6. ročník - 6. května 2005


Vítězná díla

Kategorie Báseň

Kategorie Novinový článek

Kategorie Povídka



Báseň


1. místo v kategorii báseň - Lukáš BAJER


Pan Lesk a paní Bída


Uvažuje nahlas temná paní Bída:

Nebude, nebude již ptáků denních.


Nebude již nikdy ptáků denních,

jen v chladu noci zazní zpěv.

Za pestrých barev mého bdění

změní barvu lidská krev.


A nebude, nebude již žádných mraků.


Nebude již žádných mraků

a lidstvo suchem marně zahyne.

Až přestane věk slepých zraků,

právě tehdy náš čas pomine.


Stejně tak již nebude, nebude listů na stromech.


Nebude listů nikdy více,

květ nezmění se dále v plod,

až zastaví smrt naše plíce,

nadechneme hvězdných vod.


Přerušil slova Bídy Lesk:

Pokud něčeho snad, krutá Bído, nebude, pak nebude už smutných cest.


Nebude již smutných cest,

po nichž by se lidé rozcházeli.

Prsty v jedno semkne pěst

a řekne, jak jsme spolu zacházeli.


My lidé jsme barvami odstínů jemných

v zajetí času kruhového,

ve dnech nádherných i temných

vléváme se jeden do druhého.


Vysmála se pohrdlivě Lesku paní Bída:

Jen hledej krásu v lidské psýché,

A vypiješ do dna slzy zklamání!

A tváře lidí budou tiché,

jak sníh, co nedočká se roztátí.


Na Eridanu odplouvá náš z dubů vor,

usychá jabloň v plném květu,

ztrácejí se navždy štíty hor

a s nimi naše láska k světu.

Již rozplynul se světa sen

a tvá slova lidstvo neohromí.

A kdo chce být smutku ušetřen,

dá přednost žití v nevědomí.


Rázně promluvil pan Lesk na obhajobu lidí:

Tvá slova smrtící jsou, Bído, žár,

však naděje má stále žije.

Těch lidí je však jenom pár,

co před silou davu sebe kryje.


Milují paprsky Luny nejtenčí

a to je mi věru nejasné –

když dívají se sobě do očí,

tvrdí, že jsou stejně úžasné!


V těch lidech věci přetrvaly

na něž jsi, Bído, zapomněla.

Rozum, pravda, ideály,

jež nedají se vyrvat z těla!


Okřikla Lesk ironická Bída:

Rozum? Pravda? Ideály?!

Ty se staly tretkou bezcennou!

A navždy zmizly v času dáli,

jsou jen vyschlou vodou svěcenou.


Zkáza lidí je už jasná,

té není možno odolat.

Náš rozsudek je dávno napsán

a pozdě je se odvolat.


Stál si pevně za svým Lesk:

Byť je zima sebehorší,

vždy ji jaro přemůže.

Proto lidský život končí,

neb novému tím pomůže.


Konec zášti, konec neshodám!

Vždyť čeho se vlastně bojíme?

Zítřkem dnešek bude překonán,

když k tomu správnou cestu zvolíme!


Veškerá zmizí, Bído, Tvoje síla,

však zůstaň, budeš užitečná…

Neb mysl lidská není nikdy pouze bílá,

leč vždy je nádherná a nekonečná.


Uzavřeli hovor Lesk i Bída:

Dny zlé a dny dobré tak rády se střídají.

Vždy budeme, Bído, spolu bojovat.

A na lidech je, ke komu z nás se přidají.

Zda mstít se chtějí, nebo milovat.



2. místo v kategorii báseň - Lukáš HRDÝ


Vyplatím se


život v penězích pochovaný

nevyplatitelný

srdcem – uchovatelem hodnot


duše velebená

suše uvelebena

v blahu

bytu

bez oken

je slepá


touha po moci

zapomíná na

touhu pomoci

svému svědomí

vědom si citu soucitu


jsme schránkami na lidské zbytky

jsme bídou v bohatství oploceni

psycho logickou hrou

na embargo sebe-vědomí


právě zemřel člověk na hladovění

právě zemřel člověk na obžerství


jsem mrtvola

pracující

pro sliby

pro slibnou budoucnost

jsem mrtvola


mrtví neumírají

nechtějí oživit


a duše plápolá



3. místo v kategorii báseň - Lenka HAVLÍKOVÁ


Instantní


Četla jsem verše

O instantním světě

Bez snů a emocí

Kde dokonalost byla dirigentem

A my členové jejího orchestru


Četla jsem verše

O instantním světě

Do kterého nás zavřeli

Aniž si toho kdo všiml

A teď tvrdí

Že ztratili klíč


Četla jsem verše

O instantním světě

Z předsudků

Bez hormonů

A s kulmou na vlasy

Či s parukou

Která zakryje plešky nesvobody


Zasedání


Mikrofon

A poslední slovo

(Říká se přece:

TO NEJLEPŠÍ NA KONEC)

Dostali pořadatelé akce

(Stejně jako loni)

Jsou jimi lakota a sobeckost


V prvních řadách seděli vybraní hosté

Malichernost

Co Ti češe vlasy

Závist

Jež dala barvu Tvým očím

Bezduchost

Již smíme opěvovat

Nikomu nevadí

Že hloupost a krása zasedly místo zamilovanosti

A lásce ani lístek neposlali


Je to zasedání

Ve tvém srdci

A kdesi v koutě

Se krčí vzpomínka na bídu

A strach



Zvláštní cena poroty v kategorii BÁSEŇ - Magdaléna RYSOVÁ


Mít a dát


/ výběr ze souboru básní /


Nepoznané pravdy


kdybychom dali na všechny rady

babiček, pošťaček, strýců a tet

kdybychom hloupé chyby a pády

si nedávali na účet

pak

nač se vyvarovat chyb, které jsme nedělali

nač zmoudřet, když jsme neztratili rozum

nač nevěřit slovům, když jsme nepoznali lež

nač věřit, že nelžou nepoznané pravdy



Tolikrát

už bylo řečeno

tolik zamilovaných slov

tolikrát byla vyjevena

láska že se až

musím smát

jak v ouškách slečen

zní miluju tě

pořád stejně

a přece sladčeji a

stokrát jinak

když je to ouško




Novinový článek


1. místo v kategorii NOVINOVÝ ČLÁNEK - Michaela MUŽÍKOVÁ


Probuďme se !


Na jedné straně lidé, kteří odcházejí z McDonaldů, aniž by dojedli to, co si koupili. Na straně druhé ti, co čekají, aby mohli obrat kosti…. Každý se nenarodí do cocacolového světa Mickeymousů, každý nemá možnost sníst ročně

45 kg hovězího, 30 kg vepřového a 42 kg drůbežího masa…..


Tvrdá realita:

·  Výše zmiňovaný lesk se týká pouhé osminy populace. 800 milionů lidí žije v nejhorších podmínkách, jaké si lze představit.

·  HDP tří nejbohatších lidí světa se rovná součtu HDP 48 zemí.

·  V roce 1960 představovaly příjmy nejbohatších států třiceti sedmi násobek příjmů států nejchudších, v roce 2001 už to byl sedmdesáti čtyř násobek.

·  Na celém světě zemře každý rok 11 milionů dětí mladších pěti let z důvodů, kterým se dalo předejít (10 000 dětí umírá na průjem.)

·  V Zimbabwe připadá na jednoho lékaře zhruba 6 700 pacientů.

·  V roce 2001 trpělo fyzickým hladem 826 milionů osob, 325 milionů dětí nechodili do školy, jinak řečeno, připravovaly se na analfabetický život, (v té době již 854 milionů dospělých analfabetů žilo).

·  Na malárii zemřou ročně asi 3 miliony dětí, navzdory tomu, že existuje účinný lék, který stojí jen 5 dolarů. (Rodina to prostě nedokáže zaplatit.)

·  V Keni vydělává více než polovina populace necelý dolar denně. Léky na zmírnění průběhu nemoci AIDS si tedy může dovolit jen tisíc obyvatel, přičemž další tisíc jich denně zemře.

·  Obyvatelé rozvinutého světa žijí o 30 a více let déle než obyvatelé Subsaharské Afriky.


Je čas přiznat si, že rozdíl mezi světem bohatých a chudých je velmi dramatický. Země se rozdělila na dva póly a lidé nečinně přihlížejí tomu, jak se propast mezi jednotlivými společnostmi zvětšuje. A přitom by stačilo „tak málo.“

Jeffrey Sachs říká: „Uvědomme si konečně, že rozvojové státy si za svou chudobu nemohou samy, a adoptujme je. Leží většinou v tropickém pásu, tamější půda je neúrodná, produktivita je tedy logicky nízká. Jsou bezbranní vůči extrémním přírodním katastrofám, jako jsou například cyklony. Čelí mnoha infekčním chorobám a takových znevýhodňujících faktorů je více.“

V roce 2000 byla na summitu OSN vydána deklarace, v níž se vysoce postavení politici zavázali k boji s chudobou. Pokud chtějí dostát svým slovům, znamená to, že do roku 2015 musejí znatelně zlepšit životní úroveň zemí třetího světa. Píše se rok 2005 a tak se nelze nezeptat: „Nebyly to jen plané sliby?“

V lednu letošního roku ředitel Harvardského institutu pro mezinárodní rozvoj Jeffrey Sachs prohlásil: „Máme neopakovatelnou šanci. Během jednoho pokolení nebude na celém světě nikdo, kdo by musel žít v nouzi. Bohatí však musí investovat do chudých. Spolu s 260 experty jsem připravil historicky první plán na likvidaci chudoby…“

Zní to hezky, ale první překážkou je už to, že se s dotacemi tropických a subtropických zemí musí začít ihned. Odborníci totiž varují: „Pokud se bude Afrika rozvíjet tímto tempem, plán tisíciletí se podaří splnit nejdříve v roce 2165.“ Studie prokazují, že by stačilo chudým zemím přispět 50 až 100 miliard dolarů. Zdá se to hodně peněz, ale je třeba dodat, že roční příjem ekonomicky vyspělých států je zhruba 25 bilionů dolarů a například na zbrojení se každý rok vynaloží kolem 500 miliard dolarů.

Dr.Fidel Castro na mezinárodní konferenci v roce 2002 řekl: „Zbraně, jež se hromadí v arzenálu nejbohatších zemí světa, mohou zabít analfabety, nemocné, chudé a hladové, nemohou však zabít nevědomost, nemoci, chudobu a hlad. Mělo by se říci sbohem válkám, protože ty lepší svět nevytvoří.“

Můžeme tisíckrát slyšet alarmující čísla, sledovat dokumentární filmy, které natočil někdo zvenčí, či o problematice dvojí společnosti hovořit, avšak nic z toho nám nemůže zobrazit život tamějších obyvatel takový, jaký skutečně je. Zkusme alespoň porozumět následujícímu vyprávění, které má k pohádce daleko…


Život v Zimbabwe

Jedna mladá žena, která dnes žije v Anglii, vyprávěla svůj příběh pod krycím jménem Kate Johnson ženskému časopisu Harper´s Bazar. Svou rodnou zemi nazývá Živým peklem.

„Miliony žen a dětí jsou znásilňovány, trpí hladem a denně bojují o přežití,“ říká Kate plná vzteku, lítosti a bezmoci. „Ženy neměly vždy podřadné postavení, když jsem byla malá, chodila jsem s kamarádkami i na diskotéku, ale dnes tam na takové věci nemá nikdo ani pomyšlení. Ze země se během třiadvaceti let vytratila všechna radost, energie a zábava.“

Přestože Kate utekla do Anglie již před několika lety, zapomenout se jí nepodařilo. Na páchnoucí vodu, shnilá rajčata a papriky, kterými zoufalé matky krmí své děti, si pamatuje víc, než by chtěla. Dva a půl milionu lidí je nakaženo AIDS, Přes 6 milionů obyvatel trpí hladem, nezaměstnanost se pohybuje kolem 80% a průměrný věk, kterého se zde muži a ženy dožívají, je 36 let… „To je dnešní Zimbabwe,“ říká s posměchem a nenávistí Kate. „Když jsem navštívila New York, byla jsem v šoku. Ať mi někdo vysvětlí, proč na jedné straně hledají ženy jídlo na smetištích a na straně druhé si může průměrná rodina dovolit za jídlo a šaty utratit ročně 20 000 dolarů!“

Ke konci rozhovoru Kate podotýká, že by nerada působila jako nenávistný a zahořklý člověk. Říká, že by bylo hezké dodat, že bude lépe, ale ono nebude. „Těžko čekat, že by nějaká země poslala své vojáky. Nemáme ropu, diamantové doly, nemáme vůbec nic…“


Když jsme malí, známe život jen takový, jaký je u nás ve městě. Všechno ostatní je někde daleko, říkají nám, že existuje Bůh, který je spravedlivý, a my jim věříme, ale co pak, když vyrosteme? Možná nás stejně jako Kate napadá otázka: „Kde je Bůh, když malé děti pijí vodu z kanálu, spí na ulici a jejich matky prodávají tělo za kousek chleba?“



2. místo v kategorii NOVINOVÝ ČLÁNEK - Martin KOŽÍŠEK


Perspektiva sporů chudých s bohatými


22. 10. 2098   PO   15°C   přeháňky     ….

DALŠÍ FÚZE DVOU STÁTŮ

Obyvatelé ekonomicky nestabilní České republiky si včera v referendu odhlasovali připojení k Německé spolkové republice. Celkem bylo pro připojení 81,2% a proti necelých 9,5% obyvatel ČR. „Stejně jako před lety v Norsku a Mexiku dali obyvatelé České republiky přednost bohatšímu a kvalitnějšímu životu před národní hrdostí, nebo jak to mám nazvat,“

prohlásil prezident SRN Hans Jűrgen. Úplné začlenění České republiky do SRN se podle odhadů uskuteční nejpozději do dvou let. „Ekonomické začleňování prakticky již začalo, zbývají vyřešit spíše problémy technického rázu jako jsou například změny v legislativách obou států nebo hladký průběh demarkace,“ dodal s úsměvem Hans Jűrgen.


1. 12. 2099   ČT   8°C   jasno     ….

AUSTRÁLIE VEDE V AUTOMATIZACI ZEMĚDĚLSTVÍ PŘED SVĚTEM
V Austrálii včera zkrachovala poslední neautomatizovaná ovčí farma. Austrálie tak má první zemědělství na světě s dvouprocentním zastoupením lidské pracovní síly. „Objem produktů se zvýšil, náklady se postupně snižují,“vychvaluje si automatizaci australský ministr zemědělství Petr Herington.

7. 3. 2101   SO   20°C   jasno     ….

