla. A vtom se v dáli vynořila docela rozložitá černá skála.
Zdálo se mu to, nebo se snad se svým člunkem dostal do neznámých končin? Rybář se zachvěl. Příjemné zvuky racků, tříštění vln o překážky, šplouchání vyskakujících ryb, to vše nabralo jednolitou zneklidňující podobu, ztrácející se v sílícím dunění. Tato stránka moře ho překvapila, cítil hrozbu, cítil tesknotu, cítil vše, co lze obsáhnout v dobře míněném varování. Trochu ho zamrazilo v zádech. Ale v mžiku zaplašil plíživý pocit strachu. Předtucha? Nikoli! Vždyť se nemůže nic stát! Bude se držet svého plánu. Podívá se, zhodnotí a tím to skončí! Nebyl zvědavý? Nepřál si to snad? A dodávaje si takto kuráž se mladík blížil ke skále. Mohl se zříci, odvrátit se od svého nápadu, který tak dlouho zaměstnával jeho mysl, utéct, prchnout, třeba zbaběle, třeba v ponížení sám před sebou, ale s úlevou, odlehčením, zbaven břemena, jehož tíží by mohl být zavalen!
Skála je nadosah, větší a hrozivější, ale rybář se již rozhodl; nezdrží se svých hrdinských úmyslů, nenechá se unést liknavostí ještě na poslední chvíli a vplouvá. Je pohlcen stěnami jeskyně. Z jejich černě prosvítá stříbro, tmavý proud vody ho lehce unáší vpřed, světlo východu se zmenšuje. A z dobrodruha opadává strach, váhavost střídá údiv: tak tedy vypadá její říše! Zvláštní! Proč jí jen přisuzoval takovou děsivost! Stěny sice působí trochu cize, ale prostor, jež ohraničují, je prosycen tak omamnou vůní…Hrozivost? Ta se ztrácí v průhledném dýmu. Světlo východu se vzdaluje…Sotva ji uzří, otočí se zpět! Ale ona… tak sladce zpívá…je to přece její hlas? Záře stříbra, zprůsvitnělý dým, lahodný zpěv…Světlo se výrazně ztenčilo. Proud sílí, loďka pluje, úžina vybíhá v kruhovité prostranství. V něm plochý výběžek na loket pod chladnou hladinou a na něm bytost uchvacující svou křehkostí. Zpoza hedvábného šatu barvy antracitu se ladně míhají bledé nožky, úzká ruka třímá mušelínový hřeben, druhá pro něj pomalu klestí cestu dlouhými splývajícími vlasy. Pod jejich lesklou černí se rýsuje jemná tvář, štíhlá paže, zaoblené boky. Slabý proud si laškovně pohrává s rouchem lehkosti pavučiny, to vlálo a střídavě nechávalo proniknout běli stehen… Světlo východu se zužuje, mizí, čím dále od něj plove bárka. Její obličej! Musí uzřít její obličej, ne obrys! Pohleď na mě, tajemná krásko, jsem už docela u tebe, otoč se ke mně, pozdvihni svou hlavu . Ruce se zastavují, ustávají v česání dokonale hladkého závoje vlasů, vílí dívka obrací své čelo, odkrývá jej. Její tvář, měsíc vyloupnutý z nočního oblaku, svůdné hebké rty, růžový samet na andělském mramoru, k čemu ta temnota, to zlo! Nemůže být pravda! Široce rozevřená víčka, šperkovaná dlouhými řasami, ale ten pohled uhelných očí… tak nekonečně prázdný!
Kyne mu vznešenou rukou, podává mu ji, mladík překonává váhavost, očarován se dotýká té nelidské dlaně. Nymfa ho přitahuje k sobě, naznačuje pozvání. Chce, abych vystoupil, k ní, na plochou skalku pod vodou, kamenný zaplavený břeh, věnovala mi ručku, ona si mě přeje! Nemůže na člun, zahynula by dočista bez moře, svého stvořitele. Snesu trochu zimy, jen když probudím ty velké oči k životu, rozkřešu v nich oheň, je krásná, tak krásná! A tmavomodrá voda štípe, chladný proud jí přidává na mrazivosti, ale rybář si nevšímá, jak se třese, zcela jat svou žádostivostí. Jak pěkně se objímá útlý pás, jak příjemně lechtají bohaté vlasy černé princezny. Z jejích polibků jako by sál nektar, ona mu jemně víská vlasy, hladí krk, záda, voda studí, voda pálí mrazem, rybářův cit umdlévá, ale on přece ještě vnímá poddajnost toho výsostného těla nerozbitné křehkosti, tiskne ho k sobě, obtahuje dlaněmi jeho linie. Mohl by zpátky, ale až za chvíli, zatím pořád ještě vítězí rozkoš nad strádáním. Smysly slábnou, rybář se snaží potlačit krutý pocit chladu, křečovitě stiskne víčka. Počínají ho ovládat znehybňující účinky ledové zimy. Je nejvyšší čas! Prudce otevře oči a ustrne zděšením. Dívka odráží loďku daleko od břehu, vysmekla se mu za onu osudnou chvilku nepozornosti! Její pohled už není prázdný, čiší z něj tiché uspokojení a bezchybné rty se jí zkřivily do úšklebku. Nato nedbale mávla rukou na rozloučení, kolik samolibosti v tom gestu, a s pružností kočky skočila čelem vpřed do mořských hlubin. Rybář se ji snažil polapit, ale tělo, ztýrané zimou, mu odřeklo poslušnost. Znehybnělý zůstal zírat na místo, kde se za ní zavřela voda. Oblak vůně houstne, těžkne, dusí, přeměniv se v mlžný opar. Světlo východu zmizelo. Konec je nedaleko, ale on by naň vyčkával s úsměvem se zákeřnou dívkou v náručí. Nyní mu zbývá jenom trýznivá bolest, z níž mu není ušetřena ani kapka.
Bláhový rybář! Co jen čekal od toho setkání, proč ho lákalo pokoušet osud? Slunce pro něj přestalo svítit, moře šumět, život v nenávratnu. Život možná příliš klidný, příliš harmonický pro ubohého rybáře. Toužil po nových krásách, po zpestření, je viníkem svého neštěstí? Břemeno viny snímá mládí, a proto nesuďte tak přísně, měl bujnou fantasii, svým způsobem odvahu, nechal se zvábit. Neplivejte na jeho památku. Kdo je bez poskvrny? Vždyť za svou chybu, nedostatek rozumu a následně vůle, zaplatil nejvyšší daň. Sbohem, rybáři! Kdy jsi svým životem rozšířil pověst…nechť je poučením.