RADA SVĚTA: "NEZAMĚSTNANOST JE KRITICKÁ, BUDE HŮŘE
Tato slova jsou výsledkem historicky druhého jednání Rady světa v Berlíně. Její předseda Roman Navadov však novináře uklidnil slovy: „Ve většině států je na sociální síť dost peněz, že se nedá čekat značný pokles životní úrovně.“ Rada světa se shodla na tom, že příčinou tak vysoké nezaměstnanosti je mj. i automatizace. „90% pracujících je zaměstnáno ve službách. Ne všichni jsou však schopni udržet se v konkurenčním boji nad vodou,“ vyjádřil se zástupce SRN Fridrich Schulz.

3. 5. 2213   NE   29.5°C   jasno     ….

V USA VRAŽDÍ VLÁDA
Tisková agentura pro globální problémy EARTH včera večer prohlásila, že v hermeticky uzavřené Americe probíhá mezinárodní zločin vyvražďování obyvatel za účelem politického zastrašování. Podle EARTH byli popraveni lidé veřejně se přiznávající, že ve středečním mimořádném referendu o propuštění údajně zkorumpovaných poslanců a hlavně o odstoupení prezidenta Johna Williama Rolsona hlasovali pro okamžité složení funkcí všech sto dvaceti podezřelých státníků USA. „Počet popravených se pohybuje v řádu tisíců,“ řekl včera zdroj agentury, fyzik a filosof žijící neznámo kde, Martin Wallace. Mezi oběti těchto „politických vražd“ patří údajně i Sylvester Stallone VI., Joe Harington, ba i mexický senátor Marco Salvádes a dalších asi tisíc osobností z řad vědců, umělců, sportovců a politiků veřejně projevující nedůvěru Rolsonově vládě. Připomeňme si, že ve středečním referendu hlasovalo 83% občanů proti prezidentovi, který ihned po zveřejnění výsledků vyhlásil výjimečný stav a uzavřel letiště a přístavy celého kontinentu.

5. 5. 2213   ÚT   30°C   jasno     ….

V MADRIDU ZASEDÁ RADA SVĚTA
Nově zřízená tisková agentura pro globální problémy NIC NEŽ DEMOKRACIE (NND) informovala, že se kolem 8.hodiny ráno tamního času sjeli do 3.hlavního města EU Madridu na mimořádné jednání všichni členové Rady světa včetně prezidenta USA Johna Rolsona, který by se měl podle očekávání vyjádřit k situaci ve své zemi.

6. 5. 2213   ST   29°C   polojasno     ….

DEMOKRACIE OPĚT VYHRÁLA, CHUDINA JDE DO ULIC
Na tiskové konferenci bezprostředně po včerejším zasedání Rady světa v Madridu předstoupil sám prezident Spojených států amerických John William Rolson s projevem, ve kterém vysvětlil novinářům NND všechny podrobnosti týkající se sobotních zásahů americké armády proti asi tisíci domácích i zahraničních osobností. Obvinění předevčírem zrušené agentury EARTH o mezinárodních zločinech považuje Rolson za fatální nedorozumění a za další z projevů demagogického smýšlení některých skupin „narušitelů demokracie“. Podle prezidenta USA došlo v jeho zemi ke sprosté masové demagogii ze strany slavných lidí a tím i k pokusu o znečištění práva občanů svobodně se rozhodnout. „Zákon zakotvený v ústavě většiny moderních států světa včetně USA o objektivním rozhodování při referendu jasně zakazuje všem politickým i nepolitickým subjektům kromě státních mediálních společností jakkoli zasahovat do průběhu voleb. „Tento zákon najdete na straně 1225 v odstavci e sekce tři americké ústavy, pokud to nevíte. Bylo tedy nevyhnutelné uzavřít celou Ameriku a potrestat viníky,“ řekl Rolson. Ostatní členové Rady světa vysvětlení přijali. Úplný seznam všech 2027 popravených zločinců proti demokracii naleznete na straně A7 dnešní přílohy. Po tiskové konferenci se ještě zintenzivnily celosvětové protesty nepracující chudiny, které byly již tak dost silné. Hovoří se proto také o dalším mimořádném jednání Rady světa.

10. 5. 2213   NE   30.5°C   jasno     ….

KRVAVÝ MASAKR PROTESTUJÍCÍ CHUDINY
Na včerejším, v tomto týdnu již druhém mimořádném zasedání Rady světa byl schválen plán Deratizace, který obsahuje postup potlačení bouřlivých demonstrací nejnižší vrstvy trvajících už týden po celém světě. Neprodleně po ukončení jednání, které se konalo v Praze, se ve všech státech světa nařídilo násilné rozpuštění nepovolených demonstračních akcí. Výsledkem tohoto střetnutí „finančních zátěží“ proti chlebodárcům (jak byl plán Deratizace prezentován) je 630 000 mrtvých demon- strantů a 6732 obětí příslušníků ozbrojených složek. Ještě v Praze se k celé akci vyjádřil předseda Rady světa Marko Lippi: „Jak máme vyjednávat s lidmi, kteří chtějí změnu režimu a tím se vrátit někam do dob před rokem 2000?Akcí se zúčastnili vesměs nemajetní lidé, kteří pro společnost už nemají hlubší význam, proto můžu prohlásit, že ztráty na životech jsou vlastně jen z řad policistů a vojáků.“ Ve všech státech světa je na zítřek vyhlášen státní smutek za všechny padlé ochránce míru a pořádku.

10. 5. 2005   ÚT   19°C   déšť     ….

ABSOLUTNÍ ZÁZRAK: V ANGLII ŽIJE JEŽÍŠ KRISTUS
Celý svět dnes obletěla zpráva anglických úřadů o poutníkovi žijícím v Anglii v lese poblíž městečka Faringdon. Na jeho přítomnost v tamních lesích upozornil před dvěma týdny postarší manželský pár. Manželé oznámili na policii, že ve svém domě ubytovali starce s nadpřirozenými schopnostmi. „Stařík neměl žádné doklady, jen stále opakoval, že je Ježíš Kristus a ať porovnáme jeho DNA s DNA na Ježíšově Turínském rouše, které bylo ale uschováno ve Vatikánu,“ vyjádřil se velitel policejní stanice ve Faringdonu, kde staříka poprvé vyslechli. „Pan Ježíš je ale skutečně syn Boží, protože tu zázračně vyléčil tři podle doktorů nevyléčitelně nemocné a navíc má okolo sebe pořád něco jako svatozář. A tak jsme mu pomohli, předali jsme ho vědcům, kteří DNA skutečně porovnali,“ dodal další z místních policistů. „Je to zázrak, neumím si to vysvětlit, testy jsme provedli několikrát a stále jsme tomu nemohli uvěřit. DNA z Turínského roucha dva tisíce let starého je shodná s DNA faringdonského staříka,“ komentuje výsledky testů vrchní šéf národní laboratoře Henry Mils. „Ježíš Kristus je v současné době ukrytý naší vládou na přísně utajeném místě a odmítá rozhovory se světovými státníky i novináři,“ řekl na dnešní tiskové konferenci předseda britské vlády Tony Blair, který by měl dnes v poledne předstoupit před celý svět s proslovem.

12. 5. 2005   ČT   20°C   polojasno     ….

ABSOLUTNÍ ZÁZRAK: V ANGLII ŽIJE JEŽÍŠ KRISTUS

Dámy a pánové, bílí a černí, Evropané, Asijci, Američané, Australané, Antarktiďané a Oceáňané, chudí a bohatí, děti a dospělí, zdraví a nemocní, jmenuji se Martin Wallace a asi mě znáte jako Ježíše Krista. Já jsem totiž Ježíše s celým křesťanstvím vymyslel a sám ho i ztvárnil. Byl jsem, nebo spíš budu, filosof a fyzik narozený v roce 2170. Tehdy se uzavře voda nad nadějemi o spravedlivé společnosti plné pochopení, lásky, moudrosti a nakonec i radosti ze života obyčejných, většinou dobrých lidí.

Vytvořili jsme si peníze jako moderní nástroj směny. Stal se z nich však fiktivní podíl na moci. Peníze však začnou odbourávat morálku těch, kteří je vlastní i chtějí vlastnit. Hřejivý pocit nabité peněženky a miliono-vých kont zlomí i nejtvrdší charaktery. Nejsou to však peníze, ale jejich moc. Stejně tak každá moc je i moc peněz vlastně nemoc. Jestli existuje zlo, pak moc je jeho nejlepší zbraní. Moc je břemeno, které unese jen málokdo. Jestli to mám k něčemu přirovnat, tak třeba k prstenu z Pána prstenů.

A tak se generace za generacemi stávaly penězi čím dál tím víc posedlejší. Vytvořila se jakási elita, která generace za generacemi používala čím dál tím víc nemorálních praktik pro získání peněz. Až na drobné výjimky řídila společnost spíše nepřímo. To se však v mých dobách změnilo a tito superboháči ovládli politiku světových velmocí. Všechny peníze světa se prakticky shromáždily v úzkém okruhu lidí, kteří vyšli z ústraní a ovládli svět.

Ve snaze předejít těmto událostem jsem se rozhodl využít svého stroje času, o kterém nikdo naštěstí nevěděl. Potřeboval jsem změnit minulost, a tak jsem vytvořil ztělesnění dobra - Ježíše, který měl hlásat absolutní pravdu. Absolutno, které sice neexistuje, ale které začít existovat mělo. Jediná možná pravda vedoucí lidstvo k dokonalému soužití, říkal jsem si. Napsal jsem tedy Bibli, dal světu křesťanskou morálku, vytvořil postavu Ježíše se všemi divy a zázraky kolem něj. Bohužel ,a promiňte mi ty slzy, jsem se už za tisíc let přesvědčil, jak bláhově jsem si počínal. Má slova se sama stala prostředkem moci. Váš věk jsem důkladně studoval a usoudil jsem, že je poslední čas zastavit ten rozjetý vlak.

Ve všech lidech světa existuje něco dobra, nějaké světélko uprostřed tmy. Někdo ho má víc, někde je to světélko malé. Asi je to beznadějné, ale já se nevzdávám, a proto slyšte tahle slova šedivého starce do všech světélek v lidské duši promlouvajícího.

Za prvé si všimněte přímo okouzlující bezprostřednosti a naivity dětí, které jsou znakem morální čistoty. Děti věří v dobro a na pohádky. Dokážou mít upřímně rády, mají otevřené srdce a větší radost ze života. Proč jsou však děti přesvědčeny, že přijde princ a zachrání princeznu, zatímco dospělí předem vědí, že to není možné? Proč se rozčílenému šéfovi omluvíte, když mu vaše dítě řekne, že sprostě se mluvit nemá? Je to ze strachu, že s dětsky otevřeným srdcem jste zranitelnější. Strach je ale od toho, aby se překonával, a tak se zkuste i vy dospělí nadechnout, zavřít oči a dětsky věřit ve svět plný dobra. Zapomeňte na lži, intriky a tak podobně. Věřte tak všichni a svět se dobrým stane.

Za druhé jste příliš pyšní na to, jaké politické systémy uplatňujete. Celé mi to připomíná cestující na Titaniku, kteří nevěřili, že se potopí, i když už byl do poloviny zatopený. Máváte okolo sebe slovy jako utopické představy a tak podobně, ale představa, že bude hrstka lidí zvolených národem vykonávat moudrá rozhodnutí v jeho prospěch donekonečna je stejně, ne-li více utopická, než ostatní známé systémy. Bojíte se pokusů s rovno-stářským dělením, protože jste postrašeni socialismem. Socialismus byl ale neřízeným pokusem. Všem filosofům proto vzkazuji, ať se nebojí uvažovat o dokonalé společnosti jen proto, že se obecně tvrdí, že to nejde. Je to jako vzdát závod v polovině, protože jste zrovna poslední.

Za třetí vám chci osvětlit moji tezi o nemoci moci. Člověku zůstalo z dob Australopitéků mnoho instinktů. Jedním z nich je pud sebezáchovy, který nám velí zůstat u moci, protože mocní většinou přežívají. Jenže za tou mocí se ženeme tak důsledně, že pošlapeme to, proč jsme vlastně lidé. Zapomeňte na bohatství a chudobu, protože bohatství bude znamenat moc a moc je nezvládnutelná zbraň. Proto abychom se zbavili moci peněz, zrušme peníze. Proto abychom se zbavili moci vlád, zrušme vlády. Proto abychom mohli vlády zrušit, sjednoťme své názory do jednoho správného. Proto abychom našli ten správný názor, zaveďme si pravdu. Jako když se v matematice zavedlo, že jedna je jedna a nejsou to dvě, si zavedeme definici pravdy. Budiž pravda to, co dovede lidstvo bezpečně k soužití takového rozměru, že nebude na světě žádné moci a když ano, tak moci člověka jakožto nejsilnějšího tvora nad přírodou, ve které platí zákony primitivních tvorů. Pravda ale zároveň je, že tuto moc musí lidé brát jako těžké břemeno a podle toho ji využívat. Pravda by měla vést ke spokojenosti všech lidí. Proto aby byli všichni spokojení, musí být správné, aby lidé byli skromní. To platí pro ty, co jsou spokojeni jen s vilou a bazénem. Pravda musí být pro všechny prioritou a musí v ní věřit jako malé děti na pohádky. Co není pravda, je lež. Naučte se prostě znova žít.

Snad teď, když jsem vám objasnil důvody, proč nečinit tak, jak činíte, se konečně dočkám budoucnosti takové, že budu pyšný na to, že jsem člověk. Připadám si asi jako rodič poučující dospívající dítě, ale přesto věřím v moudrost lidské rasy.

Pro všechny lidi světa - Martin Wallace

______________________________________________________________________

Ohlasy světových politiků a filosofů najdete na straně A4 dnešní přílohy.



3. místo v kategorii NOVINOVÝ ČLÁNEK - Klára AJMOVÁ


Lesk a bída tohoto světa


Vycházíme-li z předpokladu, že lesk pro nás znamená bohatství a bída chudobu, potom jistě mezi nimi existuje jakési pojítko a tím je závist. Dokonce ne vždy platí, že chudí závidí bohatým. Jsme-li schopni představit si bohatého, zazobaného podnikatele, ovšem tvrdě pracujícího, s hlavou plnou starostí o zaměstnance a důchod, lze snadno pochopit, že takový zabezpečený člověk lehce začne závidět, často s jadrnými výrazy nevole a zpěněnou krví v těle, lidem bez práce, a tudíž bez starostí. Anebo ještě lépe chudým Afričanům, kteří si obdělají to svoje políčko, dojdou pro vodu a zbytek dne se sluní na poušti.