moře = život
rybář = člověk
bárka = životní cesta
sluj = závislost
dívka = lákadlo, pokušení k závislosti, prohlubuje závislost
ledová voda = ochromující vliv závislosti



3. místo v kategorii POVÍDKA - Filip NACHTMANN


DNES NAPOSLEDY

      Dopadl jsem na zem a byl jsem pryč. Skoncoval jsem s minulostí a nechal se unášet na úžasných vlnách začátku. Před očima se mi rozehrála inscenace tančících barev a tvarů a já je nechal tančit. Stále víc jsem se nořil do sebe sama, už nebyl svět kolem mě, nebyli ostatní a neexistovaly problémy. Jako bych je nikdy neměl. Ležel jsem a nemohl se nadechnout. Ale nevadilo mi to. Nevadilo mi nic, právě jsem plul na vlnách fantazie, adrenalinu a chemie. Někde v pozadí jsem si uvědomoval, že se mi zpod víček řinou slzy a to jen umocňovalo tu nádhernou euforii poznání. Celé tělo mi tepalo, chtělo se mi rozskočit se a vylétnout ven, někam vysoko.
      Začal jsem to milovat. Jistě, zpočátku jsem si říkal, že si dám jen občas, ale proč vlastně? Bylo to přece tak jednoduché. Všechno, co jsem dělal, jsem řídil sám. Nedal bych si, kdybych nechtěl, nebyl jsem přece nějaký feťák nebo tak něco. Jen jsem si občas pomohl k zábavě a utekl od problémů. Nikdy bych si nepíchl, tím jsem si byl jistý. Byl podzim a já šňupal tak dvakrát do týdne. Věděl jsem, že se nemůže vůbec nic stát. Byl jsem šťastný, já i moje dívka, nic nám nescházelo. Někdo by snad řekl, že to byla nebezpečná hra. Ale proč? Osud jsme měli pevně ve svých rukou…
      Sedím všemi zapomenut v rohu místnosti a třesu se. Kde sakra vězí? Vzala si poslední zbytek z dávky, co jsme měli. Vždycky to tak děláme. Ten, co se jde prodávat, si píchne, než odejde, aby všechno lépe zvládnul. Ale kde je? Proč mi nenechala aspoň trošku? Ona to má lehčí než já. Spí s těmi chlapy a já mám podezření, že se jí to občas i líbí, taky si ji vždycky vyberou ti lepší. Ty starý, zpocený ubožáky jsem poslední dobou musel udělat jen já! Kde je? Určitě koupila dávku a celou si ji nechala, nebo utekla a nechá mě tady chcípnout. Chce se mi hrozně zvracet, ale už nemůžu. Stejně není co, naposledy jsem jedl předevčírem. Chce se mi křičet, je tu zima a všechno se točí. Dívám se na levé předloktí a po tváři mi přelétne něco, co by se možná s trochou představivosti dalo nazvat trpkým úsměvem. Ruka mě strašně pálí. Zanícené rány na rozedraných žilách mokvají a já si z ruky vymačkávám hnis. Vlastně už to nejsou rány, ale rána. Jedna velká, rozervaná a tlející rána. Strhávám z ní zbytek zaschlého obvazu. Určitě o ni přijdu, dříve nebo později. Kde je? Už tu měla dávno být! Nevnímám čas, ležím na matraci, rvu si vlasy. Zvracím. Krev si hledá cestičky proleženou matrací a já už ani nemůžu vstát. Navíc slyším ten zatracený šepot. Vím, že mě pozorují, už dlouho. Čekají ve stínech na chvíle, kdy je mi nejhůř, a pak šeptají. Smějí se mi, vím to! Kdybych mohl, smál bych se taky. Jsem jen ubohá loutka a fet tahá za provázky. Kde je? Utekla mi s jedním z nich. Vím to. Určitě se jí to líbí, my už