Ve vyspělých zemích, tedy v těch blyštících se, zabalených do lesklého oparu vysokého DPH, existenciální jistoty a pocitu, že si mohou dovolit vše, se každý den opakuje ten samý kolotoč. Ráno se všichni pěkně nasnídáme (pokud nezaspíme), vyjdeme před svou nedobytnou vilu nadopovanou elektronickými lahůdkami, nastartujeme auto (nejlépe BMW, Mercedes či Chrysler, aby měli sousedé co závidět) a vyjíždíme do práce. Zatím ještě s celkem dobrou náladou. Pokud na sedadle spolujezdce najdeme vyhrávající minimobil (velikost mu neubírá na kvalitě ani na ceně, ba právě naopak) a přijmeme hovor, naše nálada rapidně klesá. S mizivou šancí na zlepšení. Po celý den zamračení, vystresovaní, spěchající lidé vyřizují svoje zakázky. Večer jsou rádi, pokud z narvané lednice vytáhnou něco malého a narychlo zhltnou šálek kávy. Usínají s palčivou myšlenkou na další ranní vstávání.

Chudý Afričan také ráno vstane. Možná i něco posnídá (tedy pokud je co). Ovšem místo auta tak maximálně odežene velblouda či osla, somrujícího u dveří o kousek maniokové placky, se slovy: „Nečum, žral si včera.“ Je-li pole sklizeno, jede na trh. Snaží se něco vydělat. Zatím si žena s kupou dětí udělá celodenní výlet pro vodu a večer se všichni sejdou u stolu. Shledání jsou o to veselejší, jestliže na stole leží něco k snědku. Celý den prožijí relativně v klidu, na sluncem prohřáté (řekněme až vyprahlé) zemi. Tatínci jsou rádi, že si mohou na trhu popovídat s kamarády bez slídivých očí manželek. Ty jsou šťastné, mohou-li se starat o děti a domácnost.

Stále se Afričanům a ostatním rozvojovým státům snažíme pomáhat, aby se i nad jejich krajem vznášel ten lesklý opar. Ale je to správné? Proč je učit hektickému životnímu tempu? Proč stavět kouřící továrny, nevzhledné panelové domy, proč zakládat skládky? Proč chtít, aby byli všichni stejní jako my? Třeba jsou šťastní ve svém státečku, se svou rodinou a každodenními povinnostmi. Jejich lesk není viditelný okem. Je ukryt v duších plných radosti, přátelství a lásky (tipuji podle počtu dětí). My z toho tzv. vyspělého světa jsme vlastně hrozně chudí. Opravdové lidské hodnoty se vytrácejí a zbývají jen peníze a moc.

Chceme-li být úspěšní, bohatí a celí život finančně zabezpečení, tím pádem oslňující svým leskem, měli bychom být lesklí po všech stránkách. Nezapomínejme na své blízké, radujme se trochu ze života a nemysleme stále jen na práci. Peníze jsou sice důležité, ale ne nejdůležitější.



Zvláštní cena poroty v kategorii NOVINOVÝ ČLÁNEK - Eva HAŠKOVCOVÁ


Lesk a bída tohoto světa


Když se zamyslím nad tímto tématem, možná bych měla psát o lidech smetených vlnou tsunami, o obětech válek,… a na druhou stranu o milionářích, vozících si svá ctěná pozadí v limuzínách …

Netroufám si ale hodnotit jevy a pocity, které jsem sama nepoznala, a komentovat důsledky, jejichž příčiny mi nejsou známy.

A proto mi, prosím, dovolte zamyslet se (možná trochu sobecky) alespoň nad tím, co dnešní svět přináší mně samotné … a co já jemu?


Byl mi dán život – jako pavoukovi ochmýřené nohy, rozechvívající hebká vlákna, vedoucí k dalším životům…

Život v zemi, v níž sídlí mír, a přitom spousta lidí nadává na poměry.

Mám možnost se vzdělávat, provázenou leností.

Mám všechnu sílu mládí, společně s leností.

Mám možnost cestovat, se zavazadlem lenosti.

A strachu.

Mám řeku všedních dnů

a pevné boty šité z touhy, kterými se touto stokou brodím.

Vlastním sbírku nočních snů a ty mě znají lépe, než já sama.


Nadevše si cením svobody- a z hrůzy ze samoty jsem k sobě na cestě životem připoutala lásku- a společně s ní ještě větší obavy.


Přivlastňuji si hrstky vědomostí, které zapomínám ihned po písemce.

Mohu se pochlubit regimentem virů, jež mi umožňují se čas od času stranit světa.

Ukrývám doma balíček karet, pevně zamčený strachem dozvědět se osud.

Zůstalo mi pár smutných vzpomínek, s jejichž pomocí si dokážu uvědomit dnešní spokojenost.

Nosím po kapsách pár knoflíků, pro případ, že bych potkala kominíka.

Přitom bych se tolik chtěla dívat na svět moderně.


Mám dvě zdravé ruce, kterými bych tak ráda pohladila celou tu naleštěnou bídu světa, a k tomu vidoucí tvář, jíž dá mnohdy tolik práce se jen usmát …




Povídka


1. místo v kategorii POVÍDKA - Martin PAVLÍK


Srdce


Ležím sám, zahrabán ve špinavé látce a zbytcích novin, mezi popelnicemi. Roztrhané oblečení mne nedokáže zahřát a má poslední cigareta je předzvěstí dlouhé noci. Pohodím prázdnou láhev vodky dál od sebe, jako bych se chtěl zříct svého osudu. Osudu, který mi přidělil někdo, koho musím nenávidět, někdo, kdo se jen baví nad marností mého bytí. Pach alkoholu se mi vpíjí do šatů a dává povel mým nejbližším, švábům a krysám, aby mne navštívili. Miluji jejich společnost, jejich lásku, když mne ve spánku tajně navštěvují a ochutnávají mou kůži. Jsem jen šedou masou, jeden z mnoha, co Vás prosí o malou almužnu …

Kdysi tomu bývalo jinak, míval jsem jméno, práci a snad i rodinu. Je to tak dávno, nedokážu oddělit vzpomínky od mých snů. Možná jsme se potkávali v restauracích, na autobusových zastávkách, na úřadech a nebo ve vchodu Vašeho domu. Snad jsem vypadal jako Vy. Dávám lahvím alkoholu polibky již tak dlouho, abych utlumil svůj smutek, až jsem zapomněl jeho příčinu. Vím jen, že stále je a dává mi důvod znovu polknout trpkou příchuť vodky a vodka mi dává důvod zítra se znovu probudit. Jsem sám se svým smutkem, jehož zvu nejlepším přítelem. Jsem sám, bez minulosti …


Živím se všemi pracemi ulice. Na zakázku sháním schovávané nebo ukryté předměty. Mám talent na hledání a stačí mi, když mi tato práce zaplatí několik nezbytností pro můj život. Stalo se již rutinou, že za donesený poklad dostávám pár cigaret, láhev levného vína a bochník chleba. Snad kvůli mým nízkým požadavkům jsem se stal tak vyhledávaným detektivem pátrajícím po ztracených věcech. Lidé za mnou chodí, když hledají své děti, zatoulané psy nebo svaté grály.

Do mého domova z papírových krabic dolehl zvuk pevných bot. Takových, které klapají po parketách na plesech zbohatlíků a lidí řídících Vaše životy z bezpečí nejbližších stínů. Mé pomalé, opilé pohyby mi dovolily pouze naklonit hlavu na stranu, abych koutkem oka zahlédl drahé kalhoty a ebenovou vycházkovou hůl. Zavřel jsem svá víčka a snažil se zahnat tu noční můru, kdy už pro mne přichází smrt a vede mne do nebeského ráje. Do ráje, kde najdu svou minulost a budu s ní pít. Ta představa mne hřála více než tlustá deka, kterou jsme dostávali od slušných bezstarostných babiček. Zahřátý svou noční můrou jsem usnul.

Bolest hlavy mne přinutila pomalu otevřít oči. První věc, kterou jsem spatřil, byl bílý strop. Vůně borovicových obkladů stěn provokovala můj nos. Už jsem snad v ráji? Sedám si na pohodlný gauč a rozhlížím se kolem sebe. Hledám cestu pryč, zpátky do zasněžené Prahy, do bezpečí kanálů. Nemám rád bohaté místnosti. Svírá se mi hrdlo, když vidím kýčovité obrazy pověšené na stěnách, drahé medvědí kůže na zemi, zdobený nábytek a huňaté koberce. Nikdy jsem nepochopil, proč bohatí lidé tento přepych chápou jako nutnost, potvrzení jejich statutu mocných. Já tyto jejich věci jen buď hledám nebo vyměním za něco užitečnějšího. Straním se bohatých lidí, vlastně mě ani nepustí k sobě. Mají kolem sebe nepropustnou bariéru utkanou ze sítí svých vlivných přátel, peněz a hlavně vlastní namyšlenosti. Já vidím pravdu a umírám na studené zemi, oni žijí ve lžích a přetvářce, proč tedy přežívají v měkkých postelích s nebesy?

Z myšlenek mne vytrhl zvuk otevírajících se dveří. Mladá služebná s tváří znechucenou pohledem na tu špínu před ní mi pokynula, abych ji následoval. Opravdu jsem ji litoval, že se na mne musí dívat. Již pěkných pár dní jsem strávil hledáním černého jednorožce ve stokách pod Žižkovem. Mozek mne bolí při cvakotu jejích střevíců. Nosí se s jistotou, že její budoucnost v roli podobné mé je nemožná. Nosí se s jistotou mládí a nesplnitelných idejí. Konečně se zastavila na konci dlouhé chodby s perskými koberci. Stojí u obrovských dveří z černého dřeva a s ostychem zaťuká. Usmívám se, když vidím, jak se ustrašená dotírá pozornosti svého pána. Hromové „dále“ se ozve za dveřmi. Dveře se otvírají, aby mne vtáhly do temné místnosti. Místnost bez oken, osvětlená pouze zlatými svícny a hořícím krbem. Vstupuji dovnitř za svým hostitelem, aby zavřená brána jiného světa změnila můj život navždy.

Znáte-li nějaké místo, o kterém můžete s naprostou jistotou říci, že je tajemné, strašidelné a přitahující zároveň, budete chápat, jak jsem se cítil, když jsem vstoupil.V ten okamžik, kdy Vás obklopí černota a stojíte na místě své vlastní vraždy. Podobně se musel cítit Dante ve svém Pekle. Přišel jsem do středu místnosti a směle se posadil do křesla z jeleního paroží. Můj hostitel seděl za těžkým dubovým stolem a jeho tvář mu odkrývalo jen několik paprsků pohasínajících svící. Byl to starý člověk, oblečený v drahém obleku ze zašlých dob, černé košili a krvavě rudé kravatě. Jeho vrásčitá tvář se upírala mým směrem. Seděl jsem fascinován jeho modrýma očima. Očima, ve kterých jsem spatřil utrpení a bolest spolu s chtivostí. To ticho, které mezi námi panovalo, mne trhalo na kusy bolestí, i když trvalo pouze několik vteřin.


„Dobrý den, dovolte mi prosím, abych se představil. Jmenuji se Ježíš Wilmer, jsem pánem tohoto domu. Bohužel ještě stále neznám Vaše jméno …“. Ta dlouhá pauza za jeho slovy asi znamenala, abych doplnil své jméno, jen kdybych si ho pamatoval a nebyl tak fascinován jeho hlasem. Tak smutný a věčný, jakoby odraz mých snů, jako člověk, kterému prozradíte vše.

„Já, já nepamatuji si své jméno.“ Konečně jsem to ze sebe vypravil s pohledem stále upřeným do jeho očí. Topil jsem se v nich a již se nikdy nechtěl zachránit.

„To nevadí, vlastně se to stává i výhodou, budu Vám říkat pouze detektiv. Hledáte snad ztracené věci? Byl jste mi doporučen mým dávným přítelem, pro kterého jste kdysi hledal jeho plyšového medvídka s odtrženým uchem. Kdo by věřil, že bude uvězněný za mřížemi věznice … Ale omluvte mou nevychovanost, nic jsem Vám ani nenabídl – Něco k pití?“ Jeho ruka se vymrštila ke skříni za ním a pouhým zatažením za kliku tak odhalil můj ráj. Bar se na mne usmíval a odraz svíček od skleniček na šampaňské mi v tu chvíli přišel půvabnější nežli stovky žen. Překvapila mne jeho obratnost, když starými prsty hladil láhev staré whisky. Hbitě odléval mou míru do tlusté sklenky. Podal mi ji. „ … našel jsem Vás na ulici a přivedl sem, protože mám pro Vás práci. Potřeboval bych najít něco do mé sbírky, prosím následujte mě.“ Při těch slovech se zvedl od stolu, opřen o svou ebenovou hůl. Vypadal jistě, jako je opuštěný v poušti jistý svou smrtí a vězeň jistý svými hříchy.

Šel jsem za ním prázdnými chodbami se sklenkou pevně sevřenou v ruce. Stíny si pohrávaly s mou fantazií. Nad Wilmerovou hlavou poletovali andělé, aby zas prchali před rytmem jeho střevíců a dopadů hole. Šel jsem jak omámený temným kouzlem. Následoval jsem ho jako na obojku upleteném z mých tužeb, aby alespoň on již změnil můj život. Jediná myšlenka se mi pořád vrývala do paměti – udělej, prosím, ze mne jednoho z těch, kdo žijí ve lžích a dostatku. Zastavili jsme se v malém salonku s výstavními skříněmi. Podobaly se těm z cukrářství, které denně malé děti špiní svými dlaněmi. V každé z těchto vitrín bylo několik zvláštních předmětů, vždy položených v černém hedvábí s malým popisným štítkem.

„Tyto předměty jsou mým životem, mou vášní. Zasvětil jsem jejich hledání spoustu let a peněz. Ale to asi nepochopíte, touhu bohatších dávat dohromady krásné věci. Podívejte se třeba sem …“ ,ukázal holí na několik černých per, podobných havraním. „ … jsou z křídel anděla, objevil se pouze jednou zde v Praze a kus z jeho křídel mne stál v přepočtu malý zámek a několik životů detektivů,…podobní lidé jako Vy. Doufám, že se nehněváte, ale jistě uznáte, že jste snadno nahraditelným …“ V tom jsem mu musel dát za pravdu, takových lidí jako já existují stovky jen v tomto městě. Odhalil jsem pouze svůj zažloutlý úsměv a odpověděl podřízeným tónem: „Nezlobím se, ta křídla jsou vskutku nádherná“. Stařec podpořen mým zájmem pokračoval dál. „ … a tohle – oči koně Alexandra Velikého, spolu s krví …“ Ukazoval zas na skleněný džbán plný mnohobarevné tekutiny, kterou proplouvalo něco, co jsem nechtěl identifikovat.