spolu skoro nespíme. Nejde to. Dívám se na injekční stříkačku, leží na malém stolku, posledním kusu nábytku, co nám tu zbyl. Je tam jakoby naschvál. Chci pro ni sáhnout, ale je tak strašně daleko. Svírá se mi žaludek a už skoro nevidím. Oči mě hrozně pálí. Tak to je to, po čem jsem toužil? Hledal jsem ráj, útěk od všeho, a našel jsem peklo. Peklo? To je jen slovo. Našel jsem něco mnohem horšího. Našel jsem zhnusení ze sebe sama, bezmocnost a vztek, našel jsem jen zatracení a ztratil všechno ostatní. Poprvé jsem šňupnul a přiblížil se k hranici. Poprvé jsem si píchnul a prolomil se led, zaplatil jsem si vstupné do Surového ničeho na pár let dopředu. Postupně jsem zabředl do bahna života tak hluboko, že dál už nemůžu. Propadl jsem sebedestrukci. Stále šeptají a ona nepřichází. Nechala mě tu s nimi samotného, plíží se a čekají na pravý okamžik, jsou jak hyeny, nedovolím jim, aby si mě vzali, skončím to sám. Vstávám a s vypětím posledních sil sahám po noži. Sedím, opírám se o zeď a chci přemýšlet. Ale nejde to. Šepot zesílil, blíží se. A ona mě tu nechala. Zahodila všechno, nechala mě bez dávky, i když ví, co to pro mě je. Už nikdy ji nechci vidět, je mi odporná. Mám chuť ji uhodit. Už dávno jsem překročil pomyslnou čáru, teď už se nevrátím. Sedím v rohu, malé schoulené nic, tlející nic, co možná kdysi bylo člověkem. S odpoledním sluncem přišly i první sluneční paprsky, které se odrazily od hrany ostří.
      Čekám. Za pár chvil už bude po všem. Klíží se mi oči, cítím, jak se ztrácím. Poslední zbytky vědomí zachytily dívku stojící ve dveřích, ze rtů jí právě vyprchával úsměv. Tak přišla. Rozběhla se ke stolku, sebrala z něj obvaz a začala mi stahovat předloktí. Ne, prosím nedělej to, nech mě jít. Už toho mám dost, chci utéct pryč, pusť mě. Plakala. Co jiného měla dělat? Ona už si svou dávku dala, o to víc byla schopna vnímat, kam jsme se dostali. Viděla před sebou ubohou trosku mladého člověka, který měl asi padesát kilo, i když by jich bylo třeba alespoň sedmdesát. Viděla někoho, koho snad milovala, jak leží bledý, pozvracený a s přeťatými žilami na studené podlaze v malé místnosti beze všeho, jen se starou matrací, stolkem a plynovým vařičem. Viděla všechny svoje tajné sny a představy, jak tu leží podupané v prachu, a věděla, že je už nevrátí. Věděla také, že ač jí je třiadvacet let, život pro ni pomalu končí, že nemá perspektivu.
      Rychle sáhla do kabelky a vytáhla dávku. Po chvilce nezbytných příprav mi zabodla injekci přímo do stehna, dávno věděla, že hledat kousek nezanícené žíly by bylo zbytečné. Svezl jsem se na zem a byl jsem pryč.
      Když jsem se probudil, měl jsem hrozný hlad. Seděla u stolu a usmála se na mne. Vstala a šla ke mně, protože věděla, že já vstát nemůžu. Byl jsem vysílený, ale bylo mi dobře. Na včerejšek jsem nemyslel, to byla minulost. Vzal jsem si dávku a najedl se. Objal jsem ji.
      „Večer si dáme poslední dávku a skoncujeme s tím. Jen večer a další už prostě nekoupíme.“ Jen večer. A možná zítra…