Celá jeho přednáška trvala velmi dlouho a normálnímu smrtelníku by přišla velmi nudná. Ne však mně, který dokázal ocenit těžkou dostupnost těchto věcí. Stařec mi ukazoval části těl bájných zvířat a artefakty ze zašlých dob, občas ukázal nějaké obzvláště cenné věci, jako například malíček sv. Jiří nebo Jidášův stříbrňák.

„ … a proto jsem Vás vyhledal. Jak vidíte, své sbírce obětuji vše, ale jeden kousek mi stále chybí. Ten kousek vyhledáte a přinesete mi, ať to již stojí cokoliv. Chci po Vás, abyste mi nalezl poslední „ dobré srdce“. Odměnou Vám bude vše, co vypijete a vrácení ztracených vzpomínek. Vlastně část paměti Vám mohu vrátit již teď, jako zálohu, abych Vás motivoval k dobré práci“. Hloupě se na mne usmál a rozklepanou rukou mi podal zaprášenou knihu. Na jejím obalu bylo napsáno pouze DENÍK. Souhlasil jsem a odešel za „srdcem“. Práce se mi hodila, měl jsem už žízeň …


Pršelo, schovával jsem se pod nákladní rampou supermarketu a špinavými prsty jsem zkoumal rub knihy. Nemohl jsem se odhodlat ji konečně otevřít. Bál jsem se toho, co uvnitř najdu, co mě povznese, nebo naopak srazí dolů. Klubko hadů by mi bylo příjemnější v rukou než můj deník. Zavřel jsem oči a otevřel své vzpomínky. Chvíli jsem seděl ve své tmě a čekal, až z nich vyleze démon, který mne vezme do pekel, marně. Zapálil jsem si znovu mou poslední cigaretu, kolik posledních jich již bylo, a za zvuku dopadajících kapek deště jsem začal číst o svém životě …


Kdysi jsem miloval. Sedávala vedle mne s hlavou opřenou o mé rameno. Pohrávala si s mými prázdnými dlaněmi a snila o tom, jak je spolu zaplníme zlatem. Snila o rodině a o štěstí. Její přání byla natolik silná, že jsem jim uvěřil i já. Byly to nádherné dny, kdy jsem měl pocit, že někomu na mně záleží, někdo mne potřebuje. Dokud i ona nezjistila, že štěstí a peníze jsou dvě odlišné věci.

Vstupenkou do světa vyplněných přání a dokonalého světa se jí stal výtažek z mandragory a injekční jehla. Čím dál více se schovávala tam, před realitou, ve svém bezpečném místě, kam nikdo jiný nemůže. Ale mělo to jen jednu chybu, v tom světě jsem chyběl já. Záviděl jsem jí její štěstí, ale neměl jsem sílu jí ho nedopřát. To ,co mi vyprávěla, vždyť o tom jsme snili společně. Věděl jsem, že nikdy nebudu natolik bohatý, abychom si své sny mohli dopřát. Byl jsem rád, že alespoň ona nalezla svůj soukromý ráj … Trávil jsem den u stolu s kávou a ranními novinami, sledoval, jak se mi před očima ztrácí. Rozhodl jsem se ji učinit nejšťastnější ženou dřív, než mi zmizí navždy. Odešel jsem do nočních ulic a vyhledal vývěsní štít alchymisty. Dřevěná deska s odlepujícím se plakátem se houpala ve slabém větru, který si pohrával i s mým kabátem.

Zaťukal jsem na malá vrátka a přišel mi otevřít zakrslý mužík, spíš skřet. Jeho bradavičnatý nos byl podivně zkroucený a pleš mu k charismatu také zrovna nepřidávala. Oblečen v kovářské zástěře a rudých pracovních šatech vypadal jako permoník. Vznášela se nad ním vůně stáří a zkušeností. Jen jeho pohled byl šílený, prořezával mne, jako by hledal skvrnu špatnosti, kvůli které by přede mnou mohl zavřít svou rozpadající se branku.

„Pojďte dál a zavřete za sebou dveře …. Jak Vám mohu posloužit?“ Zavedl mne do natolik malé místnosti, že jsem musel stát shrbený, abych se neudeřil do hlavy. Musel jsem se ovládat, abych kvůli pachu síry a chemikálií nevyběhl ven na čerstvý vzduch. Všude kolem stěn byly postavené malé zkumavky, lavory, zavěšeny usušené byliny a uprostřed toho všeho stál obrovský kotel. Nespočet trubek z něj utíkalo ke stropu, kde se ztrácely v neprůhlednosti betonu. Jiné zase přiváděly různé tekutiny. Ozývalo se neustále kapání tekutiny a praskání ohně.

„Na co je ten kotel?“ Otázka mne napadla tak rychle, že jsem ani nepřemýšlel o její zdvořilosti. Tehdy mi ještě nepřišlo obvyklé, že přece každý alchymista má doma v pokoji kotel. Patří to k nim jako dětská puška k malému chlapci. Byl jsem tehdy tak mladý a nezkušený, první rok ve velkém městě.

„Pálenka, dáte si se mnou?“ Vypadalo, že má otázka mu spíše dala příležitost něco oslavit. Oči blázna sjely do rohu místnosti po dvou mastných sklenkách. Jen představa, že se toho špinavého skla dotknu a budu pít pálenku, po které bych dozajista oslepl, mi dodávala chuť zvracet.

„Ne děkuji, já nepiji …“ Nechápu, proč ze mě tehdy ta slova zněla tak hrdě. Cítil jsem se natolik silným, když jsem se podíval na toho malého zakrslého opilce. Tehdy jsem ještě nechtěl zapomenout. Tehdy jsem neutíkal před svým smutkem a výčitkami svědomí. „ … vlastně bych spíše ocenil výtažek z mandragory, všechen co máte. Zaplatím krví“. Souhlasil, a tak jsem si u něj doma ve vaně podřezal žíly, abych mu daroval kus toho nejcennějšího, co jsem měl, kus sebe. Postaral se pak o mne, zavázal rány a odvedl mne domů, kde jsem měl čas se za několik dnů plně vyléčit. Spal jsem klidně, pod mým polštářem byla celá láhev esence, kterou má láska milovala více nežli mne.

Tělesné rány se zahojí, za pár dní jsem byl schopen ji již obejmout a předat jí dárek s růžovou mašlí. Netrpělivě ho rozvázala svýma hubenýma rukama. Poklad vykoupený mou bolestí se jí třpytil v prstech. Tehdy to byl poslední okamžik, kdy jsem ji viděl šťastnou. Snad na chvíli jsem zahlédl i kus tak schovávaného citu ke mně, myslel jsem si, že vše bude znovu v pořádku. Sedl jsem si ke stolu ke svému šálku nedopité kávy a sledoval ji, jak se tváří, malé dítě s dárkem na své narozeniny, s tím, po čem již tak dlouho toužila. Usmál jsem se a začal číst noviny.

Předávkovala se, tak mi to vysvětlovali doktoři. Já jsem ale doufal, že jen zůstala ve světě, který na ni byl milejší než ten náš. Má láska na mne tam někde čeká a já jednou přijdu za ní. Schovával jsem se v ulicích před jejím stínem. Ukrýval jsem se před její tváří, kterou jsem viděl v každém odrazu světla a na každé fotografii. Začal jsem pít, abych zapomněl na ni, na smutek, na naši minulost …


Mrštil jsem deníkem do plnící se kaluže. Slzy mi stékají po tvářích a nemohu si vysvětlit,proč jsem kdysi udělal takovou hloupost. Štěstí jiného člověka vyměnit za své vlastní. Nikdy jsem netušil, jaký smutek nosím a již nikdy bych ho nechtěl poznat. Zabalil jsem se do černého kabátu upleteného z mých snů a vykročil za mým zaměstnavatelem. Deník leží v kaluži a voda smývá inkoust tak, jako já jednou znovu smyji své vzpomínky. Znovu zapomenu, takovou bolest nikdo nemůže nosit sám, dobrovolnou ztrátu milovaného …

Zaklepal jsem na těžké dveře. Otevřela mi služebná, bez úsměvu mne dovedla ke svému pánu. Směle jsem vkročil dovnitř místnosti plné peněz, které jsem nikdy neměl. On měl za svůj život tolik možností být šťastný a nikdy toho nevyužil. Místo toho se obklopuje věcmi, které mají hodnotu jen pro pár bláznů jako je on. Pro pár lidí, co raději prodali své emoce a štěstí za lži a pohodlný život.

Stál jsem před ním, odhodlaný. Usmál se na mě, čekal na poslední chybějící článek jeho dokonalosti, poslední prázdné místo ve vitríně. „Nalezl jste to,o co jsem Vás žádal, našel jste poslední dobré srdce?“ Jeho oči již nebyly tak přitažlivé, netrpělivě kmitaly po mé postavě a hledaly ve všech záhybech kabátu, uvažovaly o každé kapse a možné skrýši. Hledal v mé tváři náznak činů, které ucelí jeho život. „Našel jsem, oč jste mne žádal, vezměte si ho, ať již to máme za sebou … „


Z ebenové hole se stal nůž. Rozhalil jsem svou hruď a nabídl poslední „dobré srdce“ tomu, kdo ho potřeboval mnohem více nežli já.



2. místo v kategorii POVÍDKA - René NEKUDA


I andělé existují!


„Cvak,“ ozvalo se náhle obývacím pokojem po dvouhodinovém křiku a sténání nanebejdoucích osob z krvelačného filmu. Barevné světlo z obrazovky uhaslo a mé kroky se pomalu přesouvají do koupelny. Zde vyloženě odbudu něco jako večerní hygienu a navštívím toaletu. Jak tam tak sedím a listuji super výhodnou nabídkou mega řetězce za doprovodu biofanfár, napadne mě myšlenka, jestli náhodou nepotřebuji škrabátko na záda s rádiem a s praktickým zapalovačem za neskutečných 399,90 Kč? Asi ne, přijde mi na mysl, a tak ukončím svoje filozofické sezení na porcelánové míse. Pak se rychle převléknu a hupnu do postele. Jo, ještě jsem zapomněl - na CD přehrávači jsem si pustil na dobrou noc Medvídka Pú ve skvělém podání Marka Ebena. Jako Íjáček je prostě jednička!

V hlavě mi létají obrazy z filmu, který jsem ani ne před půlhodinou zhlédl, a spousta dalších myšlenek. Jako ukázku hovořící za všechny ostatní bych mohl uvést třeba tyto: „Kolik peněz budu dostávat, až budu v důchodu?“ či „Sluší mi ty nové trenýrky s růžovými koly a hnědými proužky?“ anebo „Půjdu zítra na oběd do 'Mekáče', nebo si zajdu do té příjemné, ale drahé restaurace na rohu Křivolaké ulice?“

Je naprostá tma, kterou občas přeruší krátké záblesky projíždějících aut a tramvají, když se má oční víčka začínají zavírat jako ocelová brána střežící hrad před hordou nepřátelských vojsk. Už už jsem se propadl do říše snů, když vtom pokojíček zaplnilo ostré a pronikavé světlo. Rychle otevřu obě oči a strnu strachem. Otevřu pusu jako při prvním francouzáku a opatrně se štípnu do nohy. Test realističnosti situace v mém pokoji NEbyl negativní! Chci začít ječet, ale nejde to – jsem jako svázaný. Neovládám tělo, o čemž svědčí i malá skvrnka žluté kapaliny na dece. No nedivte se, už se vám někdy stalo, že se u vás doma zjevil anděl? Fakt nelžu! Opravdu byl tam! Spousta světla, obrovská křídla, svatozář a... A cigárko u pusy?!

Tajemná síla držící mou fyzickou schránku povolila a já se pomalu začínám vracet z šoku zpátky na zem. Zahajuji strategické vyčkávání, protože moje mysl nestíhá vyhodnocovat okolní projevy světa. Pak se i ona vrátí do normálu a oběma nám to nedá a zeptáme se: „Co tu chceš, anděli? A co to cigárko v puse, já myslel, že andělé...“

„No tak brzdi, dítě Boží. Za prvé otázky tu mám klást já a za druhé to cígo, to je naprosto normální. Vždyť ty jsi taky kouřil tajně za garážema a nikdo se tě neptal na takový blbosti,“ odpovědělo to světlo.

Opravdu je to anděl! Jak jinak by mohl vědět takové tajemství jako je tohle! Vždyť ho znají pouze mí nejbližší kamarádi. Například Pepa, Béďa, Labe, Frůňa, Hejákl, Pomatenec a Viagra a... To stačí – prostě je to ANDĚL!

„Co ode mě žádáš?“ vyhrknu netrpělivě.

„Jen takovou drobnost. Jsem z inspekce Mléčné dráhy a mám tady na Zemi zjistit nějaké informace. Jen tak pro pořádek. Téma zní Lesk a bída tohoto světa - docela prosté, ale přesto trochu složitější, než se zdá. Vůbec se neboj, pak ti za to splním jedno přání. Můžem si to dovolit, protože se náš deficit nadpřirozena snížil o 2,2% - je vidět, že i ti nahoře začali konečně něco dělat. Jen aby to nebyly předvolební sliby! Tak co ty na to, chlapče?“

„No dobře, ale nevím, jak vám mohu pomoci?“

„Jednoduše. Řekni mi, kdy je člověk na Zemi opravdu šťastný a proč, ať mám padla a můžu konečně odletět do těch lázní,“ řekl anděl s ledovým klidem Jamese Bonda.

Jako stisknutím enteru na klávesnici počítače se spustil v mé hlavě proud myšlenek na zadané téma. Mezitím bytost s křídly dokouřila a jakoby odnikud vytáhla další cigaretu a hledala zapalovač. V tu chvíli jsem zalitoval, že nemám to praktické drbátko na záda, ale pak jsem se rychle vrátil do přemýšlení.

Po chvilce hloubání ze mě vypadne: „To je těžké. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.“

„A sakra, první problém,“ vyhrkl anděl již s druhou cigaretou v ústech a rychle dodal: „Tak to ti budu muset asi trochu pomoct. Jaký panuje na Zemi názor na štěstí – všeobecně?“

Bez přemýšlení odpovím: „Asi ten, kdo má hodně peněz je šťastným, protože si může dovolit téměř vše.“

„Takže ten trpaslík s brejličkama vlastnící firmu na okna je nejšťastnějším člověkem na světě? No to je zajímavé,“ odpovědělo světlo.

„Asi ne, protože jsem tuhle v Hromu, to je takový bulvární časopis, četl, že má nějaké problémy s milenkami. Když to berete takhle, tak nejšťastnějším člověkem planety Země bude asi dalajláma,“ poslušně odpovím. Jsem na sebe hrdý, jelikož ta odpověď byla, alespoň podle mě, opravdu na úrovni. Usměji se a už jsem naprosto uvolněný a klidný.

„Z toho plyne, že na Zemi je pouze jeden nejšťastnější člověk. To to tady musí být opravdu zaprdnutý kousek vesmíru,“ reagoval anděl, momentálně už s třetím cigárkem, na můj filozofický počin (čímž mě opravdu zchladil).

„Ne, to ne,“ bráním se.

„Tak co? A dělej, mám taky manželku a děti a nemám tolik času, abych ho promarnil nad takovýma banalitama. Vůbec nevím, proč jsem se dal na takovou práci, když mám dvě vysoký.“

„Chvilku počkejte! Já něco vymyslím,“ rychle vyhrknu svoji prosbu a v mé nádobě vyplněné šedou kůrou mozkovou to začne rotovat rychlostí světla.

Místnost zaplní chvilka trapného ticha, když mi náhle svitne.

„Na této planetě žil kdysi jeden moudrý pán. Ten řekl, že všechno je relativní, takže musí být relativní i otázka štěstí a smůly. Někdo může být šťastný, když vyhraje v loterii 100 000 Kč a někdo jiný zase tehdy, když psychicky týrá svoji rodinu. Otázka štěstí je tedy závislá na vnitřní stránce člověka. Když má člověk v sobě klid a mír, vnímá tak i své okolí a je šťastný. Pak ho určitě nerozhází otázka nedostatku financí nebo toho, že mu vládne absolutistický krutovládce. Když se podívá okolo, všude vidí lásku a je šťastný. Je určitě šťastný i proto, že ji může šířit mezi ostatní lidi. Kdežto člověk, který má v sobě vlnobití, noční bouři vnímá i v ostatních a nepomůže mu k tomu ani dvacet miliónu amerických dolarů. Jak řekl ten pán s vlasy jako po elektrickém šoku, vše je relativní,“ dokončil jsem svoji myšlenku a hned se cítím lépe. Je to, jako by mi spadl Mt. Everest ze srdce.

„Hm, zajímavé. Myslím, že to mého šéfa uspokojí. A teď to tvoje přání,“ řekl anděl a já poprvé spatřil, že se trochu usmál.

„Přál bych si, aby ten vnitřní mír, a tedy i to trvalé štěstí, našli všichni obyvatelé této kouzelné planety.“

„Seš blázen nebo co?! Copak jsem ti nevysvětlil, jak se situace má? Vláda je chudá a tohle by vedlo ke kolapsu! Něco menšího bys tam nenašel?“ vyhrkl rozčílený anděl se čtvrtým cigárem u pusy.

„Tak a kdybych ho našel alespoň já,“ odvážil jsem se zadat skromnější přání.

„Na to snad ještě máme,“ řekl anděl a mával při tom rukama a v pokojíčku se začaly tvořit tajuplné obrazce zářící všemi barvami.

„Budiž,“ vypadlo z něho po chvilce, pak se zase rozsvítil tím nezvyklým světlem a zmizel.

„Crrr, crrr, crrr,“ zadrnčel ráno budík a já ho s ospalostí zaklapl pravou rukou. Levou jsem se mezitím podrbal na patřičných místech a pomalu jsem začal vzpomínat na včerejší bujarou noc. Téměř okamžitě jsem své zážitky odsunul do krabice s jmenovkou „Divoké sny“ a konečně jsem se odhodlal vydat do koupelny. Vstal jsem z postele a k mému překvapení na zemi ležely tři cigaretové nedopalky a jakýsi podivný papír. Po patřičném prozkoumání, i přes ranní ospalost, mé bádání bylo úspěšné – je to záruční list na mé přání podepsaný jakýmsi andělem II. řádu Henklem Brahmem.

Lehce se usměji a zjistím, že jsem dokonale probuzen a šťasten. Se záručním potvrzením se vydám na toaletu a do ruky mi opět padne ten lákavý katalog plný nečekaných cen. Když tam tak sedím s hřejivým pocitem u srdce, ze kterého mi včera spadl celý Mt. Everest, napadá mě omluva všem ostatním obyvatelům Země. Takže: „Omlouvám se tedy všem, kteří si myslí něco jiného, než jsem uvedl na inspekci Mléčné dráhy. Já přece nemůžu za to, že si pan Brahmi vybral právě mě! Nebuďte proto naštvaní a nezlobte se - buďte šťastní! Já šťastným jsem a jestli mi nevěříte, přijďte se podívat na můj „záručák kvality“ od andělské firmy II. řádu Henkl!“



3. místo v kategorii POVÍDKA - Zuzana STEHLÍKOVÁ


Bohatí mívají domy s vysokými zdmi, aby tak zakryli svoje nemravnosti

Standa se vzbudil a bylo mu trochu těžko. Podrbal si vousy, složil svůj dočasný příbytek, dal ho do igelitky, trochu nešikovně odhrnul Aničce pramínek vlasů z obličeje, čímž ji naneštěstí vzbudil. Omluvil se jí tedy za to, vzal ji za ruku a vydali se podchodem k parku. Nechal ji sedět na lavičce, která se ještě trochu leskla ranní rosou, a na chvíli odešel. Pak se vítězoslavně vrátil s dvěma rohlíky a dvacetikorunou v ruce. Aničce podal jeden z nich a druhý začal žmoulat téměř bezzubými ústy, která mu však nikterak nezabraňovala v tom se usmívat. Anička úsměv opětovala, už také neměla moc zubů, jinak to ale ještě byla hezká ženská, jak jí Standa rád říkával. Zelený svetr, který někde našla, jí ladil s očima.

„Tak už vstávej Petře, snídani máš na stole, já letím,“ slyšel Petr ještě v mlze spánku, která ho rozšafně obklopovala.

„Ty už jdeš?“ řekl, když jeho nervové spoje konečně zpracovaly informaci.

„No teď jsem ti to snad řekla, ne?! Ach jo…“ Petr stěží otevřel oči a zahlédl záda své manželky. Zdena zmizela ve dveřích. Měl ji docela rád a už dávno si zvykl na její úsečné věty, nebo si to alespoň myslel. Nebylo by špatné ji občas ráno políbit, jenže ona vždycky uteče dřív, než ho to napadne… Zítra bude muset vstát rychleji. Dělá manažerku jedné větší firmě a vlastně se spolu moc nevídají.

Podnikl všechny ranní rituály, které měly svá přesná postavení v časovém harmonogramu, oblékl si sako a při utahování kravaty přemýšlel o Zdeně. Na svůj věk vypadá velice dobře, když si odmyslí ten napjatý výraz v koutcích úst, kterého si lidé všimnou, jen když ji déle pozorují. To ona ale dovolí jen málokomu. Vlastně ani on už ho dlouho neviděl, dlouho s ní jen tak nemluvil.

„Dneska je hezky, Aničko. Půjdeme se projít po Praze.“řekl Standa a pomohl Aničce vstát.

„Podíváme se na koně, viď?“

„To víš že jo a pak půjdu vydělávat.“

Šli pomalu městem a občas si něco řekli, i když to vlastně nebylo potřeba. Město pulsovalo a lidé se slévali do davů a davy se vlévaly do metra, které je pak s hlukem vyplivlo o kousek dál, až se zdálo, že tu má každý své neměnné místo, které je mu dáno, a kdyby z něj vypadl, poruší jednotu celého společenství. A oni dva, neměnní, šli pomalu a koukali se kolem sebe a nechali se míjet těmi davy. Barevné šaty kolemjdoucích a kolemběžících se jim líbily. Slunce zbarvovalo chodníky do nepopsatelných odstínů a nechalo své něžné paprsky klouzat mezi lidmi, kteří si snad ani nevšimli jejich hladivých, hřejivých doteků. Nad městem se pozvolna rozlévalo začínající jaro a upozorňovalo na sebe vůní čerstvé zeleně. Zdálo se, že si toho snad nikdo kromě těch dvou nevšiml. Anička jemně vyndávala drobek z rohlíku ze Standových vousů. Páry očí, které je míjely, se na ně občas s opovržením upřely. Neměla to ráda a byla vděčná těm ostatním, spěchajícím očím, že se těkavě upírají někam k zemi nebo do dáli. Míjel je postarší pán a něco na ně zasyčel. Anička s leknutím ucukla a Standa jí tedy stiskl ruku o něco pevněji a řekl:

„To nic.“

„Co to říkal?“

„Ale nic, Aničko,“ řekl Standa, přestože slyšel každé slovo a každé z nich ho mrzelo.

„Říkal, že smrdím…“ řekla Anička s vyčítavou plačtivostí v hlase.

„To by o tobě nemohl někdo říct, květinko. Pojď, něco se ti zdálo.“

Petr se posledním pohledem do zrcadla ujistil, že jeho oblečení nic nechybí, ani nepřebývá a vyšel do práce. Ještě zavolal Zdeně, jestli by s ním mohla poobědvat a byl rád za 45 minut mezi schůzkami, které si pro něj vymezila. Na ulici zjistil, že zapomněl v bytu klíčky od auta, už se mu ale nechtělo vracet, a tak zamířil k metru. Pro jistotu celou cestu stál, aby mu nikdo nezašpinil oblek. Dvěma bezdomovcům, kteří proti němu šli, se raději s obloukem vyhnul. Trochu zrychlil krok a zařadil se do davu, který proudil dolů po náměstí. Jeho pracoviště se nacházelo v obří skleněné budově, která odrážela chiméry projíždějících aut. Ve spěchu šlápl do louže, voda vystříkla až na jeho nohavice a on potichu zaklel. Ani ho nenapadlo, že začalo jaro. Měl naspěch, za chvíli se měl stavit u šéfa , který mu nabízel nový obchod.

Standa s Aničkou šli po náměstí, na kterém je velká socha koně. Šli z jiného náměstí, kde je socha nějakého pána, u které Standa občas pracuje. Anička se olízla a Standa si všiml, že kouká na nějaký stánek. Vyndal dvacetikorunu a stoupl si do řady, aby jí udělal radost. Když na něj přišla řada, začal prodavačce vyprávět o jaru. Ona jen zavrtěla hlavou a řekla: „Mohl byste už jít, odpuzujete mi zákazníky.“ Standa se na ni vyčítavě podíval, a když zjistil, že se na něj Anička smutně dívá, řekl: „Podívej se na sebe, ty krásko, ty si ty zákazníky odstrašíš sama.“ Anička se plaše usmála.

„Co si to dovoluješ, ty dědku jeden?“ ječela za nimi prodavačka. To už si to ale Standa s Aničkou spokojeně štrádovali řadami lidí nahoru ke koni a Anička se tiše a kuckavě smála. „Nezměnil se.“

„Co by se měnil, Aničko, ještě nikdy se nezměnil.“ řekl a opětoval její pohled mířící na sochu.

„Každý den má jeho srst trochu jinou barvu.“

„Ale to se ti jenom zdá…“

„Kdepak, stejně tak jako každý den má jinou barvu, tak i on se mění. Každý den jinak chutná, jinak voní a má i jinou barvu.“

„Jak myslíš, Aničko. Asi to tak bude.“

Vtom do Standy někdo zezadu strčil, až zakolísal a málem upadl.

„Táhni odsud!“ křičel na něj zkroucený obličej, tyčící se nad ním. Patřil jednomu ze tří sotva dvacetiletých mladíků, černě oblečených a s černými myšlenkami. Šel z nich strach a snad i trocha ztracenosti. Anička mu chtěla pomoct, jeden mladík ji ale odtáhl, zatímco zbývající dva strkali do Standy a nadávali mu slovy, která se nesmí zveřejňovat. Anička začala strašně křičet, což přinutilo několik kolemjdoucích k tomu, aby se otočili, a hlavně to přinutilo dva strážníky k tomu, aby se k nim rozběhli. Mladíci v okamžiku pustili Standu a zmizeli někde v útrobách metra, které je přijalo za své. Anička trochu plakala, Standa ji objal a řekl jí, aby se šla někam projít, že už je nejvyšší čas, aby jim něco vydělal.

Petr se vesele vydal ven ze skleněné budovy a usmál se na Zdenu, která stála na chodníku.

„Jdeš pozdě, to si myslíš, že mám času na rozdávání? Prosím tě co tě to zas napadlo, vždyť si sotva stihneme objednat.“

„Promiň mi, ale už je objednáno, stačí jen dojít do restaurace. Je odsud kousek.“

Šli spolu mlčky a Petr marně přemýšlel, co by jí mohl říct. Cítil se vedle ní tak trochu jako vedle přítele z dětství, kterého už dlouho neviděl. Věděl, že ji znal a miloval, a zrovna tak si uvědomoval, že se za poslední rok odcizili, že už neví, co si přeje a co má ráda, a že spolu tak dlouho nemluvili, že najednou slova nenachází a nenapadá ho, co se v takových chvílích říká.

Zastavil se u bezdomovce, který seděl na chodníku a hodil mu drobné, co měl po kapsách. Napadlo ho, že si pak mohou popovídat o tom.

„Děkuju vám,“ řekl Standa úslužně, aniž by zvedl oči.

„Ty jsi mi najednou samaritán.“ řekla Zdena.

„Chtěl jsem jednou pomoct a peníze nám nechybí.“

„Ale zase jsme se zdrželi.“ řekla vyčítavě.

Pak seděli půl hodiny v restauraci a chvilky mlčení se snažili zamaskovat jídlem, které si oba střídavě vkládali do úst, když si pomysleli, že by bylo vhodné něco říct. Pak se kvapně a neosobně rozloučili a v Petrovi se najednou rozhostil zvláštní pocit prázdnoty.

Standa vešel do parku a ani se nemusel rozhlížet, aby Aničku našel. Vždycky večer sedávala na stejné lavičce, z které bylo vidět daleko na město. Sedl si na chvíli k ní a pak se spolu vydali podchodem k místu, kam chodívali spát. V igelitce s sebou nesl něco k jídlu a pár lahví rumu. Už bylo docela chladno, ale na to byli oba zvyklí, a tak se bez váhání posadili na zem, aby povečeřeli.

Petr už ležel v posteli a četl si, když Zdena přišla z práce. Po chvíli se protáhla kolem dveří a lehla si do postele. Naklonil se k ní a jemně ji políbil na tvář. Otočila se, aby zhasla stolní lampičku a už ze zvyku řekla : „Dnes ne, jsem unavená a zítra brzo vstávám.“ Petr vzdal poslední pokus o kontakt a otočil se také, něco ho nutilo přemýšlet o tom, kdy mu naposledy řekla, že ho má ráda. Nepřišel na to.