Zvláštní cena - Kateřina ŠKULAVÍKOVÁ


ZLATÁ KARTA

Prosím povstaňte. Soudce přichází. Případ číslo 16541/05. Obžalovaná Julia R. versus stát.

Soudce : „Slečno Julie, jste obviněna z krádeže nové kolekce od Versaceho. Cítíte se vinna?“

Julia : „Ne, pane soudce.“

Soudce : „Dobře, prosím povolejte obžalovanou, pane obhájce.“

Slibte, že budete mluvit pravdu, nic než pravdu, k tomu vám dopomáhej Bůh.

Julia : „Přísahám.“

Obhájce : „Co jste dělala v osudný den?“

Julia : „Po probuzení jsem začala můj obvyklý rituál. Vždyť to znáte.“

Obhájce : „Ne, neznám. Jaký?“

Julia : „Šla jsem si zkoušet svou novou kolekci od Gucciho. Už jsem měla na sobě svůj osmdesátý model, když v tom zazvonil telefon. Crrrr, crrrr. Zvedla jsem sluchátko: „Okamžitě přijeď. Přišla nová kolekce od Versaceho,“ ječela hystericky do telefonu má přítelkyně Britney. Oblékla jsem si tedy svůj 162. model - mám je očíslované a seřazené podle ročních období - a jela pro novou kolekci. A to byla ta osudová chyba! V tom spěchu a euforii jsem si zapomněla svou zlatou kreditní kartu. Byla schovaná v kapse u mých 258. kalhot. Ve chvíli, kdy jsem vstoupila do obchodu, jsem samozřejmě ještě nic nevěděla.“

Žalobce : „To vás však neomlouvá.“

Obhájce : „Námitka. Nechejte slečnu domluvit.“

Julia : „Takže vstoupila jsem dovnitř a vidím, jak se tam Brad P. a David B. perou o nové, musím říct dost sexy a cool džíny. Vběhla jsem do dámského oddělení. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Zbyly zde pouze desatery džíny a 28 topů.“

Soudce : „Co jste tedy udělala?“

Julia : „Co jsem asi mohla dělat. Popadla jsem všechny věci a hnala se k pokladně. Vtom mi podkopla nohu má rivalka. Asi nevěděla, že jsem se kvůli nakupování naučila karate. Dvěma chvaty jsem ji skolila k zemi a běžela opět k pokladně. Chystám se platit ... Ouha! Nemám čím! Náhle přiběhne má sokyně, obohacená o pěkně modrý monokl, a chystá se mi vyrvat mé oblečení. To jsem přeci nemohla dopustit. Vždyť bych neměla novou kolekci, byla bych out, všichni by se mi smáli.“

Obhájce : „Co jste tedy udělala?“

Julia : „To, co by udělal přeci každý. Popadla jsem všechno oblečení a utíkala pryč.“

Soudce : „Takže přiznáváte, že jste to oblečení ukradla?“

Julia : „Já jsem to nechtěla udělat. Byl to takový reflex. To by udělal každý!“

Soudce : „Prosím posaďte se a vyčkejte na rozsudek poroty.“

Soudce : „Předsedo poroty, došli jste k závěru?“

Předseda : „Ano, pane soudce. Obžalovaná byla shledána závislou na nakupování. Musí uhradit všechny zcizené věci a po dobu 5 let bude mít zakázáno se přibližovat k obchodům s oblečením.“

Julia : „Néééé. To mi nemůžete udělat. Já musím nakupovat. To nevydržím. Já se zblázním. Proč zrovna já? Už to nikdy neudělám. Jen mě nechte nakupovat ...“

Soudce : „Odveďte ji. Případ je uzavřen.“

© 2005 - 2011 Tomáš Cebula | KONTAKT | návštěv | funkčnost | XHTML 1.0 | CSS 2.1 | Valid RSS 0.91!