Už to nemohl vydržet, vstal z postele a sedl si na zem vedle okna. Díval se do noci prozářené matnými světly a poslouchal monotónní zvuk projíždějících aut. Říkal si, že teď by se slušelo, kdyby alespoň začalo pršet. Cítil, že by to patřilo k situaci, k jeho myšlenkám, že v ;takovýchto situacích vždycky prší. Ale svět mu nedopřál ani tuto malou pravidelnost. Snad proto, aby mu ukázal, že teď jde najednou všechno jinak, než jak by to mělo jít. Petr se koukal z okna a cítil to jako svoji újmu, že neprší, že jejich láska už asi nečekaně a nepozorovaně pomalu vyprchala, aniž by si to kdy dřív uvědomili, že teď sedí sám a nemůže spát, nemůže si zapálit cigaretu ani nalít skleničku, protože je nekuřák a abstinent, ani nemůže zavolat svým přátelům, protože si nevzpomínal na jediného, kterého by noční hovor a Petrův pád mezi normální lidi se starostmi opravdu zajímal. A taky se tak trochu bál, že by jeho obraz a prestiž klesly a tím by klesla i cena jeho přátelství, které je v jeho kruzích úměrné úspěchu. Kdysi by si o tom snad mohl popovídat se Zdenou, ale vzhledem k tomu, že byla druhou hlavní aktérkou tohoto dramatu, jevilo se mu to jako nepatřičné. Také nemohl předpokládat, že se Zdena nezaujatě a objektivně zhodnotí. Přemýšlel o tom, když byli ještě chudí a trávili víc hodin spolu, měli společné starosti, vlastně nejen starosti, ale všechno. A přišlo mu to jako jiný svět, jiný vztah s jinou ženou a zatoužil po tom být na chvíli zase chudý.

Standa ležel na lepenkové krabici a objímal Aničku, aby jí nebyla zima. Oba k tomu popíjeli rum za stejným účelem. Vedle nich už stála jedna prázdná láhev, Anička pomalu usínala a on přemýšlel. Říkal si, že by to bylo o mnoho krásnější žít spolu v nějakém bytě a nemuset se každodenně starat o to co jíst a kde spát. Jen tak být spolu, mít hodně peněz a žít, žít jako ostatní lidé. Jestli o něčem snil, tak to bylo vyhrát spoustu peněz.

Petr si připadal směšně a cize a ve chvíli, kdy došel k baru, zařízení určenému pro potěchu občasných hostů, a vytáhl z něj dvanáctiletou whisky, která mu nikdy neříkala víc než dvanáctiletá zatuchlá voda, jevila se mu tato směšnost ještě větší. Nicméně se sebezapřením napil a nalil si ještě jednu skleničku.

Standa se probudil a překvapeně se rozkoukával kolem sebe. Chvíli si myslel, že má vidiny, ale pak spokojeně zachrčel, převalil se na čerstvě povlečeném lehátku a byl rád, že je chvíli v teple. Pak se nahlas rozkašlal.

„Nemohl byste si zakrýt ústa?“ozvalo se odněkud z rohu místnosti. Standa se otočil a prohlédl si spolubydlícího a shledal, že je to ten typ člověka, jaký je tu vidět málokdy. Měl na sobě zřejmě velmi drahé pyžamo a vůbec byl až na červené oči celý upravený a vypadal bohatě.

„Co tu děláš?“

„Zřejmě totéž co vy.“ odpověděl muž nevrle.

„Hele, a jak se jmenuješ? Já jsem Standa. Sranda…“ řekl a sípavě se rozesmál.

„Petr. Petr na pokraji krachu, Petr, kterému se rozpadá manželství.“

„Hele, z toho si nic nedělej, hlavní je, že žiješ. Taky ti dělali výplach žaludku, co? No, to budeš mít o čem vyprávět nóbl kamarádíčkům. Kdysi jsem o vás slyšel takovou větu. Bohatí mívají domy s vysokými zdmi, aby tak zakryli svoje nemravnosti, nebo tak nějak. Je to pravda?“

„Já jsem jenom nešťastný, nemůžu sloužit.“

„Nešťastnej, nemravnej, to už je jedno. Hlavně že jsi bohatej .“

Standa se smál, až se rozkašlal. Petr na něj nevěřícně koukal a pak složil hlavu do dlaní. Točila se mu.



Zvláštní cena poroty v kategorii POVÍDKA - Johana LABANCZOVÁ


Lesk a bída tohoto světa

„Mám pocit , že jsme se ocitli ve velmi zchátralé fázi své existence (...) Podle mého názoru se nalézáme uprostřed jakési Potopy, potopy biblických rozměrů (...) A tato potopa má tak obrovský, biblický rozsah, že vidím všechny lidi , jak se jeden každý svým individuálním způsobem drží nějaké bedny od pomerančů či kusu dřeva a jak je bezmocné, odtržené jeden od druhého, unáší kamsi do záhuby vzdutá řeka, která s sebou strhla veškeré důležité mezníky a vyvrátila všechno, co jsme si dosud vydobyli. A přesto, navzdory daným okolnostem, se jen všichni s úpornou malicherností snažíme popisovat sami sebe jako „liberály“ nebo „konzervativce.“ Připadá mi to naprosto šílené.“

L. Cohen


Merde !“

„Ale no tak, Francois... pohni laskavě tou svojí derriére . Víš, my se taky chceme někdy dostat domů. Nebo tě tady máme nechat?“ Vlastně, proč ne? Pierre byl už docela unavený a upřímně řečeno nevěděl, proč se o kamaráda tak stará. Pár hodin bloumání v raně ranních ulicích Paříže by mu jenom prospělo. Nakonec by se domů stejně nějak dostal, i když, zrovna dnes si tím Pierre nebyl tak jistý... Victor mu zřejmě četl myšlenky. S mohutným zívnutím se obrátil na Francoise:

„ Co to s tebou dneska je, mon ami? Pokud vím, máš toho v sobě asi tak stejně jako my dva, jak to, že seš tak na hadry?“

Francois, opřený o zeď jednoho z empírových domů v Le quartiére Latin, na ně vrhl - jak se domníval - planoucí pohled. Právě teď byl mladým Rimbaudem vracejícím se stylově vratkým krokem z jednoho z těch večírků plných bouřlivých disputací o podobě nového umění, kde mezi sklenkami zelenavého moku vysvětloval každému, kdo měl zájem, svůj smysl života a propukal v suše ironický smích, když od něj posluchači se znechucením odcházeli. Avšak u zrodu nového dne se v houstnoucím opiovém oparu prořídlá společnost vždycky nakonec shodla, že svět je příliš plný strnulého rozkladu a ubíjející nudy, kterou je možné vyplnit... třeba tak, jak to děláme právě dnes, pánové, ale...nějak vám tu vázne zábava, monsieurs, už asi půjdu, au revoir.

Dost. Není Rimbaud, ale Francois Celon, tahle Paříž není město na sklonku 19. století, ale potácí se na začátku 21... Zaostřil na tváře kamarádů a dostal na ně stejný vztek, jaký měl sám na sebe.

„No tak mě tady nechte! Co vám brání? Jděte si domů, do svých postýlek! Když hejbnete kostrou, možná to ještě stihnete do limitu od maminky a budete hodný hošánci! Já domu nepudu, já si tady sednu a ... počkám na Arthura, každou chvíli by měl přijít... možná ho taky znáte.“ S pevně semknutými víčky se svezl na chodník. Začínala ho bolet hlava.

„Hráblo ti, nebo co?“ Victor toho měl dost. Otočil se k Pierrovi: „Pojď, jdeme.“ Ten pokýval hlavou, ale ještě se sklonil ke kamarádovi na chodníku: „Hodně štěstí, mon frér.. Ale... nečekej na Arthura dlouho. Nechám tě tady, protože si prostě myslím, že... to, že on nikdy nepřijde, musíme zjistit každej sám.“ Také na něm alkohol zanechal jisté stopy a živě si pamatoval, jak asi před rokem jednu noc vyšplhal na střechu nějakého věžáku, chvíli stál u jejího okraje, a když s hrůzou shledal, že ani pro jednu z těch dvou možností nemá žádné závažné argumenty, tak si tam jen dřepnul, a zatímco se díval na hvězdy, vykouřil skoro celou krabičku cigaret. Strávil na té střeše asi hodinu a bylo mu tam moc hezky, ale pak se snažil dojít k nějakému – jakémukoli – poznatku o životě, který mu tahle, zdaleka ne obyčejná, noc přece musí dát (!). Po nějaké době si sám vynadal do imbécile s těmi hvězdami a pokusem o sebevraždu, který ani na okamžik nemyslel vážně, a slezl zase dolů... Teď jen poklepal Francoisovi na rameno, zabručel tiché Au revoir a spolu s Victorem zamířil k domovu.



*



Muhammad zaparkoval auto před americkým konzulátem, vystoupil, zamkl a vykročil směrem k domovu. Měl chuť se dnes po práci ještě trochu projít a také se mu moc nechtělo být pořád ten, co pracuje pro , odrodilec, který pomáhá okupantům, jímž automaticky byl, když se v kábulských ulicích ukázal v služební nablýskané toyotě. Pravda, všichni o něm takhle nesmýšleli, to by byl nespravedlivý. Co tak věděl, jeho spoluobčané se dělili do tří skupin. Část Bagdáďanů byla za „okupanty“ ráda, další část ovšem vůbec neváhala chopit se samopalů a prchnout do pouště k povstalcům... Většina lidí ovšem nevěděla, co přesně si má myslet. Dýchalo se jim o poznání volněji než za starého režimu, ale na druhou stranu každý znal nějakého člověka, jemuž za této hrozné války proklouzl život mezi prsty, ať už vinou amerických vojáků nebo domorodých partyzánů. Muhammad sám, ačkoli se na této smrti-zrodu své země vydal cestou docela opačnou, znal chvíle, kdy mu činy odbojných radikálů připadaly vcelku pochopitelné. Třeba když jednou jeho desetiletý synovec přišel ze školy s krvavým pahýlem místo ruky, když jeho sestru málem znásilnil nějaký cizí voják... Ale také často poslouchal cizí rozhlas, hlavně v autě, když vozil po městě americké funkcionáře a věděl, že nic není černobílé. Spoustu věcí, co se teď děla v jeho zemi, však příliš nechápal. Proč Američanům najednou tolik vadil Saddám Husajn? Jistě, jeho režim byl špatný, ale co je samotné vedlo, aby k nám vtrhli? Dosáhli teď, čeho dosáhnout chtěli? Říkají, že válka už skončila, tak proč tu pořád zůstávají? V Muhammadově mysli byl stejný zmatek jako v celém Iráku.

Ačkoli zákaz vycházení právě teď neplatil, tmavé ulice města byly poloprázdné. Rozpálené zdi vydechovaly horký vzduch, který přes den nahromadily, a suchý pouštní vítr jej rozháněl do všech stran. Minul toulavého psa a několik kroků před ním se objevila tmavá silueta. Žena. Kam v tuhle hodinu tak spěchá, podivil se Muhammad. S nelibostí se za ní otočil. Neměl tyhle beztvaré hábity rád a nechápal, proč je velká část žen stále nosí, když už to není povinné. To je právě to, říkal si, u nás nikdy nemůže být demokracie, protože všechny ta léta vnucované nesmyslné příkazy a pokroucené muslimské doktríny se tady příliš hluboko zahnízdily... kdo ví, jak dlouho bude trvat, než se od nich oprostíme. Tahle žena si prostě na burku natolik zvykla, že už bez ní není schopná vyjít na ulici. Nebo by ji možná s chutí roztrhala, ale její manžel, šílený žárlivostí a vymlouvající se na jakési pasáže z koránu, by ji bez ní vůbec nepustil z domu. Muhammad korán, na rozdíl od většiny těchto lidí, kteří znali jen předepsané modlitby, četl a choval ho v upřímné úctě. Co se ženského odívání týče, velmi ho zaujal jeden úryvek... A nechť spustí závoje na ňadra svá. A nechť ukazují své ozdoby jedině svým manželům. To je ono, ušklíbl se. Ti staří dogmatici byli vlastně jen nad míru poetičtí! Ozdobami ženy jsou nejen ňadra, ale i oči, ústa, vlasy. Muhammad souhlasil, ale nechápal, proč by měly tyto neškodné skvosty zůstat skryty. Ach jak jsem prolezlý západem, řekl si v duchu sarkasticky. Blížil se k domovu a jeho myšlenky se stočily k rozhovoru, který nevyhnutelně začne, až si s otcem, bratrem a možná i dědečkem půjdou tak jako každý pátek po modlitbě sednout k vodní dýmce...

„Přemýšlel jsi už Muhammade, že by ses mohl oženit? Věk na to máš tak akorát,“ otec na něj tázavě pohlédl. Tak nějak smutně, jako by tušil, co mu syn chce sdělit. Tomu bylo jednadvacet a ženit se ještě nechtěl. Konečně se odhodlal.

„Otče, já si myslím, že mám ještě čas a hlavně... nechci se ženit tady.“

„Jasně, že ne tady, osle. Kdo to kdy viděl, ženit se v obýváku,“ „zavtipkoval“ Hasan, Muhammadův bratr. Byl to šťastně ženatý muž, jeho mladá manželka mu dala už tři syny, on ji téměř nikdy nebil a občas jí dokonce dovolil vyjít mezi lidi jen v objemném šátku splývajícím přes její ramena. Hasan se zajímal hlavně o svůj nový obchůdek s látkami a všechno ostatní šlo kolem něj. Muhammad bratrovu poznámku přešel mlčením a znovu se obrátil k otci.

„Už jsem se rozhodl, otče. Neožením se v téhle zemi, kde by se má žena nikdy nemohla cítit svobodně, ani kdybych já byl tím nejbenevolentnějším ze všech Iráčanů...“ odmlčel se, „a byl bych moc rád, kdybych od tebe neutíkal proti tvé vůli.“ Otec se držel za srdce a jen slabě řekl: „Ženy musíme pečlivě ochraňovat. Jsou slabé...“ Muhammad mu skočil do řeči: „Jsou slabé jen proto, že jsou tak vychovávané!“ S bolestí v srdci pohlédl na otce. Nechtěl se s ním přít o staleté tradice.

„Víte, na čem mi záleží ještě víc? Do téhle země se mým přičiněním nedostane jediná živá duše,“ ztěžka polkl, „moje děti nebudou vyrůstat v místě bez budoucnosti, uprostřed všeho toho násilí, bídy a zmatků.“

„To si doopravdy myslíš?“ Otec byl příliš vzrušen, než aby zůstal sedět. „Násilí, zmatek... to bude přece brzy minulost! Měl jsem za to, že tomu také věříš. Vždyť u nich pracuješ. Vzpomeň si na strýce Aliho a ostatní, kteří jednoho dne prostě zmizeli a už jsme je nikdy nespatřili! Jestli to pomůže pomstít jejich nedůstojnou smrt z rukou Toho člověka (druhé slovo vyplivl se zjevným odporem), budu je podporovat !“ Skrze svůj jednoznačný postoj k Saddámu Husajnovi otec jasně definoval své stanovisko k přítomnosti cizích vojsk v Iráku. Muhammad si přál, aby to také uměl. Hleděl na otce a slova se mu vzpříčila v krku. Znovu promluvil Hasan.

„Ty kosmodar! („Neurážej matku,“ zařval otec z plných plic a vyťal synovi pořádnou facku. Ten však pokračoval.) Věděl jsem, že by ses na ty americký filmy, kterejma mi zaplatil tamten voják, neměl koukat. Jseš na to moc mladej. A tady to máme! Nahatejch zápaďanek se ti zachtělo, co?“ Někomu hašiš duševní obzory rozšiřuje, někomu uzavírá. Hasan patřil k té druhé skupině. „Co tě k nim ještě žene? Co ti nakukali, tvoji pánové? Chtěl bys bejt stejně prachatej jako oni, že jo?“ Vyčerpaně klesl do svých polštářů.

„Právě jsi odhalil své omezené touhy, bratře,“ procedil skrze zaťaté zuby pobledlý Muhammad. Obrátil se k otci: „Vše uvízlo v jakémsi mrtvém bodě, z kterého já pro sebe nevidím žádného jiného přijatelného úniku,“ řekl bezmocně.

„Kam chceš odjet?“ zeptal se otec. „Do Ameriky? Někam do Evropy? Nebo snad do Jordánska, Sýrie...? To není tak daleko a jsou tam jiné poměry než u nás, vždyť víš.“ Otec kapituloval a teď žádal, aby měl svého syna alespoň co nejblíž. Muhammadovi se sevřelo srdce. Podíval se na dědečka, hrdého člověka, který si vždycky uplivl třeba jen před plechovkou od Coca-Coly, což on svým způsobem chápal. Starý muž ale dál mlčel, jeho hluboké černé oči pozorovaly doutnající uhlíky a zdál se být někde velmi daleko. Muhammad otci odpověděl.

„Rád bych viděl Paříž,“ smutně se usmál „už mnoho let na ni myslím... Francouzsky docela umím, jak víš. Také jsem dlouho studoval kulturu té země, která mě, musím se přiznat, úplně uchvátila i na vzdálenost tolika mil.“ Otec vzdychl. „Kéž bych tě jen neposílal k Ibn Fahrerovi. Neměl bych teď místo syna tak nechutně vzdělaného snílka.“ S úsměvem Muhammada objal. Ano, Ibn Fahrer, starý muž, který zažil předválečnou Paříž a později i Francii let šedesátých (jak se mu to podařilo a proč se nakonec vrátil do Iráku bylo pro všechny záhadou...), zasel do srdce svého kábulského žáka ony romantické představy.

V dýmce vyhaslo a Hasan usnul. Zbylí tři vyšli na zahradu. Venku bylo nezvyklé ticho, dokud dědeček, poprvé za tento večer, nepromluvil: „Žijeme v hrozném místě, máš pravdu, ty můj všetečný vnuku,“ odmlčel se, „ale já tuhle zemi také velmi miluji, nemohu s tím nic dělat, a kdybych se měl rozhodovat jako ty, Muhammade, což díkybohu nemusím,“ krátce se zasmál, „protože jsem starý a budoucnost mě už zdaleka nezajímá tolik jako dřív, věru nevím, jestli by u mě zvítězila láska, nebo nenávist...“ odmlčel se, ale za chvíli pokračoval, tentokrát vážněji.

„Odjeď do Evropy, Muhammade, a zjisti, jak se na nás dívá svět. Hlavně oni, ti... Američané. Tuhle válku vyhráli. Možná. A jestli jsme ji vyhráli také my, je ještě méně jisté.“ Najednou vypadal hrozně unaveně. „Taky by mě moc zajímalo, co byly ty dvě velké věže, které zničila letadla běsa Bin Ladena. Víš, jak jsme tehdy viděli v televizi u Mahmúda...Zahynulo tam nějakých tři tisíce lidí a pro ně je to taková tragédie. Vždyť kolik mrtvých padlo ve všech těch válkách, jimiž naše země prošla jenom za mého života...“ Na jedno z toho by mu mohl Muhammad odpovědět hned, ale věděl, že dědeček by to nejspíš nepochopil. Věděl také, že se to všechno daleko více týká jeho, to on se s tím bude muset nějakým způsobem vyrovnat. Ne stařec, v jehož žilách koluje ozvěna krve kočovných beduínů. Teď jim pokynul ať jdou dovnitř, a sám se ještě jednou zadíval do pouště, nádherně osvětlené hvězdami. Z jeho rtů vyšla tichá píseň, která vůbec nebyla o Bohu, a po vrásčité tváři se skutálela jediná velká slza.



*



Joy vyšla ze svého pokoje, aby se podívala, jestli už je hotová večeře. Před chvílí se vrátila z volejbalového tréninku a teď měla pořádný hlad. Chtěla po schodech rychle seběhnout do obývacího pokoje, ale v jejich polovině se zarazila. Oba rodiče seděli na pohovce, maminka s hlavou položenou na tátově rameni, a byli vážní. Joy se letmo podívala na obrazovku. Záběry sebevědomého muže v texaském klobouku teď vystřídala rozbitá města, osmahlí muži v kostkovaných šátcích, běloši ve vojenských uniformách... vše takové žlutavé a zaprášené. Pomalu sestoupila ze schodů a zezadu se přiblížila ke svým rodičům. Nad okrajem pohovky z nich byly vidět jen dvě unaveně schýlené hlavy, jedna zlatovlasá, druhá černá jako uhel. Objala je a chvíli se dívala s nimi. Když zprávy skončily, matka vzdychla a usmála se na Joy.

„Ty bys něco sezobla, já to na tobě vidím. No tak počkej, podívám se, co tam máme,“ zašla do kuchyně. Joy s otcem vyšli na balkón. Jejich byt byl v poměrně klidné části města, takže se teď mohli kochat zelení Central parcu, kam chodila Joy každé ráno běhat, anebo mořskou hladinou na obzoru, pokud se jim nechtělo sledovat všudypřítomný mumraj všech možných lidí a aut proudících ulicemi. A ta světla... teprve se smrákalo, takže nebyla moc výrazná, ale Joy věděla, že až se doopravdy setmí, město se fascinujícím způsobem rozzáří. Žila tu celý život, ale ještě ji nepřestalo bavit to sledovat. Obrátila se na otce a nechápala, proč vypadá tak posmutněle. Ráda ho jen tak pozorovala a on byl teď příliš duchem nepřítomen, než aby si toho všiml. Tatínek měl dlouhé blond vlasy po ramena a kouřově šedé oči. Původem byl Nor, vypadal chladně, ale zdání klame, říkala si Joy. Právě z kapsy vytáhl podomácku ubalenou cigaretu, jejíž obsah, jak dobře tušila, nebyl tak docela obyčejný. „Neříkej to mamince,“ zamumlal, ona přikývla a přehodila si kolem ramen svetr.

Maminka měla černé vlasy, stejně jako oči, a vypadala tak trochu indiánsky, ale pokud Joy věděla, žádné takové předky neměla. Matky prababička přišla do Ameriky z Francie, když jí bylo šest let, její otec tu chtěl zkusit štěstí coby obuvník, a tak tu zůstali. Maminka milovala vše evropské a snažila se pro to nadchnout i svou dceru, což se jí v poslední době docela dařilo. Joy četla Eca, Fowlese, právě teď – na popud otce - také Ginsberga (což byl Američan, pravda...). Všichni tři chodili na filmy, jimiž rodiče žili, když byli mladí. Nebyla si zdaleka jistá, že všechno z toho chápe správně, ale cítila se prostě unešená.

O své minulosti rodiče příliš nemluvili, když, tak právě cestou z kina a potom doma u večeře. Někdy jí také ukazovali staré fotografie a teprve z nich Joy bezpečně poznala, kým byli v době, z které jim dodnes zůstaly jejich krásné dlouhé vlasy. I jejich nynější povolání byla hodna „starých“ hippies – otec maloval a matka byla fyzioterapeutka. Oba se pohybovali v jakémsi snu, který Joy moc ráda navštěvovala, ale zároveň si vedle něj cílevědomě budovala svůj vlastní život... z přátel, sportu, hudby (docela jiné než byla ta, kterou poslouchala s rodiči), existenci, která je pro život v tomhle městě vhodnější.

Dřív je nenáviděla: dlouho nemohla matce zapomenout, že jí nepovolila narozeninovou oslavu u McDonald´s, nikdy jí nekoupila tričko s některou z Disneyových postaviček, jež tehdy nosily všechny děti; k svačině dostávala vždycky minerálku bez příchutě a celozrnný chleba... ano, všechno to jsou samé malichernosti, ale tehdy jí na nich opravdu záleželo. Její rodiče pro ni byli takovou pomyslnou dělovou koulí, kterou musela, připoutanou na silném řetězu, stále vláčet s sebou. Ale to už je pryč. Teď je, alespoň si to myslela, chápe mnohem víc, a dokonce k nim pociťuje určitou úctu. Její paralelní propojení dvou odlišných životů jí plně vyhovovalo a nijak se netěšila na okamžik, kdy mezi nimi bude muset volit... za týden mi bude šestnáct(!), pomyslela si (tento den už poněkolikáté). Tělem jí projel takový nervózně šťastný záchvěv. Cítila, že v ten slavný den se něco významného stane. Musí...

„Tak pojďte, večeře je na stole!“ zavolala maminka. Otec pustil nedopalek, chvíli jej oba sledovali, takový malý havarovaný letounek, dokud nezhasl a oni ho neztratili z očí. Vešli do obýváku. Všichni tři usedli k špagetám s boloňskou omáčkou a sýrem.

„Joy, chtěli bychom si s tebou o něčem promluvit,“ řekl otec pomalu se svým slabým evropským přízvukem, kterého se nikdy úplně nezbavil. „Ano Joy,“ přitakala matka „víš, neříká se mi to lehce, protože... jsi tu šťastná a...“ „Joy,“ vložil se do toho rázně otec, „my s maminkou o tom už dlouho uvažujeme, ale teď už jsem si doopravdy jistí, že... že bychom se chtěli přestěhovat.“

„A kam?“ hlesla jeho dcera. „Nikam daleko, miláčku,“ utěšovala ji matka, „do Kanady.“Joy vybuchla: „Nikam daleko, jo?! Vždyť je to úplně jiná země, nikoho tam neznám, tady mám kamarády (a taky Joshe, dodala v duchu, sice spolu ještě nechodili, ale...) a... mám to tu ráda. Jen tak tak zachytila skleničku, která se zakymácela, když Joy vší silou bouchla do stolu. „Proč?“ otázala se krotčeji.

„Joy, myslím si, že už jsi dost stará na to, abych ti řekl celou pravdu. George Bushe jsme nevolili, jak víš. Teď, když vyhrál volby, cítím se v téhle zemi bezradně... Já, ani tvoje matka jsme si od jeho protikandidáta bůhvíco neslibovali, ale jeho vítězství by byl závažný důvod tu zůstat. Mohli bychom s nadějí pozorovat, jestli se něco změní. Ale víš, teď máme pocit, že nic se nebude vyvíjet nikam a já nechci, abys v zemi , kterou řídí tenhle člověk, vyrůstala, Joy.“ Očividně toho chtěl říct ještě víc, ale nevěděl, jak navázat.

„S Georgem Bushem v čele je Amerika hrozivá. To, co je tu dobré, ustupuje do pozadí,“ matka vzdychla, „a to, pro co nás většina Evropy nenávidí, nabývá stále pevnějších obrysů. Pochop, Joy. Nechceme žít v zemi, jejíž prezident propaguje křesťanský konzervatismus, netoleranci, navíc se ani neumí pořádně vyjadřovat...a vezmeme-li v úvahu ještě Irák a všechno to kolem...“obrátila se k Joy, „uvidíš, bude se ti tam líbit, Kanada je skvělá země, má nádhernou přírodu,“ Joy dostala vztek a skočila matce do řeči: „To jste celí vy! Návrat k přírodě! Proč se hned musíte vším nechat převálcovat?! Vaše svědomí by to a to prej neuneslo, atakdále atakdále, blablabla...“ v očích ji pálily slzy. Věděla, že je k rodičům nespravedlivá, ale co oni? Její názor ve skutečnosti vůbec nebrali v úvahu...

„Určitě už máte všechno zařízený. Dřív než jste se mě vůbec zeptali... tak co, zítra odlítáme?“ přelétla je pohledem. „Ne, zítra ne,“ řekla matka přerývavě, „budeš mít dost času se vším se rozloučit. Poletíme až za týden.“ Když to dořekla, chvíli sledovala nedotčený talíř špaget naproti sobě a pak se rozplakala. Manžel ji mlčky objal.

Nahoře ve svém pokoji zatím vzlykala do polštáře Joy. Když jí došly slzy, vstala z postele a zadívala se z okna. New York už zářil v celé své světelné kráse. Zapnula rádio, jen tak, aby nebylo ticho, a dál pozorovala svoje město. Tak týden, hm. A co kdybych jim řekla, že prostě nikam nepojedu...? Ach, myslet je tak únavné... její pozornost upoutalo rádio. Tuhle písničku vůbec neznala, ani nedokázala určit, kdo ji zpívá, ale... byla to krása. Joy se snažila vymyslet nějaké sofistikovanější slovo, ale nakonec stejně došla jen k tomu, že to, co právě poslouchá, je jednoduše krásné. Jak kouzelná melodie! Tak čistá a osobitá. A i když tenhle muž zpíval o lásce, dělal to docela jinak, než všichni hudebníci, které znala. Z poetického textu dýchalo takové milé světlo, zároveň však také hluboká melancholie (konečně myslím trochu kultivovaněji, říkala si) a ... Joy se nemohla zbavit dojmu, že on něco ví... nedokázala přesně určit co, tenhle člověk musel získat nějaké hluboké poznání, které teď chce předat dál ve svých písních...jo, tak to bude. Písnička skončila a začala další, byla o ohni, vodě a slunečním svitu, ve třetí přiznával, že se cítí jako Ptáče ne drátě, další začínala slovy „ It´s four in the morning, the end of december ,“ a měla tak podmanivou melodii, že se Joy znovu rozplakala. Pak hudba ustala a jakýsi hlas přivítal posluchače u večerního recitálu starších písní známého kanadského písničkáře Leonarda Cohena. Joyin pobavený úsměv přerostl v tichý smích. Pochechtávala se, ještě když se rozezněla kytarová předehra další písničky. Tak jak byla – v džínách a svetru – se stočila do klubíčka a už v polospánku zamumlala: „Nakonec se ještě dozvím, že to byl hipízák...“



*



Ještě naposled zkontroloval plachtu a pak seskočil na dřevěnou palubu. Jejich loď kotvila v přístavním městě Matanzas, které bylo Raúlovým domovem. „Všechno je hotovo, seňor,“ oznámil svému zaměstnavateli, kterému se nějakým zázrakem podařilo na Kubě trochu zbohatnout a tento malý zázrak stál u zrodu dalšího, totiž skutečnosti, že se seňor Maňera dal přemluvit, aby Raúlovi vyplatil mzdu za jeden měsíc asi před půl rokem, kdy u něj pracoval zadarmo. Peněz tenkrát prostě bylo ještě méně než obvykle a bídu s nouzí třeli jak páni, tak kmáni (i když ti opravdoví páni se na Kubě asi nikdy nemají opravdu špatně, pomyslel si hořce Raúl). Teď mu však usmívající se Maňera podával obálku a ani se nevyptával, na co ji potřebuje. On s díky přijal, bosou nohou se odrazil a přistál na pevnině. Honem se rozběhl domů, jen ještě zamával svému dobrodinci a byl ten tam. Zamířil k jednomu z malých domků na okraji města, přeskočil plot a vtrhl dovnitř. Uslyšel vzteklý hluboký ženský hlas, zasmál se a vykročil v ústrety jeho majitelce. Téměř se srazili u vchodu do kuchyně. Podezíravý výraz malé korpulentní černošky se rozplynul, vykřikla, pustila pánev nachystanou na nezvané hosty a mocně objala svého nejmladšího syna.

„Raúle, můj Raúle, to je radost! Ale proč tak dupeš a práskáš dveřma, jako nějakej zloduch,“ pustila ho a chvíli si syna prohlížela. „Krásný chlapec z tebe je, synáčku. Že ty jsi zase vyrostl, už ani nedosáhnu, abych tě mohla vytahat za ucho.“

„To asi sotva,“ zazubil se, „už je mi jednadvacet, a pokud vím, nějakej ten pátek opravdu nerostu.“ „Jistě, jistě, Raúlek už je velkej pán, už je mu jednadvacet...A poslyš, neměl ty jsi náhodou přijet už minulý týden, co?“ rádoby výhružně se před něj postavila. S vařečkou v jedné ruce a vlasy stočenými do barevného šátku vypadala jako nějaký podivný válečník. Raúl se na svou matku s dojetím díval. Vždycky byla tak plná energie, kterou rozdávala na všechny strany a ještě jí dost zbylo pro ni samotnou. „Víš, dostal jsem ty peníze,“ řekl teď už vážněji. Odvrátila se a začala mu dělat čaj. „Tak ty to chceš opravdu zkusit... nu což, nebojím se o tebe. Sama velká YemaYá mi prozradila, že se ti nic nestane. Ale budeš mi chybět, hochu...“ Raúl ji vděčně objal. „Ale nemysli si, že ti to tak snadno projde. Večer, tě chci vidět na kandoblé a není to jen nějaký můj rozmar, myslím, že tě to na cestě ochrání. Budeš hrát na batá a třeba i tančit, kdo ví...“ Raúla se zmocnilo vzrušení. Kandoblé se pravidelně účastnil více či méně pravidelně už od raného dětství, ale ještě nikdy do něj nevstoupil oriša, ještě nikdy na kandoblé netančil, vždy jen doprovázel ty vyvolené na bubny batá. „Než půjdeš ven, tak se umej. Smrdíš rybama a nejen rybama,“ matka se v dojemných chvílích nijak nevyžívala. Raúl se mlčky podrobil jejímu rozkazu.

Už zkultivovaný se procházel po ulici, jen se ještě zastavil u prázdné výlohy jednoho obchodu, aby se doupravil , když vtom se k němu kdosi ze zadu přiblížil a objal ho. „Kohopak to tu máme?! Raúl se nám vrátil! A nemůže se od sebe odtrhnout, vůbec mu nevadí, že v tom krámě už několik let vůbec nic neprodávaj, hlavně když se v jeho výkladu může pokochat tou krásnou ebenovou sochou, kterou vpravdě je. Vůbec se ti nedivím, amigo.“ Guillermo mu vtiskl žertovný polibek na tvář. Raúl se vymanil z kamarádova sevření a otočil se k němu. „Moc rád tě vidím Guillermo,“ vycenil na něj svůj zářivý chrup. „Takže ses rozhodl,“ zkoumavě si ho prohlížel, „ a Maňera ti dal prachy. Úplně záříš, fosforeskuješ, člověče. Měl by ses ztlumit, nebo tě zavřou. Přemíra štěstí se trestá,“ zdvihl rádoby káravě ukazováček. Raúl se smál: „Zavřou nás oba, ty blázne, po tom jaks mě tady ochmatával.“ Guillermo se naoko zděsil a zeptal se: „Nechceš dnes večer někam vyrazit, udělat si takovou malou rozlučku s nesvobodou?“ „Nemůžu, půjdu na kandoblé. Jestli chceš, přijď se taky podívat,“ pozval ho, i když věděl, že odmítne. Guillermo byl tak přesvědčený ateista, že by klidně mohl vstoupit do komunistické strany, k čemuž se ale rozhodně nechystal. Raúl pokračoval: „Rozloučím se s tím, koho potkám, jenom ještě zajdu za Marinou.“ Guillermo smutně pokýval hlavou: „Nikdy na tebe nezapomenu.“ Dlouze se objali a stiskli si ruce. Potom zamířili každý jiným směrem a ani jeden se neohlédl.

Když dorazil na kandoblé, jeho srdce bylo ještě bolavé od loučení s Marinou a jeho krev horká díky způsobu, jakým se s ním krásná mulatka rozloučila. Pozdravil se s bratry, které ten den ještě neviděl, a usedl za jeden z bubnů batá. Začalo se téměř okamžitě. Za okamžik se Raúl rytmickými údery docela uvolnil, teď hrál čistě instinktivně a pozoroval shromáždění – sousedů, známých, jejich sousedů a jejich známých – pojídající zvláštní pokrmy připravené Raúlovou matkou. Matanzaská la bruja se teď od hloučku oddělila a z jejího hrdla vyšlo cosi mezi pronikavým skřekem a popěvkem. Bubny utichly. Měla na sobě pestrý hábit, vlasy stočené ve stejném šátku jako doma, v jedné ruce držela ostrou dýku, v druhé kohouta. Několik kapek jeho krve dopadlo na hliněnou podlahu určenou k pozdějšímu tanci. Vědma se obrátila k sošce Očún obsypané květy, také ji ozdobila jemnou sprškou krve a již mrtvé zvíře před ni uctivě položila. Zapěla rychlou modlitbu k této patronce Kuby. Bubny se znovu rozduněly a doprostřed vyklizeného prostranství vběhli tanečníci. Raúl byl šťastný. Cítil, jak se tep jeho srdce sjednocuje s rytmem bubnů a po celém těle se mu rozlilo příjemné teplo. Vtom jím však projel jakýsi křečovitý záchvěv.

„Možná bys měl jít raději tančit,“ přátelsky mu poradila matka, která teď stála těsně vedle něj. Přikývl. Pocítil náhlý příval energie, krátký, ale nesmírně intenzivní. Stačil jen zahlédnout, že jeho místo u bubnu zaujal nějaký cizí mladík, ale to už nad ním zcela převzalo vládu jeho tělo a odneslo jej k ostatním tanečníkům. Divoce se rozpohyboval a ona pohádková energie, kterou předtím pocítil, ho už neopouštěla. Pulzovalo jím slastné mrazení a bylo mu nepopsatelně. Přestal vnímat své okolí. Uviděl moře, takové, jaké vždycky obdivoval, mocné a rozbouřené. Ponořil svou duši do běsnících vln, ucítil jejich nesmírnou sílu a zatoužil se s nimi utkat. „Yemayá,“ vydechl, „bohyně moří a oceánů.“ Jeho extáze ještě zesílila, před očima se mu objevila duha a pak tma.

Když přišel k sobě, s údivem zjistil, že leží přesně na té opuštěné pláži , kde si před několika dny schoval to nejnutnější pro plavbu do státu Florida. Navzdory předchozímu vypětí se cítil celkem odpočatý a spokojeně se přesvědčil, že nic nechybí. Pneumatika, jeho doklady, ke kterým teď ještě přidal peníze od Maněry, láhev vody a plátěná čepice. Ponořil se po kolena do vody a naposledy se zastavil. Vdechl slanou vůni moře. Pozoroval početné hvězdy nad oceánem a myslel na všechny, co mu budou scházet. Vzpomněl si také na otce, který měl před lety jako mnoho dalších Kubánců možnost opustit zemi z přístavu Mariel. Podepsal, že je zloděj (takových se vláda mohla s klidem zbavit...) a bez námitek nastoupil na přeplněnou loď. Všechny byly přeplněné, ale jen ta jeho se jako jedna z mála potopila a nikdy nedosáhla výběžku Key West... Raúl se poprvé v životě doopravdy modlil. Nejen k Yemayá, do jejíž rukou se nakonec s prvními tempy v chladivé vodě tiše odevzdal. Prosil všechny Santos, ať mu umožní prožít skutečný život podle jeho představ v té zemi na severu. Zároveň si však uvědomoval, jak málo stačí, aby se jeho plány zhatily a on ulehl po boku svého otce na dno floridského zálivu...



*



Wu tiše stál na špinavé pláži a pozoroval šedé zvlněné moře. Smrákalo se... Po pohřbu všichni příbuzní nasedli do několika aut, která zamířila k bytu Wuových rodičů. Ze společné večeře se on ale omluvil (nikdy předtím nic podobného neudělal) a šel se raději projít. Sundal si boty a pomalu kráčel po mokrém písku, na té měkké hladké ploše, po které se jednou za čas sklouzla vlna. Wu se myšlenkami vrátil k odpolednímu obřadu. Tiché, bíle oděné postavy, nehybné tváře bez slz – ani on neplakal, nepřipadalo mu to nutné – které obestíral smutek, klidný jako let padajícího listu a vědoucí jako Budhův úsměv. Wu jen doufal, že se bratrova duše zbavila veškerého utrpení a dosáhla nového, klidnějšího vtělení. Smutně se usmíval a v duchu se s ním loučil. Nic bratrovi nevyčítal, protože ho chápal, jenom nevěděl, jestli by byl schopen udělat totéž. Pomyslel na svou mladou ženu a dvouletou dceru. Bratr se měl za tři týdny ženit... Wu si už poněkolikáté ten den představoval, jak předevčírem, po pracovní době, (ve firmě kde pracoval i on, Wu) otevírá okno své kanceláře, utahuje si kravatu, sundává sako, dopíjí šálek čaje. Žádný pohyb není zbytečný, působí naprosto klidně. Odloží hrnek, přistrčí židli k oknu a vyleze na parapet. Vyklání se z okna, ještě dál, ještě dál, až se pustí. Bylo mu třiadvacet, o dva roky méně než jeho bratrovi...Už se setmělo docela a Wu zamířil k domovu. S lehkým úsměvem si vychutnával vítr ve vlasech a myslel na to, že zítra bude vstávat v pět hodin ráno, aby přišel brzy do práce.



*



Je půl druhé ráno a já nemůžu spát. Když už mi hlavou milionkrát proběhly všechny nepříjemné hlouposti, které bude třeba vyřídit, vzpomněla jsem si na dnešní televizní zprávy a objevila tak nejspíš pravý důvod své nespavosti. Moc často se na ně nedívám, ale asi bych měla. Když se k nim totiž jednou za čas jen tak nachomýtnu, chybí mi k jejich sledování patřičná psychická odolnost... Hlavou mi probíhají útržky jednotlivých reportáží:.... Čína se pomalu ale jistě stává ekonomickou velmocí, která bude moci směle konkurovat Spojeným státům...Na celém světě stoupá počet sebevražd a jde hlavně o adolescenty a obzvlášť v Číně o perspektivní mladé úředníky...V Iráku se stále bojuje, avšak byl ustanoven prozatímní parlament...Václav Havel protestuje proti přísným postupům, které americká vláda uplatňuje vůči kubánským uprchlíkům...Kanadský imigační úřad přijímá denně desítky telefonátů, v nichž jej američtí občané v slzách žádají o povolení k pobytu. Dostalo se jim ujištění, že pro ně podnikne vše, co bude v jeho silách... Kdoví proč jsem se rozbrečela až při té poslední zprávě...

Myslím na všechny ty lidi z tolika různých zemí a baví mě domýšlet si k nim jednotlivé barvy, vůně a zvuky. Jsou velmi různé, ale všechny tak krásné! Rozmanité jsou i problémy jejich obyvatel... Pokud už člověk nemusí bojovat o život, starat se, aby neumřel hlady, pak ho sklátí něco jiného, co by mu v případě, kdyby musel aktivně bojovat o své základní životní potřeby, nestálo za povšimnuti (mezi tyto věci patří i nadměrné přemýšlení o životě a jeho smyslu...). Žijeme v divné době. Na planetě Zemi umírají lidé na obezitu i na podvýživu, lesy se kácí po hektarech, ale jednotlivé stromy lidé chrání vlastními těly, miliardy dolarů jsou investovány do reklam na naprosté podružnosti, zatímco polovina Afriky vymírá na AIDS a hladomor.Člověk dokáže létat ve vesmíru, ale nemá ponětí, kam poletí, až konečně definitivně vyčerpá tu naši prastarou Matku Zemi...

Tohle město, ve středu Evropy honosící se přízviskem Srdce Evropy, tedy dalo by se říct středobod světa, nepodstatný malý středobod, který je pro cizince zajímavý nanejvýš svými historickými památkami, ani jih ani sever, ani západ ani východ (ačkoli si to mnozí stále ještě myslí...), je asi nejvhodnějším místem pro přemýšlení o stavu světa. A tak o něm přemýšlím, dnes, na konci anebo na počátku nějaké nové epochy, i když vím, že asi na nic kloudného nepřijdu. Dobrou noc vám všem a hlavně těm, jejichž přikrývkou je dnes širé nebe a ukolébavkou světlo hvězd.

© 2005 - 2011 Tomáš Cebula | KONTAKT | návštěv | funkčnost | XHTML 1.0 | CSS 2.1 | Valid RSS 0.91!